Rubrika: ART

Pierre Auguste Renoir, jeden z největších francouzských impresionistů se narodil 25. února 1841 v Limoges.

 Pierre Auguste Renoir

Otec Renoira byl krejčí, jehož plat nemohl uživit celou rodinu, musel se už jako malý kluk poohlížet po práci. Ve třinácti letech začal pracovat jako malíř porcelánu v jedné pařížské továrně. Už zde byl rozeznán jeho talent. Brzy ho vybrali, aby maloval na porcelán vlastní motivy, ale v té době se začal porcelán malovat mechanicky a tak si musel hledat práci jinde. Stal se malířem nástěnných dekorací, vějířů a závěsů. V roce 1862 si konečně mohl dovolit začít studovat na umělecké škole École des Beaux-Arts v Paříži. Během studií často navštěvoval Louvre a tak se seznámil s dílem Antoina Watteaua, Nicolase Lancreta a Francoise Bouchera. Zde také zkoušel malovat stylem Petera Paula Rubense. V dílně učitele Charlese Gleyra poznal přátele, kteří měli podobné umělecké ideje(Alfréda Sisleyho, Frederica Bazilla a Claudea Moneta). Po uzavření ateliéru se tito přátelé spolu vydali do Chailly, kde spolu začali malovat v přírodě. Ovlivněn mnoha umělci a jejich styly, namaloval v roce 1864 obraz Esmeralda, který byl inspirovaný Zvoníkem u Matky Boží Viktora Huga. Ve stejném roce poprvé vystavoval své obrazy na salonu, leč uznání se nedostavilo.

Maloval skromně, s pokorou studoval díla jiných malířů. Jeho malby jsou přitom spontánní s volnými, jemnými tahy štětce. Courbet jej inspiroval k zobrazovaní každodenních výjevů běžných lidí, Corot Renoira ovlivnil svou láskou k přírodě a používáním jemných tónů. Nejvíce Renoira ovlivnil Manet, známý svou barvitostí, malou prostorovou hloubkou a širokými tahy štětce. Renoirovy obrazy jsou bezprostřední, zachycují optimistickou atmosféru pařížských ulic a kaváren. Akty jsou proslulé čistotou, jemností, hrou světla na lidském těle.

Na bulváru

Obraz vznikl roku 1875. Možná Renoirův nejznámější pohled na Paříž je právě toto klasické vyobrazení její nejmodernější a nejnovější části v 70. letech 19. století. Obraz Na bulváru je plný barevných skvrn a jasných barev, kterou jsou tolik typické pro impresionismus. Moderní život ve městě je představen pomocí viditelných tahů štětce, což umožňuje pozorovateli vnímat tento svět, jakoby ho právě míjel. To je ta pověstná magie Renoirovy Paříže. Moderní avšak historií protkané město uchvacuje, přestože je představeno velmi subjektivně a zapomocí prchavého dojmu.

Houpačka

Toto dílo vzniklo roku 1876. Ve stejnou dobu jako vznikl obraz Moulin de la Galette namaloval Renoir neméně slavnou Houpačku. Obraz vznikl na zahradě ateliéru. Obrazy vznikaly současně, takže mají i několik společných rysů (rozmazanost, světelné efekty). Z obrazu sálají šťastné a bezstarostné chvíle – mladík se dvoří dívce (s trochu zvednutou spodničkou), které stála modelem Renoirova oblíbená modelka Jeanne. Vše sleduje zaujatá a zvědavá holčička a přítel páru. Svislou kompozici obrazu umocňuje houpačka a strom, jehož profil odpovídá postavě dívky.

Moulin de la Galette

Obraz  Moulin de la Galette je symbolem francouzského impresionismu. Vznikl v roce 1876 v ateliéru na Montmartru, kde se často konaly letní slavnosti pod širým nebem (a pařížští umělci na nich samozřejmě nemohli chybět). Kritici tomuto obrazu vytýkali neuspořádanost kompozice, nepřirozenost záběru (na obraze chybí nebe). Postavy jsou v párech či ve skupinkách, při tanci nebo družné zábavě. Najdeme na něm i rytmus hudby ve střídání černých a žlutých klobouků a světlých a tmavých šatů. Celek je neuvěřitelně živý, veselý a nádherně barevný.

