Skoro dámský klub s Oldou Tamášem: to je výsledek propojení známé výtvarnice Alexandry Hejlové a ředitele TV V1 Oldřicha Tamáše

Obraz z její talentované ruky visí dokonce i na zdi hollywoodské hvězdy jako je Michael Douglas.  Teď ale na okamžik odložila plátno i štětec a začala natáčet. Vrhla se na »Skoro dámský klub« ruku v ruce s charismatickým mužem z Hradce Králové. Olda Tamáš začal tuhle talk show natáčet pro nás všechny v nelehké době pandemie. Nyní se, ale spojil se známou výtvarnicí a je se opravdu na co těšit. Jak sám Tamáš říká: „Někdy se naše činy rodí jaksi samy.“

Jak sám Oldřich Tamáš říká, už od školy se mu prý komunikovalo lépe s dívkami než s muži. A tak se jednoho dne zrodila krásná myšlenka. „Formát jsem otestoval na kolegyních moderátorkách a hned splnil očekávání, a tak následovaly epizody: Ženy v uniformách, Tak jsem těhotná, no a co, Hasičky, Markeťačky, Pomocnice a Ženy činu. A osud tomu chtěl, abych potkal Sandru Hejlovou, která zrovna zařizovala nový ateliér“ svěřil se s velkou mírou nadšení Olda. 

A tak se na to vrhnul. Jak se nám svěřil, Sandra má totiž obrovské množství známých, kamarádek a najednou to klaplo, bylo to prý jako když se potkají dva správně nastavené magnety. Proto neváhal a vtáhl do svých »piklí« i známou výtvarnici. „Otestovali jsme nové natáčecí místo a nahráli hned šest nových dílu lehce ovoněných Vánoci. Sandra je neuvěřitelný smíšek a hlavně nadšenec. Nejen, že mě neodrazovala, ale naopak mě popoháněla jak koně v cílové rovince. Důležité pro mě je, že nemá s ničím problém, má na tváři stále úsměv. A co víc přichází s nápady, které já se bojím vyslovit. Takže momentálně skvělý parťák. Uvidím, jak dlouho to se mnou vydrží, než mě prokoukne,“ dodává spiklenecky Olda.

A jak na novou spolupráci nahlíží sama Alexandra Hejlová? „S Oldou vznikla opravdu krásná spolupráce. Mám z toho opravdu velkou radost a vážím si toho. Spolupráce s ním je naprosto pohodová, klidná,“ svěřila se výtvarnice a dodala: „Olda je totiž člověk nesmírně skromný, pokorný, přitom neuvěřitelně schopný, nápaditý, má smysl pro detail, improvizaci a k tomu všemu má i velký smysl pro humor.“

Autor: Veronika Kuželková

Foto: Jana Tesaříková

Peter Paul Pačut dobyl svět: Držitel ocenění Male Vocalist of The Year 2018

Zpěvák Peter Paul Pačut  zpívá skladby skupiny QUEEN již od roku 1991 a je jednim z nejlepších revivalů kapely QUEEN.  Za tuto dobu, účinkoval ve 28 státech světa. Má svou skupinu QUEENMANIA, která byla oceněna v Německu cenou KUNSTLER MAGAZIN, jako nejlepší skupina za interpretaci světových hitů v Evropě za rok 1997.

Peter Paul Pačut  zpíval v Las Vegas už v roce 1995. Účinkoval i před příchodem jejího Veličenstva Elizabeth II. v rodném Slovensku, v Popradě. Má za sebou řadu koncertů po celém světě.  V Monaku vystupoval pro jezdce F1 – Davida Coultharda a Jensona Buttona.

V roce 1994 se Peter Paul Pačut  osobně setkal se španělskou operní pěvkyní, sopranistkou Montserrat Caballé. Peter Paul Pačut  má za sebou také premiérový koncert s Philharmonic orchestr v roce 1998, kde zpíval slavné hity QUEEN v úpravě pro symfonický orchestr.

Vydavatel Peteru Paulu Pačutovi vydal v roce 2001 CD, za které převzal zlatou desku v Praze v Lucerně. Petrovi ji předal osobní komorník Fredyho Mercuryho, pan Peter Freestone. S kapelou Queenmánia absolvoval množství koncertů po celém světě / USA, Canada, Evropa /. Ve skupině hrají špičkoví hudebníci, kteří mají několik let zkušeností.

