Hned po ránu 2. července 1921 byla četnická stanice Žakarovce v politickém okrese Gelnica přivolána do 9 kilometrů vzdálené obce Margecany. V tamní církevní škole v RolovéHuty nedaleko Margecan došlo k zavraždění učitelky Amrichové.

Na místo se okamžitě vypravil velitel četnické stanice vrchní strážmistr Klement Tomečka s jedním z podřízených strážmistrů.

V církevní škole nacházející se nedaleko železničního náspu byla ráno obecním
starostou nalezena zavražděná učitelka.

Tělo zavražděné, 24 roků staré a nedávno rozvedené učitelky Markéty Amrichové, leželo na dlažbě v chodbě školní budovy v tratolišti krve a u její hlavy byl postaven květináč s velkou květinou.

Vraždu objevil právě obecní starosta, který si povšiml, že učitelka nevychází ze školy, jak bylo jejím každodenním zvykem. Dal tedy otevřít dveře a našel zde na chodbě tělo učitelky ležící v kaluži krve, proto ihned poslal do Žakarovců pro četníky.

Poté starosta ještě zjistil, že v uzamčeném pokoji se nacházel syn zavražděné, kterého nechal odvést k sousedům. První starostovo podezření padlo na bývalého manžela zavražděné Julia Amricha, kterého spatřil v obci ještě před tím, než šel ke škole.

Podezření na Amricha zesilovalo ještě tím, že předchozího večera učitelka Amrichová přiběhla do hostince a žádala starostu, aby šel jejího opilého bývalého muže od školy vyhnat, že z něho má strach. Když společně přišli ke školní budově, Amrich zde již nebyl.

Proto první kroky četníků vedly do Amrichova bytu, kde však nebyl zastižen. O
případu vrchní strážmistr Tomečka vyrozuměl všechny okolní četnické stanice se žádostí o pátrání po Juliu Amrichovi, důvodně ze spáchání vraždy podezřelého a dále vyrozuměl okresní četnické velitelství v Gelnici se žádostí o zajištění vyslání soudní komise od tamního okresního soudu k soudnímu ohledání těla zavražděné.

Až pozdě odpoledne se na místo dostavila soudní komise a spolu s ní i okresní
četnický velitel v Gelnici nadporučík výkonný Ladislav Rosina. Při soudním ohledání bylo zjištěno, že zavražděná byla zasažena střelnou zbraní nad srdeční krajinou a střela pod levou lopatkou z těla vyšla.

Následně provedenou pitvou v márnici místního hřbitova bylo druhý den dopoledne zjištěno, že střela prošla plícemi nad srdcem, přeťala vratnou žílu, následkem čehož žena během několika desítek vteřin dokonala.

Z bytu učitelky nebylo nic odcizeno, a tudíž byl naprosto vyloučen loupežný motiv činu.

Jedinou stopou byla zdeformovaná střela pocházející pravděpodobně z revolveru, jelikož se v uzavřené místnosti nepodařilo přes veškerou snahu nalézt nábojnici, kterou by zde jistě zanechala automatická pistole v případě jejího použití.

Na základě vyhlášeného pátrání byl Amrich dopaden a zatčen druhý den odpoledne na místě vzdáleném od místa činu více než deset kilometrů četnickou stanicí Klembark v politickém okrese Prešov a byl dodán do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Prešově.

Přesto, že Amrich při svých výsleších jak četnictvu, tak i vyšetřujícímu soudci popíral spáchání vraždy na své bývalé manželce, řada okolností svědčila vůči němu.

Proto byl na konci dubna 1922 Julius Amrich postaven před porotu krajského soudu v Prešově. Ta však nenabyla přesvědčení, že by byl spáchal vraždu své bývalé manželky a soud jej proto osvobodil a propustil ze soudní vazby. Ani přes pokračující snahu četnictva se nepodařilo pachatele činu usvědčit a vražda
Markéty Amrichové byla stále vedena v Přehledu činů, jichž pachatele se nepodařilo vypátrat vedeném na četnické stanici Žakarovce a od roku 1928 i na nově zřízené pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Košicích.

V roce 1935 byla četnická stanice Žakarovce i s celým osazenstvem přemístěna právě do Margecan.

Na svátek památky na upálení Mistra Jana Husa v úterý 6. července 1937 měl štábní strážmistr Josef Sucharda z četnické stanice Margecany předepsánu staničním velitelem vrchním strážmistrem Janem Severou celodenní služební obchůzku.

Když se štábní strážmistr vpodvečer vracel po stanovené trase zpět do Margecan do četnických kasáren, potkal svého známého Julia Imricha. Jelikož měli společnou cestu dali se spolu do řeči. Mezi řečí přišlo i na starou vraždu Amrichovy bývalé manželky Markéty, ke které došlo před více než 16 lety. Přitom se k velkému překvapení četníka Amrich přiznal, že to byl on, kdo svoji bývalou manželku zastřelil.

Bývalého železničního úředníka, propuštěného ze služby právě pro nadměrné pití alkoholu, navštěvovala za bezesných nocí vidina zavražděné manželky tak dlouho, až jej přiměla k přiznání spáchaného zločinu.

Štábní strážmistr Sucharda odvedl Julia Amricha na nedalekou četnickou stanici, kde za přítomnosti staničního velitele vrchního strážmistra Severy zpověď o jím spáchaném zločinu zopakoval. V obšírném doznání Amrich uvedl, že svoji bývalou manželku Markétu rozenou Nagyovou poznal v roce 1912 kdy již byl železničním úředníkem. Po roční známosti se vzali a krátce po vypuknutí velké války se manželům narodil syn pokřtěný po otci Julius. Krátce na
to musel narukovat na vojnu. Jeho dlouhá nepřítomnost se projevila na rozvratu manželství. Učitelka manželovu nepřítomnost vyřešila tak, že navázala poměr s mladým železničním úředníkem, který nastoupil na původní manželovo místo. Když se v roce 1919 domů do Rolové Huty vrátil, zjistil úplný rozvrat manželství. Svůj žal začal utápět v alkoholu. Když jej služebně přeřadili do čtyřicet kilometrů vzdálených Kostolanech nad Hornádom, byl osud manželství naprosto zpečetěn. Poté co se po půl roce vrátil do služby v Margecanech, nejevil už žádný zájem ani o manželku, ale ani o jejich syna a oddával se pouze pití. V březnu 1921 bylo manželství na základě ženiny žádosti u krajského soudu v Prešově rozloučeno. Přesto on nepřestal docházet do Rolové Huty, kde jeho již bývalá manželka stále vyučovala, a vybízel ji, aby svoji žádost o rozluku manželství odvolala, což ona odmítla učinit.

V den, kdy k činu došlo, odjela ráno učitelka Amrichová do Prešova, aby si tam
vyřídila nějaké záležitosti na berní správě. Když se až k večeru vrátila domů, seděl on podnapilý u školy a nechal si hrát cikánem do ouška. Ona se s ním odmítla bavit a odešla. Proto se sebral a šel do jedné z hospod v Magrecanech, kde zhruba do 21 hodin popíjel alkohol. O půlnoci se ale vrátil do Rolové Huty. Zatloukl na dveře školy, ale nikdo se neozýval. Rozbil proto kameny několik oken. Potom přelezl plot a zadem vešel do budovy školy. Na chodbě se setkal se svojí bývalou manželkou, kterou probudilo řinčení skla a šla se podívat, co se děje. Jakmile ji spařil, vytáhl revolver a ze vzdálenosti několika kroků po ženě
vystřelil. Poté co ona upadla na zem, vešel do ložnice, kde spal jejich syn, vzal zde květináč s velkou kytkou a ten postavil ke hlavě mrtvoly. Potom zamkl místnost, kde spal syn a utekl. Revolver přitom zahodil do řeky Hornád.

Vrchní strážmistr Severa o vzniklé situaci telefonicky vyrozuměl četnickou pátrací stanici Košice, jejímuž veliteli vrchnímu strážmistru Janu Koršovi ve věznici okresního soudu v Gelnici kam byl dodán, Amrich své doznání zopakoval.

Následně byl na podzim roku 1937 Julius Amrich postaven před porotu krajského soudu tentokrát v Levoči.

Zavražděná žena

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Každou sobotu vám představujeme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní  povídka  má  název  „Benátky“,  věřím, že vás pobaví stejně tak, jako mě. Tento příběh se stal  Libuši Vychopeňové z  Hradce Králové.

Pro nás, kterým minulý režim nedovolil téměř nikam vycestovat, připadaly otevřené hranice v roce 1990 jako zázrak. Chopili jsme se jakékoliv příležitosti, jenom abychom něco ze světa viděli. Tenkrát se uskutečnil bezpočet podnikových zájezdů, jejichž organizace spočívala v objednaném autobusu a jinak nic – žádné zajištěné ubytování, hygiena nahodilá. Takže autobus byl jediným jistým bodem těchto putování.

