Rubrika: ART

Jenny Saville: současná britská malířka

Jenny Saville ve svých zobrazeních lidské podoby překračuje hranice klasické figurace i moderní abstrakce. Olejová barva, nanášená ve velkých vrstvách, se stává stejně viscerální jako tělo samo.

Saville se narodila v roce 1970 v Cambridge v Anglii a v letech 1988 až 1992 navštěvovala Glasgow School of Art a v roce 1991 strávila semestr na University of Cincinnati. Její studium se zaměřilo na „nedokonalosti“ těla se všemi jejich společenskými důsledky a tabu. Saville byla těmito detaily uchvácena už od dětství; mluvila o tom, že viděla dílo Tiziana a Tintoretta na výletech se svým strýcem a jak pozorovala, jak se dvě ňadra jejího učitele klavíru – smáčknutá v košili – stala jednou velkou hmotou. Během stáže v Connecticutu v roce 1994 mohl Saville pozorovat newyorského plastického chirurga při práci. Čas strávený s chirurgem podnítil její zkoumání do zdánlivě nekonečných způsobů přeměny těla. Zkoumala lékařské patologie; prohlédla si mrtvoly v márnici, studovala klasické a renesanční sochařství; a pozorovala propletené páry, matky s dětmi, jedince, jejichž těla zpochybňují genderové dichotomie a další.

 

Saville, členka Young British Artists (YBAs), volné skupiny malířů a sochařů, kteří se proslavili koncem 80. a začátkem 90. let 20. století, oživila současnou figurativní malbu, vyvolala otázky o tom, jak společnost vnímá umění. tělo a jeho potenciál. Přestože je její práce perspektivní, odhaluje hluboké povědomí, intelektuální i smyslové, o tom, jak bylo tělo reprezentováno v průběhu času a napříč kulturami – od antického a hinduistického sochařství přes renesanční kresbu a malbu až po díla moderních umělců, jako je např. Henri Matisse, Willem de Kooning a Pablo Picasso. 

Foto: Pal Hansen/Getty Images

Kolumbijský malíř a sochař Fernando Botero

Fernando Botero byl kolumbijský malíř a sochař. Je považován za jednoho z největších umělců dvacátého století.  Vytvořil si osobitý výtvarný styl, čerpající z odkazu evropských i mimoevropských uměleckých tradic. Charakteristickým znakem jeho díla, a to jak plastik, tak obrazů, je figurativní tvorba, jejíž předměty jsou proporčně předimenzované. Ve věku 91 let zemřel  15. 9.2023.

Narodil se v roce 1932 v Medellínu ve střední Kolumbii. O umění se začal zajímat jako chlapec a už v 15 letech prodával své kresby z býčích zápasů u bran arény v Bogotě.

Jeho kariéra nabrala na obrátkách v sedmdesátých letech, kdy se setkal s ředitelem jednoho z newyorských muzeí Dietriechem Malovem. Toho Boterovo umění uchvátilo a společně uspořádali několik výstav. Výtvarníka pak začali kontaktovat světoví obchodníci s uměním.

Typický styl, ve kterém jsou běžné předměty či lidé nafouknutí do absurdních rozměrů, se poprvé objevil na obraze Zátiší s mandolínou z roku 1957. Botero, milovník italské renesance, adaptoval i klasické dílo Leonarda da Vinciho Monu Lisu – v jeho verzi ale má florentská dáma nafouknuté tváře a neúměrně zmenšený obličejík.

Kolumbijský umělec se nicméně v souvislosti se svou tvorbou bránil slovům jako „tlustý“ a naopak se označoval za „obránce objemu“ v moderním umění. Gigantismus se promítl i do jeho sochařské tvorby. Jeho odkaz čítá až tři tisíce obrazů a na tři sta soch.

Zdroj: britannica.com

 

Předvánoční aukce v Arthouse Hejtmánek: unikátní díla z bývalé československé ambasády ve Stockholmu

Předvánoční aukce v Arthouse Hejtmánek, 7. prosince od 18 hodin, nabídne unikátní díla z bývalé československé ambasády ve Stockholmu – obraz Josefa Šímy i jedinečná kubistická váza!

Aukce nabídne celkem 260 položek. Z nich zaujme například i sběratelsky vzácná malba Kompozice (1930) surrealisty Jiřího Remo Jelínka, jenž byl významnou osobností české avantgardy. Chybět nebudou díla Alfonse Muchy, Zdeňka Rykra, Josefa Lady, Jiřího Trnky, Zdeňka Buriana či Olbrama Zoubka.

