Nová hudební komedie „Líbání na zakázku“ autora Miroslava A. Maxanta se dočká své premiéry již 10. dubna 2025 v Divadle Františka Troníčka včele s herečkou a zpěvačkou Janou Vaculíkovou.
V hlavních rolích se představí Jana Vaculíková a Miroslav A. Maxant, oba protagonisté se podíleli na scénáři, hudbě i textů písní.
Než Múza Thaleya políbí svého autora, aby on vytvořil své nejlepší dílo, musí rozehrát nejen své schopnosti, ale i svůj šarm. Ne vždy to dopadne tak, jak by si Múza nebo autor představovali.
10. 4. 2025 19:30 – PREMIÉRA, Divadlo Františka Troníčka, Praha 1 VSTUPENKY 15.4.2025 19:30 – Divadlo Františka Troníčka, Praha 1 VSTUPENKY 16.4.2025 19:30 – Divadlo Františka Troníčka, Praha 1 VSTUPENKY 16.5.2025 19:30 – Divadlo Františka Troníčka, Praha 1 VSTUPENKY
Jana Vaculíková
Herečka, zpěvačka, skladatelka a pedagožka Jana Vaculíková svoji profesionální kariéru začala v Brně, kde několik let hostovala v Městském divadle, kde hrála řadu krásných rolí.
V Praze pak zpívala s pop-rockovou skupinou Mr.Waldez nebo kapelou UNDERWEAR a dlouhodobě se věnovala tanci. Na Státní konzervatoři v Praze několik let vyučovala na hudebně – divadelním oddělení obor interpretace zpěvu. V současné době vyučuje zpěv na Mezinárodní konzervatoři v Praze.
11 let byla v angažmá divadla Kalich v Praze. Mohli jste ji vidět a slyšet v muzikálech Dracula, Hamlet, Krysař, Pomáda, Romeo a Julie, Jack Rozparovač, Tajemství, Touha, West Side Story a mnoha dalších. Do povědomí diváků se dostala díky jedné z hlavních rolí v úspěšném hudebním filmu KVASKA nebo i v seriálech jako například Vyprávěj, Ordinace v Růžové zahradě, Modrý kód, Eden, Doktoři z počátků, Temný kraj nebo Ochránce.
Miroslav A. Maxant
První divadelní zkušenosti Miroslav A. Maxant získal v Divadle Jaroslava Průchy Kladno (Kat a blázen 1990). Během studií na konzervatoři ztvárnil role Paolina v Paisiellově opeře La bella molinara (1998) a Bastiena v Mozartově opeře Bastien a Bastienka (1999), koncertně ve Smetanových operách jako Vašek v Prodané nevěstě (1999) a Setník Warneman v Braniborech v Čechách (2000).
Po absolvování konzervatoře působil převážně koncertně. Za zmínku stojí spolupráce s festivalem Hudební léto na Hluboké a s Agenturou Sinfonie a Jihočeskou komorní filharmonií, kde se představil jako W. A. Mozart v představení Viva Mozart a Bastien v opeře Bastien a Bastienka.
Od roku 2001 se věnuje pedagogice a výchově mladých hudebníků.
Vernisáž 11. února zahájila v Uměleckoprůmyslovém museu výstavu L’identité inspirovanou životem a dílem Toyen. Připravila ji galerie Kodl Contemporary. Výstava koncipovaná historičkou umění a kurátorkou Pavlínou Morganovou zkoumá otázky lidské identity napříč generacemi. Dotýkají se jich díla více než dvou desítek současných autorek a autorů, informovala za Kodl Contemporary Terezie Kaslová. Výstava v Uměleckoprůmyslovém museu potrvá do 10. dubna.
Východiskem pro výstavu jsou obrazy Marie Čermínové zvané Toyen jako důležité avantgardní osobnosti a surrealistky. Francouzský název výstavy odkazuje nejen na život Toyen v Paříži, ale též na stejnojmenný román Milana Kundery, který publikoval v 90. letech francouzsky, a později pod názvem Totožnost umožnil jeho překlad do češtiny.
Vystaveny jsou dva oleje Toyen, Šero v pralese a Tous les éléments (Všechny prvky).
Toyen byla členkou S. V. U. Mánes a Devětsilu, její společné aktivity s Jindřichem Štyrským vyústily v umělecký směr artificialismus a následně v pevné zakotvení v surrealistickém hnutí. Důsledně odmítala společenské stereotypy, což dokládá i její genderově neutrální pseudonym. Po druhé světové válce odešla do Francie, kde do své smrti působila v okruhu pařížských surrealistů.
Na Toyen navázala generace autorek a autorů, kteří se otázkou identity zabývali od 70. let 20. století po současnost. Existenciální polohu mají vystavená díla Adrieny Šimotové, pro kterou byl člověk a jeho křehká tělesnost ústředním motivem od 60. let. Následují konceptuální výboje Margity Titlové Ylovsky, která v 80. letech experimentovala s vlastním tělem a energií gesta.