Jedna taková cesta mě a mého manžela zavedla do Benátek. Městem jsme byli okouzleni, nevynechali jsme nic, co nám tištěný průvodce doporučil. A tak jsme se dostali také ke Kanálu Grande. Dočetla jsem se, že se do Kanálu, byť na pohled krásného, dostávají  splašky z téměř celého města, přesto mě ale napadlo zjistit, jak je v něm teplá voda.  Po celém břehu do vody vedly hezké, široké a nízké schody. Co jsem ovšem neviděla – že byly potaženy bezbarvým slizem. A tak když jsem stoupla na první schod, podjely mi nohy
a já jsem po zadku pomalu klouzala na druhý a pak třetí schod. Manžel, který stál vedle na malém dřevěném molu, uviděl moje potíže, chytil mě za ruku a popotáhl nahoru. Kroutil hlavou, jak vůbec mě něco takového mohlo napadnout, a odcházel. Bohužel mě z vody  jenom popotáhl, ale nevytáhl. A já jsem začala svoji klouzavou cestu do kanálu opakovat. Vodu jsem měla až pod bradou a hlavou mi blesklo, že budu muset začít plavat. Z vody
mě vytáhli tři italští výrostci. Vůbec jsem jim neměla za zlé, že se div nad mým počínáním  neumlátili smíchy, hlavně že mě opustili, až když jsem stála na pevné zemi.

Autobus s našimi věcmi měl být otevřený až za 4 hodiny, a tak jsem dál procházela Benátkami a oblečení na mně, díky hezkému počasí, pomalu prosychalo. Když jsem pak v autobusu požádala spolucestující, aby mi umožnili celou se převléknout, veselé poznámky nebraly konce. A ještě nyní, když někoho z tehdejšího zájezdu potkám, neopomene mi mou nedobrovolnou koupel v Kanálu Grande připomenout.

Autor povídky – Libuše Vychopeňová, Hradec Králové

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

B

BEZPEČNOSTNÍ ROZHLAS slouží k vysílání bezpečnostních zpráv, které bylo četnictvem zahájeno dne 2. května 1935 za využití veřejného rozhlasu. Úkoly redakce vysílání bezpečnostních zpráv a pokynů pro četnické pátrací stanice plní Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze. Za tím účelem byly četnické pátrací stanice, zemská četnická velitelství, ale i některé další specializované útvary četnictva vybaveny rozhlasovými přijímači. Vysílání probíhá na vlnách pražské rozhlasové stanice a je pravidelné, ve všedních dnech od 09.35 do 09.45 hod., a o nedělích a svátcích od 07.30 do 07.40 hod. a začíná slovy:
„Bezpečnostní zprávy“. I když je vysílání určeno především pro bezpečnostní orgány, slouží zároveň k informování veřejnosti o spáchaných trestných činech a hledaných osobách a věcech, a veřejnost se tak může částečně podílet i na pátrání po nich.

Příklad první

Výnosem ministerstva vnitra číslo 950/1933-13 ze dne 5. ledna 1933 byla četnická stanice v okresním městě Pardubice pověřena, aby sloužila jako pobočka četnické pátrací stanice v Chrudimi a vykonávala kromě své normální služby v jí přikázaném staničním služebním obvodu ještě v celém pardubickém politickém okrese službu pátrací stanice ve smyslu § 5 odstavce 1 a 2 Prozatímní instrukce pro četnické pátrací stanice. K tomu účelu byl její stav zvýšen o dva četníky, řidiče motorového kola a fotografa a měla přiděleno motorové
kolo s přívěsným vozíkem, fotografický aparát a služebního psa.

Tím získal velitel pardubické četnické stanice vrchní strážmistr Josef Hladík výsadní postavení mezi veliteli četnických stanic v celé republice a náležitě si na něm zakládal. Mimo jiné si vytvořil dobře fungující síť důvěrníků, kteří mu napomáhali při výkonu pátrací služby v celém politickém okrese. V roce 1935 se po úspěšném absolvování školy pro výcvik velitelů stanic stal okresním četnickým velitelem v Pardubicích a byl povýšen do hodnosti poručíka výkonného.

V polovině měsíce září roku 1935 se poručík výkonný Hladík dozvěděl od jednoho ze svých důvěrníků, že v minulosti trestaný vůdce lupičské tlupy Antonín Loskot ze Zminného se chystá vyloupit poštovní úřad v Milovicích v politickém okrese Mladá Boleslav. Loskot byl pardubickému okresnímu četnickému veliteli velmi dobře znám, neboť jeho lupičská tlupa působila ve východních Čechách v letech 1931 a 1932, kdy byla v dubnu četnictvem ve
spolupráci s pardubickou policií pochytána a usvědčena ze 13 případů krádeží a vloupání se škodou více než 100.000 korun. To, že se Loskotova banda tehdy chystala vyloupit poštovní úřad v Milovicích mu potvrzovalo, že na důvěrně získané informaci něco bude.

Poručík výkonný Hladík se rozhodl jít na věc jaksi z příma a ještě týž den odpoledne se vydal obchůzkou do osm kilometrů vzdálené obce Zminný. Měl štěstí, neboť zastihl Loskota doma. Příchod četnického důstojníka protřelého zločince poněkud zneklidnil, a aniž by byl na cokoliv tázán, sám od sebe spustil, že to, co v minulosti napáchal, tak si poctivě odseděl a nyní je již čistý jako slovo boží.

Okresní četnický velitel se bez dovolení posadil na jednu ze židlí u stolu a klidným hlasem spustil, co mu Loskot poví o milovické poště. Když se Loskot dozvěděl, oč se četnickému veliteli jedná, tak spustil nanovo. Však je to ve spise u chrudimského krajského soudu, že jeho lupičská banda se skutečně na poštu v Milovicích chystala, ale zatčení jim znemožnilo záměr uskutečnit. Teď je mu jasný důvod návštěvy pana okresního. Před několika dny jej totiž navštívil kasař Stanislav Koudelka z Chrudimi, se kterým se seznámil právě v kriminálu, a navrhoval mu, že by mohli poštu v Milovicích společně vyloupit. S tímto návrhem u něho však nepochodil, neboť on se už do kriminálu dostat nehodlá.

Ihned po návratu do četnických kasáren poručík výkonný Hladík telefonoval svému kamarádovi, veliteli chrudimské četnické pátrací stanice, které byla četnická stanice Pardubice při výkonu pátrací služby podřízena, vrchnímu strážmistru Františku Dvořákovi. Sdělil mu své zjištění a požádal o prověření místního lupiče pokladen Stanislava Koudelky. Koudelka byl skutečně opakovaně trestán pro krádeže vloupáním, pro vylupování pokladen
měl vzhledem k tomu, že byl vyučen zámečnickým pomocníkem, ty nejlepší předpoklady. Chrudimská pátračka měla totiž na Koudelku delší dobu spadeno, neboť jí bylo známo, že se opět na nějakou pokladnu chystá, ale víc nic. A to k zásahu proti němu samozřejmě nestačilo.

Proto na nic nečekali a její plně obsazený automobil vyrazil ještě vpodvečer pátrat po 25 roků starém zámečnickém pomocníkovi Stanislavu Koudelkovi. Štěstí se na ně velmi rychle usmálo, neboť jej zastihli na náměstí, jak směřuje k hostinci. Než se stačil Koudelka vzpamatovat, seděl v četnickém automobilu. Jak bylo zvykem každého zločince, začal se rozčilovat, neboť nic nespáchal.

To však neplatilo na velitele hlídky vrchního strážmistra Dvořáka. Nejkratší cestou se vydali do Koudelkova bytu, kde po marné výzvě, aby vydal své kasařské nádobíčko, byla provedena domovní prohlídka. Ta bohužel nepřinesla kýžený výsledek.

I přesto, byl zločinec z povolání Stanislav Koudelka zadržen a dodán do vyšetřovací vazby chrudimského krajského soudu, aby nemařil vyšetřování.

Chrudimská pátračka mezitím sháněla proti Koudelkovi u soudu použitelné
usvědčující důkazy. Po dvou týdnech strávených ve vazbě se Koudelka úmyslně poranil nožem na břiše. Zranil se opatrně, aby si moc neublížil, ale přesto musel být převezen do chrudimské okresní nemocnice, kde byl léčen.

V pondělí 7. října 1935 byl krajský soud a správou nemocnice vyrozuměn, že pacient Koudelka je již vyléčen a že má být odveden z nemocnice zpět do věznice. Rovněž tak byla vyrozuměna chrudimská četnická stanice, aby na základě požadavku státního zástupce u krajského soudu v Chrudimi byla nápomocna vězeňským dozorcům při eskortě nebezpečného zločince.

Namísto toho se do staniční kanceláře četnické stanice doslova vřítil udýchaný
dozorce Čejchan, který ze sebe sotva vypravil, že odváděl z okresní nemocnice ke krajskému soudu vězně Koudelku, který mu však před divadlem hodil svoji tašku pod nohy, využil nastalého zmatku a utekl neznámo kam. Po několika minutách zvenčí zaznělo několik výstřelů.

