Vincent Willem van Gogh

Vincent Willem van Gogh se narodil ve vesnici Groot Zundert 30. března roku 1853. Pocházel z protestantské vlivné rodiny a jeho rodiče, otec Theodorus van Gogh, místní pastor a matka Anna Kornelie Carbentová, se velmi usilovně starali o malého Vincenta, který se narodil, jako jedno z šesti jejich dětí. Jedná se o jednu z největších osobností světového výtvarného umění, která je dnes pravděpodobně nejznámější postavou nizozemské historie. Fauvista, expresionista, génius – Vincent van Gogh byl jedním z nejslavnějších a nejvlivnějších umělců všech dob. Během svého života se však nedočkal žádného většího uznání. Po sebevraždě zastřelením 27. července 1890 jeho popularita vzrostla. Van Goghova díla se dnes prodávají v řádech desítek milionů dolarů.


Vincent Willem van Gogh

Ačkoliv Vincent van Gogh během svého života vytvořil v relativně malém časovém intervalu deseti let zhruba 900 maleb a 1100 kreseb. S malováním začal už v době, kdy pracoval jako horník. Nejdříve trénoval pouze skici uhlem, poté se na rady svého bratra Thea rozhodl, že se bude malování věnovat intenzivněji, a dkonce se zapsal i na kurz. Následně našel vlastní styl, který ho vynesl ke hvězdám, bohužel až po smrti; za svůj předčasně skočnený život prodal jen jediný výtvor, jmenoval se The Red Vineyard a udal ho v Belgii za 400 franků 7 měsíců před svou smrtí. Posmrtně však jeho sláva stoupala závratnou rychlostí; zejména po výstavě v Paříži 17. března 1901, tedy 11 let po jeho smrti.

Některé z Goghových maleb zaujímají vysokou pozici v seznamu nejdražších maleb na světě. 30. března 1987 byl prodán Goghenův obraz Kosatce za tehdy rekordních 53,9 milionu dolarů a 15. května 1990 zlomil jeho Portrét doktora Gacheta další rekord, když se ho podařilo prodat za 82,5 milionu dolarů.

Portrét doktora Gacheta

Slunečnice

Obrazů Slunečnic Gogh namaloval celou řadu. První sérii v roce 1887, v níž zachytil položené květy slunečnic. V druhé sérii z roku 1888 z Arles maloval již Slunečnice ve váze. Tato série byla spojena s Paulem Gauguinem, neboť byly součástí výzdoby jeho hostinského pokoje v Arles. První dvě varianty obrazu byly tmavé a teprve ta třetí a čtvrtá dostaly typickou žlutou barvu (jednou s modrozeleným a podruhé se žlutým pozadím). Aby toho nebylo málo namaloval Gogh v roce 1889 další verze, či spíše kopie Slunečnic z druhé série. Pro Gogha žlutá barva slunečnic představovala štěstí a optimismus a považoval jejich malbu za velkou výzvu („Ne každý v sobě najde takový žár, aby roztavil toto zlato a tóny těchto květin. Vyžaduje to energii a soustředění celé bytosti“). Tento obraz je třetí verzí z druhé série.

Kosatce

Kosatce je jedna z mnoha maleb Vincenta van Gogha, na stejné téma. Gogh ho namaloval, zatímco pobýval v Saint Paul-de-Mausole v Saint-Rémy-de-Provence ve Francii. Oproti ostatním dílům z tohoto období, Kosatce postrádají napětí typické pro jeho pozdní tvorbu. Gogh tento obraz nazval „hromosvod pro moji nemoc“, protože věřil, že když bude pokračovat v tvorbě, zarazí tak další rozvoj šílenství své duše.

Žlutý dům

Na obraze s alternativním názvem Ulice, jak ho van Gogh později s oblibou nazýval, je ztvárněn dům na Lamartinském náměstí, ve kterém si malíř v květnu 1888 pronajal 4 pokoje. Obýval pravé křídlo domu – pokoj v prvním patře na pravé straně s oběma otevřenými okenicemi obýval po dobu devíti týdnů malíř Paul Gauguin, v pokoji s vedlejším oknem se nacházela van Goghova ložnice. V levém křídle domu sídlil obchod s potravinami. Dům byl v průběhu let několikrát přestavován, roku 1944 byl silně poničen během bombardování a později byl kompletně zbourán a už nebyl znovu vystavěn.

