ART Archivy - Strana 2 z 9

Postimpresionismus: Paul Cézanne, otec moderního umění. Odbdivoval ho i Henri Matisse!

Paul Cézanne se narodil 19. ledna 1839 v Aix-en-Provence ve Francii. Cézanne, francouzský postimpresionistický malíř, často nazývaný „otec moderního umění“, jehož díla položila základy spojení mezí koncepcí malby 19. století a radikálnějšího 20. století (hlavně kubismu). Snažil se dosáhnout syntézy realistického zobrazení, osobního výrazu a abstraktního obrazového řádu. Henri Matisse obdivoval jeho nakládání s barvou, Pablo Picasso rozvinul jeho plošné kompoziční struktury do kubismu. Picasso a Matisse dokonce říkali, že Cézanne je “otcem nás všech”. Cézanne používá jasné barvy a drobné a citlivé tahy štětcem. Cézanne se zajímal o zjednodušování přirozených forem věcí na jejich geometrickou podstatu. Zabýval se perspektivou, aby v divákovi vyvolal nový estetický zážitek.

Zátiší s jablky

Zátiším s jablky Cézanne ukazuje, že zátiší – za jeho doby ten nejubožejší žánr – může být nástrojem k věrnému zobrazení světla a prostoru. „Malování podstaty obrazu není jen obyčejným kopírováním předmětů na plátno,“ napsal, „jde o uvědomění si pocitů a vjemů.“ Okraje ovoce v míse jsou nedotažené a zdá se, jakoby se pohybovaly. Pravidla perspektivy jsou také porušena, pravý roh stolu se naklání dopředu. Některé části plátna jsou ponechány téměř nahé a obraz tak působí částečně nedokončeně. Zátiší s jablky je víc než jen imitace života; jde o rozvoj divákova vidění a samotné podstaty malování.

Břehy Marne v Creteil

Podobně jako na řadě dalších obrazů z okolí řeky Marne, které Cézanne vytvořil kolem roku 1888, i zde svým obdivovatelům i kritikům představuje velmi čisté a přesvědčivé ztvárnění vody, kterého dosahuje zrcadlovým odrazem břehu na poklidné hladině. Na plátně pracuje primárně se zeleno-modrými barvami, jejichž odstín se trochu ztmavuje ve snaze zachytit hloubku řeky. Barevně vybočujícím celkem je drobná budova ve středním pásmu obrazu na pravé straně. Zde kontrastně Cézanne nanáší červenou barvu střechy a celkově světlejší odstíny fasády domu.

Hora Sainte-Victoire

Oblíbeným předmětem Cézannových obrazů byla hora Mont Sainte-Victoire poblíž jeho rodného města Aix-en-Provence, kam se vracel celý svůj život. Cézannovo zjednodušení přírody do geometrických tvarů a jeho ničím neomezené užití barev později inspirovalo kubismus a fauvismus.

Hráči karet

Cézannův obraz Hráči karet, na kterém jsou zobrazeni muži, kteří u stolu hrají karty. V první polovině devadesátých let 19. století Cézanne namaloval pět různých verzí tohoto motivu, které se mimo jiné liší v počtu vyobrazených osob.

Zátiší

V porovnání se zátišími z dřívějších let je Zátiší velkým posunem vpřed, jak v ostrosti a jasnosti, tak v detailnosti. Ještě stále můžeme pozorovat prvky Cézanneho ranného stylu, například v tmavším pozadím, ale tmavé stíny byly již značně eliminovány. Kompozice je jednoduchá a vyznačuje se Cézannovou touhou po stabilitě, uzavření a ucelenosti. Neuvěřitelná je také navzájem si odpovídající vyrovnanost křivek a rovných čar, které se navzájem doplňují v dokonalé souhře.

15. října 1906 ho při malování v plenéru zastihla bouře a malíř ztratil vědomí. Prochladl a v důsledku toho dostal zápal plic. Na něj 22. října zemřel. Pochován byl v Aix na hřbitově u kostela sv. Petra. Roku 1954 byl jeho dům s ateliérem v Chenin des Lauves otevřen a upraven na muzeum.

Foto: www.slavneobrazy.cz

Francisco Goya

Francisco José de Goya y Lucientes (30. březen 1746, Fuendetodos – 16. duben 1828, Bordeaux) byl španělský malíř a rytec romantismu. Byl královským portrétistou (portréty Karla IV. i Ferdinanda VII.), stejně jako kronikářem historie. Jeho bohatá tematická šíře postupovala od různých oslav, přes postavičky obyčejných lidí, až po válečné scény, zobrazující líté boje po Napoleonově invazi do Španělska, proti níž se zdvihl lidový odpor. Tento tematický vývoj odrážel ztemňování jeho mysli. To vyvrcholilo tzv. černými malbami v úplném závěru života, malbami děsů, hrůz a bizarností. Goyův vliv v dějinách umění stoupal s tím, jak byly vyzdvihovány a objevovány právě ty temnější nebo subjektivní a revoluční prvky jeho díla. Důrazem na popředí a zamlžené pozadí předjímal Goya impresionismus. Svými nejtemnějšími vizemi pak i expresionismus.

