Věhlasný malíř a osobnost inspirující generace umělců: Alfons Mucha

Evropská výtvarná secese bývá někdy nazývána Le style Mucha podle malíře, grafika a designéra původem z moravského města Ivančice. Alfons Mucha jako neznámý umělec českého původu žijící v Paříži dosáhl okamžité slávy v prosinci roku 1894, kdy přijal zakázku vytvořit plakát pro nejslavnější herečku té doby, Sarah Bernhardt.

Secesní malíř, grafik a designer Alfons Maria Mucha se narodil 24. července 1860 v moravských Ivančicích. Již od dětství měl rád kreslení a malbu, ale když si v roce 1878 Mucha podal přihlášku na pražskou Akademii, byl odmítnut „pro nedostatek talentu“. Nicméně kreslířské práce se nevzdal a přivydělával si malováním kulis pro rozličné divadelní společnosti. Malování kulis se věnoval i ve Vídni kam se roku 1879 přestěhoval.

V roce 1887 se Mucha přestěhoval do Paříže a našel si první „malířské“ zaměstnání v divadelním časopise Le Costume au theatre, pro který kreslil nejrůznější ilustrace a reklamy. Roku 1890 už si založil vlastní ateliér a o rok později se seznámil se slavným Paulem Gauginem, který s Muchou jeden čas dokonce atelier sdílel. Muchova hvězda začala stoupat od roku 1894, kdy vyhotovil plakát pro nejslavnější herečku té doby, Sarah Bernhardt. Ta si s Muchou po pracovní stránce „padla do oka“ a uzavřela s českým umělcem exkluzivní smlouvu na reklamní plakáty k divadelním hrám, návrhy kostýmů a dokonce šperků nebo kulis. Světová výstava v Paříži roku 1900 byla celá ve znamení jeho osobitého „Art nouveau“. Jeho všestranný talent obsáhl i další umělecké obory od sochařství přes fotografii až po divadlo.

Mezi lety 1906 a 1910 pobýval Mucha za oceánem, ve Spojených státech. Tam vyučoval malířské umění a vytvořil řadu portrétů, kterým dominovaly hlavně dámy z vyšších kruhů. Roku 1921 měl Mucha velkou retrospektivní výstavu v brooklynském muzeu umění.

Mucha se vrátil do Československa v roce 1910 a zasvětil zbytek svého života tvorbě epické série 20 obrazů zobrazujících historii Slovanů, Slovanská epopej. O vytvoření těchto velkoformátových obrazů z mytologie a dějin slovanského lidu snil Mucha celý život. Svůj sen si splnil, když dílo vytvářel na zámku Zbiroh. Jedná se o dvacet rozměrných maleb, které na deseti z nich zobrazují české legendy a ranou historii; deset dalších pláten je pak věnováno všeslovanským námětům.

Konec Muchova života poznamenalo smutné období okupace Československa nacistickým Německem roku 1939. Nacistům bylo dílo Alfonse Muchy trnem v oku, jelikož Slovany považovali za podřadný národ. Mucha byl jedním z prvních umělců, kterého zatklo a vyslýchalo gestapo. Mucha zemřel na plicní infekci 14. července 1939 v Praze. Byl pohřben na vyšehradském Slavíně.

Foto: wikipedia.org

Wolfgang Tillmans: jeden z významných současných umělců!

Wolfgang Tillmans je německý fotograf a umělec, který žije a pracuje střídavě v Londýně a Berlíně. Je považován za jednoho z významných současných umělců, jeden z nejdůležitějších fotografů současnosti. V roce 2000 byl prvním fotografem a umělcem, který nebyl z Anglie a získal Turnerovu cenu.

I přesto že se sám autor během svého života pohybuje s lehkostí v temných zákoutí techno klubů, je jeho život poznamenán jasnou esencí otevřenosti a odvahy, se kterými vytváří obrazy o hledání a ztrácení identity v mnohdy netolerantní společnosti. Narodil se v malém městě Remscheid v západním Německu druhé poloviny šedesátých let. Byl od svého dětství ovlivněn Gernhardem Richterem či Sigmanem Polkem. Na počátku osmdesátých let se v rámci studií ocitl v Británii a tady, očarován klubovou scénou, objevuje také silnou gay komunitu. Zde se také poprvé setkává s nemocí AIDS, která později velmi ovlivní nejen jeho život, ale také tvorbu a aktivistickou práci.

