Petřínský příběh – Hana Lajtkepová

Mladý muž se zastavil a namáhavě se snažil zklidnit dech. Co to bylo za nápad šplhat se přímou cestou nahoru na Petřín? Proč nešel jako všichni normální lidi po cestě?
Ztěžka se posadil do měkké jarní trávy a vytřel si pot z očí. Odpověď na jeho druhou otázku se otevřela přímo před jeho zrakem. Byl první máj a cestičky i lavičky byly plné zamilovaných párů. Snažil se jim co nejvíc vyhnout. První máj je prý lásky čas. Už tomu nevěřil. Jemu se láska na míle vyhýbala. Jasně, nebyl žádný krasavec a měl nějaké to kilo navíc, ale to prý lásce nevadí… To jsou takový kecy, pomyslel si hořce a začal se namáhavě zvedat z trávy. Slíbil na sváteční den kamarádovi pomoc v restauraci. Původně si myslel, že nahoru vyjede lanovkou, ale to by se nesměla zrovinka dnes porouchat. Ještě jednou si otřel zpocený obličej a nejistě se podíval na strmý kopec před sebou.
Kousek za ním se ozvalo chichotání. Podíval se tím směrem a zjistil, že ho pozorují tři mladinké dívky. Něco si špitaly a znovu se zachichotaly. Zrudl, ani nevěděl proč, obrátil se zpět ke svahu a chtěl co nejrychleji zmizet. Tedy, v rámci svých fyzických možností.
„Hej, počkejte!“ Zavolala na něho jedna z dívek a on se opět podíval jejich směrem. Dlouhovlasá blondýnka zamířila přímo k němu. Šla tak lehounce, jako kdyby nestoupala do krkolomného kopce. Zastavila se přímo před ním.
„Jsme si s holkama říkaly, jak to, že jste tady sám. No, my taky nemáme doprovod, jak vidíte. Ale nechceme uschnout, tak si myslíme, že když tu nikoho nemáte, tak nám pomůžete.“ Vrhala na něho nevinný kukuč a stydlivě zašoupala nohou.
Nechápavě se na dívky podíval. „Jak jako pomoct?“
„No přece políbit pod rozkvetlým stromem. To musí bejt na prvního máje. Hele, támhle u cesty zrovna jeden je a nikdo pod ním nestojí.“
„Hele, najděte si někoho jinýho. Já na tyhle blbiny nejsem.“ Odvrkl a nadával si, že se s holkama vůbec pouštěl do řeči. V tu chvíli se ale na něho sesypaly všechny tři.
„Prosím prosím!“ Vykřikovaly jedna přes druhou, až se někteří lidé na cestě začali otáčet jejich směrem. Bylo to hodně nepříjemné.
„Tak dobře. Každá dostanete jednu bratrskou pusu. Ale rychle, spěchám do práce.“
Děvčata ho dovlekla k rozkvetlému stromu a slovo si opět vzala blondýnka. „Bratrská pusa se nepočítá, musí to bejt faktickej pravej francouzák.“ Přivřela oči a pootevřela plné rty. Znovu zrudl. Tentokrát určitě o několik stupňů víc než před chvílí.
„Holky neblázněte. Kdoví, jestli nejste ještě pod zákonem. Nechci mít kvůli vám žádnej malér.“
Blondýnka s odporem píchla prstem do jeho břicha.
„Buď v klidu, tlusťochu. S takovým tlustým hrochem by se nelíbala ani moje babička. Ale jak si dřepěl v trávě, viděly jsme, jak slintáš nad každým párem. Tak jsme tě odtud chtěly vyhnat. Máme tu rande a nepotřebujeme nějakýho úchyla, kterej by nás pozoroval. Vypadni!“
Mladý muž ztratil řeč. Hanba a lítost ho otočily na podpatku a on, aniž by teď někoho dalšího vnímal, zamířil k restauraci po cestě. Za zády slyšel výsměšný smích a nejen ten. Holky přidaly i několik urážlivých nadávek.
Do restaurace dorazil uřícený a téměř bez dechu.
„Jé, Dane, to je super, že už jsi tady. Až do večera máme na většinu stolů rezervace. Potřebuju tě v kuchyni.“ Kamarád Luboš si v tom shonu ani nevšiml Danova výrazu a táhl ho rovnou do kuchyně.
„Lidi, tohle je Dan, fakt super kuchař. Ukažte mu, kde co najde a já zas letím!“
Práce dala Danovi zapomenout na hořký zážitek. Asi hodinu před zavírací dobou se do kuchyně opět vřítil Luboš.
„Dane, ta tvoje božská mana hosty totálně uchvátila. Chtějí osobně poděkovat kuchaři.“
Danovi se okamžitě vybavilo jeho dnešní ponížení.
„Hele, vykašli se na to. Řekni, že kuchař má moc práce. Já nikam nejdu.“
„Neblázni! Teplá jídla už teď stejně neděláš, spíš pomalu uklízíš. Tak se nenechej prosit. Navíc, jsou to VIP hosté. Tak mě přece nepotopíš.“
Jen hodně nerad si mladý muž utřel ruce do zástěry a neochotně vyšel na čerstvý vzduch. Slunce už bylo za obzorem a na nebi začaly blikat první hvězdy. Pod Petřínským vrchem zářila májová Praha.
Možná čerstvý vzduch, možná ten úchvatný výhled způsobily, že se Dan přestal mračit a nechal se dotáhnout až ke společnosti u stolu.
„Tak tohle je ten tvůj poklad, Luboši.“ Pronesla jedna z dam a zvědavě si mladého kuchaře prohlížela.
„Řeknu vám, mladý muži, já mám hodně mlsný jazýček, ale na vašich dnešních výtvorech jsem nenašla chybu. Všechno bylo tak skvělé, že je mi líto, že vás nemám doma.“
Dan polekaně zamrkal a dopolední vzpomínka na něho znovu tvrdě zaútočila. Jenže v očích té dámy nebyla ani špetka posměchu. A nebyla to žádná paní v letech, ale docela pěkná ženská. Mile se na něho usmála.
„Vy už zavíráte kuchyni a my se taky chystáme domů, ale kdybyste souhlasil, ráda bych si s vámi ještě popovídala o některých vašich receptech. Tedy, pokud nejsou vázané nějakým profesním tajemstvím, samozřejmě.“
„Víte … měl jsem hodně náročný den a jsem strašně utahaný…“
„V pořádku. To je přece jasné. Omlouvám se. Zítra zase vaříte?“
„Ne … já tady jen vypomáhal. Mám teď týden dovolenou a …“
„Výborně. Takže se sejdeme v Staropražské galerii. Je to taková útulná malá kavárna, ale kávu mají výtečnou. Zvu vás. Budu tam zítra v jednu po obědě. A dnes mne aspoň vyprovodíte? Jak vidíte, kamarádi se ztratili beze mne a já se sama trochu bojím.“
Luboš, který do téhle mlčel, což byl u něho nadlidský výkon, do Dana strčil.
„V pohodě. V kuchyni uklidíme. Přece nenecháš dámu jít samotnou nebo čekat, až vydrhneš pánve. Za ten dnešek to máš u mě. Velkej dík a zbytek ještě domluvíme. Tak čau.“ Zatahal významně za Danovu zástěru a ten mu jí nejistě podal.
„Neboj, ona tě nekousne.“ Šeptl mu Luboš rychle do ucha a byl pryč.
„No, jen se převleču. Hned jsem zpátky.“ Zadrmolil Dan a zmizel zpátky do kuchyně. Převlékl se opravdu bleskově. V hlavě měl zmatek a taky mu tam hlodal červíček pochybností a strachu. Nebyl si jistý, zda by dnes ustál ještě další krutý žert. Pomalu vyšel na terasu, kde stále čekala.
„Tak už můžeme?“ Usmála se žena na Dana a on rozpačitě kývl.
„To je fajn. Mimochodem, já jsem Dana.“ Podala mu ruku, a když jí opatrně stiskl, nechala svou dlaň v té jeho o malou chvilku déle než je zvykem.
„Já jsem Daniel. No, jestli vám to nevadí, klidně vás budu cestou dolů držet za ruku. Ony ty cesty jsou místama záludný. Tak abyste třeba neupadla.“
Rozesmála se krásným zvonivým smíchem, ve kterém nebyla ani špetka výsměchu. Pak se mu s klidnou samozřejmostí zavěsila pod loktem a vzhlédla k nebi plnému hvězd.
„Dana a Daniel. Hezké. Je krásná noc. Co lepšího si člověk může na 1. máj přát?“

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové

foto –  pixabay

Medailon – Hana Lajtkepová

Chodil jsem tou cestou do práce už nějaký ten rok. V malém parčíku na jedné z krajních laviček vždy sedával stejný zanedbaný muž. Podle všeho bezdomovec, ale nikdy jsem ho neviděl žebrat. Jen tak seděl a jeho pohled byl nepřítomný. Přiznávám, že zpočátku mi to bylo velmi nepříjemné. Říkal jsem si, zda to není nějaký blázen, který, až se jednou probere, na někoho zaútočí. Jak ale plynuly týdny a měsíce a nic se nedělo, zvykl jsem si na jeho přítomnost, a když jednoho dne na lavičce neseděl, dokonale mě to vykolejilo. V práci jsem se nemohl pořádně soustředit a myslel jsem na toho podivného muže. Co se mu asi stalo? Proč ráno nebyl na svém místě? Jasně, vypadal den ode dne hůř a mladý nebyl, takže …

A ejhle, odpoledne ta podivná figurka opět zírala do jakéhosi snového světa. Nedalo mi to. Odběhl jsem do nedalekého bistra, koupil pár obložených housek,  velkou limonádu a zamířil ke starému muži.

„Dobrý den. Můžu si přisednout?“ Vypadlo ze mne, ale v duchu jsem si nadával, co to dělám. Kolem muže se linul nezaměnitelný zápach špíny a nulové hygieny. Vytrhl jsem ho z jeho vnitřního světa. Nechápavě a snad i vylekaně se na mě podíval a pak neznatelně kývl.

 Mlčky jsem mu přistrčil tašku s jídlem a limčou. „Dneska ráno jste tu nebyl, měl jsem trochu obavy, zda se vám něco nestalo.“ Vykoktal jsem a najednou nevěděl, jak dál. Jeho pohled už nebyl nepřítomný, ale tak silně zkoumavý, až mne zamrazilo.