Saturn požírající jedno ze svých dětí

Tento obraz byl součástí jeho série černých maleb a byl vytvořen kolem let 1819-1823. Tato série vznikla na stěnách Goyovy domácnosti a byla objevena a přemístěna na plátno po umělcově smrti. Obraz „Saturn požírající jedno ze svých dětí“ je známý pro svou temnou a děsivou tematiku. V centru obrazu je postava Saturna, římského boha zemědělství, který zde však představuje zdeformovaného a hrozivého titána. Saturn drží v rukou malé dítě, jedno ze svých potomků, které právě pozřel. Jeho zuby a paže jsou krvavé až děsivým způsobem, což vytváří silný dojem krutosti. Obraz je tmavý a plný stínů, což přispívá k jeho mrazivé atmosféře. Světlo je omezené a soustředěné na Saturna a jeho hrůzný čin. Saturnovo tváří v tvář děsivému činu je vyjádřená zuřivost a šílenství. Jeho oči jsou široce otevřené a zděšené, což vytváří dojem posedlosti. Tento obraz byl interpretován různými způsoby. Někteří vidí v Saturnovi symbol moci, která ničí své vlastní potomstvo, zatímco jiní ho považují za alegorii lidské zloby, krutosti a zhouby.

Nahá Maja a Oblečená Maja

Dne 16. března 1815 žalobce španělské inkvizice Zorilli de Velasco nařídil vyslechnout devětašedesátiletého malíře Francisca de Goyu kvůli dvěma obrazům, které zachycovaly provokativně ležící ženu jednou oblečenou a podruhé svlečenou. Umělec měl potvrdit, že je autorem těchto obscénních maleb, a vysvětlit, z jakých popudů je vytvořil a na čí objednávku. Není známo, co tribunálu Goya sdělil. V každém ohledu však měl ze skandálu pořádně nahnáno. O inkvizici a jejích praktikách si nedělal žádné iluze. Ostatně jako malíř a grafik nejednou se soucitem zachytil ty, kteří se stali její obětí. Obrazy, o které se španělská inkvizice zajímala, dnes nazýváme Nahá Maja a Oblečená Maja. Maja (doslova to znamená kráska) bylo ve Španělsku označení pro svobodomyslnou dívku z nižších vrstev, která provokovala nevázaným chováním, což podporovalo i její zvláštní oblékání se zdůrazněným výstřihem. Maja se stala symbolem.

Pes

Na obraze můžeme vidět hlavu malého černého psa, který má pohled upřený vzhůru. Zbytek jeho těla je skryt za neurčitou hnědou hmotou ve spodní části obrazu. Pes je jeden ze 14 obrazů, které Goya namaloval přímo na stěny svého domu mezi roky 1819 a 1823. Díla z této řady jsou plné hrůzy a děsivých témat, jako příklad si můžeme uvést třeba Saturn požírající jedno ze svých dětí. Tyto obrazy nikdy nebyly určeny pro veřejné výstavy a do jeho smrti skutečně nikdy nebyly odkryty zraku běžných lidí.

Piknik

Goya dodává této údajně nevinné scéně satirický nádech. Zdá se, že romantický výlet dopadl strašně špatně. Na ubrusu leží zbytky pikniku: kousky chleba, dva téměř prázdné talíře a lahve vína. Vpravo se zdá, že muž není v pořádku, pravděpodobně kvůli přílišnému pití. Uprostřed se muž držící plnou sklenici vína pokouší flirtovat se ženou sedící vedle něj. Ona – pravděpodobně pikniková společnice nemocného – se na nás dívá a zdánlivě odmítá jeho návrhy. Další muž se opírá o jeho ruku a tvrdě spí. Za ním tři muži hluboce konverzují, jako by plánovali využít situace – dva na nás pobaveně koukají. Tato skica je jedním ze série Goyových návrhů pro gobelíny určené k výzdobě ložnic dcer španělského krále Karla III. v paláci El Pardo u Madridu.

Foto: wikipedia.org, slavneobrazy.cz

Michelangelo Buonarroti

Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni byl jedním z nejznámějších představitelů vrcholné italské renesance a manýrismu. Proslavil se jako sochař, architekt a malíř, ale psal také básně.