Na četnické stanici zůstal pouze pohotovostní četník, a všech pět přítomných četníků se okamžitě vydalo pátrat po uprchlém zločinci po městě. Pohotovostní četník ihned telefonicky vyrozuměl chrudimskou pátračku.

Hlídkou pátrací stanice sice nebyl Koudelka zastižen ve svém bytě, což se ostatně dalo předpokládat. Ale od jeho sousedky Paulusové bylo zjištěno, že Koudelku před více než čtvrt hodinou spatřila, jak nesl v ruce jakýsi balík a požadoval po ní vydání jízdního kola. Když toto odmítla, tak po ní několikrát vystřelil z revolveru, aniž by jí zasáhl a dal se na útěk.

S balíkem prchajícího Koudelku zahlédl vězeňský dozorce Buřval, který měl volno po službě a počal jej na svém kole pronásledovat. Když ho u Janderova mlýna dostihl a předjel, slezl z kola a hodil jej prchajícímu zločinci pod nohy. V tom Koudelka vytáhl revolver a třikrát po pronásledovateli, v němž poznal vězeňského dozorce, vystřelil, čímž jej usmrtil. Poté vzal jeho kolo a dal se na útěk směrem k obci Slatiňany.

Velitel chrudimské pátrací stanice požádal Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze o zveřejnění pátrací relace po uprchlém vězni a vrahovi 42 roků starého dozorce Jana Buřvala v bezpečnostním rozhlase, který zahájil svoji činnost počátkem měsíce května.

Mezitím po uprchlém usilovně pátrali četníci z oddělení Chrudim, Hradec Králové a Kutná Hora.

V úterý 8. října v 9.35 hodin se z rozhlasového přijímače ve staniční kanceláři
pátračky ozval hlas štábního strážmistra Jaroslava Oppelta, z hlasatelny v Dušní ulici na pražském Starém městě, který sděloval, že uprchlý vězeň a vrah 25 roků starý Stanislav Koudelka z Chrudimi je 170 centimetrů vysoký, štíhlé postavy, inteligentního vzhledu, má podlouhlý obličej, kaštanové, dozadu česané vlasy a modré oči, na levém horník špičáku má zlatou korunku a má hluboký hlas. Je oblečen ve světlehnědé trampské blůze vzadu v pase zdrhnuté, světlých kalhotách, má černé polobotky a světlé ponožky. Pozor! Je ozbrojen
revolverem! Naposledy byl spatřen u obce Slatiňany v politickém okrese Chrudim.

Na základě veřejně vysílané pátrací relace bylo pátrajícím četníkům již před
polednem oznámeno, že hledaný se zřejmě převlékl a má na sobě nepromokavý kabát a zelený klobouk a že byl spatřen v úterý ráno nedaleko obce Kočí u Chrudimi.

Odpoledne nalezli četníci v lese u obce Zminný ve skrýši kolo, které jak se později zjistilo patřilo zavražděnému dozorci Buřvalovi a dále balík s kasařským náčiním.

Ještě týž den večer, krátce po devatenácté hodině, bylo četnické stanici v Pardubicích telefonicky obecním úřadem v nedalekých Sezemicích oznámeno, že v obci byl spatřen muž odpovídající Koudelkovu popisu jdoucí směrem k obci Lukovna a že je opatrně sledován třemi mladíky. Pohotovostní četník okamžitě předal obdrženou zprávu okresnímu veliteli poručíku výkonnému Hladíkovi. Ten ji telefonicky předal veliteli četnického oddělení v Hradci Králové majoru Václavu Holému.

Do Lukovny okamžitě z Pardubic vyrazily tři narychlo zrekvírované automobily plné četníků. Od pronásledovatelů se četníci dozvěděli, že se podezřelý muž momentálně nachází v místním hostinci.

Okolí hostince bylo četníky obklíčeno a dva z nich se střetli na chodbě domu
s mužem vycházejícím ven, který měl v ruce namířený revolver. Jeden z četníků jej duchapřítomně stihl udeřit a na to se muž obrátil a utekl do dvora, kde se ukryl ve tmě a začal střílet. Přítomní četníci střelbu opětovali. Po chvíli spatřili, jak se muž skácel na zem. Domnívali se, že jde o důsledek jejich střelby. Krátce na to, muž vydechl naposledy. Popis muže odpovídal uprchlému vězni a když poručík výkonný Hladík spatřil zlatou korunku na levém špičáku, nebylo již pochyb, že se jedná o Stanislava Koudelku. Byl zasažen dvakrát do
hlavy a jednou do slabin.

Z revolveru bylo vystřeleno všech šest nábojů a v kapse kalhot bylo nalezeno dalších 18 nábojů. Žádný ze zasahujících četníků nebyl jako náhodou střelbou zasažen.

Hned druhého dne ráno se na místo dostavila soudní komise od pardubického
okresního soudu a při následně provedené pitvě bylo zjištěno, že zatímco zásah do slabin pocházel od četnické karabiny, dvě rány do hlavy si způsobil sám Koudelka, nacházející se v bezvýchodné situaci, svým revolverem.

Kromě toho bylo zjištěno, že Koudelka byl v úterý vpodvečer v obci Zminný, kde
sháněl doma Antonína Loskota. Ten jako by tušil hrozící pomstu, byl po zjištění Koudelkova útěku u své milenky v nedalekých Dašicích.

Dalším pátráním příslušníci chrudimské pátrací stanice zjistili, že Koudelka měl své zločinecké náčiní a revolver s náboji ukryty v sousedově kůlně na dvoře, čímž bylo vysvětleno, proč nebyly tyto věci nalezeny při domovní prohlídce prováděné v jeho bytě.

Jedním paradoxem bylo, že namísto eskorty dozorců doprovázených četníky byl
Koudelka odváděn pouze dozorcem Čejchanem a to bez použití pout, neboť měl být na základě pokynu státního zástupce k němu předveden, aby jej z vazby pro nedostatek důkazů propustil…

První vysílán bezpečnostních zpráv

Příklad druhý

Když v květnu roku 1935 vešla na četnických stanicích ve známost informace o
zahájení vysílání bezpečnostních zpráv na vlnách pražské stanice, nebyl to první impuls k pořízení soukromého rozhlasového přijímače do četnických kasáren v Lipníku nad Bečvou.

Štábní strážmistři Richard Krabička a František Bartoník, kteří byli jako svobodní četníci ubytováni v četnických kasárnách, již delší dobu pomýšleli na zakoupení radiového přijímače, který by přinesl do jejich života nejen aktuální zprávy, ale i nějakou tu kulturu.

V Ročence československého četnictva na rok 1935 se totiž objevil inzerát nabízející třílampový rozhlasový přijímač TITAN 935 za cenu 620 Kč a s možností jeho pořízení na splátky po 80 Kč! Kromě toho zde byl i inzerát železářského velkoobchodu Vojtěch Netopil z Přerova, vzdáleného pouze 15 kilometrů, který nabízel mimo jiné radiopřístroje všech značek.

Přesto, že bylo vysílání bezpečnostních zpráv určeno zejména k předávání zpráv a pokynů pro četnické pátrací stanice, bylo dostupné i veřejnosti, a proč by je tedy nemohlo poslouchat i osazenstvo zdejší četnické stanice.

V kolektivu osmimužové četnické stanice začala myšlenka získávat podporu. Vždyť to vychází pouze na deset korun měsíčně pro každého! Aby se s myšlenkou ztotožnil i velitel četnické stanice vrchní strážmistr Jan Vávra, který ne vždy ochotně přijímal všechny novinky a vymoženosti, bylo zapotřebí jít na věc od lesa. Pokud se podaří štábním strážmistrům přesvědčit zástupce velitele stanice praporčíka Františka Vašíčka, tak budou mít vyhráno. A tak se i stalo. Rozhodujícím argumentem, který staničního velitele přesvědčil, byla možnost
pravidelného poslechu bezpečnostních zpráv.

Hned následujícího dne, kterým byla sobota, se štábní strážmistři Krabička a Bartoník v rámci svého volna po noční službě vydali do Přerova. Obchodník Netopil jim uvedený radiopřístroj nejen předvedl, ale i doporučil. Jelikož se jednalo o pány četníky, tedy důvěryhodné zákazníky, odnášeli si z Přerova do četnických kasáren radioaparát s sebou. Protože se jednalo o soukromý radiový přijímač, bylo zapotřebí pořídit na místním poštovním úřadě koncesi a uhradit rozhlasový poplatek, který činil měsíčně 10 Kč. Poté již bylo zapotřebí pouze uzemnění přístroje a připojení antény, přesně dle doporučení prodejce.

V neděli ráno, byl již v sedm hodin ráno přístroj zapnut a nařízen na příjem pražské rozhlasové stanice. Takovou událost si nenechal ujít ani velitel četnické stanice, který se výhradně z tohoto důvodu dostavil do četnických kasáren.