„Ani nepamatuju, kdy se u mě někdo zastavil.“ Zachraptěl a shrábl tašku. Váhal jen chvilku, ale pak rychle vytáhl jednou z housek a hladově se do ní pustil. Seděl jsem vedle něho a nevěděl, co mám dělat. Odejít či zůstat?

„Dneska brzy ráno čistili park a vyhodili mě. Musel jsem počkat, až odjedou.“ Zabručel a schoval tašku do svého špinavého pytle. „Děkuju.“ Dodal o poznání tišeji.

„No, není zač. O těch pár housek nezchudnu.“ Usmál jsem se nejistě a začal se zvedat.

„Býval jsem jako vy.“ Ozval se a tím mě přibil na místě. Jak to myslí?

„Býval jsem docela bohatý a nezáleželo mi příliš na tom, za co utrácím. Měl jsem … měl jsem prosperující zastavárnu. Úroky jsem neměl nejmenší, ale proti konkurenci to bylo stále dobré. Měl jsem totiž zastavárnu na velmi dobrém místě. Nikdo mě nemohl minout. Oženil jsem se s krásnou ženou a měl s ní syna. Život jako sen. Kdybych nezpychnul, kdybych se nezačal být chamtivý, možná, že bych ten svůj sen stále žil.

Jednou do mého obchůdku vešla mladá žena. Bylo na ní vidět, že hodně váhá, ale taky, že je hodně zoufalá. Povzbudivě jsem se na usmál, takže nakonec přece jenom přistoupila k pultu a skoro nábožně rozbalila šátek, který svírala v ruce. Uvnitř měla nádherný medailon. Takovou uměleckou práci jsem dlouho neviděl. A navíc byl zlatý. Hotové jmění. Zatajil jsem dech a naoko lhostejně se zeptal: „Copak s tím chcete? Já kradené věci nevykupuji.“

Koukla na mě vylekaně a rozzlobeně zároveň. „To není kradené! Je to rodinná památka. Já ji dostala jako svatební dar, ale … dcerka je těžce nemocná. Potřebuji rychle peníze na operaci. Půjčku tak rychle nedostanu, až za pár dní, tak jsem si říkala, že bych zatím zastavila tenhle medailonek. Je pro mou rodinu nesmírně vzácný, ale, jak jsem už řekla, za pár dní bych se pro něj vrátila. A jednou ho věnuji dcerce.“

Pokýval jsem hlavou a medailon podrobně prohlížel. „Můžu vám dát deset tisíc. Víc ani halíř. I tak dávám až moc.“ Povzdychl jsem teatrálně, ale do očí jsem se té ženě nepodíval. Medailon měl mnohem vyšší cenu. Měl jsem několik zákazníků, kteří by za něj dali majlant.

Ta nešťastná mladá matka ale po medailonu chňapla a rychle ho zabalila zpět do šátku. „To mi nepomůže. Sbohem!“ A než jsem se nadál, byla pryč. Nadával jsem si do hlupáků, ale už se nedalo nic dělat. Jaké bylo moje překvapení, když se ta osoba navečer vrátila. Její tvář byla celá šedá, oči uplakané. Bylo mi jasné, že u konkurence dopadla nejspíš ještě hůř než ráno u mne. Rozhodl jsem se, že tentokrát už o ten šperk nesmím přijít.

„Kolik vlastně potřebujete?“ Zeptal jsem se jí místo pozdravu.

„Sto dvacet tisíc.“ Zašeptala.

Jen jsem hvízdl. Ale pak jsem otevřel trezor a vytáhl smlouvu.

„Dobře. Dejme tomu, že to budeme brát nejen jako zástavu, ale také jako půjčku. Do tří dnů mi ty peníze vrátíte včetně úroků. Nejsem milionář, který může vydávat takové částky. Potřebuji na obchod. Ale mám srdce, takže tady se mi podepište a ty peníze vám dám hned tady na dřevo.“

Přelétla papír očima, ale k mému překvapení se nepozastavila nad výškou úroku a směnku podepsala. Její únava a zoufalství nejspíš udělaly své. Já jí dal peníze, ona mně medailon. Uložil jsem šperk do trezoru a jen za ženou zabouchly dveře, zatelefonoval jsem několika zákazníkům. Domluvil jsem s nimi rychlou aukci. Ta žena za tři dny nemůže získat  potřebné finance, takže můžu medailon prodat.

Ani nevím, proč jsem tu aukci naplánoval na poslední den lhůty. Zájemci přišli všichni. Každý ten medailon chtěl mít. Stačilo počkat čtvrt hodiny do zavírací doby a aukce mohla začít. Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěl dveře zamknout, objevila se ta žena.

„Počkejte! Počkejte, prosím. Nesu vám zpět ty peníze. Dcerka …“ žena se rozplakala, „dcerka, bohužel, zemřela. K operaci ani nedošlo. Komplikace.“ Ještě několikrát vzlykla, pak sáhla do tašky a podávala mi mé peníze.

Polkl jsem, ale pak jsem zakroutil hlavou.

„Dámo, za prvé to nejsou všechny peníze, podle smlouvy mi náleží také úroky za tři dny. Podepsala jste to. A za druhé, přišla jste po lhůtě. Měla jste tu být před hodinou. Teď už je medailon můj.“

„Ale…“ nevěřícně si mě prohlížela. Pak jí oči ztemněly, výraz její tváře se změnil. Podcenil jsem emoce ženy, která přišla o vše, co jí kdy bylo drahé.

„Proklínám tě!“ Vyrazila ze sebe a pokračovala. „Proklínám tě za tu nelidskost v tobě. Ať sám poznáš zlo v druhých, ať tě vše dobré opustí. Nezasloužíš si to!“ A pak se otočila a byla pryč.

Mí zákazníci byli, bohužel, svědky celého incidentu. Jeden za druhým si vzali své věci a beze slova odešli. Marně jsem se je pokoušel zadržet. Už se nikdy nevrátili. Aby toho nebylo málo, nejspíš o té roztržce dál vyprávěli a můj obchod byl náhle jako začarovaný. Nikdo nechodil nakupovat ani dávat do zástavy. Naspořené peníze se rychle rozkutálely. Moje žena, zvyklá na bezstarostný život, se se mnou rozvedla a odstěhovala se k novému bohatému muži. Syna jsem od té doby už neviděl.

Netrvalo dlouho a musel jsem opustit svůj dům i obchod. Nakonec jsem skončil na ulici odkázaný na to, co lidé vyhodí, protože až dodnes se nikdo neslitoval. Nic jsem nedostal zadarmo. Žebrat jsem se styděl. Z mého minulého života mi zbyla jedna jediná věc.“

Starý muž sáhl do záňadří a vytáhl ušmudlaný šátek. Opatrně ho rozbalil a v jeho špinavých rukách se objevil medailon. Tak nádherný šperk jsem nikdy neviděl!

„Ale vždyť vy u sebe máte hotové jmění! Proč ten medailon neprodáte? Měl byste do konce života vystaráno!“ Vyhrkl jsem překvapeně.

Jen se křivě usmál. „Vy byste mi dal peníze, kdybych přišel do obchodu prodat něco tak cenného? Myslím, že ne. Akorát byste zavolal policii. Svoboda pohybu je to poslední, co ještě mám. Nenechám si to vzít.“ Smutně pokýval hlavou a chystal se šperk zase schovat. Hlavou mi bleskl nápad.

„Tak to můžu zkusit prodat já. Řekněte, za jakou cenu a já to zkusím. Co vy na to?“

Zkoumavě si mě přeměřoval. Nakonec se podíval na medailon a váhavě mi ho podal.

„Nakrmil jste mě, aniž jste za to něco očekával, tak si to pro mě za mě vezměte. Peníze se vám budou hodit.“

Chtěl jsem protestovat, že si peníze nechci nechat, ale netrpělivě mávl rukou. „Snad se konečně zbavím toho prokletí a budu moci klidně zemřít.“ Po těch slovech jeho pohled zmatněl a on se opět ponořil do svého světa.

Pomalu jsem se zvedl, ale pak jsem už neváhal a rychle se vrátil do kanceláře. Mužův šátek jsem vyhodil, pořádně si vydesinfikoval ruce a medailon zabalil do papírového ubrousku. Pak jsem zamířil do klenotnictví. Majitel mi dal dobrou cenu. Byl jsem rád, že jsem se toho podivného šperku zbavil, doslova mě pálil v kapse. S penězi jsem druhý den zamířil k bezdomovci. Musel jsem ho přemlouvat, aby si je vzal a část mi stejně nechal. Pak se, k mému překvapení, zvedl a bez rozloučení odešel. V následujících dnech už na lavičce nesedával. Musel jsem si připustit, že mi tam prostě chybí, ale hřálo mě pomyšlení, že je někde v teple a najedený.

Zhruba týden na to za mnou do práce přišla policie. Jeden z policistů vytáhl v malém sáčku zakrvácený kus papíru. Vypadal jako – „Je to vaše vizitka?“

Ano, byla to moje vizitka. Ale kde – „Jak se mohla ocitnout u bezdomovce, pane?“

Srdce mi sevřela zlá předtucha. Vysvětlil jsem policistům, že jsem jednomu bezdomovci koupil jídlo a dal mu i svou vizitku, kdyby třeba ještě něco potřeboval. Koukali na mě jako na blázna. A asi jako na podezřelého. Brzy mi osvětlili, že našli tělo zavražděného muže, který měl u sebe mou vizitku. Prý to byl starý bezdomovec. Jinak u sebe neměl vůbec nic. Asi se bezdomovci poprali. To se prý stává. Jistě, byl jsem také vyšetřovaný, ale měl jsem alibi, takže nakonec jsem z toho vyšel čistý jako lilie. Jen někde v mém nitru o sobě dával vědět podivný pocit, jako kdybych přišel o otce. Už zase …

Na povídku jsou vyhrazena autorská práva Hany Lajtkepové.

 

Chvíli před bouří – Hana Lajtkepová

Tohle květinářství vypadalo nadějně. Už jsem to málem vzdal, ale budu brát jako dobré znamení, že mám udělat to, co jsem měl vlastně udělat už dávno. Nad hlavou se mi rozklinkal starožitný zvonek a zpoza závěsu ihned vykoukla dívčí tvář. Jakmile mne uviděla, vykulila nevěřícně oči a zčervenala jako růže, které stály v nedaleké váze. Poznala mne. To je daň, kterou přináší popularita. Poznávají vás lidé, které jste v životě neviděli a zřejmě už nikdy neuvidíte, ale oni se k vám hlásí, jako staří známí. Nejen doma, ale i v zahraničí. Právě jako teď, ta dívka nebyla výjimkou. Začala něco překotně šveholit v jejím jazyce.