Narodil se 6. března 1475, v Caprese, jako druhý z pěti synů Florenťana Lodovica di Leonardo Buonarroti-Simoni (v té době starosty obcí Chiusi a Caprese) a Francesci di Neri di Miniato del Sera. V dubnu roku 1488 ho jeho přítel Francesco Granacci přivedl do umělecké dílny Domenica Ghirlandaia. Michelangelův otec byl proti tomu aby se jeho syn učil malovat, chtěl, aby se stal obchodníkem. Domenicovi Ghirlandaiovi se ho nakonec ale podařilo přesvědčit. Nadaného patnáctiletého mladíka si brzy povšiml Lorenzo Nádherný a přivedl ho do medicejského paláce, kde se setkávali významní florentští umělci, literáti a učenci, kterých bylo v té době plné město. Michelangelo žil poté v paláci až do Lorenzovy smrti v roce 1492 a bylo tu s ním zacházeno prakticky jako s členem rodiny. Proslulé zahrady Medicejských se staly jeho další uměleckou školou.

Michelangelo byl geniálním umělcem, posedlým hledání dokonalosti a snahou dokázat, že je nejlepší. Disponoval bohatou představivostí a fantazií, podobu svých děl měl promyšlenou dříve, než na nich začal pracovat. Nejednou se proto stalo, že dílo, s nímž nebyl spokojen, poškodil, neboť je nedokázal zhotovit přesně podle svých představ. Velkou péči věnoval výběru kamene. Mramorové bloky si často jezdil vybírat do dolů v Carraře, mnohdy je osobně i páčil. Výjimkou byla socha Davida. Pro svoji nejznámější plastiku zpracoval Michelangelo kamenný blok nevhodných rozměrů (5 m vysoký, o základně 1 x 1 m) s mnoha kazy a usazeninami, který stál 40 let bez využití před florentskou katedrálu a o jehož ztvárnění se neúspěšně pokusili již dva sochaři. David, kterého Michelangelo dokončil po dvou a půl letech práce roku 1504, svého tvůrce proslavil a zajistil mu nesmrtelnost. Mladý sochař se stal uznávaným umělcem.

Žil střídavě ve Florencii a v Římě, zpočátku působil krátce v Bologni. Pracoval pro Medicejské i florentskou republiku, renesanční papeže i nejvýznamnější církevní hodnostáře a stal se zámožným mužem. Za sochu Davida dostal 900 zlatých dukátů, což prý bylo více, než vydělal Leonardo da Vinci za celý život. Zemřel v Římě, 18. února 1564.

Foto: wikipedia.org

Podzim v Národní galerii Praha: Nová stálá expozice v Karviné, fotografie Libuše Jarcovjákové a École de Paris

Národní galerie Praha je aktivní v regionech. V září otevírá v Karviné novou stálou expozici Havířská balada: Sto roků hornictví v umění. Veletržní palác osvěží první retrospektivní výstava mezinárodně uznávané fotografky Libuše Jarcovjákové. A s objevnou výstavou École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž se vrací Francie do Valdštejnské jízdárny.

Otevření stálé expozice NGP na zámku Fryštát

Jednou z priorit NGP je spolupráce s regiony a prvním větším výstupem je právě nová expozice Havířská balada: Sto roků hornictví v umění. Představena zde budou díla s hornickou tematikou ze sbírek Národní galerie Praha a doplní je zapůjčené práce současných umělců. Pokrývá období od meziválečné Československé republiky, přes druhou světovou válku, poválečné budování státního socialismu a normalizaci, až k popřevratové době spojenou s útlumem těžby uhlí. Vystavena budou díla známých českých umělců jako jsou Josef Čapek, Otto Gutfreund, Karel Holan, Jiří John, Jaroslav Král, Jan Lauda, Kamil Lhoták nebo Jan Zrzavý, umělců svázaných s hornickými regiony Ostravska – Karvinska, Mostecka nebo Kladenska jako Bohdan Kopecký, Ferdiš Duša nebo Květa Válová a také práce současných umělců Jonáše Czesaného nebo karvinských rodáků Václava Jiráska a Jakuba Špaňhela. Nová expozice v galerii Lottyhaus na zámku Fryštát se veřejnosti otevírá 13. září 2024. Jejím autorem je kurátor Sbírky umění po roce 1945 v NGP Rado Ištok.

„Slovo ‚národní‘ v našem názvu pro nás znamená také intenzivní spolupráci s regiony. Těší mě, že právě v Karviné má naše partnerství tak krásný výsledek. Naši kolegové kurátoři nyní také vytvářejí stálou expozici na zámku v Telči a výstavu v Kroměříži. V červnu jsme s finanční podporou Ministerstva kultury spustili program „Znovu na obdiv!‘, který se týká restaurování děl zapůjčovaných na výstavy a expozice po celé České republice. Spolupráce s ostatními tuzemskými institucemi a galeriemi je jednou z našich stěžejních činností, v níž budeme i nadále v podobné intenzitě pokračovat,“ říká generální ředitelka Národní galerie v Praze, Alicja Knast.

Ředitelka Národní galerie Alicja Knast

Zářijové výstavy a akce

S podzimem se Národní galerie Praha zapojuje do nejrůznějších kulturních událostí a také zintenzivňuje spolupráci se svými partnery. Už na začátku září (5.–8. 9.) proběhne Prague Art Week, na němž Národní galerie Praha participuje už podruhé. Tento festival umění se koná nejen uvnitř více než třech desítek pražských institucí a prostor věnovaných umění, ale i v ulicích hlavního města.