Snídaně veslařů

Snídaně veslařů (1881) zachycuje Renoirovy  přátele při družné zábavě v restauraci Maison Fournaise poblíž Seiny v Chatou. Muž s kloboukem v popředí je malíř Gustave Caillebotte (mecenáš a příznivec impresionistů ). Dáma v popředí s psíkem je Aline Charigot (Renoirova budoucí žena). Charles Ephrussi, bohatý historik umění-amatér, sběratel umění a editor uměleckého časopisu je muž s vysokým kloboukem v pozadí. Ve středu kompozice popijí ze sklenice herečka Ellen Andrée. V pravém horním rohu obrazu flirtují s Jeanne Samary Renoirovi přátelé Eugene Pierre Lestringez a Paul Lhote. Vzadní části obrazu je dcera majitele Louise-Alphonsine Fournaise (opřená o zábradlí) a její bratr Alphonse Fournaise, Jr. (muž vzadu otočený doleva). V popředí obrazu vidíme Angele Legault (žena s kloboučkem) a novináře Adriena Maggiolo (skloněný nad stolem). Stůl vytváří diagonální kompozici rozdělující obraz na dvě části (jedna je plná postav, druhá víceméně prázdná). Renoir do obrazu vpustil hodně světla – výsledek je kontrastní, barevný a plný života.

Tanec na venkově

Mezi ceněné patří i série tří obrazů (1883) Tanec na venkově, Tanec v Bougivalu a Tanec ve městě (mistrně namalovaný pohyb a atmosféra tance). Série tanečních obrazů vyniká spontánností, zážitkem hudby, která je na obraz téměř slyšet. V zápalu tance muži spadl klobouk. Muž vnímá vůni vlasů své taneční partnerky. Kompozice obrazu je svěží (viz šaty ženy, neuklizený stůl) a nenucená. V pozadí jsou nenápadné tváře dalších účastníků bálu. V době, kdy Renoir tento obraz maloval, začal číst knihy o malbě ze 14. století, které kladly důraz na detaily, prokreslení a kontury. Na tomto obraze je tento vliv již patrný. Renoirovo pojetí malby začal doprovázet i na dalších dílech (jeho tzv. ingresovské období).

Tanec v Bougivalu

Tanec ve městě

V pozdější fázi života se tedy věnoval sochařství, ale kvůli své nemoci své návrhy nikdy osobně nerealizoval. Jedinou sochu vytvořil vlastnoručně a to bustu svého nejmladšího syna (1908).

Na sklonku svého života v roce 1919 navštívil  Louvre, aby spatřil svá díla viset vedle starých mistrů. Zemřel 3. prosince 1919 ve vesničce Cagnes-sur-Mer. Je pochován na hřbitově v Essoyes, v departementu Aube.

Pablo Picasso, celým jménem Pablo Diego José Picasso, se narodil 25. října 1881 v Málaze ve Španělsku. Byl  španělský malíř a sochař. Je jednou z nejvýznamnějších osobností umění 20. století. Společně s Georgesem Braquem je považován za zakladatele kubismu. Odhaduje se, že Picasso vytvořil asi 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur a keramických děl.

Syn profesora malby, v jehož díle je obsažena celá pouť moderního malířství. Vytvořil nový styl – kubismus, který se v různé míře objevoval ve všech jeho dílech. Spektrum jeho maleb je totiž velice různorodé.

Po studiích v Madridu se vydal do Paříže, centra umění v Evropě. V Paříži bydlel s Maxem Jacobem (novinář a básník), který mu pomohl naučit se francouzsky. Picasso pracoval hlavně v noci, kdy Max spal. Prošli spolu časy chudoby a beznaděje. V roce 1901 založil Picasso v Madridu společně se Solerem časopis Arte Joven. První číslo celé ilustroval sám. Od té doby se Picasso podepisuje jen Picasso, už ne Pablo Ruiz y Picasso.