Na aukci se vedle obrazů objeví také zajímavá kolekce grafik autorů jako Kamil Lhoták, Adolf Born, Jiří Anderle či Albín Brunovský. Už tradičně zde budou k mání i rarity z oblasti starožitností a designu. Mezi ně patří třeba ojedinělá kubistická váza Vlastislava Hofmana, jenž dosáhl v této aukční síni autorského rekordu: černo-bílá váza poprvé nabízená na trhu bude dražena od 450 000 korun.

Hlavním lákadlem aukce je mimořádně barevně působivý velkoformátový obraz Zahrada (1972) Albína Brunovského, autora poslední série československých bankovek i výrazného ilustrátora řady děl klasické literatury. „Brunovský patří k nejzajímavějším poválečným slovenským autorům a monumentální Zahrada je dosud největší známou malbou, jakou kdy vytvořil,“ uvádí majitel aukční síně Tomáš Hejtmánek. Reprezentativní dílo vyvolávané za 4 miliony korun bylo dovezeno ze Švédska, kde původně zdobilo interiér československé ambasády. „Zahrada je velmi podmanivá množstvím barevných škál a detailně propracovanou malbou,“ říká Tomáš Hejtmánek. A dodává, že aukce nabídne i mistrné Brunovského grafické práce.

Jednou z nejvýše dražených položek je obraz Světelná krajina (Passage luminieux) (1963) Josefa Šímy. O dílo umělce, který žil ve Francii a jehož svět zná jako francouzského malíře Josepha Simu, se bude licitovat od 5 milionů korun. „Obraz ze Šímova ‚mystického období‘, kde malbou prozařuje světlo a celý výjev vibruje jemnou energií, patří mezi sběratelsky nejžádanější,“ upozorňuje Tomáš Hejtmánek.

K vzácným položkám se řadí rovněž abstraktní dílo Kompozice (1930) významného malíře české avantgardy Jiřího Remo Jelínka. Talentovaný souputník Toyen a Jindřicha Štyrského byl ve svých 40 letech zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen. „Vzhledem ke smutnému osudu autora se Jelínkových děl zachovalo bohužel jen málo a díky své kvalitě jsou sběratelsky velmi ceněné,“ uvádí Tomáš Hejtmánek. Obraz Kompozice se bude vyvolávat od 1 500 000 korun.

Výtvarné umění 19. století

Vedle nabídky starých mistrů aukce nabídne i reprezentativní Portrét muže od Antonína Machka s vyvolávací cenou 90 000 korun a muzeální dílo Maximiliana Haushofera s názvem Dívka u Chiemsee vyvolávané za 600 000 korun.

Švédská stopa a slavný design českého kubismu

Unikátním kusem je kubistická váza od Vlastislava Hofmana, která se poprvé objeví na aukčním trhu. Sběratelům bude nabízena od 450 000 korun.

Dražena bude i kolekce obrazů Františka Drtikola, známého fotografa, který se zabýval i malířskou tvorbou. Jeden z jeho obrazů, nevšední akt Eva s Jablkem (1942), se bude vyvolávat od 95 000 korun.

K dílům dotvářejícím interiér bývalé ambasády ve Stockoholmu patří – vedle Brunovského Zahrady – i další zajímavé umělecké práce. „Vedle jedinečných světelných objektů vytvořených slavnou dvojicí sklářských výtvarníků Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou se nám povedlo do aukce získat i pozoruhodné gobelíny či nábytek. Rozmanitě pojatá křesla doplněná stolky z ohýbaného dřeva tehdy přímo pro objekt ambasády navrhl architekt Jan Bočan,“ líčí Tomáš Hejtmánek. Světelné objekty jdou do aukce od 600 000 korun za kus, nábytek začíná od 20 000 do 45 000 korun.

Aukce také nabídne tři díla Jiřího Trnky vyvolávané od 25 000 do 35 000 korun.

Ženy v umění 20. století

Pozornost na aukci se upíná k dílu sochařské legendy Věry Janouškové nazvané Košilka (80. léta 20. století), jehož vyvolávací cena začíná na 240 000 korunách. Cenným kouskem, který se na tuzemském trhu objevuje málokdy, je i vzácné dílo Pavly Mautnerové. Tato česká malířka žila a tvořila v Izraeli a její díla jsou zastoupena převážně v zahraničí. Mautnerové barevná informální kompozice s názvem Sakrální prostor začíná na částce 150 000 korun.