Určitá prchavost a neuchopitelnost světa, času a objektů se přenáší i do jeho ranné tvorby. Začíná pracovat s kancelářskou kopírkou jako zobrazovacím zařízením a dosahuje tak černobílých obrazů, velmi podobných těm Gernharda Richtera. Na konci osmdesátých let šlo o přelomovou věc. Vytvoření fotografického brazu nebo systému čoček v objektivu. Pouze s kancelářským zařízením. Neuchopitelnost jeho snímků jen podporovaly společenské a politické změny konce osmdesátých let, kdy se starý svět rozpadal a atmosféra byla hustá. Rozpouštělo se v ní mnoho starých struktur. Tillmans se ale rozhodl objevovat ty nové.

V roce 1992 se odstěhoval do Bournemouthu, kde začal studovat uměleckou školu. Zde si jej také všimla galeristka Maureen Paley, která se později rozhodla vzít jeho práce na veletrh v Kolíně nad Rýnem. Tímto okamžikem se jeho fotografie začaly dostávat do povědomí široké veřejnosti. Postupně (a možná i díky jeho zálibě v hudbě, která trvá doteď) se začne rozvíjet i Tillmansova fascinace klubovou scénou a fotografií. V temných zákoutích a obrovských industriálních halách vytváří první soubory snímků, o něž později projeví zájem například magazín i-D. Právě s těmito soubory fotografií vytváří Tillmans průlomovou výstavu, která na počátku bourá představy o fotografi v galerijním prostoru.

Fotografie bez rámů, v různých formátech a výškách. Nebál se propojit abstrakci a čistě figurálními snímky. Hravost v prostoru a změna postavení fotografie v očích diváků je znatelná. Po velkém úspěchu se Tillmans stěhuje do New Yorku, kde se seznamuje se svým partnerem, malířem Jochenem Kleinem. Ten však v roce 1997 umírá na nákazu virem HIV. Pro Tillmanse to znamená velkou ránu a ještě více se obrací k neuchopitelnosti a abstrakci. Začíná experimentovat s barevnou fotografií v temné komoře a vzniká triptych, který mu v roce 2000 pomáhá vyhrát Turnerovu cenu, jako prvnímu neanglickému umělci.

Sám se také profluje jako aktivista. V roce 2016 vedl kampaň proti Brexitu a produkoval politické plakáty, jež se objevily po celé Anglii a vyzývaly voliče, aby hlasovali proti Brexitu. Od smrti Jochena Kleina v roce 1997 se také soustředí na propagaci příčin umrtí na virus HIV a prevenci proti němu. Zároveň také ve svých fotografickým pracech nestiňuje LGBT+ problematiku a snaží se veřejně mluvit o své homosexuální orientaci.

V roce 2003 vytvořil jeden ze svých nejvíce politických projektů, v němž se nechal inspirovat válkou v Iráku a dezinformačními praktikamy vlády. Pro galerii Maureen Paley Interim Arts vytvořil tzv. “truth study center” – trojrozměrnou instalaci fotografií, článků a poznámek, které předznamenaly šíření fake news. Zkoumal vztah veřejnosti k pravdě a jak ji samotná média mohou spoluvytvářet. Tímto tématem otevřel, opět jako jeden z prvních, uměleckému světu téma informační války a již zmíněných fake news.

Tillmansova práce, díky tomu, že je nesmírně rozsáhlá a vrstevnatá, je komplexní vždy jen v jasném celku. Sám autor mluví o tom, že obrazová forma může být naplněna pouze v obsáhlém celku a ne jako samostatný článek. To se nejvíce projevuje právě na jeho výstavách, v nichž neustále a neúnavně kombinuje formáty a obrazové formy fotografie a vytváří tak výpověď o naději, odvaze a identitě. A právě v tom tkví jeho fascinace temnotou. Zprvu ji nacházel v klubech, při nekonečných techno party, kde se identita jedinců i jeho samého ztrácela pod mraky kouřové clony a ravu.

Nebál se vyjít ze schematičnosti galerijního provozu a dodal tak fotografiím vážnost, i když je osvobodil od těžkosti rámů a skla. V Tillmansových snímcích je vždy obsažena nedořečená výpověď o fotografované situaci. Ať už je to symptomatická fotografie Lutz a Alex sedí na stromě, kdy si pohrává s tématem genderu a klasické formy biblické naivity páru vypadajícího jako Adam a Eva raveové generace, či Astro Crusto, na níž rozehrává na pozadí tlejícího těla kraba úvahu o pomíjívosti lidksé existence. Právě na fotografii Astro Crusto, lze nejlépe charakterizovat vizuální styl, který se pro Tillmanse stal příznačným. Jde o civilní či naprosto všední fotografie každodenních věcí. Mohou to v jeho podání být zátiší s tlejícím krabem, figurativní části těl nebo i světelná zátiší.

