Rubrika: ČTENÍ NA VÍKEND

Rok 1943 začal pro četnictvo poněkud zvláštně. Bylo to poprvé, s výjimkou roku 1939, kdy nebyl vydán Kalendář četnictva. Kalendář československého četnictva 1939 byl přes všechny události roku 1938 zpracován a připraven do tisku. Podpis Mnichovské dohody a to, co následovalo poté, byly příčinou, proč se tak nestalo. Rovněž tak události po atentátu na Heydricha a to, co všechno následovalo, jsou dostatečným vysvětlením.

Obyvatelé Zbiroha s četníky      

Přesto si příslušníci zbirožské četnické stanice při posezení s obyvateli v městském hostinci na radnici přáli, aby rok 1943, do něhož právě vstupovali, byl lepším, než rok předchozí. O tom, že tomu tak nebude, se přesvědčili záhy.

Dopoledne 3. února 1943 zastavilo před zbirožskými četnickými kasárnami auto plzeňské služebny gestapa. Gestapáci vtrhli do staniční kanceláře doslova jako velká voda a poté v kanceláři velitele stanice začali vyslýchat praporčíka Václava Cibulu. Výslech byl zaměřen na Cibulovu zpravodajskou činnost, kterou vykonával v polovině třicátých let, když byl zařazen na četnické stanici Schönbach u Chebu.

Praporčík Cibula zachoval klid a velmi opatrně vypovídal s tím, že si již na podrobnosti, po téměř deseti letech, nepamatuje. Samozřejmě, že nechtěl říci více, než gestapáci vědí, aby neprozradil vyslýchajícím osoby, o nichž dosud netuší.

Četník Cibula byl k plnění zpravodajských úkolů nadřízenými vybrán právě pro své schopnosti: bystrost, chladnokrevnost a prozíravost. Byl úkolován k přechodům státní hranice a k plnění rozličných úkolů, zejména spočívajících v získávání a ve výměně zpravodajských informací. Přitom spolupracoval s osobami německé národnosti, které se neztotožnily s politikou nastolenou po nástupu Adolfa Hitlera.

Cibulova opatrnost se záhy ukázala správnou. Po nikam nevedoucím výslechu, museli gestapáci vyložit svoje karty na stůl a ukázat co vědí. A právě na to praporčík Cibula čekal. Jeden z gestapáků vyjmul z aktovky fotografii hlášení tehdejšího velitele četnického oddělení v Chebu majora Karla Borského, který na základě zpráv zpracovaných tehdy strážmistrem Cibulou, sepisoval hlášení pro Zpravodajskou ústřednu při policejním ředitelství v Praze. Praporčíku Cibulovi nezbývalo, než přiznat to, co mu byli schopni gestapáci dokázat, avšak nepřiznal, ani o slovo více. Přitom neskutečně riskoval, když řekl, že již nic více neví, neboť nemohl tušit, co mají ještě gestapáci v zásobě. Jednalo se o kontakty četníka Cibuly s několika Němci, kteří, jako formu nesouhlasu s Hitlerovou politikou, poskytovali zpravodajsky cenné informace. Další skupinou informátorů byli pašeráci, kteří poskytovali informace výměnou za shovívavost československých četníků a příslušníků Finanční stráže. Gestapákům samozřejmě šlo zejména o ty osoby německé národnosti, které vyvíjely zpravodajskou činnost z přesvědčení. Informace se týkaly jak německých organizací, tak i konkrétních osob v Schönbachu a v jeho okolí, ale i na území Německa. I přes výhružky vyslýchajících, že bude odvezen na plzeňské gestapo, kde poví více, setrval praporčík Cibula na tom, že všechny získané, a v hlášeních uvedené informace zjistil sám a neprozradil jedinou osobu. Pro četníka Cibulu byl příslib mlčenlivosti, daný, byť i pašerákovi, svatým. Na závěr gestapáci Cibulovi sdělili, aby si vše řádně rozmyslel, že přijedou ještě vícekráte.

Po odjezdu nevítaných hostů přítomní četníci nedokázali pochopit, jak pracovníci Zpravodajské ústředny mohli dopustit, že se zpravodajská hlášení dostala do rukou okupantů. Ještě, že prozíraví četníci nepsali do svých hlášení jména osob, od nichž se informace dozvěděli. Přitom na zbirožské četnické stanici duchapřítomný štábní strážmistr Hájek nečekal na jakékoliv rozkazy a spálil všechny tajné, důvěrné a mobilizační spisy a další dokumenty, které by mohly být okupantům prospěšné, či které by mohly poškodit české lidi. Nejinak tomu bylo na většině četnických stanic.

Zanedlouho poté praporčíka Cibulu ve Zbirohu navštívilo několik osob, mezi nimiž byl i tehdejší Kreisleiter z Chebu a jistý Köhler ze Schönbachu a žádali po něm potvrzení, že nebyli v jeho službách v Schönbachu. Tehdy jim praporčík Cibula žádné potvrzení nevydal.

Z doby své služby v pohraničí vlastnil praporčík Cibula fenu knírače obrovského jménem Klea, kterou si přivezl do Zbiroha.

Před četnickou stanicí Zbiroh 11-02-1940

Obálka knihy Protentokrát – Četnické patálie

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PROTENTOKRÁT – ČETNICKÉ PATÁLIE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Strážmistr Jaroslav Šiktanc z četnické stanice v Hradci Králové byl za svou pomoc Červenému kříži císařským zmocněncem pro Červený kříž v prosinci roku 1915 dekorován mírovou bronzovou Čestnou medailí Červeného kříže. Toto vyznamenání zřídil císař František Josef I. v roce 1914 u příležitosti 50. výročí podpisu Ženevské konvence. Na jejím základě došlo ke vzniku Společnosti Červeného kříže.

Dekret o udělení medaile Červeného kříže

Udělená medaile je z pozlaceného bronzu, oválného tvaru a tvoří ji dva andělé držící smaltovaný štít s červeným křížem v bílém poli. Ve spodní části je nápis „PATRIAE AC HVMANITATI“ (Vlasti a lidskosti). Na rubové straně jsou uvedeny letopočty 1864 a 1914. Stuha medaile je bílá se dvěma červenými pruhy na okrajích. Medaile byla strážmistru Šiktancovi připnuta vedle Vojenského služebního kříže III. stupně uděleného za VI. let služby císaři.

Strážmistr Šiktanc rakouská extrovní

Již druhý rok trvající válka byla provázena nedostatkem všeho, včetně potravin, a s tím souvisejícím hladem. Na četnickou stanici v Hradci Králové ráno 12. února 1916 oznámil rolník Josef Pavlík z Kuklen, že mu v noci bylo z chléva ukradeno tele.

Strážmistr Šiktanc se vyzbrojil a vydal se do Kuklen za účelem pátrání po pachateli činu. Tele bylo dle sdělení okradeného rolníka ve chlévě, který byl součástí obydlí. Dalo se do něj vcházet jak, z předsíně, tak i ze dvora. Dveře do dvora byly zajištěny jednoduchou zástrčkou. Když rolník přišel časně ráno, jak bylo jeho zvykem, do chléva, našel dveře do dvora pootevřené. Tele ve chlévě nebylo.

Pouhým pohledem bylo strážmistrovi jasné, že pachatel zvenku, zřejmě za použití nože, odjistil zástrčku. Poté se již snadno dostal do chléva. Na zmrzlém sněhu bylo vidět, že odcizené tele vedl přes dvůr na zahradu a tudy pokračoval dále na pole. Asi po kilometru chůze, po vcelku zřetelných stopách zvířete vedoucích směrem k obci Vlčkovice, došli na místo. Zde bylo tele poraženo a vyvrženo.