Dražit se budou také tři obrazy Milady Marešové, jež u Hejtmánků zaznamenala na předloňské aukci svůj autorský rekord ve výši 1 612 000 korun. Autorčino plátno Dívka s pampeliškami (1934) začíná na 180 000 korunách. Průvod (1931) startuje na 95 000 korunách, V Paříži St. Germain (počátek 70. let 20. století) na 40 000 korunách.

Habánská keramika, Vojkůvka i Holeček

Aukci si nenechají ujít ani sběratelé habánské a holíčské keramiky vyvolávané v rozmezí 10 000 až 35 000 korun.

K výrazným položkám patří obraz Kočičí hra (1981) od naivistického malíře Libora Vojkůvky, jenž plátno ze zadní strany obdařil ironickým nápisem „Ani řetěz zlé mravy nenapraví“. Také Vojkůvka zaznamenal svůj autorský rekord právě u Hejtmánků. Jeho svéráznou Kočičí hru nyní licitátor nabídne od 220 000 korun.

Současné umění zastupuje Ivan Exner s dílem Zátiší s novinami, pomeranči a rybami (2007) s vyvolávací cenou 120 000 korun a Petr Holeček svými dvěma rozměrnými plastikami. Tou první je kortenové Origami 1200 BC (2023) vyvolávané od 65 000 korun, druhé dílo nazvané Cestou z poutě (2023) startuje na 180 000 korunách.

Aukce tradičně nabídne také bohatou kolekci nábytku z dob od 17. po 20. století. Dražit se budu rovněž významné sochy a výjimečné orlojové stojací hodiny (od 500 000 korun). V nabídce jsou i skleněné objekty z 20. a 21. století autorů jako Oldřich Plíva, Rony Plesl a další.

Zdroj: Arthouse Hejtmanek, Umění.cz

František Kupka: Zrození abstrakce

Narodil se 23. září 1871 v Opočně jako nejstarší z pěti dětí notářského úředníka. Otec mu vybral dráhu sedláře. A i když místo výroby postrojů maloval vývěsní štíty či obrázky svatých, řemeslu se nakonec vyučil. Školní léta prožil v Dobrušce. Kupkův výtvarný talent rozpoznal továrník Josef Archleb, který se stal jeho mecenášem. I jeho přímluva u Kupkova otce rozhodla, že mladý František začal malbu studovat. Po pražské Akademii výtvarných umění byl přijat i na akademii ve Vídni.

Dvoubarevnou fugu

Když v roce 1912 na Podzimním salónu v Paříži vystavil poprvé své nefigurativní obrazy (Amforu, Dvoubarevnou fugu a Teplou chromatiku), sklidil nepochopení a posměch. Během první světové války se zapojil do organizování českých legií, v té době se seznámil také s Tomášem Garriguem Masarykem. Bojoval na frontě, navrhoval uniformy a prapor legií, maloval plakáty, které zesměšňovaly monarchii.

Teplá chromatika

Kupka se nejprve věnoval realismu, ale přes symbolismus a orfismus (umělecký směr inspirovaný hudbou) se stal průkopníkem zcela nového směru. Vypracoval se rovněž na nekorunovaného krále karikatury a ilustrace.

Pohyb

Umělec se sklonem k samotářství měl štěstí na mecenáše – továrníka Jindřicha Waldese, s nímž se spřátelil. Kupka mu nakreslil slavnou firemní značku: černobílou dívku s patentkou na oku, slavný symbol firmy Koh-i-noor.

Dívka s patentkou

František Kupka je pochován v kolumbáriu na pařížském hřbitově Père Lachaise, takže k pokloně jeho památce vede předlouhá cesta, ale kolekce jeho děl tvoří jeden ze základních pilířů sbírky Jana a Medy Mládkových. Soubor 250 studií, kreseb a obrazů, která patří k nejucelenějším svého druhu na světě a má takřka nevyčíslitelnou hodnotu, si můžete prohlédnout v Museu Kampa, sídlícím v Sovových mlýnech na pražské Kampě. Meda Mládková se s Kupkou poprvé osobně setkala za svých studií dějin umění v Paříži v roce 1955 a od té doby se stala jeho vášnivou sběratelkou. Dnes se bez zapůjčení studií a obrazů z její sbírky neobejde žádná velká malířova přehlídka. Další Kupkova díla objevíte v Galerii moderního umění v Hradci Králové a samozřejmě též v pražské Národní galerii, ve Veletržním paláci.