„Promiňte, ale nerozumím. Chtěl bych si u vás koupit kytici růží. Patnáct rudých a patnáct bílých, prosím.“

Dívka konečně ztichla, pak se plácla do čela a lámanou angličtinou se začala omlouvat. Naštěstí přitom začala vázat kytici. Vydržet ten neustávající proud slov se vyplatilo. Kytice byla skvostná. Před obchůdkem jsem se zhluboka nadechl. Měl jsem pocit, že se mi můj život mění před očima. To, co jsem se chystal udělat, by ode mne nikdo nečekal. Vlastně ani já ne. Ale zároveň jsem cítil, že jsem to měl udělat už pár let zpátky. Anna má dnes narozeniny. Před pěti lety jsem se zachoval jako vůl, ale ve své pýše jsem si to odmítal přiznat. Díky tomu jsem ztratil Annu. Jedinou ženu na světě, kvůli které stálo za to vzdát se – alespoň částečně – své svobody. Proč jen částečně? Protože ona sama milovala svou svobodu a proto mě chápala. Věděla, že jakmile se člověk své svobody vzdá, ztratí sám sebe…

Pamatuji se, kdy jsem jí poprvé uviděl. V tu dobu jsme se s naší kapelou vyhřívali na výsluní slávy. Všechno se dařilo a my mohli začít jezdit na turné po celém světě. Naši fanoušci nás milovali, o dívky nebyla nouze. Mimo koncerty jsme dřeli, byli jsme zodpovědní a k sobě fakt kritičtí, ale jakmile jsme se vydali na šňůru, bylo to, jako kdyby nás někdo vyměnil. Užívali jsme života a slávy plnými doušky. Bylo to fajn. A pak, při jednom z našich koncertů, stála v první řadě pod pódiem Anna. Polovinu koncertu si se mnou tiše zpívala, oči zavřené. A pak je náhle otevřela právě v okamžiku, kdy jsem se na ní – bůhví pokolikáté – podíval. Naše pohledy se setkaly a já málem zapomněl zpívat. Nebyla žádná oslnivá kráska, ale pro mě byla královnou večera. Při poslední písničce jsem seskočil mezi lidi a stihl jí zašeptat, aby po koncertě neodcházela. Byl jsem štěstím bez sebe, když jsem zjistil, že zůstala. I když s ní byla ještě jedna dívka. Její sestra Dana. Pozval jsem je do zákulisí. Bylo tam více dívek, jako vždy, ale já je tentokrát nevnímal. Dana se od nás brzy odpojila a my si s Annou povídali o všem možném. Jako kdybychom se znali dávno. Dal jsem jí své telefonní číslo a jí to rozesmálo. Na druhou stranu mé kartičky napsala své a přisunula ho zpátky ke mně. „Já ti nebudu volat, Stefane. Dnešní večer byl moc fajn a hezky jsem si s tebou popovídala, ale nebudu nová holka v tvém dalším přístavu. Pokud budeš mít zájem, zavolej ty mně. Pokud k nám někdy přijedeš jako turista, můžu ti ukázat město. Ale nepočítej s tím, že budu jako tamty – “ kývla bradou k několika dívkám, které se všemožně snažily zaujmout kluky z kapely. „Měj se krásně a vymýšlej a zpívej další krásné písničky. Miluju je.“ Usmála se, mrkla na mě, mávla na Danu a byly obě pryč.

Pokračovali jsme v našem turné, ale – jak řekl Sven – už se mnou nebyla žádná sranda. Nemohl jsem Annu vyhnat z mých myšlenek. Asi po třech týdnech jsem jí zavolal. A pak už jsem volal skoro každý den. Jakmile skončilo turné a já se dal trochu do pořádku, koupil jsem letenku a zahrál si na turistu. Anna splnila svůj slib a ukázala mi kouzelná i tajemná místa svého města, ale ta svá měla zavřená na sto západů. Až při mé páté návštěvě mi dovolila doprovodit jí k domu, ve kterém bydlela. – A teď jsem tu zase stál. Dveře, stejně jako tehdy, byly zavřené a dům vypadal stejně nedobytně. Kytice růží náhle ztěžkla. Snažil jsem nepodlehnout náporu zbabělosti a dokončit to, proč jsem přijel. V tu chvíli se vstupní dveře otevřely a ven vyšel mladík doprovázející starou ženu. Vykročil jsem k nim.

„Dobrý den. Hledám Annu Svidnovou. Bydlí tu ještě?“

„Tu neznám, ale zeptám se babičky. Ta tu bydlí už deset let.“ Mládenec se obrátil ke staré ženě a já se okamžitě znovu ztratil ve vzpomínkách.

Nechtěl jsem už krást každou minutu z pár hodin, které jsem s Annou trávil v její zemi. „Co kdybys příště přiletěla ty za mnou? Koupím letenku, jen řekni kdy. Prosím.“

Chvíli si mě zkoumavě prohlížela a pak konečně odpověděla. „V červnu mám plánované dva týdny dovolené, ale zatím nevím, kam vyrazím, tak to bych možná-“ Dál se nedostala. Bez ohledu na to, jestli se naštve, jsem jí stiskl v náručí a políbil.

Ty dva červnové týdny byly nejkrásnější v celém mém životě. Anna mi konečně uvěřila, že jí miluji a odevzdala se mi. Nekladla si žádné podmínky, neplánovala budoucnost. Těšili jsme se z blízkosti toho druhého a přáli si, aby dovolená nikdy neskončila. Ale čas je neúprosný. Než jsme se na letišti rozloučili, poprosila mne jen o jedinou věc. Přála si, aby se můj život ani nyní nezměnil. Abych se dál naplno věnoval hudbě a kapele. Chtěla ode mne pouze věrnost. Na oplátku jí slíbila ona mně. S lehkým srdcem jsem na věrnost přísahal. Vždyť jsem Annu miloval. Týden na to jsme s klukama vyrazili na další turné. Bylo tentokrát náročnější na cestování. Anninu zemi jsme ve své šňůře neměli, ale v zemích kolem ní jsme koncertovali. Několikrát jsem jí prosil, aby přijela, ale vždycky zněla v telefonu otráveně a vždycky mě odmítla. Byl jsem z jejího chování zmatený a pak jsem se jeden večer zachoval jako vůl. Mé pošramocené ego zvítězilo a já jsem zapomněl na svou přísahu věrnosti. Ani ne tři měsíce potom, co jsem jí dal. Tu dívku, jejíž jméno jsem si ani nepamatoval, jsem po půlnoci vyváděl z hotelu. Nechtěl jsem se vedle ní ráno probudit. Svědomí přece jenom zapracovalo. Venku bylo dusno, v dálce poprvé zahřmělo a na zem se snesly první těžké kapky. Dívka se ke mně přivinula a zakňourala: „To mě fakt vyženeš do takového počasí? Pojď vrátíme se na pokoj. Nebudeš litovat!“ Možná říkala ještě něco dalšího, ale já už jí nevnímal. Na protějším chodníku stála Anna a po tvářích se jí kutálely slzy. Možná to byl déšť. Nevím. Ale v očích jí sedělo zoufalství i pohrdání. Pak se rychle otočila a utíkala pryč.

„Anno!“ Hrubě jsem odstrčil dívku a rozběhl se za Annou. Její zklamání a moje zrada mezi nás postavila pevnou zeď. Už nechtěla nic slyšet. Od té chvíle mi nezvedala telefon, neodpovídala na e-maily. Když jsem přiletěl na návštěvu, nechala se zapírat. Posílal jsem dárky. Vracely se neotevřené. Posílal květiny, ale pochybuji, že je přijala. Nakonec jsem se přestal snažit. Nenápadně jsem se vrátil k životu „před Annou.“ Poznal jsem spoustu nových dívek, ale nakonec jsem vždy srovnával. Žádná nebyla jako ona. Abych si přiznal, že jsem to celé zničil já, mi trvalo čtyři roky. Jakási část ve mně byla naprosto prázdná a já věděl, že jí dokáže zaplnit jeden jediný člověk na světě – Anna. Musím se pokusit jí to všechno vysvětlit, poprosit o odpuštění osobně. Pokud mě i teď pošle do háje, bude to definitivní konec, ale zkusit to musím.

„- babička ví, kde je. Dovede vás tam.“

Sakra, vůbec jsem neposlouchal. Ale ta stará paní asi ví, kde je Anna. Poděkoval jsem. Hrdlo se mi stáhlo, nevěděl jsem zda radostí nebo strachem z odmítnutí. Teď už to nevzdám!

Ani nevím, jak se mi podařilo dojít až sem. Nemůžu odtrhnout oči od Anniny rozesmáté tváře. I na té fotografii jí v očích svítí rozpustilé plamínky. Mám pocit, že mi pukne srdce, že už se nikdy nenadechnu. Pokládám kytici růží na náhrobek a přes slzy přestávám vidět svět kolem sebe. Anno! Proč? Co se stalo? Já … stále slyším tvůj hlas jak volá mé jméno –

„Stefane?!“

Rychle si utírám oči. Kdo to…?

Kousek ode mne stojí Annina sestra Dana a za ruku se jí drží asi čtyřletá holčička. Tváří se zaraženě, ale i tak jí v očích pohrává … rychle se otáčím k fotografii Anny a pak zpátky na dítě.

„Vidíš dobře. Stefinka je Annina dcera.“ Řekne tiše Dana a pak ještě tišeji dodá: „A taky tvoje.“

Život je zvláštní. Člověk nikdy nemůže mít všechno. Vlastní vinou jsem ztratil ženu, kterou už nikdy žádná jiná nemůže nahradit. Alespoň já to tak cítím. Ve chvíli, kdy se cítíš být téměř bohem a svět ti leží u nohou, dostaneš lekci bez možnosti reparátu. I když … Anna zemřela při porodu naší dcery. Nečekané komplikace s fatálním koncem… Někdy v noci mám pocit, že stále slyším její hlas volající mé jméno … potom se jdu vždy podívat do dětského pokoje, jestli je naše dcera v pořádku. A pak u ní sedím a okouzleně sleduji každý nevinný rys jejího obličeje. Je ti tolik podobná, Anno! Dal jsem v životě hodně slibů, které jsem nesplnil a díky tomu ztratil víc než jsem si uměl přiznat. S naší dcerou jsem dostal druhou šanci, kterou nehodlám promarnit. Slibuji.