NGP se letos také stane součástí Noci literatury, jež na atraktivních a běžně nedostupných místech přibližuje široké veřejnosti ukázky z nové tvorby evropských spisovatelů v podání známých osobností. Akce proběhne 18. 9. mezi 18. a 23. hodinou, vybraná čtení a výuka znakového jazyka se budou konat ve Šternberském a Schwarzenberském paláci.

Na širokou veřejnost a rodiny s dětmi myslí i v klášteře sv. Anežky České na druhém břehu Vltavy, kde v sobotu 14. 9. pořádá NGP tradiční „Anežku dětem“, tvůrčí, zábavné a poznávací odpoledne v zahradách i expozicích. Zahradní slavnost pro celou rodinu s dílnami, hudbou, pohybem a pátrací hrou bude přístupná zdarma. O týden později, v neděli 22. 9., se NGP zapojí do akce Poznej Vltavu. Okolí řeky ožije unikátním programem, který spojí zábavu s poznáním. NGP nabídne bezplatné komentované prohlídky Anežského kláštera. Návštěvníci všech věkových kategorií při nich budou mít příležitost poznat jedinečný genius loci této památky.

Zmínit je třeba i nové menší výstavní kolekce grafiky a kresby, tzv. grafické kabinety. Výstava Voilà la femme je věnována nekonečným možnostem koláže a NGP tak připomíná 110. výročí narození Jiřího Koláře. Ve Veletržním paláci bude k vidění od 26. 9. 2024 do 5. 1. 2025. Jedním z dalších nově otevíraných grafických kabinetů je Salomé, femme fatale symbolismu a dekadence, která se koná od 26. 9. 2024 do 12. 1. 2025 rovněž ve Veletržním paláci. Ještě do 29. 9. najdeme ve Schwarzenberském paláci grafický kabinet s názvem Dobrá kočka i ta proradná. Kočky v grafice 16. až 18. století.

Podzimní Opening 2024 – retrospektiva Libuše Jarcovjákové

Ve čtvrtek 26. září se během tradičního podzimního Openingu NGP ve Veletržním paláci veřejnosti otevře vůbec první retrospektivní výstava Libuše Jarcovjákové. Představí tvorbu fotografky, jež přes půl století přirozeně a živelně mapuje svůj život a blízké okolí. Kurátorka Lucie Černá provede diváky archivem i současnou tvorbou umělkyně a širokým spektrem jejích analogových i digitálních fotografií, z nichž některé dosud nebyly vystaveny.

Součástí openingového programu se stane také instalace „1924–1974–2024: Pražský Veletržní palác”. Vzniká v přízemním prostoru Korzo a představí důležité momenty historie budovy, která je nejnavštěvovanějším uměleckým muzeem v ČR.

Od 19 hodin budou ve Veletržním paláci zdarma přístupné všechny výstavy i sbírkové expozice. Večer obohatí audiovizuální performance Noise and Cries, kterou vytvořil projekt bela. Performance je částí Lunchmeat festivalu, s nímž NGP spolupracuje. Lunchmeat festival, který se letos koná od 26. do 30. 9., patří mezi respektované světové přehlídky progresivní elektronické hudby a nových médií. (Informace k těmto dvěma výstavám a k performanci budou součástí samostatné tiskové zprávy a tiskové konference pořádané v den Openingu, 26. 9.)

Na podzimní Opening bezprostředně navazuje Den architektury. Při této příležitosti bude 28. do 29. 9. veřejnosti volně přístupný speciální doprovodný program – komentované prohlídky a dílny (více informací na webu ngprague.cz – Výstavy a akce). A ve dnech 5. – 6. 10. 2024 bude vstup zdarma do sbírkové expozice 1956 – 1989: Architektura všem ve Veletržním paláci, a také na související program. Dny volného vstupu jsou také tradičně ve sváteční termíny: 28. 10. a 17. 11.

NGP je letos také partnerem Signal Festivalu, přehlídky digitální a kreativní kultury v Praze, který proběhne od 10. do 13. 10.. V prostorách Šternberského paláce si návštěvníci budou moci užít tři instalace sochaře Jiřího Příhody. Jeho konstrukce na pomezí sochy a architektury nabízejí nezvyklou denní i noční světelnou podívanou. Na nádvoří Schwarzenberského paláce se s interaktivní projekcí představí průkopník novomediálního umění Michael Bielický.