Foto: Muzeum Kampa

 

 

Věhlasný malíř a osobnost inspirující generace umělců: Alfons Mucha

Evropská výtvarná secese bývá někdy nazývána Le style Mucha podle malíře, grafika a designéra původem z moravského města Ivančice. Alfons Mucha jako neznámý umělec českého původu žijící v Paříži dosáhl okamžité slávy v prosinci roku 1894, kdy přijal zakázku vytvořit plakát pro nejslavnější herečku té doby, Sarah Bernhardt.

Secesní malíř, grafik a designer Alfons Maria Mucha se narodil 24. července 1860 v moravských Ivančicích. Již od dětství měl rád kreslení a malbu, ale když si v roce 1878 Mucha podal přihlášku na pražskou Akademii, byl odmítnut „pro nedostatek talentu“. Nicméně kreslířské práce se nevzdal a přivydělával si malováním kulis pro rozličné divadelní společnosti. Malování kulis se věnoval i ve Vídni kam se roku 1879 přestěhoval.

V roce 1887 se Mucha přestěhoval do Paříže a našel si první „malířské“ zaměstnání v divadelním časopise Le Costume au theatre, pro který kreslil nejrůznější ilustrace a reklamy. Roku 1890 už si založil vlastní ateliér a o rok později se seznámil se slavným Paulem Gauginem, který s Muchou jeden čas dokonce atelier sdílel. Muchova hvězda začala stoupat od roku 1894, kdy vyhotovil plakát pro nejslavnější herečku té doby, Sarah Bernhardt. Ta si s Muchou po pracovní stránce „padla do oka“ a uzavřela s českým umělcem exkluzivní smlouvu na reklamní plakáty k divadelním hrám, návrhy kostýmů a dokonce šperků nebo kulis. Světová výstava v Paříži roku 1900 byla celá ve znamení jeho osobitého „Art nouveau“. Jeho všestranný talent obsáhl i další umělecké obory od sochařství přes fotografii až po divadlo.

Mezi lety 1906 a 1910 pobýval Mucha za oceánem, ve Spojených státech. Tam vyučoval malířské umění a vytvořil řadu portrétů, kterým dominovaly hlavně dámy z vyšších kruhů. Roku 1921 měl Mucha velkou retrospektivní výstavu v brooklynském muzeu umění.

Mucha se vrátil do Československa v roce 1910 a zasvětil zbytek svého života tvorbě epické série 20 obrazů zobrazujících historii Slovanů, Slovanská epopej. O vytvoření těchto velkoformátových obrazů z mytologie a dějin slovanského lidu snil Mucha celý život. Svůj sen si splnil, když dílo vytvářel na zámku Zbiroh. Jedná se o dvacet rozměrných maleb, které na deseti z nich zobrazují české legendy a ranou historii; deset dalších pláten je pak věnováno všeslovanským námětům. 

Konec Muchova života poznamenalo smutné období okupace Československa nacistickým Německem roku 1939. Nacistům bylo dílo Alfonse Muchy trnem v oku, jelikož Slovany považovali za podřadný národ. Mucha byl jedním z prvních umělců, kterého zatklo a vyslýchalo gestapo. Mucha zemřel na plicní infekci 14. července 1939 v Praze. Byl pohřben na vyšehradském Slavíně.

Foto: wikipedia.org

 

Wolfgang Tillmans: jeden z významných současných umělců!

Wolfgang Tillmans je německý fotograf a umělec, který žije a pracuje střídavě v Londýně a Berlíně. Je považován za jednoho z významných současných umělců, jeden z nejdůležitějších fotografů současnosti. V roce 2000 byl prvním fotografem a umělcem, který nebyl z Anglie a získal Turnerovu cenu.

I přesto že se sám autor během svého života pohybuje s lehkostí v temných zákoutí techno klubů, je jeho život poznamenán jasnou esencí otevřenosti a odvahy, se kterými vytváří obrazy o hledání a ztrácení identity v mnohdy netolerantní společnosti. Narodil se v malém městě Remscheid v západním Německu druhé poloviny šedesátých let. Byl od svého dětství ovlivněn Gernhardem Richterem či Sigmanem Polkem. Na počátku osmdesátých let se v rámci studií ocitl v Británii a tady, očarován klubovou scénou, objevuje také silnou gay komunitu. Zde se také poprvé setkává s nemocí AIDS, která později velmi ovlivní nejen jeho život, ale také tvorbu a aktivistickou práci.

