Žena obecná: One woman show Ivany Jirešové v Divadle Na Maninách

Žena obecná je one woman show Ivany Jirešové, která se odehrává v její hlavě. Hledala štěstí, lásku a odpovědi na všechny svoje otázky venku, ale co teprve, když jí napadne podívat se, co se děje uvnitř její mysli?

Jaká by byla definice ženy dnes? Žena obecná je tak trochu muž. Kdy se to stalo a jak z toho ven? Otevřená komediální zpověď, kterou byste si v reálném životě nedovolili. Ale když jde o meditaci?

Srdečně Vás zveme na ŽENU OBECNOU, 22. 5.,  od 19:00 hod.,  v Divadle Na Maninách.

Vstupenky zakoupíte zde:

www.divadlonamaninach.cz

  • Režie: Adéla Laštovková Stodolová
  • Hudba: Petr Zeman
  • Kostýmy: Eva Suchánková
  • Scéna: Daniela Šteruská
  • Délka představení: 70 minut bez přestávky
  • Scénář: Daniela Šteruská
  • Projekce: Milan Sodoma

AH

Zdroj: Divadlo Na Maninách

Zveme vás do Divadla na Maninách: Rebelky

Když přeteče pohár trpělivosti, dochází často na radikální řešení. V brilantní francouzské tragikomedii se náhodně potkají dvě zralé ženy, které se rozhodly, každá z jiného důvodu, vzepřít se nalinkovaným životům a vzít osud zpět do vlastních rukou. Dost bylo příkoří a manipulování! Je na čase, aby o nás přestali rozhodovat jiní! I když jsou Claude a Margot zpočátku jako oheň a voda, prožijí spolu několik dní, na které do smrti nezapomenou.

Srdečně Vás zveme na tuto francouzskou komedii, Rebelky – Divadla Bolka Polívky, 21. 5.,  od 19:00 hod.,  v Divadle Na Maninách, ve které se představí okouzlující Chantal Poullain a Štěpánka Křesťanová . 

Vstupenky zakoupíte zde:

www.divadlonamaninach.cz

 
 

Autor: Pierre Palmade, Christophe Duthuron

Překlad: Alexander Jerie

Režie: Antonín Procházka

AH

Zdroj: Divadlo Na Maninách

Pierre Auguste Renoir – Impresionismus

Pierre Auguste Renoir, jeden z největších francouzských impresionistů se narodil 25. února 1841 v Limoges.

 Pierre Auguste Renoir

Otec Renoira byl krejčí, jehož plat nemohl uživit celou rodinu, musel se už jako malý kluk poohlížet po práci. Ve třinácti letech začal pracovat jako malíř porcelánu v jedné pařížské továrně. Už zde byl rozeznán jeho talent. Brzy ho vybrali, aby maloval na porcelán vlastní motivy, ale v té době se začal porcelán malovat mechanicky a tak si musel hledat práci jinde. Stal se malířem nástěnných dekorací, vějířů a závěsů. V roce 1862 si konečně mohl dovolit začít studovat na umělecké škole École des Beaux-Arts v Paříži. Během studií často navštěvoval Louvre a tak se seznámil s dílem Antoina Watteaua, Nicolase Lancreta a Francoise Bouchera. Zde také zkoušel malovat stylem Petera Paula Rubense. V dílně učitele Charlese Gleyra poznal přátele, kteří měli podobné umělecké ideje(Alfréda Sisleyho, Frederica Bazilla a Claudea Moneta). Po uzavření ateliéru se tito přátelé spolu vydali do Chailly, kde spolu začali malovat v přírodě. Ovlivněn mnoha umělci a jejich styly, namaloval v roce 1864 obraz Esmeralda, který byl inspirovaný Zvoníkem u Matky Boží Viktora Huga. Ve stejném roce poprvé vystavoval své obrazy na salonu, leč uznání se nedostavilo.

Maloval skromně, s pokorou studoval díla jiných malířů. Jeho malby jsou přitom spontánní s volnými, jemnými tahy štětce. Courbet jej inspiroval k zobrazovaní každodenních výjevů běžných lidí, Corot Renoira ovlivnil svou láskou k přírodě a používáním jemných tónů. Nejvíce Renoira ovlivnil Manet, známý svou barvitostí, malou prostorovou hloubkou a širokými tahy štětce. Renoirovy obrazy jsou bezprostřední, zachycují optimistickou atmosféru pařížských ulic a kaváren. Akty jsou proslulé čistotou, jemností, hrou světla na lidském těle.