Téma ženské tělesnosti a sexuality se objevuje také u trojice umělkyň etablovaných po roce 1989. Veronika Šrek Bromová přinesla na českou scénu digitálně upravovanou fotografii a v poslední době intenzivní zájem o vztah člověka k přírodě i mytologii. Kateřina Vincourová známá svými subtilními instalacemi a minimalistickými prostorovými konstelacemi, zkoumá vztahy mezi tělesnou zkušeností a okolním prostředím. Lenka Klodová se pak pohybuje na pomezí sochařství a performance.
Různorodé umělecké přístupy současnosti a tendence 21. století zastupuje několik umělkyň a umělců, mimo jiné Pavla Sceranková, Mark Ther či umělecká dvojice Anetta Mona Chişa a Lucia Tkáčová. Vybraná díla, z nichž některá jsou zapůjčena ze soukromých i veřejných sbírek, vydávají svědectví o situacích a traumatech, kterým člověk čelil ve 20. století a jimž čelí dodnes.
Toyen inspirovala rovněž autorské duo unconductive trash, tedy Michala Pěchoučka a Rudiho Kovala, kteří společné obrazy šijí. Textilním materiálům se věnuje i nejmladší ze zastoupených tvůrkyň a tvůrců Lucie Rosická.
Sdružení amerických režisérů v noci na neděli udělilo svou hlavní cenu filmaři Seanu Bakerovi za režii komediálního dramatu Anora. Jeho tvůrci tak získali druhé ocenění v rychlém sledu tři týdny před předáváním letošních Oscarů. Informují o tom magazín Variety a další americká média. V noci na sobotu si snímek o mladé sexuální pracovnici odnesl hlavní cenu americké filmové kritiky (Critics´ Choice Awards).
O hlavní cenu známou pod zkratkou DGA bojoval Baker s dalšími čtyřmi nominovanými tvůrci včetně Francouze Jacquesa Audiarda, který režíroval kritiky oceňovaný muzikál Emilia Pérez, či Bradyho Corbeta, který stojí za životopisným dramatem Brutalista. Nakonec režisérské sdružení ocenilo práci 53letého rodáka z New Jersey Bakera, který je nominovaný také na Oscara nebo cenu britské filmové akademie.
Anora už má z loňského roku na kontě Zlatou palmu z filmového festivalu v Cannes a řadí se mezi nejúspěšnější filmy aktuální sezóny amerických ocenění. Název dramatu je jménem hlavní postavy, které se život obrátí vzhůru nohama po setkání se synem ruských oligarchů Ivanem. Tvůrci filmu posbírali mimo jiné šest nominací na Oscary, přičemž o cenu americké akademie bojují také v hlavní kategorii.
Ceny DGA jsou považovány za důležitou předzvěst výsledku Oscarů, vítěz hlavní kategorie zpravidla následně opanuje také oscarové režisérské klání. Kromě Bakera si letos cenu odnáší například také RaMell Ross, který podle porotců předvedl nejlepší celovečerní debut se snímkem Nickel Boys o dvou černoších, kteří vyrůstali na segregovaném jihu USA.
Muzikál Emilia Pérez francouzského režiséra Jacquese Audiarda získal v noci na neděli jednu ze španělských filmových cen Goya, při jejichž udílení pokračovaly polemiky kolem několik let starých výroků hlavní hvězdy filmu. Herečka Karla Sofía Gascónová čelí kritice mimo jiné za slova o islámu, který označila za zdroj „infekce pro lidstvo“. Večerního ceremoniálu v Granadě se neúčastnila, informovala agentura AFP.
Emilia Pérez získala cenu Goya pro nejlepší evropský film a dál tak rozšířila svou sbírku ocenění před březnovým udílením Oscarů, do kterého šla s rekordními 13 nominacemi. Snímek vypráví příběh mexického narkobarona, který absolvuje změnu pohlaví, nafinguje vlastní smrt a poté se pokouší obnovit vztahy se svými blízkými.
Vítězství filmu v jedné z kategorií španělských cen bylo oznámeno na sobotním vyhlašování, porotci ale hlasování v této věci ukončili 24. ledna, tedy několik dní předtím, než propukla mediální bouře kolem starých příspěvků Gascónové na sociální síti Twitter (dnes X). „Islám se stává ohniskem infekce pro lidstvo, kterou je naléhavě nutné vyléčit,“ uvedla španělská herečka v roce 2016. Kromě odsuzování islámu také například kritizovala hnutí proti policejní brutalitě ve Spojených státech vyvolané zabitím George Floyda v květnu 2020.
Gascónová se za své výroky omluvila a odmítla, že by byla rasistka, polemiky kolem aféry nicméně pokračovaly i na červeném koberci před udílením cen Goya, napsal deník El País. „Karla Sofía Gascónová se mýlila, ale teď ji lynčují a je potřeba to zastavit,“ citoval španělského režiséra Juana Antonia Bayonu.