28. března v roce 2018 zpíval Peter Paul Pačut  americkou státní hymnu v Chicagu před hokejovým zápasem NHL. V dubnu téhož roku, převzal ocenění V Las Vegas v Hard Rock Cafe „Male Vocalist of The Year 2018/Mezinárodní mužský Hlas roku 2018“.

 

Foto: archiv Peter Paul Pačut

 

Peter Falk – 10 let od smrti Columba

Pomačkaný baloňák, neuhlazená vizáž, hnědé značně ochozené boty s podpatkem, taktéž rozcuchané vlasy a laciné doutníky, to jsou hlavní a neodmyslitelné znaky poručíka Columba, jemuž neunikl žádný zločinec, představitel slavného detektiva zemřel 23. června 2011.

 

Když mu byly tři roky, přišel kvůli malignímu tumoru o pravé oko, které bylo nahrazeno skleněným. Pět let po ukončení herecké školy, v roce 1960, byl nominován na Oscara za roli vraha ve filmu Murder, Inc.. Druhou nominaci získal o rok později za vedlejší roli ve filmu Plná kapsa zázraků.

Desetkrát byl nominován na cenu Emmy za roli poručíka Columba, z toho čtyřikrát vyhrál; za tutéž roli byl nominován devětkrát na Zlatý glóbus, který obdržel v roce 1973. Ohromná popularita seriálu mu zajistila pevnější postavení v Hollywoodu a výběr ambicióznějších rolí. Na svém kontě má spolupráci s renomovanými tvůrci: s Johnem Cassavetesem například natočil film Manželé (1970).

Byl dvakrát ženatý: první manželkou byla Alice Mayo v letech 1960 –1976 a po rozvodu se v roce 1977 oženil se Sherou Daneseovou.  Zemřel 23. června 2011 ve svém domě v Beverly Hills. Bezprostřední příčina smrti ale není známa, protože ji rodina nechtěla sdělit. Peter Falk  trpěl dlouhá léta Alzheimerovou chorobou.

 

Foto: edition.cnn, nytimes,

 

Jan Přeučil slaví úctyhodné narozeniny, za rok jubileum! Podívejte se na ukázku k unikátnímu filmovému dokumentu!

 Neuvěřitelné 84. narozeniny slaví dnes (17.2.) asi nejslavnější nositel klobouků, herec, dabér, rétor i kantor Jan Přeučil. Jeho životní číslo je čtyři, takže slaví rád i se svou ženou, herečkou a první československou Popelkou Evou Hruškovou. Jak ale sám říká, má to na tomto světě naplánováno nejméně na dvacet let. A na příští rok, kdy oslaví půlkulaté jubileum, se chystají opravdu velké věci!

 

„Je to neuvěřitelné, možná trochu ´nepokorné´, ale já se na svůj věk necítím. Je to jenom číslo. To, že mě oslovili moji přátelé, a že vznikají úžasné věci, to mě nesmírně těší. Takže pracujeme, natáčíme, vybíráme ze stovek fotografií, fotíme. Je to úžasné, nenudíme se, a to je dobře,“ říká s úsměvem gentleman a elegán Jan Přeučil, který před několika měsíci sám prodělal i koronavirovou nákazu, ale díky své kondici naštěstí v mírné formě.

Ve filmech i na divadle hrával a stále hraje většinou negativní role, což mu prý nevadí. Ve skutečnosti je ale velmi milý a přátelský člověk.

„Oslovil mě můj letitý přítel René Kekely, a to už před čtyřmi lety, že by bylo dobré spáchat nějakou vzpomínkovou knihu plnou fotek, výstřižků, historek a vzpomínek. Díky koronaviru jsem se na to od loňského jara vrhnul. Takže společně i se spoluautorem, fotografem Jardou Hauerem ve spolupráci s nakladatelem Pavlem Mészárosem  připravujeme velkoformátovou knihu. Pak kluci přišli i s nápadem natočení netradičního dokumentu o mě. To mě velice potěšilo. Oslovili režiséra Artura Kaisera, a díky těmto lidem vzniká v tak úžasné pohodě něco, o čem jsem možná ani nesnil,“ říká vděčně Jan Přeučil, jehož život nebyl vůbec procházka růžovým sadem.