Na bulváru

Obraz vznikl roku 1875. Možná Renoirův nejznámější pohled na Paříž je právě toto klasické vyobrazení její nejmodernější a nejnovější části v 70. letech 19. století. Obraz Na bulváru je plný barevných skvrn a jasných barev, kterou jsou tolik typické pro impresionismus. Moderní život ve městě je představen pomocí viditelných tahů štětce, což umožňuje pozorovateli vnímat tento svět, jakoby ho právě míjel. To je ta pověstná magie Renoirovy Paříže. Moderní avšak historií protkané město uchvacuje, přestože je představeno velmi subjektivně a zapomocí prchavého dojmu.

Houpačka

Toto dílo vzniklo roku 1876. Ve stejnou dobu jako vznikl obraz Moulin de la Galette namaloval Renoir neméně slavnou Houpačku. Obraz vznikl na zahradě ateliéru. Obrazy vznikaly současně, takže mají i několik společných rysů (rozmazanost, světelné efekty). Z obrazu sálají šťastné a bezstarostné chvíle – mladík se dvoří dívce (s trochu zvednutou spodničkou), které stála modelem Renoirova oblíbená modelka Jeanne. Vše sleduje zaujatá a zvědavá holčička a přítel páru. Svislou kompozici obrazu umocňuje houpačka a strom, jehož profil odpovídá postavě dívky.

Moulin de la Galette

Obraz  Moulin de la Galette je symbolem francouzského impresionismu. Vznikl v roce 1876 v ateliéru na Montmartru, kde se často konaly letní slavnosti pod širým nebem (a pařížští umělci na nich samozřejmě nemohli chybět). Kritici tomuto obrazu vytýkali neuspořádanost kompozice, nepřirozenost záběru (na obraze chybí nebe). Postavy jsou v párech či ve skupinkách, při tanci nebo družné zábavě. Najdeme na něm i rytmus hudby ve střídání černých a žlutých klobouků a světlých a tmavých šatů. Celek je neuvěřitelně živý, veselý a nádherně barevný.

Snídaně veslařů

Snídaně veslařů (1881) zachycuje Renoirovy  přátele při družné zábavě v restauraci Maison Fournaise poblíž Seiny v Chatou. Muž s kloboukem v popředí je malíř Gustave Caillebotte (mecenáš a příznivec impresionistů ). Dáma v popředí s psíkem je Aline Charigot (Renoirova budoucí žena). Charles Ephrussi, bohatý historik umění-amatér, sběratel umění a editor uměleckého časopisu je muž s vysokým kloboukem v pozadí. Ve středu kompozice popijí ze sklenice herečka Ellen Andrée. V pravém horním rohu obrazu flirtují s Jeanne Samary Renoirovi přátelé Eugene Pierre Lestringez a Paul Lhote. Vzadní části obrazu je dcera majitele Louise-Alphonsine Fournaise (opřená o zábradlí) a její bratr Alphonse Fournaise, Jr. (muž vzadu otočený doleva). V popředí obrazu vidíme Angele Legault (žena s kloboučkem) a novináře Adriena Maggiolo (skloněný nad stolem). Stůl vytváří diagonální kompozici rozdělující obraz na dvě části (jedna je plná postav, druhá víceméně prázdná). Renoir do obrazu vpustil hodně světla – výsledek je kontrastní, barevný a plný života.

Tanec na venkově

Mezi ceněné patří i série tří obrazů (1883) Tanec na venkově, Tanec v Bougivalu a Tanec ve městě (mistrně namalovaný pohyb a atmosféra tance). Série tanečních obrazů vyniká spontánností, zážitkem hudby, která je na obraz téměř slyšet. V zápalu tance muži spadl klobouk. Muž vnímá vůni vlasů své taneční partnerky. Kompozice obrazu je svěží (viz šaty ženy, neuklizený stůl) a nenucená. V pozadí jsou nenápadné tváře dalších účastníků bálu. V době, kdy Renoir tento obraz maloval, začal číst knihy o malbě ze 14. století, které kladly důraz na detaily, prokreslení a kontury. Na tomto obraze je tento vliv již patrný. Renoirovo pojetí malby začal doprovázet i na dalších dílech (jeho tzv. ingresovské období).