Pokaždé nám ale něco uniká. Blíže nespecifkovaná hodnota s níž si Tillmans s lehkostí pohrává. Je o krok napřed před divákem. Pohybuje se v temnotě našeho nevědomí a skvěle s ním operuje. I přes jakékoliv vizuální zdání nahodilosti si vše dokonale připravuje. Díky tomu dokáže konstruovat obraz s nevyřčeným koncem, který nás ještě více interesuje ve velkém počtu na zdech galerijní síně nebo naopak na aktivistických plakátech či stránkách módních magazínů.

Foto: deutschlandfunkkultur.de

Gottfried Helnwein v Albertině!

K 75. narozeninám Gottfrieda Helnweina vystavuje ALBERTINA, která se nachází v historickém srdci Vídně a spojuje imperiální vkus s velkým uměním, velkou výstavu děl z posledních tří desetiletí. Dílo vídeňského umělce Gottfrieda Helnweina charakterizuje jeho zkoumání témat bolesti, zranění a násilí. Jeho ústředním motivem je postava zranitelného a bezbranného dítěte, které představuje všechny psychické a sociální obavy.

Jeho hyperrealistické snímky, které vznikají vždy podle fotografické předlohy, zaujmou technickou dokonalostí. Helnwein je i dnes považován za provokatéra, protože svými díly od samého počátku kritizoval společnost: „Moje práce byla vlastně vždy snahou vyrovnat se s tím, co mě ovlivňuje, nebo na to reagovat.“

Helnweinova tvorba má i silný politický přesah. Malíř se počátkem 70. let zařadil mezi vídeňské akcionisty, kteří kritizovali rakouskou kolektivní amnézii ve vztahu k fašistické minulosti země. Hnutí nezávislých politicky angažovaných umělců se snažila státní moc potlačit, revoltující akcionisty třeba na čas uvěznila či v krajním případě vyhnala do exilu.

Při performancích akcionistů tenkrát třeba tekla krev a po zemi se válely vnitřnosti. Dnes je vídeňský akcionismus nejznámějším ryze rakouským avantgardním uměleckým směrem.

Výstava je k vidění v ALBERTINA od 25. října 2023 do 11. února 2024.

Foto: albertina.at

Édouard Manet

Édouard Manet byl francouzský modernistický malíř, významná osobnost přechodu od realismu k impresionismu. Narodil se 23. ledna 1832 v Paříži a 30. dubna 1883 v Paříži zemřel.

Édouard Manet měl možná tu smůlu, že začínal tvořit v době, kdy se kyvadlo dějin vychylovalo od klasického akademického malířství i impresionismu. Pro své generační kolegy byl příliš progresivní a pro mladé malíře příliš klasický. Manet měl inovátorského ducha, který při studiu starých mistrů jako byl např. Diego Velázquez doplnil výtečnou technikou malby obrazů. Od impresionistů převzal zálibu zobrazování reality pomocí dlouhých výrazných tahů štětce, studování objektů v plenéru a soustředil se také na práci se světlem a barvami. Na rozdíl od impresionistů se ale nevzdal černé barvy, kontur a klasické kompozice. S impresionisty vlastně ani být spojován nechtěl – usiloval o samostatné začlenění svých obrazů do výstav Salonu a vyhýbal se označení impresionismus.

Bar ve Folies Bergère

Manetův proslulý obraz. V zrcadle se odráží zaplněný bar. Obraz je plný otázek: jaký je osud barmanky? Prodává pouze za barem nebo i sebe? Co si o návštěvnících baru myslí? Obraz ukazuje pozlátko pařížského života té doby, ale také evokuje nejistotu a neklid, který sebou přinášela.

Snídaně v trávě

Obraz byl namalován tak, aby v divákovi vyvolával pocit, že jde o ateliérovou malbu. Tento dojem je posílen světlem jenž nevrhá téměř žádný stín, a dále kloboukem muže vpravo, který je typický pro nošení v interiéru. Manet úmyslně zvolil velké plátno, využívané převážně pro historické výjevy. Spolu s vyzývavostí obrazu – nahá dívka se dvěma oblečenými muži (navíc dívající se sebejistě přímo na diváka) – tím dosáhl nebývalého ohlasu. Dílo je nyní v Musée d Orsay v Paříži.

