V létě roku 1931 došlo v Hradci Králové ke zvláštnímu případu. Správa tamního krajského soudu zjistila vyloupení pokladny, v níž byly uloženy různé doličné předměty, zejména ty vzácnější jako klenoty a jiné cennosti.

Případ byl okamžitě prezidentem krajského soudu telefonicky oznámen pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Hradci Králové působící v celém obvodu královéhradeckého krajského soudu.

Hlídku pátračky, která se na motorovém kole s postranním vozíkem v mžiku dostavila do soudní budovy vedl osobně její velitel vrchní strážmistr Jaroslav Šiktanc a jejím členem byl i vůdce služebního psa štábní strážmistr Josef Arazim se služebním psem, fenou německého ovčáka Sylvou.

Na místě bylo zjištěno, že v soudní budově se momentálně pohybuje značné množství osob, a tudíž nepřipadá v úvahu použití služebního psa Sylvy vedené štábním strážmistrem Arazimem. Dále bylo zjištěno že došlo k vyloupení ocelové pokladny v soudní kanceláři přes zámky. Dveře dané kanceláře byly v oblasti zámku vypáčeny. Naproti tomu nebylo zjištěno, kudy pachatel do budovy vniknul. To nahrávalo domněnce, že se mohl v rozlehlé soudní budově předchozího dne schovat a nechat se zde zamknout a následně odejít po jejím odemknutí pro veřejnost druhého dne. Problémem bylo, že daná kancelář nebyla pravidelně soudními úředníky navštěvována a její vyloupení bylo zjištěno až s odstupem několika dní. Tudíž nebylo jasné, kdy k činu vlastně došlo.

Provedenou inventurou bylo zjištěno, že z vyloupené pokladny byly odcizeny skvosty v celkové ceně přesahující 40.000 Kč.

Přes veškerou snahu příslušníků královéhradecké pátračky se ani po rozeslání pátracích oběžníků na všechny četnické stanice, pátrací stanice a státní policejní úřady v celém státě s popisem případu a podrobným popisem odcizených věcí se pachatele činu nepodařilo dopadnout. Z toho důvodu musel být zapsán do Přehledu činů, jichž pachatelé zůstali nevypátráni.

Vážně podezření padlo na vrchního soudního oficiála Jana Václavíka, avšak nebyly proti jeho osobě zjištěny žádné přímé důkazy.

Až po více než roce v říjnu roku 1932 se tamní pátrací stanici přihlásil královéhradecký klenotník Jaroslav Souček s tím, že byl jednou ženou požádán o ocenění smaragdového prstenu v ceně 8000 Kč, v němž poznal svůj majetek, který mu byl před lety odcizen při vloupání do jeho klenotnického závodu. Ženě, o níž zjistil, že se jmenuje Anna Stránská sdělil, že uvedený šperk je téměř bezcenný a vykoupil jej od Stránské za pouhých 40 Kč.

Pátračka okamžitě rozjela svoji činnost a zjistila, že Anna Stránská žije ve společné domácnosti s jistým Oldřichem Dvořákem, který má svůj trestní list poskvrněn několika záznamy o odpykaných trestech. Poslední z nich dokonce před více než rokem odpykával ve věznici královéhradeckého krajského soudu.

Z uvedeného důvodu byli jak Dvořák, tak Stránská zatčeni a dodáni do vyšetřovací vazby. Aby bylo zabráněno případným problémům v budově krajského soudu v Hradci Králové, byli oba umístěni ve věznici krajského soudu v Mladé Boleslavi.

Výslechy vedenými vrchním strážmistrem Šiktancem bylo zjištěno, že trestanec Oldřich Dvořák domovsky příslušný do Unhoště v politickém okrese Kladno si ve věznici krajského soudu v Hradci Králové odpykával uložený šestiměsíční trest. V rámci svého trestu několikrát uklízel kanceláře krajského soudu. Přitom měl možnost podrobně se seznámit s budovou krajského soudu a jeho jednotlivými místnostmi. Po svém propuštění, na místo toho, aby byl trestem napraven, vydal se opět na cestu zločince. Po několika málo týdnech přišel ve všední den do soudní budovy, schoval se zde a nechal se v budově přes noc zavřít. V noci se vloupal do kanceláře, v níž byly uloženy různé doličné a zajištěné předměty a cennosti. Druhý den ráno, po otevření budovy pro veřejnost jakoby nic jak se svým lupičským náčiním, tak i se svým lupem odešel.