Kromě stop krve a vyvržených vnitřností strážmistr na místě nalezl několik malých opálených zápalek z červeného dřeva. V době válečného nedostatku, kdy byl nedostatek i obyčejných zápalek, byly červené zápalky tuplem nedostatkovým zbožím. Tudíž červené zápalky by mohly být užitečnou stopou k pachateli činu.

Po návratu na četnickou stanici začali všichni královéhradečtí četníci hledat prodejnu, kde byly k dostání červené zápalky. Toho dne však pátrání zůstalo bezvýsledné. Při večeři se samozřejmě rozprávělo o červených zápalkách. Ani náruživí kuřáci z řad četníků však nevěděli, kde by mohly být k dostání červené zápalky.

Druhého dne byl strážmistr Šiktanc předvolán coby svědek ke královéhradeckému krajskému soudu. Cestou se neopomněl zastavit v blízké prodejně tabáku. Zde zjistil, že trafikantka prodala před několika dny krabičku malých červených zápalek, neboť momentálně neměla levnější obyčejné zápalky. Prodavačka se přesně pamatovala, že kupující, muž středního věku býval vězněm u krajského soudu, neboť donedávna chodíval v pracovním oddíle vězňů pracujícím někde v okolí.

To strážmistru Šiktancovi úplně stačilo. Cítil, že je na stopě pachateli krádeže telete spáchaného v nedalekých Kuklenách. Od inspektora věznice zjistil, že před třemi dny byl po odpykání trestu propuštěn Karel Koudela z Urbanic, poněkolikáté trestaný pro krádeže. Dále inspektor strážmistrovi sdělil, že Koudela byl spolu s ostatními méně nebezpečnými trestanci zařazován do pracovního oddílu, který chodil vypomáhat na velkostatek do Kuklen. Jelikož jsou Vlčkovice ve směru od Kuklen na Urbanice, podezření na Koudelu sílilo.

Po podání svědecké výpovědi u krajského soudu se strážmistr Šiktanc zastavil v četnických kasárnách, aby se plně vyzbrojil. Spolu s výpomocným četníkem, přiděleným od královéhradeckého posádkového velitelství, se vydali do Urbanic.

V domku rodiny Koudelových byl zastižen kromě Karla Koudely i jeho otec Jan Koudela. Jelikož se nedávno propuštěný trestanec nechtěl znát ke krádeži telete, přistoupili četníci k provedení domovní prohlídky. V kapse saka Karla Koudely byla nalezena krabička se zbytkem malých červených zápalek. To byl první usvědčující důkaz. V komoře domu nalezli maso z telete, a na půdě dokonce staženou kůži ze zvířete.

Karlu Koudelovi bylo zřejmé, že nemá význam zapírat. Přiznal se, že při práci na kuklenském velkostatku sousedícím s domkem rolníka Pavlíka zjistil, že Pavlíkovi mají tele. Obhlédl si situaci a ještě téhož dne, co byl propuštěn z věznice, se vypravil do Kuklen ukrást Pavlíkovic tele.

Na poli ho čekal jeho otec. Společně tele porazili a vyvrhli. Při čekání starý Koudela kouřil. Na místě odhozené použité červené zápalky je prozradily. Mladý Koudela je koupil ihned po propuštění z věznice. Netušil však, že se do ní tak rychle vrátí.

Za přítomnosti obecního starosty byly Josefu Pavlíkovi předány zbytky masa jeho telete a stažená kůže. Dle kůže zvířete Pavlík s určitostí poznal, že se jednalo o jeho tele, které zakoupil na podzim předchozího roku.

Správce věznice krajského soudu se nestačil divit, koho mu to četníci přivádějí. Návrat ani ne před týdnem propuštěného trestance, i s jeho otcem!

Karel Koudela byl udán pro zločin krádeže ve smyslu § 176 trestního zákona, neboť si kradení vzal jako zvyk. Jeho otec Jan Koudela, v minulosti rovněž opakovaně trestaný pro majetkovou trestnou činnost, pro pomoc po spáchání zločinu krádeže ve smyslu § 6 trestního zákona.

Strážmistr Šiktanc po návratu do četnických kasáren zapsal do přehledu docílených úspěchů objasněný zločin, který se podařilo vyřešit díky třem červeným zápalkám pohozeným spolupachatelem.

Oba zatčení napříště nebyli voděni na práci mimo věznici, aby neměli příležitost připravovat se na spáchání dalších krádeží.

Odsouzení pro zločin zachránilo Karla Koudelu i jeho otce před narukováním. Tím jim s velkou pravděpodobností zachránilo život. Vojenská správa totiž nehodlala v řadách armády trpět několikrát trestané osoby. Raději je superarbitrovala nebo činila kroky k jejich opětovnému odsouzení, byť za sebemenší přestoupení zákona. Tímto nešťastným opatřením byli oproti celé společnosti trpící válečnými úspornými opatřeními, zločinci v plné síle. Na rozdíl od početně oslabených bezpečnostních složek …

 Obálka knihy Za císaře pána     

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Za CÍSAŘE PÁNA, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cznebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Všichni posluchači školy četníků na zkoušku se v rámci předmětu Nauka o zbrani a střelbě po dobu dvou hodin týdně dopodrobna seznamovali s četnickou karabinou, která byla nejdůležitější zbraní výkonného četnictva.

Předpis o zbraních a střelbě četnictva

U doplňovacího oddělení zemského velitelství četnictva pro Čechy v Praze byl vyučujícím tohoto předmětu nadporučík výkonný Karel Pokorný, autor Předpisu o zbraních a střelbě četnictva, který na svůj oblíbený předmět kladl náležitý důraz. Posluchači třídy B, výuky zahájené 1. září roku 1929, samozřejmě nemohli být výjimkou.

Škola pro výcvik četníků na zkoušku v Praze 1929

Nadporučík výkonný Pokorný měl již po řadu let přezdívku „háčky – páčky“, což byly dvě z nekonečné řady součástí četnické karabiny vzor 95, který musel každý posluchač naprosto přesně znát.

Četníka na zkoušku Emanuela Macourka, který ve volných chvílích rád sepisoval verše, to podnítilo, natolik, že o popisu služební karabiny napsal rozsáhlou báseň:

Popisovat máš-li pušku,

hned nahoře vidíš mušku,

doleji na hlavni sedí

obě bočnice od hledí;

uvnitř hlavně rýhy, pole

nábojní komora dole.

 

Miřidla jsou samé páčky

pera, klapky šroubky, háčky…

… jenže pěkná bočnice,

staví „aufsatz“ nejvíce.

 

Na závěru v pravo klika

co se za ní rukou chytá,

samej žlábek, lišta, dráhy

závorník, ozuby – dláhy,

opěrka a úderník,

drápek, křídlo – zápalník.

 

Pouzdro to je vždycky díra

na tohle je ovšem míra

lišty, drážky jsou v něm jistě

potom dole nábojiště,

dírka pro pojistku malá

úderníček zdrží sama.

 

Na spouštění dej si bacha

to je samej ozub – páka,

kolíček – prižinka – dřík

přiohnutej úderník.

 

Schránka je jak stará pana

v předu, v zádu zohýbaná

až se do lučíku kroutí

jazýček už ji nermoutí…

postranice už má z plechu

jen zdvihač by v našem cechu

uplatnil se mnohým hnedle

při útoku, když jsou vedle.

Autor básně však měl smůlu, neboť list, na kterém byla napsána, mu upadl pod lavici a pan učitel nadporučík výkonný Karel Pokorný jej sebral, neboť se domníval, že se jedná o nepovolený tahák. Pozorně si text přečetl, a jelikož se mu báseň zalíbila, tak ji jako věc nepřípustnou ve výuce zabavil.