Jako malému chlapci mu komunisté zavřeli otce Františka Přeučila a odsoudili v procesu Milady Horákové. Dostal původně doživotí, nakonec pětadvacet let z čehož si odseděl patnáct. Mezitím mu brzy zemřela maminka. I proto se poprvé oženil…

„Ale Štěpánka Haničincová to nebyla. Právě i v tomto dokumentu, který mapuje jeho soukromý i pracovní život 

a odhaluje řadu zajímavostí, prozradíme věci, o kterých mnozí nemají tušení. Cílem je, představit Honzu tak, jak ho lidé prostě jinak nemají jinak poznat. Možná se někteří budou hodně divit, mnohé velmi překvapí,“ říká autor námětu, scénáře i průvodce připravovaného filmu René Kekely.

Už na podzim by ale měla vyjít zmíněná kniha 10 klobouků Jana Přeučila.

V Přeučilově dlouholetém domovském Divadle Na zábradlí pak vznikne unikátní výstava spojená s jeho životem a odstartovat má i zajímavá zájezdová talk show. Tam si budou diváci moci nejenom koupit knihu, ale podívat se i na záběry z natáčení dokumentu.

„Pracovat s panem profesorem Přeučilem, je radost. On i jeho paní Evička jsou nesmírně milí, vlídní, a vtipní lidé. Jsem velmi rád, že máme s mým týmem možnost účastnit se takového projektu,“ podotkl režisér a producent Artur Kaiser, který zároveň s „Přeučkou“ chystá i filmový projekt. Ostatně slavný herec má za sebou natáčení filmu Stáří není pro sraby a před sebou roli v Bastardech 4. Obojí s Tomášem Magnuskem.

V dokumentu na Jana Přeučila leccos prozradí i některé, velmi známé osobnosti, jak z řad slavných kolegů, tak i bývalých studentů, z nichž mnozí dnes už mezi jeho kolegy už taky patří.

Právě k dnešním 84. narozeninám Jana Přeučila vznikla malá ochutnávka – ukázka z připravovaného životního dokumentu o slavném herci, jemuž dal kdysi Jiří Bartoška přezdívku „Johny Sprej“, kvůli Přeučilově oblibě v líčidlech a parfémech.

Hlavní trailer k filmu vyjde na podzim a do kin vstoupí snímek s názvem JAN PŘEUČIL – Vzpomínám si… v únoru 2022.

Video-ukázka s přáním JP k narozeninám Zdroj: Televizní produkce s.r.o.

(44) Jan Přeučil (2022) – Upoutávka a přání k narozeninám – YouTube

Foto: Jaroslav Hauer

 

Výtvarnice Jarka Papežová – Ateliér s duší

Výtvarnice Jarka Papežová žije a tvoří na Klatovsku. Její půvabný ateliér  se nachází v malé obci s poetickým názvem Veselí /Janovice nad Úhlavou a její obrazy jsou v prestižních sbírkách. Když zrovna nemaluje, navrhuje a tvoří zahrady v rodinné firmě “ZAHRADY S DUŠÍ”.  Jak sama říká: “…buďto kytky maluji, nebo sázím…”.

 

Má první otázka, jak se připravuješ na Vánoce, které jsou za dveřmi, jestli cítíš vánoční atmosféru v této době a jak se na letošní Vánoce těšíš?

Popravdě, doma jsem na přípravy čas neměla, ale Vánoce jsou všude kolem mě. Teď právě pomáhám organizaci ADRA s přípravou na Vánoce, sbírají vánoční přáníčka od dětí do domovů pro seniory a nechtějí zapomenout na personál a na pečovatele. Tak jsme se domluvili, že jim udělám nějaká autorská přání z mého ateliéru. Rovněž jsem se zapojila do projektu “Darujeme české Vánoce“. Vánoce miluji, hlavně to, být spolu ve zdraví, což je vlastně i to, co si nejvíc přeji, abychom byli v klidu a radovali se z obyčejných věcí.

Jelikož znám Tvé nádherné akvarely, má další otázka je, zda maluješ pouze akvarely?