Hvězdná noc nad Rhônou 

Od svého příjezdu do Arles v únoru 1888 byl van Gogh fascinován noční oblohou, nad jejímž ztvárněním dlouhou dobu přemýšlel. V jednom ze svých dopisů své sestře napsal: „Často mi připadá, že noc más snad ještě bohatší barvy než den“. V září 1888 se konečně pustil do práce nad opěvovaným tématem. Na obraze Hvězdná noc nad Rýnem zachytil barvy přesně tak, jak k němu promlouvaly a zvěčnil tak odrazy plynových lamp na vodě i milenecký pár v popředí. O pár měsíců později, když byla potvrzena jeho mentální porucha, namaloval jeden ze svých nejznámějších obrazů na stejné téma, Hvězdná noc, kde se jeho křehká psychika plně projevila.

Rybářské čluny u Saintes-Maries

Rybářské lodě v Saint-Maries jsou zachycením pohybu energie vody, tak jak si ji představoval van Gogh. Svou speciální technikou ovlivněnou japonským tiskem, přináší do obrazu život. Vzniklo i několik perokreseb stejného tématu.

Ložnice v Arles

Název Goghova Ložnice v Arles se pojí se třemi velmi podobnými obrazy z let 1888-1889. Všechny tři obrazy představují Goghovu ložnici v domě na náměstí Lamartine v Arles ve Francii. Celý dům i s nejbližším okolím, malíř ztvárnil na obraze Žlutý dům. V dopise svému bratru Theovi van Gogh vysvětluje, že nápad na obraz vznikl v jeho hlavě díky nemoci, kvůli které musel po několik dnů zůstat doma. V dopise dokonce přikládá náčrt toho, jak bude kompozice vypadat, a v textu detailně popisuje, jaké barvy využije.

Mnoho lidí se posléze domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Pšeničné pole s vránami (zřejmě kvůli výrazně turbulentnímu stylu). Ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny. 27. července 1890 se ve věku 37 let postřelil do břicha. Aniž by si uvědomil, že je smrtelně raněn, vrátil se do hostince Ravoux, kde dva dny nato zemřel před zraky svého bratra Thea. Jeho poslední slova zněla: „La tristesse durera toujours.“ („Smutek potrvá navždy.“) Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo – neschopen smířit se s bratrovou smrtí – zemřel o šest měsíců později a na žádost jeho ženy byl pochován vedle Vincenta.

Umění z popelnice

Umělec z Portugalska tvořící pod jménem Bordalo II se narodil v roce 1987. Svou generaci vnímá jako vrcholně konzumní a její bezohlednost a chamtivost, která vládne světu, se snaží ukázat pouličním uměním, které vzniká z odpadků. Volba materiálu upozorní na udržitelnost, která je nutná a oživuje prostředky její destrukce.

Bordalo se tedy hlavně zaměřuje na témata ekologie, recyklace odpadu, proto používá odpadky, jako jsou pneumatiky, vraky aut, spotřebiče, plastové věci, plechovky atd. Díla můžete vidět například v portugalské Coimbře nebo Loures nebo i v Belgii ve Vilvoorde atd.

 (foto: Profimedia, wikipedie, volně na internetu)

Nejslavnější malíř s českými kořeny: Gustav Klimt

Rakouský malíř Gustav Klimt je jedním z nejvýznamnějších malířů přelomu 18. až 19. století. Gustav Klimt se narodil 14. července 1862 v Baumgartenu u Vídně. Jeho otec byl zlatník a rytec z Travčic u Litoměřic. Spoluzakládal slavnou vídeňskou secesi a obecně je považován za jednoho z průkopníků symbolismu.

Je znám hlavně pro své portréty, vyznačujících se podmanivou krásou a rafinovanou smyslovostí, které se často pojí s víceméně zjevným erotickým nábojem, ale byl také výborným krajinářem. Navrhoval i nábytek a umělecké předměty. V císařské Vídni na přelomu 20. století byl však váženou uměleckou osobností, předsedou uměleckého sdružení Secese a vykonavatelem prestižních veřejných zakázek.