Tanec v Bougivalu

Tanec ve městě

V pozdější fázi života se tedy věnoval sochařství, ale kvůli své nemoci své návrhy nikdy osobně nerealizoval. Jedinou sochu vytvořil vlastnoručně a to bustu svého nejmladšího syna (1908).

Na sklonku svého života v roce 1919 navštívil  Louvre, aby spatřil svá díla viset vedle starých mistrů. Zemřel 3. prosince 1919 ve vesničce Cagnes-sur-Mer. Je pochován na hřbitově v Essoyes, v departementu Aube.

AH

Zdroj: Britannica, Wikipedia

H. A. Giger malíř, sochař a návrhář

Hans Ruedi Giger se narodil v německy mluvící zemi. Světlo světa spatřil 5. února 1940 ve švýcarském městě Chur.

Ve Švýcarsku po povinné školní docházce nastoupil na gymnázium, zaměřil se na techniku, ale maturitu nakonec skládá z kreslení. Byl jako hospitant u švýcarských umělců Venatia Maissena (architekt) a Hanse Stettera (stavitel). Navštěvoval uměleckou školu v Curychu, kde se zaměřil na tvorbu interiérů a průmyslový design. Již v roce 1962 se koná jeho první výstava v Basileji, i když tato výstava je společná s několika dalšími umělci.

V roce 1962 také dokončil školu a seznámil se s herečkou Li Toblerou, do niž se bezhlavě zamiloval. Poznal švýcarské umělce, mezi nimi filmaře Frediho M. Murera, s nímž v roce 1967 natáčí krátký snímek High, který se věnuje Gigerově tvorbě. Díky kontaktům se Giger podílí na dalším filmu, tentokrát 100 minutovém sci-fi dokumentu Swiss Made. Giger s Li se odstěhoval do Londýna na základně přesunu zmíněho režiséra Murera a v roce 1973 natáčí spolu s filmařem další krátký dokument Tagtraum. V roce 1975, kdy Li otevírá svá galerii, spáchá sebevraždu revolverem. Sebevraždu spáchala na základě svých psychický stavů. Giger uspořádal memoriál pro svou družku a dostává další nabídku do chystaného filmu Dune podle představy Franka Herberta, Vymyslel tedy kulisy pro svět Harkonnenů, jenže z projektu sešlo, neboť jako mnoho jiných, nenašel peníze. Giger však nemusí příliš truchlit, neboť jeho velká chvíle je na obzoru.

V roce 1977 letí do Ameriky, kde se účastní výstavy obrazů hororu fantasy. Později přichází nabídky od scénáristy Dan O’Bannon s tím, že by chtěl, aby mu Giger udělal vesmírné monstrum pro připravovaný projekt Alien (Vetřelec).

Režisérem je jmenován do té doby ještě ne tolik výrazný Ridley Scott, který Gigera navšítvil v jeho domovině. Uzavírají s malířem smlouvu a ten se může pustit do portfolia k Vetřelci, které se má stát reklamou k filmu.

Giger pro film vytvořil postavu Vetřelce ve všech jeho stádiích, ale také celou ztroskotanou kosmickou loď, její vnitřek i vnějšek. Díky Carlu Rambaldimu je vytvořen „oblek“ Vetřelce a Scott se mohl pustit do natáčení. Pravdou je, že ve filmu se mimozemské monstrum objeví jen krátce, ale o to je jeho chvíle děsivější a jeho podoba hrůznější.

Malíř získal díky návrhům světový věhlas a jako jeden z hlavních tvůrců – a také jako reklamní tahák – je nucen cestovat na všemožné evropské premiéry filmu, stejně tak nesmí vynechat ani americkou, což ho psychicky i fyzicky vyčerpal, ale poznal svou novou lásku je Mia Bonzanigo, která se stala jeho ženou ještě v roce Vetřelcovy premiéry, tedy 1979. Bohužel manželství netrvá dlouho. Dvojice se rozvádí již po roce a půl, ale rozcházejí se v dobrém a nadále zůstávají přáteli.