Jednu z cen za celoživotní dílo pak v Granadě převzal americký herec Richard Gere, který v projevu kritizoval amerického prezidenta Donalda Trumpa. „Jsme v Americe ve velmi temném okamžiku. Je tady surovec a grázl, který je prezidentem Spojených států,“ prohlásil Gere, který se nedávno přestěhoval do Španělska a má španělskou manželku. Při vystoupení varoval před sílící „kmenovou mentalitou“ a za potlesku publika vyzýval k ostražitosti a odvaze.
Tento rok bude mít v kinech premiéru český film „Filman“ režiséra Zdeňka Kováře, příběh který vypraví o mladém režisérovi, který natáčí svůj první celovečerní válečný film. Režisér Zdeněk Kovář měl šťastnou ruku a obsadil takové herce jako jsou Ladislav Ondřej, Marian Roden, Denisa Pfauserová, Igor Bareš, Jan Přeučil, Jaroslav Sypal, Zuska Velichová, Jaromír Nosek, Jitka Sedláčková a mnoho dalších. Hudbu k tomuto filmu složil Varhan Orchestrovič Bauer a Jakub Vlášek.
René Mikan, Marian Roden, Ladislav Ondřej, Michael Bílek, Zdeněk Kovář
Film vypraví o mladém režisérovi jenž se snaží sehnat finance na natočení filmu, ale v průběhu natáčení se potýká s problémy. Záhy se seznámí se starým pánem, který mu vypraví o své matce, jaká byla hrdinka za druhé světové války. Příběh filmu dostává nečekaný zvrat. Příběh hrdinky ho natolik zaujme, že se rozhodne změnit celý příběh ve scénáři. Režisér tím, ale vyvolá další komplikace s manažerem projektu a hrozí nedotočení filmu.
Za scénářem stojí samotný režisér Zdeněk Kovář: „Většinu toho, co jsem kdy dělal, jsem si psal sám. Až teď u svého prvního celovečerního filmu FILMAN, jsem na současné dialogy oslovil skvělého humoristu i scenáristu Oldu Dudka, s historickými dialogy mi pomohl Marek Dobeš. Olda tam dosadil parádní dialogy a je vidět, že přes humor je profesionál.“, dodává Zdeněk Kovář.
A jak se rozhodoval Zdeněk Kovář pro herecké obsazení? „Jelikož se jedná o příběh inspirovaný skutečným příběhem, a to jak druhoválečným a současným, tak jsem vybíral podle typu ze skutečnosti, abych se co nejvíc přiblížil realitě. Zkrátka jsem si ze sebe doslova udělal srandu. Natáčeni prvního filmu si člověk bude pamatovat po celý život. Do mé postavy jsem zvolil Ladislava Ondřeje, který má pro svou práci to správné nasazeni. Je to dobrej parťák.“
Musel Ladislav Ondřej o přijetí role dlouho uvažovat? A jak se mu pracovalo na filmu se Zdeňkem Kovářem? „Se Zdeňkem se mi spolupracovalo moc dobře, byla radost sledovat s jakým zápalem si jde za svým. Skvělé bylo, že ve spoustě věcí mi dal volnost. Za jeho důvěru mu moc děkuji. Přečetl jsem si scénář a řekl jsem si že u toho musím být. Otázka zní – jak dlouho jsem uvažoval? Pravda je, že jsem vůbec neuvažoval.“, svěřil se nám Ladislav Ondřej.
Hvězdná sestava více než 20 umělců rozličných žánrů obsadila ve čtvrtek večer tamního času dva velké koncertní sály v Los Angeles na rozsáhlém benefičním koncertě FireAid, který má pomoci této oblasti zotavit se z největších lesních požárů ve své historii. Píše o tom zpravodajský server BBC či agentura AP.
Na dvou pódiích vzdálených na míli od sebe se během večera vystřídají hvězdy jako Sting, Pink, Lil Baby, Rod Stewart, Lady Gaga, Olivia Redrigová, Katy Perry, Steve Wonder a mnozí další. Mezi účinkujícími je také několik umělců, kteří pocházejí přímo z Los Angeles, včetně Billie Eilish, Red Hot Chili Peppers a No Doubt.
Za účinkujícími se na obřích obrazovkách promítají záběry zasahujících hasičů a zkázy, kterou požáry způsobily. Mezi jednotlivými sety vyprávěli osobně či přes videovzkazy své příběhy ti, kteří při požárech přišli o své domovy. Koncert se vysílá živě či streamuje na celé řadě platforem včetně Apple Music, Apple TV+, Netflix/Tudum, Spotify, SoundCloud či YouTube.