První léta 20. století trávil Picasso mezi Barcelonou a Paříží, kde v roce 1904 začal jeho dlouholetý vztah s Fernande Olivierovou. Právě ona se objevuje v mnoha obrazech té doby. Poté, co získal slávu a nějaký ten majetek, odešel Picasso od Olivierové k Marcelle Humbertové, které říkal Eva. Svou lásku k ní Picasso vyjádřil v mnoha kubistických obrazech.

Období Picassovy tvorby: 
– Modré období, 1901 až 1904
– Růžové období, 1905 až 1907
– Období ovlivněné Afrikou, 1908 až 1909
– Analytický kubismus, 1909 až 1912
– Syntetický kubismus, 1912 až 1919

Modré období

V modrém období (1901–1904) tvořil Picasso tmavé obrazy vyvedené v modrých a modrozelených barvách, pouze zřídka použil teplejší barvy. Není jisté, kdy přesně toto Picassovo období začalo. Je možné, že se tak stalo ve Španělsku na jaře 1901 nebo v Paříži ve druhé polovině toho roku. Strohá barevnost a smutné náměty (prostitutka, žebrák) mohou mít za příčinu Picassovu cestu po Španělsku a také sebevraždu jeho přítele Carlose Casagemase. Od podzimu roku 1901 vytvořil několik posmrtných portrétů Casagemase a v roce 1903 namaloval temný alegorický obraz La Vie – Život.

Stejná nálada panuje i na rytině s názvem Skromný pokrm z roku 1904, na které je žena a slepý muž, oba jsou vyhublí a sedí u skoro prázdného stolu. Téma slepoty se v Picassových obrazech tohoto období objevuje častěji. Další časté téma jsou umělci, akrobati a harlekýni. Harlekýn – obvykle vyobrazený v oblečení se čtvercovým vzorem – se stal Picassovým osobním symbolem.

Růžové období

Pro růžové období (léta 1905–1907) je charakteristický veselejší nádech s oranžovými a růžovými barvami. Opět se zde často objevuje harlekýn. V roce 1904 se Picasso seznámil s Fernande Olivierovou. Vztah s ní a také vliv francouzských malířů se značně podepsaly na Picassově tvorbě. Roku 1906 strávil Picasso s Olivierovou deset týdnů v odlehlé katalánské horské vesničce Gosol, kde na něj silně zapůsobilo primitivní románské umění. Zde nastal radikální zlom v jeho malbě (Dva akty, 1906), který byl později označen jako africké období.

Období ovlivněné Afrikou

Na začátku Picassova afrického období (léta 1907–1909) stojí dvě postavy na obraze Avignonské slečny,  které byly inspirovány předměty přivezenými z Afriky. Nápady vzniklé v tomto období vedou přímo k následujícímu období – kubismu.

Analytický kubismus

Analytický kubismus (léta 1909–1912) je styl, který Picasso vytvořil společně s Braquem. Obrazy obou umělců byly v té době temné, vyvedené v hnědých barvách. Oba umělci malovali věci tak, jako by byly viděny z více úhlů najednou. Obrazy Picassa a Braqua z té doby jsou si velice podobné.

Syntetický kubismus

Syntetický kubismus (léta 1912–1919) je dalším stupněm kubismu. Umělec na obraz lepí i kusy papíru – často tapety nebo noviny. Jednalo se o první použití koláže v umění.

Picasso zemřel při večírku s přáteli po boku své manželky Jacqueline Roqueové 8. dubna 1973 v Mougins ve Francii, byl pohřben v Vauvenargues. Jeho smrt byla smrtí geniálního a jedinečného tvůrce, malíře vášně a síly života, která ho inspirovala svou nevšední intenzitou. Picasso zemřel jako mistr bez dědiců, jako nejoriginálnější a nejtvořivější génius naší doby.

