Václav Hollar ve službách anglické šlechty

Václav Hollar se narodil v roce 1607 v Praze, odkud v roce 1627 odešel a působil několik let v Německu. V roce 1636 se v Kolíně nad Rýnem setkal s anglickým diplomatem Thomasem Howardem, hrabětem z Arundelu a Surrey, který mladého umělce najal a odvezl s sebou do Anglie.

U Arundelova dvora Hollar pracoval na katalogu v té době již proslulých uměleckých sbírek svého mecenáše. Vnímal a zachycoval však také anglickou krajinu, například oblíbená místa hraběte z Arundelu v panství Albury v Surrey. Zobrazoval zajímavé postavy, které potkával, vydával své proslulé cykly ročních období jako ženských postav, zabýval se pohledy na Londýn a jeho okolí a dalšími náměty. Brzy po příjezdu v roce 1637 vytvořil panoramatický pohled na Greenwich, který věnoval anglické královně. Ostatně – vydával grafické listy s portréty členů královské rodiny.

Když v Anglii v roce 1642 vypukla občanská válka, Hollar dva roky po té odešel na několik let do Antverp. Věnoval se zde různým námětům a realizacím grafik pro antverpské vydavatele, nepřestal však pracovat pro Arundela a jeho ženu. Podle kreseb, které si přivezl, vydal v Antverpách řadu pohledů na anglickou krajinu, na Londýn a další tamní místa. Nadále publikoval obsah sbírek hraběte z Arundelu, ať šlo o umělecká díla významných umělců, nebo například o vyobrazení motýlů a jiného hmyzu. Vydal zde také portrét krále Karla I. podle Anthonyho van Dycka a mnoho dalších grafických prací.

Nedávno se objevil doposud zcela neznámý grafický list s erbem se třemi zvony, který může náležet některé anglické (nebo německé) rodině a je datován rokem 1651. Umělec tedy byl i v Antverpách v kontaktu i s dalšími členy anglické šlechty. Národní galerie právě získala tento unikátní lept do svých sbírek a zde jej poprvé představila.

V roce 1652 se Václav Hollar vrátil do Anglie, kde se vlivem společenské situace po občanské válce změnili jeho zaměstnavatelé. Některé jeho práce v té době nicméně vznikaly také ve službách královské rodiny a v blízkosti potomků hraběte z Arundelu. Hollar zemřel v Londýně v roce 1677.

Zdroj: NGP

Bohumil Kubišta: Zakladatel české moderní malby

Malíř, grafik a teoretik umění Bohumil Kubišta se narodil 21. srpna 1884, ve Vlčkovicích u Hradce Králové a zemřel 27. listopadu 1918 v Praze. Patřil k zakladatelům českého kubismu. Svou tvorbou inspiroval mladou meziválečnou generaci.

 

Bohumil Kubišta vystudoval gymnázium v Hradci Králové a ve studiích pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze. Tam však dlouho nevydržel a kvůli odlišným názorům na směrování výtvarného umění z akademie odešel. V roce 1904 nastoupil na vojenskou službu do školy pro důstojníky v záloze v Pule, umělecké vzdělání získal soukromým studiem ve Florencii a Paříži. Tam vytvořil první studie a obrazy objektů redukovaných na základní geometrické formy, z nichž se postupně vyvinul kubismus. Jeho jméno zaujalo francouzské umělce; například Guillaume Apollinaire obdivoval Čechy, že mají malíře, který byl „kubistou“ již od narození.

Kubištu podobně jako řadu dalších domácích umělců výrazně ovlivnila Muchova výstava v roce 1905 v pavilonu Spolku výtvarných umělců Mánes, považovaná za jeden z mezníků vývoje českého moderního umění. Společně s přáteli Emilem Fillou, Antonínem Procházkou a dalšími umělci Kubišta založil výtvarnou skupinu Osma. Psal kritické články do řady uměleckých časopisů, neúspěšně se snažil prosadit nové výtvarné styly. Po seznámení s Janem Zrzavým se stal hostem v umělecké skupině Sursum, ovlivněné okultismem. Nakonec ho v roce 1913 bezvýchodná finanční situace přiměla znovu vstoupit do rakouské armády. Byl přidělen jako důstojník k pevnostnímu dělostřelectvu v Pule, kde pak sloužil i během první světové války.