Nálada na místě byla povznesená, píše AP. „Vážíme si tohoto okamžiku. Doufám, že si lidé tento koncert zapamatují navždy,“ řekl 54letý Scott Jones, který na koncert v aréně Kia Forum přivedl i svou dceru. Na sobě měli černá trička s nápisem „First Responders“ na hrudi: „Doufám, že někteří z hasičů, kteří se mohli zúčastnit, sem přišli a trochu se odreagují,“ řekl Jones. „Potřebují to. Mají mou podporu v tom, co pro tohle město udělali.“
Při rychle se šířících ničivých lesních požárech, které v metropolitní oblasti Los Angeles vypukly začátkem ledna, zahynulo nejméně 28 lidí a zničeno bylo více než 16.000 domů a podniků. Výtěžek z koncertu a z darů věnovaných v jeho průběhu půjde na obnovu obcí a prevenci dalších požárů v regionu.
Ve věku 79 let dnes zemřel objevitel zpěvačky Lucie Bílé, hudební skladatel a producent Petr Hannig. Angažoval se i v politice. Založil Stranu zdravého rozumu, později přejmenovanou na Rozumní. Několikrát neúspěšně kandidoval do Senátu a Poslanecké sněmovny. V lednu 2018 se v druhé přímé volbě ucházel o funkci prezidenta České republiky, ale nepodařilo se mu sehnat potřebných 50.000 podpisů.
„Datum a čas posledního rozloučení budou stanoveny a oznámeny v nejbližší době,“ sdělili pozůstalí.
Na veřejnosti se naposledy Hannig objevil loni v květnu, kdy se účastnil natáčení televizního pořadu o zpěvačce Ivetě Bartošové. O pár dní později na svém facebookovém profilu oznámil, že na tom není zdravotně dobře. Loni v létě prodělal mozkovou mrtvici.
Hannig, který se narodil 20. ledna 1946 v Ústí nad Labem, během hudební kariéry napsal stovky písní včetně prvního hitu Bílé Neposlušné tenisky. Vedle Bílé spolupracoval dlouhodobě mimo jiné s Vítězslavem Vávrou, Jitkou Zelenkovou, Lenkou Kořínkovou nebo s Petrou Černockou. Za své nejlepší hudební období podle svých slov považoval léta, kdy se svou kapelou doprovázel šansoniérku Hanu Hegerovou.
V letech 1968 až 1969 Hannig působil ve Velké Británii. Na konci září 1969 se vrátil zpátky do vlasti. Působil jako redaktor Československého rozhlasu a zároveň měl svou kapelu Maximum Petra Hanniga. Jako producent stál mimo jiné v roce 1970 za albem Michala Prokopa a skupiny Framus Five Město ER.
V zaplněném sále 8. ledna Nové scény Národního divadla po čtyřiadvacáté převzali křišťálové ceny Ď (dík mecenášům a dobrodincům) lidé, kteří dlouhodobě podporují dětské domovy, hospice, zoologické zahrady či kulturní instituce. Ceny Ď byly uděleny v 17 kategoriích.
Cenu Ď za morální vzor a příkladnou osobnost získal Jiří Mádl, herec a režisér, který mimo jiné režíroval snímek Vlny. Film se umístil v užším výběru kandidátů na nominaci na Oscara. Mádl si cenu nemohl převzít osobně, neboť je v současné době pracovně ve Spojených státech. Cenu za něj převzal kolega Miro Mráz, který zprostředkoval vzkaz od laureáta. „Pokud mám přemýšlet, v čem jsem příkladným občanem Česka, tak mám nejvíc dělat příklad v tom, že dělám to, co mě baví a tomu se věnuji,“ řekl Mádl.
Mezi oceněnými byly jak jednotlivci, tak i spolky či skupiny dobrovolníků. Například v kategorii „Život a lidé“ byl oceněn David Macoun, organizátor a duchovní, který při loňských povodních pomohl tisícovkám lidí zachránit obydlí. V kategorii „Život a němá tvář“ získal ocenění Feliti club, organizace zaměřená na kastrace opuštěných koček s cílem předcházet nechtěným vrhům a zajistit lepší životní podmínky pro zvířata.
Cenu v kategorii „Kultura a kumšt“ převzal četnický historik Michal Dlouhý. Podporovatelka Hospice sv. Štěpána Alexandra Borská, která je reprezentantkou paraplavání a plavala na paralympiádě v Paříži, získala cenu v kategorii „Sport pro čest a slávu“.
Dále například v kategorii „Děti“ převzala ocenění Alena Nováková, která mnoho let práce věnovala Dětskému domovu Severní Terasa v Ústí nad Labem. Laureátem kategorie „Zdraví“ byl spolek Loutky v nemocnici.
Moderátor rozhlasu a organizátor sbírky potřebným Aleš Cibulka se umístil v kategorii „Charita“, v kategorii „Naděje je vždycky“ převzali cenu manželé Petra a Michal Palačtí.
V minulosti cenu Ď za morální vzor převzali třeba Věra Čáslavská, předseda norské vlády Jens Stoltenberg či prezident Václav Havel. Cenu Ď získalo mnoho známých mecenášů i lidí, kteří pomáhají v hospicích, dětských domovech, při kulturních akcích, ve školství, vědě, zdravotnictví, sportu nebo při ochraně přírody.