Při závěrečných zkouškách četník na zkoušku Macourek samozřejmě dostal otázku Popis hlavních částí četnické karabiny vzor 95. Ve své odpovědi přesně odrecitoval znění § 2 Předpisu o zbraních a střelbě četnictva, podle něhož jsou hlavními částmi četnické služební karabiny“ hlaveň, hledí, závěr, podavač, pažba s nadpažbím, kování, bodák a potřeby k čištění a údržbě zbraně. Dále na učitelovu podotázku podrobně popsal závěr.

Četnická karabina vzor 95

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Na četnické stanici Vulichovce spadající pod okresní četnické velitelství v Terešvě měli od počátku jejího obnovení pod československou správou problémy s vařením pro mužstvo. Ve vesnici i v jejím okolí marně páni četníci sháněli ženu odpovídající požadavkům kasárního předpisu pro československé četnictvo, a která by jim byla ochotna vařit. Problém veliteli četnické stanice vrchnímu strážmistru Františku Mentovi nepomohl vyřešit ani okresní četnický velitel nadporučík výkonný Josef Pisk.

Vrchní strážmistr Menta tedy vyřešil problém po svém. Přesvědčil v létě roku 1922 svoji manželku, aby se spolu s jejich malým synem přestěhovala z Čech za ním na Podkarpatskou Rus a vařila pro něho i pro jeho podřízené.

Osazenstvo četnické stanice

Výsledky se rázem dostavily a mezi českým úřednictvem se záhy rozkřikla pověst o kuchařském umění paní vrchní strážmistrové. Jak notář, tak i učitel byli vzati na milost a bylo jim povoleno stravovat se v četnických kasárnách.

Jako první chod uvařila paní Mentová zadělávané maso s houskovými knedlíčky. Strážmistr Jan Kaláček, který byl známým šprýmařem, na dotaz nových strávníků, co že to jedí za maso, suverénně odpověděl, že je to srnčí, které odstřelili v okolních lesích. Paní vrchní strážmistrová to zaslechla a legraci samozřejmě nezkazila. Ve skutečnosti se jednalo o telecí maso. Pan notář od té doby svým známým vypravoval, že se na četnické stanici znamenitě vaří a že zde každý týden mají srnčí. A nikdo z osazenstva četnické stanice se to notáři nesnažil vymlouvat.

Četník před kostelem

Při jednom z dalších obědů, kdy se samozřejmě opět podávalo „srnčí“, vyprávěl strážmistr Kaláček spolustolovníkům dva roky starou příhodu, jak eskortoval krávu.

Bylo to v roce 1920, krátce po obsazení zakarpatska československou správou, kdy byly následkem poválečných poměrů na venkově konány rekvisice dobytka pro zásobování měst. Tehdy sloužil na právě obnovené četnické stanici v Terešvě, která obdržela od tamního politického úřadu příkaz konat v nedaleké obci asistenci výkupnímu komisaři při výkupu krávy určené k porážce a postarat se, aby byla vykoupená kráva na 15 hodinu dopravena na 3 kilometry vzdálené nádraží k nakládce.

Majitel dvora byl několikrát úředně vyzván k dodání vykoupené krávy, avšak úřední výzvy neuposlechl. Úkolem četnictva spolu s výkupním komisařem bylo zajistit výkon rozhodnutí úřadu.

Dvojice četníků se spolu s výkupním komisařem vypravila do uvedeného dvora, avšak chlévy byly prázdné. Veškerý dobytek se pásl na vzdáleném strništi. Pastýř označil vykoupenou krávu a nyní šlo o to, jak krávu dostat na hodinu chůze vzdálené nádraží. Přitom četníci věděli, že při asistenci výkupnímu komisaři nemají v žádném případě „přikládát ruku“, avšak pouze zajišťovat ochranu úřednímu orgánu. Pastýř krávu několikrát chytil za rohy, ale ta se mu vždy vytrhla. Začal tedy pomáhat i výkupní komisař a společně s pastýřem honili krávu. Po chvíli marných pokusů se podařilo uvázat krávě kolem rohů provaz a nyní jen zbývalo dopravit ji na nádraží k nakládce. Kráva však škubla hlavou, hodina zadkem a pastýř leknutím provaz pustil. Po další době se ji podařilo i za pomoci četníků zahnat do chléva a zde ji na rohy uvázat druhý provaz. Kráva se zprvu nechala klidně vyvést ze chléva, ale na dvoře se opět vytrhla pastýři z ruky a držel ji pouze četnický strážmistr, který ve snaze, aby kráva opět neutekla, byl utíkající krávou povalen a vláčen po zemi loužemi a blátem až se kráva zastavila na louce a začala se zde klidně pást na jeteli. Splnění úředního nařízení už bylo ohroženo. V tom přišel pastýř se spásnou myšlenkou, přivázat krávu k volovi a odvést ji i s volem na nádraží. Kráva skutečně za volem klidně šla tak se „eskorta“ krávy konečně podařila. Kráva byla dopravena na nádraží necelých pět minut před příjezdem vlaku. Zpátky do domovského chléva šel vůl bez jakýchkoliv problémů.

Splnění úkolu bylo vykoupeno, oděrkami a modřinami četnického strážmistra a roztrhaným a od bláta ušpiněným služebním stejnokrojem a ze strany kolegů posměchem.

                                        Zadělávané maso

 

Rozpočet: 14 dkg tuku, kořenová zelenina, 1 kg telecího masa, sůl, 7 dkg mouky, květ muškátového oříšku a květák.

 

Předpis: Rozpustíme polovinu tuku, přidáme na plátky nakrájenou kořenovou zeleninu a na kousky nakrájené osolené maso a vše dusíme do měkka. Pak zasmažíme světlou jíškou vyrobenou z druhé poloviny tuku a z mouky a okořeníme květem muškátového oříšku. Do omáčky zamícháme ve slané vodě uvařený a na růžičky rozebraný květák a uvařené houskové knedlíčky.  

 

                                        Houskové knedlíčky

 

Rozpočet: 15 dkg tuku, sůl, 20 dkg strouhané žemle, 4 vejce a 5 lžic mléka.

 

Předpis: Utřeme tuk se solí, přidáme vajíčka a strouhanou žemli navlhčenou v mléce. Uděláme jeden knedlíček a uvaříme ho na zkoušku. Teprve pak vaříme ostatní knedlíčky.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Horké letní počasí počátkem srpna roku 1932 bylo doprovázano řadou požárů, které s sebou nesly značné škody jak na úrodě, tak i na ostatním majetku. Úkolem četnictva bylo zjistit příčinu požáru a v případě jeho úmyslného založení vypátrat a usvědčit žháře. Svůj význam mělo i to, zdali pachatel, který zapálil svůj majetek s cílem získat vyplacení pojistky, přitom vydal v nebezpečí ohně cizí majetek či nikoliv. Ve druhém případě se totiž nejednalo o zločin žhářství, nýbrž o zločin podvodu.

Kancelářský pomocník kutnohorské pátrací stanice štábní strážmistr Stehlík v polovině srpna 1932 mimo jiné registroval již pátý případ založení ohně v obci Kaňku u Kutné Hory. Zvláštností těchto případů bylo, že neznámý pachatel vždy předem anonymním dopisem oznámil, kde a v některých případech dokonce i ve kterou dobu bude na Kaňku hořet. Způsobené škody šly do statisíců.

Kancelářský pomocník při práci

Na případ, který samozřejmě neušel pozornosti tisku, který se v době takzvané okurkové sezóny, chytal doslova všeho, vyrazil automobil pátrací stanice řízený štábním strážmistrem Králem a jeho osádku tvořili praporčík Novotný a štábní strážmistr Šíma s Adou.