Úderem půl osmé se z reproduktoru ozvalo hlasem štábního strážmistra Jaroslava Oppelta „Bezpečnostní zprávy“ a následovala hlášení o působení podvodnice Josefy Čadové z Němčic nad Hanou, která pod slibem práce láká peníze z chudých dívek. Podvodnice je stará 55 let, je 160 centimetrů vysoká, silné postavy a má dlouhé šedé vlasy. Oblečena chodí v černé dlouhé sukni, žluté haleně a na hlavě nosí pestrobarevný šátek, kterým skrývá své dlouhé vlasy. Působí na celém Slovácku a na Hané.

Krátce po ukončení vysílání bezpečnostních zpráv vyrazil na denní obchůzku
nejmladší z osazenstva četnické stanice strážmistr Jindřich Chovanec a v Týnu nad Bečvou potkal ženu udaného popisu, v níž zjistil podvodnici Josefu Čadovou. Ta se velmi divila, neboť byla četníkem dopadena ještě dříve, než začala v obci nabízet své služby. Přesto byla se zprávou o zatčení dodána lipníckému okresnímu soudu. Vrchní strážmistr Vávra, si při zapisování docíleného úspěchu do Staniční služební knihy a do Přehledu docílených úspěchů pochvaloval, jakou bylo pořízení radioaparátu výhodnou investicí.

Po několika dnech štábní strážmistr Oppelt v rámci vysílání bezpečnostních zpráv hlásil, že je pro četné krádeže hledán 22 roků starý strojník bez zaměstnání František Brácha z Vyškova, který má 175 centimetrů vysokou štíhlou postavu, nápadně rezavé krátké vlasy a pihovatý obličej, oblečen je ve tmavých kalhotech a saku a v bílé košili.

V pátek 4. října 1935 byl v Loučce u Lipníka hledaný mladík zastižen štábním
strážmistrem Bartoníkem, byl zatčen a dodán do věznice okresního soudu v Lipníku nad Bečvou. Při sepisování zprávy o zatčení si postesknul, jaký, že to dostal dárek k svátku. Na to mu štábní strážmistr Bartoník odvětil, že i on byl pokřtěn na Františka a kromě toho, je stejného křestního jména i zástupce velitele četnické stanice praporčík Vašíček, který bude jistě také potěšen…

Četník na zkoušku četař Václav Šedlbauer

Obálka knihy Četnická abeceda

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Dnes Vám představíme další povídku z knihy „KRAŤASY“ od Jany Skácelové z Brna pod názvem „Burčák“.

Konečně jsme celá rodina docestovali do Chorvatska. Byla jsem vyřízená, protože jsem před cestou dostala virózu, která mě vždy zcela odrovná. Vypadla jsem u hotelu z auta a kolemjdoucí si podle mé vizáže mysleli, že cestujeme někam na ledovec. Na sobě silný svetr, krk omotaný šálou a na hlavě naraženou čepici. Doufala jsem, že taková sauna zbaví mé tělo bacilů a bude lépe. Bohužel se tak nestalo. Doploužila jsem se na pokoj, věci z auta jsem naházela hala bala jedno přes druhé a padla do postele. Manžel udělal
totéž, ale z jiného důvodu. Byl unavený z řízení. I přes můj ubohý stav mě jeden ze synů tahal za nohu, ať s ním jdu do bazénu, a druhý mně třepal s rukou, ať s ním jdu zase plavat do moře. Když viděli, že je maminka polomrtvá, tak toho nechali. Seděli však vzorně u mé hlavy a doufali v brzké uzdravení.

Manžel ještě před odjezdem koupil dvoulitrovou láhev burčáku, protože věděl, že tenhle lahodný mok zbožňuji, a chtěl udělat Janičce radost. Také se těšil, jak bude po cestě veselo, když budu popíjet, ale… Pro můj krkobol jsem neměla na nic pomyšlení a burčák zůstal neporušen.
A tak ležíme v postelích, já na zádech, a protože jsem postižena svou prací – to je neustálým vybavováním interiérů a dekorací – tak mě napadlo podívat se aspoň půločkem, jak že ten náš pokoj vypadá. Opravdu velmi ztěžka otevřu půl oka. Moje oči jsou velké, takže mi ho stačí jen pootevřít a vše mám zmapované. Tím očkem projedu celý pokoj a kriticky v duchu řeknu: „Hm, ani obrázek na zdi nemají.“ A oko hned zaklapnu. Ale svědomí mi nedá, v duchu se chci omluvit autorům tohoto pokoje a nabírám znovu sílu na otevření kukadla. Prohlížím pokoj a chválím: „Nóó, ale mají tady pěkně čistě vymalováno – krásné bílé stěny.“ Oko se zavřelo a já jsem byla šťastná, že jsem tak odčinila hřích svého rouhání.

Ležím, funím, a najednou! Panebože, co se děje?! Šílená detonace nás oba s manželem vystřelila z postele. Rána jako z děla a my zděšení, vůbec netušíme, co se děje. V našich očích je zmatek a strach. Že by snad atentát…?! Když však vidím, že ta krásná bílá stěna, kterou jsem před chvilkou chválila, má kropenatou fazonu a kape na vše, co je rozložené po pokoji, a tisíce zelených střepů z lahve je všude kolem, tak je jasné, že se
o slovo přihlásil burčák. Jak jinak, než že jsem to schytala já. Měla jsem přece ten burčák pootevřít a ne ho nechat zavřený! Co teď? Manžel láteří a sakruje. Ležel zcela nahý pod tou jejich plachetkou a tak nahý vstal a vzal nějaké hadry, které byly po ruce, a pokoušel se kapající dobrotu ze zdi nějakým způsobem odstranit. Komičtější scénu jsem v životě neviděla. Tak jsem dostala „úžasný nápad“ a poprosila syna o něco jedinečného. A to, ať
mi podá kameru a foťák, že tatínka takhle zvěčním. Na filmování jsem ještě sílu měla! A na strašné smání taky. Ale to byl již oheň na střeše a vrchol mého konání. Manžel se rozzuřil ještě víc, že mám tak praštěné nápady, a začal i mě plácat tou burčákovou hadrou. A ať prý sebou mrsknu a pomohu mu. Předstírala jsem pomáhání, protože při představě uklízení této spoušti se mi ještě více přitížilo. Tak jsem aspoň přeskládávala různé
zableptané věci z místa na místo. Lepily naše tašky, pasy, oblečení, deky… prostě vše. Tehdy to bylo dramatické, nyní se tomu směju. Po celodenním uklízení se nám podařilo tuto explozi odstranit, ale pěkně jsme si mákli.

Samozřejmě to mělo pokračování, každý den se stalo něco podobného, ale kdo chce číst, co bylo dál, tak musí přemluvit autora nápadu na knihu Kraťasy, aby se další kniha jmenovala Bermudy, kde bude povoleno psát příběhy delší. I tak je z toho opět román.

Autor povídky – Jana Skácelová, Brno

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

V noci z pondělí na úterý 7. listopadu 1932 měli štábní strážmistři Josef Šulc a Alois Podhájský z pětimužové četnické stanice Chlumec nad Cidlinou v politickém okrese Nový Bydžov staničním velitelem, vrchním strážmistrem Josefem Řeháčkem, předepsánu služební obchůzku počínající od půlnoci.

Vrchní strážmistr Řeháček plánoval svým podřízeným obchůzky nepravidelně, aby se nedaly vysledovat jak časy obchůzek, tak ale ani jejich trasy. Přitom dodržoval zásadu, že v noční době z bezpečnostních důvodů vysílal do služby vždy dva z podřízených nebo sloužil s některých z nich osobně.   

Trasa obchůzky byla stanovena přes Bělidlo, Ostrov, Písek, Nové Město, Skalku, Kladruby, Lučice a Olešnici zpět do Chlumce.

Krátce poté, co opustili chlumecká četnická kasárna, upoutala pozornost štábního strážmistra Šulce dvojice mužů bloumající po naprosto prázdné ulici. Oba měli zvednuté límce svých krátkých kabátů, aby jim nebylo vidět do obličeje a jeden z nich nesl pod paží koženou brašnu.

Štábní strážmistři na sebe mrkli a posunkem se domluvili o obejití bloku domů a obklíčení dvojice podezřelých mužů.

Po chvíli byla dvojice neznámých mužů obklíčena dvěma četníky s karabinami v ponosu v ulici, z níž se nedalo uprchnout.

Štábní strážmistr Šulc přicházející čelně vyzval hlasitě muže ve jménu zákona, aby zůstali stát a dali svoje ruce nad hlavu. Když za sebou spatřili druhého četníka, rozpačitě zvedl ruce nad hlavu první z nich a až na důrazný povel štábního strážmistra Podhájského tak učinil i druhý. Brašna z jeho podpaží dopadla na zem a kovově zazvonila.