Po jejím skončení přijel na dovolenou do Prahy a po vyhlášení samostatného státu se jako jeden z prvních přihlásil do československé armády. Krátce na to však onemocněl a ve 34 letech zemřel na španělskou chřipku. Je pochovaný v Hradci Králové, hrob zdobí pomník od sochaře Františka Bílka.

Kubišta pocházel z velmi skromných poměrů a téměř celý život se potýkal s existenčními problémy, o jeho obrazy nebyl zájem. Více než sto let po jeho smrti však jeho obraz Staropražský motiv překonal rekordy českých aukčních síní, když za něj v aukci na pražském Žofíně kupec zaplatil 123 milionů korun. Překonal tak dosud nejdražší obraz Divertimento II Františka Kupky, prodaný v roce 2020 za 90 milionů korun. V roce 2024 se rekord pomyslně vrátil Kupkovi, když jeho obraz byl vydražen za částku přes 126 milionů korun. 

AH

Zdroj: NGP

Wallerant Vaillant: Holandský malíř a grafik

Malíř, kreslíř a grafik Wallerant Vaillant (Lille 1623 – Amsterdam 1677) byl vynikajícím portrétistou, především ale proslul jako „první profesionální grafik pracující v mezzotintě“.

Vyškolil se v Antverpách u malíře Erasma Quellina II., spolupracovníka Petera Paula Rubense. Během 40. let se osamostatnil a působil v Amsterdamu a okolí. Jako vyhlášený portrétista, tvořící v malbě i pastelu, byl Vaillant pozván do Frankfurtu, kde v letech 1657–1658 probíhala volba císaře. Zde se obeznámil s novou grafickou technikou – mezzotintou, poprvé použitou ve 40. letech 17. století. Mezzotinta je specifická grafická technika; obraz v ní není vytvářen liniemi, ale pomocí tónově odstupňovaných ploch v černobílé škále. V 50. letech byla mezzotinta technikou ještě nedokonalou. Věnovalo se jí tehdy několik urozených amatérských grafiků, především talentovaný princ Ruprecht Falcký, syn českého „zimního krále“, tehdy pobývající ve Frankfurtu.

Kolem roku 1658 si Ruprecht přizval Vaillanta jako asistenta svého experimentování s mezzotintou a společně techniku podstatně zdokonalili. Již v roce 1659 se však jejich cesty rozdělily. Vaillant poté pobýval ve Francii a kolem roku 1665 se natrvalo usadil v Amsterdamu.  Zde začal intenzivně tvořit v mezzotintě a od poloviny 60. let do konce života zhotovil přes 200 kvalitních listů. Grafiky vytvářel podle vlastních obrazů a invence, ale reprodukoval také díla velkých mistrů italského renesančního a raně barokního malířství i svých holandských a vlámských současníků.

Zdroj: NGP

Edgar Degas – Impresionismus

Edgar Degas, rodným jménem Hilaire Germain Edgar de Gas, se narodil 19. července 1834 v Paříži. Byl francouzský malíř, který byl považován za impresionistu, za něhož se ale sám nikdy nepovažoval, i když byl jedním z hlavních iniciátorů impresionistických výstav.

Edgar Degas stál mimo impresionistické hnutí a zdráhal se pojem „impresionismus“ vůbec přijmout. Byl zaujatý postavou v pohybu. Proto také, kromě baletek, zobrazoval i koňské dostihy. Aby mohl lépe kreslit postavy s jejich stíny a liniemi, nepoužíval Degas techniky impresionistů. Více než polovina jeho pastelů a olejomaleb zachycuje baletky, které vystupovaly mezi jednotlivými dějstvími v pařížské Opeře. Od sedmdesátých let 19. století kreslil a maloval baletky na jevišti, při zkouškách, v šatnách i ve chvílích odpočinku.

Čtyří baletky na scéně

Degasovo dílo je už svou tematikou, ale i provedením příliš jedinečné na to, aby nalezlo mnoho následníků. To platí i pro Čechy. V roce 1902 uspořádal Spolek výtvarných umělců Mánes pro české malířství zásadní výstavu s názvem Moderní francouzské umění. Spolu s dalšími impresionisty zde vystavoval i Degas. Z českých malířů měl k Degasovi nejblíže zřejmě Miloš Jiránek. Publikoval o něm v časopisu Volné směry a vystopovat Degasův vliv lze i na jeho obrazech. Z Degasovy tvorby vycházel v určité fázi svého vývoje i fotograf Karel Ludwig.