Závěr podzimu: jedinečný pohled na meziválečnou Paříž

S postupujícím podzimem se „zásah uměním“ ještě zintenzivní. Ve Valdštejnské jízdárně zahájíme 7. 11. výstavu École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž. Bude věnovaná těm umělcům, kteří se nejvíce prosadili v meziválečné Francii. Patří k nim především Georges Kars, Othon Coubine a François Zdenek Eberl, jehož práce budou v Praze vystaveny vůbec poprvé. Třešničkou na dortu bude prezentace Coubinových obrazů ze sbírky Leo Steina. Výstava též připomene 80. výročí úmrtí dosud nedoceněného česko-německo-židovského malíře Georgese Karse. Na výstavě budou k vidění obrazy s charakteristickými náměty pařížské školy: portréty současníků, městské krajiny, výjevy z pouličního života chudinských čtvrtí Paříže, modelky, prostitutky nebo scény z kabaretů, cirkusů či kaváren. Projekt připravuje kurátorka Sbírky moderního umění Anna Pravdová. (Více informací přineseme na tiskové konferenci a v tiskové zprávě 7. 11.)

Hned o týden později, 14. 11., se ve Veletržním paláci otevře výstava ke 140. výročí připojení Holešovic-Buben k velké Praze, kterou NGP připravila ve spolupráci s Městskou částí Praha 7. Prostřednictvím více než stovky obrazů, grafik, kreseb, plastik a architektonických plánů z fondů NGP představí různé podoby Prahy 7 v průběhu 19. a 20. století. Srdcem výstavy bude soubor děl Antonína Slavíčka (1870–1910), který bydlel v Dobrovského ulici. Podobu Letné a Holešovic na počátku 20. století zachytil na řadě studií, obrazů i na monumentálním pohledu na Prahu z Letné, jenž patří ke klíčovým dílům českého moderního umění. Společně s dalšími ikonickými pracemi19. století bude tento výběr přístupný v rámci sbírkové expozice 1796-1918: Umění dlouhého století až do 25. 5. 2025.

Zdroj: NGP

Vincent Willem van Gogh

Vincent Willem van Gogh se narodil ve vesnici Groot Zundert 30. března roku 1853. Pocházel z protestantské vlivné rodiny a jeho rodiče, otec Theodorus van Gogh, místní pastor a matka Anna Kornelie Carbentová, se velmi usilovně starali o malého Vincenta, který se narodil, jako jedno z šesti jejich dětí. Jedná se o jednu z největších osobností světového výtvarného umění, která je dnes pravděpodobně nejznámější postavou nizozemské historie. Fauvista, expresionista, génius – Vincent van Gogh byl jedním z nejslavnějších a nejvlivnějších umělců všech dob. Během svého života se však nedočkal žádného většího uznání. Po sebevraždě zastřelením 27. července 1890 jeho popularita vzrostla. Van Goghova díla se dnes prodávají v řádech desítek milionů dolarů.

Vincent Willem van Gogh

Ačkoliv Vincent van Gogh během svého života vytvořil v relativně malém časovém intervalu deseti let zhruba 900 maleb a 1100 kreseb. S malováním začal už v době, kdy pracoval jako horník. Nejdříve trénoval pouze skici uhlem, poté se na rady svého bratra Thea rozhodl, že se bude malování věnovat intenzivněji, a dkonce se zapsal i na kurz. Následně našel vlastní styl, který ho vynesl ke hvězdám, bohužel až po smrti; za svůj předčasně skočnený život prodal jen jediný výtvor, jmenoval se The Red Vineyard a udal ho v Belgii za 400 franků 7 měsíců před svou smrtí. Posmrtně však jeho sláva stoupala závratnou rychlostí; zejména po výstavě v Paříži 17. března 1901, tedy 11 let po jeho smrti.

Některé z Goghových maleb zaujímají vysokou pozici v seznamu nejdražších maleb na světě. 30. března 1987 byl prodán Goghenův obraz Kosatce za tehdy rekordních 53,9 milionu dolarů a 15. května 1990 zlomil jeho Portrét doktora Gacheta další rekord, když se ho podařilo prodat za 82,5 milionu dolarů.

Portrét doktora Gacheta

Slunečnice

Obrazů Slunečnic Gogh namaloval celou řadu. První sérii v roce 1887, v níž zachytil položené květy slunečnic. V druhé sérii z roku 1888 z Arles maloval již Slunečnice ve váze. Tato série byla spojena s Paulem Gauguinem, neboť byly součástí výzdoby jeho hostinského pokoje v Arles. První dvě varianty obrazu byly tmavé a teprve ta třetí a čtvrtá dostaly typickou žlutou barvu (jednou s modrozeleným a podruhé se žlutým pozadím). Aby toho nebylo málo namaloval Gogh v roce 1889 další verze, či spíše kopie Slunečnic z druhé série. Pro Gogha žlutá barva slunečnic představovala štěstí a optimismus a považoval jejich malbu za velkou výzvu („Ne každý v sobě najde takový žár, aby roztavil toto zlato a tóny těchto květin. Vyžaduje to energii a soustředění celé bytosti“). Tento obraz je třetí verzí z druhé série.

