Kirran zvedl oči od práce a setřel si pot. Slaboulince se usmál na dívku, která procházela kolem s košíkem zeleniny. Aingeal – Anděl – jméno, které jí v jeho očích přesně vystihovalo a bralo mu klidný spánek. On byl jen nalezenec. Alespoň tak mu to řekli. V každém případě své rodiče neznal. Vychoval ho jeden z dřevařů, který měl v tu dobu už tři dcery. Uživit tolik hladových krků nebylo jednoduché a Kirran se musel od nejútlejšího věku zapojit do práce. V osadě s ním téměř nikdo nejednal jako se sobě rovným, v očích obyvatel byl jen přívažek bez pořádné hodnoty. Samotu bral od malička jako normální věc. Když už měl volnou chvilku, nejraději zmizel z osady a zamířil do lesa nebo k řece. Příroda a její obyvatelé mu byli bližší než lidé. Přesto se mezi lidmi nalezla osůbka, která se s ním uměla smát a hrát si. Byla to Aingeal, dcera stařešiny. Dívenka byla zvídavá a jednou se vydala za Kirranem mimo vesnici. Náhle z tmavého houští vyběhl divočák a rozzlobeně chrochtal. Aingeal polekaně vykřikla a Kirran s nelibostí zjistil, že není sám. Jediný pohled na divočáka a vyděšenou dívku stačil, aby klíčící hněv zmizel a nahradila ho starost. Bez většího přemýšlení zvedl kámen, do druhé ruky popadl velký klacek, začal s ním tlouct do kmenu stromu a výhružně hulákat. Divočák obrátil svou pozornost na hocha. Užuž se na něj chtěl rozběhnout, ale z neznámého důvodu si nakonec jen znechuceně odfrkl a zmizel v houští.
„Běž domů!“ křikl směrem k dívce, odhodil kámen a s obavami se zahleděl do křovin. Netušil, zda se kanec nevrátí. Aingeal prudce zavrtěla hlavou, rozeběhla se k němu a objala ho.
„Zachránil´s mě! Děkuji.“ Kirran zkameněl. Nepamatoval si, že by ho někdo někdy objal. A netušil, jak moc je to příjemné. Přece jen se ale ošil. „Divočina není pro děti. Vrať se do osady.“ Broukl do hřívy jemných vlasů. Byli sice s Aingeal stejně staří, ale on si teď připadal jako velký muž. Dívka domů tehdy neodešla. Naopak se děti začaly scházet a do přírody mnohdy odešly společně. Dětství ale uběhlo rychleji než voda v řece a Aingeal už nemohla odcházet z domu jak se jí líbilo. Jako dcera stařešiny se musela učit dovednosti žen a otec jí začal vyhlížet nápadníka.
Kirran se snažil čas od času dostat do její blízkosti, ale vždy byl nevybíravě odehnán. Tentokrát se na něj usmálo nebývalé štěstí, když se mu přiblížila samotná Aingeal s košíkem zeleniny. Dívčiny oči se na mládence smály a ona přistoupila až k němu.
„Zdravím tě, Kirrane. Dnes večer oslavujeme Beltine, doufám, že přijdeš a neutečeš do lesa, jak je tvým zvykem.“
Kirran ztěžka polkl. „Nikdo mě nepozval. Nemyslím, že bych tam byl vítaný.“ Zachraptěl a sklopil oči.
„Co to povídáš? Teď právě jsem tě pozvala já. Takže večer tě čekám a opovaž se nepřijít.“ Pohrozila mu s úsměvem, pak se zlehka otočila a ladným krokem téměř odtančila. Zbytek dne už mladíkova práce nestála za nic. Ještě nikdy se oslav svátků nezúčastnil. Nezvaný a nechtěný – to byla jeho další jména. Ale dnes večer, dnes se to změní! Pozvala ho sama stařešinova dcera, nejkrásnější dívka v osadě. Třeba se obměkčí sám stařešina …
Ohně už vesele plály, když Kirran vkročil mezi oslavující. Aingeal mu vesele zamávala, přiběhla k němu a vzala ho za ruku. Ukázala na nejvyšší ohnivou hranici a vesele zavýskla. „Pojď, Kirrane, zatancujeme si kolem ní!“ Udělal první krok, když se nad hlavami všech vznesl hněvivý výkřik stařešiny.
„Dost! Co tady dělá ten nalezenec? A jakým právem se dotkl mé dcery?!?“
„Ale otče, to já…“
„Mlč, Aingeal! Mluví tvůj otec a stařešina a ty bys už měla vědět, kde je tvé místo! Děláš mi hanbu. Okamžitě odejdi do našeho domu a po zbytek oslav nevycházej. Přemýšlej o svém provinění a pak můžeš přijít se žádostí o odpuštění!“
„Pane, netrestejte, prosím, vaši dceru. Nezaslouží si trest za to, že má v srdci lásku a pochopení pro všechny!“ Kirran ta slova vykřikl dříve než si uvědomil jejich dopad. Všichni oněměli nad jeho troufalostí a kdyby nepraskala hořící polena v zapálených vatrách, nejspíš by byl slyšet i běh mravenců. Takové se kolem rozprostřelo ticho. Stařešina se vzpamatoval první.
„Jak se opovažuješ mne vůbec oslovit? Ty, který nemáš ani pořádné jméno! Ty, který neznáš otce ani matku! Ty, který bys měl být vděčný za to, že smíš dýchat náš společný vzduch! Ujali jsme se tě a takhle se odvděčuješ? Káráš mne, stařešinu? Pak tedy věz, že nadále nemůžeš zůstat v naší osadě. Nevážíš si dobra, kterým jsme tě zahrnuli, urážíš starší a snažíš se vetřít do přízně mladé nezkušené dívky, abys přišel zdarma k pohodlnému životu! Do svítání opusť osadu a už se nikdy nevracej!“
Kirranovy tmavé oči hněvem téměř zčernaly. Vzedmula se v něm hrdost, o které ani nevěděl, že ji má. Vztyčil hlavu a zhluboka se nadechl, aby ze sebe vykřičel všechny ty roky ústrků. A pak koutkem oka zahlédl smutnou, uplakanou tvář Aingeal. Zadíval se jejím směrem a lehce kývl. „Ať tě v tvém životě provází láska, drahá Aingeal!“ Zašeptal a pak se rychle otočil a vydal se mimo hřejivé světlo ohňů. Do náruče přírody, která byla jeho pravým domovem. Pouze jeho srdce zůstalo navěky v osadě, patřilo Aingeal.
(na text se vztahují autorská práva)
Komentáře z facebooku