Olympia

Manetův obraz způsobil v roce 1865 v Paříži velký rozruch. Názvem sice odkazuje na antickou mytologii, ale pojetím byl velice současný, což ještě v té době nebývalo zvykem (nahota se zakrývala antickými prvky, mytologií, výzdobou obrazu, atd.). Navíc šlo nepochybně o prostitutku, což bylo velmi provokativní. Výraz má vzdorný a ne-li nepřátelský (na místo tradičních unylých úsměvů) a dívá se přímo do očí diváka. Kurtizána navíc právě dostává květiny od některého ze zákazníků.

Piják absintu

První obraz, který představil porotě Salónu, když mu bylo sedmadvacet let. Byla na něm vidět originální technika i styl. Již samotný námět působil v té době neobvykle. Šlo pouze o reálné zachycení pijáka a ne o alegorické ztvárnění.

Balkón

Kontrast mezi světlem venku a tmou, která pohlcuje postavy v interiéru.

Foto: wikipedia.org, slavneobrazy

Michelangelo Buonarroti

Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni byl jedním z nejznámějších představitelů vrcholné italské renesance a manýrismu. Proslavil se jako sochař, architekt a malíř, ale psal také básně.

Narodil se 6. března 1475, v Caprese, jako druhý z pěti synů Florenťana Lodovica di Leonardo Buonarroti-Simoni (v té době starosty obcí Chiusi a Caprese) a Francesci di Neri di Miniato del Sera. V dubnu roku 1488 ho jeho přítel Francesco Granacci přivedl do umělecké dílny Domenica Ghirlandaia. Michelangelův otec byl proti tomu aby se jeho syn učil malovat, chtěl, aby se stal obchodníkem. Domenicovi Ghirlandaiovi se ho nakonec ale podařilo přesvědčit. Nadaného patnáctiletého mladíka si brzy povšiml Lorenzo Nádherný a přivedl ho do medicejského paláce, kde se setkávali významní florentští umělci, literáti a učenci, kterých bylo v té době plné město. Michelangelo žil poté v paláci až do Lorenzovy smrti v roce 1492 a bylo tu s ním zacházeno prakticky jako s členem rodiny. Proslulé zahrady Medicejských se staly jeho další uměleckou školou.

Michelangelo byl geniálním umělcem, posedlým hledání dokonalosti a snahou dokázat, že je nejlepší. Disponoval bohatou představivostí a fantazií, podobu svých děl měl promyšlenou dříve, než na nich začal pracovat. Nejednou se proto stalo, že dílo, s nímž nebyl spokojen, poškodil, neboť je nedokázal zhotovit přesně podle svých představ. Velkou péči věnoval výběru kamene. Mramorové bloky si často jezdil vybírat do dolů v Carraře, mnohdy je osobně i páčil. Výjimkou byla socha Davida. Pro svoji nejznámější plastiku zpracoval Michelangelo kamenný blok nevhodných rozměrů (5 m vysoký, o základně 1 x 1 m) s mnoha kazy a usazeninami, který stál 40 let bez využití před florentskou katedrálu a o jehož ztvárnění se neúspěšně pokusili již dva sochaři. David, kterého Michelangelo dokončil po dvou a půl letech práce roku 1504, svého tvůrce proslavil a zajistil mu nesmrtelnost. Mladý sochař se stal uznávaným umělcem.

Žil střídavě ve Florencii a v Římě, zpočátku působil krátce v Bologni. Pracoval pro Medicejské i florentskou republiku, renesanční papeže i nejvýznamnější církevní hodnostáře a stal se zámožným mužem. Za sochu Davida dostal 900 zlatých dukátů, což prý bylo více, než vydělal Leonardo da Vinci za celý život. Zemřel v Římě, 18. února 1564.