Kosatce

Kosatce je jedna z mnoha maleb Vincenta van Gogha, na stejné téma. Gogh ho namaloval, zatímco pobýval v Saint Paul-de-Mausole v Saint-Rémy-de-Provence ve Francii. Oproti ostatním dílům z tohoto období, Kosatce postrádají napětí typické pro jeho pozdní tvorbu. Gogh tento obraz nazval „hromosvod pro moji nemoc“, protože věřil, že když bude pokračovat v tvorbě, zarazí tak další rozvoj šílenství své duše.

Žlutý dům

Na obraze s alternativním názvem Ulice, jak ho van Gogh později s oblibou nazýval, je ztvárněn dům na Lamartinském náměstí, ve kterém si malíř v květnu 1888 pronajal 4 pokoje. Obýval pravé křídlo domu – pokoj v prvním patře na pravé straně s oběma otevřenými okenicemi obýval po dobu devíti týdnů malíř Paul Gauguin, v pokoji s vedlejším oknem se nacházela van Goghova ložnice. V levém křídle domu sídlil obchod s potravinami. Dům byl v průběhu let několikrát přestavován, roku 1944 byl silně poničen během bombardování a později byl kompletně zbourán a už nebyl znovu vystavěn.

Hvězdná noc nad Rhônou

Od svého příjezdu do Arles v únoru 1888 byl van Gogh fascinován noční oblohou, nad jejímž ztvárněním dlouhou dobu přemýšlel. V jednom ze svých dopisů své sestře napsal: „Často mi připadá, že noc más snad ještě bohatší barvy než den“. V září 1888 se konečně pustil do práce nad opěvovaným tématem. Na obraze Hvězdná noc nad Rýnem zachytil barvy přesně tak, jak k němu promlouvaly a zvěčnil tak odrazy plynových lamp na vodě i milenecký pár v popředí. O pár měsíců později, když byla potvrzena jeho mentální porucha, namaloval jeden ze svých nejznámějších obrazů na stejné téma, Hvězdná noc, kde se jeho křehká psychika plně projevila.

Rybářské čluny u Saintes-Maries

Rybářské lodě v Saint-Maries jsou zachycením pohybu energie vody, tak jak si ji představoval van Gogh. Svou speciální technikou ovlivněnou japonským tiskem, přináší do obrazu život. Vzniklo i několik perokreseb stejného tématu.

Ložnice v Arles

Název Goghova Ložnice v Arles se pojí se třemi velmi podobnými obrazy z let 1888-1889. Všechny tři obrazy představují Goghovu ložnici v domě na náměstí Lamartine v Arles ve Francii. Celý dům i s nejbližším okolím, malíř ztvárnil na obraze Žlutý dům. V dopise svému bratru Theovi van Gogh vysvětluje, že nápad na obraz vznikl v jeho hlavě díky nemoci, kvůli které musel po několik dnů zůstat doma. V dopise dokonce přikládá náčrt toho, jak bude kompozice vypadat, a v textu detailně popisuje, jaké barvy využije.

Mnoho lidí se posléze domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Pšeničné pole s vránami (zřejmě kvůli výrazně turbulentnímu stylu). Ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny. 27. července 1890 se ve věku 37 let postřelil do břicha. Aniž by si uvědomil, že je smrtelně raněn, vrátil se do hostince Ravoux, kde dva dny nato zemřel před zraky svého bratra Thea. Jeho poslední slova zněla: „La tristesse durera toujours.“ („Smutek potrvá navždy.“) Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo – neschopen smířit se s bratrovou smrtí – zemřel o šest měsíců později a na žádost jeho ženy byl pochován vedle Vincenta.

Claude Monet – Impresionismus

Claude Monet se narodil roku 1840 v Paříži, po pěti letech se jeho rodina odstěhovala do Normandie, Le Havru. Jeho prvním malířským učitelem byl Eugène Boudin, se kterým se setkal roku 1856. Boudin ho uvedl do tajů olejomalby a práce v plenéru.

Monet je pravý otec impresionismu. Především vycházel z Manetova stylu. Jeho obrazy jsou plné zářivých barev a odrazů – naplněné světlem. Svá plátna pokrýval bezpočtem jednotlivých tahů štětce. Barvy se čistě blyští z obrazu a vytvářejí dojem neklidu a životnosti krajiny.

Zahrada v Montgeronu

Kout zahrady v Montgeron je typickou ukázkou impresionistické techniky malby. Obraz vznikl v roce 1876, kdy v okolí tohoto městečka Monet strávil léto. Obraz namaloval jako jeden ze čtyř obrazů pro zámek Rottenburgu finančníka Ernesta Hoschedého (jednoho z mecenášů impresionistů).

Imprese, východ slunce

Původně se měl jmenovat Moře. Monet se snažil zaznamenat smyslové zážitky – vyslovit dojem a náladu. Na obraze je moře a nad ním východ slunce, které se odráží na vodní hladině. V pozadí jsou vidět stěžně velkých lodí. Loďka v popředí je vytvořena jen několika málo tahy štětcem. Jeden kritik kdysi řekl, že Monet tímto znázorňuje jen jakési „Imprese“ (dojmy) a nazval tyto malíře impresionisty, oni to přijali.