Giger ve své tvorbě nijak nezahálil a jeho rozpětí je skutečně ohromující. Dál spolupracuje na filmech, i když mnohé z jeho nápadů nejsou využity. David Lynch natáčí Dunu, ale ignoruje původní umělcovy návrhy harkonnenského světa. Podobně skončil i jeho návrh Batmobilu pro film Batman navždy. Podílel se na filmu Poltergeist II, ale až pozdě zjistil, že tohle není úplně podle jeho gusta. Mimo filmování se věnoval práci, jíž se vyučil, navrhoval nábytek ve svém surrealistickém stylu. Vydal knihy, mezi nimi i pokračování Necronomiconu. Samozřejmě měl výstavy svých prací, přičemž 13. dubna 2005 sám otevřel expozici v Národním technickém muzeu v Praze. Kromě filmového průmyslu a malování se věnoval i hudbě a pomáhal s klipy skupiny Blondie. Mimo jiné navrhl futuristický držák na mikrofon pro zpěváka skupiny Korn Jonathana Davise.

Giger je surrealistou a v současnosti tím nejznámějším a snad i nejnadanějším. Jeho vize byly děsivé, ale uchvacující zároveň. K jejich vytvoření většinou používal techniku airbrush, což je tzv. americká retuš (na plátno se nanáší, vlastně nastříkává, barva ve vrstvách). Ovšem jeho výjimečnost netkví v tom, že by byl obyčejným surrealistou. Měl svůj osobitý styl, který nese i svůj vlastní název – biomechanika, postavy jím nakreslené v tomto stylu jsou tedy biomechanoidi. Již z tohoto slova je patrné, co se na jeho obrazech pojí dohromady. Organické tělo a stroj, navíc mnohdy skloubené s futuristickou erotikou a sexuálními fantaziemi, které by ve skutečnosti nikdy neměly jít dohromady. Ovšem on je dokázal spojit s takovou představivostí, že každému se v hlavě začínají rojit děsivé představy, které ho ovšem fascinují, pokud ho tento styl neznechutí. Gigerova tvorba je poměrně dobře rozpoznatelná a asi jen těžko byste si ji spletli s někým jiným. Navíc se tvrdí, že nikdo nedokáže jeho obrazy dokonale okopírovat. Je tedy pouze jeden jedinečný a pravý Giger.

Giger 12. 5. 2024 umírá v Curychu.

Text: Jana tesaříková – zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie, fotografie volně na interneru a wikipedie

Dívka s perlou: Nejkrásnější holandský obraz v dějinách výtvarného umění

Portrét Dívky s perlou, obraz od vlámského malíře Johannese Vermeera si totiž díky své záhadnosti vysloužil přezdívku holandská Mona Lisa. Obraz se datuje někdy do let 1665-1667. O jeho vzniku se toho sice moc neví, ale panuje kolem něj spousta legend. Byl vyhlášen nejkrásnějším holandským obrazem v dějinách výtvarného umění a inspiroval i k napsání románu a natočení filmu.

Obraz, který dnes známe jako Dívku s perlovou náušnicí, nenesl vždy toto jméno. V inventáři zhotoveném v době Vermeerovy smrti byl zaznamenán jako Obraz v tureckém stylu (kvůli turbanu na hlavě) a v katalogu k prodeji obrazu v roce 1969 v Amsterdamu byl uveden jako Portrét v antickém kroji.

V průběhu let se ustálil název Dívka s turbanem a přispěly k tomu evropské války s Turky a určité mísení evropské a turecké kultury. Teprve koncem 20. století se začalo častěji používat jméno Dívka s perlovou náušnicí, k čemuž přispěl i fakt, že perly byly součástí dalších Vermeerových obrazů, např. Žena s perlovým náhrdelníkem.

Ale perly, jak se zdá, byly v jeho době velmi oblíbené, a tak mu byly neprávem připisovány obrazy Mladá žena s modrým kloboukem, Usměvavá dívka a Krajkářka, na kterých byly také perly.

Kdo je dívka s perlovou náušnicí?