Na povídku jsou vyhrazena autorská práva Hany Lajtkepové

Válka bere všechno – Hana Lajtkepová

Nikdy jsem nevěřila na nějaký život po životě a podobné nesmysly. Kam až mi paměť sahá, stála jsem si vždy nekompromisně za tím, že existuje jen to, na co si mohu sáhnout nebo co alespoň vidím na vlastní oči. A nebyla jsem žádný pecivál. Rodiče si se mnou užili svoje, protože jsem nechyběla u žádné lotroviny a šla jsem i do toho, čeho se leckdy kluci obávali. Snad i proto jsem se stala novinářkou – zpravodajkou. Cestovala jsem po celém světě. Byla jsem tam, kde se něco nedobrého dělo, nejvíce u válečných konfliktů. Byla jsem v redakci už nějaký ten pátek a myslím, že šéf si na mojí práci nemohl stěžovat.

Moje máma, to bylo jiné kafe. Bála se o mě přímo neskutečně. A jak mi přibývaly roky, k tomu strachu si přidala přání být babičkou. Vzhledem k tomu, že jsem byla jediný potomek, očekávalo se vyplnění toho přání ode mne. Říkala jsem si, že si to máma přeje hlavně proto, abych přestala jezdit po světě. Takže jsem se tím moc nezabývala a vyjížděla na kritická místa nadále.

Na poslední misi jsem se dostala příliš blízko bojů. Schovávala jsem se za malým polorozbitým domkem, když jsem uslyšela, že někdo rozrazil dveře na druhé straně. Zevnitř se ozvaly krátké tvrdé povely několika mužů a pak ženský výkřik. Rychle jsem se rozhlédla. Jen kousek ode mne ležel mrtvý voják a vedle něj zbraň. Bez přemýšlení jsem ji popadla, opatrně nakoukla oknem dovnitř a uviděla tři vojáky, kteří se chystali znásilnit mladou ženu. V rohu místnosti jsem ještě zahlédla kolébku a přísahala bych, že jsem zaslechla dětský pláč. Zatmělo se mi před očima, zapomněla jsem na všechno, co jsem se o své práci naučila. Jako blesk jsem oběhla dům. Po kamarádech těch tří násilníků nebylo nikde ani vidu ani slechu. Jen z ostatních domů se ozýval křik, rány i výstřely. Vtrhla jsem do domu a bez váhání vyslala krátké dávky směrem k násilníkům. Ač jsem byla v místech konfliktů tolik let, co se střelby týká, byla jsem jeliman. Dva z vojáků padli jako podťatí, ale jednoho jsem jen zranila. Zpoza opasku vytáhl dýku a hodil jí po mně. Za to, že se trefil jen do mého ramene nejspíš vděčím tomu, že byl zraněný. I tak se ale v následující chvíli vrhl ke střelné zbrani. Vystřelit už ale nestihl. Mladá žena za jeho zády popadla vidle a vší silou je zarazila do jeho zad. Jen hekl a skácel se na zem. Žena se okamžitě vrhla ke kolébce a zvedla do náručí dítě. Pak se obrátila ke mně. „Musíme utéct. Můžeš chodit?“

Celá ta scéna a situace byla tak absurdní, že jsem bolest v rameni ani krev tekoucí z mé rány nevnímala. Jen jsem kývla a obě jsme vylezly zadním oknem. A štěstí při nás stálo i potom. Objevily se posily domácích a pomohly nám dostat se do bezpečí a do nemocnice. V mém případě nestačilo ránu zašít, ale musela jsem podstoupit operaci. Když jsem se probrala, ta mladá žena seděla u mé postele. Jakmile zjistila, že jsem vzhůru, lehce se usmála a hluboce se mi uklonila.

„Moc ti děkuji za záchranu. Jen díky tobě tady teď můžu sedět a moje dcerka je v bezpečí. Nevím, jak bych ti to splatila, snad ti jen mohu pomoci najít tvou cestu. V srdci máš velkou bolest a v duši neklid. Hledáš a hledáš, ale dokud nepřijmeš a nesmíříš se, klid nenajdeš. Nevyhledávej boj, ale mír. Válka umí jen brát a bere vše, co člověk potřebuje ke štěstí. To měj na paměti a pak najdeš to, co ti chybí.“ Ještě jednou se usmála, pohladila mě po ruce a s další hlubokou úklonou odešla. Ta její slova byla tak podivná, že jsem je považovala za sen. Řekla jsem si, že jsem prostě měla mysl oblbnutou narkózou.

Po mém návratu domů mě máma zahrnula veškerou péčí. Každou chvíli plakala a táta ustaraně koukal. Bylo to dost k nevydržení, takže jak to jen bylo možné, spěchala jsem do redakce. Lidstvo je nenapravitelné a stále se žene do dalších a dalších válek. Z televize jsem věděla, že jeden nový konflikt na Blízkém Východě je na spadnutí.

Pozdravila jsem se se spolupracovníky a spěchala rovnou za šéfem.
„Ahoj. Jsem zpátky v plné polní a můžu zase vyrazit do světa.“ Široce jsem se na šéfa usmívala a jen tak mimochodem ťukla prstem na mapu do míst, kde hrozila nová válka.

„Fajn. Pojedeš do Helsinek na mírovou konferenci.“ Broukl a dál se hrabal ve svých papírech.

Kdyby vedle mě uhodil blesk, nevykolejilo by mě to tak, jako tahle jedna krátká věta.
„Jsem válečný zpravodaj.“ Vystrčila jsem bojovně bradu.

Šéf se na mě podíval a zamračil se. „Jsi zpravodaj, který porušil pravidla a málem ho to stálo život. To jen na úvod. A pak tu mám několik dalších zpravodajů, kteří to v terénu také dobře zvládnou. Ano, jsi dobrá a já tě teď potřebuji na té mírové konferenci. Nechceš mi snad tvrdit, že nesvedeš reportáž i z takové významné události, že ne?“

„OK. Takže dávám výpověď a jdu ke konkurenci.“ Vyjekla jsem. Šéfa to nerozhodilo. „Tak moc jsi sobecká? Chceš být všude první, chceš být jednička a nedáš možnost získat zkušenosti druhým? Možná, že se bojíš, že zpravodajství z konference nezvládneš. Což ovšem znamená, že taková jednička nejsi. Nebo se mýlím?“

Jen jsem zalapala po dechu. „Jasně, že to zvládnu. Jen to bude nuda k uzoufání. Alespoň mi slib, že potom mě zase pošleš na reportáž, kde se něco děje.“

Šéf sáhl do zásuvky a přisunul mi letenku. „To podle toho, jak se v Helsinkách ukážeš. Letí ti to v pondělí.“ Tím se mnou skončil a já jako ve snách odplula zase domů.

Přiletěla jsem do Finska ráno a okamžitě na mě zaútočila zima, přece jenom jsem se často vyskytovala spíše v teplých krajích, ale to místo se mi líbilo. Rychle jsem se ubytovala a ještě stihla projít centrum hlavního města. Měla jsem takový zvláštní pocit pohody a bezpečí až mě to samotnou zaráželo. Konference začala odpoledne a, k mé radosti, jsem mezi novináři zahlédla i pár známých tváří. Večer jsme se sešli v baru na pár skleniček. Ale my novináři prostě pracujeme i při popíjení s přáteli. Jack přišel se zajímavou historkou o místu nedaleko Helsinek, kde byla na konci druhé světové války zcela vypálená osada. A že bychom se tam mohli, po skončení konference, podívat. To bylo něco pro mou dobrodružnou dušičku. Hned ráno jsem zavolala šéfovi, zda bych se tu mohla ještě pár dní zdržet v rámci rekonvalescence. Nebyl proti. Hurá.

Jakmile summit skončil, poctivě jsem vypracovala závěrečnou zprávu a pak už čekal výlet k památníku. No, památník si našinec asi představuje jinak. Byla tu louka u krásného jezera, obklopená vysokými stromy. U jednoho z těch stromů byla velká dřevěná tabule. Text byl finsky, švédsky a – naštěstí – anglicky. Začala jsem číst a srdce mi začalo rychle bušit. Náhle jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Kde se tu vzal ten sníh?

Zmateně jsem se rozhlédla. Na louce se krčilo pár skromných domků a já stála na prahu jednoho z nich. Od lesa se ozval výstřel, který mne zahnal do místnosti. Z postele na mě upíral vyděšený pohled asi devítiletý chlapec. „Co to je, mami?“ Vrhla jsem se k němu a objala ho. „Vojáci. Asi mají hlad. Vezmou si jídlo a zase půjdou. Neboj broučku.“

Nevěděla jsem, zda se snažím uklidnit syna nebo sebe samu. Většina lidí uprchla do lesa, ale můj syn ležel v horečkách a já nemohla riskovat jeho život tam venku. Manžel byl už dlouhé měsíce na frontě a neměla jsem o něm žádné zprávy. Nevěděla jsem ani, zda ještě žije. Celou svou bytostí jsem se upnula na syna. Jen on dával mému životu smysl.

V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vpadlo několik německých vojáků. Jak jsem předpokládala, nejdříve začali hledat jídlo. Ale to jim nestačilo. Začali všechno rozbíjet. Krčila jsem na posteli a objímala vyděšeného syna. Zvenku k nám doléhaly naštvané výkřiky zbytku skupiny. Lidé jim tady toho moc nenechali a jediné místo, kde alespoň něco našli, byl náš dům. Nahrnuli se do něho nakonec všichni. Bylo jich kolem dvaceti. Jeden z nich něco pošeptal druhému a oba se hrubě rozesmáli. Udělali pár kroků k posteli, surově mi vytrhli syna z náručí a odhodili ho do kouta. Chtěla jsem ho ochránit, ale vrhli se na mě a povalili mě na postel. Chlapec s pláčem vyskočil a snažil se mě bránit. Jeden z vojáků vytáhl pistol a syna střelil přímo do hlavy. Co se dělo dál už nevím. Zemřela jsem ve chvíli, kdy zemřelo mé dítě. I když jsem ještě dýchala. Když se mnou skončili, nechali mě ležet na posteli a pak už si pamatuji jen žár a dým. Dým, který mne milosrdně odeslal za mým synem dříve než mé zmučené tělo začal sžírat oheň.