Nejznámější český operní pěvec, basbarytonista Adam Plachetka, oslaví své 40. narozeniny 24. ledna velkým koncertem s hosty v pražské O2 areně. Na stejném místě před pěti lety Plachetka koncertem oslavil své půlkulatiny. Letos ke spolupráci na vystoupení oslovil operní režisérku Magdalenu Švecovou, se kterou se domluvil, že narozeninové show dají více divadelní podobu. Jediným hostem, jehož účast se opakuje z minulého koncertu, je Plachetkova manželka, sopranistka Kateřina Kněžíková.
„Letošní narozeninový koncert je vlastně ve všem nový, ač je postaven podle podobného modelu jako ten první. Jedná se o kombinaci největších hitů, klasiky a populárů, muzikálů a crossoverů. Věříme, že jsme programu věnovali dostatek péče, aby potěšil i ty, kteří na mém koncertě už byli, i ty, kteří tam budou poprvé,“ uvedl Plachetka.
V roce 2020 na svém prvním sólovém koncertě v O2 areně s názvem Bez mantinelů Plachetka dokázal smazat bariéry mezi klasikou a dalšími žánry. I tentokrát se proto diváci mohou těšit na multižánrovou show. Na pódiu se vedle Plachetky a Kněžíkové, kteří nedávno natočili společné album operních melodií, představí například Štefan Margita nebo Vojtěch Dyk. O hudební doprovod se postará Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Jana Kučery.
„Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu spolupracuji už dlouho. Pracovali jsme na mnoha albech, jako například Music Man, Každý jen tu svou, Impossible Dream a Arias, spojili jsme se i na autorském albu Jana Kučery a Epoque Orchestra,“ podotkl Plachetka.
Dalším z netradičních počinů Plachetky je spojení s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers. Na albu Nebe na Zemi posluchačům představili repertoár Osvobozeného divadla ve formě osobitých a svižných jazzových a swingových textů Jiřího Voskovce a Jana Wericha v melodiích Jaroslava Ježka. Loni za tuto nahrávku doprovázenou několika koncerty převzali zlatou desku za půlmilionový obrat v jejím prodeji.
„Na narozeninovém koncertě Melody Makers ani Havelka mezi hosty nebudou. Je to problém místa, protože pro big band by se muselo stavět pódium navíc. Takže to necháme stranou a uvidíme, jak se projekt Nebe na Zemi bude vyvíjet dál,“ sdělil Plachetka.
Mezi vrcholné Plachetkovy role patří Don Giovanni, Přemysl z Libuše nebo Figaro z Figarovy svatby. Vedle úspěchů na české scéně zažívá mimořádně úspěšnou kariéru v zahraničí, kde v tomto roce vystoupí mimo jiné ve Vídni nebo v New Yorku. V roce 2012 se oženil s českou sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou. Své zatím poslední sólové album Večerní písně na motivy milostných básní Vítězslava Hálka vydal loni.
S nadsázkou se traduje, že jediné místo, kde Plachetka zatím neuspěl, je Vídeňská státní opera. Jako čtyřiadvacetiletý se tam hlásil na místo hostujícího pěvce. Místo však nedostal, protože mu byla hned po konkurzu nabídnuta stálá smlouva.
Maria Callas, slavná americko-řecká sopranistka, patří mezi nejvýznamnější operní zpěvačky 20. století. Svým ohromujícím hlasem, precizní technikou a nezaměnitelnou vášní si získala obdiv po celém světě. Její cesta od dětství poznamenaného rodinnými problémy až k triumfům na nejprestižnějších operních scénách byla plná překážek, ale také nevídaných úspěchů. Callas zůstává nejen ikonou opery, ale také symbolem umělecké oddanosti a dramatické vášně.
Během deseti let své největší slávy vystupovala na všech slavných operních scénách. Měla absolutní hudební sluch a svůj hlas s rozsahem tří oktáv nikdy nešetřila. Kromě technické dokonalosti hlasové svým postavám dodávala i psychologickou hloubku. Dramata však prožívala nejen na jevišti, ale i v životě.
Narodila se 2. prosince 1923 v nejsevernější části ostrova Manhattan, na newyorském předměstí, kterému se říká Washingtonovy výšiny. V jejím případě je charakteristické, že drama jejího života se začalo odvíjet už před narozením. Její rodiče – otec, muž rozličných profesí, v nichž si počínal ne vždy úspěšně, se jmenoval George Kalogeropoulos a matka Evangelia Litsa – se rozhodli odejít z Řecka do Ameriky v době, kdy se dcera, která dostala jméno Anna Maria Sofia Cecilia Kalogeropoulou, chystala přijít na svět (podle údajů některých životopisců prý ale ve svém rodném listě měla vepsáno jméno Sophia Cecilia Kalos).