Žena s chryzantémami

1865

Žena s chryzantémami z roku 1865 je model, paní Paula Valpinçonová, zcela zatlačena na pravou stranu zobrazovaného prostoru vázou s obrovskou kyticí chryzantém.

Baletky

1884-1885

Obrazem Baletky se Degas navrací k již okusenému ovoci ve své tvorbě – odpočívajícím baletkám. Současně se navrací ke stylu malování, při kterém potlačuje detaily, vymazává rysy v obličeji i na těle a obdarovává postavy anonymitou. Přestože stále pracuje se svým starým stylem, Baletky jsou inovativní svou velikostí i kompozicí a bez pochyby patří do období označovaného jako Degasovo klasické období. To bylo odpovědí na volání mnohých kritiků, kteří protestovali proti množství používaných barev nebo liniím, které neodpovídaly soudobým malířským ideálům. Baletky jsou tak určitým manifestem. Toto dílo je předzvěstí působivé řady obraů baletek, které Degas vypracoval mezi 1890 a 1900.

Skupina tanečnic

Degas byl zaníceným pozorovatelem lidí, zejména žen, které jsou snad nejčastějším námětem jeho obrazů. Ve studiích modistek, tanečnic, žehlířek a pradlen usiloval o naprostou objektivitu. Své modely znázorňoval v přirozených pozicích, podobně jak by je zachytil fotografický objektiv. To ho později přivedlo k vlastnímu fotografování. Pečlivé studium japonských dřevořezů ho přivedlo k experimentování s nezvyklými úhly pohledu na předměty obrazů a neobvyklou kompozicí. Patrné to je např. na pozdním obraze Skupina tanečnic, v níž jsou všechny dívky nakupené v jednom rohu místnosti.

Orchestr v opeře

U modistky

Zcela nevidomý a částečně hluchý Edgar Degas 27. září 1917 v Paříži zemřel. Je pochován v rodinné hrobce na pařížském hřbitově Montmartre.

Muzikálový herec Zbyněk Fric nejen o hlavní roli v muzikálu Doktor Faust v Divadle Na Maninách

Zbyněk Fric je považován za všestranného umělce. Má za sebou desítky muzikálů, ale i činoher a televizních rolí. Jedna z významnějších rolí byla v seriálu Zdivočelá země, kde si zahrál usměvavého Petra přezdívaného Smajl. Nyní účinkuje v několika muzikálech. Hlavní roli získal v muzikálu s živým orchestrem Doktor Faust v Divadle Na Maninách, kde hraje od září 2022 roli starého a unaveného životem Doktora Fausta.

Zbyňku, jak se ti hraje role starého Doktora Fausta?

Doktor Faust je pro mě docela výzva, protože je to zatím nejstarší postava, kterou jsem kdy hrál. Snažím se vždy hledat způsob, abych nepůsobil příliš energicky, ale byl opravdu ten starý muž, který je unaven životem. Jelikož se tak staře ještě necítím, tak se snažím zpomalit rytmus a přizpůsobit se tomu jeho věku, beznaději a celkově té postavě. Je to těžký, ale jak říkám, je to pro mě výzva a ty já mám rád.

Máš něco společného s Doktorem Faustem?

Nooo, někdy si říkám, jestli jsem taky něco ve svém životě nepromarnil.. Jestli jsem neměl třeba některé věci udělat jinak, než jsem udělal, ale to k životu prostě patří. To si bude člověk říkat vždy, pokud nad svým životem alespoň trochu přemýšlí.

Jak probíhá tvoje příprava před představením Doktora Fausta, máš nějaký rituál?

Vždy si přeříkávám texty. Pak se snažím těsně před vstupem na jeviště zklidnit dech, dýchat pomalu, celkově se vnitřně uklidnit. To je asi jediný rituál, který mám přímo před tímhle muzikálem. Jinak se samozřejmě musím vždy rozezpívat.

Jakou roli hraješ nejraději, co ti nejvíce sedne?