Edgar Degas, rodným jménem Hilaire Germain Edgar de Gas, se narodil 19. července 1834 v Paříži. Byl francouzský malíř, který byl považován za impresionistu, za něhož se ale sám nikdy nepovažoval, i když byl jedním z hlavních iniciátorů impresionistických výstav.

Edgar Degas stál mimo impresionistické hnutí a zdráhal se pojem „impresionismus“ vůbec přijmout. Byl zaujatý postavou v pohybu. Proto také, kromě baletek, zobrazoval i koňské dostihy. Aby mohl lépe kreslit postavy s jejich stíny a liniemi, nepoužíval Degas techniky impresionistů. Více než polovina jeho pastelů a olejomaleb zachycuje baletky, které vystupovaly mezi jednotlivými dějstvími v pařížské Opeře. Od sedmdesátých let 19. století kreslil a maloval baletky na jevišti, při zkouškách, v šatnách i ve chvílích odpočinku.

Čtyří baletky na scéně

Degasovo dílo je už svou tematikou, ale i provedením příliš jedinečné na to, aby nalezlo mnoho následníků. To platí i pro Čechy. V roce 1902 uspořádal Spolek výtvarných umělců Mánes pro české malířství zásadní výstavu s názvem Moderní francouzské umění. Spolu s dalšími impresionisty zde vystavoval i Degas. Z českých malířů měl k Degasovi nejblíže zřejmě Miloš Jiránek. Publikoval o něm v časopisu Volné směry a vystopovat Degasův vliv lze i na jeho obrazech. Z Degasovy tvorby vycházel v určité fázi svého vývoje i fotograf Karel Ludwig.

Žena s chryzantémami

1865

Žena s chryzantémami z roku 1865 je model, paní Paula Valpinçonová, zcela zatlačena na pravou stranu zobrazovaného prostoru vázou s obrovskou kyticí chryzantém.

Baletky

1884-1885

Obrazem Baletky se Degas navrací k již okusenému ovoci ve své tvorbě – odpočívajícím baletkám. Současně se navrací ke stylu malování, při kterém potlačuje detaily, vymazává rysy v obličeji i na těle a obdarovává postavy anonymitou. Přestože stále pracuje se svým starým stylem, Baletky jsou inovativní svou velikostí i kompozicí a bez pochyby patří do období označovaného jako Degasovo klasické období. To bylo odpovědí na volání mnohých kritiků, kteří protestovali proti množství používaných barev nebo liniím, které neodpovídaly soudobým malířským ideálům. Baletky jsou tak určitým manifestem. Toto dílo je předzvěstí působivé řady obraů baletek, které Degas vypracoval mezi 1890 a 1900.

Skupina tanečnic

Degas byl zaníceným pozorovatelem lidí, zejména žen, které jsou snad nejčastějším námětem jeho obrazů. Ve studiích modistek, tanečnic, žehlířek a pradlen usiloval o naprostou objektivitu. Své modely znázorňoval v přirozených pozicích, podobně jak by je zachytil fotografický objektiv. To ho později přivedlo k vlastnímu fotografování. Pečlivé studium japonských dřevořezů ho přivedlo k experimentování s nezvyklými úhly pohledu na předměty obrazů a neobvyklou kompozicí. Patrné to je např. na pozdním obraze Skupina tanečnic, v níž jsou všechny dívky nakupené v jednom rohu místnosti.

Orchestr v opeře

U modistky

Zcela nevidomý a částečně hluchý Edgar Degas 27. září 1917 v Paříži zemřel. Je pochován v rodinné hrobce na pařížském hřbitově Montmartre.