Určitá prchavost a neuchopitelnost světa, času a objektů se přenáší i do jeho ranné tvorby. Začíná pracovat s kancelářskou kopírkou jako zobrazovacím zařízením a dosahuje tak černobílých obrazů, velmi podobných těm Gernharda Richtera. Na konci osmdesátých let šlo o přelomovou věc. Vytvoření fotografického brazu nebo systému čoček v objektivu. Pouze s kancelářským zařízením. Neuchopitelnost jeho snímků jen podporovaly společenské a politické změny konce osmdesátých let, kdy se starý svět rozpadal a atmosféra byla hustá. Rozpouštělo se v ní mnoho starých struktur. Tillmans se ale rozhodl objevovat ty nové.

V roce 1992 se odstěhoval do Bournemouthu, kde začal studovat uměleckou školu. Zde si jej také všimla galeristka Maureen Paley, která se později rozhodla vzít jeho práce na veletrh v Kolíně nad Rýnem. Tímto okamžikem se jeho fotografie začaly dostávat do povědomí široké veřejnosti. Postupně (a možná i díky jeho zálibě v hudbě, která trvá doteď) se začne rozvíjet i Tillmansova fascinace klubovou scénou a fotografií. V temných zákoutích a obrovských industriálních halách vytváří první soubory snímků, o něž později projeví zájem například magazín i-D. Právě s těmito soubory fotografií vytváří Tillmans průlomovou výstavu, která na počátku bourá představy o fotografi v galerijním prostoru.

Fotografie bez rámů, v různých formátech a výškách. Nebál se propojit abstrakci a čistě figurálními snímky. Hravost v prostoru a změna postavení fotografie v očích diváků je znatelná. Po velkém úspěchu se Tillmans stěhuje do New Yorku, kde se seznamuje se svým partnerem, malířem Jochenem Kleinem. Ten však v roce 1997 umírá na nákazu virem HIV. Pro Tillmanse to znamená velkou ránu a ještě více se obrací k neuchopitelnosti a abstrakci. Začíná experimentovat s barevnou fotografií v temné komoře a vzniká triptych, který mu v roce 2000 pomáhá vyhrát Turnerovu cenu, jako prvnímu neanglickému umělci.

Sám se také profluje jako aktivista. V roce 2016 vedl kampaň proti Brexitu a produkoval politické plakáty, jež se objevily po celé Anglii a vyzývaly voliče, aby hlasovali proti Brexitu. Od smrti Jochena Kleina v roce 1997 se také soustředí na propagaci příčin umrtí na virus HIV a prevenci proti němu. Zároveň také ve svých fotografickým pracech nestiňuje LGBT+ problematiku a snaží se veřejně mluvit o své homosexuální orientaci.

V roce 2003 vytvořil jeden ze svých nejvíce politických projektů, v němž se nechal inspirovat válkou v Iráku a dezinformačními praktikamy vlády. Pro galerii Maureen Paley Interim Arts vytvořil tzv. “truth study center” – trojrozměrnou instalaci fotografií, článků a poznámek, které předznamenaly šíření fake news. Zkoumal vztah veřejnosti k pravdě a jak ji samotná média mohou spoluvytvářet. Tímto tématem otevřel, opět jako jeden z prvních, uměleckému světu téma informační války a již zmíněných fake news.

Tillmansova práce, díky tomu, že je nesmírně rozsáhlá a vrstevnatá, je komplexní vždy jen v jasném celku. Sám autor mluví o tom, že obrazová forma může být naplněna pouze v obsáhlém celku a ne jako samostatný článek. To se nejvíce projevuje právě na jeho výstavách, v nichž neustále a neúnavně kombinuje formáty a obrazové formy fotografie a vytváří tak výpověď o naději, odvaze a identitě. A právě v tom tkví jeho fascinace temnotou. Zprvu ji nacházel v klubech, při nekonečných techno party, kde se identita jedinců i jeho samého ztrácela pod mraky kouřové clony a ravu.

Nebál se vyjít ze schematičnosti galerijního provozu a dodal tak fotografiím vážnost, i když je osvobodil od těžkosti rámů a skla. V Tillmansových snímcích je vždy obsažena nedořečená výpověď o fotografované situaci. Ať už je to symptomatická fotografie Lutz a Alex sedí na stromě, kdy si pohrává s tématem genderu a klasické formy biblické naivity páru vypadajícího jako Adam a Eva raveové generace, či Astro Crusto, na níž rozehrává na pozadí tlejícího těla kraba úvahu o pomíjívosti lidksé existence. Právě na fotografii Astro Crusto, lze nejlépe charakterizovat vizuální styl, který se pro Tillmanse stal příznačným. Jde o civilní či naprosto všední fotografie každodenních věcí. Mohou to v jeho podání být zátiší s tlejícím krabem, figurativní části těl nebo i světelná zátiší.