Manželství Mariiných rodičů nebylo ani zdaleka šťastné. Oba měli příliš různé povahy a názory. Jejich vztah byl od počátku velmi napjatý, nezlepšil se ani po narození dcery Yakynthy v roce 1917. K dalšímu prudkému zhoršení došlo, když jim ve věku dvou let zemřel na následky zánětu mozkových blan syn Vassilis. V této situaci se otec George rozhodl přestěhovat se s rodinou do Nového světa, kde, jak doufal, najde lepší uplatnění. Jeho choť po celou dobu těhotenství věřila tomu, že se jí narodí syn. V různých životopisech se traduje, že matka Evangelia několik dní po porodu nechtěla svou dceru ani spatřit.
Otec si poté změnil z důvodů možnosti lepšího uplatnění při budování své kariéry příjmení na Kalos a posléze na Callas. Matka preferovala starší dceru Yakynthu, ale když brzy zjistila, že její mladší sestra má prokazatelný pěvecký talent, doslova nutila dívenku ke zpěvu, i když ji to příliš nebavilo. Zpěvačka to později komentovala slovy: „Musela jsem zpívat, už když mi bylo pět let, a vůbec mě to nebavilo.“
Rodinné rozpory Callasových vedly nakonec k rozvodu a matka se svými dvěma dcerami se odstěhovala zpět do Řecka. Předtím ale ještě stačila čtrnáctiletá Maria vystoupit v New Yorku ve dvou školních představeních v anglosaském světě velmi populárních tzv. savoyských oper autorské dvojice W. S. Gilbert a Arthur Sullivan – a sice v operách H.M.S. Pinafore a Mikádo.
V říjnu 1956, v době vrcholící slávy, když Maria Callas už měla za sebou první triumf při premiéře nového uvedení Belliniho Normy v Met, publikoval široce rozšířený časopis Time obšírný článek The Prima Donna, v němž mimo jiné rozebíral vztah matky a dcery Callasových. Posléze na toto téma vydala matka Evangelia knihu pod názvem Má dcera – Maria Callas.
Maria se proti své matce velmi ostře vymezila, když napsala: „Má sestra byla štíhlá, krásná a příjemná. Já jsem byla ošklivé káčátko, tlustá, nemotorná a neoblíbená. Je to kruté, když si dítě připadá ošklivé a nechtěné. Nikdy nezapomenu na své dětství. Po celou dobu bych si bývala chtěla v klidu hrát. Místo toho jsem musela zpívat a vydělávat peníze… Děti by měly mít kouzelné dětství. Já jsem je neměla – a přála jsem si je mít.“
Matka se snažila dostat dcerku na velmi prestižní Athénskou konzervatoř, kam ale nebyla přijata. Podařilo se to na konkurenční Národní konzervatoři, kde ji do své třídy přijala Maria Travella. První dojem z nové adeptky pěveckého umění popsala následovně: „Velmi buclaté mladé děvče se silnými brýlemi kvůli oční nemoci.“
Záhy ovšem velmi dobře rozeznala hlasové možnosti mladé Marie. Pochopila, že se mýlila, když jí předpovídala budoucnost jako kontraaltistce, a začala ji připravovat jako dramatickou sopranistku. Svou svěřenkyni poté charakterizovala jako „modelovou studentku, fanatickou, nekompromisní, věnující studiu srdce i duši. Její pokrok byl fenomenální… Během šesti měsíců byla schopná zpívat obtížné árie ze světového operního repertoáru se špičkovou muzikálností.“ 11. dubna 1938 absolvovala v Athénách své první veřejné vystoupení a zakončila koncert posluchačů třídy své profesorky duetem z Pucciniho Tosky.
Ambiciózní matka ale hledala pro dceru další pěvecké školení. Obrátila se na někdejší proslulou koloraturní pěvkyni, pro pamětníky nezapomenutelnou představitelku Rosiny v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, Elviru de Hidalgo, která v té době působila jako profesorka Athénské konzervatoře (tedy té, kam Maria nebyla původně přijata). Callas jí předzpívala árii Oceán, ten živel stvůrný z Weberovy opery Oberon. Mariino vystoupení někdejší světovou hvězdu zaujalo a chtěla ji okamžitě přijmout do své třídy. Matka ale rozhodla, že se tak stane až po ukončení studií u Marii Travelly. 2. dubna 1939 Maria zpívala roli Santuzzy ve školním představení Mascagniho Sedláka kavalíra a na konci téhož roku se stala řádnou studentkou na Athénské konzervatoři.
Maria Callas později vždy s velkou úctou a obdivem vzpomínala na svou pedagožku. Prohlásila o ní, že „byla patrně poslední učitelkou skutečné techniky belcanta“.
Nadšení ze spolupráce bylo oboustranné. Elvira de Hidalgo svou žačku hodnotila jako fenomén. „Poslouchala by všechny mé studenty, soprány, mezzo, tenory…“ Maria Callas se vyjádřila, že „chodila na konzervatoř v deset hodin dopoledne a odcházela domů s posledním žákem. Na otázky profesorky, proč to dělá, odpověděla, že i od méně talentovaných kolegů může pochytit něco, na co by i ti více talentovaní sami nepřišli.“ V roce 1940 vystoupila na školním představení v titulní roli Pucciniho opery Sestra Angelika.