V průběhu staletí se vyrojila řada teorií o tom, kdo dívka na obraze skutečně je, a jednou z nich byl již zmíněný příběh, že byla malířovou milenkou.

Chvíli se věřilo, že je na něm prostě jeho dcera (protože v té době členové rodiny často sloužili jako modely malířům), ale v uměleckých kruzích se stále více věří, že díky mystice, kterou celý obraz vyzařuje, je prostě záležitost fiktivní osoby.

Jmenovitě Emilie Gordenker, ředitelka muzea Mauritshuis, kde je obraz uložen, poznamenala, že takový způsob malby byl rysem tzv. zlatého holandského věku a že to není portrét, ale něco, čemu se říká tronie. Jde o studii hlavy a ramen oděných do exotického oblečení.

Ředitelka muzea uvedla, že je možné, že osobu si někdo vymyslel, ale pravděpodobnější je, že se nejedná o konkrétního člověka, ale někoho nadčasového a tajemného, ​​možná dokonce postavu z Bible.

Celý nápad byl zřejmě vytvořit obraz, který by byl tajemný a nevyzpytatelný, čehož bylo dosaženo kombinací tmavých barev. Tuto teorii podporuje i fakt, že perla na obraze je příliš velká a těžká na každodenní nošení, takže malíř před sebou pravděpodobně neměl živý model.

Ať je to jak chce, faktem je, že Dívka s perlou je spolu s Monou Lisou jedním z nejzáhadnějších obrazů v dějinách umění.

Možný vlastní portrét Jana Vermeera, detail z obrazu „Kuplířka“ (1656)

 

Zdroj: The Royal Picture Gallery Mauritshuis, Wikipedia

 

Německý malíř Caspar David Friedrich: Introvertní umělec období romantismu

Velký romantik a opěvovatel smrti zemřel téměř zapomenut 7. května 1840. Jméno tohoto malíře je pravděpodobně pro mnohé naprosto nové; a přes to se jedná o malíře, i když německého, který často maloval českou krajinu. 

Německý malíř Caspar David Friedrich se narodil 5. září roku 1774 v Greifswaldu, který byl tehdy součástí švédského království. Nyní se nachází v Německu, Přední Pomořansko. Narodil se jako šesté z deseti dětí výrobce svíček a prodavače mýdla Adolfa Gottlieba Friedricha a jeho manželky Sophie Dorothey, rozené Bechly. 

Svými obrazy zachytil krásu romantických krajin jeho doby – například Českého Středohoří, Krkonoš, Saského Švýcarska nebo Rujany. Sám měl k české krajině velmi těsný vztah, který sám vyjádřil v jednom svém dopise: „V Čechách se cítím doma, jako bych se zde narodil…“

Mezi romantiky zaujal přední místo. Maloval alegorické krajiny. Je o něm známo, že vydržel třeba i dost dlouho promočen viset na skále, aby pozoroval bouřku. Svými malbami vzbuzuje probuzení touhy po pátrání o nevyřčených lidských tajemstvích i vyšších dimenzích, i když spíš znázorňoval temnou stránku těchto palčivých otázek.

Jeho obrazy přitahují i dnes svou tajemností, možná dokonce i tragičností, kterou s oblibou zobrazoval v podobě trosek, zřícenin, vraků, rozeklaných nebo padlých stromů, mlhy, osamělých krajin, ale i osamělých poutníků. Od některých je dokonce považován za vizionáře. – Byl jedním z prvních malířů, kteří znázorňovali zimní krajiny.

AH

Foto: ndr.de

Groeninge Museum: Malíři, kteří změnili středověk

Muzeum Groeninge (nizozemsky Groeningemuseum) je galerie v belgických Bruggách, významná zejména svou sbírkou starého nizozemského umění („vlámští primitivové“).

Žádná galerie na světě nemá tak skvělou sbírku vlámských primitivů jako Groeninge Museum v Bruggách. Znalci umění vědí, jakou hodnotu podobné obrazy představují. Ti, kdo se s kvalitami starého vlámského umění teprve seznamují, by se neměli nechat odradit termínem „primitivové“. Znamená totiž, že tito malíři 15. století jako první (latinsky primus) použili nový malířský styl a techniku, která znamenala revoluci v umění středověku. Malíři, jako byl Rogier van der Weyden, Hans Memling, Jan van Eyck a další, dosáhli dokonalosti v zobrazování detailů. Studovali strukturu látek a dalších materiálů a potom je malovali s udivující přesností. Kunsthistorici zjistili, že při velkém zvětšení se dokonce v očích postav na obraze odrážejí lidé, stojící kdesi mimo obraz.