Novinový titulek Řádění paliče na kutnohorsku 

Na kaňkovském náměstí před radnicí oslovil četníky rolník a člen místního zastupitelstva Jan Koláček s tím, že předchozího dne obdržel dopis sdělující jména dvou místních rolníků, u nichž neznámý vyděrač hodlá založit další požár. Jedná se o Jaroslava Šátka a Petra Nováka. Oběma ohroženým to Koláček samozřejmě sdělil. On jako člen místní samosprávy okamžitě zorganizoval dobrovolné požární hlídky, které místní obyvatelé v noční době drží. Obyvatelstvo obce je těmito případy silně rozrušeno a někteří z obyvatel dokonce na noc vynášejí své věci ze stavení do zahrad a na dvorky, aby se v případě založení požáru alespoň něco zachránilo. Tím samozřejně hrozí možnost krádeže uvedených věcí.

Praporčík Novotný zajistil dopis, který byl odeslán z poštovního úřadu Kutná Hora 2, který sídlil v Jungmannově ulici č. p. 492 na kutnohorském Dolejším městě. Ze stejného poštovního úřadu byly odeslány i ostatní vyděračské dopisy adresované obyvatelům Kaňku.

Požáry na Kaňku díky přijatým opatřením ustaly a žádný další vyděračský dopis již nepřišel. To vedlo ke zklidnění situace v obci.

Na četnictvu nyní bylo dopadení pachatele těchto podlých činů. Dopisy byly psány jednou osobou a dle vzhledu písma je pisatelem mladší, manulálně pracující osoba. Přes veškerá opatření spočívající v rozeslání pátracích oběžníků, zjišťování v evidencích pátrací stanice i Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, kde byl již od loňského roku odkomandován pracovník kutnohorské pátračky štábní strážmistr Oppelt, jakož i využívání konfidentů, zůstalo pátrání po pachateli na mrtvém bodě.

Zhruba v polovině září 1932 byl kutnohorskému obchodníku Václavu Lebduškovi na Komenského náměstí č. p. 73 doručen výhružný dopis, v němž byl vyzván, aby na určeném místě, na terasách pod Vlašským dvorem, složil 50.000 Kč.

Obchodník Lebduška se obrátil přímo na pátrací stanici. Dopis byl odeslaný opět z poštovního úřadu Kutná Hora 2 a byl psán stejnou osobou, jako v případě výhrůžek kaňkovským obyvatelům.

Vrchní strážmistr Eidlpes vyslal ke skrytému střežení teras pod Vlašským dvorem praporčíka Novotného a spolu s ním štábního strážmistra Šímu s Adou. Mělo se jednat o rozhraní teras s městem nedávno pronajatými pozemky na vybudování hlavního městského parku. Zřejmě zvýšený pohyb osob, podílejících se na přípravách budování parku, odradil vyděrače k vyzvednutí balíčku s nastříhanými papíry ve velikosti tisícikorunových bankovek, uloženého sem obchodníkem Lebduškou.

Na svátek sv. Václava, ve středu 28. září 1932 ráno, byl vdově Hákové, žijící na Dolejším městě v domě u Jelena v Jungmannově ulici č. p. 487 doručen vyděračský dopis, aby uložila následujícího dne, tedy ve čtvrtek 29. září přesně v 10 hodin večer částku 5.000 Kč Na Rovina. Jelikož je vdova již delší dobu dle pisatele sledována, musí peníze donést osobně a uložit je pod velký kámen za Žižkovým dubem. Jakékoliv upozornění četnictva či místní policie bude mít za následek pomstu s hroznými následky.

Přes svůj věk stále vitální Háková nedala na výhružky pistalete a obrátila se přímo na kutnohorskou pátrací stanici, které předala obdržený dopis. Ten byl odeslán stejně jako všechny ostatní vyděračské dopisy z poštovního úřadu Kutná Hora 2 nacházejícího se v téže ulici jako dům adresátky.

Krátce po poledni byl prostor vojenského cvičiště Na Rovinách obsazen deseti četníky a z pátračky a z místní četnické stanice, samozřejmě se služebním psem Adou a pěti městskými policejními strážníky.

Okresní četnický velitel kapitán výkonný Němec, který byl o případu neznámého vyděrače podrobně informován, se dohodl s kurážnou vdovou Hákovou, na její vlastní návrh, že večer, přesně dle požadavku vyděrače donese na udané místo pouze papírovou obálku s čistými papíry, tedy bez požadovaných peněz. Když se to následně druhý den dozvěděl velitel četnického oddělení v Kutné Hoře major Jaroslav Stukavec, myslel, že zešílí.

Po uložení obálky na požadované místo začalo pro četníky a strážníky takřka nekonečné čekání. Minula půlnoc, poté dlouhé hodiny do rozbřesku a až v pátek ráno, přesně v 6.05 hodin, k pečlivě střeženému místu přišel ze směru od vojenského cvičiště, a nikoliv od Dolejšího města, jak bylo předpokládáno, mladík a zastavil se u Žižkova dubu. V okamžiku když se sehnul k velkému kameni, byla štábním strážmistrem Šímou vypuštěna na volno Ada, která se s chutí zakousla do paže své dlouho kýženě očekávané a vyhlížené oběti.

Než se mladík stačil vzpamatovat z úleku, stál obklíčení četníků a policejních strážníků. Byl v něm zjištěn teprve devatenáctiletý obuvnický dělník, toho času bez zaměstnání. Jan Černý narozený roku 1913, žijící se svými rodiči v Zahradní ulici na kutnohorském Dolejším městě, v těsném sousedství domu u Jelena obývaného vdovou Hákovou.

Po předvedení do kanceláře pátrací stanice byl podroben zkoušce rukopisu, který se na první pohled shodoval s písmem autora vyděračských dopisů.

Při následně provedené prohlídce v bytě rodiny Černých byly nalezeny ve věcech zadrženého obálky a papíry použité při psaní výhružných dopisů.

Na základě výše uvedeného důkazního materiálu byl Jan Černý zatčen a dodán do vazby kutnohorského krajského soudu.

Motivem jeho výhružek a žhářských útoků na Kaňku byla zášť ze ztráty zaměstnání, neboť na jeho místo, které musel nedobrovolně opustit, nastoupil rolnický synek právě z Kaňku. Vyděračské dopisy adresované obchodníku Lebduškovi a poté zámožné vdově Hákové, byly motivovány snahou nezaměstnaného o snadné získání peněz.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V neděli 24. června 1934 ráno telefonicky hlásil velitel četnické stanice Zlaté Moravce ve stejnojmenném okresním městě vrchní strážmistr Michal Pollák nitranské pátrací stanici případ pokusu o vyloupení pokladny na tamním okresním soudu.

Dovolit si vztáhnout ruku na soud, to bylo opravdu důkazem nebývalé drzosti, bez ohledu na to, zdali byl skutek dokonán, či nikoliv.

Přesto, že se soudní budova nacházela v samém centru města a šance na použití služebního psa byla tím pádem minimální, rozhodl náměstek velitele pátračky praporčík Slechan, v zájmu na dopadení pachatele tohoto činu, že členem jím vedené hlídky bude i strážmistr Votruba s Altem.

Po příjezdu služebního automobilu řízeného strážmistrem Tomkem do třicet kilometrů vzdáleného města bylo ve spolupráci s vrchním strážmistrem Pollákem zjištěno, že neznámý pachatel vnikl oknem v zadní části soudní budovy na chodbu a poté do soudní kanceláře, kde se pokusil o vyloupení ohnivzdorné pokladny. Přitom pokladna byla pouze navrtána z boku. To nasvědčovalo, že pachatel byl při své práci vyrušen a utekl.

Je otázkou, zdali zájmem pachatele bylo pouze získání v pokladně uložených peněz a cenností, nebo zdali měl spadeno na nějaký důležitý dokument, který se mohl vztahovat i k němu samotnému. To bude zapotřebí zjistit.