Foto: wikipedia.org

Francisco Goya

Francisco José de Goya y Lucientes (30. březen 1746, Fuendetodos – 16. duben 1828, Bordeaux) byl španělský malíř a rytec romantismu. Byl královským portrétistou (portréty Karla IV. i Ferdinanda VII.), stejně jako kronikářem historie. Jeho bohatá tematická šíře postupovala od různých oslav, přes postavičky obyčejných lidí, až po válečné scény, zobrazující líté boje po Napoleonově invazi do Španělska, proti níž se zdvihl lidový odpor. Tento tematický vývoj odrážel ztemňování jeho mysli. To vyvrcholilo tzv. černými malbami v úplném závěru života, malbami děsů, hrůz a bizarností. Goyův vliv v dějinách umění stoupal s tím, jak byly vyzdvihovány a objevovány právě ty temnější nebo subjektivní a revoluční prvky jeho díla. Důrazem na popředí a zamlžené pozadí předjímal Goya impresionismus. Svými nejtemnějšími vizemi pak i expresionismus.

Saturn požírající jedno ze svých dětí

Tento obraz byl součástí jeho série černých maleb a byl vytvořen kolem let 1819-1823. Tato série vznikla na stěnách Goyovy domácnosti a byla objevena a přemístěna na plátno po umělcově smrti. Obraz „Saturn požírající jedno ze svých dětí“ je známý pro svou temnou a děsivou tematiku. V centru obrazu je postava Saturna, římského boha zemědělství, který zde však představuje zdeformovaného a hrozivého titána. Saturn drží v rukou malé dítě, jedno ze svých potomků, které právě pozřel. Jeho zuby a paže jsou krvavé až děsivým způsobem, což vytváří silný dojem krutosti. Obraz je tmavý a plný stínů, což přispívá k jeho mrazivé atmosféře. Světlo je omezené a soustředěné na Saturna a jeho hrůzný čin. Saturnovo tváří v tvář děsivému činu je vyjádřená zuřivost a šílenství. Jeho oči jsou široce otevřené a zděšené, což vytváří dojem posedlosti. Tento obraz byl interpretován různými způsoby. Někteří vidí v Saturnovi symbol moci, která ničí své vlastní potomstvo, zatímco jiní ho považují za alegorii lidské zloby, krutosti a zhouby.

Nahá Maja a Oblečená Maja

Dne 16. března 1815 žalobce španělské inkvizice Zorilli de Velasco nařídil vyslechnout devětašedesátiletého malíře Francisca de Goyu kvůli dvěma obrazům, které zachycovaly provokativně ležící ženu jednou oblečenou a podruhé svlečenou. Umělec měl potvrdit, že je autorem těchto obscénních maleb, a vysvětlit, z jakých popudů je vytvořil a na čí objednávku. Není známo, co tribunálu Goya sdělil. V každém ohledu však měl ze skandálu pořádně nahnáno. O inkvizici a jejích praktikách si nedělal žádné iluze. Ostatně jako malíř a grafik nejednou se soucitem zachytil ty, kteří se stali její obětí. Obrazy, o které se španělská inkvizice zajímala, dnes nazýváme Nahá Maja a Oblečená Maja. Maja (doslova to znamená kráska) bylo ve Španělsku označení pro svobodomyslnou dívku z nižších vrstev, která provokovala nevázaným chováním, což podporovalo i její zvláštní oblékání se zdůrazněným výstřihem. Maja se stala symbolem.

Pes

Na obraze můžeme vidět hlavu malého černého psa, který má pohled upřený vzhůru. Zbytek jeho těla je skryt za neurčitou hnědou hmotou ve spodní části obrazu. Pes je jeden ze 14 obrazů, které Goya namaloval přímo na stěny svého domu mezi roky 1819 a 1823. Díla z této řady jsou plné hrůzy a děsivých témat, jako příklad si můžeme uvést třeba Saturn požírající jedno ze svých dětí. Tyto obrazy nikdy nebyly určeny pro veřejné výstavy a do jeho smrti skutečně nikdy nebyly odkryty zraku běžných lidí.

Piknik

Goya dodává této údajně nevinné scéně satirický nádech. Zdá se, že romantický výlet dopadl strašně špatně. Na ubrusu leží zbytky pikniku: kousky chleba, dva téměř prázdné talíře a lahve vína. Vpravo se zdá, že muž není v pořádku, pravděpodobně kvůli přílišnému pití. Uprostřed se muž držící plnou sklenici vína pokouší flirtovat se ženou sedící vedle něj. Ona – pravděpodobně pikniková společnice nemocného – se na nás dívá a zdánlivě odmítá jeho návrhy. Další muž se opírá o jeho ruku a tvrdě spí. Za ním tři muži hluboce konverzují, jako by plánovali využít situace – dva na nás pobaveně koukají. Tato skica je jedním ze série Goyových návrhů pro gobelíny určené k výzdobě ložnic dcer španělského krále Karla III. v paláci El Pardo u Madridu.