Stála jsem před skromnou dřevěnou tabulí a pro slzy neviděla jediné písmeno. Kamarádi, kteří se mnou přijeli, mě rozpačitě pozorovali a nevěděli, co se mnou. Znali mě jako neohroženou reportérku, kterou jen tak něco nerozhodí a já tady teď stojím na louce a bulím. Pomalu jsem vykročila na louku a došla až k místu, kde kdysi stál domek. I když tady dnes už nic nebylo, věděla jsem, že stojím na správném místě. Na místě, kde býval můj domov. Na místě, které jsem milovala. Všechno do sebe zapadlo. Zhluboka jsem se nadechla čistého vzduchu zamířila k autu a trochu se usmála na nejisté kolegy.

„Pojďme, pánové, pojedeme domů.“ Broukla jsem, když jsem je míjela. Domů… domov není místo, ale lidé, kteří nás milují a my milujeme je. Pro ty stojí za to žít. Žít a radovat se. Bez válek a utrpení. Protože válka bere vše.

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové.

Titulní toto: archiv Hana Lajtkepová

Setkávání – Hana Lajtkepová

Martina rychle vstala a bleskově sesbírala z podlahy své prádlo a šaty. Se svými věcmi v náručí zamířila rovnou do koupelny. Ještě než zavřela dveře, ohlédla se a zrak jí padl na postel. Mladý muž spokojeně spal na pokrývce a lehce se ve spánku usmíval. Jeho opálené nahé tělo se vyjímalo na bílém povlečení.
,Páni, vypadá jako antický bůh, ale já …“ Martina tiše vklouzla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Podívala se na sebe do velkého zrcadla. Vnímala každou svou vrásku. Kritický pohled jí sjel na malá ňadra a naopak příliš velké břicho. Žena vzdychla.
Petra potkala na chatu před rokem. Stačilo pár krátkých rozhovorů a oba zjistili, že mají spoustu společných zájmů. Z občasných náhodných setkání na netu se stal každodenní rituál, na který se Martina těšila od rána. Za své vzalo i její přesvědčení neříkat o sobě nic osobnějšího. Napsala Petrovi o svém životě, o nepovedeném manželství a hodně drsném rozvodu. A nakonec mu poslala i své foto. Petr jí o sobě také dost napsal, ale nikdy nezmínil svůj věk a když se ho zeptala, zda jí také pošle fotografii, odpověděl jen smajlíky a navrhl setkání tváří v tvář. Martina se toho nejdřív lekla, ale když navrhl schůzku v restauraci, na návrh kývla. Čekala nějakého malého nebo tlustého chlapíka, ale když se objevil usměvavý Petr a podal jí kytici jejích oblíbených růží, nevěřila svým očím. Martina si okamžitě uvědomila svých 42 let. Vždyť on vypadal tak mladý!
Později večer jí prozradil, že je mu třicet. Rozdíl 12 let se jí zdál naprosto propastný. Nevěděla, zda za to mohl příjemný rozhovor nebo silné víno, ale přijala pozvání do jeho bytu. Tam už to šlo ráz na ráz. Prožili vášnivé chvíle a usnuli až nad ránem.
Martinu probudily sluneční paprsky poměrně brzy. Hrozně se za sebe styděla. A chtělo se jí brečet. Tahle noc rozbila vše, co bylo krásné. Vše, co jí projasňovalo jinak osamělý život. Chňapla po podprsence, ale ještě si ji nestihla nasadit a koupelnové dveře se otevřely. Petr se lehce usmál.
„Bál jsem se, že budeš pryč. Jsem šťastný, že jsi zmizela jen do koupelny.“ Přistoupil k Martině a objal ji. Ale Martina se mu vyvlékla.
„Ne, ne, prosím. Promiň mi to, Petře. Neměla jsem sem chodit. Byla to chyba.“
Mladý muž nechápavě zamrkal. „Chyba? Já ti nerozumím. Myslel jsem, že … Miluju tě, Martino, a myslel jsem, že to vůči mně cítíš podobně. Co se stalo?“
Žena se hořce usmála.
„Ach, ty si myslíš, že mě miluješ. Ne, Petře, to není láska. Vášeň – možná – ale ne skutečná láska. Byl jsi můj nejlepší přítel. A doufám, že jím zůstaneš. Nic jiného by nefungovalo. Vždyť se na mě podívej. Jsem o tolik starší než ty! Jsi velmi pohledný mladý muž. Včera večer jsem dobře viděla, jak obdivně se na tebe ženy dívají. Ale já …“
„Ty jsi velmi hezká a atraktivní žena, Martino? Nezajímají mě jiné ženy. Jsi ta nejkrásnější vně i uvnitř!“
„Jistě! V tuto chvíli. Ale co za deset let? To mi bude 52 a tobě pouhých 40 let. Už jsem jeden zničující vztah zažila a nechci tím procházet znovu!“
Po těch slovech si Martina bleskově oblékla šaty a chtěla proklouznout kolem Petra. Přece jenom se ještě na moment zastavila.
„Ten uplynulý rok byl nejkrásnější, jaký jsem kdy prožila. Ale všechno krásné jednou skončí. Přeji ti vše nejlepší. Hlavně lásku, Petře.“
Už už si myslela, že se jí podaří kolem muže proklouznout, ale zadržel ji.
„Martino, prosím, nezahazuj předem náš vztah. Dej mi šanci ti dokázat, že to opravdu myslím zcela vážně. Dej šanci nám oběma. Prosím!“
Martina si rychle setřela slzy, které jí vyklouzly z očí.
„OK. Budu o tom přemýšlet. Ale teď mě nech odejít, prosím.“
Petr o krok couvl a uvolnil jí cestu. Martina popadla kabelku ležící v předsíni a vyběhla z bytu. Neodvážila se ohlédnout. Bála se výsměšného smíchu mladíka, který dostal, co chtěl. Další zářez za ulovenou ženskou. A tak neviděla zoufalý pohled osamělého muže, kterému se právě hroutil svět.

Na text povídky se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové, fotografie z archivu autora

Obraz – Hana Lajtkepová

Na tu vernisáž se mi ani trochu nechtělo. Víc než kdy jindy. Jenže mi došly výmluvy a Katka se nenechala obměkčit.

„Prosím tě nevymýšlej zase. Nemůžeš být pořád zavřená doma. Kdy sis naposled někam vyšla? Tos chodila ještě do školy, ne? Prostě dneska večer se mnou jdeš a hotovo. Přijdeš snad konečně na jiné myšlenky. Konec debaty!“

Sakra, měla jsem do práce přijít v teplácích, to by snad zabralo! Ale tepláky byly uložené ve skříni doma a já večer opravdu vyrazila na vernisáž. Katka byla nadšená. Sotva jsme vešly do galerie, popadla dvě sklenky s vínem a jednu mi vrazila do ruky.

„Napij se a netvař se jako bys snědla kilo citronů. Jestli se fakt nechceš bavit s lidma, tak si prohlídni obrazy. Jsou super. Aaaa … ahoj Deniso!“ Katka na mě ještě jednou významně povytáhla obočí a odplula směrem ke své známé. Usrkla jsem vína. Bylo docela dobré a po těle se mi snad hned začalo rozlévat příjemné teplo. Tak dobře, prohlédnu si obrazy, když už jsem tady.

Vyrazila jsem k obrazům, kde nebylo moc lidí. Katka měla pravdu, docela se mi líbily. Zaměřila jsem se na umění a pomalu postupovala od malby k malbě. A pak jsem naprosto ztuhla a zůstala civět na to dílo. Ten obraz visel maličko stranou od ostatních, ve zvláštním pološeru. Zimní potemnělá ulice, stará lampa jako kdyby z posledních sil pomrkávala a hrozila definitivním zhasnutím. Domy s temnými okny. Ponuré ticho, ostrý mráz. Celá jsem roztřásla a nemohla přestat zírat na obraz. Když se za mnou ozval hlas, nadskočila jsem leknutím.

„Tenhle mám rád. Číší z něj takový klid, naplnění. Definitivní naplnění.“

Za mnou stál vysoký muž a i když zjevně mluvil ke mně, zasněně hleděl na obraz, který mě tak děsil.

Až po pár vteřinách pohlédl i na mě. Jakmile spatřil mou tvář, mihlo se mu v očích překvapení a pak ještě něco, co jsem neuměla pojmenovat. Ale rozhodně mě to vyděsilo ještě víc. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl jinak a já uvnitř začala panikařit. „Promiňte, jsem Petr. Ten obraz jsem namaloval už dávno, ale k tomu tématu se často vracím. Koneckonců, v té ulici bydlím. Myslím, že mé
další obrazy by se vám líbily. Rád bych vám je ukázal, ale většinu mám v ateliéru. Je to necelé dva bloky odtud. Měla byste zájem?“

Kdybych nestála v galerii, asi bych začala řvát strachy. „Pro-promiňte, nejsem tu sama a navíc už budu odcházet. Tak snad někdy jindy.“

„Neutíkejte. Ten obraz je můj a váš osud. A tomu utéct nemůžete. To přece víte.“ Teď už jsem se třásla tak, že mi víno vyšplíchlo na halenku. Ani nevím proč sem odvrátila zrak od muže zpět k obrazu. Temná ulice jako kdyby ožila. Padal sníh, bylo neuvěřitelné ticho, které přerušily rychlé kroky za mými zády.

„Hej, holka! Počkej na mě!“ Nevěřícně jsem se ohlédla. Stála jsem uprostřed tmavé ulice a blížila se ke mně vysoká mužská postava. Dala jsem se do běhu. Přede mnou se ale otvírala pouze ještě temnější a smrdutější ulička. Nebyl vidět její konec.

„Pom-!“ Můj výkřik zdusila ruka, která mi surově zavřela ústa.

„Šetři dechem! Tady tě stejně nikdo neuslyší a kdyby přece, chtěl by se k nám určitě přidat.“ Ten vysoký muž mne dohonil snadno a teď mi výhružně hleděl do očí. Bože! To je přece ten malíř! Z očí mi začaly kanout slzy.