Na místě činu však nebyly nalezeny žádné upotřebitelné stopy a Alto uvedený na stopu tuto vypracoval přes dvůr na sousední ulici, kde ve stopování ustal. Ačkoliv bylo nedělní dopoledne a pohyb osob byl nevelký, nepodařilo se Altovi navětřit pachatelovu stopu. Tím pádem zůstalo pátrání po pachateli prozatím bez výsledku.

Hned následující úterý ale čekalo pány z pátračky překvapení. Správce věznice nitranského krajského soudu přišel oznámit, že jeden z vězňů jistý Gogola, si přeje s pány hovořit. Jelikož byl ve staniční kanceláři kromě náměstka velitele pouze strážmistr Votruba, byl vyslán ke krajskému soudu právě on.

Od Jana Gogoly, nacházejícího se toho času ve vyšetřovací vazbě se strážmistr Votruba dozvěděl zajímavou informaci vztahující se právě k poslednímu případu. Vloupání do pokladny okresního soudu ve Zlatých Moravcích má na svědomí nedávno z vazby propuštěný Augustin Labuda. Přitom Gogola nevěděl o tom, že uvedený případ skončil pouze neúspěšným pokusem.

Jelikož se jednalo o cennou informaci, navštívil strážmistr Votruba státního zástupce, aby jej informoval o pomoci vyšetřovance Gogoly četnictvu.

Jedna věc je ale vědět a druhá dokázat. Přesto, že byl Augustin Labuda okamžitě vypátrán, nepodařilo se příslušníkům nitranské pátračky ho usvědčit z pokusu o vyloupení pokladny u okresního soudu ve Zlatých Moravcích.

Přitom bylo jasné, že Labudovi šlo výhradně o uložené peníze a cennosti, neboť žádný v pokladně uložený dokument neměl k Augustinu Labudovi žádný vztah.

První rekvizice služebního psa ve druhém pololetí roku 1934 byla v úterý 3. července časně ráno. Dozorčí důstojník vojenské posádky kapitán Vrabec telefonicky oznámil vloupání do skladu 110. dělostřeleckého pluku v nedalekém Zoboru.

K případu došlo kolem druhé hodiny ranní, kdy se pachatelé vloupali do vojenského skladu.

Strážmistr Votruba byl krátce před čtvrtou hodinou ranní probuzen kolegou štábním strážmistrem Píclem a spolu s ním a s Altem se vydali pěšky na nedaléké místo činu.

U skladu, z něhož byly odcizeny pouze potraviny, byl Alto uveden na stopu jednoho z pachatelů, kterého spatřil na útěku vojín jsoucí na stráži. Alto vypracoval stopu hlubokým příkopem podél kasáren, přes cvičiště a kolem obce Nový Tormoš až na křižovatku silnic vedoucích z Nitry do Tormoše a do Pogranic. Zde stopu vzhledem k velkému množství prachu a frekvenci automobilů a povozů ztratil.

Na místě činu bylo následně zajištěno větší množství otisků prstů. Přitom vloupat se do skladu střeženého vojenskou stráží, to si žádá řádnou míru drzosti!

Následným pátráním četnické stanice v Zoboru bylo zjištěno, že vloupání má na svědomí tlupa potulných cikánů dostižená u obce Dražovce, která mezitím všechny odcizené potraviny zkonzumovala.

Na základě porovnání otisků prstů provedeného Ústředním četnickým pátracím oddělením v Praze byli dva členové potulné tlupy usvědčeni ze spáchání vloupání do vojenského skladu.

Dopis z Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze

V pátek 20. července 1934 ráno byl služební pes pátračky vyžádán četnickou stanicí Ivánka u Nitry v politickém okrese Nitra k pátrání po pachateli krádeže vloupáním u domkáře Ondreje Gogy.

Jelikož nebyl k dispozici služební automobil, bylo strážmistru Votrubovi velitelem pátrací stanice povoleno použití jakéhokoliv soukromého vozidla. Uvedeným směrem jel nákladní automobil nitranského pivovaru, který byl k tomuto účelu využit.

Od místního velitele vrchního strážmistra Stredánského bylo zjištěno, že neznámý pachatel v noci odcizil slepice v ceně 206 Kč.

U vykradeného kurníku byl Alto svým pánem uveden na zpočátku zřetelnou stopu pachatele, kterou vypracoval přes humna a dále strniskovým polem a podél nádraží za obec a došel až k domku Jana Moravčíka. V domku však nikdo nebyl zastižen.

Poškozený četníkům uvedl, že Moravčík, s nímž žije řadu let v nepřátelství, mu před časem odcizil větší množství brambor a velkého psa, kterého zabil a jehož kůži si ponechal. Rovněž tak hlas lidu označil za pachatele krádeže spáchané ku škodě Ondreje Gogy právě Moravčíka.

Jan Moravčík byl místními četníky zastižen až po poledni, když se vracel z Nitry. Bylo nade vší pochybnost jasné, že ukradené slepice donesl k některému z překupníků, kteří je vždy v pátek kupovali pro místní židy.

Čin byl spáchán z důvodu letitého nepřátelství ze strany Moravčíka, jehož příčinou bylo přebrání děvčete Gogou.

Ze spáchání krádeže Moravčíka mimo jiné usvědčovalo jeho arogantní chování a výzva četníkům, nechť mu tedy krádež Gogových slepic dokáží.

Výrokem, že šlo právě o Gogovy slepice, se Jan Moravčík usvědčil sám, neboť nikdo z četníků se o tom, komu měly být slepice odcizeny, nezmínil…

V polovině srpna 1934 si strážmistr Votruba požádal o více než třítýdenní dovolenou, kterou s celou rodinou i s Altem strávili v Čechách. I v době dovolené dostával Alto pravidelný každodenní výcvik.

Prosba o dovolenou

V noci na neděli 7. října 1934 byla vyloupena pokladna okresního soudu v Topolčanech.

Namísto toho, aby služební automobil pátračky vyrazil tak, jak žádal velitel místní četnické stanice vchní strážmistr Josef Hrnčíř do Topolčan, vzdálených 33 kilometrů, rozhodl velitel pátračky zcela jinak.

Vrchním strážmistrem Svobodou vedená hlídka pátračky čítající kromě fotografa štábního strážmistra Pícla i strážmistra Votrubu s Altem, vyrazila co nejrychleji do 22 kilometrů vzdálené Nové Vsi nad Žitavou, kde bydlel lupič pokladen Augustin Labuda.

Poté, co hlídka pátračky Labudu nezastihla doma, odebrala se ke křižovatce silnic vedoucích od sousední obce Beladice, kde se ukryla a zahájila postřížku.

Předpoklad velitele pátračky se vyplnil. Po více než dvou hodinách čekání se na silnici objevil Labuda jedoucí na jízdním kole. Poté, co se přiblížil a spatřil četníky, otočil kolo a rychle začal ujíždět zpět k Beladicím.

V tom okamžiku nastala chvíle pro Alta, který byl svým pánem vypuštěn na volno. Byť se Augustin Labuda snažil sebevíce, Alto byl rychlejší.

Kromě nohavice se zakously Altovy zuby i do Labudovy nohy a ten byl nakonec rád, že strážmistr Votruba Alta odvolal.

Votruba s Altem proti světlu

Při osobní prohlídce bylo u Labudy nalezeno kromě kasařského náčiní i větší množství peněz a šperků.

Zločinec Labuda se velmi podivoval tomu, když na něho vrchní strážmistr Svoboda vyrukoval, že jistě cestuje od Topolčanského okresního soudu a že se tam bude muset ještě na nějaký čas vrátit.

