Měl jsem tu čest svého času sousedit na Spořilově se známým cestovatelem a spisovatelem Dr.Miloslavem Stinglem. Nejenže jsem rád četl jeho knihy, ale stejně rád – nebo možná ještě raději – jsem poslouchal jeho vyprávění. Ochotně mi poskytl i několik rozhovorů pro noviny ve kterých jsem tehdy působil. Dr. Stingl na svých cestách mnohokrát slavil Vánoce i příchod nového roku na opačném konci světa, v krajinách pro Evropana více než exotických. Na tomto místě si proto dovolím se o vzpomínky slavného cestovatele rozdělit.
Zatímco Vánoce i Nový rok jsou u nás vázány na křesťanskou tradici, u skupin, ke kterým Dr. Stingl často směřoval – u Indiánů či Papuánců – jsou svátky určeny určitými astronomickými fakty jako je zimní nebo jarní slunovrat. Rovnodennost nepřehlédly ani tyto jednoduché skupiny a pro řadu z nich – například v Polynésii v království Tonga, začíná nový rok 21. března. Indiánské stavby bývaly orientovány tak, aby na ně dopadl první paprsek v určité datum, což se týká například pyramid na Yucatanu. To období, které my považujeme za Vánoce, nehrálo u nich takovou roli jako věci, které se daly vyčíst z nebe a které se pravidelně opakovaly. Vánoce se pro tyto exotické kmeny staly důležité teprve s příchodem misionářů.
Nejsou tedy tyto národy o něco krásného ochuzeny?
K našim Vánocům, času radosti, bych přirovnal na Havaji pradávný svátek Makahiki k oslavě boha plodnosti Lona. Dodnes, přestože se všude kolem zvedají věže křesťanských kostelů, místní obyvatelé tento svátek radostně slaví nepřetržitě celé čtyři měsíce od začátku listopadu do března. Celé toto období se na Havaji lidé veselí, zpívají, hodují, milují a oddávají nejrůznějším hrám. Marně hledám v paměti k čemu toto slastné a šťastné stodvacetidenní období radosti přirovnat. K našemu masopustu či brazilskému karnevalu? Ne, je neopakovatelnou a nenapodobitelnou havajskou férií radosti. Je to radost na radost. Je to prostě MAKAHIKI!
A obdoba našich křesťanských Vánoc?
Zajímavé bylo, když jsem trávil Vánoce na některé misijní stanici. První křesťané, kteří přišli na Panenské ostrovy v Karibském moři, byli misionáři tak zvané Moravské církve. Moravští bratři odvozují svůj původ od Českých bratrů, kteří po Bílé hoře odešli do exilu. Pro tyhlety „exotické“ moravské bratry jsou pojmy jako Komenský nebo Růžový palouček základními prvky jejich víry a tamní věřící, byť černí jako bota, mají hluboký vztah k české a moravské zemi. Pobýval jsem zde několikrát a natočil i film o vánocích, který naše televize vysílala. Mají i Betlém s černým Ježíškem a černou Panenkou Marií. Strojí si umělé stromečky a pro bohaté přivážejí z Kanady jedličky.
Vzpomenete si na nějakou vánoční příhodu?
Jednou jsem na Štědrý den odlétal z Meridy na poloostrovu Yukatan. Mexiko je katolická země a na letišti panovala štědrovečerní pohoda. Letadlo mělo takové latinskoamerické zpoždění a mne zaujala paní, která tam seděla a strašně se chechtala, což se to k té slavnostní náladě příliš nehodilo. To jsem ještě netušil, že se velmi dobře baví nad knihou Voskovce a Wericha. Byla to česká emigrantka, žijící ve Spojených státech, která letěla na ostrov Cozumel trávit svou dovolenou. Bylo sympatické, že o Štědrém dnu na mexickém letišti čte emigrantka z Čech českou knihu a připlete se k tomu i český spisovatel.
A jaké jste zažil Silvestry?
Nový rok odpovídá křesťanskému kalendáři i tradici. Pokud jsem byl u vysloveně exotických kmenů tak jsem o Vánocích ani o Novém roce nevěděl. Když to neslavili oni, neslavil jsem to ani já nebo jsem slavil s nimi jejich Makahiki. Velké zážitky mám z Manaosu v Amazónii, kde se bouřlivá silvestrovská noc velmi silně podobá karnevalu v Ríu. Uprostřed hlučné střelby člověku připadá Velká říjnová revoluce jako procházka růžovým sadem. Ulice plné temperamentních tanečníků a tanečnic, které více odhalovaly než zakrývaly. Mulatky, míšenky černochů s indiány jsou nejkrásnější ženský na světě, krásnější než polynézanky. Ještě zajímavější Silvestr jsem prožil na Jamaice, která sama o sobě je zemí rumu, vyhlášených tanečníků a exotické regé-muziky. Do hlavního města Kingstonu jsem přiletěl pozdě večer. Všichni byli jamajským rumem velmi povzbuzeni a rozjařeni, až jsem se trochu toho temperamentu bál. Všechny hotely byly obsazeny a volné lůžko jsem našel až v malém penzionu. Patřil staré vdově po anglickém důstojníkovi, který tam před mnoha lety sloužil. Všichni hosté byli v ulicích, takže majitelka mne pozvala na anglický punč. U nás je tradice, že o půlnoci se v televizi zahraje hymna a objeví státní vlajka. U nich se stalo to samé a první minutu nového roku běžel sestřih toho, co se minulý rok v celém světě událo. A protože to byl 1.leden 1969, tak velká část sestřihu byla věnována událostem z Československa. Nejdříve ukázali Hradčany a pohled na Prahu. Teprve potom ruské tanky, Dubčeka a Kriegla. Musím přiznat, že jsem byl v těch prvních minutách nového roku naměkko. Z ulic se přitom ozýval bouřlivý rachot a rytmická jamajská regé-muzika.
Autor: Vladimír Rogl
Foto: FB Dr. Miloslav Stingl
Komentáře z facebooku