Své první vystoupení v athénském divadle Olympia absolvovala Maria Callas v únoru 1941 v nevelké roli Beatrice v operetě Franze von Suppé Boccaccio. Už tehdy velmi zaujala svým hlasovým i jevištním projevem jak diváky, tak pochopitelně v negativním smyslu některé své zkušenější kolegyně.
V srpnu téhož roku následovala titulní role v Pucciniho Tosce a v dubnu 1942 mimořádně obtížná role Marty v tehdy velmi populární opeře Eugena d’Alberta Nížina. Kritika zhodnotila její výkon následujícími slovy: „Zpěvačka, která zpívala roli Marty: nová hvězda na řeckém nebi s neobyčejnou citovou hloubkou, ve své herecké interpretaci dosáhla standardu tragické herečky… Báječný hlas, mimořádná osobní působivost. Je jedením z talentů od Boha, kteří nás mohou jenom překvapit.“
Další úspěch sklidila v roli Santuzzy v Sedláku kavalírovi a v opeře O Protomstoras skladatele Manolise Kalomirise, považovaného za zakladatele moderní řecké hudby. Inscenace se hrála v Divadle Odeon Herodes Atticus na úpatí Akropole.
Ve stejném dějišti si vydobyla Maria Callas svůj největší triumf na domácí scéně. Bylo to v roli Leonory v Beethovenově Fideliovi. Během athénské periody své kariéry vystoupila v padesáti šesti představeních v sedmi operních inscenacích a na dvaceti recitálech. Maria Callas hodnotila tuto etapu svého uměleckého života jako základ pro své umělecké zrání.
V roce 1945, po skončení války, se zpěvačka vrátila do USA. Smířila se se svým otcem a absolvovala řadu audicí. Předzpívala také tehdejšímu řediteli Met, někdejšímu výtečnému kanadskému tenoristovi Edwardu Johnsonovi, v Evropě spíše známému pod jménem Eduardo di Giovanni (ředitelem Met byl patnáct let v letech 1935–1950).
Johnson jí nabídl smlouvu na titulní role ve Fideliovi a v Pucciniho Madame Butterfly při zájezdech souboru do Philadeplhie. Zpěvačka to odmítla se zdůvodněním, že pro roli Cio-cio-san je příliš korpulentní a vadí jí zpívat v angličtině, což se tehdy ještě v Met, zejména při zájezdových představeních, používalo. Johnson v jednom interview o několik let později sdělil jiný důvod, a to finanční. Současně ale také uznal svou chybu, protože podle jeho slov se jednalo o skutečnou typickou smlouvu pro začátečníka.
Maria Callas se vrátila do Evropy a jejím působištěm se stala Itálie, především benátská opera La Fenice. Zpívala zejména dramatický obor: titulní roli v Pucciniho Turandot, ale hlavně stěžejní role wagnerovské – titulní hrdinku v Tristanovi a Isoldě, Kundry v Parsifalovi a Brünnhildu ve Valkýře.
V roce 1947 hledal legendární dirigent milánské La Scaly Tullio Serafin sólistku pro inscenaci Ponchielliho Giocondy, kterou připravoval pro veronskou Arénu. K údivu leckterých si pro tuto roli vybral právě Mariu Callas.
Později o svém rozhodnutí prohlásil: „Byla okouzlující, fyzicky i psychicky silná, byl jsem si jist její budoucností. Věděl jsem, že na velké otevřené scéně, jakou je veronská Aréna, si tahle dívka se svou odvahou a velkým hlasem získá uznání a nadšení diváků.“ Ve svých předpokladech se velký maestro nemýlil. Gioconda v Aréně jí otevřela definitivně dveře do nejvyšších pater operního světa. Přibližně ve stejné době se Maria seznámila se starším, bohatým podnikatelem Giovannim Battistou Meneghinim, jejím velkým obdivovatelem. V roce 1949 s ním uzavřela sňatek a tehdy začala používat příjmení Meneghini-Callas.
Tullio Serafin se stal zpěvaččiným rádcem a přítelem. Maria Callas hodnotila setkání s ním jako „šťastnou chvíli ve své kariéře. Za to, že jsem umělecky dozrála, vděčím tomuto muži.“
Velký obrat v její kariéře nastal v roce 1949. Zpívala v té době Brünnhildu ve Wagnerově Valkýře a v téže době zpívala ústřední sopránovou roli v belcantové opeře Vincenza Belliniho Puritáni výtečná sopranistka Margherita Carosio. Protože Tullio Serafin nemohl sehnat náhradu, požádal Marii Callas, aby roli během šesti dní převzala. Zpěvačka to odmítla se zdůvodněním, že nemůže současně tyto dvě role zpívat. Serafin ji přesvědčil, že může, a neuvěřitelné se stalo skutkem. I největší skeptici mezi kritiky ocenili pozitivně její výkon. Zdůrazňovali nejen flexibilitu jejího nosného, krásně posazeného hlasu a její skvělé výšky, ale také její hlubokou lidskost a vřelost jevištního projevu, kterou své hrdince, na rozdíl od některých jiných jejích interpretek, propůjčila. A režisér Franco Zeffirelli prohlásil: „To, co předvedla v Benátkách, bylo po všech stránkách neuvěřitelné.“
Triumfální úspěch v roli Elvíry od základu změnil umělecký profil Marie Meneghini Callas. Stala se ideální představitelkou titulních rolí v Belliniho Normě, Náměsíčné a Pirátovi, v Donizettiho Lucii z Lammermooru, Anně Boleně a Paoliny v jeho opeře Poliuto, Cherubiniho Medei, Rossiniho Armidy a Rosiny v Lazebníkovi sevillském a titulní role ve Verdiho Traviatě.