Foto: wikipedia.org, slavneobrazy.cz

Salvador Dalí – surrealismus

Salvador Domingo Felipe Jacinto Dalí (1904 – 1989). Španělský, přesněji katalánský, surrealistický malíř známý svými výraznými malbami. Mezi pařížské surrealisty byl přijatý v roce 1929 po natočení filmu Andaluský pes, na kterém spolupracoval s Luisem Buñuelem. Později se s nimi rozešel, protože byl považován za příliš komerčního umělce. Mnohé jeho obrazy jsou založeny na snové imaginaci. Předměty každodennosti na nich dostávají nezvyklé formy, jako např. rozteklé hodinky na obraze Persistence paměti.

Persistence paměti

Jedním z jeho nejslavnějších obrazů a možná vůbec nejznámějším surrealistickým dílem – je Perzistence paměti (1931). Obraz ukazuje kapesní hodinky, které splývají s krajinným pozadím. Tématem je čas, který není rigidní, není fixní a rozhodně není „spolehlivou“ konstantou. Dalí se stal známým, ale kvůli své výstřednosti i hodně diskutovaným umělcem. Mnoho z jeho veřejných vystoupení, prohlášení a způsobů, jak dělat věci, mělo schopnost vyvolat u veřejnosti diskuzi a polemiku.

Labutě odrážející se ve vodě jako sloni

Obraz Labutě odrážející se ve vodě jako sloni vytvořil v roce 1937 v jeho „paranoidně-kritickém“ období. Obraz zachycuje odraz labutí na hladině rybníka, který vnímáme v podobě slonů. Na levé straně si můžeme všimnout Dalího autoportrét. Autor chce prostřednictvím tohoto obrazu vyjádřit myšlenku, že to, co vidíme, záleží především na způsobu jakým na věc pohlížíme.

Hořící žirafa

Olejomalba na panelu v Kunstmuseum Basel. Dalí namaloval Hořící žirafu před svým vyhnanstvím ve Spojených státech, což bylo v letech 1940 až 1948.

Velký masturbátor

Dílo z roku 1929 je jedním z obrazů Salvadora Dalího, kde jsou vidět části jeho těla, protože malíř chce na několika svých dílech zanechat stopu, aby byla vždy zapamatována. V tomto díle je vidět část jeho obličeje a úst, ale nos je obrácený.

Pokušení San Antonia

Obraz Salvadora Dalího z roku 1946. Dílo popisuje San Antonio de Abad v jakési poušti, kde klečí a v rukou drží kříž, který je vyroben ze dvou velmi tenkých tyčí, aby zabránil různým démonům, kteří si ho přejí napadnout.

Salvador Dalí nebyl jen malíř, ale také všestranný a eklektický umělec v pravém slova smyslu. Byl široce uznáván jako sochař, spisovatel, ilustrátor, režisér, šperkař a pro mnohé další profese. Vášeň a drtivá touha vyjádřit se v sochařství jsou v jeho životě konstantní.

Zdroj: Muzeum Dalí Enigma Praha, Wikipedia.org, Slavné obrazy

Nenechte si ujít mimořádnou výstavu: Pop-up 7. – 10. 9. 2023

Text a fotografie: Jana Tesaříková

Když Josef Sudek v roce 1916 během bojů na italské frontě přišel o pravou paži a na pražské Invalidovně se rekvalifikoval na profesionálního fotografa, nemohl vědět, že za 107 let tyto prostory budou léčit lidi uměním.

Na adrese Sudkovy sady 24/1 v Praze nyní probíhá velkolepá výstava, která nese název J&T Banka Art Index Pop-up. Představuje více jak 150 maleb, soch či videartu tuzemských umělců, které oživily karlínskou Invalidovnu. Výstava trvá od 7. do 10. 9. 2023. Otevřeno je mezi 10. a 19. hodinou. Součástí jsou také, komentované prohlídky, workshopy pro děti a ranní meditace.

Autory děl jsou umělci narození po roce 1960 a byli vybráni v návaznosti na míru jejich aktivní účasti na výtvarném dění za posledních deset let.

Výstava je umístěna ve dvou patrech a díla doprovází hudba, která vás naladí ke vstupu do jiné dimenze.