Umělec Josef Rataj obnovil v Praze vzpomínkové místo pro Hanu Zagorovou. Zpěvačka zemřela loni 26. srpna 2022 ve věku 75 let v Praze. Na základě této události vznikl portrét zpěvačky Hany Zagorové na zdi vedle Skautského institutu na Kampě spontánně hned den po odchodu. Během roku však portrét byl přemalován a zničen. Lidé neměli kam zapalovat pro Hanku svíce. Umělci Ratajovi to bylo líto, tak vytvořil nové dílo. Letos tedy zeď ozdobily hned čtyřmi portréty ve stylu pop-art. Lidé opět začali na místo uctívat památku Hanky Zagorové. Uvažuje se, že by pietní místo mohlo zůstat, tím, že by se dílo zaskliklo. To však ukáže čas…

První portrét v roce 2022

Foto: internet 

Paul Cézanne se narodil 19. ledna 1839 v Aix-en-Provence ve Francii. Cézanne,  francouzský postimpresionistický malíř, často nazývaný „otec moderního umění“, jehož díla položila základy spojení mezí koncepcí malby 19. století a radikálnějšího 20. století (hlavně kubismu). Snažil se dosáhnout syntézy  realistického zobrazení, osobního výrazu a abstraktního obrazového řádu. Henri Matisse obdivoval jeho nakládání s barvou, Pablo Picasso rozvinul jeho plošné kompoziční struktury do kubismu. Picasso a Matisse dokonce říkali, že Cézanne je “otcem nás všech”. Cézanne používá jasné barvy a drobné a citlivé tahy štětcem. Cézanne se zajímal o zjednodušování přirozených forem věcí na jejich geometrickou podstatu. Zabýval se perspektivou, aby v divákovi vyvolal nový estetický zážitek.

Zátiší s jablky

Zátiším s jablky Cézanne ukazuje, že zátiší – za jeho doby ten nejubožejší žánr – může být nástrojem k věrnému zobrazení světla a prostoru. „Malování podstaty obrazu není jen obyčejným kopírováním předmětů na plátno,“ napsal, „jde o uvědomění si pocitů a vjemů.“ Okraje ovoce v míse jsou nedotažené a zdá se, jakoby se pohybovaly. Pravidla perspektivy jsou také porušena, pravý roh stolu se naklání dopředu. Některé části plátna jsou ponechány téměř nahé a obraz tak působí částečně nedokončeně. Zátiší s jablky je víc než jen imitace života; jde o rozvoj divákova vidění a samotné podstaty malování.

Břehy Marne v Creteil

Podobně jako na řadě dalších obrazů z okolí řeky Marne, které Cézanne vytvořil kolem roku 1888, i zde svým obdivovatelům i kritikům představuje velmi čisté a přesvědčivé ztvárnění vody, kterého dosahuje zrcadlovým odrazem břehu na poklidné hladině. Na plátně pracuje primárně se zeleno-modrými barvami, jejichž odstín se trochu ztmavuje ve snaze zachytit hloubku řeky. Barevně vybočujícím celkem je drobná budova ve středním pásmu obrazu na pravé straně. Zde kontrastně Cézanne nanáší červenou barvu střechy a celkově světlejší odstíny fasády domu.

Hora Sainte-Victoire

Oblíbeným předmětem Cézannových obrazů byla hora Mont Sainte-Victoire poblíž jeho rodného města Aix-en-Provence, kam se vracel celý svůj život. Cézannovo zjednodušení přírody do geometrických tvarů a jeho ničím neomezené užití barev později inspirovalo kubismus a fauvismus.

Hráči karet

Cézannův obraz Hráči karet, na kterém jsou zobrazeni muži, kteří u stolu hrají karty. V první polovině devadesátých let 19. století Cézanne namaloval pět různých verzí tohoto motivu, které se mimo jiné liší v počtu vyobrazených osob.

Zátiší

V porovnání se zátišími z dřívějších let je Zátiší velkým posunem vpřed, jak v ostrosti a jasnosti, tak v detailnosti. Ještě stále můžeme pozorovat prvky Cézanneho ranného stylu, například v tmavším pozadím, ale tmavé stíny byly již značně eliminovány. Kompozice je jednoduchá a vyznačuje se Cézannovou touhou po stabilitě, uzavření a ucelenosti. Neuvěřitelná je také navzájem si odpovídající vyrovnanost křivek a rovných čar, které se navzájem doplňují v dokonalé souhře.