Rovněž tak byl překvapen topolčanský vrchní strážmistr Hrnčíč, když pátračka měla pachatele činu i s uloupenými věcmi dříve, než stačila provést vlastní ohledání místa činu a zajistit stopy.

Při výslechu ve vazbě topolčanského okresního soudu držený Labuda vrchnímu strážmistru Svobodovi přiznal, že má na svědomí i pokus vloupání do okresního soudu ve Zlatých Moravcích. Tehdy jej při činu vyplašil dozorce vězňů.

 Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Válečné události se z počátku dotýkaly ponejvíce mužů jednotlivých ročníků. Ti museli postupně rukovat a plnit zákonem stanovenou brannou povinnost ve prospěch císaře pána a jeho rodiny. Hned vzápětí se válečné události dotkly i vojensky organizovaného c.k. četnictva. Řada, zejména mladých četníků, byla převelována k plnění úkolů polního četnictva. Někteří četníci se dokonce hlásili dobrovolně na frontu. Tím docházelo k postupnému oslabování početních stavů jednotlivých četnických stanic. A aby toho nebylo málo, tak četnictvu přibyly v souvislosti s válečným stavem, oproti mírovým obdobím, i další úkoly. Kromě zajišťování pořádku při přesunech vojenkých těles v týlu, se jednalo také o stíhání dezertérů a vyzvědačů.

Tak došlo k situaci, že v létě roku 1915 zůstal na četnické stanici Bečov jediný četník. Vícestrážmistr Václav Renner byl doslova na roztrhání. Dny i noci trávil ve službě, aby byl s to plnit všechny požadavky C.k. válečného dohlédacího úřadu ve Vídni, Zemského četnického velitelství v Praze, ale i C.k. okresního hejtmanství v Teplé.

Kromě vyčerpaného vícestrážmistra byl službou poškozen i jeho stejnokroj. Proto si musel opatřit nový. Vzhledem k inflaci, se roční oděvní paušál pro výkonného četníka vyšplhal na rovných 60 korun, oproti předchozím rokům, kdy činil pouze 50 K. Dle záznamů ve své oděvní knížce vícestrážmistr zjistil, že má na svém oděvním kontě 311 korun a 85 haléřů.

Výstrojní kniha štítek

Nový stejnokroj vyšel vícestrážmistra Rennera na 164 korun a 17 haléřů. Ihned jakmile si jej donesl do četnických kasáren, připjal si na svoji hruď jedinou medaili, kterou za svoji četnickou kariéru, trvající od počátku roku 1907 obdržel. Jednalo se o Vojenský jubilejní kříž, zřízený v roce 1908 císařem Františkem Josefem I. u příležitosti šedesátiletého výročí jeho panování. Jedná se o pozlacený bronzový kříž na vavřínovém věnci. Uprostřed je obraz císaře s nápisem „FRANC. JOS. I.“ na jeho rubu je uveden letopočet „1848 – 1908“ a je zavěšen na bílé stuze s červeným okrajem. Dne 2. prosince 1908 obdržely kříž  všechny osoby ve vojenském stavu. Tedy i c.k. četníci.

V této nové parádě navštívil vícestrážmistr nejprve místního bečovského fotografa Jana Schimu a nechal si v jeho atelieru vyhotovit fotografie, aby bylo po letech vidět, jakým býval fešákem. Jednu z fotografií zaslal poštou svým rodičům. Druhou věnoval svojí milé, na kterou měl díky náročné službě a tomu, že na velký staniční obvod, zůstal již přes měsíc zcela sám, stále méně času. Okresní strážmistr z Teplé jeho nářky chlácholil. Jistě mu co nevidět pošle alespoň nějakajého probáka…

C.k. četník Václav Renner

Jedné letní noci roku 1915 se na četnické stanici v Bečově rozezvučel zvonek. Vícestrážmistr Václav Renner, který byl zvoněním probuzen, na hodinách osvícených v měsíčním svitu zjistil, že bude teprve druhá hodina ranní. To záhy potvrdil i kostelní zvon.

Z okna pokoje četnických kasáren v prvním patře budovy vícestrážmistr spatřil plačící ženu, oznamující odcizení kufru s penězi. Rychle se oblékl a ve staniční kanceláři se vyzbrojil.

Po otevření domovních dveří se od rozrušené ženy dozvěděl, že jde o jednu ze sezónních dělnic, pracujících na místním velkostatku při žních. Ženy pracovaly namísto do válečného pole odvedených mužů. V kufru se svými osobními věcmi měla žena i úspory svých kamarádek, v celkové výši asi 1.400 korun. Kufřík stál v rohu místnosti určené k přechodnému ubytování sezónních dělnic. Vzhledem k horkému letnímu počasí, nechala po celou noc otevřené okno. Ve spaní slyšela nějaké zvuky v místnosti, a když se probudila, uviděla cizího muže, jak s jejím kufrem v ruce vylézá z okna místnosti a utíká. Než se vzpamatovala, byl muž samozřejmě pryč. Proto utíkala věc hned oznámit na četnickou stanici.

Ihned po přijetí podrobného oznámení vedla žena vícestrážmistra na místo, kde k činu došlo. Na schodech tvořících chodník okolo domu, z něhož byl kufr s penězi ukraden, šlápl vícestrážmistr Renner na cosi tvrdého. Když zvedl ze země tvrdý předmět, zjistil, že se jedná o podpatek z vojenské boty.

Vícestrážmistr uložil podpatek do služební brašny a vydal se pátrat po pachateli činu. Na kraji obce, ve křoví na břehu řeky Teplé nalezl vypáčený kufřík, a v něm ženské prádlo. Zcela určitě se jednalo o odcizený kufr.

Tou dobou již začalo svítat a do Bečova viděl četník přicházet místního hostinského, vracejícího se z ryb. Jak je všeobecně známo, za úplňku berou nejlépe. Při rozhovoru s hostinským se vícestrážmistr dozvěděl, že podél řeky šel před více než hodinou neznámý vojín. Pokračoval směrem na Vodnou, kde je momentálně ubytován oddíl vojska.

Četník se tedy rychlým krokem vydal s nalezeným kufrem podél řeky. Na bahnité cestě viděl zřetelné stopy pánských bot, z nichž pravá byla bez podpatku. Podpatek levé boty velikostí přesně odpovídal podpatku, který nalezl v blízkosti místa činu.

V době příchodu vícestrážmistra do obce Vodná, se právě konal nástup vojenského oddílu k ranní rozcvičce. Požádal velícího poddůstojníka o provedení kontroly obuvi všech příslušníků vojenské jednotky. Jednomu z vojínů chyběl na pravé botě podpatek.

Od poddůstojníka se vícestrážmistr Renner dozvěděl, že uvedený vojín měl předchozího dne vycházku a vrátil se z ní až nad ránem.

Vojín vyslýchaný vícestrážmistrem však uvedl, že svoji vycházku strávil v Horním Slavkově, který je od Vodné na opačnou stranu než Bečov. Žádné svědky ale ke svému tvrzení bohužel nemá.

Vícestrážmistr provedl prohlídku vojínových osobních věcí a našel zde obálku nadepsanou ženskou rukou, na níž bylo krasopisně napsáno „Úspory“, a ve které bylo rovných 1.400 korun. To byl první důkaz. Druhým důkazem, k němuž četníkovi pomohla doslova náhoda, byl u místa činu nalezený podpatek z vojenské boty, na který ve tmě šlápl. A konečně třetím důkazem byl hostinský. Při konfrontaci vojína usvědčil tím, že jej potkal u řeky Teplé na cestě od Bečova.

Jelikož se v případě zloděje jednalo o vojenskou osobu spadající do jurisdikce vojenského trestního zákona, nemusel vícestrážmistr eskortovat pachatele do vězení okresního soudu v Teplé. Přenechal jej vojenským orgánům.

