Martina rychle vstala a bleskově sesbírala z podlahy své prádlo a šaty. Se svými věcmi v náručí zamířila rovnou do koupelny. Ještě než zavřela dveře, ohlédla se a zrak jí padl na postel. Mladý muž spokojeně spal na pokrývce a lehce se ve spánku usmíval. Jeho opálené nahé tělo se vyjímalo na bílém povlečení.
,Páni, vypadá jako antický bůh, ale já …“ Martina tiše vklouzla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Podívala se na sebe do velkého zrcadla. Vnímala každou svou vrásku. Kritický pohled jí sjel na malá ňadra a naopak příliš velké břicho. Žena vzdychla.
Petra potkala na chatu před rokem. Stačilo pár krátkých rozhovorů a oba zjistili, že mají spoustu společných zájmů. Z občasných náhodných setkání na netu se stal každodenní rituál, na který se Martina těšila od rána. Za své vzalo i její přesvědčení neříkat o sobě nic osobnějšího. Napsala Petrovi o svém životě, o nepovedeném manželství a hodně drsném rozvodu. A nakonec mu poslala i své foto. Petr jí o sobě také dost napsal, ale nikdy nezmínil svůj věk a když se ho zeptala, zda jí také pošle fotografii, odpověděl jen smajlíky a navrhl setkání tváří v tvář. Martina se toho nejdřív lekla, ale když navrhl schůzku v restauraci, na návrh kývla. Čekala nějakého malého nebo tlustého chlapíka, ale když se objevil usměvavý Petr a podal jí kytici jejích oblíbených růží, nevěřila svým očím. Martina si okamžitě uvědomila svých 42 let. Vždyť on vypadal tak mladý!
Později večer jí prozradil, že je mu třicet. Rozdíl 12 let se jí zdál naprosto propastný. Nevěděla, zda za to mohl příjemný rozhovor nebo silné víno, ale přijala pozvání do jeho bytu. Tam už to šlo ráz na ráz. Prožili vášnivé chvíle a usnuli až nad ránem.
Martinu probudily sluneční paprsky poměrně brzy. Hrozně se za sebe styděla. A chtělo se jí brečet. Tahle noc rozbila vše, co bylo krásné. Vše, co jí projasňovalo jinak osamělý život. Chňapla po podprsence, ale ještě si ji nestihla nasadit a koupelnové dveře se otevřely. Petr se lehce usmál.
„Bál jsem se, že budeš pryč. Jsem šťastný, že jsi zmizela jen do koupelny.“ Přistoupil k Martině a objal ji. Ale Martina se mu vyvlékla.
„Ne, ne, prosím. Promiň mi to, Petře. Neměla jsem sem chodit. Byla to chyba.“
Mladý muž nechápavě zamrkal. „Chyba? Já ti nerozumím. Myslel jsem, že … Miluju tě, Martino, a myslel jsem, že to vůči mně cítíš podobně. Co se stalo?“
Žena se hořce usmála.
„Ach, ty si myslíš, že mě miluješ. Ne, Petře, to není láska. Vášeň – možná – ale ne skutečná láska. Byl jsi můj nejlepší přítel. A doufám, že jím zůstaneš. Nic jiného by nefungovalo. Vždyť se na mě podívej. Jsem o tolik starší než ty! Jsi velmi pohledný mladý muž. Včera večer jsem dobře viděla, jak obdivně se na tebe ženy dívají. Ale já …“
„Ty jsi velmi hezká a atraktivní žena, Martino? Nezajímají mě jiné ženy. Jsi ta nejkrásnější vně i uvnitř!“
„Jistě! V tuto chvíli. Ale co za deset let? To mi bude 52 a tobě pouhých 40 let. Už jsem jeden zničující vztah zažila a nechci tím procházet znovu!“
Po těch slovech si Martina bleskově oblékla šaty a chtěla proklouznout kolem Petra. Přece jenom se ještě na moment zastavila.
„Ten uplynulý rok byl nejkrásnější, jaký jsem kdy prožila. Ale všechno krásné jednou skončí. Přeji ti vše nejlepší. Hlavně lásku, Petře.“
Už už si myslela, že se jí podaří kolem muže proklouznout, ale zadržel ji.
„Martino, prosím, nezahazuj předem náš vztah. Dej mi šanci ti dokázat, že to opravdu myslím zcela vážně. Dej šanci nám oběma. Prosím!“
Martina si rychle setřela slzy, které jí vyklouzly z očí.
„OK. Budu o tom přemýšlet. Ale teď mě nech odejít, prosím.“
Petr o krok couvl a uvolnil jí cestu. Martina popadla kabelku ležící v předsíni a vyběhla z bytu. Neodvážila se ohlédnout. Bála se výsměšného smíchu mladíka, který dostal, co chtěl. Další zářez za ulovenou ženskou. A tak neviděla zoufalý pohled osamělého muže, kterému se právě hroutil svět.
Na text povídky se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové, fotografie z archivu autora
Komentáře z facebooku