Měl jsem období, kdy jsem hrál samé kladné role, romantiky. Poté jsem dostal možnost hrát zápornou postavu Césara v baletním muzikálu Lucrezia Borgia, což byl největší záporák celého představení. A to mě neskutečně bavilo. Protože tam je tak široký obzor, co si ta záporná postava může dovolit…. takže to mě bavilo opravdu moc.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Člověk měl vždy spoustu plánů a chtěl si zahrát tohle a tamto, ale čas běží a já si říkám, že je lepší nic neplánovat a žít ten život tak, jak je a užívat si tu práci, která je a která přijde. Jak se říká.. když člověk plánuje, pán bůh se směje.

Jak relaxuješ mimo jeviště?

Mám velkou zahradu a když se na ni podívám, tak mám pocit, že v tu chvíli už žádný volný čas nemám, protože nevím s čím dřív začít, abych to vůbec všechno stihl. Takže se věnuji domácím pracem. Také jsem si před dvěma lety pořídil čtyři včelstva a to mě baví pozorovat a věnovat se tomu, u toho relaxuju.

Čím se řídíš, jaké máš životní motto?

Měl jsem jedno životní motto: život je dostih a já sázím na koně číslo 8 a kůň číslo 8 jsem já.. Takže vždycky všechno závisí na mě.

Kdy ses rozhodl, že chceš být zpěvákem/hercem?

Od mala jsem věděl, že chci zpívat. Pouštěl jsem si různé skladby, zpíval. Brácha potom dostal kytaru, která ho naštěstí dlouho nebavila, takže jsem si ji přivlastnil, zpíval a hrál  po mejdanech a potom jsem se přihlásil na JAMU na muzikálové herectví, ale tam to dvakrát za sebou nevyšlo. Během těchto dvou let jsem hrál v Horáckém divadle v Jihlavě. Na potřetí jsem se dostal na JAMU i na DAMU, ale na činoherní herectví. Vybral jsem si Prahu, kde jsem už zůstal.

Kde tě teď můžeme vidět hrát?

Kromě Doktora Fausta v Divadle Na Maninách, kde mě můžete vidět do konce sezóny 26.5., 8.6. a 9.6., nejčastěji hraju v Divadle Kalich v muzikálech: Biograf Láska, Voda a krev nad vodou, Mauglí, Srdcový král, Pomáda, od září pak v muzikálu Tajemství. Dále v zájezdovém představení Zavřete oči, swing přichází. Potom v plzeňském divadle Edith Piaf, vrabčák z předměstí – což je moje srdcová záležitost.

A na závěr, ty jsi oslavil letos 53. narozeniny, ale nevypadáš na ně, jsou to geny?

Možná to jsou geny, ale díky bohu mám výhodu, že se většinou pohybuju mezi mladšími kolegy. Navíc tím, že nemám děti, tak na nich nevidím, jak stárnu. Vnitřně si připadám stále mladě a mám pocit, že toho nemám moc za sebou a doufám, že ještě spoustu věcí před sebou.

Zdroj: Divadlo Na Maninách

Žena obecná: One woman show Ivany Jirešové v Divadle Na Maninách

Žena obecná je one woman show Ivany Jirešové, která se odehrává v její hlavě. Hledala štěstí, lásku a odpovědi na všechny svoje otázky venku, ale co teprve, když jí napadne podívat se, co se děje uvnitř její mysli?

Jaká by byla definice ženy dnes? Žena obecná je tak trochu muž. Kdy se to stalo a jak z toho ven? Otevřená komediální zpověď, kterou byste si v reálném životě nedovolili. Ale když jde o meditaci?

Srdečně Vás zveme na ŽENU OBECNOU, 22. 5.,  od 19:00 hod.,  v Divadle Na Maninách.

Vstupenky zakoupíte zde:

www.divadlonamaninach.cz

  • Režie: Adéla Laštovková Stodolová
  • Hudba: Petr Zeman
  • Kostýmy: Eva Suchánková
  • Scéna: Daniela Šteruská
  • Délka představení: 70 minut bez přestávky
  • Scénář: Daniela Šteruská
  • Projekce: Milan Sodoma

AH

Zdroj: Divadlo Na Maninách

Zveme vás do Divadla na Maninách: Rebelky

Když přeteče pohár trpělivosti, dochází často na radikální řešení. V brilantní francouzské tragikomedii se náhodně potkají dvě zralé ženy, které se rozhodly, každá z jiného důvodu, vzepřít se nalinkovaným životům a vzít osud zpět do vlastních rukou. Dost bylo příkoří a manipulování! Je na čase, aby o nás přestali rozhodovat jiní! I když jsou Claude a Margot zpočátku jako oheň a voda, prožijí spolu několik dní, na které do smrti nezapomenou.