Byla to ona, která se do značné míry svou jedinečnou interpretací těchto postav zasloužila o výrazné probuzení zájmu publika o belcantovou operu a připravila cestu svým následovnicím. Montserrat Caballé na její adresu prohlásila: „Otevřela nám dveře, které byly dlouho zavřené… Když mě srovnávají s Marií Callas, neodvážím se nikdy snít. Nebyla by to pravda. Jsem mnohem menší, než byla ona.“
Zpěvačce kvůli nepřízni ředitele milánské La Scaly Antonia Ghiringhelliho trvalo dlouho, než se jí podařil oficiální vstup na tuto nejprestižnější italskou operní scénu. Dával jednoznačně přednost Renatě Tebaldi, z čehož vyplynula dlouholetá veřejně prezentovaná rivalita mezi oběma superhvězdami. Dveře milánského operního domu se Marii Callas otevřely až po jejím dalším triumfu, jímž byla role Eleny ve Verdiho Sicilských nešporách, kterou v La Scale ztvárnila po mimořádném úspěchu ve Florencii.
V La Scale ztvárnila kromě mnoha již zmíněných postav další role: Mimi v Pucciniho Bohémě, Giulii ve Spontiniho Vestálce, Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi, Lady Macbeth, Abigail v Nabuccovi, titulní role v Gluckových operách Alcesta a Ifigenie na Tauridě. A také svou jedinou mozartovskou roli, kterou byla Konstance v Únosu ze Serailu. V La Scale měla možnost spolupracovat s vynikajícími režiséry, jako byl Luchino Visconti, který prohlásil, že operu začal režírovat jenom kvůli ní, či Franco Zeffirelli.
Večer po svatbě s Meneghinim odcestovala do Argentiny, kde v Teatro Colón zpívala s velkým úspěchem titulní role v Aidě, Normě a Turandot. V roce 1950 sklidila mimořádné ovace při přestavení Aidy. V první polovině padesátých let absolvovala důkladnou odtučňovací kúru, po které ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing prohlásil, že se z ní stala mimořádně přitažlivá žena. 29. listopadu 1955 slavila mimořádné ovace při svém prvém vystoupení na jevišti Met, kterým bylo její ztvárnění titulní role v Normě. Zpívala rovněž v Chicagu a v Dallasu se stala patronkou místní nově vzniklé opery. Byla na vrcholu své slávy. Tullio Serafin o ní tehdy prohlásil: „Tato žena může zpívat cokoli, co je psáno pro ženský hlas.“
V červnu 1956 se představila publiku Vídeňské státní opery ve třech představeních Lucie z Lammermooru, kde pod taktovkou Herberta von Karajana byl jejím partnerem v roli Edgara Giuseppe di Stefano. K dosavadním rolím přibyly ještě další, jako například Madeleine v Giordanově André Chénierovi a titulní role v jeho Fedoře.
Ve druhé polovině padesátých let zčeřila hladinu veřejného mínění její známost s řeckým multimiliardářem Aristotelem Onassisem. Tomuto vztahu se všemi jeho typicky jižanskými peripetiemi tehdy věnovala média mnohem větší pozornost než jejím pěveckým výkonům. Rozvedla se s Meneghinim, ale ke sňatku s Onassisem nakonec nedošlo. Udržovali ale spolu korektní vztah i po Onassisově sňatku s Jacqueline Kennedy.
V roce 1965 se Maria Callas rozhodla svou pěveckou kariéru ukončit v Londýně a v New Yorku v roli Tosky. Zajímavé je, že její poslední představení v Met dirigoval Fausto Cleva, který dirigoval její někdejší newyorskou premiéru v roli Normy. V roce 1969 natočila Maria Callas svůj jediný film, Medeu podle mytologického příběhu v režii Piera Paola Pasoliniho.
Poslední léta svého života strávila Maria Callas v Paříži, kde také 16. září 1977 zemřela. Velkolepý pohřeb za účasti mnohých celebrit se konal v katedrále Saint-Étienne. Dle posledního přání zesnulé byl její popel vhozen do moře u ostrova Skorpios v Jónském moři. Na pařížském hřbitově Père Lachaise je umístěna symbolická urna.