Zajímavá díla

Chloubou sbírky je deskový obraz Jana van Eycka Madona s kanovníkem Jorisem van der Paele z roku 1436. Důkazem van Eyckova realismu je obraz jeho manželky Markéty, ženy s pohledem pichlavých očí. Krásný je Memlingův Oltář svatého Kryštofa nebo Křest Páně, dílo Gerarda Davida. V expozici Groeninge Musea nechybí obrazy Hieronyma Bosche ani velká jména vlámského umění 19. a 20. století, Fernanda Khnopffa, Reného Magritta nebo Paula Delvauxe. Sbírka vznikala už od 18. století. V nynější budově je od přelomu let 1929/30. Před třemi lety prošla instalace zásadní rekonstrukcí. Expozice se pravidelně obměňuje, takže při opakované návštěvě můžete zažít nejedno překvapení.

Madona kanovníka van der Paele

Zdroj: Britannica

Gustave Moreau: francouzský malíř, představitel symbolismu

Malíř Gustave Moreau, známý svými osobitými obrazy biblických a mytologických námětů, které ztvárňoval se snovou atmosférou, měl jednu velkou výhodu – narodil se 6. 4. 1826 v rodině významného architekta, který jeho umění přál, a nikdy ho netrápila hmotná nouze.

Gustave Moreau – vlastní podobizna

Gustave Moreau byl francouzský umělec a důležitá postava v hnutí symbolistů . Jean Cassou ho nazval „symbolistickým malířem par excellence“.  Byl vlivným předchůdcem symbolismu ve výtvarném umění 60. let 19. století a na vrcholu symbolistického hnutí v 90. letech 19. století patřil k nejvýznamnějším malířům.

Chimera (1867), olej na panelu, 33 x 27,3 cm

Moreau maloval alegorie a tradiční biblické a mytologické náměty oblíbené na akademiích výtvarného umění. JK Huysmans napsal: „Gustave Moreau dal ponurým starým tématům novou svěžest díky talentu jak jemnému, tak bohatému: vzal mýty opotřebované opakováním staletí a vyjádřil je jazykem, který je přesvědčivý a vznešený, tajemný a nový „.  Ženské postavy z Bible a mytologie, které tak často zobrazoval, začaly být mnohými považovány za archetypální symbolistky.

Píseň písni (Song of Songs – 1853), 300 × 319 cm., Musée des Beaux-Arts de Dijon

Moreau byl vyznamenán Officier de la Légion d’Honneur v roce 1883. Poněkud misantropický, v pozdějších letech se stal stále více uzavřeným, ačkoli si udržoval úzký okruh přátel. Své dílo se často zdráhal prodat, vystavoval jen zřídka a odmítl řadu prestižních nabídek, včetně pozvání vystavovat na Salon Les XX v Bruselu (1887), odmítl místo profesora, když byl zvolen do Ecole . des Beaux-Arts (1888) a odmítl nabídky na výzdobu budov na Sorbonně (1891). Teprve po smrti svého přítele Élie Delaunaye v roce 1891 souhlasil s převzetím Delaunayova ateliéru na Ecole des Beaux-Arts. Moreau vynikal jako učitel, mezi jeho žáky patřil Henri Matisse , Georges Rouault a další významní umělci. Jeho rodiče koupili městský dům v roce 1852 na 14 Rue de La Rochefoucauld, přestavěli horní patro na ateliér pro Moreau, kde žil a pracoval jako svobodný mládenec po zbytek svého života.

Athenians being Delivered to the Minotaur in the Cretan Labyrinth (1855), 102.5 x: 200 cm., Musée municipal de Bourg-en-Bresse

Moreau zemřel na rakovinu 18. 4. 1898, odkázal městský dům a studio s téměř 1200 obrazy a vodovými barvami a více než 10 000 kreseb státu, aby byl přeměněn na muzeum. Musée Gustave Moreau bylo otevřeno pro veřejnost v roce 1903 a je otevřeno dodnes. Je to zdaleka největší a nejvýznamnější sbírka jeho díla.