Srdečně Vás zveme na tuto francouzskou komedii, Rebelky – Divadla Bolka Polívky, 21. 5.,  od 19:00 hod.,  v Divadle Na Maninách, ve které se představí okouzlující Chantal Poullain a Štěpánka Křesťanová . 

Vstupenky zakoupíte zde:

www.divadlonamaninach.cz

 
 

Autor: Pierre Palmade, Christophe Duthuron

Překlad: Alexander Jerie

Režie: Antonín Procházka

AH

Zdroj: Divadlo Na Maninách

Pierre Auguste Renoir – Impresionismus

Pierre Auguste Renoir, jeden z největších francouzských impresionistů se narodil 25. února 1841 v Limoges.

 Pierre Auguste Renoir

Otec Renoira byl krejčí, jehož plat nemohl uživit celou rodinu, musel se už jako malý kluk poohlížet po práci. Ve třinácti letech začal pracovat jako malíř porcelánu v jedné pařížské továrně. Už zde byl rozeznán jeho talent. Brzy ho vybrali, aby maloval na porcelán vlastní motivy, ale v té době se začal porcelán malovat mechanicky a tak si musel hledat práci jinde. Stal se malířem nástěnných dekorací, vějířů a závěsů. V roce 1862 si konečně mohl dovolit začít studovat na umělecké škole École des Beaux-Arts v Paříži. Během studií často navštěvoval Louvre a tak se seznámil s dílem Antoina Watteaua, Nicolase Lancreta a Francoise Bouchera. Zde také zkoušel malovat stylem Petera Paula Rubense. V dílně učitele Charlese Gleyra poznal přátele, kteří měli podobné umělecké ideje(Alfréda Sisleyho, Frederica Bazilla a Claudea Moneta). Po uzavření ateliéru se tito přátelé spolu vydali do Chailly, kde spolu začali malovat v přírodě. Ovlivněn mnoha umělci a jejich styly, namaloval v roce 1864 obraz Esmeralda, který byl inspirovaný Zvoníkem u Matky Boží Viktora Huga. Ve stejném roce poprvé vystavoval své obrazy na salonu, leč uznání se nedostavilo.

Maloval skromně, s pokorou studoval díla jiných malířů. Jeho malby jsou přitom spontánní s volnými, jemnými tahy štětce. Courbet jej inspiroval k zobrazovaní každodenních výjevů běžných lidí, Corot Renoira ovlivnil svou láskou k přírodě a používáním jemných tónů. Nejvíce Renoira ovlivnil Manet, známý svou barvitostí, malou prostorovou hloubkou a širokými tahy štětce. Renoirovy obrazy jsou bezprostřední, zachycují optimistickou atmosféru pařížských ulic a kaváren. Akty jsou proslulé čistotou, jemností, hrou světla na lidském těle.

Na bulváru

Obraz vznikl roku 1875. Možná Renoirův nejznámější pohled na Paříž je právě toto klasické vyobrazení její nejmodernější a nejnovější části v 70. letech 19. století. Obraz Na bulváru je plný barevných skvrn a jasných barev, kterou jsou tolik typické pro impresionismus. Moderní život ve městě je představen pomocí viditelných tahů štětce, což umožňuje pozorovateli vnímat tento svět, jakoby ho právě míjel. To je ta pověstná magie Renoirovy Paříže. Moderní avšak historií protkané město uchvacuje, přestože je představeno velmi subjektivně a zapomocí prchavého dojmu.

Houpačka

Toto dílo vzniklo roku 1876. Ve stejnou dobu jako vznikl obraz Moulin de la Galette namaloval Renoir neméně slavnou Houpačku. Obraz vznikl na zahradě ateliéru. Obrazy vznikaly současně, takže mají i několik společných rysů (rozmazanost, světelné efekty). Z obrazu sálají šťastné a bezstarostné chvíle – mladík se dvoří dívce (s trochu zvednutou spodničkou), které stála modelem Renoirova oblíbená modelka Jeanne. Vše sleduje zaujatá a zvědavá holčička a přítel páru. Svislou kompozici obrazu umocňuje houpačka a strom, jehož profil odpovídá postavě dívky.