„My dva jsme si souzení. Je to náš osud, tvůj a můj. Tomu neutečeš.“ Pronesl chraptivě a postrčil mě do té smradlavé uličky. Nemohla jsem utéct. Byl příliš silný. Nemohla jsem křičet, jeho silné ruce mi sevřely hrdlo a prsty se pevně sevřely. Ten stisk byl stále silnější a silnější. Přestávala jsem vnímat, vše
se vzdalovalo… Viděla jsem své bezvládné tělo na studené zemi tmavé uličky. Přeběhla přes něj hladová krysa, ale už mi to nevadilo. Vysoký muž zhluboka vzdychl a pak se na mé tělo dlouze zahleděl. Cítila jsem jeho uspokojení, jeho … naplnění. A pak vše pohltila temnota.

Noční můra, která mě děsila celý život tady náhle obživla. Zalapala jsem po dechu a opřela se o zeď.

„Jste nějaká bledá. Dejte si ještě víno a pak se projdeme na čerstvém vzduchu.“ Malíř se ode mne na okamžik odvrátil a mávnutím přivolal obsluhu. Na tácku stály naplněné sklenky, ale také plná láhev červeného vína. Netuším, kde se ve mně najednou vzala ta síla, ale než stačil kdokoliv zareagovat, popadla jsem odzátkovanou láhev, vychrstla její obsah na obraz a pak jsem vší silou, kterou jsem v sobě našla, uhodila malíře lahví do hlavy. A znovu a znovu.

Nepamatuji se, jak jsem se z galerie dostala do malé vyšetřovací místnosti. Naproti mně seděl zamračený policista a s nechutí dopisoval mou výpověď.

„Takže pan Vysoký vás zavraždil. Jak mi vysvětlíte, že vy tady sedíte živá a on bojuje v nemocnici o život, protože jste mu rozmlátila hlavu lahví?“

„Protože … protože se to stalo v jiném životě. Nebyl za tu vraždu potrestaný a také mě tenkrát okradl. Vzal mi památeční prsten po babičce. Nic jiného cenného jsem neměla a on si ho sprostě vzal jako suvenýr. Takový krásný prsten ze stříbrných kvítků a s modrým kamenem uprostřed. A-„

„Tak dost! Asi moc koukáte na televizi.“ Policista naštvaně odhodil tužku a chtěl ještě něco říct. Otevřely se ale dveře a kolega ho požádal, aby šel ven. Zůstala jsem sama. Cítila jsem se otupělá, ale také jsem cítila zvláštní úlevu. Jako kdybych navždy zahnala noční děsy, které mne provázely od dětství. Nevěděla jsem, že mě oba policisté přes sklo pozorují.

„Ta ženská je magor. Nebo dobrá herečka. Ale to jí nepomůže.“ Zavrčel naštvaně vyslýchající policista.

„No, to jsem si myslel taky, ale podívej se na tohle.“ Podstrčil kolegovi desky a otevřel je. Byly plné skic mrtvé mladé ženy ležící mezi odpadky. A vždy měla na levé ruce navlečený jemný prsten ze stříbrných kvítků s kamenem uprostřed.

Na text se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové

foto: pixabay

Pravá láska – Hana Lajtkepová

Nikdy jsem moc nedala na předpovědi počasí v chytrých telefonech. Od malička jsem byla úzce spjatá
s přírodou a naučila jsem se předvídat počasí na základě toho, co mi příroda předkládala. Občas jsem
ale tato varování ignorovala, což se mi většinou dost nevyplatilo. Ale protože jsem člověk, jsem
vlastně nepoučitelná.
A tak se stalo, že jsem zase jednou hloupě přehlížela varovné signály. Z nákupu ve vedlejším
městečku jsem v klídku vyrazila k lesní cestě, která vedla do mého města. Obzor už potemněl mračny
plnými nasbírané vody a studený vítr začal nabírat na síle. Bylo mi jasné, že to domů v suchu
nestihnu. A opravdu. Sotva jsem zašla do lesa, vítr se přihnal s ještě větší silou a první ledové kapky
mě neurvale políbily na tvář. Nu což, vracet se nemělo smysl, takže jsem sklonila hlavu, zatnula zuby
a vykročila rychlejším krokem. Než jsem došla k mému oblíbenému vzrostlému dubu, byla jsem
promočená na kůži. Vichr už ztratil veškeré zábrany a cloumal nejen větvemi, ale snad celým kmenem
stromu. A právě ve chvíli, kdy jsem dub míjela, ozvalo se strašidelné zapraskání, něco mě uhodilo a
pak už byla jenom tma…
Probrala jsem na měkkém lůžku z listí. Vůbec jsem netušila, kde jsem ani kdo jsem. Hlava mě příšerně
bolela a doléhaly ke mně dva mužské hlasy.
„Vůbec si ji sem neměl brát. To neděláme. Je to nebezpečné a oni si to nezaslouží.“
„Ale otče. Ona není nebezpečná. Znám ji už dlouho.“
„Ne! Nedá se věřit nikomu z nich. Měl si jí nechat na místě, aby jí pomohli ti její.“
„Nemohl jsem. Nedaleko byli lidé, kteří by jí okradli a nepomohli by.“
„Však to říkám, nedá se jim věřit.“
Chtěla jsem se zvednout a podívat se na ty – nejspíše – zachránce. Jenže bolest hlavy mě vrátila zpět
a já hlasitě zasténala. Hlasy okamžitě ztichly a u mého lůžka se objevil mladíček s milým úsměvem.
„No sláva, jsi vzhůru. Ta rána na hlavě vypadala moc ošklivě, ale naštěstí to asi nebude tak zlé. Můj
otec je skvělý léčitel. Určitě tě dá rychle do pořádku.“
Za mladíčkem se objevila vyšší urostlá postava a já málem zapomněla dýchat. I když se ten muž
mračil jak deset čertů, a – na rozdíl od jeho syna – nebyl žádný mlaďoch, jeho charisma a neobvyklá
krása mě okamžitě dostaly do kolen. A co víc, kromě té jeho silné aury ho obestírala tak úžasná
kořenitá vůně, že jsem nevěděla, zda se mi točí hlava z ní nebo z té rány, co jsem údajně dostala.
Nechala jsem se ošetřit. Ruce měl tvrdé, ale dotýkal se lehce. Odolával však všem mým pokusům o
konverzaci. Nakonec přece jenom zabručel.
„Vyléčím tě a pak můžeš odejít.“
„Ale … já si nic nepamatuji. Nevím, kam bych měla odejít.“
„Až bude čas, vzpomeneš si.“ A s tím odešel.

Dny plynuly a já se rychle uzdravovala. Jen paměť se mi nechtěla vrátit. Hostitelé se o mě starali velmi
dobře. Jen jídlo bylo stále stejné. Dostávala jsem chutné placky, ale nic jiného. Všimla jsem si, že otec
ani syn je nejedí. Jen se občas napili jakési tekutiny a večer sedávali pod velmi starým dubem, opření
o jeho statný kmen. Vypadalo to, jako by brali svou životní sílu z toho stromu. A protože přes den oba
muži odcházeli, využila jsem příležitost a usedla pod majestátní strom také. Ševelící listí a
neuvěřitelný klid mě během chvilky ukolébaly a já usnula jako miminko. Probrala mne až ta úžasná
kořenitá vůně mého léčitele. Stál nade mnou a tiše mne pozoroval.
„Promiň. Asi jsem si tu bez dovolení neměla sedat, ale já stromy miluji a tenhle je tak neuvěřitelný.“
Začala jsem koktat a rychle se snažila vyškrábat se na nohy.
„Ano, ten strom je i pro mne jedinečný. Spala jsi tvrdě?“
Byla sem zaskočená, že se nezlobí a navíc se mnou mluví. A taky jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsem
měla neuvěřitelný sen. Jako kdyby na mě ten dub mluvil. Povídal o stromech široko daleko. O tom,
které jsou nemocné, které budou kvést a o spoustě dalších věcech, týkajících se stromů a přírody.
S pokrčením ramen jsem hostiteli o svém snu pověděla. Oči se mu rozšířily údivem. Od toho dne se
mi přestal vyhýbat, a i když se mnou většinou hovořil jeho syn, i on sám už se rozhovorům nebránil.
Cítila jsem se tu doma a v bezpečí. Paměť se mi nevracela a já byla ráda. Až do toho hrozného dne.
Seděla jsem zase pod starým dubem, ale „zprávy“, které vysílal, se náhle změnily. A já zaslechla i
velmi bolestný výkřik. Věděla jsem, že se stalo něco zlého. Vyskočila jsem a zamířila k lesnímu
příbytku. To, co jsem spatřila uvnitř mi málem rozervalo srdce. Otec svíral nehybné tělo svého syna a
z očí mu kanuly hořké slzy.
„Zabili jste ho. On vám tak věřil a vy jste ho zabili.“ Zasípal.
Vůbec jsem netušila, o čem a o kom mluví. Podíval se na mne neproniknutelným pohledem. Pak
něžně zvedl mrtvé tělo syna a položil ho na měkké listí.
„Je na čase, aby sis vzpomněla. Tady není tvé místo a nemůžeš tu zůstat.“
Vzal mne za ruku a já jako stroj začala klopýtat za ním. Došli jsme až k nějaké cestě a ocitli se na místě
plném zmaru a bolesti. Kolem se vznášel zápach ze strojů, které pomohly tu hrůzu vytvořit. Všude
ležely pokácené stromy a mezi nimi i krásný vzrostlý dub. Moje paměť se vrátila jako úder blesku.
Okamžitě jsem věděla, kde jsem a kdo jsem. Ale ten dub přece …
„Jsem muž z rodu dubovníků a byl jím i můj syn. Jakmile je nám 80 let, můžeme si zvolit svůj mateřský
strom, se kterým máme následně svázaný svůj život. Žijeme velmi dlouho. Déle než vy lidé. Ale
nejsme nesmrtelní. Můj syn si zvolil dub příliš blízko lidí. Varoval jsem ho, ale on byl vámi fascinovaný.
Věřil vám. A to ho stálo život. Jakmile totiž zemře mateřský strom, zemře i dubovník. Není nás už
mnoho. Za svůj dlouhý život smíme mít pouze jednoho syna, který má právo pokračovat v našich
stopách až se náš čas naplní. To požehnání nám dávají lesní bytosti, kterých už také mnoho ubylo.
Mým mateřským stromem je dub, pod kterým jsi sedávala. Dostalo se ti cti, kterou si nezasloužíš.
Vrať se ke svým. Podřezávejte si pod sebou větev, protože tímhle jednáním nezahubíte jen nás, ale
hlavně sebe. Běž, tady už pro tebe není místo. Všechno zapomeneš.“