V tom okamžiku byli oba četníci utvrzeni ve své domněnce, že mají před sebou dvojici lupičů pokladen.

Muži byli postupně spoutáni svěracími řetízky. Při osobní prohlídce staršího z nich byl v jeho kapse nalezen ostře nabitý revolver. Brašna ležící na zemi obsahovala, co jiného, než kasařské náčiní.

  

Kasařské náčiní s pistolemi a revolverem

Dvojice mužů byla dodána, vzhledem k noční době, z bezpečnostních důvodů do věznice okresního soudu ve Chlumci nad Cidlinou, a bylo učiněno opatření, aby se nemohli navzájem domlouvat.

Během postupně provedených výslechů bylo zjištěno, že se jedná o opakovaně trestané kasaře pocházející z Dobřichova v politickém okrese Kolín vzdáleného od Chlumce nad Cidlinou téměř čtyřicet kilometrů.

Ve starším z mužů, u něhož byl nalezen revolver, byl zjištěn svobodný Jan Moravec, narozený v roce 1894, vícekráte trestaný pro krádeže prosté a pro krádeže vloupáním, při nichž vylupoval pokladny.

Mladší, byl rovněž svobodný, Karel Novák, narozený roku 1902, jehož trestní list obsahoval poněkud méně záznamů o spáchaných krádežích vloupáním, než měl na svědomí jeho komplic.

Bylo nepochybné, že se Moravec s Novákem chystali v Chlumci nad Cidlinou vyloupit nějakou pokladnu, avšak byli četnickou hlídkou dopadeni ještě dříve, než se o takový čin vůbec stačili, byť jen pokusit.

Stejně tak bylo jasné, že oba zločinci z povolání mají na svědomí nejednu vyloupenou pokladnu. Otázkou však bylo, ze kterých činů, jejichž pachatele se bezpečnostním orgánům nepodařilo dosud vypátrat, budou usvědčeni.  

Brašna obsahovala kasařské náčiní, z jehož vzhledu bylo zřejmé, že je opakovaně používáno, a kromě toho i několik paklíčů.

Sepsání Zprávy o zatčení dvou řemeslných zločinců, kteří mimochodem odmítali vypovídat, se protáhlo až do ranních hodin. Prozatím byl prokázán přestupek proti zbrojnímu patentu a přestupek zhotovování paklíčů.

 Četník Šulc měl s kasaři jistou zkušenost. V říjnu roku 1929, když byl ještě strážmistrem, došlo v obci Sány v politickém okrese Poděbrady k vyloupení dvou nedobytných pokladen. Obě se nacházely v budově takzvaného Švehlova domu, jedna patřila místnímu spořitelnímu záloženskému spolku a bylo z ní odcizeno více než 6 000 Kč. Druhá pokladna patřila poštovnímu úřadu, majícímu místnosti v téže budově, ta byla pouze poškozena a pachatelům se ji nepodařilo vyloupit, jelikož se jim v zámku pokladny zalomilo páčidlo. Při činu byli vyplašeni a utekli.

Okamžitě byli o případu vyrozuměni četníci ze stanice Žehuň v politickém okrese Poděbrady. Ihned začali telefonovat na všechny okolní železniční stanice, zdali na nich nebyli spatřeni či nenasedli do vlaku nějací podezřelí muži.

Z železniční stanice Velký Osek jim bylo po několika minutách nahlášeno, že zde byli tři muži, kteří dělali, že k sobě nepatří, ale když se domnívali, že nejsou nikým pozorováni, tak se vzájemně domlouvali.

Na základě tohoto oznámení šel službu konající strážmistr Šulc se svým kolegou strážmistrem Bohumilem Rudolfem Valtou na nádraží ve Chlumci nad Cidlinou.

Prvním ranním vlakem ze směru od Velkého Oseka skutečně přijeli tři neznámí muži, kteří chtěli odejít z nádraží, každý jiným východem. Dvojicí strážmistrů byli k jejich velkému překvapení zadrženi.

Přítomným průvodčím vlaku bylo četníkům sděleno, že pánové si ve vagonu zapomenuli aktovku.

Následně bylo zjištěno, že se jedná o známé pražské kasaře. Františka Habětína, Karla Čápa a Františka Mašla. U Habětína byl při osobní prohlídce nalezen ostře nabitý revolver. Dohromady u nich bylo nalezeno téměř sedm tisíc korun. O kterých tvrdili, že si je vydělali podomním obchodem. Co bylo předmětem jejich obchodní činnosti ale nedovedl ani jeden z nich říci.

V aktovce se nalézalo kasařské náčiní, ke kterému se nechtěl nikdo z trojice znát. Mezi náčiním bylo nalezeno jedno páčidlo s ulomenou špičkou. Právě tento nástroj usvědčil trojici kasařů z vyloupení pokladen v obci Sány.

Na základě této zkušenosti se začal strážmistr Šulc více zajímat o činnost lupičů pokladen a o jejich usvědčování. Ve snaze rozšířit si své znalosti si pořídil i právě vydanou příručku s názvem Po stopách lupičů pokladen, kterou zpracoval obvodní inspektor František Kocián z policejního ředitelství v Opavě.  

     

Příručka po stopách lupičů pokladen

Ihned po návratu štábních strážmistrů do četnických kasáren bylo zatčení dvou řemeslných zločinců telefonicky nahlášeno četnické pátrací stanici v Hradci Králové, aby si převzala zajištěné důkazy a mohla vést další pátrání za využití pátračkou vedené soustředěné evidence pátrací služby.

Do Chlumce nad Cidlinou za necelé dvě hodiny dorazil nedávno přidělený služební automobil pátračky, řízený strážmistrem Vojtěchem Pěnkavou. Velitelem hlídky byl velitel pátrací stanice, vrchní strážmistr Jaroslav Šiktanc, a dalším členem byl fotograf, štábní strážmistr Jaroslav Němec.

Při pouhé prohlídce zabaveného kasařského náčiní upoutala pozornost štábního strážmistra Němce ulomená pilka na kov.  Hned mu bylo jasné, že se jedná o nástroj, kterým se kasaři před více než týdnem naštěstí neúspěšně pokusili vyloupit pokladnu cukrovaru v Syrovátce. 

Královéhradecká četnická pátrací stanice totiž řešila případ pokusu o vyloupení pokladny v rolnickém cukrovaru v Syrovátce v obvodu četnické stanice Dobřenice v politickém okrese Hradec Králové.

K němu došlo v noci na pátek 30. října 1932. Ohnivzdorná pokladna, v níž bylo celkem dost přes sto tisíc korun určených na páteční výplaty zaměstnanců již byla zvenku rozřezána. Právě v okamžiku, když pachatelé překonávali po odstranění popelové výplně, vnitřní stěnu pokladny, tak byli nočním hlídačem vyrušeni a utekli.

Při ohledání místa činu byla zajištěna část lupičského náčiní a dále úlomek pilky na řezání železa.

Fotograf pátrací stanice, štábní strážmistr Jaroslav Němec, místo činu, na něm nalezenou část náčiní i úlomek pilky vyfotografoval a zajistil pro zkoumání na Ústředním četnickém pátracím oddělení v Praze, kde byla v roce 1930 zřízena skupina lupičů pokladen, vedená štábním strážmistrem Ladislavem Havlíčkem. Ten zpracoval v květnu 1931 pro všechny četnické pátrací stanice směrnici s názvem Usvědčování lupičů pokladen pomocí mikro a makrofotografického stop hasáků.

Všechny nástroje lupičů pokladech, které u nich byly zajištěny, nástroje nalezené na místech činů či jejich části, byly včetně pancířů pokladen proto dopravovány ke zkoumání štábnímu strážmistru Havlíčkovi do Prahy.

Při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Šiktancem ve věznici okresního soudu pod tíhou předložených důkazů, kasařského náčiní a ostře nabitého revolveru, přiznali pouze to, že měli v noci, kdy byli zatčeni, v úmyslu vyloupit pokladnu v některém peněžním ústavu ve Chlumci nad Cidlinou.

Oba se zapřísahávali a prohlašovali, že žádný další případ nemají na svědomí. Velitel pátračky však věděl své…

Ještě v úterý večer byli Moravec s Novákem postupně, aby se nemohli vzájemně domlouvat, eskortováni automobilem četnické pátrací stanice do vazby ve věznici u krajského soudu v Hradci Králové.

Ve svém zapírání Novák s Moravcem vytrvale pokračovali. Až na základě důkazu, odborného posudku k úlomku jejich pilky nalezeného u pokladny cukrovaru, který zpracoval štábní strážmistr Havlíček, byli usvědčeni ze lži.

Štábní strážmistr Šulc si díky tomuto případu opět uvědomil, jak velký význam pro usvědčení lupičů pokladen mají pouhé úlomky nástrojů, které pachatelé zanechají na místě činu. Z tohoto důvodu začal ve své služební brašně mimo jiné předepsané věci nosit i magnet, aby dokázal nalézt kovové úlomky i v popelu vysypaném z výplně vyloupené pokladny.  