Další pátrání četnictva bylo zaměřeno na zbývající uloupené klenoty. Podařilo se nalézt a zajistit platinový náhrdelník v ceně 18.000 Kč. O něm Dvořák nejprve uvedl, že jej hodil do piletického potoka. Jím označené místo bylo důkladně četnictvem prohledáno, avšak bezvýsledně.

Až při dalším výslechu Dvořák uvedl, že náhrdelník daroval jisté Marii Zimové z Velkého Poříčí u Hronova. Zimová při konfrontaci s Dvořákem doznala, že si šperk uschovala u své matky, poté co si jej u zlatníka nechala opravit, a dokonce si u zlatníka zjišťovala jeho cenu. I Zimová byla zatčena, jelikož věděla o tom, že šperk pochází z krádeže a byla dodána do vazby ve věznici krajského soudu v Hradci Králové.

Královéhradecká pátračka zjistila i úkryt zlatých hodinek, o kterých při výslechu Dvořák vrchnímu strážmistru Šiktancovi uvedl, že z obavy před usvědčením je předal neznámému muži. Pátráním bylo zjištěno, že oním mužem byl Ladislav Hladík z Rudné u Prahy, u něhož byly hodinky skutečně nalezeny. Hladík byl rovněž zatčen a dodán do vazby ve věznici krajského soudu v Praze na Pankráci.

Nepodařilo se prozatím vypátrat poslední odcizený klenot, a to pánský prsten v ceně 4500 Kč.

Největším zadostiučiněním bylo zatčení a usvědčení Oldřicha Dvořáka pro neprávem podezřívaného vrchního soudního oficiála Václavíka.

Vrchní strážmistr Jaroslav Šiktanc

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Velitel pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Českých Budějovicích vrchní strážmistr Jan Kadlec vyprávěl o případu několikanásobného žháře, kterého usvědčily stopy bosých nohou.

Od počátku roku 1930 docházelo v obci Libín spadající do obvodu četnické stanice Ledenice v soudním okrese Lišov k požárům, které byly nepochybně úmyslně zakládány.

V polovině roku se již jednalo o pátý případ a způsobené škody představovaly statisícové částky.

To bylo ostatně důvodem, že se libínskými případy začala kromě místně příslušné četnické stanice Ledenice intenzivně zabývat i českobudějovická pátrací stanice.

Jako v pořadí šestý vypukl požár na půdě obytného stavení rolníka Františka Kubíčka v Libíně a tento záhy zachvátil celé stavení hrozil zkázou i sousedním hospodářským budovám.

K požáru se sjelo několik hasičských sborů, nejen z místa, ale i z širokého okolí a s vypětím sil se požár podařilo zdolat a zabránit jeho rozšíření na další budovy a usedlosti v obci.

Kromě hlídky ledenické četnické stanice se na místo dostavilo i plně obsazené motorové kolo pátračky z Českých Budějovic.

Vyšetřováním četnictva bylo zjištěno, že požárem způsobená škoda není kryta pojištěním. Tím pádem byl vyloučen motiv založení požáru s cílem získat výplatu pojistky, jak bylo uvažováno ve třech z pěti předchozích případů.

Požár v Kubíčkově usedlosti způsobil v obci i jejím okolí nebývalý rozruch a byl doplňován výtkami na adresu četnictva, že není schopno dopadnout a usvědčit žháře, který musí pocházet z obce samotné.

Zpočátku nebylo možno, stejně tak jako v předchozích případech, zjistit vlastní příčinu požáru. V tomto případě se však na četníky usmálo přece jen štěstí.

Podezření padlo na 21 roků starého syna místního rolníka Karla Pumpera. Obyvateli obce byl slabomyslný mladík podezírán již v minulých případech, avšak se jej nepodařilo usvědčit. Vědělo se o něm, že si rád ve své slabomyslnosti dělá ohně, kolem kterých poté obíhá a modlí se při tom.