Ukradený kufřík, byť s poškozeným zámkem, ale hlavně se všemi v kufru uloženými úsporami, vrátil ještě před polednem poškozené.

Obálka knihy Za císaře pána

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ZA CÍSAŘE PÁNA, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Osazenstvo čtyřmužové četnické stanice Vildštějn v politickém okrese Cheb se v roce 1933 velmi odpovědně připravovalo na velikonoční svátky. Kromě nedělí se četníci jako řádní křesťané od Popeleční středy po celých čtyřicet dnů postili. Přitom je třeba poznamenat, že četníci se vzhledem ke svým služebním příjmům postili, dá se říci po celý rok.

Přehled služebních příjmů březen 1933

Strážmistr Jaroslav Šlapák dokonce zakoupil od místního sedláka kůzle, aby si po tom půstu mohli pochutnat na kůzlečí pečínce. Celé osazenstvo četnických kasáren, včetně manželky velitele stanice vrchního strážmistra Jana Morwitze a staniční kuchařky, si dovádivé kůzle rázem oblíbilo.

V úterý 11. dubna 1933 měl strážmistr Josef Leschinger denní obchůzku a při ní potkal na silnici ke Křižovatce starého, jemu neznámého muže, oblečeného do ošuntělého kabátu, jedoucího ztežka na jízdním kole.

Strážmistr se muže rozhodl zkontrolovat, a jelikož ten se mu zdráhal předložit doklady, vykonal u něho přes značnou nevoli dotyčného osobní prohlídku.

Kromě 234 korun na hotovosti u muže nalezl vkladní knížku na jméno Adam Gaipl, což byl strážmistru Leschingerovi dobře známý sedlák ze Starého Rybníka. Na uvedené vkladní knížce byla uložena částka 66.173 Kč.

Četníkovi bylo zřejmé, že zde něco není v pořádku a prohlásil muže hned za zatčeného a odvedl jej do nedalekého Vildštejna na četnickou stanici.

Vrchní strážmistr Morwitz vyslal do Starého Rybníka strážmistra Karla Tyburce a až od něho sedlák Gaipl zjistil, že byl jeho byt vykraden a že mu byla odcizena nejenom vkladní knížka, ale také stokoruna uložená v modlitební knížce a několik drobností.

Jelikož zatčený muž nehodlal sdělit svoji totožnost, byly mu odebrány otisky prstů a poslány prostřednictvím četnické pátrací stanice v Chebu do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení. Neznámý muž byl dodán pro spáchání zločinu krádeže vloupáním do vazby chebského okresního soudu.

Mezitím se přilbížily velikonoce a ve vildštejných četnických kasárnách vyvstal závažný problém. Nikdo totiž nebyl schopen roztomilé kůzle zabít. Nestalo se tak ani poté, co kůzle vběhlo na zahrádku a zde okousalo nejen čerstvé výhonky zeleniny pěstované staniční kuchařkou a právě vyrostlé tulipány a narcisky, které zde pěstovala a šlechtila paní vrchní strážmistrová.

To byl důvod, proč se v četnických kasárnách nechtěně pokračovalo v půstu, a největší pochoutkou tak byly boží milosti, které upekla staniční kuchařka.

Na dvoře kasáren kůzletem

Naproti tomu se vildštejnští četníci nesmilovali nad zlodějem, v němž byl zanedlouho pomocí daktyloskopie zjištěn několikrát trestaný Josef Schwandner, který byl navíc pomocí zanechaných otisků svých prstů usvědčen ze spáchání krádeže 1.409 Kč v hostinci ve Františkových Lázních, kde dále ukradl jedné domkářce z prádelníku 106 Kč.

Podle výrobního čísla jízdního kola, na kterém Schwandner jel v okamžiku svého zatčení, bylo zjištěno, že bylo odcizeno před více než měsícem v Mostě vzdáleném přes 130 kilometrů. Kolo odcizené z verandy domu si jeho majitel cenil na 350 Kč.

Až pod tíhou těchto důkazů, začal Josef Schwandner vypovídat. Mimo jiné četníkům sdělil, že k vykradení statkáře Gaipla jej navedl jeho bývalý spoluvězeň Johanes Trapp ze Starého Rybníka, kterého při svých toulkách několik dní před zatčením navštívil. Trappův syn prý dostal od Gaipla výpověď pro pár oklešťků z vrby, které nosil otci na košťata.

Četníkům bylo dobře známo, že starý košťatář Trapp, žijící v jejich staničním obvodě, byl před lety opakovaně trestán pro krádeže, a že si pěkných pár let odseděl v kriminále. Mylně se domnívali, že se na stará kolena živí pouze poctivou prací.

Statkář Gaipl strážmistru Tyburcovi potvrdil propuštění mladého Trappa za to, že mu bez dovolení zcela oholil několik vrb na košťata, jeho otec ve velkém vyrábí a prodává. Kluci si pak nemohli ani narežat pár proutků na své pomlázky, aby o velikonocích vyšlehaly děvčata ve vsi.

Při výslechu se starý košťatář přiznal k tomu, že svého bývalého spoluvězně skutečně navedl k vykradení statkáře Adama Gaipla. Topí se v penězích, zatímco chudáka by doslova sedřel z kůže. Před nedávnem prodal velkou spoustu dřeva z lesa, který nechal téměř celý vykácet.

Tím pádem byl kromě Josefa Schwandera udán pro zločin spoluúčasti na krázeži návodem i Johanes Trapp. Zatímco pachatel byl chebským krajským soudem odsouzen na 18 měsíců do těžkého žaláře, jeho návodce vyfasoval 15 měsíců, oba nepodmínečně.

BOŽÍ MILOSTI

 Rozpočet: 20 dkg hladké mouky, 5 dkg másla nebo umělého tuku, 3 dkg práškového cukru, 2 žloutky, 4 lžíce kyselé smetany, 1 lžíce rumu, citronová kůra, sůl a 10 dkg tuku na smažení. Na posypání 5 dkg práškového cukru s vanilkou a 5 dkg skořicového cukru. 

 

Čajový margarín Sana

 Předpis: Na vále rozrobíme do mouky máslo nebo umělý tuk, přidáme špetku strouhané citronové kůry, práškový cukr a špetku soli. Do dobře promíchané směsi zaděláme dva žloutky, kyselou smetanu a rum a vytvoříme těsto, které je tuhé jako na nudle. Těsto necháme pod hrnkem asi hodinu odpočinout. Poté je rozválíme na tloušťku stébla a nakrájíme rádýlkem na čtverečky. Ty pak v rozpáleném tuku na pánvi zrudka po obou stranách osmažíme do růžova. Ještě za tepla je obalíme ve směsi vanilkového a skořicového cukru.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V noci ze středy 14. na 15. dubna 1937 nastala všemi dlouho očekávaná chvíle. Fena Lupka přivedla při vyčerpávajícím vrhu na svět celkem šest Altových potomků. Jednalo se o čtyři pejsky a dvě fenky.

Podle platných pravidel musela obdržet prvorozená štěňata jména začínající na písmeno A.

Nejsilnější ze psů, který byl šedý se žlutým odstínem, dostal jméno po svém otci – Alto. Druhý pes s podélným pruhem na hřbetě dostal jméno Ajax, třetího rovněž s podélným pruhem pojmenovali Avar a čtvrtého, černé barvy se železitěšedými skvrnami pod břichem, pojmenovali jménem Aro. První šedá fena se žlutavým odstínem dostala jméno Asta a druhá, černá se železitošedými skvrnami pod břichem a nad očima byla pojmenována Ada.

Vzhledem k tomu, že byla Lupka po svém prvním vrhu značně zesláblá, musela mít hodně výživnou stravu a péči. Dostávala na posílení hovězí polévku se zapářkou a rýží, aby měla dostatek mléka na kojení.