Gustav Klimt již v mládí projevoval výrazné nadání pro kresbu a malbu a umělecké sklony měly i oba jeho bratři. Ve čtrnácti letech byl přijat na vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu. Ještě v průběhu studia vytváří Gustav umělecké trio se svým bratrem Ernstem a spolužákem Franzem Matschem a společně se ucházejí o zakázky. Z jejich dílny pochází například výzdoba divadla v Karlových Varech nebo v Liberci, kde dodnes můžeme vidět původní malovanou oponu. Věhlas jejich ateliéru ve Vídni rostl, získávali prestižní státní zakázku na výzdobu hlavního schodiště císařského divadla, která jim otevřela dveře do nejvyšší společnosti. Gustav Klimt je za práci na tomto projektu oceněn samotným císařem.

11. ledna 1918 Klimta v jeho ateliéru ranila mrtvice. Ochrnul na polovinu těla a byl převezen do vídeňského sanatoria, tam 6. února 1918 zemřel na zápal plic způsobený epidemií španělské chřipky. Pochován je na vídeňském hřbitově Hietzing.

Foto: wikipedia.org, ceskegalerie.cz

Zemřela ikona italské hudební scény Toto Cutugno

V Miláně zemřel italský zpěvák a skladatel Toto Cutugno, který se proslavil v 80. letech minulého století. Podle agentury ANSA o tom informoval zpěvákův manažer. Hudebník, který v červenci oslavil 80. narozeniny, podle něj trpěl vážnou nemocí, jež se v uplynulých měsících zhoršila.

Cutugno proslul v 80. letech svými hity L’ItalianoSolo NoiSerenata. V roce 1990 se stal druhým italským hudebníkem, který zvítězil v mezinárodní písňové soutěži Eurovize.

Hudební dráhu začínal jako bubeník a později založil kapelu Albatros, s níž v roce 1976 poprvé vystoupil na hudebním festivalu v San Remu. Poté se vydal na sólovou dráhu a sanremského festivalu se zúčastnil ještě dvanáctkrát, nejlépe skončil na druhém místě. V roce 1982 také vystupoval na československém festivalu Bratislavská lyra. V roce 1990 vyhrál Eurovizi s písní Insieme, jejíž optimistický text vyzývá ke sjednocení Evropy.

Foto: Napolike.it

Drupi slaví 76. narozeniny

Jmenuje se Giampiero Anelli, narodil se v italském městě Pavia nedaleko Milána, kde dodnes žije a kde se po vyučení živil jako instalatér.

Budoucí hvězda populární hudby už v šedesátých letech vystupovala s rockovou kapelou The Magnets. Účast na písňovém festivalu v San Remu v roce 1973 Giampieru Anellimu nic nepřinesla, s písní Vado Via skončil poslední a nic se nedělo. Ale jen dva měsíce, protože tato píseň se najednou ocitla v britské hitparádě na sedmnáctém místě. Italskému instalatérovi najednou začali volat z nejrůznějších společností, aby přijel zazpívat jeho písničku. Ocitl se tak po boku nejslavnějších hvězd, jako John Lennon, Paul McCartney, Elton John, David Bowie a další. Onen italský instalatér měl už tenkrát přezdívku Drupi a bylo mu 24 let, když se stal hvězdou.

Za jeho úspěchem stojí italský skladatel, aranžér a producent Enrico Riccardi, který mu napsal písně jako Vado Via, Sambarió, Piccola E Fragile a Sereno É a textař Luigi Albertelli. Napsali písničky, které ve spojení s Drupiho chraplavým hlasem okamžitě chytly za srdce a dostaly se až do amerických žebříčků popmusic. Natočil písničky, které jsou melodické a zazpívané s tou nejčistší citovou účastí.

Výtvarnice Alexandra Hejlová a Drupi

Drupi stále vydává přibližně každé tři roky nové album. Miluje Prahu a často ji navštěvuje. Nejen italskou pop-music 70. let si lze dnes jen obtížně představit bez fenoménu, který si říká Drupi.