Daniel Pitín a jeho Faustův dům a Návrat domů patří k tomu nejlepšímu, co je na výstavě k vidění. Nebo Josef Bolf, který se opět vrací ke stylu z předchozích let, rapidně zmenšil rozměry pláten. Petr Dub a jeho Nesnesitelná lehkost historie vás nutí přemýšlet, proč modré sochy a proč zbraně na zemi. Lenka Kloudová a její Geomuži připomínající tanec světlem. Vladimír Houdek a jeho koláže doplněné voskovými pastely a akrylem na plátně působí na oprýskaných zdech Invalidovny skvěle. Prostory barokní stavby dávají dílu neskutečný rozměr. Jsme rádi, že pořadatel této reprezentativní výstavy využil právě těchto prostor, protože na vás dýchne i kus historie a neobdivujete jen díla, ale právě zmíněný objekt.

Doporučujeme určitě výstavu stihnout a pokochat se vším, co vám nabídne. Vstup je zdarma, tak jen nesměle? do toho.

Symbolismus: Znáte dobře Gustava Klimta?

Gustav Klimt se narodil 14. července 1862 v Baumgartenu u Vídně. Klimt jako malíř reprezentuje nejlepší období Vídně – dobu, kdy tu vznikala díla Sigmunda Freuda či Mahlera a Vídeň byla přinejmenším středoevropským centrem kultury a vzdělání.

Gustav Klimt, portrét z roku 1914

Klimtovo dílo je kombinací symbolismu (symbolismus je umělecké hnutí, které vzniklo ve Francii roku 1886, hnutí částečně navazuje na romantismus) a byzantských rysů, které vytvářejí podtón jeho secesnímu stylu. Klimtovy obrazy mají zvláštní, až úzkostnou atmosféru, často zobrazují freudovskou myšlenku o erotice přítomné v každém lidském pohybu a konání. Maluje dvourozměrně, intenzivními barvami a přitom velice jemně a s vytříbenou důstojností. Mezi Klimtova slavná díla patří – dvě ženy se stylizovanými, vzájemně propletenými těly evokujícími neskutečný svět smyslnosti a fantazie. Dále je to Danaé, dílo inspirované řeckou mytologií zobrazující dívku, které se zmocnil Zeus proměněný ve zlatý déšť (Danaé poté porodila Persea). Jeho obrazy často vzbuzovaly vášně a protesty veřejnosti, a to nejen pro svůj obsah, ale také pro své inovativní malířské postupy – např. Přítelkyně, obraz dvou žen při milostné schůzce.

Portrét Adele Bloch Baurer I

…také zvaný Zlatá Adéla, je portrét jeho manželky Adely. Portrét ženy na zlatém pozadí je považován za reprezentativní dílo Klimtova zlatého období a zároveň vídeňské secese. Olejomalba na plátně doplněná zlatem a stříbrem má rozměr 138 × 138 cm.

Vodní hadi

Vodní hadi se skládají ze dvou stejnojmenných děl, v nichž se Gustav Klimt vrací k tématu “smyslných žen ve vodě“. Jsou zde zachycena dvě nahá ženská těla ve dramatickém milostném objetí. Průzračná pleť, stylizace anatomických linií, zveličená ve snaze vyvolat hluboce spiritualistický charakter citů obou ženských postav. Postoje, gesta a výraze tváře vyjadřují vášnivou lásku a nejkřehčí něhu. V té době by samozřejmě byl obraz přinejmenším pobuřující. Proto Klimt přidal symbol ryby v levém dolním rohu s prázdným výrazem, za níž se tyčí chapadlo, dále šlahouny vinné révy doplněné ornamenty z plátkovaného zlata. Obrazy byly malovány akvarelem a temperou na pergamen.

Ovocné stromy

Při tvorbě tohoto pro Klimta neobvyklého obrazu poprvé malíř používá nový styl malby, ve kterém se jasně odráží impresionistická idea, později typická pro všechny Klimtovy malby krajin. Na přelomu 19. a 20. století tráví Klimt rok na dovolené v rakouských horách, kde inspirován krásnou přírodou začíná malovat krajinky. Oproti jeho běžné kontroverzní prácí plné nahoty představují stromy klid a krásu a díky krátkým tahům štětce živými a jasnými barvami působí realisticky a energicky. Každý list i větvička se díky této technice jeví plasticky.

Schloss Kammer am Attersee

Na třetím z obrazů ztvárňujících zámek Kammer na Attersee (Schloss Kammer am Attersee I a Schloss Kammer am Attersee II) se Klimt soustřeďuje obvzlášť na hladinu jezera před zámkem. Odraz zámku a stomů na vodě napovídá, že Klimt pravděpodobně seděl na člunu, zatímco maloval. Obraz ze všech tří verzí působí nejvěrohodněji.