Obálka knihy Četnické erfolgy

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

I toto pondělí Vám představíme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní povídka pod sladkým názvem  „Čokoláda“,  Bohdanky Haslbauerové-Goričanové, nás zavede až do sousedního Německa, do Norimberku. 

Manžel se již chlubí titulem „děd“ a věnuje se ve svém důchodovém věku psaní knih, z nichž dvě spatřily světlo světa na českém trhu. Místo dětí nyní rozmazlujeme našeho černého pudla Aljošu. Kdo rozumí jenom trochu psům a obzvláště pudlům ví, o čem mluvím, když říkám, že není nic horšího a zároveň krásnějšího než psí oči. Beze slov říkají i to, co jsme nikdy neslyšeli, a ta němá tvář, vyhledávající to nejvoňavější místo v manželské
posteli, se stává naprostým vládcem rodinné říše. Takový je náš Aljoša, černý ďábel, metající přemety za letícím tenisákem, věčný roznašeč dobré nálady a celého svého hračkového království, ale také zbytků stravy, které ukrývá právě nejraději pod duchnou či je zahrabe pod polštář.

Jednoho večera mě manžel vyzval k lásky hrám. Sami doma, pohoda, klídek, jediný svědek Aljoša zalézá do svého pelíšku. Milování je krásné jako vždy, oboustranné uspokojení, hudba tiše doplňuje krásný večer. Po chvíli se manžel pomalu zvedá k odchodu do koupelny a i já se na posteli obracím k němu. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách.

Vyděšeně na něj zírám a nevěřím svým očím. Celé jeho tělo je poseto tmavými nepravidelnými fleky a to i na místech, která obnažujeme pouze v určitých situacích. Beze slov zíráme jeden na druhého, neboť ani já na tom nejsem lépe. Při pokusu vstát vjela má ruka do hromady čehosi příšerného. Bylo to teplé. Bylo to tmavé. Mé zděšení mě natolik vyčerpalo, že jsem nenašla odvahu si k tomu přičichnout. Bože, kdo z nás to jen byl, přeci
jsme se nepos…., stolici v našem věku ještě udržíme…

Konečně jsem se vzpamatovala a nezbývalo mi nic jiného, než čichnout k tomu strašnému, co mi zaplnilo dlaň. Vonělo to, dokonce i po oříškách. Aha, teď mi to došlo…

Ten den odpoledne jsem položila na stolek v obývacím pokoji velkou tabulku čokolády, ze které jsme si každý občas kousek ulomil. Proto jsem se velice divila, že po krátké době čokoláda zmizela celá. Vím, že manžel má rád sladké, ale je přece diabetik a velmi disciplinovaný co se týče dodržování lékařských pokynů. Situaci jsem přešla bez komentáře.
Příležitosti však využil náš donský kozák Aljoša, který čokoládu na výsost rád. A tak se tabulky v nestřeženém okamžiku zmocnil, aby ji pak ukryl na svém oblíbeném místě, v manželském loži. V zápalu milostného dvojboje a střídajících se poloh se nám povedlo svými zadnicemi celou čokoládu rozmašírovat po celé posteli.

Dlouho jsme jeden druhého umývali a slzy smíchu nám kapaly ještě i do postele, kterou jsme hodně, ale hodně dlouho čistili.

Z malého pelíšku nás pozorně sledoval pár hnědých očí. Těch nejvěrnějších na světě. Jsem si jista, že se také smály…

Autor povídky – Bohdana Haslbauerová-Goričanová, Norimberk

Manželé Bohdana Haslbauerová-Goričanová a Anton Horst Haslbauer

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline, archiv – Anton Horst Haslbauer

Vzhledem k následkům několika úderů způsobených valaškou zločince Gašpara Ďuriše dne 25. září 1933 nebyl Alto na doporučení zvěrolékaře až do svého úplného uzdravení využíván v bezpečnostní službě. Ze stejného důvodu nebyl Alto strážmistrem Votrubou ani cvičen. Byl udržován doma v klidovém stavu, avšak vždy mu byl nablízku jeho pán, a pokud musel být ve službě, tak jeho manželka Etela, aby se Alto necítil tak osamělý.

                       

Razítko ČPS Nitra

Zpráva o Altově úspěšném zásahu se rozkřikla nejen mezi četníky v širokém okolí, nýbrž pronikla i na veřejnost.

Přispěla k tomu i nařízená školní střelba v roce 1933, která se konala ve dnech 25. září až 3. října 1933 a jíž se povinně museli zúčastnit všichni příslušníci nitranského četnického oddělení. Bylo stříleno 15 nábojů z karabiny a 8 nábojů z pistole. Altův hrdinský skutek byl probírán jak při shromáždění na nádvoří nitranských četnických kasáren, tak na místní vojenské střelnici mezi jednotlivými cvičeními, ale i v rámci ubytování četníků v Národním domě.

Zraněného Alta přišel navštívit spolu s velitelem pátračky vrchním strážmistrem Procházkou i velitel nitranského četnického oddělení major Hodinář a sluší se dodat, že nepřišli s prázdnou. Cestou k Votrubovým se totiž zastavili u místního řezníka.

Po uplynutí týdne od zranění byl Alto služebním automobilem pátrací stanice dopraven na kontrolu ke zvěrolékaři. A to i přes skutečnost, že příslušný výnos ministerstva vnitra stanovil, že k dopravě služebního psa ke zvěrolékaři smí být použito nejlevnějšího hromadného dopravního prostředku a to pouze v případě, že zvěrolékař nebyl v místě.

M.V.Dr. Kamil Belák při převazu ran konstatoval bezproblémové hojení a povolil služebnímu psu krátké vycházky.

Z uvedeného důvodu bral Rudolf Votruba Alta na rodinné vycházky. Kolemjdoucí, kteří viděli německého ovčáka s obvazy, hned věděli, že se jedná o čtyřnohého hrdinu, o kterém se psalo i v novinách.

Strážmistr Votruba byl na úterý 3. října 1933 dopoledne předvolán jako svědek ke Krajskému soudu v Nitře v trestní věci zločince Gézy Sýkory, jehož kasařské náčiní, coby usvědčující důkaz nalezl právě Alto. Při výslechu před vyšetřujícím soudcem strážmistr Votruba vysvětlil okolnosti nalezení ukrytého kasařského náčiní, které bezesporu patřilo lupiči pokladen Sýkorovi. Uvedený zločinec jej ukryl při návratu z Nových Zámků, kde se neúspěšně pokusil vyloupit nedobytnou pokladnu na tamním notářském úřadě. Přesto, že Géza Sýkora ihned po nalezení kasařského náčiní přiznal, že jde o jeho majetek, před vyšetřujícím soudcem později uvedl, že byl k přiznání donucen nátlakem četníků a strachem ze služebního psa, který nebyl opatřen náhubkem. Svědectví tří četníků přítomných na místě však bylo pro vyšetřujícího soudce dostačující.  

Při následné kontrole v pondělí 9. října 1933 konstatoval zvěrolékař úplné zhojení Altových ran a povolil jeho využívání v bezpečnostní službě. S tím bylo samozřejmě spojeno i opětovné zahájení pravidelného každodenního výcviku služebního psa.

Vůdce služebního psa postupně zvyšoval nároky kladené na Alta a to jak v provádění jednotlivých cviků poslušnosti, zdolávání překážek, v obranné a strážní službě tak zejména při stopování. Ve velmi krátké době byla Altova kondice naprosto srovnatelná jako před zraněním.  

 

Skok přes překážku 1

 

Obrázek AS49 – Skok přes překážku 2

 V neděli 22. října 1933 odpoledne byl četnickou stanicí Ivánka u Nitry v politickém okrese Nitra vyžádán služební pes pátračky do obce Malý Cetín, kde došlo ke krádeži brambor.

Jelikož bylo rozbité motorové kolo a služební automobil byl momentálně v Seredi, byl strážmistr Votruba s Altem dopraven na místo vzdálené dvanáct kilometrů od Nitry povozem poškozeného.

Strážmistr Votruba uvítal skutečnou rekvizici služebního psa, neboť reálný případ je vždy mnohem lepší než pouhý nácvik stopování za využití figuranta.

Hospodáři Štefanu Schwitzerovi byly v noci ze soboty na neděli z hospodářského dvora odcizeny právě sklizené brambory v ceně 60 Kč.

Teprve až poté, co se strážmistr Votruba opakovaně snažil Alta marně uvést na stopu pachatelů činu a ten se vracel zpět na výchozí místo, tak přítomní lidé sdělili, že ještě před příchodem k případu přivolaných místních četníků se na samotném místě činu sešlo více zvědavců. Tato skutečnost ale nebyla při vyžádání služebního psa místním strážmistrům Jaroslavu Šoupalovi a Petru Vránovi známa.