Zdroj: redakce

Foto: Alexandra Hejlová

Zdzisław Beksiński: představitel polského symbolismu, surrealismu a modernismu

Beksiński se narodil ve městě Sanok v jižním Polsku dne 24. února 1929. Jeho otec Stanisław byl zeměměřič a matka Stanisława, byla učitelka, která příležitostně kreslila nebo malovala akvarelem. Zdzisława proslavily jeho surrealistické malby, jejichž nejčastějšími motivy byly noční můry, rozklad, smrt, dystopické vize, temnota a strach. Zajímavostí je, že všechna jeho díla zůstala záměrně nepojmenováná. Beksiński neměl žádné formální umělecké vzdělání. Vystudoval obchodní školu a gymnázium v Sanoku v Polsku a poté fakultu architektury Technické univerzity v Krakově.

Své reliéfní obrazy a skulptury vytvářel nejdříve ze sádry, kovu a drátů. V 60. letech pracoval na částečný úvazek jako designer v továrně na autobusy Autosan, kterou založil jeho pradědeček. Později se věnoval své vzrůstající vášni pro umění (fotografie, grafika, malířství…). V roce 1960 však odmítl nabídku stipendia Guggenheimova muzea.

Zdzislaw neměl rád výklady jeho děl, protože málokdo je chápal, a hlavně někdy i on sám si nebyl jist výkladem. Tvorba měla několik období začínal zobrazovat své vlastní sny a posedlosti, různé pekelné krajiny zdeformované a hororové figurky, zlověstnou krajinu a architekturu, gotické období, které se právě vyznačovalo deformovanými hlavami nebo postavám skládaných z kostí a pak opět k surrealistické temnotě, která vlastně provázela jeho osobní život. Stal se představitelem polského symbolismu, surrealismu a modernismu, Jeho díla byla ovlivněna temnou dobou po druhé světové válce a tragédii v rodině. Jeho styl bývá přirovnáván k Hansu Gigerovi, designérovi mimozemských bytostí pro film Vetřelec. Například velkým obdivovatelem Beksińského byl Guillermo del Toro (režisér Oscarového filmu Faunův labyrint).

Umění Beksiňského bylo velmi ponuré, on sám ale byl znám jako velmi milý a příjemný člověk. Měl velký smysl pro humor a velice rád konverzoval. Byl skromný a plachý. Nechtěl chodit na veřejné akce a tím je myšleno, že ani jeho vernisáží výstav se neúčastnil a nepřebíral ani uznání nebo ceny. Byl člověkem, pro kterého hudba byla hlavním zdrojem inspirace. Nikdy se neinspiroval filmem nebo prací jiných umělců. Odmítal ty, co se snažili jeho umění popsat a dát jim význam. Konec 90. let 20. století byl pro umělce moc těžký. Jeho žena Zofia zemřela náhlou smrt kvůli
aortálnímu aneuryzmatu a o rok později, na Štědrý den roku 1999, spáchal sebevraždu jeho syn Tomasz. Zdzislaw svého syna našel a s jeho smrtí se nedokázal smířit. Na své zdi měl stále dopis nadepsaný „Pro Tomka v případě, že natáhnu brka&quot.

O 6let později a to dne 21. února 2005 byl Beksiński nalezen zavražděn ve svém bytě na balkoně. Zemřel rukou syna přítele, vraha tedy dobře znal. Policisté od začátku tvrdili, že Beksińského zabil někdo z jeho blízkých známých. Vrahem se ukázal být 19letý syn Krzysztofa K. – Robert. Během vyšetřování vypověděl, že mu Beksiński odmítl poskytnout půjčku. To ho rozzlobilo. Malíř zemřel na 17 bodných ran. Stopy vrahova bestiálního zločinu pomohly zakrýt dalšího pachatele (vrahova bratrance), který společně s Krzystovem odnesli z bytu dva fotoaparáty a sbírku CD. V roce 2006 byl Robert K. odsouzen k 25 letům vězení a jeho příbuzný dostal 5 let.