Bílé lekníny

Během dlouhého období depresí po úmrtí své ženy napadla Moneta myšlenka realizovat sérii obrazů s lekníny. Inspirací mu byla jeho zahrada v Giverny. Reálně se celý projekt uskutečnil až po dopisu jeho obdivovatelky, která chtěl vytvořit dekorace pro kruhovou místnost. Monet pracoval tajně, použil plátno obřích rozměrů. Motivy řešil až abstraktním způsobem: světlo, voda, rostliny, vše se rozpouští v harmonii barev a odrazů. Obrazy často budí dojem, že malíř pracoval ponořen ve vodě (Monet využil zkušeností ze svého plovoucího ateliéru na Seině).

Stezka v Monetově zahradě

Monet namaloval tento obraz v roce 1902, kdy už dokončil svoji mistrovskou sérii leknínů a pokračoval v malování motivů ze své zahrady v Giverny. Na těchto obrazech rozvinul impresionistickou myšlenku k dokonalosti. Dojem z obrazu umocňují živé a syté barvy, detaily tvoří jediný celek až při pohledu z větší vzdálenosti. Na obraz také nenajdete černou barvu a jiné odstíny šedé. Mimochodem, cestu ke dveřím svého domu Monet maloval několikrát, dokonce nechal pro úpravu kompozice prořezat a vykácet stínící smrky a na jejich místo vysázel fuchsie, jiřiny a jiné květiny, které po celé léto kvetly.

Monetovy obrazy měly stále větší úspěch. Upravil si svou zahradu v Giverny tak, aby vypadala jako živý obraz. V roce 1922 po první světové válce byl již Monet úplně slepý a věnoval státu sérii Leknínů. V roce 1923 podstoupil oční operaci a znovu pracoval až do své smrti roku 1926.

Obrazy, které tvořily historii umění: Guernica

Pravděpodobně nejslavnější Picassovo dílo, Guernica, je určitě jeho nejsilnějším politickým prohlášením, namalovaným jako okamžitá reakce na nacistické zničující náhodné bombardování baskického města Guernica během španělské občanské války.

Guernica ukazuje tragédie války a utrpení, které způsobuje jednotlivcům, zejména nevinným civilistům. Toto dílo získalo monumentální status, stalo se trvalou připomínkou válečných tragédií, protiválečným symbolem a ztělesněním míru. Po dokončení byla Guernica vystavena po celém světě v krátkém turné a stala se slavnou a široce uznávanou. Toto turné pomohlo dostat španělskou občanskou válku do povědomí světa.

Tato práce je vnímána jako sloučení pastoračních a epických stylů. Odhození barvy umocňuje drama a vytváří reportážní kvalitu jako na fotografickém záznamu. Guernica je modrá, černá a bílá, 3,5 metru vysoká a 7,8 metru široká, plátno velikosti nástěnné malby namalované olejem. Tento obraz lze vidět v Museo Reina Sofia v Madridu.

Pablo Picasso (1881 – 1973). Syn profesora malby, v jehož díle je obsažena celá pouť moderního malířství. Vytvořil nový styl – kubismus – který se v různé míře objevoval ve všech jeho dílech. Spektrum jeho maleb je totiž velice různorodé (bylo identifikováno až na 40 různých tvůrčích období) a rozsáhlé (představuje 35000 prací). Zařadit Picassa do nějaké pomyslné škatulky je proto nemožné. Nemá smysl jmenovat jeho slavná díla, jsou jich stovky.

Pšeničné pole s vránami: Obraz slavného nizozemského malíře Vincenta van Gogha

Obraz, Pšeničné pole s vránami, je jeden z posledních, které Vincent van Gogh namaloval před svou smrtí, a vůbec poslední tematická krajina, kterou namaloval, protože spáchal sebevraždu právě na tomto místě. Obraz je uložen ve Van Goghově Muzeu v Amsterdamu¨.

Tento obraz je často považován za dílo vzniklé před jeho smrtí. Malba vyjadřuje stav umělcovy duše (rozpolcená cesta, zamračená obloha před bouří a vrány, které možná představují smrt), tehdy těžce zkoušené depresemi. Krátce na to se Gogh v podobném poli postřelil a dva dny poté zemřel v náručí svého bratra Thea.