Způsobená škoda byla nepatrná. Pachatelé činu museli přejít frekventovaný hospodářský dvůr, po němž od rána chodilo množství zde zaměstnaných osob, tudíž nebyla sebemenší šance na úspěšné použití služebního psa.

Po více než týdnu, v pondělí 30. října 1933 dopoledne byla hlídka pátrací stanice vedená štábním strážmistrem Píclem a dále tvořená strážmistrem Votrubou s Altem vezena tentokrát soukromým automobilem do čtyřicet kilometrů vzdálené obce Dolní Pial v politickém okrese Vráble.

Případ vloupání do obecního družstva se škodou okolo deseti tisíc korun oznámil osobně vrábelský okresní četnický velitel nadporučík výkonný Václav Najman.

 Jelikož se situace s dopravními prostředky pátračky opakovala, byl na cestu zjednán prostřednictvím nitranského okresního úřadu místní autodopravce.

Podle § 28 zákona č. 68/1932 Sb. z. a n., o požadování dopravních prostředků pro účely vojenské v míru, mohlo obdobně požadovat dopravní prostředky i četnictvo při vykonávání bezpečnostní služby v míru. Zejména když se jednalo o nutnost nezbytné přepravy za účelem pronásledování a pátrání po zločincích.

Po příjezdu na místo strážmistr Votruba zjistil, že budova družstva, v níž ke vloupání došlo, se nachází uprostřed obce a kolem jsou frekventované cesty. Kromě toho se nepodařilo nalézt žádnou stopu po pachateli. To bylo důvoden, proč nemohlo být služební pes vůbec uveden na stopu.

Vzhledem k výši způsobené škody pátrání na místě samotném řídil osobně okresní četnický velitel. K ruce měl velitele místní četnické stanice praporčíka Juraje Klučára a dva štábní strážmistry Jana Boušeho a Josefa Kaštánka.

Pokračujícím pátráním byly zjištěny skutečnosti vedoucí k podezření, že vloupání je fingováno. Údajně způsobená škoda byla nakonec vyčíslena na 8 000 Kč. Podrobnou prověrkou účetních dokladů byly zjištěny schodky a špatné vedení družstva, jež měly být zakryty.

Četnictvu se nakonec podařilo prokázat, že ze strany účetního fingované vloupání mělo sloužit k vylákání vysokého pojistného a zároveň ke kompenzaci ztrátového hospodaření obecního družstva.

Obdobná situace se opakovala ve čtvrtek 9. listopadu 1933. Již před pátou hodinou ranní byl strážmistr Votruba doma probuzen bývalým kolegou z nitranské četnické stanice štábním strážmistrem Josefem Brýlem, aby se dostavil s Altem do Wilsonovy ulice, kde v noci došlo ke vloupání do obchodu Karla Trejbala.

Jelikož bylo časně ráno, přesto, že se jednalo o hlavní nitranskou ulici, byla určitá šance úspěšného uvedení služebního psa na stopu pachatele činu.

Po příchodu na samotné místo však strážmistr Votruba zjistil, že zvědavci, kteří vloupání zjistili a nahlásili četnictvu, bezprostřední okolí místa činu pošlapali a následující cesta pachatele směřovala na hlavní ulici se značným pohybem lidí.

Při vloupání bylo odcizeno 800 Kč v desetikorunách ze zásuvky stolu. U několika v minulosti trestaných osob z Nitry bylo prověřeno alibi, avšak pachatele činu se vypátrat nepodařilo.

Uvedené případy, při nichž nebyly použitím služebního psa docíleny žádné výsledky, měly jedno společné. Místa činu se vždy nacházela na frekventovaném místě či byla pošlapána zvědavci, kteří překryli stopy pachatelů.

V žádném případě nebylo možno neúspěchy přičítat neschopnosti služebního psa, či následkům jeho nedávného zranění.

Při pravidelném výcviku Alto dosahoval vždy perfektních výsledků, jako tomu bylo i před jeho zraněním, o čemž se přesvědčil osobně velitel četnického oddělení major Hodinář.    

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Každé pondělí  Vám představíme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní povídka  má  název  „Autobus č. 203“ a stala se Jiřímu Poláčkovi  a zavzpomínáme  tak na dobu minulou a na tehdejší cestování městskou hromadnou dopravou v Praze,  věřím, že Vás opět  pobaví stejně tak, jako  dnes i mě. 

Ty mladší je třeba trochu „uvést do děje“. Bylo to v době, kdy v Praze jezdily autobusy městské hromadné dopravy, ale nebylo ještě metro. A autobusy jezdily třeba jen v určité části  Prahy, ale také napříč z okraje na okraj.
Na magistrátu rozhodli, že ty „dálkové autobusy“ budou zastavovat jen občas, zejména v hlavních stanicích. A aby to cestující poznali, začínala jejich čísla dvojkou. U řidiče byla taková pokladnička s plexisklem, aby bylo vidět na peníze. Pokladnička měla páčku a předepsaný postup. Do otvoru se hodila koruna, zatáhlo se za páčku a cestující si utrhl  lístek, který z jiné štěrbiny vylezl. U jedničkových autobusů se házela koruna, u dvojkových koruny dvě. Mince cinkaly a zkušené ucho řidiče vše registrovalo.
Tento příběh se odehrál jednoho krásného červnového dne. Bylo po dopravní špičce a já jel autobusem číslo 203 z Novodvorské do centra. Teď jsou to čtyři stanice na Kačerov a jste tam metrem co by dup. Autobus byl zaplněn jen z poloviny a panovala ospalá nálada. Jenže na příští stanici nastoupil takový čiperný děda, hodil do pokladničky jednu korunu,
zatáhl za páčku, vzal si lístek a šel si sednout. Řidič zachytil zvuk jedné koruny a povídá docela klidně: „Dědo, tohle je dvoustovka.“ „Já vím,“ odpověděl děda, také klidně. „Ale to musíte do pokladničky hodit koruny dvě, abyste mohl cestovat,“ řekl na to řidič. „Já jedu jen dvě stanice,“ kontroval děda. „I kdybyste jel jen jednu stanici, tak musíte zaplatit koruny dvě,“ podle pravdy odpověděl řidič.
Autobus se velmi rychle probíral z klidu, cestující vycítili, že se jedná o dva zkušené soupeřea že bude legrace. „Buďto zaplaťte dvě koruny, nebo si vystupte. Já dál nepojedu.“ A zvedl se ze sedačky a postavil se nad dědu. Sem tam se už někdo začínal tlumeně smát.
„Dobře, tak já si vystoupím,“ začal ustupovat děda, „ale vraťte mi tu korunu.“ „To nejde, dědo. Pokladnička je zaplombovaná a bude protokolárně otevřená až večer v depu. Já se do ní nedostanu,“ vysvětloval řidič. „Ale já tam mám tu svou korunu. Vraťte mi ji.“ A zůstal sedět. Řidič, že to nejde, děda, že ji chce. Předváděli krásný slovní ping-pong a výsledek
si nikdo nedovolil tipnout. Řidiče to přestalo bavit, vytáhl z kapsy korunu a už dost vztekle ji podal dědovi. „Tak a teď už koukejte, dědku, vypadnout, ať můžeme jet!“ zasyčel.
Děda klidně vstal, pomalu popošel k otevřeným předním dveřím, hodil tu korunu do pokladničky a povídá: „Tak už tam máte ty koruny dvě a můžeme jet dál.“
Studenti, důchodci, ale vlastně všichni jsme se smáli na celé kolo, tedy autobus číslo 203.

Autor  příběhu:   Jiří Poláček

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Na jaře roku 1929 byl po deseti letech úspěšné služby u četnického sboru strážmistr František Klimsza povýšen do dlouhodobě očekávané a vytoužené hodnosti štábního strážmistra.

Na čtyřmužové četnické stanici Dolní Domaslavice v politickém okrese Český Těšín byl totiž po jejím veliteli vrchním strážmistru Františku Šálkovi služebně nejstarším, a kromě nich tvořili osazenstvo četnické stanice ještě dva strážmistři.

Druhého distinkčního odznaku v podobě rovnostranného osmiúhelníku na ramenní pásce blůzy a pláště si civilista mnohdy ani nevšimne, ale pouze příslušník četnictva a jeho blízcí vědí, co útrap se za ním skrývá.

Druhou květnovou neděli roku 1929 ráno byla dolnodomaslavická četnická stanice poslem vyslaným obecním starostou vyrozuměna o případu vraždy spáchané na horníku Františku Nytrovi v Šebišovicích.

Do necelé tři kilometry vzdálené sousední obce se vzhledem k dovolené velitele četnické stanice vypravil novopečený štábní strážmistr Klimsza spolu se strážmistrem Vilémem Stuchlíkem.   

K činu samotnému došlo v noci ze soboty na neděli a jelikož u sebe zavražděný horník Nytra měl 14denní výplatu, bylo nepochybné, že jde o vraždu loupežnou.