Mnoho prací je umístěno v Muzeu Ikon v Sanoku, kterému Beksiński věnoval asi 150 obrazů a grafik. Roku 2006 bylo otevřeno Beksińského muzeum v městské galerii Częstochowa, kde je 50 maleb a 120 kreseb z Dmochowského kolekce. V roce 2012 byla otevřena a zpřístupněna veřejnosti nová galerie Zdzisława Beksińského v rekonstruovaném křídle zámku. „Beksińského kříž“, inspirovaný častým motivem tvaru T, stojí v Nevadské poušti.

Zdroj: redakce 

Frida Kahlo: fascinující příběh mexické malířky

Frida Kahlo, vlastním jménem Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón, byla malířka narozena 6. července 1907 v Coyacanu v Mexiku. Otec Fridy byl německo -židovský fotograf Guilermo Kahlo a matka byla jeho druhá žena Matilda Claderón, míšenka španělsko -mexicko – indiánského původu.

V 7 letech Frída onemocněla dětskou obrnou a začala kulhat. Děti jsou v tomto věku kruté, nevyhla se tedy posměchu vrstevníků. V 15ti letech nastoupila do Národní přípravné školy, byla to velmi proslavená škola v Mexiku jako nejlepší vzdělávací instituce. Frída chtěla být lékařkou a na škole měla velmi dobré výsledky. Frída patřila do party jménem Cachuos, byla to skupina školních rebelů, která se bavila na účet malíře fresek Diega Rivery.

V 18ti přišel velký zlom. Frída utrpěla ošklivá zranění při nehodě autobusu. Její tělo proklála ocelová tyč. Přežila opravdu zázrakem, ale následkem řady těžkých zlomenin a zranění páteře i pánevních orgánů podstoupila během několik let celkem 32 operací. Byla často připoutána na lůžko v nemocnici.

Během tohoto období začala Frída malovat. Malovala své portréty. Styl byl úmyslně naivní a malovaný jasnými barvami a plochými formami mexického lidového umění. Později se náhle setkala s Diegem Riverou umělcem fresek již zmíněným a stali se milenci a poté i manželé. Oddáni byli 21. 8. 1929. Manželství nebylo šťastné. Nevěry z obou stran byly na denním pořádku. Diego byl proslulý sukničkář a to Frídu trápilo, ale ona posléze měla během manželství několik milenců a milenek. Hledala také únik v drogách a v alkoholu, samozřejmě i v malířství.

Manželé spolu cestovali do Spojených států amerických a Francie. Kahlo se seznámila s významnými osobnostmi ze světa umění a politiky. Kahlo vstoupila do Komunistické strany Mexika a aktivně se účastnila politických akcí. Po návratu z Paříže se s Diegem rozvedli. Osud tomu jinak nechtěl a dlouho bez sebe nevydrželi a 8. prosince 1940 byli znovu oddáni v San Franciscu. Frida měla neustálé problémy se zdravím. V roce 1947 v New Yorku podstoupila další neúspěšné operace páteře, které jí však přinesly pouze nekonečné utrpení.

Přibližně osm měsíců strávila na lůžku, kde dostávala injekce morfia, na kterém se brzy stala závislá. Nosila ocelový korzet, který měl bolesti také zmírňovat. Velice ji trápila i nenaplněná touha po dítěti (několikrát potratila). A dokonce k tomu všemu jí lékaři nakonec museli amputovat pravou nohu. Frida Kahlo postupně ztrácela vůli k životu a několikrát se dokonce pokusila o sebevraždu. Díky svému zdravotnímu stavu malovala často vleže na posteli se zrcadlem umístěným nad sebou.

První svou výstavu měla Frida Kahlo v roce 1938 v New Yorku. Byla však v letech, kdy žila v manželově stínu. Slavnou se stala, až po smrti, která se blížila. Začátek léta 1954 se Frida naposledy objevila na veřejnosti, když se účastnila komunistické pouliční demonstrace a krátce na to, 13. července 1954, ve věku 47 let Frida Kahlo umírá. Při svém životě si určila pohřeb žehem a její popel se umístil v urně v „Modrém domě“. To je dům, který sdílela se svým manželem. Rok po její smrti Rivera věnoval dům mexické vládě. Dne 12. července 1958 se „Modrý dům“ stal muzeem pod oficiálním názvem „Muzeum Fridy Kahlo“.