Mláďata se měla čile k světu. Matka Lupka je láskyplně lízala na bříškách, aby se vykálela. Mlaskáním je chtěla přimět k tomu, aby se stala chtivými a začala brzy sama žrát. Po třech týdnech začala mláďata dostávat mléko s krupičkou a rýží. S přípravou potravy pro ně samozřejmě pomáhala Rudolfu Votrubovi i manželka Etela. Stejně jako jiné feny, i Lupka občas vyvrátila své natrávené žrádlo, aby se mláďata najedla.

Krmení šťeňat

V neděli 25. dubna 1937, ve chvíli když byl Rudolf Votruba v plné práci při péči o šťěňata přijel služební automobil pátračky, aby dopravil služebního psa a jeho vůdce do dvacet kilometrů vzdálené obce Rišňovce v politickém okrese Hlohovec.

Četnická stanice v Rišňovcích telefonicky vyžádala služebního psa k pátrání po pachatelích krádeže většího množství kukuřice v ceně přesahující 1 600 Kč.

Velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Jan Čech hlásil hlídce pátračky, že neznámí pachatelé v noci prosekali dřevěnou ohradu a ku škodě statkáře Augustina Němce odcizili větší množství kukuřice.

Štábní strážmistr Votruba prohlídkou okolí místa činu zjistil, že pachatelé obezřele obešli celý statek travnatou nefrekventovanou pěšinou směrem k obci Ašakert spadající již do služebního obvodu sousední četnické stanice Šarlužky-Kajsa, spadající již do politického okresu Nitra.

Proto neuvedl na Alta na jejich stopu již v samotném dvoře, nýbrž až na travnaté pěšině. U obce Ašakert nalezl Alto ve stohu větší množství odcizené kukuřice. Odtud služební pes dále vypracoval stopu až k obydlí rolníka Jana Grni, kde byla ve chlívku nalezena další část odcizené kukuřice.

Výslechem rolníka Grni bylo následně zjištěno, že pachateli soustavných krádeží kukuřice jsou Josef Lakatoš a Jan Bihary ze sousední obce Alakšince a že Jan Grňa byl jejich překupníkem. Všichni tři byli pro svůj čin hned následujícího dne udáni okresnímu soudu v Nitře.

Skutečnost, že přišli na svět Altovi potomci, se velmi rychle rozkřikla a začali se o mladé hlásit zájemci.

Rudolfu Votrubovi bylo od samého počátku jasné, že všechna šťěňata si nebudou moci ponechat a že po odstavu od matky budou prodána, těm nejspolehlivějším zájemcům. S tím se všek v žádném příadě nehodlali smířit synové Jaromír a Milouš, kteří se domnívali, že s nimi bude žít pohromadě celá psí smečka.

Rudolf Votruba s rodinou

Po odstavu šťěnat přišlo na postupné loučení s jednotlivými členy psí rodinky. Již tak těžkou situaci ztěžovaly slzy chlapců, kteří se doslova nebyli schopni od svých mazlíčků odtrhnout. Na řadu musela přijít až otcova autorita, který sám byl z rozpouštění smečky velmi smutný.

Alto junior putoval do třicet kilometrů vzdálené Šintavy v politickém okrese Galanta neboť ho zakoupil místní statkář Antonín Švejda. Ajaxe si koupil dozorce pohraniční finanční stráže Stanislav Pazderka. Aro se stal majetkem revírního vedoucího Františka Mlčka z nedalekých Hrnčárovců. Fenu Astu zakoupil železniční zřízenec Vincenc Roman z Galanty a Adu získal kolega strážmistr Rudolf Janásek z téměř 350 kilometrů vzdálených Hanušovců nad Toplou v politickém okrese Giraltovce, který měl zájem stát se vůdcem vlastního služebního psa.

V Nitře na chovné stanici zůstali pouze dva psi Alto s Avarem a fena Lupka. Rudolf Votruba počítal s tím, že při nejbližší příležitosti nechá Lupku opět krýt Altem.

Přesto, že prodejem pěti psů přibyly do rodinného rozpočtu jisté finanční prostředky, značná část z nich byla následně vydána za krmení.

Značný podíl na přípravě krmení pro psy měla Etela Votrubová. Rudolf Votruba velmi dobře věděl, že mladým psům do stáří 6 měsíců je třeba věnovat zvláštní péči ve výživě. Z tohoto důvodu bylo Avarovi podáváno každé ráno mléko, byť i zředěné, případně polévka. Do úplné dopělosti byl Avar pravidelně krmen v poledne a večer stejnou porcí vařené stravy, která obsahovala kromě masa i různé luštěniny.

Na nitranských jatkách štábní strážmistr Votruba mohl nakupovat za velmi dobrou cenu masné odpadky. Dbal na to, aby měl Avar a spolu s ním i Alto s Lupkou rozmanitou stravu. Kromě střídání hrachu, čočky, rýže, krup a krupek nebo alespoň ovesného a kukuřičného šrotu do stravy přimíchávali rozličné masité odpadky jako držtky, různá střeva, plíce, okruží, škvarky, ale i zbytky koňského či jiného masa. Před vlastním vařením byly všechny masné odpadky řádně oprávy a po uvaření nejprve ve mlýnku umlety a později již jen na drobno rozsekány.

Řádným promícháním masitých a nemasitých částí stravy bylo sledováno, aby štěně nelovilo ze stravy pouze kusy masa a nestalo se hltavým a aby dobře trávilo. Samozřejmostí bylo přesvědčit se rukou, aby psí strava byla přiměřeně teplá.

Paní Etela si přitom uvědomila, že s takovou péčí nepřipravovala snad ani potravu pro jejich syny. Ale manželovo přání plně respektovala.

Avar dostával do své stravy jednou či dvakrát týdně rybí tuk případně zvířecí krev. Jako prémii dostával Avar k ohryzání vařenou telecí kost, neboť byla měkčí.

Krmení psů  

Na konci měsíce května 1937 požádal štábní strážmistr Votruba o předvolání k opakovací zkoušce z menšinového jazyka při přijímacích zkouškách do školy pro výcvik velitelů stanic.

Vzhledem k tomu, že služební pes nitranské pátrací stanice nebyl téměr celé dva měsíce rekvírován k vypracování pachové stopy, chodil štábní strážmistr Votruba s Altem  pravidelně do služeb jako s ochranným psem, zejména do okolí nitranského nádraží, kde přes všechny opatření neustávaly případy krádeží železničních zásilek.

Kromě výcviku Alta se Rudolf Votruba věnoval výcviku Lupky a postupně začal s učením základních dovedností u Avara.

Péče, kterou Avar dostával ve formě stravy a náležitého ošetřování, se samosebou projevovaly v jeho nádherném vzhledu. Stejně tak dbal Rudolf Votruba na to, aby měl Avar stálý pohyb a docházelo tak k utužování jeho svalů a kostí.

Formou hry se postupně učil Avar chodit se svým pánem a přinášet házené lehké předměty. Z Avarem dosahovaných pokroků bylo zřejmé, že půjde ve šlépějích svého otce Alta.

Stejně radostné zprávy se dozvídal Rudolf Votruba z dopisů od nových majitelů prvních psů z jeho chovné stanice, což bylo pro oba manžele velkým zadostiučiněním a oceněním.

O budoucí potomky Alta a Lupky se začali hlásit další zájemci. Tím bylo potvrzeno velmi dobré renomé právě vzniklé chovné stanice čistokrevných psů, neboť všichni byli zapsáni do plemenné knihy Československého klubu pro německé ovčácké psy se sídlem v Brně a byly jim vystaveny průkazy původu.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline, www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.