Pietà (1854), 75 x 96 cm

Titulní obraz: Únos Evropy (Abduction of Europa – c. 1869), 26 x 42 cm, Musée d’Orsay

Zdroj: wikipedia.org, Britannica

Obrazárna Pražského hradu láká na díla Rubense nebo Tiziana

Rubens, Tizian nebo Cranach. I tito umělci jsou zastoupeni ve sbírkách Pražského hradu. Expozice Obrazárny nabízí přes sto nejkvalitnějších obrazů z majetku Pražského hradu, která čítá na 4 tisíce kusů. Jedná se o nejstarší kontinuálně existující sbírku obrazů u nás, jejíž kořeny sahají do přelomu 16. a 17. století. I díky tomu se sbírka svou kvalitou děl řadí mezi nejvýznamnější evropské umělecké kolekce.

Kolekce evropského malířství obsahuje díla významných italských, německých, nizozemských, vlámských a dalších mistrů německé, nizozemské a italské renesance a manýrismu i umělců středoevropského a holandského baroka. Současná stálá expozice Obrazárny Pražského hradu je dokladem tradiční sběratelské a mecenášské aktivity panovníků i prezidentů, s jejichž uměleckým vkusem se dnešní návštěvník může seznámit. Komentované prohlídky umožňují návštěvníkům oživit si již známé informace a zároveň načerpat nové zážitky.

Počátky sbírky sahají do období vlády Rudolfa II., císaře Svaté říše římské, českého krále a rakouského arcivévody. Od roku 1583, kdy Rudolf II. požádal české stavy o příspěvek na zvelebení Pražského hradu, došlo nejen k nákupům obrazů a soch po celé Evropě a k vytváření uměleckých děl na zakázku pro tuto sbírku, ale i k dostavbě několika sálů pro jejich vystavení. V roce 1612, kdy Rudolf II. umírá, čítala sbírka na 3000 děl.

Pokračovat ve čtení „Obrazárna Pražského hradu láká na díla Rubense nebo Tiziana“

Galleria degli Uffizi: Perly italského malířství

Pokud milujete italské umění, určitě se vypravte do Florencie, konkrétně do galerie Uffizi. Řadí se mezi nejdůležitější světové obrazárny a potěší zejména obdivovatele renesančního malířství.

Galerie Uffizi sídlí v nádherné renesanční (původně administrativní) budově Palazzo degli Uffizi z let 1560 až 1580, přebudované v roce 1737 pro umístění sbírky rodiny Medicejských. Dnes je Uffizi vůbec největší renesanční pinakotékou, zatímco sochy, etruské umění a užité umění z původní sbírky putovaly do jiných muzeí ve Florencii. V prostorných chodbách paláce zůstalo rozmístěno asi čtyřicet skulptur, mezi nimi například řecká socha Venuše Medicejská ze 3. století př. n. l. Nádherně koncipovaná galerie s krásným interiérem je považována sama o sobě za umělecké dílo.


Zajímavá díla

Působivá expozice na vás čeká hned ve druhém sále, zasvěceném Giottovi a toskánským malířům 13. století. Společně je tu vystavena Cimabuova Madonna di Santa Trinita (1285 – 1286) a Giottova Madonna di Ognissanti (1310). S galerií Uffizi si mnozí spojují především Boticelliho obraz Zrození Venuše (okolo 1486), od stejného autora zde dále uvidíte například obraz Alegorie jara (1477 – 1478). Najdete je v jednom z největších sálů, který nedávno vznikl propojením původních pěti menších místností. Ve stejném sále upoutají vaši pozornost další cenná díla toskánských a vlámských malířů, například Filippina Lippiho, Rogiera van der Weydena a Hanse Memlinga. V úseku věnovaném benátským malířům 15. století uvidíte zejména díla Giovanniho Belliniho a Giorgiona. Svůj samostatný sál má v galerii například Michelangelo Buonarroti, Tizian a Caravaggio. Do 7. ledna probíhá v galerii Uffizi výstava Leonardo da Vinci – univerzální génius.

Zdroj: Britannica