Autor: Jana Tesaříková

Foto: Google, Wikipedia

 

Andy Warhol král pop – artu se narodil před 95 lety!

Slavný umělec a hlavní osobnost amerického pop – artu Andy Warhol by dnes oslavil 95. narozeniny. Andy Warhol se 6. srpna 1928 v americkém Pittsburgu narodil přistěhovalcům Andreji a Julii Varholovým. Ač se Warhol narodil v Pittsburghu, jeho rodiče pocházeli z malé vísky Miková na severovýchodě Slovenska.

Trh s uměním zaznamenal mimořádnou událost, když jedno z děl pop artového génia Andy Warhola způsobilo senzaci, prodalo za 195 milionů dolarů, tedy asi 4,5 miliardy korun. To je nevídaná suma. Jedná se o jeden z nejvzácnějších a výjimečných obrazů nejen 20. století, který má nyní nového majitele. Dílu se říká „Neprostřelená modrá Marilyn“, odkazující na incident, kdy jedna z návštěvnic Warholova ateliéru namířila zbraň a prostřelila několik podobných portrétů z proslulé série. Toto dílo však kulky náhodou minuly.

Daní za pozoruhodný talent bylo Warholovi chatrné zdraví. Trpěl leukémií, cukrovkou, žlučníkovými záchvaty, jeho tvář byla mnohdy bledší než smrt. Navzdory tomu horečně tvořil a osobní realizaci nalézal v tvorbě. Osudnou se mu stala poslední operace žlučníku, po níž zemřel 22. února 1987 ve věku pouhých 58 let v New Yorku. 

Díla Andyho Warhola často znázorňovala Campbellovy polévkové konzervy či láhve od Coca-Coly. Ač nebyl první, kdo všední věci povýšil na umění, stal se ve výtvarném směru inspirovaném konzumní společností nejvýraznější postavou.

Peter Falk – 10 let od smrti Columba

Pomačkaný baloňák, neuhlazená vizáž, hnědé značně ochozené boty s podpatkem, taktéž rozcuchané vlasy a laciné doutníky, to jsou hlavní a neodmyslitelné znaky poručíka Columba, jemuž neunikl žádný zločinec, představitel slavného detektiva zemřel 23. června 2011.

 

Když mu byly tři roky, přišel kvůli malignímu tumoru o pravé oko, které bylo nahrazeno skleněným. Pět let po ukončení herecké školy, v roce 1960, byl nominován na Oscara za roli vraha ve filmu Murder, Inc.. Druhou nominaci získal o rok později za vedlejší roli ve filmu Plná kapsa zázraků.

Desetkrát byl nominován na cenu Emmy za roli poručíka Columba, z toho čtyřikrát vyhrál; za tutéž roli byl nominován devětkrát na Zlatý glóbus, který obdržel v roce 1973. Ohromná popularita seriálu mu zajistila pevnější postavení v Hollywoodu a výběr ambicióznějších rolí. Na svém kontě má spolupráci s renomovanými tvůrci: s Johnem Cassavetesem například natočil film Manželé (1970).

Byl dvakrát ženatý: první manželkou byla Alice Mayo v letech 1960 –1976 a po rozvodu se v roce 1977 oženil se Sherou Daneseovou.  Zemřel 23. června 2011 ve svém domě v Beverly Hills. Bezprostřední příčina smrti ale není známa, protože ji rodina nechtěla sdělit. Peter Falk  trpěl dlouhá léta Alzheimerovou chorobou.

 

Foto: edition.cnn, nytimes,

 

Jan Přeučil slaví úctyhodné narozeniny, za rok jubileum! Podívejte se na ukázku k unikátnímu filmovému dokumentu!

 Neuvěřitelné 84. narozeniny slaví dnes (17.2.) asi nejslavnější nositel klobouků, herec, dabér, rétor i kantor Jan Přeučil. Jeho životní číslo je čtyři, takže slaví rád i se svou ženou, herečkou a první československou Popelkou Evou Hruškovou. Jak ale sám říká, má to na tomto světě naplánováno nejméně na dvacet let. A na příští rok, kdy oslaví půlkulaté jubileum, se chystají opravdu velké věci!