Každé jeho slovo bolelo jako kdyby mi je vypaloval železem do srdce, ale poslední slova mne opravdu
vyděsila.
„Nechci zapomenout. A všichni přece nejsou takoví. Spousta lidí se snaží přírodu chránit.“
„Vážně? Myslíš ty pomýlence, kteří se přivazují ke stromům a všem lidem jsou jen pro smích? Nebo ti
blázniví aktivisté, kterým jde v první řadě o to, aby upozornili na sebe? Co asi takoví lidé změní?
Nikdo je nebude poslouchat, nic se nezmění. Nejde to. Vy lidé už jste takoví. Peníze, moc a osobní
prospěch jsou pro vás vším. I za cenu života.“
Přes slzy jsem nic neviděla, ale že je pryč jsem věděla naprosto určitě. Zmizela ta jeho
neopakovatelná vůně. Vůně dubu. V tu chvíli jen kousek ode mne dopadl další pokácený strom.
Leknutím jsem nadskočila a zatnula pěsti. Uvědomila jsem si, že v levé ruce něco držím. Byly to tři
žaludy z mateřského dubu.
„Ženská blbá! Jak jste se sem dostala? Tady je těžba a zákaz vstupu!“ Hnal se ke mně rozzuřený chlap
v helmě a stále nadával. No, to už nebylo důležité. Ukázalo se, že jsem byla ztracená více než tři
měsíce. A snad ještě delší dobu jsem strávila na různých úřadech. Nemohla jsem jim, pochopitelně,
říct pravdu, takže jsem si vymyslela historku o přepadení, ztrátě paměti a tak dále. Čím víc mi to
připadalo šílené, tím víc tomu věřili. Dokonce padlo podezření na těžařskou společnost. A já se toho
chytila. Ukázalo se, že ta těžba nebyla tak úplně v pořádku. A jak správně řekl Dubovník, nám lidem
jde především o to upozornit na sebe a svou domnělou výjimečnost. Zastupování v soudu se
společností mi nabídl sám od sebe právník, který vycítil svou příležitost. A protože šlo především o
jeho prestiž, opravdu se snažil. Vysoudila jsem velmi velkou částku. Ale nejen to. Prosadila jsem, že
na vykáceném místě vznikne nově zalesněné místo. Pravda, tohle všechno se nepovedlo za noc. Byl
to běh na dlouhou trať. Hned po příchodu domů jsem zasadila jeden z žaludů, které jsem si přinesla a
velmi pečlivě jsem se starala o nový stromeček. To stromové miminko bylo symbolicky prvním
stromkem v nově zřizované lesní školce.
Díky svému ztracení se a úspěšnému soudu jsem se stala i mediálně známou osobností. Ponořila jsem
se do studia životního prostředí, lesnictví, vodohospodářství a dalších potřebných věd. Během let
jsem se vypracovala na opravdu uznávanou kapacitu, jezdila jsem přednášet po celém světě.
Zakládala jsem nové lesy, ale ten první, ten byl pro mne opravdu srdeční záležitostí. Malý doubek se
měl čile k světu a já sledovala jeho růst a pokroky jako pyšná matka. Po každém příjezdu ze zahraničí
mé první kroky vedly právě k němu. A hned potom k velkému starému dubu s nadějí, že se přece
jenom setkám s úžasným Dubovníkem. Dlouze jsem se starým stromem rozprávěla, ale zůstával tichý.
Stejně tak nebyla ani stopa po obydlí, které se na pár měsíců stalo mým skutečným domovem.
Svým vystupováním jsem si ale nadělala i spoustu nepřátel. Mnohé těžařské či developerské firmy se
až příliš často museli vzdávat svých plánů, pokud jsem zasáhla. Zkoušeli mne uplatit, vysmála jsem se
jim. Neprodám život – ani svůj, ani ostatních lidí. A tak se rozhodli zasáhnout mě na nejcitlivějším
místě. Jednou v noci mě vzbudil zoufalý křik. Vyskočila jsem z postele, zmateně se rozhlížela po
tichém tmavém pokoji a přemýšlela, zda se mi to jen nezdálo. V tu chvíli jsem uslyšela vzdálené
hasičské sirény. Mé stromy! Ani jsem se pořádně neoblékla, jen popadla silnou baterku a rozběhla se
k lesu. Nad korunami už byl vidět zlověstný oranžový odlesk plamenů. Téměř bez dechu jsem doběhla
k hořící lesní školce. Nikdo a nic na světě mě nemohl zadržet. To volání o pomoc mi bušilo v hlavě.
Běžela jsem přímo k mému doubku. Oheň se k němu ještě nedostal, ale byl blízko. Hasiči pro změnu

běželi ke mně, k té bláznivé ženské. Díky tomu se mému stromku nic nestalo. Oheň se podařilo
uhasit, i když příliš mnoho sazenic shořelo. Pokud mě chtěli vyděsit a zastavit, tak se jim to
nepovedlo. Spíš naopak. Začala jsem více pracovat s mladými lidmi a vychovávala své následovníky.
Bylo nás stále víc a víc a já pomalu začínala věřit, že se snad matku Zemi podaří zachránit. Při vší té
práci jsem si ani nevšimla, jak běží čas. Začaly mne trápit neduhy spojené se stářím a taky trochu
způsobené mým hektickým stylem života. Nejvíce mne ale trápily stále se zhoršující bolesti hlavy.
Přisuzovala jsem to dávnému úrazu, a proto jsem velmi dlouho odkládala návštěvu lékaře. Když už
byla bolest opravdu neutuchající, bylo pozdě. Diagnóza byla neúprosná i když jistá naděje by tu
mohla být v případě složité operace. Naděje velmi malá. Rozhodnutí bylo na mě.
Vybrala jsem doma ty nejlepší trekingové hole, které jsem měla a připravila se na poslední návštěvu
v lese.
Do lesní školky jsem ještě došla jakž takž v pohodě. Můj doubek převyšoval všechny okolní mladé
stromky. Byl nádherný. Do očí se mi vkradly slzy, když jsem si uvědomila, že už ho nejspíš nikdy
neuvidím. Něžně jsem pohladila jeho štíhlý kmen a nakonec jsem ho objala. Měla jsem pocit, jako
kdyby ke mně mluvil, ale nebyla jsem schopná porozumět jeho slovům. Tak nerada jsem ho
opouštěla, ale přede mnou bylo ještě jedno rozloučení.
Cesta ke starému dubu byla podstatně náročnější. Klouby mě bolely a musela jsem dělat čím dál
častější přestávky. Ale nevzdala jsem se. Odměnou mi byl pohled na stále krásný prastarý dub
uprostřed lesa. Dobelhala jsem se k němu, opřela se zády a pomalu se po jeho kmeni sesunula
k zemi. Neřešila jsem, že se budu asi dost těžko zvedat. Položila jsem na jeho drsnou kůru i hlavu a
zavřela oči. Zaševelil na pozdrav. Všechny mé bolesti začaly mizet, bylo mi nádherně a náhle jsem
ucítila tu silnou úžasnou vůni. To přece… ! Ano, stál tam jako kdysi, jen lehoulince starší, s lehkým
úsměvem na rtech i v očích. Nádherný a okouzlující.
„Ty jsi jen sen, viď? Tolik se mi stýskalo. Tolik mi chybíš.“ Zašeptala jsem. Lehce zakroutil hlavou a
pomohl mi vstát. Šlo to tak hlaďounce, až mne to zarazilo. Že by ten strom? Otočila jsem hlavu a
v patě stromu jsem spatřila stulenou postavu stařenky. Vypadala, že spí a tvář jí zdobil šťastný úsměv.
„Ne, ještě žiješ.“ Ozval se vedle mne Dubovník. „Rozhodnutí je jen na tobě. Jako vždycky. Ale chci ti
něco nebo spíš někoho ukázat.“ Vzal mne lehce za ruku a zamířil k obydlí, které tu teď stálo, ale které
jsem celé ty roky marně hledala. Byli jsme sotva v půli cesty, když zpoza stromů náhle vyběhl větší
chlapec. V první chvíli se zarazil, ale pak vesele výskl a rozběhl se přímo ke mně. „Mami!“ Vykřikl a
vrhl se mi kolem krku. Nic jsem nechápala, ale cítila jsem tak obrovskou lásku k tomu dítěti, že jsem
ani mluvit nemohla.
Dubovník nás dva s dojetím sledoval. „Ano, je to tvůj syn. Je to dítě ze žaludu, které sis před lety tady
odtud odnesla. Tvé srdce zůstalo věrné a čestné. Nasadila jsi vlastní život, aby on mohl žít. A nejen
on. Pomohla jsi mnoha dalším stromům. Obětovala jsi tomu celý svůj život. Proto se stal zázrak a já
mohl vychovávat druhého syna. A ty máš nyní na výběr. Můžeš dožít svůj život s lidmi se všemi
poctami, které ti náleží. Nebo zůstat tady s námi, dokud nenastane náš čas.“
Celý život jsem si nepřála nic jiného než žít v míru a klidu s Dubovníkem. Proč to muselo přijít až ve
chvíli, kdy mi kmotra smrt klepe na dveře? Ten pocit, že se s mými nejmilejšími stihnu sotva rozloučit
a bude konec, byl krutý.

„Tady u nás čas plyne jinak než ve světě lidí.“ Ozval se za mnou neznámý hlas. Prudce jsem se otočila
a s údivem zůstala zírat na zvláštní bytost tvořenou proutky, lístky a květinami. „Jsem lesní duch.
Pokud se rozhodneš zůstat zde, přestaneš existovat v těle člověka, staneš se lesní bytostí. Už se nikdy
nebudeš moci vrátit do světa lidí a ani zasahovat do jejich jednání. Je to jen na tobě. Tam u vás jsi
důležitá a vážená osoba, tady můžeš být jen jednou z mnoha, obyčejná lesní bytost spřízněná
s dubovníky. A rozhodnout se musíš hned teď.“
V lidském světě jsme rozjížděli nový perspektivní projekt na záchranu deštných pralesů. Měla jsem, i
přes svou nemoc, ještě spoustu plánů, jak zajistit funkčnost toho projektu. Těšila jsem se na to jako
malé dítě. I kdybych kývla na operaci, dalo se toho ještě hodně zajistit. Tady ke mně vzhlížely pouhé
dva páry očí. Oči těch, jimž patřilo mé srdce. Co myslíte, co jsem si vybrala?