15. října 1906 ho při malování v plenéru zastihla bouře a malíř ztratil vědomí. Prochladl a v důsledku toho dostal zápal plic. Na něj 22. října zemřel. Pochován byl v Aix na hřbitově u kostela sv. Petra. Roku 1954 byl jeho dům s ateliérem v Chenin des Lauves otevřen a upraven na muzeum.

Foto:   www.slavneobrazy.cz

Henri Matisse se narodil 31. prosince 1869 v severofrancouzském městě Le Cateau-Cambrésis. byl francozský malíř, sochař a grafik, proslulý svou prací s barvou a svým brilantním kreslířským uměním. Byl hlavní postavou uměleckého směru zvaného fauvismus. Spolu s Picassem patří k výtvarníkům, kteří nejvíce ovlivnili vývoj umění v druhé polovině dvacátého století. Během své dlouhé umělecké kariéry prošel snad všemi hlavními uměleckými směry – od impresionismu až po abstrakcionismus. V raném období používal živelnou kompozici impresionistů, ovšem s jistou formální strukturou. Ovlivnilo jej arabské umění, s nímž se setkal na svých cestách do Maroka a Alžíru (dekorativnost arabské keramiky, bohatost detailů tapisérií). Ve svém druhém období začal používat abstraktní linie a kontrast mezi hmotou těla a plochým pozadím svých portrétů a aktů. Postavy na obrazech jsou pojaty jako sochy – Mattise dosáhl velké expresivity výborným rozložením hmoty na obrazu a čistotou obrazu. Divákům dokázal, že i přes velkou úspornost výrazových prostředků, lze dosáhnout výborného výsledku i u něčeho tak citlivého jako je ženský akt.

Henri Matisse

Tanec

Jeden z nejslavnějších Matissových obrazů. Pro fauvisty byla důležitá barva, které používali v malém spektru, ale o to sytější a kontrastnější. Naznačený pohyb vyjadřuje rychlost a dynamiku tance. Pozice těl pak prožitek z tance a emoce, které se sebou přináší. Celkově z obrazu dominuje radost, které se na Matisse na jinak často melancholických obrazech vyhýbá.

Hudba

Velmi podobné obrazu Tanec, stejná barevnost; dynamika tohoto obrazu není však shodná s dynamikou druhého obrazu, postavy zde jsou statické: dvě z postav hrají na hudební nástroj.

Zlaté rybky

Jediný trojrozměrný předmět zde je skleněná nádoba s rybkami, ostatní předměty se nacházejí ve stejném plánu; mísí se zde tóny růžové a zelené.

Červený pokoj

Modrý akt I.

Růžový ateliér

V posledních letech života trpěl Matisse anginou pectoris a astmatem. přesto i nadále pracoval. Jeho posledním dílem byl návrh na vitráž později zvanou Rockefellerova růže. Zdobí unitářský kostel v Pocantico Hills ve státě New York. Zemřel 3. listopadu 1954 ve svém domě v Cimiez na infarkt. Na tamním hřbitově je – společně se svou bývalou manželkou – také pochovaný.

Foto:   www.slavneobrazy.cz

Vincent Willem van Gogh se narodil ve vesnici Groot Zundert 30. března roku 1853. Pocházel z protestantské vlivné rodiny a jeho rodiče, otec Theodorus van Gogh, místní pastor a matka Anna Kornelie Carbentová, se velmi usilovně starali o malého Vincenta, který se narodil, jako jedno z šesti jejich dětí. Jedná se o jednu z největších osobností světového výtvarného umění, která je dnes pravděpodobně nejznámější postavou nizozemské historie. Fauvista, expresionista, génius – Vincent van Gogh byl jedním z nejslavnějších a nejvlivnějších umělců všech dob. Během svého života se však nedočkal žádného většího uznání. Po sebevraždě zastřelením 27. července 1890 jeho popularita vzrostla. Van Goghova díla se dnes prodávají v řádech desítek milionů dolarů.

