Nikdy jsem moc nedala na předpovědi počasí v chytrých telefonech. Od malička jsem byla úzce spjatá
s přírodou a naučila jsem se předvídat počasí na základě toho, co mi příroda předkládala. Občas jsem
ale tato varování ignorovala, což se mi většinou dost nevyplatilo. Ale protože jsem člověk, jsem
vlastně nepoučitelná.
A tak se stalo, že jsem zase jednou hloupě přehlížela varovné signály. Z nákupu ve vedlejším
městečku jsem v klídku vyrazila k lesní cestě, která vedla do mého města. Obzor už potemněl mračny
plnými nasbírané vody a studený vítr začal nabírat na síle. Bylo mi jasné, že to domů v suchu
nestihnu. A opravdu. Sotva jsem zašla do lesa, vítr se přihnal s ještě větší silou a první ledové kapky
mě neurvale políbily na tvář. Nu což, vracet se nemělo smysl, takže jsem sklonila hlavu, zatnula zuby
a vykročila rychlejším krokem. Než jsem došla k mému oblíbenému vzrostlému dubu, byla jsem
promočená na kůži. Vichr už ztratil veškeré zábrany a cloumal nejen větvemi, ale snad celým kmenem
stromu. A právě ve chvíli, kdy jsem dub míjela, ozvalo se strašidelné zapraskání, něco mě uhodilo a
pak už byla jenom tma…
Probrala jsem na měkkém lůžku z listí. Vůbec jsem netušila, kde jsem ani kdo jsem. Hlava mě příšerně
bolela a doléhaly ke mně dva mužské hlasy.
„Vůbec si ji sem neměl brát. To neděláme. Je to nebezpečné a oni si to nezaslouží.“
„Ale otče. Ona není nebezpečná. Znám ji už dlouho.“
„Ne! Nedá se věřit nikomu z nich. Měl si jí nechat na místě, aby jí pomohli ti její.“
„Nemohl jsem. Nedaleko byli lidé, kteří by jí okradli a nepomohli by.“
„Však to říkám, nedá se jim věřit.“
Chtěla jsem se zvednout a podívat se na ty – nejspíše – zachránce. Jenže bolest hlavy mě vrátila zpět
a já hlasitě zasténala. Hlasy okamžitě ztichly a u mého lůžka se objevil mladíček s milým úsměvem.
„No sláva, jsi vzhůru. Ta rána na hlavě vypadala moc ošklivě, ale naštěstí to asi nebude tak zlé. Můj
otec je skvělý léčitel. Určitě tě dá rychle do pořádku.“
Za mladíčkem se objevila vyšší urostlá postava a já málem zapomněla dýchat. I když se ten muž
mračil jak deset čertů, a – na rozdíl od jeho syna – nebyl žádný mlaďoch, jeho charisma a neobvyklá
krása mě okamžitě dostaly do kolen. A co víc, kromě té jeho silné aury ho obestírala tak úžasná
kořenitá vůně, že jsem nevěděla, zda se mi točí hlava z ní nebo z té rány, co jsem údajně dostala.
Nechala jsem se ošetřit. Ruce měl tvrdé, ale dotýkal se lehce. Odolával však všem mým pokusům o
konverzaci. Nakonec přece jenom zabručel.
„Vyléčím tě a pak můžeš odejít.“
„Ale … já si nic nepamatuji. Nevím, kam bych měla odejít.“
„Až bude čas, vzpomeneš si.“ A s tím odešel.
Dny plynuly a já se rychle uzdravovala. Jen paměť se mi nechtěla vrátit. Hostitelé se o mě starali velmi
dobře. Jen jídlo bylo stále stejné. Dostávala jsem chutné placky, ale nic jiného. Všimla jsem si, že otec
ani syn je nejedí. Jen se občas napili jakési tekutiny a večer sedávali pod velmi starým dubem, opření
o jeho statný kmen. Vypadalo to, jako by brali svou životní sílu z toho stromu. A protože přes den oba
muži odcházeli, využila jsem příležitost a usedla pod majestátní strom také. Ševelící listí a
neuvěřitelný klid mě během chvilky ukolébaly a já usnula jako miminko. Probrala mne až ta úžasná
kořenitá vůně mého léčitele. Stál nade mnou a tiše mne pozoroval.
„Promiň. Asi jsem si tu bez dovolení neměla sedat, ale já stromy miluji a tenhle je tak neuvěřitelný.“
Začala jsem koktat a rychle se snažila vyškrábat se na nohy.