Moulin de la Galette

Obraz  Moulin de la Galette je symbolem francouzského impresionismu. Vznikl v roce 1876 v ateliéru na Montmartru, kde se často konaly letní slavnosti pod širým nebem (a pařížští umělci na nich samozřejmě nemohli chybět). Kritici tomuto obrazu vytýkali neuspořádanost kompozice, nepřirozenost záběru (na obraze chybí nebe). Postavy jsou v párech či ve skupinkách, při tanci nebo družné zábavě. Najdeme na něm i rytmus hudby ve střídání černých a žlutých klobouků a světlých a tmavých šatů. Celek je neuvěřitelně živý, veselý a nádherně barevný.

Snídaně veslařů

Snídaně veslařů (1881) zachycuje Renoirovy  přátele při družné zábavě v restauraci Maison Fournaise poblíž Seiny v Chatou. Muž s kloboukem v popředí je malíř Gustave Caillebotte (mecenáš a příznivec impresionistů ). Dáma v popředí s psíkem je Aline Charigot (Renoirova budoucí žena). Charles Ephrussi, bohatý historik umění-amatér, sběratel umění a editor uměleckého časopisu je muž s vysokým kloboukem v pozadí. Ve středu kompozice popijí ze sklenice herečka Ellen Andrée. V pravém horním rohu obrazu flirtují s Jeanne Samary Renoirovi přátelé Eugene Pierre Lestringez a Paul Lhote. Vzadní části obrazu je dcera majitele Louise-Alphonsine Fournaise (opřená o zábradlí) a její bratr Alphonse Fournaise, Jr. (muž vzadu otočený doleva). V popředí obrazu vidíme Angele Legault (žena s kloboučkem) a novináře Adriena Maggiolo (skloněný nad stolem). Stůl vytváří diagonální kompozici rozdělující obraz na dvě části (jedna je plná postav, druhá víceméně prázdná). Renoir do obrazu vpustil hodně světla – výsledek je kontrastní, barevný a plný života.

Tanec na venkově

Mezi ceněné patří i série tří obrazů (1883) Tanec na venkově, Tanec v Bougivalu a Tanec ve městě (mistrně namalovaný pohyb a atmosféra tance). Série tanečních obrazů vyniká spontánností, zážitkem hudby, která je na obraz téměř slyšet. V zápalu tance muži spadl klobouk. Muž vnímá vůni vlasů své taneční partnerky. Kompozice obrazu je svěží (viz šaty ženy, neuklizený stůl) a nenucená. V pozadí jsou nenápadné tváře dalších účastníků bálu. V době, kdy Renoir tento obraz maloval, začal číst knihy o malbě ze 14. století, které kladly důraz na detaily, prokreslení a kontury. Na tomto obraze je tento vliv již patrný. Renoirovo pojetí malby začal doprovázet i na dalších dílech (jeho tzv. ingresovské období).

Tanec v Bougivalu

Tanec ve městě

V pozdější fázi života se tedy věnoval sochařství, ale kvůli své nemoci své návrhy nikdy osobně nerealizoval. Jedinou sochu vytvořil vlastnoručně a to bustu svého nejmladšího syna (1908).

Na sklonku svého života v roce 1919 navštívil  Louvre, aby spatřil svá díla viset vedle starých mistrů. Zemřel 3. prosince 1919 ve vesničce Cagnes-sur-Mer. Je pochován na hřbitově v Essoyes, v departementu Aube.

AH

Zdroj: Britannica, Wikipedia

H. A. Giger malíř, sochař a návrhář

Hans Ruedi Giger se narodil v německy mluvící zemi. Světlo světa spatřil 5. února 1940 ve švýcarském městě Chur.

Ve Švýcarsku po povinné školní docházce nastoupil na gymnázium, zaměřil se na techniku, ale maturitu nakonec skládá z kreslení. Byl jako hospitant u švýcarských umělců Venatia Maissena (architekt) a Hanse Stettera (stavitel). Navštěvoval uměleckou školu v Curychu, kde se zaměřil na tvorbu interiérů a průmyslový design. Již v roce 1962 se koná jeho první výstava v Basileji, i když tato výstava je společná s několika dalšími umělci.