Vincent Willem van Gogh

Ačkoliv Vincent van Gogh během svého života vytvořil v relativně malém časovém intervalu deseti let zhruba 900 maleb a 1100 kreseb. S malováním začal už v době, kdy pracoval jako horník. Nejdříve trénoval pouze skici uhlem, poté se na rady svého bratra Thea rozhodl, že se bude malování věnovat intenzivněji, a dkonce se zapsal i na kurz. Následně našel vlastní styl, který ho vynesl ke hvězdám, bohužel až po smrti; za svůj předčasně skočnený život prodal jen jediný výtvor, jmenoval se The Red Vineyard a udal ho v Belgii za 400 franků 7 měsíců před svou smrtí. Posmrtně však jeho sláva stoupala závratnou rychlostí; zejména po výstavě v Paříži 17. března 1901, tedy 11 let po jeho smrti.

Některé z Goghových maleb zaujímají vysokou pozici v seznamu nejdražších maleb na světě. 30. března 1987 byl prodán Goghenův obraz Kosatce za tehdy rekordních 53,9 milionu dolarů a 15. května 1990 zlomil jeho Portrét doktora Gacheta další rekord, když se ho podařilo prodat za 82,5 milionu dolarů.

Portrét doktora Gacheta

Slunečnice

Obrazů Slunečnic Gogh namaloval celou řadu. První sérii v roce 1887, v níž zachytil položené květy slunečnic. V druhé sérii z roku 1888 z Arles maloval již Slunečnice ve váze. Tato série byla spojena s Paulem Gauguinem, neboť byly součástí výzdoby jeho hostinského pokoje v Arles. První dvě varianty obrazu byly tmavé a teprve ta třetí a čtvrtá dostaly typickou žlutou barvu (jednou s modrozeleným a podruhé se žlutým pozadím). Aby toho nebylo málo namaloval Gogh v roce 1889 další verze, či spíše kopie Slunečnic z druhé série. Pro Gogha žlutá barva slunečnic představovala štěstí a optimismus a považoval jejich malbu za velkou výzvu („Ne každý v sobě najde takový žár, aby roztavil toto zlato a tóny těchto květin. Vyžaduje to energii a soustředění celé bytosti“). Tento obraz je třetí verzí z druhé série.

Kosatce

Kosatce je jedna z mnoha maleb Vincenta van Gogha, na stejné téma. Gogh ho namaloval, zatímco pobýval v Saint Paul-de-Mausole v Saint-Rémy-de-Provence ve Francii. Oproti ostatním dílům z tohoto období, Kosatce postrádají napětí typické pro jeho pozdní tvorbu. Gogh tento obraz nazval „hromosvod pro moji nemoc“, protože věřil, že když bude pokračovat v tvorbě, zarazí tak další rozvoj šílenství své duše.

Žlutý dům

Na obraze s alternativním názvem Ulice, jak ho van Gogh později s oblibou nazýval, je ztvárněn dům na Lamartinském náměstí, ve kterém si malíř v květnu 1888 pronajal 4 pokoje. Obýval pravé křídlo domu – pokoj v prvním patře na pravé straně s oběma otevřenými okenicemi obýval po dobu devíti týdnů malíř Paul Gauguin, v pokoji s vedlejším oknem se nacházela van Goghova ložnice. V levém křídle domu sídlil obchod s potravinami. Dům byl v průběhu let několikrát přestavován, roku 1944 byl silně poničen během bombardování a později byl kompletně zbourán a už nebyl znovu vystavěn.