Pokaždé nám ale něco uniká. Blíže nespecifkovaná hodnota s níž si Tillmans s lehkostí pohrává. Je o krok napřed před divákem. Pohybuje se v temnotě našeho nevědomí a skvěle s ním operuje. I přes jakékoliv vizuální zdání nahodilosti si vše dokonale připravuje. Díky tomu dokáže konstruovat obraz s nevyřčeným koncem, který nás ještě více interesuje ve velkém počtu na zdech galerijní síně nebo naopak na aktivistických plakátech či stránkách módních magazínů.

Foto: deutschlandfunkkultur.de

Gottfried Helnwein v Albertině!

K 75. narozeninám Gottfrieda Helnweina vystavuje ALBERTINA, která se nachází v historickém srdci Vídně a spojuje imperiální vkus s velkým uměním, velkou výstavu děl z posledních tří desetiletí. Dílo vídeňského umělce Gottfrieda Helnweina charakterizuje jeho zkoumání témat bolesti, zranění a násilí. Jeho ústředním motivem je postava zranitelného a bezbranného dítěte, které představuje všechny psychické a sociální obavy.

Jeho hyperrealistické snímky, které vznikají vždy podle fotografické předlohy, zaujmou technickou dokonalostí. Helnwein je i dnes považován za provokatéra, protože svými díly od samého počátku kritizoval společnost: „Moje práce byla vlastně vždy snahou vyrovnat se s tím, co mě ovlivňuje, nebo na to reagovat.“

Helnweinova tvorba má i silný politický přesah. Malíř se počátkem 70. let zařadil mezi vídeňské akcionisty, kteří kritizovali rakouskou kolektivní amnézii ve vztahu k fašistické minulosti země. Hnutí nezávislých politicky angažovaných umělců se snažila státní moc potlačit, revoltující akcionisty třeba na čas uvěznila či v krajním případě vyhnala do exilu.

Při performancích akcionistů tenkrát třeba tekla krev a po zemi se válely vnitřnosti. Dnes je vídeňský akcionismus nejznámějším ryze rakouským avantgardním uměleckým směrem.

Výstava je k vidění v ALBERTINA od 25. října 2023 do 11. února 2024.

Foto: albertina.at

Édouard Manet 

Édouard Manet byl francouzský modernistický malíř, významná osobnost přechodu od realismu k impresionismu. Narodil se 23. ledna 1832 v Paříži  a 30. dubna 1883 v Paříži zemřel.

Édouard Manet měl možná tu smůlu, že začínal tvořit v době, kdy se kyvadlo dějin vychylovalo od klasického akademického malířství i impresionismu. Pro své generační kolegy byl příliš progresivní a pro mladé malíře příliš klasický. Manet měl inovátorského ducha, který při studiu starých mistrů jako byl např. Diego Velázquez doplnil výtečnou technikou malby obrazů. Od impresionistů převzal zálibu zobrazování reality pomocí dlouhých výrazných tahů štětce, studování objektů v plenéru a soustředil se také na práci se světlem a barvami. Na rozdíl od impresionistů se ale nevzdal černé barvy, kontur a klasické kompozice. S impresionisty vlastně ani být spojován nechtěl – usiloval o samostatné začlenění svých obrazů do výstav Salonu a vyhýbal se označení impresionismus.

Bar ve Folies Bergère

Manetův proslulý obraz. V zrcadle se odráží zaplněný bar. Obraz je plný otázek: jaký je osud barmanky? Prodává pouze za barem nebo i sebe? Co si o návštěvnících baru myslí? Obraz ukazuje pozlátko pařížského života té doby, ale také evokuje nejistotu a neklid, který sebou přinášela.

Snídaně v trávě

Obraz byl namalován tak, aby v divákovi vyvolával pocit, že jde o ateliérovou malbu. Tento dojem je posílen světlem jenž nevrhá téměř žádný stín, a dále kloboukem muže vpravo, který je typický pro nošení v interiéru. Manet úmyslně zvolil velké plátno, využívané převážně pro historické výjevy. Spolu s vyzývavostí obrazu – nahá dívka se dvěma oblečenými muži (navíc dívající se sebejistě přímo na diváka) – tím dosáhl nebývalého ohlasu. Dílo je nyní v Musée d Orsay v Paříži.