Pozorný fotograf pátrací stanice nalezl v blátě u vyhořelého Kubíčkova statku stopy bosých nohou. Tytéž stopy byly i na kmeni stromu těsně přiléhajícího k vyhořelé budově, kudy nepochybně lezl žhář, když stavení zapaloval.

Právě stejné stopy zanechával Karel Pumper, který stále pobíhal okolo požářiště. Proto byl mladík předveden k obecnímu starostovi a zde byl vyslýchán. Jakoukoli vinu na založení tohoto i předchozích požárů však odmítal.

Mezitím byly stopy ofotografovány a odlity do sádry. Spolu s těmito důkazy byl Karel Pumper zatčen a dodán do vazby okresního soudu v Lišově.

Jelikož se všeobecně vědělo, že mladík je duševně zatížen, bylo navrženo zkoumání jeho duševního stavu a podle jeho výsledku nebyl byl mladík dodán do vazby krajského soudu v Českých Budějovicích, nýbrž do ústavu pro duševně choré.

Na první dojem Pumper zpočátku působil na znalce jako člověk za své činy plně zodpovědný. Po hlubším zkoumání ale soudní znalci konstatovali ve svém závěru známky duševní zaostalosti. Tím pádem nemohl být činěn odpovědným za požáry v obci, které však po jeho dodání do ústavu pro choromyslné ustaly.   

               

Otisk bosé nohy ve stoji a v chůzi

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Č

ČETNICKÁ VÝZBROJ je základním předpokladem vystoupení četníka na veřejnosti. Vystupuje-li četník veřejně, musí býti vždy dle předpisu ustrojen a ozbrojen poboční zbraní, kterou  je bodák a od roku 1928 služební šavle. I mimo službu se nosí šavle služební, pokud není předepsána šavle vycházková. Do služby musí být četník podle předpisu úplně ozbrojen služební šavlí a puškou (karabinou), jejíž částí je bodák s pochvou. Při službě v místě je možno používat pistoli. Karabina nebo pistole musí býti nabita a bodák na karabině vztýčen. O tom, jak má býti četník jdoucí do služby vyzbrojen, rozhoduje velitel stanice případně jeho zástupce, který službu předepisuje, po zvážení místních a osobních poměrů a okolností výkonu dotčené služby. Způsob vyzbrojení se poznamenává ve staniční služební knize počátečními písmeny zbraní: K – karabina, P – pistole, Š – šavle, B – bodák.

Příklad první

Osazenstvo pětimužové četnické stanice Hulín v politickém okrese Kroměříž se dlouhodobě potýkalo s působením zločince z povolání Rudolfa Mrkvana žijícího se svým starším bratrem Bohumilem, který byl na rozdíl od o tři roky mladšího Rudolfa naprosto bezúhonným, v místní cihelně.

Počátkem května 1932 se neznámý zloděj vloupal do stavení rolníka Josefa Rygála v Kroměřížské ulici číslo popisné 3 a z chléva odcizil 12 králíků a z opodál stojícího kurníku 17 slepic.

Jelikož se uvedené stavení nacházelo na kraji města, kde byl malý pohyb osob, byla k případu vyžádána hlídka pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Uherském Hradišti se služebním psem.

Služební pes pátračky jménem Luks vypracoval stopu pachatele až do cihelny a označil zde přítomného 26 roků starého a místním četníkům velmi dobře známého zloděje Rudolfa Mrkvana. Ten byl zatčen a spolu se zprávou o zatčení dodán do vazby ve věznici okresního soudu v Kroměříži.

Přesto, že Rudolf Mrkvan zprvu zapíral, nakonec se ke krádeži přiznal a udal, komu odcizené králíky a slepice stihl rozprodat. Za svůj čin byl odsouzen nepodmínečně k 5 měsícům vězení.

Krátce před koncem září byla hulínská četnická stanice správou věznice okresního soudu v Kroměříži vyrozuměna o blížícím se propuštění Rudolfa Mrkvana z výkonu trestu, ke kterému mělo dojít v pátek 7. října 1932.

Velitel četnické stanice vrchní strážmistr Václav Beran nato před podřízenými zkonstatoval, že se opět mají na co těšit.  

V pátek 7. října 1932 vpodvečer se do staniční kanceláře četnické stanice Hulín dostavil soukromník Alois Halabala z Kroměřížské ulice číslo popisné 15 a udal, že dnešního dne odpoledne přistihl ve své zahradě Rudolfa Mrkvana, který zde natrhal pytel krásných jablek a začal s nimi utíkat směrem ke svému bydlišti v cihelně. Halabala jej začal pronásledovat, a když Rudolf Mrkvan, nesoucí těžký pytel plný jablek, viděl, že jej pronásledovatel dohání, zastavil. Potom Halabalu dvěma údery do spánku omráčil a s lupem přesto utekl.

V četnických kasárnách byl přítomen pouze štábní strážmistr František Malanta. Vyzbrojil se, jelikož šlo o službu v místě, pouze pistolí a šavlí. Protože se jednalo o zločince z povolání Rudolfa Mrkvana, přibral k sobě ještě pro jistotu městského policejního strážníka Františka Turečka.

Než přišla dvojice strážců zákona do cihelny, stačil Rudolf Mrkvan podnítit přítomné dělníky s tím, že jen se vrátil z kriminálu, už si pro něj zase jde četník s policajtem. Oba byli dělníky jsoucími na straně Mrkvana obklíčeni a štábnímu strážmistru Malantovi nezbývalo než na obranu svou i na obranu policejního strážníka tasit služební šavli, jako zbraň méně nebezpečnou.

Zákon o četnictvu v § 13 stanovil, že četník smí, šetře při tom podle okolností případu potřebné opatrnosti užít zbraň v případě nutné obrany, aby odvrátil násilný útok, jenž na něho byl učiněn a jímž je ohrožen život druhé osoby.

Služební instrukce pro četnictvo ve svém § 65 stanovila, že četník má zásadně použít zbraně méně nebezpečné, pokud její užití postačí k dosažení účelu. Za zbraň méně nebezpečnou byl považován obušek, šavle, nebo vztýčený bodák.

Šavle se předepsaným vojenským způsobem užívala zpravidla k seku a jen výjimečně k bodání. Štábnímu strážmistru Malantovi bylo jasné, že s rozvášněnými dělníky nic nesvedou. Jelikož chtěl zabránit krveprolití a nechtěl ohrozit život jiných osob, než iniciátora odporu Rudolfa Mrkvana, tak se raději dali na ústup.

Po návratu zpět do četnických kasáren již zde byli přítomni velitel stanice vrchní strážmistr Beran a štábní strážmistr Pavel Štěrbáček, kteří se před několika minutami vrátili ze služební obchůzky.

Velitel četnické stanice po seznámení se situací rozhodl o plném vyzbrojení všech členů tříčlenné četnické hlídky a jejím odchodu do místní cihelny.

Zde přetrvávalo srocení přítomných dělníků a dělnic, neustále podněcovaných Rudolfem Mrkvanem.

Vrchní strážmistr Beran vyzval ve jménu zákona přítomné, s výjimkou Rudolfa Mrkvana, aby se rozešli do svých domovů.

Část z nich četníkovy výzvě uposlechla, část nikoliv. Zprostřed davu Rudolf Mrkvan dokonce házel po četnících hrnce. Proto vrchní strážmistr opět vyznal ve jménu zákona k rozchodu s tím, že pokud neuposlechnou, bude použito zbraně.

Následně nařídil vzít karabiny do ponosu. Na to Rudolf Mrkvan reagoval tím, že předstoupil před skupinku převážně mužů, kteří se na druhou výzvu četnického velitele začali rozcházet, rozhrnul si košili a vyzval četníky, ať jej tedy bodnou.

Když se k němu pomalu postupující štábní strážmistr Štěrbáček s karabinou v ponosu ze strany blížil, nakopl jej Mrkvan vší silou do břicha, až četník zavrávoral. V tom okamžiku již vrchní strážmistr Beran na nic nečekal, a bodl útočníka nikoliv do břicha, jak si přál, ale přesně po vojensku do stehna.

To Mrkvana rozčílilo a popadl na zemi ležící sekeru a začal se s ní ohánět po četnících. Přesto, se štábnímu strážmistru Malantovi podařilo nasadit na jeho levou ruku řetízky. Štábní strážmistr Štěrbáček potom vyrazil útočníkovi z ruky sekeru, povalil jej na zem a napomohl k jeho spoutání.

Po ošetření obvazovým balíčkem byl Rudolf Mrkvan odvezen na v cihelně vypůjčeném povozu do Hulína k místnímu lékaři a po ošetření lékařem byl následně dopraven zpět do věznice okresního soudu v Kroměříži. Vězeňský dozorce Mrkvana přivítal se slovy, že mu zde ani nestačil vychladnout jeho kavalec…

Po návratu do četnických kasáren následovalo zpracování Hlášení o užití zbraně podle § 28 II. dílu Jednacího řádu četnictva. V předepsaném hlášení bylo uvedeno, že k použití zbraně došlo ve službě, vrchním strážmistrem Václavem Beranem, podle ustanovení § 13 bodu 1, a to bodnutím bodáken do stehna nebezpečného zločince Rudolfa Mrkvana, aby byl odvrácen násilný útok na četnickou hlídku, se způsobeným lehkým zraněním a následným dodáním do věznice okresního soudu v Kroměříži. 

Na konci února 1933 byl Rudolf Marvan senátem krajského trestního soudu v Uherském Hradišti odsouzen pro zločin krádeže a veřejného násilí proti osobě úřední ke trestu žaláře na osm měsíců a to nepodmínečně.  

Příklad druhý

Neděle 10. května 1931 byla krásným slunečným dnem. Strážmistr Jan Horný z třímužové četnické stanice Mnichovice v politickém okrese Říčany u Prahy měl po dlouhé době celý den volno, a tak po obědě vyrazil na procházku do přírody. Je samozřejmostí, že byl ustrojen ve vycházkovém stejnokroji a ozbrojen služební šavlí.

V zájmu prohlubování místní znalosti služebního obvodu prošel Hrusice a Turkovice. Pokračoval dokonce do Ondřejova náležejícího již do politického okresu Český Brod, v němž bylo sídlo sousední četnické stanice. Zde navštívil kamaráda ze školy pro výcvik četníků na zkoušku strážmistra Josefa Řádu a přes Třemblat se vracel zpět do Mnichovic.

Od návštěvy Třemblatu, který již spadal do jejich staničního služebního obvodu, si strážmistr Horný sliboval, že zde potká děvče, které se mu líbí a doufal, že bude příležitost, aby dívku oslovil. Na tuto příležitost je vycházkový stejnokroj rozhodně vhodnější, než služební. Naděje si, ale dělal marně, jelikož dotyčnou dívku nepotkal, i když procházel Třemblat doslova křížem krážem.

Po celoodpolední procházce měl řádně vyschlo v krku, a tak se rozhodl dojít na jedno či dvě orosené do hostince na náměstí. Z otevřeného okna hostince byl slyšet hlahol. Až nyní si strážmistr uvědomil, že místní mají důvod k oslavě, neboť se odpoledne odehrál meziměstský fotbalový zápas mnichovických s říčanskými a domácí s největší pravděpodobností vyhráli.

Do výčepní místnosti vstoupil četnický strážmistr doslova jako na zavolanou. Oslava fotbalového vítězství byla v plném proudu, a dokonce se zvrhla ve rvačku fanoušků notně posilněných alkoholem.

Nešťastný hostinský požádal příchozího strážmistra, i když podle toho že neměl přílbu ani karabinu se vztýčeným bodákem mu bylo jasné, že není ve službě, aby se pokusil zjednat v lokále pořádek.

Než se strážmistr Horný stačil rozhlédnout po místnosti, mihli se mu před očima dva muži, a přitom se jeden z nich rozpřáhl a uštědřil druhému pořádnou facku. Na což strážmistr zareagoval tím, že vyzval útočníka, aby s ním šel z výčepu ven, neboť ho chtěl zjistit za účelem udání a dále ho hodlal vyzvat, aby se uklidnil a šel domů.

Dotyčný si zřejmě asi ani neuvědomil, že před ním stojí četník a bral to jako výzvu k zápasu, který záhy se vší vervou započal. Proto jej strážmistr rychle zpacifikoval za využití policejních hmatů. Na bolest způsobenou hmaty reagoval muž přivoláním posily, jakéhosi Franty z lokálu. Po chvíli se skutečně před hostinec dostavil druhý muž. Podle podoby bylo strážmistru Hornému jasné, že se jedná o sourozence. Oba si začali četníka dobírat a dokola se začali shlukovat další podnapilí návštěvníci z hostince.

Situace se vyvíjela pro četníka velmi nepříznivě a jeden z útočníků dokonce sáhl po jeho služební šavli. Ve vytažení šavle z pochvy naštěstí strážmistr stačil vší silou zabránit. V tom okamžiku se do hloučku vřítil s pokřikem obecní strážník Karel Materna. Až jeho zásah odpoutal pozornost přítomných a zejména útočníků a strážmistr Horný tak stihl vytasit šavli ke své obraně. Útočníci sice zanechali svých výpadů na četníka a omezili se pouze na nadávky. Ostatní přítomní byli donuceni obecním strážníkem k rozchodu.

Obecní strážník Materna sdělil, že se jedná o jemu dobře známé bratry Václava a Františka Boršovy, náruživé fotbalové fanoušky a rváče.

Oba bratři byli ihned v pondělí udáni okresnímu soudu v Říčanech u Prahy pro zločin veřejného násilí proti osobě úřední a pro přestupek urážky stráže. Strážmistr Horný si až nyní uvědomil, že jej ani četnická uniforma se šavlí neochrání před výpady opilců.

Na konci měsíce srpna 1931 se před senátem krajského trestního soudu v Praze bratři Boršové zpovídali ze svých činů. Jelikož se nepodařilo u soudu prokázat, který z bratrů vztáhl ruku na četníkovu šavli, byli uznáni vinnými pouze pro přestupek urážky stráže a odsouzeni každý na jeden týden do vězení. Vzhledem k tomu, že oba byli v minulosti již trestáni, byly tresty uděleny nepodmínečně.  

Četník se služební šavlí

 

Obálka knihy Četnická abeceda

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

V roce 1928 připadl Svátek práce na úterý. Pohotovostní službu na kutnohorské pátrací stanici držel strážmistr Sainer, který trávil službu zprvu předepsanou údržbou přiděleného motorového kola a poté se začal věnovat aktualizaci pátracích pomůcek, přičemž zapisoval vyhlášení a odvolání pátrání z Ústředního policejního věstníku a Policejního oznamovatele do knih pátrání.

Krátce po deváté hodině se ve staniční kanceláři rozezvučel telefonní přístroj, který oznamoval, že na silnici vedoucí od Poličan do Kutné Hory došlo k přepadení a znásilnění sedmnáctileté dívky. Pachatel, kterému se podařilo uprchnout, při pronásledování vyhrožoval střelnou zbraní.

Na udané místo vyrazilo motokolo pátračky, v jehož postranním vozíku seděl strážmistr Oplištil se služebním psem, německým ovčákem Adou.

Po příjezdu na místo činu se hlídka pátrací stanice od strážmistra Břetislava Stehlíka z kutnohorské četnické stanice dozvěděla, že sedmnáct roků stará Adéla Hajná z Poličan šla ráno se svými dvěma mladšími sourozenci po silnici do Kutné Hory na oslavu 1. května. Když přicházeli ke Kutné Hoře, vyskočil ze křoví u silnice mladík, který se vrhl na Adélu Hajnou, povalil ji do příkopu u cesty a zde na ní přes její odpor vykonal soulož. Když to její mladší sourozenci spatřili, dali se na útěk domů a vše sdělili otci, který spolu se sousedem přiběhl k místu napadení. Poté co jim znásilněná dívka vylíčila, co se stalo, začali násilníka pronásledovat v udaném směru jeho útěku. Tak došli polními cestami až k lesíku na takzvanou Bylanku, kde mladíka dostihli. Ten když zjistil, že mu hrozí dopadení, otočil se proti Janu Hajnému, vytáhl přitom z kapsy revolver a křikl na něho: „Jak se hneš, tak tě střelím!“ Vlivem toho Hajný se svým sousedem upustili od dalšího pronásledování a mladík zmizel v lese. Následně byl případ oznámen četnictvu.

Služební pes Ada navětřil stopu pachatele a vedl svého pána pěšinou podél potoka Bylanka až do obce Bylany. Odtud Ada vypracovala stopu vedoucí po silnici až do Kutné Hory, ale zde ji vzhledem k pohybu velkého počtu osob ztratila.

Podle popisu udaného Adélou Hajnou a jejím otcem byl strážmistrem Sainerem zpracován pátrací oběžník, který byl rozeslán na všechny četnické stanice v obvodu kutnohorské pátrací stanice. Strážmistr Oplištil zatím zpracoval podrobný záznam s výsledky nasazení služebního psa.

Rozeslané pátrací oběžníky zůstaly bez odezvy a stejně tak zůstalo bez výsledku prověřování záznamů o spáchaných a dosud neobjasněných činech podobného charakteru i prověření osob, které se v minulosti dopustily podobného činu.

Ve středu 16. května 1928 odpoledne se na kutnohorskou pátrací stanici dostavil otec znásilněné dívky Jan Hajný s tím, že mezi zedníky pracujícími na opravě fasády jednoho domu v Sedlci spatřil pachatale znásilnění své dcery.

Na motokole řízeném strážmistrem Sainerem se do Sedlce vydal kromě oznamovatele i velitel pátračky vrchní strážmistr Kousal.

V Janem Hajným označeném muži byl zjištěn 21 roků starý pomocný dělník Josef Pecha z Nových Dvorů. Při osobní prohlídce Pechy ani při prohlídce jeho věcí nebyla žádná zbraň nalezena, a proto rozhodl vrchní strážmistr Kousal o provedení domovní prohlídky v jeho bytě.

V nedalekých Nových Dvorech byl v rodinném domku Pechových ve věcech Josefa Pechy nalezen ostře nabitý starý pětiranný revolver a větší množství pornografických fotografií.

Následně byla provedena konfrontace zatčeného s jeho obětí Adélou Hajnou, která Pechu označila za pachatele svého znásilnění.

Při výslechu Pecha četníkům uvedl, že s ženami prozatím neměl žádnou zkušenost. Po prohlížení pornografických obrázků, které zakoupil před časem od neznámého muže na kolínském nádraží, se však u něho projevovalo silné nutkání ke zmocnění se ženy. To bylo motivem k napadení urostlé dívky ustrojené v průhledné blůzce prosvícené slunečními paprsky. Pohledem na dívku byl natolik rozrušen, že si ani neuvědomil přítomnost jejích mladších sourozenců.

Zločin násilného smilstva

Dosud netrestaný Josef Pecha byl dodán pro zločin násilného smilstva spolu se zajištěnou střelnou zbraní, použitou proti pronásledovatelům po spáchání činu, do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Zajištěné fotografie byly spolu s předepsaným hlášením zaslány Ústředně pro potírání obchodu s necudnými publikacemi, která byla v roce 1921 zřízena při pražském policejním ředitelství.

Vrchní strážmistr Kousal sarkasticky poznamenal, že kdyby Pecha slavil Svátek práce prací a ne znásilněním mladé dívky, tak nemusel strávit polovinu měsíce lásky a zbytek léta ve vězení.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Slovo „podpovídka“ poprvé užil spisovatel Karel Čapek k označení velmi krátké povídky, obsahující pouze pointu. Přesně taková je i kopa četnických podpovídek, časově zasazených do doby Čapkových Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy. Jednotlivé podpovídky vycházejí ze skutečných případů a událostí, se kterými se setkávali četníci během výkonu své náročné služby. Dnes přinášíme ukázku ze stejnojmenné knihy

Četníkův zachránce

Strážmistr Emil Kaps zařazený na četnické stanici v okresním městě Fryštát ve Slezsku byl vůdcem služebního psa. S fenou německého ovčáka drobného vzrůstu jménem Asta vykonával strážmistr Kaps v případě potřeby službu v celém obvodu okresního soudu ve Fryštátě.

Četník s německým ovčákem

 Velitel fryštátské četnické stanice vrchní strážmistr Jan Wariš předepisoval strážmistru Kapsovi všechny noční, ale i většinu denních služeb právě s jeho služebním psem Astou.

Dne 27. září 1922 přistihl strážmistr Kaps při denní obchůzce nedaleko nádraží ve Fryštátě podezřelého muže, který po spatření četníka zrychlil svůj krok směrem ke trati Fryštát – Ráj.

Proto jej strážmistr dostihl a požádal jemu neznámého muže o prokázání totožnosti. Kromě toho, že dotazovaný muž uváděl nespolehlivé údaje, upoutalo četníkovu pozornost to, že se dotyčný velmi zvláštně choval a zejména to, že jeho zrak byl neustále upřen na služebního psa Astu.

Vzhledem k těmto skutečnostem přistoupil strážmistr Kaps k provedení osobní prohlídky, při které našel v náprsní kapse mužova kabátu automatickou pistoli značky Walther model IV, ráže 7,65 milimetru s osmi náboji v zásobníku a v další z kapes objevil elektrickou svítilnu a píšťalku.

To již byl důvod k mužovu zadržení, jelikož v poslední době došlo ve fryštátském politickém okrese několika loupežným přepadením střelnými zbraněmi ozbrojenými lupiči.

Jelikož zadržený nebyl schopen vysvětlit důvod své přítomnosti ve Fryštátě, jakož i potřebu nošení ostře nabité střelné zbraně, elektrické svítilny a píšťalky, domníval se strážmistr Kaps, že se jedná právě o jednoho z členů lupičské tlupy, po které četnictvo v celém politickém okrese doposud delší dobu neúspěšně pátralo.

O zadržení podezřelého muže a jeho dodání do věznice okresního soudu sídlícího v téže budově, ihned velitel četnické stanice vrchní strážmistr Wariš informoval fryštátského okresního četnického velitele nadporučíka výkonného Otu Demela majícího kancelář ve druhém patře budovy.

Okresní četnický velitel v zadrženém zjistil jemu osobně dobře známého a pro loupeže a krádeže již opakovaně trestaného Karla Wachtarczyka ze Stonavy, a proto se osobně ujal řízení dalšího pátrání.

Při důkladném výslechu nadporučík Demel Wachtarczykovi dokázal, že veškeré jím doposud uváděné údaje jsou nepravdivé.

Následovalo provedení konfrontace s jedním z přepadených, místním obchodníkem Löwensteinem, který s určitostí poznal Wachtarczyka jako jednoho z lupičů, kteří jej před časem přepadli a oloupili.

Až teprve nyní Wachtarczyk doznal, že je skutečně členem početné lupičské tlupy, která z Horního Slezska v Polsku dochází na území Československé republiky za účelem páchání loupeží a krádeží a po spáchání činu zase prchá zpět do Polska.

Dalším pátráním bylo zjištěno, že se jedná o čtrnáctičlennou tlupu, jejímiž členy byli většinou českoslovenští státní příslušníci stíhaní zatykači vydanými československými soudy a kteří po ukončení plebiscitu ve Slezsku uprchli do Horního Slezska, kde se mimo jiné účastnili tamního povstání.

Členům této lupičské tlupy bylo dokázáno spáchání čtyř loupeží, a jeden pokus loupežného přepadení, při kterém dokonce hodili prchající lupiči po svých pronásledovatelích ruční granát, který zranil dvě osoby těžce a jednu lehce.

Porotou v Moravské Ostravě byl v říjnu roku 1924 Karel Wachtarczyk odsouzen na dvanáct roků těžkého žaláře a další členové lupičské tlupy zatčení v Polsku byli odsouzeni čtyři na pět roků, jeden na tři roky, jeden na jeden a půl roku a jeden na jeden rok těžkého žaláře.

Velmi zajímavou byla výpověď lupiče Emila Zorychty ze Žibřidovic v Polsku, který uvedl, že dne 27. září 1922 se s Wachtarczykem a třemi dalšími členy tlupy zúčastnil loupežné výpravy do Fryštátu za účelem oloupení místního obchodníka Scheina a poté občana Josefa Moskvy ve Stonavě. Za stodolami ve Fryštátě čekali na Wachtarczyka, který zůstal někde pozadu a byli ze vzdálenosti třiceti kroků svědky, jak četník se psem zadržel Wachtarczyka, prováděl jeho osobní prohlídku a poté jej odváděl k soudu. Přitom se radili, jak Wachtarczyka osvobodit, avšak netroufali si napadnout četníka, neboť se obávali psa, který ho doprovázel.

Z uvedeného případu bylo zřejmé, že i drobná fena Asta zachránila strážmistra Kapse od napadení skupinou nebezpečných a ozbrojených lupičů.    

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, právě vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání u všech knihkupců.

Kniha bude vydána i v elektronické podobě.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.