Hvězdná noc nad Rhônou 

Od svého příjezdu do Arles v únoru 1888 byl van Gogh fascinován noční oblohou, nad jejímž ztvárněním dlouhou dobu přemýšlel. V jednom ze svých dopisů své sestře napsal: „Často mi připadá, že noc más snad ještě bohatší barvy než den“. V září 1888 se konečně pustil do práce nad opěvovaným tématem. Na obraze Hvězdná noc nad Rýnem zachytil barvy přesně tak, jak k němu promlouvaly a zvěčnil tak odrazy plynových lamp na vodě i milenecký pár v popředí. O pár měsíců později, když byla potvrzena jeho mentální porucha, namaloval jeden ze svých nejznámějších obrazů na stejné téma, Hvězdná noc, kde se jeho křehká psychika plně projevila.

Rybářské čluny u Saintes-Maries

Rybářské lodě v Saint-Maries jsou zachycením pohybu energie vody, tak jak si ji představoval van Gogh. Svou speciální technikou ovlivněnou japonským tiskem, přináší do obrazu život. Vzniklo i několik perokreseb stejného tématu.

Ložnice v Arles

Název Goghova Ložnice v Arles se pojí se třemi velmi podobnými obrazy z let 1888-1889. Všechny tři obrazy představují Goghovu ložnici v domě na náměstí Lamartine v Arles ve Francii. Celý dům i s nejbližším okolím, malíř ztvárnil na obraze Žlutý dům. V dopise svému bratru Theovi van Gogh vysvětluje, že nápad na obraz vznikl v jeho hlavě díky nemoci, kvůli které musel po několik dnů zůstat doma. V dopise dokonce přikládá náčrt toho, jak bude kompozice vypadat, a v textu detailně popisuje, jaké barvy využije.

Mnoho lidí se posléze domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Pšeničné pole s vránami (zřejmě kvůli výrazně turbulentnímu stylu). Ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny. 27. července 1890 se ve věku 37 let postřelil do břicha. Aniž by si uvědomil, že je smrtelně raněn, vrátil se do hostince Ravoux, kde dva dny nato zemřel před zraky svého bratra Thea. Jeho poslední slova zněla: „La tristesse durera toujours.“ („Smutek potrvá navždy.“) Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo – neschopen smířit se s bratrovou smrtí – zemřel o šest měsíců později a na žádost jeho ženy byl pochován vedle Vincenta.

Rakouský malíř Gustav Klimt je jedním z nejvýznamnějších malířů přelomu 18. až 19. století. Gustav Klimt se narodil 14. července 1862 v Baumgartenu u Vídně. Jeho otec byl zlatník a rytec z Travčic u Litoměřic. Spoluzakládal slavnou vídeňskou secesi a obecně je považován za jednoho z průkopníků symbolismu.

Je znám hlavně pro své portréty, vyznačujících se podmanivou krásou a rafinovanou smyslovostí, které se často pojí s víceméně zjevným erotickým nábojem, ale byl také výborným krajinářem. Navrhoval i nábytek a umělecké předměty. V císařské Vídni na přelomu 20. století byl však váženou uměleckou osobností, předsedou uměleckého sdružení Secese a vykonavatelem prestižních veřejných zakázek.

Gustav Klimt již v mládí projevoval výrazné nadání pro kresbu a malbu a umělecké sklony měly i oba jeho bratři. Ve čtrnácti letech byl přijat na vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu. Ještě v průběhu studia vytváří Gustav umělecké trio se svým bratrem Ernstem a spolužákem Franzem Matschem a společně se ucházejí o zakázky. Z jejich dílny pochází například výzdoba divadla v Karlových Varech nebo v Liberci, kde dodnes můžeme vidět původní malovanou oponu. Věhlas jejich ateliéru ve Vídni rostl, získávali prestižní státní zakázku na výzdobu hlavního schodiště císařského divadla, která jim otevřela dveře do nejvyšší společnosti. Gustav Klimt je za práci na tomto projektu oceněn samotným císařem.

11. ledna 1918 Klimta v jeho ateliéru ranila mrtvice. Ochrnul na polovinu těla a byl převezen do vídeňského sanatoria, tam 6. února 1918 zemřel na zápal plic způsobený epidemií španělské chřipky. Pochován je na vídeňském hřbitově Hietzing.

Foto: wikipedia.org, ceskegalerie.cz