„Ano, ten strom je i pro mne jedinečný. Spala jsi tvrdě?“
Byla sem zaskočená, že se nezlobí a navíc se mnou mluví. A taky jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsem
měla neuvěřitelný sen. Jako kdyby na mě ten dub mluvil. Povídal o stromech široko daleko. O tom,
které jsou nemocné, které budou kvést a o spoustě dalších věcech, týkajících se stromů a přírody.
S pokrčením ramen jsem hostiteli o svém snu pověděla. Oči se mu rozšířily údivem. Od toho dne se
mi přestal vyhýbat, a i když se mnou většinou hovořil jeho syn, i on sám už se rozhovorům nebránil.
Cítila jsem se tu doma a v bezpečí. Paměť se mi nevracela a já byla ráda. Až do toho hrozného dne.
Seděla jsem zase pod starým dubem, ale „zprávy“, které vysílal, se náhle změnily. A já zaslechla i
velmi bolestný výkřik. Věděla jsem, že se stalo něco zlého. Vyskočila jsem a zamířila k lesnímu
příbytku. To, co jsem spatřila uvnitř mi málem rozervalo srdce. Otec svíral nehybné tělo svého syna a
z očí mu kanuly hořké slzy.
„Zabili jste ho. On vám tak věřil a vy jste ho zabili.“ Zasípal.
Vůbec jsem netušila, o čem a o kom mluví. Podíval se na mne neproniknutelným pohledem. Pak
něžně zvedl mrtvé tělo syna a položil ho na měkké listí.
„Je na čase, aby sis vzpomněla. Tady není tvé místo a nemůžeš tu zůstat.“
Vzal mne za ruku a já jako stroj začala klopýtat za ním. Došli jsme až k nějaké cestě a ocitli se na místě
plném zmaru a bolesti. Kolem se vznášel zápach ze strojů, které pomohly tu hrůzu vytvořit. Všude
ležely pokácené stromy a mezi nimi i krásný vzrostlý dub. Moje paměť se vrátila jako úder blesku.
Okamžitě jsem věděla, kde jsem a kdo jsem. Ale ten dub přece …
„Jsem muž z rodu dubovníků a byl jím i můj syn. Jakmile je nám 80 let, můžeme si zvolit svůj mateřský
strom, se kterým máme následně svázaný svůj život. Žijeme velmi dlouho. Déle než vy lidé. Ale
nejsme nesmrtelní. Můj syn si zvolil dub příliš blízko lidí. Varoval jsem ho, ale on byl vámi fascinovaný.
Věřil vám. A to ho stálo život. Jakmile totiž zemře mateřský strom, zemře i dubovník. Není nás už
mnoho. Za svůj dlouhý život smíme mít pouze jednoho syna, který má právo pokračovat v našich
stopách až se náš čas naplní. To požehnání nám dávají lesní bytosti, kterých už také mnoho ubylo.
Mým mateřským stromem je dub, pod kterým jsi sedávala. Dostalo se ti cti, kterou si nezasloužíš.
Vrať se ke svým. Podřezávejte si pod sebou větev, protože tímhle jednáním nezahubíte jen nás, ale
hlavně sebe. Běž, tady už pro tebe není místo. Všechno zapomeneš.“
Každé jeho slovo bolelo jako kdyby mi je vypaloval železem do srdce, ale poslední slova mne opravdu
vyděsila.
„Nechci zapomenout. A všichni přece nejsou takoví. Spousta lidí se snaží přírodu chránit.“
„Vážně? Myslíš ty pomýlence, kteří se přivazují ke stromům a všem lidem jsou jen pro smích? Nebo ti
blázniví aktivisté, kterým jde v první řadě o to, aby upozornili na sebe? Co asi takoví lidé změní?
Nikdo je nebude poslouchat, nic se nezmění. Nejde to. Vy lidé už jste takoví. Peníze, moc a osobní
prospěch jsou pro vás vším. I za cenu života.“
Přes slzy jsem nic neviděla, ale že je pryč jsem věděla naprosto určitě. Zmizela ta jeho
neopakovatelná vůně. Vůně dubu. V tu chvíli jen kousek ode mne dopadl další pokácený strom.
Leknutím jsem nadskočila a zatnula pěsti. Uvědomila jsem si, že v levé ruce něco držím. Byly to tři
žaludy z mateřského dubu.