 

UNBREAKABLE – Hana Lajtkepová

„Jarku, musíš něco jíst. Vždyť už se ztrácíš před očima.“ Matka pomalu postrkovala invalidní vozík s mým zbytečným tělem nemocniční chodbou a tiše mi domlouvala. Její poslední slova už mi pořádně hnula žlučí. Zaťal jsem prsty do madel vozíku a vztekle na ní zasyčel:

„Dej už mi konečně pokoj, jo?No tak se ztratím – a co jako? Žádná škoda! Beztak jsem jenom mrzák. Takovej život je na zblití. Na ty tvý řeči kašlu, jasný?! Když ti tak vadí, jak vypadám, tak se sem nemusíš pořád obtěžovat. Klidně běž domů. Radši budu sám než pořád poslouchat tvý rady! Chtěl bych tě vidět na mým místě.“

Máma vzlykla a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. „Jarku…“ Škubl jsem vozíkem a otočil se přímo proti ní.

„Sakra, ještě mi tady na chodbě dělej ostudu! Fakt běž domů. Ten tvůj brek mi nohy nevrátí. Měli jste mě nechat chcípnout, bylo by mi líp. Běž, tavolám si sestru. BĚŽ PRYČ!“ Poslední větu jsem už vykřikl. Zuřivost mi brala dech. V matčiných očích se objevila taková bolest, že jsem se odvrátil, ale lítost nad svými slovy jsem necítil. Nechci jí tu. Nikdo mi nemůže pomoct. A o její slzy nestojím. Nechci být ani v týhle mizerný nemocnici. Chci zalízt někam do kanálu a konečně chcípnout … Ona fakt odchází… Slyšel jsem její vzdalující se kroky, ale neohlédl se za ní.

„Seš větší vůl než vypadáš.“ ozval se hlas ze dveří nejbližšího nemocničního pokoje. Vrhl jsem tím směrem naštvaný pohled. Od postele se ke mně blížil kluk tak v mém věku. Kolem krku měl položená sluchátka, ale místo hudby zjevně poslouchal výměnu názorů na chodbě.

„Ty sluchátka máš, aby ti nefoukalo za krk nebo co? Radši si je nasaď a nešmíruj cizí lidi.“ Zavrčel jsem na něho a nešikovně začal manipulovat s vozíkem. Kluk se jen ušklíbl a pomalu došel až k madlům toho mýho vozítka. „Na kterém oddělení ležíš? Dovezu tě tam.“ Broukl tak potichu, jako kdyby spíš mluvil sám k sobě. Teatrálně jsem ukázal na pahýly nohou pod tenkou pokrývkou. „Kde asi myslíš, že je moje poslední útočiště? Mrzáci jsou o patro vejš.“

„Já jsem Honza. Máš jméno nebo ti mám říkat Mrzáku?“ řekl ten bledý kluk a namířil si to k výtahům jako by nic. „Řekneš mi, jak se ti to stalo?“

„Co je ti, sakra, do toho? Matky se zbavím a nastoupí za ní ještě horší samaritán. Nejste náhodou domluvený? Hele, zavolej mi sestru, ať mě doveze do pokoje. Chci jenom ležet, pomalu hnít a mít klid!“

„Říká ti něco název O myších a lidech?“ zeptal se Honza, jako kdyby mě vůbec neslyšel.

„To je nějaká blbá knížka, o který jsme se učili“, zabručel jsem proti své vůli. Nechtěl jsem komunikovat vůbec s nikým, tak proč, sakra, tomu nádivovi odpovídám???

Výtah se s cinknutím otevřel. Honza zkušeně zastrčil invalidní vozík do malého prostoru. Na našem patře se rozhlédl a aniž by se na mě podíval, zase ke mně poslal otázku: „Číslo pokoje mi řekneš?“

„Osumnáct“, zamumlal jsem neochotně. Honza okamžitě zamířil správným směrem jako kdyby nemocnici dobře znal. Teprve na pokoji znovu promluvil.

„Ta knížka vůbec blbá není. Je o opravdovém přátelství. Každej někoho potřebuje. A nikdo nemá být sám. I když si to myslí. Hele“, Honza jukl na jméno na posteli, „Jardo, měl bys bejt šťastnej, že máš tak starostlivou a hodnou mámu. Záleží jí na tobě, chce ti pomoct se dostat z těch blbejch myšlenek, ale ty jí vůbec neposloucháš. Do háje, tak dobře, chybí ti nohy. Dneska už jsou protézy na špičkový úrovni. Na tohle se neumírá. Teda, když to sám nevdáš. Jen nesmíš bejt fňukna a litovat se. Já se teď musím vrátit do pokoje, ale jestli chceš, tak zas přijdu.“ Neodpověděl jsem mu a místo toho jsem koukal do země. Honza nakonec pokrčil rameny a otočil se ke dveřím.

„Nechám si to projít hlavou.“ zamumlal jsem rychle k jeho zádům. Honza kývl.

„Tak když si to rozmyslíš, dej vědět. Kde mám pokoj víš.“ S těmi slovy odešel a nechal mě ve víru zmatených myšlenek. Najednou jsem se cítil hrozně slabý. Nedokázal jsem se sám přesunout na postel a musel si zavolat sestru. Hanba se mnou mlátila, když ta krásná mladá holka, kterou bych za normálních okolností asi zkusil sbalit, táhla moje ochablé tělo a ukládala mě. A ještě tomu nasadila korunu, když mi podala bažanta. Sakra! Teď by se měl ten chytrolín koukat a snad by mě pochopil!

Jak to tak na mě všechno dolehlo, rozhodl jsem se, že už to nemá dál cenu. Přestal jsem jíst, odmítal jsem léčbu. Za pár dní už jsem ležel jen jako poloviční mrtvola bez zájmu, do žil mi vedly hadičky s výživou a bůhví s čím ještě, ale já už neměl ani sílu cítit vztek. A najednou tam Honza zase stál.

„Jo, tak to jsi tedy vyřešil. Myslel jsem, že máš v hlavě mozek, ale kromě nohou jsi asi přišel i o něj.“ Ušklíbl se a sjel mě pohledem. Někde uvnitř se ve mně zvedla vlna vzteku. Ani jsem netušil, že tam ještě je. „Nikdo tě sem nezval, vypadni a…“

„A mlč!“ usekl mě rázně. „Hele, rozhodnout se umřít je jednodušší než bojovat. Ale to dělají jenom slaboši. Život je přece krásnej. Máme ho celej před sebou a já osobně jsem zvědavý, co mi přinese. Já to chci vědět, chci to prožít. I kdyby to bylo těžký, ale stojí to za to. A když máš kolem sebe lidi, který tě mají rádi, tak překonáš všechno, slyšíš? Třeba tvoje máma – když tady umřeš, vlastně jí tím zabiješ. Vezmeš jí to nejdůležitější v jejím životě. Jsi hnusnej sobec, Jardo. Já sem teď chvíli nebudu moct přijít, ale až se přece jenom vrátím, tak doufám, že tady nebude ležet mrtvola, ale že sám sobě dokážeš, že nejsi jen nějakej červ…“ Honza si sedl na židli vedle mé postele a nadšeně mi vyprávěl o lékařských objevech, o tom, kolik lidí bez nohou už získalo olympijské medaile, pak zase o toulkách v lesích a na horách. Je to zvláštní, ale pamatuji si i dnes úplně všechno, co do mně tehdy hustil. Přerušil ho až příchod sestry. Ta ho sice hnala pryč, ale tak nějak laskavě. Ten kluk si asi uměl podmanit každého. U dveří se zarazil, omluvně se na sestru usmál a vrátil se k mé posteli. Položil mi na stolek svoje sluchátka a přehrávač. „Já to teď chvíli nebudu potřebovat, ale tobě by to mohlo pomoct, pokud se rozhodneš nebejt srab.“ Křivě se usmál a byl pryč.

Ani nevím, co přesně v jeho vyprávění mě přesvědčilo, ale opravdu jsem se rozhodl, že to tedy zkusím. Nebylo to vůbec jednoduché. Honzova sluchátka jsem nejprve vůbec nehodlal použít, ale po třech týdnech mi to nedalo. První tóny mi málem prorazily ušní bubínky. Byl to pořádný metalový nářez, ale než dozněla první písnička, zjistil jsem, že mě to dostalo a líbí se mi to. Hlavně skladba Unbreakable. Ta hudba mi začala pomáhat. Jako kdyby tam se mnou Honza byl a ryl do mě. Prostě mě to hnalo dopředu. Když jsem se sestřiček na Honzu zeptal, jen pokrčily rameny s tím, že v nemocnici není. A tím se mnou skončily. Kolem mě ale bylo najednou dost lidí, kteří mne povzbuzovali a pomáhali mi. Uběhly týdny, pak měsíce a já se začal chystat k odchodu z nemocničních zdí. Jasně, ještě mě čekala rehabilitace, ale zjistil jsem, že to s protézami nejspíš

zvládnu a to mě uklidňovalo. Když už jsem čekal před pokojem oblečený na odvoz, přišla ke mně jedna ze sestřiček a podávala mi dopis. „Honza říkal, že vám to mám dát, pokud to nevzdáte.“

„Cože? Honza tady byl a ani se nepřišel podívat?“ Cítil jsem se podvedený a taky naštvaný. Sestře se ale na řasách objevila slza. „On mi to dal hned druhý den, co od vás odešel. Ještě před operací. Měl velký nádor. Celou dobu věřil, že to dobře dopadne. I když byl na to sám. Maminku mu umřela, když byl ještě malý a jeho otec to nezvládl a začal pít. Honza se staral o své dva mladší brášky, ale pak začal mít velké zdravotní problémy.“

Můj vztek zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Kde je Honza teď?“ zakrákoral jsem zadrhnutým hlasem.

„Při operaci nastaly komplikace. On… nepřežil to.“

Zavřel jsem oči, v hlavě jsem měl prázdno a nebyl jsem schopný cokoliv říct. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám kolem krku sluchátka, která už nemám komu vrátit. Pomalu jsem si je nasadil a zmáčkl play. Honzův odkaz a přání v podobě písničky Unbreakable zaplnily to divné prázdno a já v tu chvíli konečně věděl, co od života chci a snad i to, co chce život ode mně.

Autor povídky Hana Lajtkepová

(na text se vztahují autorská práva)