 

„Je to neuvěřitelné, možná trochu ´nepokorné´, ale já se na svůj věk necítím. Je to jenom číslo. To, že mě oslovili moji přátelé, a že vznikají úžasné věci, to mě nesmírně těší. Takže pracujeme, natáčíme, vybíráme ze stovek fotografií, fotíme. Je to úžasné, nenudíme se, a to je dobře,“ říká s úsměvem gentleman a elegán Jan Přeučil, který před několika měsíci sám prodělal i koronavirovou nákazu, ale díky své kondici naštěstí v mírné formě.

Ve filmech i na divadle hrával a stále hraje většinou negativní role, což mu prý nevadí. Ve skutečnosti je ale velmi milý a přátelský člověk.

„Oslovil mě můj letitý přítel René Kekely, a to už před čtyřmi lety, že by bylo dobré spáchat nějakou vzpomínkovou knihu plnou fotek, výstřižků, historek a vzpomínek. Díky koronaviru jsem se na to od loňského jara vrhnul. Takže společně i se spoluautorem, fotografem Jardou Hauerem ve spolupráci s nakladatelem Pavlem Mészárosem  připravujeme velkoformátovou knihu. Pak kluci přišli i s nápadem natočení netradičního dokumentu o mě. To mě velice potěšilo. Oslovili režiséra Artura Kaisera, a díky těmto lidem vzniká v tak úžasné pohodě něco, o čem jsem možná ani nesnil,“ říká vděčně Jan Přeučil, jehož život nebyl vůbec procházka růžovým sadem.

Jako malému chlapci mu komunisté zavřeli otce Františka Přeučila a odsoudili v procesu Milady Horákové. Dostal původně doživotí, nakonec pětadvacet let z čehož si odseděl patnáct. Mezitím mu brzy zemřela maminka. I proto se poprvé oženil…

„Ale Štěpánka Haničincová to nebyla. Právě i v tomto dokumentu, který mapuje jeho soukromý i pracovní život 

a odhaluje řadu zajímavostí, prozradíme věci, o kterých mnozí nemají tušení. Cílem je, představit Honzu tak, jak ho lidé prostě jinak nemají jinak poznat. Možná se někteří budou hodně divit, mnohé velmi překvapí,“ říká autor námětu, scénáře i průvodce připravovaného filmu René Kekely.

Už na podzim by ale měla vyjít zmíněná kniha 10 klobouků Jana Přeučila.

V Přeučilově dlouholetém domovském Divadle Na zábradlí pak vznikne unikátní výstava spojená s jeho životem a odstartovat má i zajímavá zájezdová talk show. Tam si budou diváci moci nejenom koupit knihu, ale podívat se i na záběry z natáčení dokumentu.

„Pracovat s panem profesorem Přeučilem, je radost. On i jeho paní Evička jsou nesmírně milí, vlídní, a vtipní lidé. Jsem velmi rád, že máme s mým týmem možnost účastnit se takového projektu,“ podotkl režisér a producent Artur Kaiser, který zároveň s „Přeučkou“ chystá i filmový projekt. Ostatně slavný herec má za sebou natáčení filmu Stáří není pro sraby a před sebou roli v Bastardech 4. Obojí s Tomášem Magnuskem.

V dokumentu na Jana Přeučila leccos prozradí i některé, velmi známé osobnosti, jak z řad slavných kolegů, tak i bývalých studentů, z nichž mnozí dnes už mezi jeho kolegy už taky patří.

Právě k dnešním 84. narozeninám Jana Přeučila vznikla malá ochutnávka – ukázka z připravovaného životního dokumentu o slavném herci, jemuž dal kdysi Jiří Bartoška přezdívku „Johny Sprej“, kvůli Přeučilově oblibě v líčidlech a parfémech.

Hlavní trailer k filmu vyjde na podzim a do kin vstoupí snímek s názvem JAN PŘEUČIL – Vzpomínám si… v únoru 2022.

Video-ukázka s přáním JP k narozeninám Zdroj: Televizní produkce s.r.o.

(44) Jan Přeučil (2022) – Upoutávka a přání k narozeninám – YouTube

Foto: Jaroslav Hauer