Vincent Willem van Gogh (1853-1890) byl nizozemský malíř patřící k postimpresionismu. Jeho dílo – přes 900 maleb a 1100 studií a kreseb patří k tomu nejznámějšímu, co ve světě umění vzniklo. Přesto za svého života se Van Gogh nedočkal výraznějšího uznání. Posmrtně však jeho sláva stoupala závratnou rychlostí. Novátorským pojetím reality změnil náhled na tradiční impresionistickou malbu a z uměleckého hlediska významně ovlivnil především první polovinu 20. století. Vůlí vyjádřit vlastní pocity se stal mimoděk jedním ze zakladatelů právě nastupující umělecké větve zvané expresionismus. (jako např. Edvard Munch nebo Henri de Toulouse-Lautrec). Okolo roku 1889 trpěl silnými depresemi, které se stále prohlubovaly. 27. července 1890 se ve věku 37 let postřelil do břicha. Aniž by si uvědomil, že je smrtelně raněn, vrátil se do hostince Ravoux, kde dva dny nato zemřel před zraky svého bratra Thea. Jeho poslední slova zněla: „La tristesse durera toujours.“ ( „Smutek potrvá navždy.“) Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise.

Van Goghovo muzeum v Amsterdamu

Obrazy, které tvořily historii umění: Persistence paměti

Autorem obrazu se záhadným názvem Persistence paměti není nikdo jiný než malířský mistr Salvador Dalí s unikátním rukopisem štětců na plátnech.

Nejslavnějším Dalího obrazem je Persistence paměti. Obraz údajně vznikl na základě Dalího snu o rozteklém camembertu a představuje metafyzický obraz času pohlcujícího sebe sama. Zlaté útesy jsou reminiscencí rodného Španělska. Strom představuje život a zároveň vzbuzuje neklid. Obraz je nyní v Museum of Modern Art v New Yorku.

Salvador Domingo Felipe Jacinto Dalí (1904 – 1989). Španělský, přesněji katalánský surrealistický malíř známý svými výraznými malbami. V jeho dílech se často objevují také prvky symbolismu. Dalí vytvořil více než 1 500 děl, jež zahrnují malby, kresby, ilustrace knih, návrhy kostýmů a nábytku, plastiky, kreslené animace a další. Mezi nejznámější obrazy patří Persitence paměti z roku 1931, Sloni z roku 1948, Kristus sv. Jana od Kříže z roku 1951, Labutě odrážející se ve vodě jako sloni z roku 1937 či Sen z roku 1944.

Sandro Botticelli: Zrození Venuše

Obraz zachycuje okamžik, kdy se Venuše vynoří z moře nesena na lastuře. Západní vítr ji nese ke břehu, kde ji jedna z Hór (bohyň ročních období) podává květinami posetý plášť. Kromě samostatné ilustrace mýtu umělec zakomponoval do obrazu mnoho dalších konotací a významů. Obraz je v Galerii Uffizi v italské Florencii.

Zrození Venuše ukazuje Venuši vystupující z moře na břeh v podobě dospělé ženy. Vlevo vidíte letící postavy Zefyrů (boha mírného západního větru) ovívající Venuši stojí na mořské lastuře. Vpravo jednu z dcer Dia, bohyni Thalló (souhrně se Diovy dcery označují jako Hóry), která se chystá Venuši zahalit do květinového pláště, což symbolizuje příchod jara (alegorie jara). Všimněte si, že Venuše má nepřirozeně dlouhé paže a zkosené levé rameno. Na obraze je několik dalších symbolů: růžová růže je symbolem sexuality a lidské touhy (Venuše byla navíc bohyní květin). Mušle, kdysi odkazovala na ženské pohlavní orgány – symbol nového počátku a zrození, později byly lastury symbolem znovuzrození a zmrtvýchvstání. Bůh větru Zefyros a jeho žen Chloris symbolizují duchovno a spojení ducha a hmoty. Zlato na obraze podtrhuje hodnotu obrazu a odkazuje na dokonalost a lásku.

Sandro Botticelli (1445 – 1510). Známý také pod jménem Alessandro di Mariano di Vanni Filipepi. Botticelli byl italský renesanční malíř. Jeho práce náleží k tomu nejlepšímu, co v rané renesanci vzniklo. Příjmení Botticelli převzal údajně z přezdívky bratra, který byl tlustý jako bečka – „botticelli“. Jeho umělecká dráha začala patrně ve zlatnické dílně jeho bratra Antonia, později byl rodinou svěřen do péče Filippa Lippiho, uznávaného malíře a zběhlého mnicha. Jako významný umělec získal přátele a mecenáše v nejvýznamnějších florentských rodinách. Pracoval především na zakázku rodu Medicejských. Roku 1481 byl společně s dalším významným florentským malířem Domenicem Ghirlandaiem povolán do Říma, aby se podílel na výzdobě Sixtinské kaple. Roku 1491 byli oba jmenováni do poroty, která měla rozhodnout o zakázce na výstavbu průčelí florentského dómu. Na konci svého života pracoval zřejmě pod vlivem Savonarolových plamenných kázání výhradně na obrazech s křesťanskými tématy. Mezi jeho nejslavnější díla patří Zrození Venuše a Jaro. Botticelli se nikdy neoženil – údajně se trápil neopětovanou láskou k Simonettě Vespucci, jenž měla stát modelem k jeho Venuši. Když umíral, přál si být pohřben k jejím nohám. Tak se také stalo.

Jaro