„Ženská blbá! Jak jste se sem dostala? Tady je těžba a zákaz vstupu!“ Hnal se ke mně rozzuřený chlap
v helmě a stále nadával. No, to už nebylo důležité. Ukázalo se, že jsem byla ztracená více než tři
měsíce. A snad ještě delší dobu jsem strávila na různých úřadech. Nemohla jsem jim, pochopitelně,
říct pravdu, takže jsem si vymyslela historku o přepadení, ztrátě paměti a tak dále. Čím víc mi to
připadalo šílené, tím víc tomu věřili. Dokonce padlo podezření na těžařskou společnost. A já se toho
chytila. Ukázalo se, že ta těžba nebyla tak úplně v pořádku. A jak správně řekl Dubovník, nám lidem
jde především o to upozornit na sebe a svou domnělou výjimečnost. Zastupování v soudu se
společností mi nabídl sám od sebe právník, který vycítil svou příležitost. A protože šlo především o
jeho prestiž, opravdu se snažil. Vysoudila jsem velmi velkou částku. Ale nejen to. Prosadila jsem, že
na vykáceném místě vznikne nově zalesněné místo. Pravda, tohle všechno se nepovedlo za noc. Byl
to běh na dlouhou trať. Hned po příchodu domů jsem zasadila jeden z žaludů, které jsem si přinesla a
velmi pečlivě jsem se starala o nový stromeček. To stromové miminko bylo symbolicky prvním
stromkem v nově zřizované lesní školce.
Díky svému ztracení se a úspěšnému soudu jsem se stala i mediálně známou osobností. Ponořila jsem
se do studia životního prostředí, lesnictví, vodohospodářství a dalších potřebných věd. Během let
jsem se vypracovala na opravdu uznávanou kapacitu, jezdila jsem přednášet po celém světě.
Zakládala jsem nové lesy, ale ten první, ten byl pro mne opravdu srdeční záležitostí. Malý doubek se
měl čile k světu a já sledovala jeho růst a pokroky jako pyšná matka. Po každém příjezdu ze zahraničí
mé první kroky vedly právě k němu. A hned potom k velkému starému dubu s nadějí, že se přece
jenom setkám s úžasným Dubovníkem. Dlouze jsem se starým stromem rozprávěla, ale zůstával tichý.
Stejně tak nebyla ani stopa po obydlí, které se na pár měsíců stalo mým skutečným domovem.
Svým vystupováním jsem si ale nadělala i spoustu nepřátel. Mnohé těžařské či developerské firmy se
až příliš často museli vzdávat svých plánů, pokud jsem zasáhla. Zkoušeli mne uplatit, vysmála jsem se
jim. Neprodám život – ani svůj, ani ostatních lidí. A tak se rozhodli zasáhnout mě na nejcitlivějším
místě. Jednou v noci mě vzbudil zoufalý křik. Vyskočila jsem z postele, zmateně se rozhlížela po
tichém tmavém pokoji a přemýšlela, zda se mi to jen nezdálo. V tu chvíli jsem uslyšela vzdálené
hasičské sirény. Mé stromy! Ani jsem se pořádně neoblékla, jen popadla silnou baterku a rozběhla se
k lesu. Nad korunami už byl vidět zlověstný oranžový odlesk plamenů. Téměř bez dechu jsem doběhla
k hořící lesní školce. Nikdo a nic na světě mě nemohl zadržet. To volání o pomoc mi bušilo v hlavě.
Běžela jsem přímo k mému doubku. Oheň se k němu ještě nedostal, ale byl blízko. Hasiči pro změnu
běželi ke mně, k té bláznivé ženské. Díky tomu se mému stromku nic nestalo. Oheň se podařilo
uhasit, i když příliš mnoho sazenic shořelo. Pokud mě chtěli vyděsit a zastavit, tak se jim to
nepovedlo. Spíš naopak. Začala jsem více pracovat s mladými lidmi a vychovávala své následovníky.
Bylo nás stále víc a víc a já pomalu začínala věřit, že se snad matku Zemi podaří zachránit. Při vší té
práci jsem si ani nevšimla, jak běží čas. Začaly mne trápit neduhy spojené se stářím a taky trochu
způsobené mým hektickým stylem života. Nejvíce mne ale trápily stále se zhoršující bolesti hlavy.
Přisuzovala jsem to dávnému úrazu, a proto jsem velmi dlouho odkládala návštěvu lékaře. Když už
byla bolest opravdu neutuchající, bylo pozdě. Diagnóza byla neúprosná i když jistá naděje by tu
mohla být v případě složité operace. Naděje velmi malá. Rozhodnutí bylo na mě.
Vybrala jsem doma ty nejlepší trekingové hole, které jsem měla a připravila se na poslední návštěvu
v lese.