Olympia

Manetův obraz způsobil v roce 1865 v Paříži velký rozruch. Názvem sice odkazuje na antickou mytologii, ale pojetím byl velice současný, což ještě v té době nebývalo zvykem (nahota se zakrývala antickými prvky, mytologií, výzdobou obrazu, atd.). Navíc šlo nepochybně o prostitutku, což bylo velmi provokativní. Výraz má vzdorný a ne-li nepřátelský (na místo tradičních unylých úsměvů) a dívá se přímo do očí diváka. Kurtizána navíc právě dostává květiny od některého ze zákazníků.

Piják absintu

První obraz, který představil porotě Salónu, když mu bylo sedmadvacet let. Byla na něm vidět originální technika i styl. Již samotný námět působil v té době neobvykle. Šlo pouze o reálné zachycení pijáka a ne o alegorické ztvárnění.

Balkón 

Kontrast mezi světlem venku a tmou, která pohlcuje postavy v interiéru.

Foto: wikipedia.org, slavneobrazy

Michelangelo Buonarroti

Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni byl jedním z nejznámějších představitelů vrcholné italské renesance a manýrismu. Proslavil se jako sochař, architekt a malíř, ale psal také básně.

Narodil se 6. března 1475, v Caprese, jako druhý z pěti synů Florenťana Lodovica di Leonardo Buonarroti-Simoni (v té době starosty obcí Chiusi a Caprese) a Francesci di Neri di Miniato del Sera. V dubnu roku 1488 ho jeho přítel Francesco Granacci přivedl do umělecké dílny Domenica Ghirlandaia. Michelangelův otec byl proti tomu aby se jeho syn učil malovat, chtěl, aby se stal obchodníkem. Domenicovi Ghirlandaiovi se ho nakonec ale podařilo přesvědčit. Nadaného patnáctiletého mladíka si brzy povšiml Lorenzo Nádherný a přivedl ho do medicejského paláce, kde se setkávali významní florentští umělci, literáti a učenci, kterých bylo v té době plné město. Michelangelo žil poté v paláci až do Lorenzovy smrti v roce 1492 a bylo tu s ním zacházeno prakticky jako s členem rodiny. Proslulé zahrady Medicejských se staly jeho další uměleckou školou.

Michelangelo byl geniálním umělcem, posedlým hledání dokonalosti a snahou dokázat, že je nejlepší. Disponoval bohatou představivostí a fantazií, podobu svých děl měl promyšlenou dříve, než na nich začal pracovat. Nejednou se proto stalo, že dílo, s nímž nebyl spokojen, poškodil, neboť je nedokázal zhotovit přesně podle svých představ. Velkou péči věnoval výběru kamene. Mramorové bloky si často jezdil vybírat do dolů v Carraře, mnohdy je osobně i páčil. Výjimkou byla socha Davida. Pro svoji nejznámější plastiku zpracoval Michelangelo kamenný blok nevhodných rozměrů (5 m vysoký, o základně 1 x 1 m) s mnoha kazy a usazeninami, který stál 40 let bez využití před florentskou katedrálu a o jehož ztvárnění se neúspěšně pokusili již dva sochaři. David, kterého Michelangelo dokončil po dvou a půl letech práce roku 1504, svého tvůrce proslavil a zajistil mu nesmrtelnost. Mladý sochař se stal uznávaným umělcem.

Žil střídavě ve Florencii a v Římě, zpočátku působil krátce v Bologni. Pracoval pro Medicejské i florentskou republiku, renesanční papeže i nejvýznamnější církevní hodnostáře a stal se zámožným mužem. Za sochu Davida dostal 900 zlatých dukátů, což prý bylo více, než vydělal Leonardo da Vinci za celý život. Zemřel v Římě, 18. února 1564.

Foto: wikipedia.org

Francisco Goya

Francisco José de Goya y Lucientes (30. březen 1746, Fuendetodos – 16. duben 1828, Bordeaux) byl španělský malíř a rytec romantismu. Byl královským portrétistou (portréty Karla IV. i Ferdinanda VII.), stejně jako kronikářem historie. Jeho bohatá tematická šíře postupovala od různých oslav,  přes postavičky obyčejných lidí, až po válečné scény, zobrazující líté boje po Napoleonově invazi do Španělska, proti níž se zdvihl lidový odpor. Tento tematický vývoj odrážel ztemňování jeho mysli. To vyvrcholilo tzv. černými malbami v úplném závěru života, malbami děsů, hrůz a bizarností. Goyův vliv v dějinách umění stoupal s tím, jak byly vyzdvihovány a objevovány právě ty temnější nebo subjektivní a revoluční prvky jeho díla. Důrazem na popředí a zamlžené pozadí předjímal Goya impresionismus. Svými nejtemnějšími vizemi pak i expresionismus.