V roce 1962 také dokončil školu a seznámil se s herečkou Li Toblerou, do niž se bezhlavě zamiloval. Poznal švýcarské umělce, mezi nimi filmaře Frediho M. Murera, s nímž v roce 1967 natáčí krátký snímek High, který se věnuje Gigerově tvorbě. Díky kontaktům se Giger podílí na dalším filmu, tentokrát 100 minutovém sci-fi dokumentu Swiss Made. Giger s Li se odstěhoval do Londýna na základně přesunu zmíněho režiséra Murera a v roce 1973 natáčí spolu s filmařem další krátký dokument Tagtraum. V roce 1975, kdy Li otevírá svá galerii, spáchá sebevraždu revolverem. Sebevraždu spáchala na základě svých psychický stavů. Giger uspořádal memoriál pro svou družku a dostává další nabídku do chystaného filmu Dune podle představy Franka Herberta, Vymyslel tedy kulisy pro svět Harkonnenů, jenže z projektu sešlo, neboť jako mnoho jiných, nenašel peníze. Giger však nemusí příliš truchlit, neboť jeho velká chvíle je na obzoru.

V roce 1977 letí do Ameriky, kde se účastní výstavy obrazů hororu fantasy. Později přichází nabídky od scénáristy Dan O’Bannon s tím, že by chtěl, aby mu Giger udělal vesmírné monstrum pro připravovaný projekt Alien (Vetřelec).

Režisérem je jmenován do té doby ještě ne tolik výrazný Ridley Scott, který Gigera navšítvil v jeho domovině. Uzavírají s malířem smlouvu a ten se může pustit do portfolia k Vetřelci, které se má stát reklamou k filmu.

Giger pro film vytvořil postavu Vetřelce ve všech jeho stádiích, ale také celou ztroskotanou kosmickou loď, její vnitřek i vnějšek. Díky Carlu Rambaldimu je vytvořen „oblek“ Vetřelce a Scott se mohl pustit do natáčení. Pravdou je, že ve filmu se mimozemské monstrum objeví jen krátce, ale o to je jeho chvíle děsivější a jeho podoba hrůznější.

Malíř získal díky návrhům světový věhlas a jako jeden z hlavních tvůrců – a také jako reklamní tahák – je nucen cestovat na všemožné evropské premiéry filmu, stejně tak nesmí vynechat ani americkou, což ho psychicky i fyzicky vyčerpal, ale poznal svou novou lásku je Mia Bonzanigo, která se stala jeho ženou ještě v roce Vetřelcovy premiéry, tedy 1979. Bohužel manželství netrvá dlouho. Dvojice se rozvádí již po roce a půl, ale rozcházejí se v dobrém a nadále zůstávají přáteli.

Giger ve své tvorbě nijak nezahálil a jeho rozpětí je skutečně ohromující. Dál spolupracuje na filmech, i když mnohé z jeho nápadů nejsou využity. David Lynch natáčí Dunu, ale ignoruje původní umělcovy návrhy harkonnenského světa. Podobně skončil i jeho návrh Batmobilu pro film Batman navždy. Podílel se na filmu Poltergeist II, ale až pozdě zjistil, že tohle není úplně podle jeho gusta. Mimo filmování se věnoval práci, jíž se vyučil, navrhoval nábytek ve svém surrealistickém stylu. Vydal knihy, mezi nimi i pokračování Necronomiconu. Samozřejmě měl výstavy svých prací, přičemž 13. dubna 2005 sám otevřel expozici v Národním technickém muzeu v Praze. Kromě filmového průmyslu a malování se věnoval i hudbě a pomáhal s klipy skupiny Blondie. Mimo jiné navrhl futuristický držák na mikrofon pro zpěváka skupiny Korn Jonathana Davise.