Do lesní školky jsem ještě došla jakž takž v pohodě. Můj doubek převyšoval všechny okolní mladé
stromky. Byl nádherný. Do očí se mi vkradly slzy, když jsem si uvědomila, že už ho nejspíš nikdy
neuvidím. Něžně jsem pohladila jeho štíhlý kmen a nakonec jsem ho objala. Měla jsem pocit, jako
kdyby ke mně mluvil, ale nebyla jsem schopná porozumět jeho slovům. Tak nerada jsem ho
opouštěla, ale přede mnou bylo ještě jedno rozloučení.
Cesta ke starému dubu byla podstatně náročnější. Klouby mě bolely a musela jsem dělat čím dál
častější přestávky. Ale nevzdala jsem se. Odměnou mi byl pohled na stále krásný prastarý dub
uprostřed lesa. Dobelhala jsem se k němu, opřela se zády a pomalu se po jeho kmeni sesunula
k zemi. Neřešila jsem, že se budu asi dost těžko zvedat. Položila jsem na jeho drsnou kůru i hlavu a
zavřela oči. Zaševelil na pozdrav. Všechny mé bolesti začaly mizet, bylo mi nádherně a náhle jsem
ucítila tu silnou úžasnou vůni. To přece… ! Ano, stál tam jako kdysi, jen lehoulince starší, s lehkým
úsměvem na rtech i v očích. Nádherný a okouzlující.
„Ty jsi jen sen, viď? Tolik se mi stýskalo. Tolik mi chybíš.“ Zašeptala jsem. Lehce zakroutil hlavou a
pomohl mi vstát. Šlo to tak hlaďounce, až mne to zarazilo. Že by ten strom? Otočila jsem hlavu a
v patě stromu jsem spatřila stulenou postavu stařenky. Vypadala, že spí a tvář jí zdobil šťastný úsměv.
„Ne, ještě žiješ.“ Ozval se vedle mne Dubovník. „Rozhodnutí je jen na tobě. Jako vždycky. Ale chci ti
něco nebo spíš někoho ukázat.“ Vzal mne lehce za ruku a zamířil k obydlí, které tu teď stálo, ale které
jsem celé ty roky marně hledala. Byli jsme sotva v půli cesty, když zpoza stromů náhle vyběhl větší
chlapec. V první chvíli se zarazil, ale pak vesele výskl a rozběhl se přímo ke mně. „Mami!“ Vykřikl a
vrhl se mi kolem krku. Nic jsem nechápala, ale cítila jsem tak obrovskou lásku k tomu dítěti, že jsem
ani mluvit nemohla.
Dubovník nás dva s dojetím sledoval. „Ano, je to tvůj syn. Je to dítě ze žaludu, které sis před lety tady
odtud odnesla. Tvé srdce zůstalo věrné a čestné. Nasadila jsi vlastní život, aby on mohl žít. A nejen
on. Pomohla jsi mnoha dalším stromům. Obětovala jsi tomu celý svůj život. Proto se stal zázrak a já
mohl vychovávat druhého syna. A ty máš nyní na výběr. Můžeš dožít svůj život s lidmi se všemi
poctami, které ti náleží. Nebo zůstat tady s námi, dokud nenastane náš čas.“
Celý život jsem si nepřála nic jiného než žít v míru a klidu s Dubovníkem. Proč to muselo přijít až ve
chvíli, kdy mi kmotra smrt klepe na dveře? Ten pocit, že se s mými nejmilejšími stihnu sotva rozloučit
a bude konec, byl krutý.
„Tady u nás čas plyne jinak než ve světě lidí.“ Ozval se za mnou neznámý hlas. Prudce jsem se otočila
a s údivem zůstala zírat na zvláštní bytost tvořenou proutky, lístky a květinami. „Jsem lesní duch.
Pokud se rozhodneš zůstat zde, přestaneš existovat v těle člověka, staneš se lesní bytostí. Už se nikdy
nebudeš moci vrátit do světa lidí a ani zasahovat do jejich jednání. Je to jen na tobě. Tam u vás jsi
důležitá a vážená osoba, tady můžeš být jen jednou z mnoha, obyčejná lesní bytost spřízněná
s dubovníky. A rozhodnout se musíš hned teď.“
V lidském světě jsme rozjížděli nový perspektivní projekt na záchranu deštných pralesů. Měla jsem, i
přes svou nemoc, ještě spoustu plánů, jak zajistit funkčnost toho projektu. Těšila jsem se na to jako
malé dítě. I kdybych kývla na operaci, dalo se toho ještě hodně zajistit. Tady ke mně vzhlížely pouhé
dva páry očí. Oči těch, jimž patřilo mé srdce. Co myslíte, co jsem si vybrala?
Komentáře z facebooku