Saturn požírající jedno ze svých dětí

Tento obraz byl součástí jeho série černých maleb a byl vytvořen kolem let 1819-1823. Tato série vznikla na stěnách Goyovy domácnosti a byla objevena a přemístěna na plátno po umělcově smrti. Obraz „Saturn požírající jedno ze svých dětí“ je známý pro svou temnou a děsivou tematiku. V centru obrazu je postava Saturna, římského boha zemědělství, který zde však představuje zdeformovaného a hrozivého titána. Saturn drží v rukou malé dítě, jedno ze svých potomků, které právě pozřel. Jeho zuby a paže jsou krvavé až děsivým způsobem, což vytváří silný dojem krutosti. Obraz je tmavý a plný stínů, což přispívá k jeho mrazivé atmosféře. Světlo je omezené a soustředěné na Saturna a jeho hrůzný čin. Saturnovo tváří v tvář děsivému činu je vyjádřená zuřivost a šílenství. Jeho oči jsou široce otevřené a zděšené, což vytváří dojem posedlosti. Tento obraz byl interpretován různými způsoby. Někteří vidí v Saturnovi symbol moci, která ničí své vlastní potomstvo, zatímco jiní ho považují za alegorii lidské zloby, krutosti a zhouby.

Nahá Maja a Oblečená Maja 

 Dne 16. března 1815 žalobce španělské inkvizice Zorilli de Velasco nařídil vyslechnout devětašedesátiletého malíře Francisca de Goyu kvůli dvěma obrazům, které zachycovaly provokativně ležící ženu jednou oblečenou a podruhé svlečenou. Umělec měl potvrdit, že je autorem těchto obscénních maleb, a vysvětlit, z jakých popudů je vytvořil a na čí objednávku. Není známo, co tribunálu Goya sdělil. V každém ohledu však měl ze skandálu pořádně nahnáno. O inkvizici a jejích praktikách si nedělal žádné iluze. Ostatně jako malíř a grafik nejednou se soucitem zachytil ty, kteří se stali její obětí. Obrazy, o které se španělská inkvizice zajímala, dnes nazýváme Nahá Maja a Oblečená Maja. Maja (doslova to znamená kráska) bylo ve Španělsku označení pro svobodomyslnou dívku z nižších vrstev, která provokovala nevázaným chováním, což podporovalo i její zvláštní oblékání se zdůrazněným výstřihem. Maja se stala symbolem.

Pes

Na obraze můžeme vidět hlavu malého černého psa, který má pohled upřený vzhůru. Zbytek jeho těla je skryt za neurčitou hnědou hmotou ve spodní části obrazu. Pes je jeden ze 14 obrazů, které Goya namaloval přímo na stěny svého domu mezi roky 1819 a 1823. Díla z této řady jsou plné hrůzy a děsivých témat, jako příklad si můžeme uvést třeba Saturn požírající jedno ze svých dětí. Tyto obrazy nikdy nebyly určeny pro veřejné výstavy a do jeho smrti skutečně nikdy nebyly odkryty zraku běžných lidí.

Piknik

Goya dodává této údajně nevinné scéně satirický nádech. Zdá se, že romantický výlet dopadl strašně špatně. Na ubrusu leží zbytky pikniku: kousky chleba, dva téměř prázdné talíře a lahve vína. Vpravo se zdá, že muž není v pořádku, pravděpodobně kvůli přílišnému pití. Uprostřed se muž držící plnou sklenici vína pokouší flirtovat se ženou sedící vedle něj. Ona – pravděpodobně pikniková společnice nemocného – se na nás dívá a zdánlivě odmítá jeho návrhy. Další muž se opírá o jeho ruku a tvrdě spí. Za ním tři muži hluboce konverzují, jako by plánovali využít situace – dva na nás pobaveně koukají. Tato skica je jedním ze série Goyových návrhů pro gobelíny určené k výzdobě ložnic dcer španělského krále Karla III. v paláci El Pardo u Madridu.

 

Foto: wikipedia.org, slavneobrazy.cz