Přítelkyně

V tomto díle vytváří malíř symfonii živých barev, květů, exotických ptáků a fantastických zvířat, jež má vytvořit atmosféru a povzbudit city této dvojice přítelkyň a milenek při milostné schůzce. Smyslnost nahé ženy se světlou a jemnou pletí, křehkými tvary a něžným výrazem je v rozporu s přátelským, poklidným výrazem její společnice v ohnivě zabarvených šatech, které jsou výrazem vášně, jež ženu spaluje.

Gustav Klimt zemřel 11. ledna 1918, v jeho ateliéru ho ranila mrtvice, ochrnul na polovinu těla a byl převezen do vídeňského sanatoria. Tam 6. února 1918 zemřel na zápal plic způsobený epidemií španělské chřipky. Pochován je na vídeňském hřbitově Hietzing.

Foto: www.slavneobrazy.cz

Claude Monet – Impresionismus

Claude Monet se narodil roku 1840 v Paříži, po pěti letech se jeho rodina odstěhovala do Normandie, Le Havru. Jeho prvním malířským učitelem byl Eugène Boudin, se kterým se setkal roku 1856. Boudin ho uvedl do tajů olejomalby a práce v plenéru.

Monet je pravý otec impresionismu. Především vycházel z Manetova stylu. Jeho obrazy jsou plné zářivých barev a odrazů – naplněné světlem. Svá plátna pokrýval bezpočtem jednotlivých tahů štětce. Barvy se čistě blyští z obrazu a vytvářejí dojem neklidu a životnosti krajiny.

Zahrada v Montgeronu

Kout zahrady v Montgeron je typickou ukázkou impresionistické techniky malby. Obraz vznikl v roce 1876, kdy v okolí tohoto městečka Monet strávil léto. Obraz namaloval jako jeden ze čtyř obrazů pro zámek Rottenburgu finančníka Ernesta Hoschedého (jednoho z mecenášů impresionistů).

Imprese, východ slunce

Původně se měl jmenovat Moře. Monet se snažil zaznamenat smyslové zážitky – vyslovit dojem a náladu. Na obraze je moře a nad ním východ slunce, které se odráží na vodní hladině. V pozadí jsou vidět stěžně velkých lodí. Loďka v popředí je vytvořena jen několika málo tahy štětcem. Jeden kritik kdysi řekl, že Monet tímto znázorňuje jen jakési „Imprese“ (dojmy) a nazval tyto malíře impresionisty, oni to přijali.

Bílé lekníny

Během dlouhého období depresí po úmrtí své ženy napadla Moneta myšlenka realizovat sérii obrazů s lekníny. Inspirací mu byla jeho zahrada v Giverny. Reálně se celý projekt uskutečnil až po dopisu jeho obdivovatelky, která chtěl vytvořit dekorace pro kruhovou místnost. Monet pracoval tajně, použil plátno obřích rozměrů. Motivy řešil až abstraktním způsobem: světlo, voda, rostliny, vše se rozpouští v harmonii barev a odrazů. Obrazy často budí dojem, že malíř pracoval ponořen ve vodě (Monet využil zkušeností ze svého plovoucího ateliéru na Seině).

Stezka v Monetově zahradě

Monet namaloval tento obraz v roce 1902, kdy už dokončil svoji mistrovskou sérii leknínů a pokračoval v malování motivů ze své zahrady v Giverny. Na těchto obrazech rozvinul impresionistickou myšlenku k dokonalosti. Dojem z obrazu umocňují živé a syté barvy, detaily tvoří jediný celek až při pohledu z větší vzdálenosti. Na obraz také nenajdete černou barvu a jiné odstíny šedé. Mimochodem, cestu ke dveřím svého domu Monet maloval několikrát, dokonce nechal pro úpravu kompozice prořezat a vykácet stínící smrky a na jejich místo vysázel fuchsie, jiřiny a jiné květiny, které po celé léto kvetly.

Monetovy obrazy měly stále větší úspěch. Upravil si svou zahradu v Giverny tak, aby vypadala jako živý obraz. V roce 1922 po první světové válce byl již Monet úplně slepý a věnoval státu sérii Leknínů. V roce 1923 podstoupil oční operaci a znovu pracoval až do své smrti roku 1926.