Giger je surrealistou a v současnosti tím nejznámějším a snad i nejnadanějším. Jeho vize byly děsivé, ale uchvacující zároveň. K jejich vytvoření většinou používal techniku airbrush, což je tzv. americká retuš (na plátno se nanáší, vlastně nastříkává, barva ve vrstvách). Ovšem jeho výjimečnost netkví v tom, že by byl obyčejným surrealistou. Měl svůj osobitý styl, který nese i svůj vlastní název – biomechanika, postavy jím nakreslené v tomto stylu jsou tedy biomechanoidi. Již z tohoto slova je patrné, co se na jeho obrazech pojí dohromady. Organické tělo a stroj, navíc mnohdy skloubené s futuristickou erotikou a sexuálními fantaziemi, které by ve skutečnosti nikdy neměly jít dohromady. Ovšem on je dokázal spojit s takovou představivostí, že každému se v hlavě začínají rojit děsivé představy, které ho ovšem fascinují, pokud ho tento styl neznechutí. Gigerova tvorba je poměrně dobře rozpoznatelná a asi jen těžko byste si ji spletli s někým jiným. Navíc se tvrdí, že nikdo nedokáže jeho obrazy dokonale okopírovat. Je tedy pouze jeden jedinečný a pravý Giger.

Giger 12. 5. 2024 umírá v Curychu.

Text: Jana tesaříková – zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie, fotografie volně na interneru a wikipedie

Dívka s perlou: Nejkrásnější holandský obraz v dějinách výtvarného umění

Portrét Dívky s perlou, obraz od vlámského malíře Johannese Vermeera si totiž díky své záhadnosti vysloužil přezdívku holandská Mona Lisa. Obraz se datuje někdy do let 1665-1667. O jeho vzniku se toho sice moc neví, ale panuje kolem něj spousta legend. Byl vyhlášen nejkrásnějším holandským obrazem v dějinách výtvarného umění a inspiroval i k napsání románu a natočení filmu.

Obraz, který dnes známe jako Dívku s perlovou náušnicí, nenesl vždy toto jméno. V inventáři zhotoveném v době Vermeerovy smrti byl zaznamenán jako Obraz v tureckém stylu (kvůli turbanu na hlavě) a v katalogu k prodeji obrazu v roce 1969 v Amsterdamu byl uveden jako Portrét v antickém kroji.

V průběhu let se ustálil název Dívka s turbanem a přispěly k tomu evropské války s Turky a určité mísení evropské a turecké kultury. Teprve koncem 20. století se začalo častěji používat jméno Dívka s perlovou náušnicí, k čemuž přispěl i fakt, že perly byly součástí dalších Vermeerových obrazů, např. Žena s perlovým náhrdelníkem.

Ale perly, jak se zdá, byly v jeho době velmi oblíbené, a tak mu byly neprávem připisovány obrazy Mladá žena s modrým kloboukem, Usměvavá dívka a Krajkářka, na kterých byly také perly.

Kdo je dívka s perlovou náušnicí?

V průběhu staletí se vyrojila řada teorií o tom, kdo dívka na obraze skutečně je, a jednou z nich byl již zmíněný příběh, že byla malířovou milenkou.

Chvíli se věřilo, že je na něm prostě jeho dcera (protože v té době členové rodiny často sloužili jako modely malířům), ale v uměleckých kruzích se stále více věří, že díky mystice, kterou celý obraz vyzařuje, je prostě záležitost fiktivní osoby.

Jmenovitě Emilie Gordenker, ředitelka muzea Mauritshuis, kde je obraz uložen, poznamenala, že takový způsob malby byl rysem tzv. zlatého holandského věku a že to není portrét, ale něco, čemu se říká tronie. Jde o studii hlavy a ramen oděných do exotického oblečení.

Ředitelka muzea uvedla, že je možné, že osobu si někdo vymyslel, ale pravděpodobnější je, že se nejedná o konkrétního člověka, ale někoho nadčasového a tajemného, ​​možná dokonce postavu z Bible.

Celý nápad byl zřejmě vytvořit obraz, který by byl tajemný a nevyzpytatelný, čehož bylo dosaženo kombinací tmavých barev. Tuto teorii podporuje i fakt, že perla na obraze je příliš velká a těžká na každodenní nošení, takže malíř před sebou pravděpodobně neměl živý model.

Ať je to jak chce, faktem je, že Dívka s perlou je spolu s Monou Lisou jedním z nejzáhadnějších obrazů v dějinách umění.

Možný vlastní portrét Jana Vermeera, detail z obrazu „Kuplířka“ (1656)

 

Zdroj: The Royal Picture Gallery Mauritshuis, Wikipedia