Mrtvola muže byla nalezena na dvorku a podle koženého opasku na krku bylo nepochybné, že horník Nytra byl uškrcen.

Dle sdělení jeho manželky Marie k činu došlo poté co se po výplatě vracel pozdě večer z práce.    

K případu byla přizvána soudní komise od okresního soudu v Českém Těšíně, která ani jak soudním ohledáním, tak ani následně provedenou soudní pitvou nepřinesla nic významného do vyšetřovaného případu.

Na základě hlasu lidu, který je, jak se říká hlasem Božím, byl jako pachatel činu označen syn sousedů manželů Nytrových 21 roků starý dělník Josef Vrůbl. Ten byl štábním strážmistrem Klimszou zatčen a při výslechu konaném za přítomnosti obecního starosty se k činu i doznal. Uloupené peníze, ty však už byly ty tam.

Zatčením Josefa Vrůbla a jeho dodáním do vazby ve věznici okresního soudu v Českém Těšíně však případ nekončil, avšak teprve začal.

Štábní strážmistr Klimsza se totiž čirou náhodou v Šebišovicích dozvěděl, že mezi rodinami Nytrových a Vrůblových panují prazvláštní vztahy.

Když se o věc začal blíže zajímat, tak zjistil, že manželka zavražděného udržuje s vrahem svého manžela milostný poměr a že jej k vraždě dokonce nabádala.

Po domluvě velitele četnické stanice s vedoucí silou pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Moravské Ostravě vrchním strážmistrem Albínem Rožnovským se do případu zapojila i pátračka.

Následujícího dne došlo k zatčení Marie Nytrové a k jejímu výslechu vrchním strážmistrem Rožnovským. Přesto, že odmítala jakoukoliv spojitost s vraždou svého manžela, a dokonce popírala svůj v obci téměř všeobecně známý milostný poměr s Josefem Vrůblem, byla dodána do vyšetřovací vazby rovněž ve věznici českotěšínského okresního soudu.

Naproti tomu byl štábní strážmistr Klimsza úspěšnější. Dozvěděl se, totiž že manželé Nytrovi mají na svědomí řadu těžkých zločinů a že Nytrová navedla svého milence Vrůbla k zavraždění svého muže proto, aby se v něm zbavila nepříjemného svědka společně spáchaných zločinů.

Studiem spisů uložených ve spisovně četnické stanice stále svobodný štábní strážmistr Klimsza ubytovaný v tamních četnických kasárnách, spoustu dalších zajímavých skutečností.

V roce 1920 zemřel výměnkář Josef Vašek, který se vrátil v roce 1919 z legií a na naléhání Nytrových jim převedl svůj domek s tím, že v něm má doživotně zajištěn výminek a od té doby žil společně s Nytrovými pod jednou, původně svojí střechou.

Tehdy, v září roku 1920 přišla Nytrová na četnickou stanici a oznámila, že se Vašek, zřejmě pod vlivem hrůz zažitých na bojištích velké války, oběsil. Již tehdy byly četnictvem prošetřovány pověsti o tom, že Josef Vašek nezemřel smrtí přirozenou, avšak bez jakéhokoliv výsledku.

Když byla Nytrová jen tak mimochodem při svém dalším výslechu dotazována na podezřelou smrt výměnkáře Vaška, tak vrchnímu strážmistru Rožnovskému za přítomnosti štábního strážmistra Klimszy vypověděla, že to byl její muž, který Vaška zardousil a jeho mrtvolu pověsil na opasek, aby se zdálo, že spáchal sebevraždu.

Jak se štábnímu strážmistru Klimszovi podařilo dále zjistit, tak důvodem k odstranění výměnkáře Vaška bylo, že Nytrovi nebyli schopni Vaškovi zaplatit svůj dluh za na ně Vaškem převedený domek a pole. To bylo příčinou neustálých svárů mezi domkářem Vaškem a Nytrovými.

Případ pokračoval dále, když štábní strážmistr Klimsza zjisti, že ještě před tím, v době, když byl Vašek na frontě, zemřela za podivných okolností zemřela i Vaškova manželka Olena. Příčinou její smrti byla údajně otrava uhelnými plyny ve světnici, kterou Vašková obývala. Již tehdy v domě Vaškových bydleli Nytrovi.

Přesto, že nedokonalé spalování nekvalitního sirnatého uhlí bylo v době velké války příčinou řady úmrtí, našel štábní strážmistr Klimsza ve spise poznámku kolegy, který se tehdy případem zabýval, že v obci kolují zvěsti o tom, že Olena Vašková nezemřela přirozenou smrtí a zaznělo podezření, že byla Nytrovými otrávena. Usvědčující důkaz o tom se však tehdy kolegům nepodařilo získat. Ono v době velké války se na smrt člověka koukalo poněkud jinak…

A do třetice objevil štábní strážmistr Klimsza strohou poznámku, že Nytrovi mají na svědomí ještě třetí vraždu spáchanou v roce 1918.

Vzhledem k výše zjištěným skutečnostem byla Marie Nytrová dodána do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Moravské Ostravě a vyšetřováním případů se nadále zabývala tamní pátrací stanice.

Štábní strážmistr František Klimsza obdržel zakrátko za svoje neobyčejně horlivé, neúnavné a důvtipné pátrání po několikanásobných pachatelích starých neobjasněných vražd pochvalné uznání udělené a vlastnoručně podepsané zemským četnickým velitelem v Brně generálem Vladimírem Putnou.     

četnická slavnostní se šavlí

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Dnešní pondělní povídka z knihy „KRAŤASY“ od Františka Bíbi z Rychnova nad Kněžnou nese názvem „Blonďatá panenka“ a je plná emocí. Tato povídka byla zvolena jako jedna znejlepších příspěvků posluchačů Českého rozhlasu Hradec Králové, kam posluchači posílali své příběhy a hlasy do tehdy připravované knihy „Kraťasy“ .

Při jedné pěší túře po Pardubicích objevila manželka s tehdy čtyřapůlletou dcerkou nevelký obchod s hračkami. Ve výkladní skříni dominovala asi 40–50centimetrová panenka s blond vlásky, modrýma očima a kouzelnými šaty. Naší dcerce doslova učarovala a hned žadonila, aby jí ji maminka koupila. Peněz jsme nikdy neměli nazbyt a k tomu nedávné stěhování, zařizování bytu atd., zkrátka, maminka ji odkázala na pozdější dobu, že brzy budou Vánoce, a tak, bude-li hodná, možná jí panenku přinese pod stromeček Ježíšek. Dcerka se uklidnila, ale kdykoliv spolu jely jediným červeným trolejbusem v Pardubicích do centra města, musely se zastavit u blonďaté panenky.

Snad nikdy předtím ani později se Barborka tak netěšila na Vánoce. Jednou, ke konci listopadu, si hrála s dětmi před domem. Přestože ji manželka co chvíli kontrolovala oknem, najednou ji neviděla. Seběhla před dům, a dítě nikde. Po zoufalém hledání i za přispění spolubydlících jí jedna žena, která se vracela od trolejbusu, řekla, že podobnou holčičku s copánky viděla utíkat k trolejbusové zastávce. Manželka se tam rozběhla a z točny naštěstí zrovna přijížděl červený trolejbus. Řidič, který Barborku znal, protože
se spolu často bavili, ženě sdělil, že skutečně holčičku zahlédl při poslední jízdě nastupovat do jeho vozu, myslel, že maminka jede s ní a že ji asi přehlédl. Když trolejbusem konečně dojížděli k hotelu Veselka, uviděla dcerku, jak stojí u krámu s hračkami a dívá se na zaslíbenou panenku. Pamatovala si už, kde ze svého červeného trolejbusu vystoupit. Manželka se rozběhla za ní a hlavou jí proběhlo, jak veliké štěstí dcera měla, že coby malý človíček dokázala bez nehody přejít tak širokou a rušnou třídu za svým idolem.

Manželka se nejdřív radostí a štěstím rozplakala a teprve potom dcerce mírně vyhubovala, co se jí všechno mohlo stát. Ona ale byla celou dobu opřena ručičkama o tabuli výkladní skříně, nosánek téměř na skle, upřeně hleděla na blonďatou panenku a jako na omluvu prý řekla: „Když já jsem se musela jít podívat na moji panenku, jestli ji někdo nekoupil a Ježíšek mi ji nebude moci dát pod stromeček.“

Nezbývalo, než zajít do krámu, panenku si prohlédnout zblízka a dokonce i pochovat. Manželka se s prodavačem domluvila, aby jí ji asi týden (do výplaty) uschoval, a bylo po problémech. Pod stromečkem skutečně a jako nejcennější vánoční dárek byla. Dcerka si panenku natolik zamilovala, že ji měla až do své svatby v 19 letech, kdy jí několik měsíců vyhradila čestné místo na ustlaném manželském loži.

Autor povídky – František Bíba, Rychnov nad Kněžnou

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline