Starý zločin – Michal Dlouhý

Velitelem četnické stanice Buštěhrad v politickém okrese Kladno byl již po řadu let vrchní strážmistr Josef Drs. V prosinci roku 1931, se jako každoročně v rodině pana vrchního strážmistra Drse konala zabíjačka. Od časného rána v kotlích vřela voda a řeznický mistr Jaroslav Suntych z nedalekých Středokluk konal svoji práci.

Již před polednem byl pro přítomné na stole první ovar s hořčicí a křenem. Po občerstvení byla vařena bílá a černá polévka a pokračovaly práce na zpracování sádla a výrobě tlačenky, jaternic a jelit.

Četníci na zabíjačce

Když bylo vše hotovo, zasedli sousedé ke stolu, kde koštovali letošní produkty páně Suntycha a zapíjeli je dílem slivovicí a dílem ležákem z buštěhradského panského pivovaru. Pan vrchní strážmistr poslal dceru se zabíjačkou do četnických kasáren pro své tři podřízené četníky.

Následně se svezla řeč na co jiného než na četničinu a na zločiny, což bylo vždy pro všechny velmi zajímavé téma. Jeden ze sousedů se pana vrchního strážmistra zeptal na případ, který byl před několika měsíci středem zájmu veřejnosti.  

Starý zločin?

V nedalekých Lidicích byl na konci července roku 1931 v kostnici pod kostelem nalezen zachovalý trup lidského těla bez hlavy.

Ohledáním nalezených lidských ostatků soudní komisí okresního soudu na Kladně bylo zjištěno, že se jedná o tělo ženy slabší postavy ve věku 20 až 30 let, která zemřela před 10 až 15 roky.

Případem se samozřejmě okamžitě začalo zabývat četnictvo, a to jak četnická stanice na Buštěhradě, tak i kladenská pátrací stanice.

Vrchní strážmistr Drs na naléhání přítomných sdělil několik dalších prodrobností k případu. Pátráním četnictva bylo zjištěno, že se jednalo o 25 roků starou Františku Vnukovou z Nebuze č.p. 45 u Malých Přílep.

Dotyčná v době světové války žila u své sestry Anny Trousilové hostinské na Buštěhradu. Zmizela, když nesla zabíjačku z Buštěhradu do Zákolan vzdálených osm kilometrů. Do cíle své cesty však již nedošla.

Pátrání četníků zůstalo bezvýsledné. Františka Vnuková tehdy zmizela doslova beze stopy. Po letech se na případ zcela zapomnělo.

Obnovené pátrání četnictva prozatím nevedlo ani k nálezu oddělené hlavy ani k vypátrání pachatele násilného činu.

Dcera vrchního strážmistra se z buštěhradských četnických kasáren, kam shodou okolností rovněž nesla zabijačku, vrátila v pořádku. Ihned začala nabízet přítomným něco k zakousnutí. Všichni byli doslova přesyceni masnými výrobky, a proto jim přišly vhod škvarkové pracny, které mezitím upekla z právě vylisovaných škvarků paní vrchní strážmistrová. Po ještě teplých pracnách se ke spokojenosti hospodyně doslova zaprášilo.

ŠKVARKOVÉ PRACNY

Rozpočet: 20 dkg škvarků, 20 dkg hladké mouky, 10 dkg pískového cukru, 1 vejce, 1 tabulka hořké čokolády, 1 lžička tlučeného hřebíčku a 1 lžička tlučené skořice.

Hořká čokoláda Eva

 Předpis: Škvarky umeleme a smícháme je s moukou, cukrem a nastrouhanou čokoládou. Do směsi zapracujeme vejce, tlučený hřebíček a tlučenou skořici a vypracujeme vláčné těsto. Těsto vpravujeme do formiček a pečeme 15 minut ve středně horké troubě. Ještě teplé obalujeme v cukru.   

Obálka knihy Četnická kuchařka

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická Kuchařka, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Obraz – Hana Lajtkepová

Na tu vernisáž se mi ani trochu nechtělo. Víc než kdy jindy. Jenže mi došly výmluvy a Katka se nenechala obměkčit.

„Prosím tě nevymýšlej zase. Nemůžeš být pořád zavřená doma. Kdy sis naposled někam vyšla? Tos chodila ještě do školy, ne? Prostě dneska večer se mnou jdeš a hotovo. Přijdeš snad konečně na jiné myšlenky. Konec debaty!“

Sakra, měla jsem do práce přijít v teplácích, to by snad zabralo! Ale tepláky byly uložené ve skříni doma a já večer opravdu vyrazila na vernisáž. Katka byla nadšená. Sotva jsme vešly do galerie, popadla dvě sklenky s vínem a jednu mi vrazila do ruky.

„Napij se a netvař se jako bys snědla kilo citronů. Jestli se fakt nechceš bavit s lidma, tak si prohlídni obrazy. Jsou super. Aaaa … ahoj Deniso!“ Katka na mě ještě jednou významně povytáhla obočí a odplula směrem ke své známé. Usrkla jsem vína. Bylo docela dobré a po těle se mi snad hned začalo rozlévat příjemné teplo. Tak dobře, prohlédnu si obrazy, když už jsem tady.

Vyrazila jsem k obrazům, kde nebylo moc lidí. Katka měla pravdu, docela se mi líbily. Zaměřila jsem se na umění a pomalu postupovala od malby k malbě. A pak jsem naprosto ztuhla a zůstala civět na to dílo. Ten obraz visel maličko stranou od ostatních, ve zvláštním pološeru. Zimní potemnělá ulice, stará lampa jako kdyby z posledních sil pomrkávala a hrozila definitivním zhasnutím. Domy s temnými okny. Ponuré ticho, ostrý mráz. Celá jsem roztřásla a nemohla přestat zírat na obraz. Když se za mnou ozval hlas, nadskočila jsem leknutím.

„Tenhle mám rád. Číší z něj takový klid, naplnění. Definitivní naplnění.“

Za mnou stál vysoký muž a i když zjevně mluvil ke mně, zasněně hleděl na obraz, který mě tak děsil.

Až po pár vteřinách pohlédl i na mě. Jakmile spatřil mou tvář, mihlo se mu v očích překvapení a pak ještě něco, co jsem neuměla pojmenovat. Ale rozhodně mě to vyděsilo ještě víc. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl jinak a já uvnitř začala panikařit. „Promiňte, jsem Petr. Ten obraz jsem namaloval už dávno, ale k tomu tématu se často vracím. Koneckonců, v té ulici bydlím. Myslím, že mé
další obrazy by se vám líbily. Rád bych vám je ukázal, ale většinu mám v ateliéru. Je to necelé dva bloky odtud. Měla byste zájem?“

Kdybych nestála v galerii, asi bych začala řvát strachy. „Pro-promiňte, nejsem tu sama a navíc už budu odcházet. Tak snad někdy jindy.“

„Neutíkejte. Ten obraz je můj a váš osud. A tomu utéct nemůžete. To přece víte.“ Teď už jsem se třásla tak, že mi víno vyšplíchlo na halenku. Ani nevím proč sem odvrátila zrak od muže zpět k obrazu. Temná ulice jako kdyby ožila. Padal sníh, bylo neuvěřitelné ticho, které přerušily rychlé kroky za mými zády.

„Hej, holka! Počkej na mě!“ Nevěřícně jsem se ohlédla. Stála jsem uprostřed tmavé ulice a blížila se ke mně vysoká mužská postava. Dala jsem se do běhu. Přede mnou se ale otvírala pouze ještě temnější a smrdutější ulička. Nebyl vidět její konec.

„Pom-!“ Můj výkřik zdusila ruka, která mi surově zavřela ústa.

„Šetři dechem! Tady tě stejně nikdo neuslyší a kdyby přece, chtěl by se k nám určitě přidat.“ Ten vysoký muž mne dohonil snadno a teď mi výhružně hleděl do očí. Bože! To je přece ten malíř! Z očí mi začaly kanout slzy.

„My dva jsme si souzení. Je to náš osud, tvůj a můj. Tomu neutečeš.“ Pronesl chraptivě a postrčil mě do té smradlavé uličky. Nemohla jsem utéct. Byl příliš silný. Nemohla jsem křičet, jeho silné ruce mi sevřely hrdlo a prsty se pevně sevřely. Ten stisk byl stále silnější a silnější. Přestávala jsem vnímat, vše
se vzdalovalo… Viděla jsem své bezvládné tělo na studené zemi tmavé uličky. Přeběhla přes něj hladová krysa, ale už mi to nevadilo. Vysoký muž zhluboka vzdychl a pak se na mé tělo dlouze zahleděl. Cítila jsem jeho uspokojení, jeho … naplnění. A pak vše pohltila temnota.

Noční můra, která mě děsila celý život tady náhle obživla. Zalapala jsem po dechu a opřela se o zeď.

„Jste nějaká bledá. Dejte si ještě víno a pak se projdeme na čerstvém vzduchu.“ Malíř se ode mne na okamžik odvrátil a mávnutím přivolal obsluhu. Na tácku stály naplněné sklenky, ale také plná láhev červeného vína. Netuším, kde se ve mně najednou vzala ta síla, ale než stačil kdokoliv zareagovat, popadla jsem odzátkovanou láhev, vychrstla její obsah na obraz a pak jsem vší silou, kterou jsem v sobě našla, uhodila malíře lahví do hlavy. A znovu a znovu.

Nepamatuji se, jak jsem se z galerie dostala do malé vyšetřovací místnosti. Naproti mně seděl zamračený policista a s nechutí dopisoval mou výpověď.

„Takže pan Vysoký vás zavraždil. Jak mi vysvětlíte, že vy tady sedíte živá a on bojuje v nemocnici o život, protože jste mu rozmlátila hlavu lahví?“

„Protože … protože se to stalo v jiném životě. Nebyl za tu vraždu potrestaný a také mě tenkrát okradl. Vzal mi památeční prsten po babičce. Nic jiného cenného jsem neměla a on si ho sprostě vzal jako suvenýr. Takový krásný prsten ze stříbrných kvítků a s modrým kamenem uprostřed. A-„

„Tak dost! Asi moc koukáte na televizi.“ Policista naštvaně odhodil tužku a chtěl ještě něco říct. Otevřely se ale dveře a kolega ho požádal, aby šel ven. Zůstala jsem sama. Cítila jsem se otupělá, ale také jsem cítila zvláštní úlevu. Jako kdybych navždy zahnala noční děsy, které mne provázely od dětství. Nevěděla jsem, že mě oba policisté přes sklo pozorují.

„Ta ženská je magor. Nebo dobrá herečka. Ale to jí nepomůže.“ Zavrčel naštvaně vyslýchající policista.

„No, to jsem si myslel taky, ale podívej se na tohle.“ Podstrčil kolegovi desky a otevřel je. Byly plné skic mrtvé mladé ženy ležící mezi odpadky. A vždy měla na levé ruce navlečený jemný prsten ze stříbrných kvítků s kamenem uprostřed.

Na text se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové

foto: pixabay

Četnická služba – Michal Dlouhý

Četník na zkoušku závodčí Vasil Brindzej byl nejmladším příslušníkem z četnické stanice Veliká Běhaň v politickém okrese Berehovo.

Když byl od počátku září roku 1932 odvelen do Užhorodu, aby zde absolvoval školu pro výcvik četníků na zkoušku, tak zjistil, že je jedním z mála četnických aspirantů rusínské národnosti.

Četník na zkoušku závodčí PR

Čas trávený v nástupní škole utíkal posluchačům doslova jako voda a než se nadáli, přišel prosinec a s ním i předvánoční doba. Pro zpříjemnění vánočních svátků, které nemohli trávit se svými blízkými, jak je tomu v době vánoční zvykem, se četníci pustili do slavnostní výzdoby četnických kasáren.

Zemské velitelství četnictva Užhorod 04

Učební osnovy předepisovaly ke studiu jednotlivá ustanovení služební instrukce pro četnictvo. Instruktor vrchní strážmistr Emanuel Kocum uložil posluchačům naučit se přes vánoční svátky doslovně velmi důležité ustanovení § 99 upravující postup četnictva v případě nálezu mrtvoly.

Bylo to až absurdní, když v době, když si všichni křesťané připomínali narození páně, tak se četničtí učedníci v Užhorodu biflovali, jak mají postupovat, když najdou mrtvolu. I taková je podoba náročné četnické služby. Jakoby nestačilo samotné odloučení od nejmilejších v době svátků.

Závodčímu Brindzejovi nejlépe vyhovovalo, když si ustanovení zákonů a dalších předpisů, které měl znát nazpaměť, opsal na papír a z rukopisu se text následně naučil zpaměti.

§99

(1) Nalezne-li četník nějakou mrtvolu, má nejprve zevrubně prozkoumati nejbližší okolí a místní poměry a co shledá, si zaznamenati; mimo to má si poznamenati, v jaké poloze byla mrtvola nalezena a byla-li oděna má teké jednotlivé části oděvu zevrubně sepsati.

(2) Byl-li by někdo nablízku a nebylo-li by proti němu žádné podezření, má četník hleděti, aby na něm co možná nejvíce vyzvěděl a nemá vůbec ničeho opominouti, co by mohlo úřadu objasniti způsob a příčinu smrti.

(3) Ukáží-li se příznaky, že někdo nezemřel smrtí přirozenou, nebo byla-li nalezena mrtvola osoby neznámé, uvědomí o tom četnická stanice urychleně státní zastupitelství nebo nejbližší okresní soud, bez jejichž dovolení nesmí býti mrtvola pohřbena.

(4) Není-li smrt při nálezu lidského těla nade vší pochybnost patrna a připouštějí-li nějaké známky možnost záchrany, jak tomu bývá na př. při osobách zmrzlých, utopených, zadušených, zasypaných nebo vybuchnutím parního kotle zraněných, má četník pečovati o to, aby se dotčenému dostalo co nejrychlejší záchranných pokusů. Vůbec má četník, utrpěl-li někdo zranění nebo úraz, ať již náhodou, nedbalostí anebo úmyslně, ihned pečovati o rychlou pomoc, má vyšetřiti příčinu a událost oznámiti příslušnému úřadu.

 

V balíkové poštovní zásilce obdržel závodčí Vasil Brindzej od kolegů z četnické stanice vánoční dárek, který si smí rozbalit až na Štědrý den a staniční kuchařku mu upekla a poslala perníčky na stromeček, které použil k ozdobení vánočního stromečku v místnosti jídelny četnických kasáren.

Vánoční výzdoba v kasárnách

Skutečně až na Štedrý večer, po rozbalení balíčku od kolegů, v něm nalezl malou, ale poměrně silnou červenou knihu s názvem RUKOVĚŤ ČETNICTVA. Jednalo se o třetí doplněné vydání knihy štábního kapitána Josefa Erharta. Při nalistování § 99 zjistil, že ustanovení třetího odstavce má dvě verze. Jedna platí pro zemi Českou a zemi Moravskoslezskou a druhá, kterou již celou znal nazpaměť, pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou. To bylo způsobeno skutečností, že zatímco v Čechách, na Moravě a ve Slezsku platilo trestní právo dříve rakouské, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi platilo trestní právo dříve uherské.

Pro zajímavost si přečetl ustanovení služební instrukce platné v takzvaných historických zemích.

(3) Nejde-li již z okolností s jistotou najevo, že smrt byla způsobena náhodou nebo sebevraždou a nikoli nějakým trestným činem – v kterémž případě se to má jen služebnímu úřadu oznámiti a o to pečovati, ab mrtvola byla za příčinou ohledání uschována – má četník neprodleně zaříditi, aby soud nebo státní zastupitelství o případu byly uvědoměny a má učiniti opatření, aby mrtvola byla prozatím hlídána.

Jak je zřejmé, uvedené ustanovení, je mnohem delší než to, co se musel zpaměti naučit. A tak byl závodčí Brindzej nakonec rád, že slouží na území bývalého uherského trestního práva. Četnická služba však byla v obou částech státu stejně náročná. S tímto závěrem odcházel spolu se svými kolegy na půlnoční mši.

Až následně se četník Brindzej při podrobném čtení knihy dozvěděl, že pro československé četnictvo platila původní služební instrukce pro rakouské četnictvo z roku 1895, avšak s výjimkou několika ustanovení navazujících na trestněprávní předpisy a v těchto případech pro četníky na Slovensku a na Podkarpatské Rusi platila ustanovení bývalé uherské četnické instrukce.    

 PERNÍČKY NA STROMEČEK

Rozpočet: 25 až 30 dkg černé nebo hladké mouky, 8 dkg moučkového cukru, 7 g užívací sody, 10 dkg medu, 1 vejce, 1 lžíce mléka, kůra z 1 citronu, hřebíček, skořice a tuk na vymazání plechu. Na polevu 1 bílek, šťáva z 1 citronu a práškový cukr.

Předpis: Mouku smícháme s cukrem a s užívací sodou, přidáme špetku tlučeného hřebíčku, špetku tlučené skořice a vše dobře promícháme. V nádobce rozpustíme med a přimícháme do něho mléko a po vystydnutí v něm rozkvedláme vejce. Uvedeným zaděláme připravenou směs a do vytvořeného těsta přimícháme citronovou kůru. Vypracované těsto rozválíme a vykrajujeme z něho formičkami. Pečeme do růžova na tukem potřeném plechu 10 až 15 minut do růžova. Poté potřeme polevou z bílku citronové šťávy a práškového cukru.

Obálka knihy Četnická kuchařka

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická Kuchařka, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Osudové rozhodnutí – Michal Dlouhý

Vzhledem k tomu, že se zdravotní stav služebního psa pátrací stanice Bariho nezlepšoval a byl již dva měsíce nezpůsobilým pro výkon bezpečnostní služby, byl vlastní pes Bari dnem 25. srpna 1932 definitivně vyřazen ze seznamu psů používaných v bezpečnostní službě.

V návaznosti na to zemské četnické velitelství v Bratislavě přemístilo dnem 1. září 1932 strážmistra Rudolfa Votrubu s jeho vlastním služebním psem Altem na pátrací stanici v Nitře.

   

 Uvedeným rozhodnutím se strážmistru Votrubovi splnilo přání stát se vůdcem služebního psa na jedné ze čtyřiceti pátraček v republice.

Pro rodinu Votrubových z toho plynula ještě další výhoda, neboť stravné příslušníků četnictva na pátracích stanicích bylo na základě výnosu ministerstva vnitra č. 9728/13 ze dne 17. února 1930 zvýšeno na 1 Kč 50 hal za hodinu, bez zřetele na to, zde se jedná o dobu denní či noční.

Mezi osazenstvem nitranské pátračky byli oba staří známí vlídně přijati, a jejich příchodem bylo očekáváno zlepšení výsledků docilovaných při stopování pachatelů trestných činů, neboť Bariho výslednost a úspěšnost se v návaznosti na jeho rostoucí věk a zhoršující se zdravotní stav postupně snižovala.

Dosavadní vůdce služebního psa štábní strážmistr Neumann byl ke stejnému datu přemístěn na pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Humenném, kde převzal erárního služebního psa – fenu Astu.

Alto i jeho pán nyní měli naději, že již nebudou veleni do obyčejné obchůzkové služby, ba naopak, že se nyní budou věnovat výhradně stopování a že se budou vozit po rozsáhlém staničním obvodu pátračky v postranním vozíku motorového kola či dokonce v automobilu. O tom, že to neplatilo zcela bezvýhradně, se novopečený vůdce služebního psa pátračky přesvědčil po několika týdnech, kdy byl dále velen do obchůzkové služby a v případě, kdy nebyl k dispozici služební automobil ani motorové kolo, cestovali na místo činu i po železnici.

V pondělí 5. září 1932, v době krátce po zahájení pokračovacího výcviku prováděného dle rozvrhu stanoveného zemským velitelstvím četnictva se v kanceláři pátrací stanice rozezvučel telefonní přístoj.

Četnická stanice Komjatice v politickém okrese Nové Zámky hlásila případ vraždy střelnou zbraní spáchaný v Růžovém dvoře na hajném.

Jelikož se v podstatě jednalo o samotu, byl do hlídky pátrací stanice vedené zástupcem vedoucího štábním strážmistrem Janem Slechanem zařazen i strážmistr Votruba s Altem. Cesta dlouhá téměr dvacetpět kilometrů uběhla díky dobré silnici poměrně rychle.

Po příjezdu na místo bylo od velitele komjatické četnické stanice vrchního strážmistra Rudolfa Čížka zjištěno, že ke vraždě došlo již předchozího dne, v neděli večer, o 21. hodině a obětí je hajný Štefan Szabo, který byl pachatelem, pravděpodobně pytlákem, težce zraněn výstřelem z dlouhé střelné zbraně. Hajný na následky utrpěného zranění i přes poskytnutou lékařskou pomoc, po několika hodinách zemřel.

Strážmistr Votruba nalezl na místě znatelnou stopu bosého pachatele, který utíkal od Růžového dvora do polí. Alto uvedený na stopu tuto sledoval kukuřičným polem asi 600 metrů až k sousednímu poli osetému tabákem a tabákovým polem pokračoval dalších 300 metrů směrem na obec Velký Kýr. Na místě, kde se křižovalo více stop, se Alto zastavil. Po opakovaném navětření stopy dovedl Alto svého pána jinou trasou zpět do domu hajného Szaby.

Následně strážmistr Votruba zjistil, že se jedná o stopu vytvořenou místními četníky a hajnými, kteří se snažili pátrat po zřetelných pachatelových stopách. Tím došlo k překrytí původní pachatelovy stopy čerstvými stopami více osob. Přes opakovanou snahu vůdce služebního psa, se Alta nepodařilo uvést na více než dvanáct hodin starou stopu pachatele činu.

Při stopování bylo bezvětrné teplé počasí a Altova práce byla ztěžována prachem pokrývajícím pole. Vždy po 100 metrech přerušil svoji práci, aby si odpočinul a pak zase pokračoval dále. Důvodem neúspěchu však bylo smíšení stopy pachatele s pachem čerstvých stop. Byť by byl služební pes sebelepší, v tomto případě by úspěchu docílit nemohl.

Ze strany místního četnictva se jednalo o hrubé porušení zásad pro vyžadování služebních psů upravených výnosy ministerstva vnitra č. 27.500/13 ze dne 9. května 1923 a č. 55.316/13 ze dne 18. srpna 1924. Stopy pachatele namísto toho, aby byly ochráněny před zvědaci, byly poškozeny samotnými četníky!

Až 29. září 1932 byli pro podezření ze spáchání uvedené vraždy zatčeni příslušníky četnické stanice v Komjaticích Jan Zajac a Ondřej Blažko, oba ze Švajčárny v Komjaticích a byli dodáni do vazby okresního soudu v Nových Zámcích.

K následující rekvizici Alta došlo v pátek 16. září 1932 krátce před polednem četnickou stanicí Dolný Pial v politickém okrese Vráble k případu vloupání do železničního vagonu  na nádraží v Beši.

Vedoucí pátrací stanice vrchní strážmistr Alois Procházka na místo vzdálené od Nitry třicetpět kilometrů vyslal automobil řízený štábním strážmistrem Dřevickým. 

Od místního četníka štábního strážmistra Jana Suka se hlídka pátrací stanice dozvěděla, že neznámí pachatelé na nádraží navrtali podlahu železničního vagonu a odcizili z něho větší množství ječmene. Jeho přesné množství bude zjištěno až po převážení celého nákladu.

Uvedení služebního psa na stopu bylo komplikováno tím, že se jedná o velmi frekventované místo, na němž se pohybovalo velké množství cestujících osob i železničního personálu. Kromě toho byla kolej, na níž byl předmětný vagon odstaven, znečištěno velkým množstvím vápeného prachu ze saturačních kalů a tudíž hrozilo poškození Altova čichu.  Přesto se strážmistru Votrubovi podařilo uvést Alta na stopu pachatelů činu, kterou sledoval asi 200 metrů k silnici, kde ji vzhledem k vysokému pohybu osob ztratil.

Strážmistr Votruba začal pomalu chápat realitu používání služebních psů ke stopování, neboť se původně mylně domníval, že každé použití služebního psa bude korunováno úspěchem.

Místním četnictvem bylo následně nahlášeno, že bylo při krádeži neznámým pachatelem odcizeno celkem 360 kilogramů ječmeně v ceně 240 Kč.

Další případ, ke kterému byl Alto vyžádán, se stal ve čtvrtek 22. září 1932 v samotné Nitře. Z ohrazeného dvora obchodníka Ludvíka Juzsky v Masarykově ulici č. 9 byly neznámým pachatelem odcizeny dvě kachny.

Tentokrát byl strážmistru Votrubovi oznámen případ v 05.40 hodin ráno v jeho bytě městským policejním strážníkem Peterem Ninayem. V té době právě Alto dostával své jídlo. Rudolf Votruba pouze snědl pár soust z manželkou připravené snídaně, ustrojil se a vyrazili s Altem, který mezitím stihl zhltnout svoji porci, na místo činu.

Byli zde ještě dříve, než bývalí kolegové z místní četnické stanice štábní strážmistr Josef Brýl se strážmistrem Josefem Bojasem přivolaní mezitím druhým policejním strážníkem.

Kachny byly odcizeny z uzamčeného dvora a pachatel musel při příchodu přelézt prkenou ohradu do humen a stejnou cestou z místa činu odešel.

Alto uvedený na stopu tuto sledoval přes ulici Číneš na louky a vedl svého pána přes most u leteckých hangárů a dále přes louky k obci Tormoš. Asi 150 metrů před obcí bylo nalezeno peří oškubané ze dvou kachen. Na mostě před samotnou obcí však ke značnému pohybu lidí stopu ztratil.

Zardoušené a čerstvě oškubané kachny byly při pokračování pátrání v Tormoši nalezeny v domku Jozefa Stojky, který se při pod vlivem Altových vyceněných zubů a štěkotu označujícího stopovanou osobu, k činu doznal. Jako spolupachatele činu prozradil Pavla Dodka a Štefana Horvátha.

Při stopování bylo bezvětrné chladné ráno a rosa. Délka Altem vypracované stopy činila přes dva kilometry

Okradený majitel Juzska uvedl, že se skutečně jednalo o jeho kachny a udal jejich cenu ve výši 80 Kč.

Kolegové z nitranské četnické stanice byli rádi, že je jim strážmistr Votruba s Altem užitečný i po přemístění na pátračku.

Stejnou radost měl i vrchní strážmistr Procházka, jehož tímto nový služební pes pátračky a jeho vůdce přesvědčili o svých schopnostech.  

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Zlodějská skrýš – Michal Dlouhý

Služební pes, fena německého ovčáka jménem Blanka, jež nahradila vzhledem ke stáří vyřazenou Adu, se svým pánem štábním strážmistrem Aloisem Krulišem, kteří posílii kutnohorskou pátračku, byli na jaře roku 1934 v permanenci.

V noci na středu 4. dubna 1934 došlo v Kolíně k vyloupení dvou ohnivzdorných pokladen. První byla v kanceláři velkoobchodu uhlím Jana Roudnického na Prokopově třídě a druhá u obchodníka koloniálním zbožím Václava Růžičky na Pražské třídě.

Hlídka pátrací stanice v kanceláři velkoobchodu uhlím, který byl v poslední době vyloupen po několikáté, zjistila, že bylo ve vyloupeném trezoru, jistě k velkému úžasu pachatelů, nalezeno pouze několik drobných. Peníze byly totiž majitelem firmy, po opakovaných špatných zkušenostech v nedávné době, na noc vždy odnášeny. V pracovním stole byla po vylomení zásuvky odcizena pouze jedna stokoruna a zlatá brož s párem náušnic. Celkově způsobená škoda, včetně vypáčené pokladny, činila 2.100 Kč.

Zato v koloniálním obchodě bylo z vyloupené pokladny odcizeno 665 Kč, z příruční pokladny 50 Kč v drobných mincích a dále uherský salám, sardinky, koňak značky Martel a pytel kávy o váze 15 kilogramů, vše v hodnotě 2.820 Kč.   

Na obou místech byly zajištěny stopy obuvi pachatelů, otisky prstů nalezeny nebyly, což nasvědčovalo používání rukavic pachateli. Služební pes Blanka vypracoval stopu pachatelů vždy za roh sousedního bloku domů a zde ji ztratil. Bylo zřejmé, že pachatelé použili vůz k cestě na místo činu a k odvozu svého lupu.

V pátek 6. dubna 1934 večer byla rozbita výkladní skříň kutnohorského koloniálního obchodu Josefa Kozlíka a z obchodu byl odcizen 60 kilogramů vážící pytel mandlí a další koloniální zboží v ceně přes 2.500 Kč.

Služební pes Blanka uvedený krátce po zjištění činu na stopu pachatelů, tuto vypracoval okolo bývalého Tellerova cukrovaru na předměstí Karlov, kde ji ztratil. Zde pachatelé zřejmě naložili svůj lup do automobilu a odjeli.

V noci z 8. na 9. dubna 1934 se neznámí pachatelé v Kolíně vloupali do koloniálního obchodu Františka Prokeše na Havlíčkově třídě naproti Národní Bance.

Hlídkou pátrací stanice povolanou na místo bylo zjištěno, že pachatelé vnikli do obchodu po vylomení výplně dveří do skladu, odtud vešli do prodejní místnosti, z níž odcizili salámy, sardinky a jiné koloniální zboží, v celkové hodnotě více jak 2.000 Kč. Před odchodem z místa činu toto posypali pálivou paprikou, čímž bylo znemožněno uvedení služebního psa na jejich stopu.

V noci z 28. na 29. dubna 1934 došlo ke vloupání u kutnohorského obchodníka Ladislava Krále v Husově ulici. Služební pes sledoval stopu od zadního vchodu, na němž pachatelé vylámali železné mříže, přes dvě zahrady na Komenského náměstí. Zde pachatelé zřejmě opět naložili svůj lup představovaný potravinami v ceně 1.500 Kč do automobilu a odjeli. V posledních letech se jednalo o několikátý případ vloupání do tohoto obchodu.

Kancelářský pomocník pátračky štábní strážmistr Stehlík nestačil zapisovat případy do přehledu činů, jejichž pachatelé nebyli vypátráni.

Noví pracovníci pátrací stanice strážmistři František Cimbura a Josef Vašíček, kteří nahradili na jiné četnické stanice na vlastní žádost přemístěné štábní strážmistry Čečila a Zajíčka, nestačili sepisovat a rozesílat pátrací oběžníky s popisy činů a seznamy odcizených věcí, zejména charakteru koloniálního zboží.

Vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o práci jedné lupičské tlupy působící na velkém území a používající automobil.

Přitom pátrací stanice byla navíc oslabena odchodem štábních strážmistrů Suttého a Šímy.

A v této nelehké situaci se na kutnohorskou pátračku přeci jen usmálo štěstí. Vrchní strážmistr Eidlpes zahlédl při chůzi po městě v jedoucím voze místního autodopravce Josefa Pekárka několikrát trestaného zloděje Rudolfa Kubína, který má soudem policejně uložený zákaz navštěvovat město Kutnou Horu.

 Po několika hodinách se velitel pátračky vypravil k autodopravci Pekárkovi. Od něho zjistil, že vezl svého zákazníka do Hněvkovic v politickém okrese Ledeč nad Sázavou. Na dotaz uvedl, že Kubína zná a že ho několikrát i s jeho kumpány vezl s poměrně objemnými zavazadly domů. Autodopravce si byl vědom toho, že šlape po velmi tenkém ledě, a proto v zájmu nerozházet si to s velitelem četnické pátračky přiznal, že několikrát, vezl kontraband i v nočních hodinách, zadarmo to samozřejmě nedělal. Živnostník přeci v době bídy nemůže odmítat zákazníka.

Vrchní strážmistr Eidlpes si o tom samozřejmě myslel své, ale odcházel na pátračku velmi spokojen.

Do Hněvkovic ihned vyrazil jak plně obsazený automobil, tak i motorové kolo pátračky.

Rudolf Kubín, 28 roků starý, mnohokráte trestaný zločinec z povolání specializující se na vykrádání obchodů, hostinců, trafik, konsumů a výkladů, tak zněl záznam č. 3 soustředěné evidence pátrací služby, byl velmi překvapen, když se do jeho domku doslova nahrnula horda četníků se služebním psem. Pohledem z okna zjistil, že jeho dům je četníky kompletně obklíčen.

Než se stačil Kubín vzpamatovat, začala v jeho obydlí důkladná domovní prohlídka. Sice se snažil namítat, že mu nebylo předloženo soudní povolení. Odpovědí mu byla přísným hlasem vrchního strážmistra Eidlpese pronesená výzva k tomu, aby dobrovolně vydal věci pocházející z trestné činnosti, které ve svém obydlí ukrývá.

Poté, co Kubím odvětil, že žádné trestné činnosti se nedopouští a ve svém bytě nemá žádné věci z trestné činnosti pocházející, se četníci pustili do své práce naplno.  

 

Služební pes Blanka, budící respekt svými vyceněnými tesáky, se snažil tlapkou odhrnout koberec na podlaze. Po jeho odstranění byl četníky objeven vstup do skrýše, která vydala mnohé věci pocházející z vyloupených obchodů, ale i značné množství součástek jízdních kol a motocyklů. Dokonce zde bylo nalezeno téměř kilo čistého arsenu. Mezi koloniálním zbožím byly sardinky, šišky salámu, lahev Martelu, zčásti zkonzumovaný pytel kávy a načatý pytel mandlí.

Přesto, že Kubín při výslechu zatvrzele mlčel, byl dodán do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Pro celou četnickou pátračku nyní nastala mravenčí práce ve zjišťování, ze kterého případu jednotlivé, při domovní prohlídce zajištěné věci, pocházejí. O tom, že pocházejí z trestné činnosti, nebylo vzhledem k jejich způsobu ukrytí pochybností.

Kromě obou kancelářských pomocníků, štábních strážmistrů Stehlíka a Janouška byli do této činnosti zapojeni všichni ostatní pracovníci pátračky.

Postupně se podařilo dopadnout a usvědčit i Kubínovy tři komplice, rovněž jako on, mnohokráte trestané zločince z povolání. Jejich akční rádius přesahoval služební obvod kutnohorské pátrací stanice, a tudíž do jejich usvědčování byly zapojeny i sousední pátračky v v Chrudimi, Mladé Boleslavi, Písku, Praze a v Táboře. 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Muž s nápadnou chůzí – Michal Dlouhý

V neděli 19. listopadu 1933 se krátce po osmé hodině ranní rozezvučel telefon ve staniční kanceláři četnické pátrací stanice v Kladně. Štábnímu strážmistru Josefu Holoubkovi bylo hned jasné, že tento den asi neděli s kolegy ve službě, na rozdíl od správných křesťanů, držet nebudou, když telefon zvoní hned po ránu.

Zástupce velitele četnické stanice v okresním městě Příbram, praporčík František Procházka, hlásil vyloupení pokladny v místním Hospodářském družstvu, ke kterému došlo pravděpodobně v noci ze soboty. Bylo odcizeno více než dva tisíce korun. Jelikož se budova Hospodářského družstva nachází v městské zástavbě a je obklopena frekventovanými ulicemi, nejsou podmínky pro použití služebního psa. Je požadováno vyslání hlídky pátrací stanice s fotografem k pořízení fotografií a vyhledání a zajištění stop.

Na místo je vyslán služebním automobilem Praga Piccolo řízený strážmistrem Františkem Menclem, fotograf, štábní strážmistr Josef Topič, a velitelem hlídky byl štábní strážmistr Holoubek.

Po příjezdu hlídky pátračky do Příbrami je praporčíkem Procházkou podáno hlášení o doposud provedených úkonech a zjištěných informacích. Pokladník Hospodářského družstva František Mlejnek odcházel z místnosti předchozího dne, tedy v sobotu několik minut po patnácté hodině. V pokladně bylo uloženo 2.540 korun a 60 haléřů. Pachatel vnikl do budovy zadním vchodem. Dveře rozbil v oblasti zámku. Chodbou došel až ke dveřím pokladny chráněným mříží. Zde vytrhl oko s visacím zámkem uzamykajícím mříž a dveře otevřel opět po poškození v oblasti zámků.

Pokladna byla vyloupena z pravé boční strany, vrchní stěna byla roztrhána hasákem po svém obvodu ve tvaru písmene U a byla odehnuta nahoru. Po odstranění popelové výplně byla roztrhána i vnitřní stěna pokladny. V zájmu zachování stop po pachateli místní četnictvo nevstupovalo do místnosti.

Dále se příbramským četníkům od několika osob podařilo zjistit, že v sobotu vpodvečer byl u budovy Hospodářského družstva viděn neznámý muž napadající na levou nohu, který si budovu nápadně prohlížel.

Štábní strážmistr Topič pořídil několik fotografií, na nichž zachytil budovu zvenčí i zevnitř, a pořídil náčrtek s vyznačením pravděpodobného pohybu pachatele či pachatelů.      

Při podrobném ohledání vyloupené pokladny podle stop krve nalezených na ostré hraně roztržené vnitřní stěny štábní strážmistr Holoubek zjistil, že se pachatel při vyndávání peněz poranil na ruce.

Žádné úlomky používaných nástrojů se magnetem ve vysypaném popelu najít nepodařilo. Rovněž tak pachatel po sobě nezanechal žádné otisky prstů ani použitelné stopy své obuvi.

Jediným vodítkem k pachateli byl poněkud zvláštní tvar otvoru v pancíři, který, dá se říci, kopíroval jeho okraje.

Kromě toho se dalo předpokládat, že pachatel, nebo některý z jeho kompliců napadá na levou nohu.

Tím práce hlídky pátrací stanice na místě činu skončila, a proto se hlídka vrátila zpět na Kladno.

Osazenstvo příbramské četnické stanice prověřilo postupně alibi pěti osob ze svého staničního služebního obvodu, které byly v minulosti trestány pro vylupování nedobytných pokladen. Tato činnost však nepřinesla žádného výsledku.

Strážmistr Bohumil Talafous z příbramské četnické stanice zpracoval a připravil k odeslání na okolní četnické stanice pátrací oběžníky s popisem případu, odcizených věcí a s informací o muži napadajícímu na levou nohu spatřeném krátce před činem v blízkosti budovy, v níž k vyloupení pokladny došlo.

V pondělí ráno se případem začal zabývat kancelářský pomocník kladenské pátrací stanice strážmistr František Šulc. Začal ve speciální pátrací evidenci prověřovat všechny evidované „kasaře“, kteří jsou momentálně na svobodě, a dále, kdo z lupičů pokladen, či jejich pomocníků napadá na levou nohu.

Po krátkém hledání strážmistr Šulc zjistil, že v obci Budňany v politickém okrese Hořovice bydlí šestkrát trestaný lupič pokladen František Kovář, který napadá na levou nohu, před lety přeraženou pokladnou, kterou se pokoušel vyloupit. Před třemi měsíci byl propuštěn z mužské trestnice v Plzni na Borech, kde si odpykával poslední trest.

Telefonickým dotazem na četnické stanici Budňany se od jejího velitele, vrchního strážmistra Karla Vaňka, strážmistr Šulc dozvěděl, že se František Kovář zdržuje od svého propuštění z trestnice doma. Dokonce před několika dny byl prověřován na základě dotazu z četnické stanice v Táboře, kde byl kontrolován četnickou hlídkou a zadržen. Poté, co mu nic nebylo prokázáno, musel být propuštěn.

Tím pádem věci dostaly rychlý spád. Telefonicky bylo s příbramskou četnickou stanici dohodnuto, že fotografie Františka Kováře budou spolu s fotografiemi dalších lupičů pokladen a jejich pomocníků předloženy svědkům, kteří v blízkosti budovy Hospodářského družstva viděli neznámého muže napadajícího na levou nohu.

Strážmistr František Reindl na motorovém kole kladenské pátračky přivezl avizované fotografie. V souboru dvanácti fotografií byl oběma svědky za přítomnosti praporčíka Procházky poznán právě František Kovář.

Z toho důvodu byla z Příbrami telefonicky požádána četnická stanice Budňany o skryté střežení Kovářova obydlí do doby příjezdu hlídky pátrací stanice. K jeho zadržení místním četnictvem mělo být přistoupeno pouze v případě, že by odcházel z domova.

Do Budňan téhož dne, pozdě odpoledne vyrazil služební automobil pátračky. Velitelem hlídky byl velitel kladenské pátrací stanice, vrchní strážmistr Antonín Seidler, a jejími členy štábní strážmistr Holoubek a vůdce služebního psa, strážmistr František Mühl, se psem Oderem.

Po příjezdu na místo bylo již tma. V domě bylo ve světnici rozsvíceno. Proto byl dům Kovářových nacházející se na kraji obce u lesa obklíčen a velitel pátračky spolu se štábním strážmistrem zaklepali na vstupní dveře. Místo otevření dveří na klepání se po chvíli otevřelo okno v zadní části budovy a z něho vylezl muž, který rychlou kulhavou chůzí začal utíkat do lesa. Jelikož nereagoval na výzvu ve jménu zákona, aby zastavil, byl strážmistrem Mühlem vyslán služební pes Oder k zadržení utíkajícího muže. Pro Odera bylo splnění pánova pokynu doslova hračkou.

Po chvíli se ozýval z lesa křik muže dostiženého psem a ležícího na zemi. Četníkům bylo hned zřejmé, že se jedná o jimi hledaného kasaře Františka Kováře. Kromě šrámů od zubů služebního psa na levé noze, kterou měl v minulosti zraněnu od pádu pokladny, kterou chtěl v Králově Dvoře vyloupit, měl nad zápěstím pravé ruky zřetelná a relativně čerstvá zranění.

Ta pocházela od ostrých hran vnitřní stěny vyloupené pokladny v Hospodářském družstvu v Příbrami a František Kovář si je způsobil, když rukou, byť v rukavicích, aby nezanechal na místě činu otisky svých prstů, sahal pro v pokladně uložené peníze.

Po ošetření šrámů způsobených služebním psem na Kovářově levé noze povolaným lékařem žijícím v obci, bylo přistoupeno za přítomnosti obecního starosty k jeho výslechu. Ten prováděli vrchní strážmistři Seidler a Vaněk. Kovář stále dokola tvrdil, že v sobotu a v neděli byl po celou dobu, včetně noci, doma a alibi mu dosvědčovala pouze jeho manželka a nikdo jiný. Manželka opakovaně trestaného kasaře však nebyla pro četníky hodnověrnou. Jak si způsobil zranění nad předloktím pravé ruky, to vůbec nebyl schopen vysvětlit.

Jelikož hrozilo nebezpečí, že by Kovářova manželka mohla odstranit důkazy a tím mařit vyšetřování, bylo přistoupeno k provedení domovní prohlídky. Ta bohužel dopadla pro četnictvo fiaskem. Kromě peněžní částky ve výši 125 korun, která samozřejmě nic nedokazovala, nebylo nalezeno nic, co by svědčilo o protizákonné činnosti Kováře a jeho manželky.

František Kovář byl tím pádem na koni a přešel do ofenzívy. Bude si na četnictvo stěžovat pro zranění služebním psem a pro bezdůvodné porušení domovní svobody.  

Mezitím se však strážmistru Mühlovi podařilo uvést služebního psa Odera na stopu, která vedla od domu Kovářových směrem do lesa za domem. Oder vypracoval více než 200 metrů dlouhou stopu vedoucí směrem k vrcholu hory Javorka, pojednou se zastavil a začal v jednom místě hrabat. Po chvíli bylo ve světle strážmistrovy elektrické svítilny vidět, že je v zemi něco zahrabáno. Jednalo se o kus celty, v níž byla zabalena kožená brašna a v ní bylo nalezeno kasařské nářadí. Spolu s ním byly v jedné kapse brašny uloženy přeložené bankovky.    

Proto byl František Kovář zadržen a příslušníky kladenské pátračky eskortován krátce nad ránem k okresnímu soudu v Příbrami.

Nalezená brašna byla odvezena na kladenskou pátrací stanici, kde byla fotografem, štábním strážmistrem Topičem, vyfotografována a následně byly jednotlivé kusy kasařského náčiní prohlédnuty s cílem nalézt a zajistit na nich případné otisky prstů. Štábní strážmistr Topič kromě několika otisků prstů, nalezl na bankovkách několik krevních skvrn, u nichž bylo potvrzeno, že jde o krev lidskou. Celkově se jednalo o 3.600 korun v bankovkách různých nominálních hodnot. Z toho bylo zřejmé, že nejde pouze o peníze odcizené v pokladně Hospodářského družstva v Příbrami.    

Kasařské náčiní a na něm zajištěné otisky prstů byly zaslány do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení se žádostí o porovnání s otisky prstů zločince z povolání Františka Kováře.     

Předpokládaná shoda byla kladenské pátrací stanici z Prahy vrchním strážmistrem Ludvíkem Vochyanem sdělena nejprve telefonicky a následně i ve formě dobrozdání znalce v oboru daktyloskopie.

Vlastnímu náčiní se podrobně věnoval další pracovník, praporčík Ladislav Havlíček, který pomocí mechanoskopie prokázal, že pancíř pokladny příbramského Hospodářského družstva byl roztrhán jedním z hasáků. Podle způsobu vyloupení pokladny a použitého náčiní byl František Kovář usvědčen z vyloupení dalších dvou pokladen v Sezimově Ústí a v Benešově.

Případy spáchané zločincem z povolání Františkem Kovářem zpracované četnickou pátrací stanicí v Kladně ve spolupráci s pražským Ústředním četnickým pátracím oddělením řešil Krajský trestní soud Praha, který mu na celé dva roky znemožnil další vylupování pokladen.  

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Pravá láska – Hana Lajtkepová

Nikdy jsem moc nedala na předpovědi počasí v chytrých telefonech. Od malička jsem byla úzce spjatá
s přírodou a naučila jsem se předvídat počasí na základě toho, co mi příroda předkládala. Občas jsem
ale tato varování ignorovala, což se mi většinou dost nevyplatilo. Ale protože jsem člověk, jsem
vlastně nepoučitelná.
A tak se stalo, že jsem zase jednou hloupě přehlížela varovné signály. Z nákupu ve vedlejším
městečku jsem v klídku vyrazila k lesní cestě, která vedla do mého města. Obzor už potemněl mračny
plnými nasbírané vody a studený vítr začal nabírat na síle. Bylo mi jasné, že to domů v suchu
nestihnu. A opravdu. Sotva jsem zašla do lesa, vítr se přihnal s ještě větší silou a první ledové kapky
mě neurvale políbily na tvář. Nu což, vracet se nemělo smysl, takže jsem sklonila hlavu, zatnula zuby
a vykročila rychlejším krokem. Než jsem došla k mému oblíbenému vzrostlému dubu, byla jsem
promočená na kůži. Vichr už ztratil veškeré zábrany a cloumal nejen větvemi, ale snad celým kmenem
stromu. A právě ve chvíli, kdy jsem dub míjela, ozvalo se strašidelné zapraskání, něco mě uhodilo a
pak už byla jenom tma…
Probrala jsem na měkkém lůžku z listí. Vůbec jsem netušila, kde jsem ani kdo jsem. Hlava mě příšerně
bolela a doléhaly ke mně dva mužské hlasy.
„Vůbec si ji sem neměl brát. To neděláme. Je to nebezpečné a oni si to nezaslouží.“
„Ale otče. Ona není nebezpečná. Znám ji už dlouho.“
„Ne! Nedá se věřit nikomu z nich. Měl si jí nechat na místě, aby jí pomohli ti její.“
„Nemohl jsem. Nedaleko byli lidé, kteří by jí okradli a nepomohli by.“
„Však to říkám, nedá se jim věřit.“
Chtěla jsem se zvednout a podívat se na ty – nejspíše – zachránce. Jenže bolest hlavy mě vrátila zpět
a já hlasitě zasténala. Hlasy okamžitě ztichly a u mého lůžka se objevil mladíček s milým úsměvem.
„No sláva, jsi vzhůru. Ta rána na hlavě vypadala moc ošklivě, ale naštěstí to asi nebude tak zlé. Můj
otec je skvělý léčitel. Určitě tě dá rychle do pořádku.“
Za mladíčkem se objevila vyšší urostlá postava a já málem zapomněla dýchat. I když se ten muž
mračil jak deset čertů, a – na rozdíl od jeho syna – nebyl žádný mlaďoch, jeho charisma a neobvyklá
krása mě okamžitě dostaly do kolen. A co víc, kromě té jeho silné aury ho obestírala tak úžasná
kořenitá vůně, že jsem nevěděla, zda se mi točí hlava z ní nebo z té rány, co jsem údajně dostala.
Nechala jsem se ošetřit. Ruce měl tvrdé, ale dotýkal se lehce. Odolával však všem mým pokusům o
konverzaci. Nakonec přece jenom zabručel.
„Vyléčím tě a pak můžeš odejít.“
„Ale … já si nic nepamatuji. Nevím, kam bych měla odejít.“
„Až bude čas, vzpomeneš si.“ A s tím odešel.

Dny plynuly a já se rychle uzdravovala. Jen paměť se mi nechtěla vrátit. Hostitelé se o mě starali velmi
dobře. Jen jídlo bylo stále stejné. Dostávala jsem chutné placky, ale nic jiného. Všimla jsem si, že otec
ani syn je nejedí. Jen se občas napili jakési tekutiny a večer sedávali pod velmi starým dubem, opření
o jeho statný kmen. Vypadalo to, jako by brali svou životní sílu z toho stromu. A protože přes den oba
muži odcházeli, využila jsem příležitost a usedla pod majestátní strom také. Ševelící listí a
neuvěřitelný klid mě během chvilky ukolébaly a já usnula jako miminko. Probrala mne až ta úžasná
kořenitá vůně mého léčitele. Stál nade mnou a tiše mne pozoroval.
„Promiň. Asi jsem si tu bez dovolení neměla sedat, ale já stromy miluji a tenhle je tak neuvěřitelný.“
Začala jsem koktat a rychle se snažila vyškrábat se na nohy.
„Ano, ten strom je i pro mne jedinečný. Spala jsi tvrdě?“
Byla sem zaskočená, že se nezlobí a navíc se mnou mluví. A taky jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsem
měla neuvěřitelný sen. Jako kdyby na mě ten dub mluvil. Povídal o stromech široko daleko. O tom,
které jsou nemocné, které budou kvést a o spoustě dalších věcech, týkajících se stromů a přírody.
S pokrčením ramen jsem hostiteli o svém snu pověděla. Oči se mu rozšířily údivem. Od toho dne se
mi přestal vyhýbat, a i když se mnou většinou hovořil jeho syn, i on sám už se rozhovorům nebránil.
Cítila jsem se tu doma a v bezpečí. Paměť se mi nevracela a já byla ráda. Až do toho hrozného dne.
Seděla jsem zase pod starým dubem, ale „zprávy“, které vysílal, se náhle změnily. A já zaslechla i
velmi bolestný výkřik. Věděla jsem, že se stalo něco zlého. Vyskočila jsem a zamířila k lesnímu
příbytku. To, co jsem spatřila uvnitř mi málem rozervalo srdce. Otec svíral nehybné tělo svého syna a
z očí mu kanuly hořké slzy.
„Zabili jste ho. On vám tak věřil a vy jste ho zabili.“ Zasípal.
Vůbec jsem netušila, o čem a o kom mluví. Podíval se na mne neproniknutelným pohledem. Pak
něžně zvedl mrtvé tělo syna a položil ho na měkké listí.
„Je na čase, aby sis vzpomněla. Tady není tvé místo a nemůžeš tu zůstat.“
Vzal mne za ruku a já jako stroj začala klopýtat za ním. Došli jsme až k nějaké cestě a ocitli se na místě
plném zmaru a bolesti. Kolem se vznášel zápach ze strojů, které pomohly tu hrůzu vytvořit. Všude
ležely pokácené stromy a mezi nimi i krásný vzrostlý dub. Moje paměť se vrátila jako úder blesku.
Okamžitě jsem věděla, kde jsem a kdo jsem. Ale ten dub přece …
„Jsem muž z rodu dubovníků a byl jím i můj syn. Jakmile je nám 80 let, můžeme si zvolit svůj mateřský
strom, se kterým máme následně svázaný svůj život. Žijeme velmi dlouho. Déle než vy lidé. Ale
nejsme nesmrtelní. Můj syn si zvolil dub příliš blízko lidí. Varoval jsem ho, ale on byl vámi fascinovaný.
Věřil vám. A to ho stálo život. Jakmile totiž zemře mateřský strom, zemře i dubovník. Není nás už
mnoho. Za svůj dlouhý život smíme mít pouze jednoho syna, který má právo pokračovat v našich
stopách až se náš čas naplní. To požehnání nám dávají lesní bytosti, kterých už také mnoho ubylo.
Mým mateřským stromem je dub, pod kterým jsi sedávala. Dostalo se ti cti, kterou si nezasloužíš.
Vrať se ke svým. Podřezávejte si pod sebou větev, protože tímhle jednáním nezahubíte jen nás, ale
hlavně sebe. Běž, tady už pro tebe není místo. Všechno zapomeneš.“

Každé jeho slovo bolelo jako kdyby mi je vypaloval železem do srdce, ale poslední slova mne opravdu
vyděsila.
„Nechci zapomenout. A všichni přece nejsou takoví. Spousta lidí se snaží přírodu chránit.“
„Vážně? Myslíš ty pomýlence, kteří se přivazují ke stromům a všem lidem jsou jen pro smích? Nebo ti
blázniví aktivisté, kterým jde v první řadě o to, aby upozornili na sebe? Co asi takoví lidé změní?
Nikdo je nebude poslouchat, nic se nezmění. Nejde to. Vy lidé už jste takoví. Peníze, moc a osobní
prospěch jsou pro vás vším. I za cenu života.“
Přes slzy jsem nic neviděla, ale že je pryč jsem věděla naprosto určitě. Zmizela ta jeho
neopakovatelná vůně. Vůně dubu. V tu chvíli jen kousek ode mne dopadl další pokácený strom.
Leknutím jsem nadskočila a zatnula pěsti. Uvědomila jsem si, že v levé ruce něco držím. Byly to tři
žaludy z mateřského dubu.
„Ženská blbá! Jak jste se sem dostala? Tady je těžba a zákaz vstupu!“ Hnal se ke mně rozzuřený chlap
v helmě a stále nadával. No, to už nebylo důležité. Ukázalo se, že jsem byla ztracená více než tři
měsíce. A snad ještě delší dobu jsem strávila na různých úřadech. Nemohla jsem jim, pochopitelně,
říct pravdu, takže jsem si vymyslela historku o přepadení, ztrátě paměti a tak dále. Čím víc mi to
připadalo šílené, tím víc tomu věřili. Dokonce padlo podezření na těžařskou společnost. A já se toho
chytila. Ukázalo se, že ta těžba nebyla tak úplně v pořádku. A jak správně řekl Dubovník, nám lidem
jde především o to upozornit na sebe a svou domnělou výjimečnost. Zastupování v soudu se
společností mi nabídl sám od sebe právník, který vycítil svou příležitost. A protože šlo především o
jeho prestiž, opravdu se snažil. Vysoudila jsem velmi velkou částku. Ale nejen to. Prosadila jsem, že
na vykáceném místě vznikne nově zalesněné místo. Pravda, tohle všechno se nepovedlo za noc. Byl
to běh na dlouhou trať. Hned po příchodu domů jsem zasadila jeden z žaludů, které jsem si přinesla a
velmi pečlivě jsem se starala o nový stromeček. To stromové miminko bylo symbolicky prvním
stromkem v nově zřizované lesní školce.
Díky svému ztracení se a úspěšnému soudu jsem se stala i mediálně známou osobností. Ponořila jsem
se do studia životního prostředí, lesnictví, vodohospodářství a dalších potřebných věd. Během let
jsem se vypracovala na opravdu uznávanou kapacitu, jezdila jsem přednášet po celém světě.
Zakládala jsem nové lesy, ale ten první, ten byl pro mne opravdu srdeční záležitostí. Malý doubek se
měl čile k světu a já sledovala jeho růst a pokroky jako pyšná matka. Po každém příjezdu ze zahraničí
mé první kroky vedly právě k němu. A hned potom k velkému starému dubu s nadějí, že se přece
jenom setkám s úžasným Dubovníkem. Dlouze jsem se starým stromem rozprávěla, ale zůstával tichý.
Stejně tak nebyla ani stopa po obydlí, které se na pár měsíců stalo mým skutečným domovem.
Svým vystupováním jsem si ale nadělala i spoustu nepřátel. Mnohé těžařské či developerské firmy se
až příliš často museli vzdávat svých plánů, pokud jsem zasáhla. Zkoušeli mne uplatit, vysmála jsem se
jim. Neprodám život – ani svůj, ani ostatních lidí. A tak se rozhodli zasáhnout mě na nejcitlivějším
místě. Jednou v noci mě vzbudil zoufalý křik. Vyskočila jsem z postele, zmateně se rozhlížela po
tichém tmavém pokoji a přemýšlela, zda se mi to jen nezdálo. V tu chvíli jsem uslyšela vzdálené
hasičské sirény. Mé stromy! Ani jsem se pořádně neoblékla, jen popadla silnou baterku a rozběhla se
k lesu. Nad korunami už byl vidět zlověstný oranžový odlesk plamenů. Téměř bez dechu jsem doběhla
k hořící lesní školce. Nikdo a nic na světě mě nemohl zadržet. To volání o pomoc mi bušilo v hlavě.
Běžela jsem přímo k mému doubku. Oheň se k němu ještě nedostal, ale byl blízko. Hasiči pro změnu

běželi ke mně, k té bláznivé ženské. Díky tomu se mému stromku nic nestalo. Oheň se podařilo
uhasit, i když příliš mnoho sazenic shořelo. Pokud mě chtěli vyděsit a zastavit, tak se jim to
nepovedlo. Spíš naopak. Začala jsem více pracovat s mladými lidmi a vychovávala své následovníky.
Bylo nás stále víc a víc a já pomalu začínala věřit, že se snad matku Zemi podaří zachránit. Při vší té
práci jsem si ani nevšimla, jak běží čas. Začaly mne trápit neduhy spojené se stářím a taky trochu
způsobené mým hektickým stylem života. Nejvíce mne ale trápily stále se zhoršující bolesti hlavy.
Přisuzovala jsem to dávnému úrazu, a proto jsem velmi dlouho odkládala návštěvu lékaře. Když už
byla bolest opravdu neutuchající, bylo pozdě. Diagnóza byla neúprosná i když jistá naděje by tu
mohla být v případě složité operace. Naděje velmi malá. Rozhodnutí bylo na mě.
Vybrala jsem doma ty nejlepší trekingové hole, které jsem měla a připravila se na poslední návštěvu
v lese.
Do lesní školky jsem ještě došla jakž takž v pohodě. Můj doubek převyšoval všechny okolní mladé
stromky. Byl nádherný. Do očí se mi vkradly slzy, když jsem si uvědomila, že už ho nejspíš nikdy
neuvidím. Něžně jsem pohladila jeho štíhlý kmen a nakonec jsem ho objala. Měla jsem pocit, jako
kdyby ke mně mluvil, ale nebyla jsem schopná porozumět jeho slovům. Tak nerada jsem ho
opouštěla, ale přede mnou bylo ještě jedno rozloučení.
Cesta ke starému dubu byla podstatně náročnější. Klouby mě bolely a musela jsem dělat čím dál
častější přestávky. Ale nevzdala jsem se. Odměnou mi byl pohled na stále krásný prastarý dub
uprostřed lesa. Dobelhala jsem se k němu, opřela se zády a pomalu se po jeho kmeni sesunula
k zemi. Neřešila jsem, že se budu asi dost těžko zvedat. Položila jsem na jeho drsnou kůru i hlavu a
zavřela oči. Zaševelil na pozdrav. Všechny mé bolesti začaly mizet, bylo mi nádherně a náhle jsem
ucítila tu silnou úžasnou vůni. To přece… ! Ano, stál tam jako kdysi, jen lehoulince starší, s lehkým
úsměvem na rtech i v očích. Nádherný a okouzlující.
„Ty jsi jen sen, viď? Tolik se mi stýskalo. Tolik mi chybíš.“ Zašeptala jsem. Lehce zakroutil hlavou a
pomohl mi vstát. Šlo to tak hlaďounce, až mne to zarazilo. Že by ten strom? Otočila jsem hlavu a
v patě stromu jsem spatřila stulenou postavu stařenky. Vypadala, že spí a tvář jí zdobil šťastný úsměv.
„Ne, ještě žiješ.“ Ozval se vedle mne Dubovník. „Rozhodnutí je jen na tobě. Jako vždycky. Ale chci ti
něco nebo spíš někoho ukázat.“ Vzal mne lehce za ruku a zamířil k obydlí, které tu teď stálo, ale které
jsem celé ty roky marně hledala. Byli jsme sotva v půli cesty, když zpoza stromů náhle vyběhl větší
chlapec. V první chvíli se zarazil, ale pak vesele výskl a rozběhl se přímo ke mně. „Mami!“ Vykřikl a
vrhl se mi kolem krku. Nic jsem nechápala, ale cítila jsem tak obrovskou lásku k tomu dítěti, že jsem
ani mluvit nemohla.
Dubovník nás dva s dojetím sledoval. „Ano, je to tvůj syn. Je to dítě ze žaludu, které sis před lety tady
odtud odnesla. Tvé srdce zůstalo věrné a čestné. Nasadila jsi vlastní život, aby on mohl žít. A nejen
on. Pomohla jsi mnoha dalším stromům. Obětovala jsi tomu celý svůj život. Proto se stal zázrak a já
mohl vychovávat druhého syna. A ty máš nyní na výběr. Můžeš dožít svůj život s lidmi se všemi
poctami, které ti náleží. Nebo zůstat tady s námi, dokud nenastane náš čas.“
Celý život jsem si nepřála nic jiného než žít v míru a klidu s Dubovníkem. Proč to muselo přijít až ve
chvíli, kdy mi kmotra smrt klepe na dveře? Ten pocit, že se s mými nejmilejšími stihnu sotva rozloučit
a bude konec, byl krutý.

„Tady u nás čas plyne jinak než ve světě lidí.“ Ozval se za mnou neznámý hlas. Prudce jsem se otočila
a s údivem zůstala zírat na zvláštní bytost tvořenou proutky, lístky a květinami. „Jsem lesní duch.
Pokud se rozhodneš zůstat zde, přestaneš existovat v těle člověka, staneš se lesní bytostí. Už se nikdy
nebudeš moci vrátit do světa lidí a ani zasahovat do jejich jednání. Je to jen na tobě. Tam u vás jsi
důležitá a vážená osoba, tady můžeš být jen jednou z mnoha, obyčejná lesní bytost spřízněná
s dubovníky. A rozhodnout se musíš hned teď.“
V lidském světě jsme rozjížděli nový perspektivní projekt na záchranu deštných pralesů. Měla jsem, i
přes svou nemoc, ještě spoustu plánů, jak zajistit funkčnost toho projektu. Těšila jsem se na to jako
malé dítě. I kdybych kývla na operaci, dalo se toho ještě hodně zajistit. Tady ke mně vzhlížely pouhé
dva páry očí. Oči těch, jimž patřilo mé srdce. Co myslíte, co jsem si vybrala?

 

Četnická abeceda: H – Michal Dlouhý

H

HLAS LIDU je výrazem veřejného mínění, či pověsti podezřelého ve veřejnosti. Dojde-li státnímu zástupci pověst o trestném činu, který nesluší vyšetřovati toliko k žádosti nějakého účastníka, je povinen dáti vyslechnouti osoby, jimiž pověst se šířila, sledovati pověst pomocí bezpečnostních úřadů až k samým pramenům a pokud možná se přesvědčiti, zda se na něčem zakládá nebo ne. To samé platí i pro orgány bezpečnostních úřadů, to znamená pro četnictvo. Od pověsti o trestném činu je třeba odlišovati, pokud je někdo označen veřejným hlasem, respektive pokřikem ve významu: „Chyťte ho!“ tedy upozorněním učiněným očitým svědkem. V takovém případě se jedná o takzvané stíhání bezprostředně po skutku samém po přistižení při činu v širším smyslu a četník je oprávněn takovouto podezřelou osobu zaktnouti i bez soudcovského rozkazu. 

Příklad první

Do staničního služebního obvodu třímužové četnické stanice Libáň v politickém okrese Jičín spadala mimo jiné i obec Zelenecká Lhota. Při jedné z obchůzek na počátku léta roku 1926 strážmistr Jiří Biegl zaslechl v Zelenecké Lhotě pověst o tom, že jistá Bohumila Kupcová spolu se svým milencem zprovodila ze světa svého manžela.

První strážmistrovy kroky samozřejmě vedly k obecnímu starostovi, který existenci pověsti potvrdil. Josef Kupec byl v obci váženým a oblíbeným rolníkem a na konci měsíce dubna 1926 zničehož nic zemřel.

Uvedená pověst se obcí začala šířit poté, co si jeho manželka, o níž se všeobecně vědělo, že dlouhou dobu udržuje milostný poměr s Josefem Havlem, coby vdova krátce po pohřbu, nastěhovala Havla do svého bytu.

K Josefu Havlovi strážmistr zjistil, že se jedná o 30 roků starého číšníka bez zaměstnání a mimo to člověka velmi špatné pověsti. Vdova Kupcová, 34 roků stará, byla matkou tří dětí ve věku 12, 15 a 16 let.

Ihned po návratu ze služební obchůzky hlásil své zjištění strážmistr Biegl staničnímu veliteli vrchnímu strážmistru Františku Medlíkovi, se kterým byl dohodnut další postup sledování pověsti.

Na farním úřadě bylo v matriční knize zemřelých strážmistrem Bieglem zjištěno, že rolník Josef Kupec zemřel dne 27. dubna 1926 na mozkovou chřipku.

Poté strážmistr navštívil místního lékaře, který prováděl prohlídku zemřelého rolníka a vystavil Lístek ohledací. Jelikož lékař rolníka Kupce a členy jeho rodiny osobně znal, tak si prohlídku velmi dobře pamatoval a jím uváděné skutečnosti naprosto souhlasily s údaji v ohledacím lístku.

Josef Kupec se v pondělí 26. dubna 1926 ráno vydal naprosto zdráv pěšky do nedalekého Dolního Bousova. Po poledni téhož dne se vrátil nemocen, upadl na zem a silně zvracel. Byl proto manželkou uložen do postele, ale jeho stav se natolik zhoršil, že do druhého dne ráno skonal. Podle uvedených příznaků i zranění způsobených pádem lékař při prohlídce konstatoval, že příčinou smrti byla mozková chřipka.

Jelikož drobné zranění, oděrka na hlavě zemřelého, odpovídalo pádu těla na zem nic nenasvědčovalo tomu, že by na jeho smrti měla podíl nějaká druhá osoba, nebyl důvod k pitvě a následně byl zemřelý pohřben na místním hřbitově do rodinného hrobu.

To bylo vše, co se podařilo ke smrti rolníka Kupce zjistit a tím pádem nebyl dán žádný důvod k dalšímu zakročení četnictva.

Pověst o tom, že Kupcova smrt nebyla přirozená se však i přes to šířila obcí nadále. To donutilo vdovu, aby svoje, po manželovi zděděné hospodářství v Zelenecké Lhotě pronajala a spolu se svým milencem Havlem a dětmi se přestěhovala do nedalekých Markvartic.

Od té doby, co Josef Havel žil ve společné domácnosti s Kupcovou, která jej vydržovala a dávala mu peníze, nepracoval a stal se z něho notorický alkoholik a povaleč. Mezi lidmi se po čase začalo navíc tvrdit, že se Kupcová nemůže od Havla odloučit, neboť by ji obvinil ze spoluvraždy.

Až po více než dvou letech od rolníkova úmrtí došlo počátkem srpna 1928 ke zvratu v pořípadu. Strážmistru Františku Sedláčkovi ze sousední čtyřmužové četnické stanice v Dolním Bousově v témže politickém okrese, svěřil místní hostinský Richard Elis závažné sdělení.   

 Již v měsíci únoru 1928 byl v jeho hostinci povaleč Havel a v podnapilém stavu přiznal vraždu rolníka Kupce následujícími slovy: „My jsme Kupce otrávili buřtem a pak jsme ho v kůlně dotloukli.“.

Toto prý slyšeli tři dolnobousovští občané, kloboučnický mistr Josef Pačes, statkář Karel Záběhlický a výměnkář Václav Svoboda, kteří údajně ihned poté sepsali o Havlově přiznání jakýsi protokol, který prý podnapilý Havel dokonce i podepsal a oni také. Pak si s despektem od „vraha“ odsedli.

Když strážmistr Sedláček oslovil dotyčné muže, tak mu shodně sdělili, že žádné trestní oznámení neučinili, jelikož obsahu opilcova sdělení nehodlali uvěřit a považovali jej za opilcovo vytahování, aby na sebe připoutal pozornost a také aby mu dotyční poručili kořalku, což samozřejmě neučinili. Sepsaná listina se Josefu Pačesovi údajně kdesi ztratila, ale na jejím obsahu však Pačes i statkář Záběhlický shodně trvají. Výměnkář Svoboda se sice na přesné znění protokolu nepamatuje, avšak ví, že se tehdy v Elisově hostinci o Kupcově smrti skutečně mluvilo.

Hostinský Elis sdělil, že tenkrát Havel sice vypil 4 až 5 půllitrů piva, ale v žádném případě nebyl opilý natolik, aby nevěděl, co mluví.  

Jelikož Markvartice spadají do staničního služebního obvodu četnické stanice v Dolním Bousově, spojil se nejprve její staniční velitel vrchní strážmistr Jan Charwath s vrchním strážmistrem Medlíkem z Libáně, aby si domluvili společný postup.

V neděli 19. srpna 1928 došlo v Markvarticích k zatčení Bohumily Kupcové a Josefa Havla, a oba byli dodáni pro podezření z úkladné vraždy Josefa Kupce do vazby k okresnímu soudu v Libáni. Oba zatčení jakoukoliv vinu na smrti rolníka Kupce popírali.

Na základě rozhodnutí libáňského okresního soudu bylo přistoupeno k exhumaci pozůstatků Josefa Kupce.

Následně byla chemickým rozborem potvrzena přítomnost arzénu ve vnitřnostech zemřelého.

Až na základě tohoto zjištění začala Kupcová vypovídat, že k odpravení manžela jí přimněl Havel, s nímž měla již delší dobu intimní poměr. Dokonce jí opatřil arzén, který mu přidala do jídla. Když byl její manžel vlivem otravy zesláblý, zatáhli jej do kůlny, kde jej Havel udeřil do hlavy a on upadl na zem a zůstal v bezvědomí ležet. Když do druhého dne skonal, přenesli jej z kůlny do postele povolali známého lékaře, který provedl prohlídku zemřelého a vystavil ohledací lístek. Rodinný lékař neměl důvod pochybovat, že oděrka na hlavě byla způsobena, jak při prohlídce zemřelého uvedla jeho žena, pádem zesláblého těla na zem a úderem hlavou o lavici.

Příklad druhý

Na okresního četnického velitele v Třebíči nadporučíka výkonného Jana Janderku se počátkem měsíce listopadu roku 1932 obrátil místní zástupce Moravsko-slezské vzájemné pojišťovny v Brně, aby mu sdělil své jisté podezření na možné spáchání pojišťovacích podvodů.

Jedná se o opakované případy, ke kterým dochází v nedaleké obci Štěměchy. V obci došlo od roku 1930 do současnosti již ke třem případům požárů, k poslednímu v neděli 30. října 1932.

Třebíčský okresní četnický velitel si pamatoval ve Štěměchách velký požár, který vypukl v půli měsíce května 1932 a při němž shořelo celkem patnáct stavení.

Ano, přesně o ten případ zástupci pojišťovny šlo zejména. V úterý 17. května 1932 došlo v obci Štěměchy k rozsáhlému požáru, při kterém skutečně vyhořelo 15 stavení v jedné části obce, respektive tehdy lehla popelem celá část obce. Přesto tamní rolník František Ondrák, žijící na opačné části obce uplatnil pojistku na svoji kůlničku, která byla vzdálena 300 kroků od požáru a nějakým nedopatřením na straně úředníka pojišťovacího ústavu byla tato, zřejmě zcela fingovaná škoda pojišťovnou uhrazena! A aby toho nebylo málo, tak v usedlosti rolníka Ondráka opět hořelo 30. října 1932 a požár byl tak velký, že se přenesl na sousední stavení obchodníka Josefa Mühlbacha. Celková způsobená škoda při tomto požáru činila 120 tisíc korun!

Je zvláštní, že rolník Ondrák figuruje ve všech třech případech, ke kterým v obci došlo. K prvnímu z nich došlo 30. července roku 1930 a mělo se za to, že jej založila Ondrákova matka Josefa Ondráková, která ihned poté spáchala sebevraždu oběšením…

Jelikož hospodářství pojistil syn František Ondrák, byla mu pojišťovnou plně vyplacena vzniklá škoda a usedlost byla z obdržené pojistky celá opravena a nyní opět zcela vyhořela.

Obec Štěměchy vzdálená od Třebíče čtrnáct kilometrů spadala do staničního služebního obvodu třímužové, momentálně o jednoho muže oslabené, četnické stanice Opatov.    

Nadporučík výkonný Janderka se hned druhého dne vypravil do Opatova, aby zde vykonal neplánovanou přehlídku četnické stanice. Ve staniční kanceláři zastihl jejího velitele vrchního strážmistra Václava Nečekala, který právě zpracovával přehled četnickou stanicí docílených úspěchů za měsíc říjen 1932. Momentálně jediný podřízený strážmistr František Lejčko byl na služební obchůzce.

Po kontrole staniční služební knihy a pátracích pomůcek si nechal okresní četnický velitel dokladovat případy požárů v obci Štěměchy. Poslední případ, ke kterému došlo u rolníka Ondráka 30. října 1932 byl stále nevyřešen. Stejně tak jako rozsáhlý požár ze dne 17. května 1932.

Dle sdělení staničního velitele hlas lidu v obci označil květnový případ za dílo místního pachatele. Přes veškerou snahu se o jednoho muže oslabené četnické stanici nepodařilo pachatele vypátrat. Je pravdou, že nikdo z obyvatel obce nebyl v minulosti pro žhářství odsouzen, ba ani vyšetřován.

Při prostudování záznamů k rozsáhlému květnovému požáru nadporučík výkonný Janderka zjistil, že mezi poškozenými nefiguruje vůbec jméno Františka Ondráka, který obdržel výplatu pojistného za svoji kůlnu, která však není uvedena v přehledu požárem způsobených škod.

Od vrchního strážmistra Nečekala okresní četnický velitel zjistil bližší informace o Františku Onderkovi, kterému bylo 31 roků, v domovské obci se zdržuje až od roku 1930, jelikož od roku 1917 do konce roku 1929 byl členem řádu Redemptoristů v Praze. V obci je považován za zámožného občana, je dokonce členem obecního zastupitelstva a nebyl dosud soudně trestán. V sousední obci Markvartice dokonce zakoupil perníkářský krámek.

Po návratu do Třebíče požádal okresní četnický velitel o spolupráci pátrací stanici v okresního četnického velitelství v Jihlavě. Jejímu veliteli vrchnímu strážmistru Františku Waldhansovi sdělil při jeho návštěvě v Třebíči veškeré informace zjištěné jak od zástupce pojišťovacího ústavu, tak i v rámci své přehlídky opatovské četnické stanice.

Vzhledem k tomu, že obec Markvartice, kde si František Onderka zakoupil perníkařský krámek, již spadala do staničního služebního obvodu četnické stanice v Třebíči, přizval k jednání i velitele této četnické stanice vrchního strážmistra Františka Váňu.

Jihlavská pátrací stanice, která vyšetřovala první případ z roku 1930, tento uzavřela jako sebevraždu Josefy Ondrákové. V blízkosti nálezu mrtvoly v požářišti byl nalezen kus provazu, což potvrzovalo sebevraždu oběšením. O Ondrákové se všeobecně vědělo, že je alkoholičkou a že se požívání alkoholu podepsalo na jejím myšlení. Mrtvola byla požárem natolik poškozena a soudními lékaři tudíž nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo podílu další osoby na její smrti. V souvislosti s tímto případem byl vyšetřován i manžel Matěj Ondrák a syn František Ondrák, ale oba měli svědecky prokázáno alibi, že pracovali na poli, i když syn na pole přišel o něco málo později než otec, neboť zavíral vrata usedlosti.

Daleko zajímavější informace jihlavská pátračka zjistila o samotném Františku Ondrákovi. Z řádu Redemptoristů byl na konci roku 1929 propuštěn pro nepřístojné chování. Když krátce po jeho propuštění z řádu došlo 12. ledna 1930 v Praze ke vloupání do kláštera Redemptoristů v Thunovské ulici, kde bylo odcizeno 6.000 Kč a revolver, byl František Ondrák vyšetřován jako jeden z podezřelých. Jeho mladší bratr Metoděj mu ale potvrdil alibi, že v době činu nakupoval v Třebíči radiové součástky. Podezření tedy padlo na jinou osobu, která však po delším čase prokázala na dobu spáchání činu svoje alibi. Případ zůstal přes stále probíhající pátrání detektivů z pražského policejního ředitelství doposud neobjasněn.   

Vrchní strážmistr Váňa z třebíčské četnické stanice zjistil, že se Ondrák po návratu do domovské obce oženil, v současnosti má dvě děti. Přitom mu otec podstoupil svou polovici hospodářství, čímž však zkrátil svého mladšího syna Matěje. Poté, co vyhořel jejich dům, ve kterém přišel o matku, František Ondrák hýřil, jelikož měl zřejmě dostatek peněz a často se opíjel. Na podzim roku 1930 si, jak je již známo, v Markvarticích zakoupil perníkářský krámek.

To byly důvody, aby se jihlavská pátrací stanice začala osobou Františka Ondráka podrobně zabývat.

Hlas lidu jak ve Štěměchách, tak i v Markvarticích, nenechal na Františku Ondrákovi, jak se říká doslova niť suchou. Dokonce se ozývaly hlasy, že se Josefa Ondráková neoběsila sama, nýbrž, že byla svým starším synem Františkem oběšena a stavení jím bylo následně zapáleno, aby byly zakryty stopy vraždy.

Kromě toho bylo zjištěno, že mladší z bratrů, poté, co byl otcem, který byl pod vlivem prvorozeného bratra, zkrácen na svém dědickém podílu, poskytl Františkovi falešné alibi na dobu vloupání do kláštera. Ve skutečnosti se František Ondrák v Praze tehdy zdržel dva nebo tři dny a přivezl s sebou velké množství peněz, které záhy utratil.

Dále bylo zjištěno, že v době požáru domu, při kterém zemřela Josefa Ondráková, přišel František Ondrák na pole se zpožděním, když již jeho otec byl v plné práci, a to v době, kdy již v obci hořelo.

Vyšetřování četnictva trvalo celé tři týdny a za tuto dobu bylo dohromady vyslechnuto více než 50 osob.

Při výslechu vrchním strážmistrem Waldhansem z pátračky František Ondrák o své matce uvedl, že byla netvor a alkoholička a měl na ní zášť proto, že chtěla odevzdat svůj podíl na hospodářství mladšímu synovi Matějovi.

Vzhledem k výše uvedeným zjištěním byli ve čtvrtek 17. listopadu 1932 příslušníky jihlavské pátračky zatčeni 31 roků starý majitel hospodářství a člen obecního zastupitelstva František Ondrák a jeho 62 roků starý otec Matěj Ondrák a byli spolu se Zprávou o zatčení dodáni do vazby krajského soudu v Jihlavě. František Ondrák pro podezření ze zločinu vraždy vlastní matky Josefy, zločinů vloupání a žhářství a jeho otec pro zločin účasti na uvedených zločinech.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

O paprikové cestě – Michal Dlouhý

Zástupce velitele četnické pátrací stanice Jihlava praporčík Michael Daněk vyprávěl až neuvěřitelný případ, jak se pachatel fingované krádeže sám usvědčil ze svého činu, a ještě prozradil návodce, který mu tak špatně poradil.

Je všeobecně známo, že zločinci z povolání, aby se vyhnuli svému dopadení, podnikají řadu různých opatření. Je již téměř samozřejmostí, že používají rukavic, aby na místě činu nezanechali otisky svých prstů, jelikož jejich daktyloskopické karty mají bezpečnostní orgány dávno k dispozici. Někteří zločinci, aby nemohli být vystopováni služebním psem, rozsypou na místě činu různé dráždivé koření, jako pepř či pálivou papriku, aby znemožnili vypracování své pachové stopy. Obdobně používají někteří zločinci pepř či pálivou papriku k útoku proti očím, když jsou přistiženi při činu či při pronásledování samotným poškozeným či bezpečnostním orgánem.

Na konci ledna roku 1936 vyžádala četnická stanice Luka nad Jihlavou v politickém okrese Jihlava vyslání hlídky četnické pátrací stanice Jihlava se služebním psem k případu vloupání do obchodu Jana Berky v obci Přímělkov. K činu došlo v noci, kdy byl obchodník s celou rodinou na bále.

Automobil pátračky byl z Jihlavy na místě ani ne za půl hodiny. Při ohledání místa činu bylo zjištěno odcizení 300 korun z pokladničky a dále za více než devět set korun zboží. Kromě toho, že byl malý obchod doslova vybrakovaný, byla všude na zemi rozsypána pálivá paprika. Služební pes Ajax ani nenavětřil stopu a již začal doslova prskat. Stejně tak na tom byli všichni přítomní, majitele obchodu nevyjímaje.

Přesto, že nebylo možno použít služebního psa na pachovou stopu, všiml si jeho vůdce, že od vykradeného obchodu se line červená papriková cesta celou obcí a ta pokračovala celé dva kilometry až do sousedního Střížova, neboť odcházející zloděj nevědomky trousil na cestě z místa činu ukradenou papriku. Červená stopa vedla až do jednoho z domků ve Střížově.

Zde byl četníky k velkému překvapení všech zastižen syn okradeného obchodníka i s jízdním kolem červeným od papriky.

Karel Berka musel s pravdou ven a vypověděl, že zboží odvezl z obchodu na pokyn svého otce a ten mu také poradil, aby za sebou sypal pálivou papriku, a tím zmařil své dopadení.

Obchodník totiž byl výhodně pojištěn a chtěl získat peníze z pojistného za vykradený obchod.

Jak otec, tak i jeho syn byli zatčeni a dodáni k okresnímu soudu v Jihlavě.   

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Případ neuvěřitelné smůly – Michal Dlouhý

V noci na sobotu 27. července 1931došlo ke vloupání do kanceláří správy panství Thurn-Taxisů ve Valči v Čechách v politickém okrese Žlutice. Pachatelé, dva muži byli okolo 5. hodiny ranní vyplašeni při činu nočním hlídačem a dali se na útěk směrem k obci Lubenec.

Okamžitě vyrozuměná místní dvoumužová četnická stanice se na místo činu dostavila téměř ihned, a to v plném svém počtu, velitel vrchní strážmistr Emanuel Sušanka a jediný podřízený četník strážmistr Jan Martinů.

Případ ale vyvolal mezi zaměstnanci velké vzrušení, jelikož se jednalo o výplatní den a vzhledem k nutnosti vyšetření případu četnictvem nemohly být zaměstnancům jejich výplaty vyplaceny.

Četnickou hlídkou bylo zjištěno, že pachatelé vnikli po vylomení okna do místnosti důchodu, ve které se nacházely dvě pokladny. Již na první pohled bylo zřejmé, že došlo k vyloupení pouze jedné z nich. Jednalo se tudíž o zločin, a proto musela být k případu přivolána hlídka pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Chebu, která byla o případu ihned telefonicky informována.

Noční hlídač bohužel nebyl vrchnímu strážmistru Sušankovi schopen vůbec nic sdělit k popisu pachatelů ani k jejich oblečení. Popis, že se jednalo o dva muže v černém, pátrání po nich mnoho neulehčil. Přesto byly o vyloupení pokladny vyrozuměny všechny okolní četnické stanice a byly požádány o spolupráci při pátrání po dvojici podezřelých mužů ve tmavém oblečení.

Problémem byla vzdálenost téměř devadesáti kilometrů, kterou muselo motorové kolo pátračky při cestě z Chebu na místo činu překonat.

Již na první pohled bylo zřejmé, že naštěstí byla vyloupena pokladna, v níž bylo dle pokladníka uloženo zhruba necelých tisíc korun. Ve druhé pokladně byly uložené peníze na výplatní den ve výši 60.000 Kč a ta naštěstí zůstala nedotčena.

Přesto případ zejména mezi dělnictvem kýženě očekávajícím po pracovním týdnu vyplacení jejich mzdy vyvolal neklid. Nějaký zločinec si dovolil odnést jejich těžce vydělané peníze! Z čeho tedy budou vyplaceni a z čeho tím pádem budou žít? Nic nebylo platné vysvětlování správy panství, že peníze na výplaty naštěstí zůstaly netknuty a že tím pádem o své vydělané peníze v žádném případě nepřijdou, pouze je dostanou vyplaceny maximálně s několikahodinovým zpožděním.

Hlídka pátračky vedená její vedoucí sílou vrchním strážmistrem Vilémem Exnarem dorazila do Valče krátce před polednem. V místnosti důchodu bylo zjištěno, že jedna z pokladen byla odborně vytrhána z boku a její obsah byl odcizen. Dle pokladního deníku bylo odcizeno 961 Kč 60 hal. Druhá pokladna s penězi ve výši 62.351 Kč 50 hal. určenými k dnešní výplatě mezd zůstala pachateli, vyplašenými příchodem nočního hlídače, naštěstí nedotčena. Ke vloupání došlo pravděpodobně okolo 4. hodiny ranní.

K výplatě očekávaných mezd zaměstnancům správy panství skutečně došlo, byť s avizovaným několikahodinovým zpožděním, ještě v sobotu odpoledne.

Strážmistr Josef Penhelt z pětimužové četnické stanice Bochov rovněž v politickém okrese Žlutice, vzdálené od Valče téměř dvacet kilometrů, měl v noci z pátka na sobotu předepsánu velitelem četnické stanice obchůzku. Když se v ranních hodinách vracel do bochovských četnických kasáren, spatřil nedaleko Bochova trojici mužů. Ti, když spatřili četníka, dali se na útěk přes pole k nedalekému lesu. Přesto mezi nimi strážmistr poznal známého zločince Josefa Rohra z Vroutku.  

Četníkovi bylo hned jasné, že se trojice jistě vrací z nějaké zlodějny. Proto si pospíšil a od jednoho bochovského občana si půjčil jeho motocykl k pronásledování uprchlých mužů a požádal jej o vyrozumění kolegů z četnické stanice.

Bochovskému veliteli četnické stanice vrchnímu strážmistru Josefu Schallerovi bylo hned jasné, že se jedná o pachatele, kteří v noci vyloupili pokladnu ve Valči a informoval proto o této skutečnosti kolegy nacházející se na správě panství Thurn-Taxisů.

Všichni tři přítomní bochovští četníci se okamžitě vydali na pomoc strážmistru Penheltovi při pátrání po prchajících mužích.

V krátké době do Bochova přijelo i motorové kolo chebské pátračky se služebním psem Kurtem.

Po několika hodinách se v uzavřeném a četnictvem obklíčeném kraji podařilo dopadnout dva ze tří podezřelých mužů. Kromě Josefa Rohra se jednalo o Josefa Kocauera rovněž z Vroutku.

Oba dva byli zatčeni a dodání do vyšetřovací vazby ve věznici okresního soudu v Bochově. Byly u nich nalezeny pouze peníze v celkové výši 1.526 Kč. Kasařské náčiní stačili oni, nebo jejich uprchlý komplic někde ukrýt. Ani použitím služebního psa Kurta se nepodařilo ani lupičské náčiní, ani třetího z mužů přes veškerou snahu nalézt.

Vyšetřováním vedeným vrchním strážmistrem Exnarem z chebské pátračky byli mimo vyloupení pokladny ve Valči Rohr s Kocauerem usvědčeni z vyloupení pokladny obilního družstva v Bochově, ke kterému došlo dne 31. srpna 1928, z vyloupení nádražního skladiště v nedaleké Vahanči a vyloupení restaurace „Stadtpark“ v Bochově v měsíci listopadu 1928.   

Ve skutečnosti byli pachatelé ve Valči dohromady tři, dva z nich prováděli vloupání do místnosti důchodu a třetí, který hlídal venku je upozornil na blížícího se nočního hlídače a pouze díky tomu stačili utéci.

Při domovních prohlídkách provedených v bytech Rohra i Kocauera nebylo nic z uloupených věcí ani jimi používané lupičské náčiní nalezeny.

Až po delším čase se podařilo četnictvu zjistit, že třetím z pachatelů byl Jan Neumann z obce Stružná nedaleko Bochova.

Právě Neumann, který dobře znal Bochov a jeho okolí plánoval loupeživé výpravy v širokém okolí Bochova.

Neuvěřitelná smůla potkala lupičskou trojici ve Valči. Pokladny plné peněz na výplaty zaměstnanců se ani nestihli dotknout, neboť je při činu vyplašil noční hlídač, a ještě na útěku byl jeden z nich poznán strážmistrem Penheltem.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ,  vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.