Ne, nedělám jen akvarely, i když pracuji s touto technikou velmi ráda. Dělám také velkoformátová  plátna, akrylem, spreyem, malbu na zdi, kresby tuší ve stylu 20. let a spoustu dalších kombinací technik. Ladím to dle přání, nebo nálady a dle povahy a charakteru, komu  je výsledné dílo určeno.

A jak dlouho se akvarelem zabýváš?

Tuto techniku nedělám úplně dlouho, asi 6 let. Svůj první akvarel profesionálními barvami jsem vytvořila v Italských Benátkách, které mě celé velmi inspirovaly. Moje první dílo bylo Grand Canal, jeden z nějtěžších motivů. Nechtěla jsem to nikde ukázat a dosud to mám schované na památku. Tato technika umožnuje velmi dobře zachytit náladu, atmosféru prostředí. Pro někoho je velmi náročná, musí se dělat paradoxně dost rychle. V malířských kruzích tzv. malba ala prima, tzv. “na první dobrou”.  Nelze opravovat, přemalovávat. Maluje se do vlhkého papíru, ne vždy je předem ovlivnitelné, jak to dopadne. Je třeba nechat barvám čas a svůj prostor. Líbí se mi různé triky, např. nepoužívám bílou barvu, ale vynechávám místo na papíru. Když maluji sníh, tak se ztvární v podstatě jen stíny. Nejraději sedím s barvami venku, často i v zimě.  To je pak v malbě cítit i ta zima nebo vítr. Zkrátka přenese se tam to “Genius loci”. Akvarelem jsem například zachytila i mizející krásu starých náhrobků, soubor maleb funerální architektury. Ráda vzpomínám na takto vzniklou, zajímavou instalaci, výstavu pod širým nebem s názvem “Zahrada Času” v prostorách hřbitova.

Jak jsi se dostala k  malování a měla na tvou uměleckou dráhu vliv rodina?

Ani nevim jak to říct. Malování je pro mě součást života. Malovala jsem kontinuelně od doby, kdy jsem udržela tužku nebo štětec v ruce. To je přes čtyřicet let. Malovala a maluje moje maminka, maloval náš prastrýc, maluje můj syn Jan. Navzájem se to neučíme, každý má svůj osobitý styl. Prastrýc, Josef Hodl, narozený v Lužanech 1916, maloval hlavně olejomalby. Maminka maluje velmi precizní díla, také olejem. Máme, ale společné téma, všichni rádi malujeme vlčí máky. Jedny takové z pozůstalosti jsou hlavním obrazem u nás doma. Došlo mi to až poměně nedávno, že nás toto téma spojuje. Také ráda máky vysévám, mám je před svým ateliérem, dokonce na šatech, vlastnoručně malovaných. Šaty jsou společným dílem s modním studiem Zannia a návrhářkou Zuzanou Havlíkovou.

Kolik už máš autorských výstav za sebou, máš představu, pečlivě si je počítáš a archivuješ?

Popravdě nevím. Nepočítám je. Nejsem příznivcem si něco zapisovat, sledovat. Vzpomínám si, že první výstava byla asi v roce 1995. Za rok mám zhruba tak 10 výstavních akcí, několik z toho společných. Výstavy předem neplánuji. Nechám se překvapit tím co přijde. Letošní rok byl a je velmi zvláštní. Od ledna do března, než přišla omezení s koronavirem, jsem měla 3 výstavy. Dvě v Praze, z toho jedna byla v nádherných prostorách Art centru Botič – Heleny Bendové a ta třetí se konala v okolí Klatov. Významné pro mě bylo letos pozvání z Galerie Klatovy Klenová, na účast na výstavě Společné cesty, která se pravidelně koná v prostorách kostela v Klatovech.

 

Svá díla maluješ pouze ve svém ateliéru, nebo si maluješ i doma, venku…?

Maluju nejraději venku. Hlavně velkoformátové plátna, protože u toho potřebuji hodně prostoru, volnosti. Nemaluju klasicky s plátnem  na stojanu. Technika stříkaných pláten, jakoby  v mlze, vyžaduje prostor. Prostě se při ní postříkáte – sebe a 3 metry okolo. Stůl s barvami mám od jara do podzimu venku na zahradě, pod starým jasanem. Často mi lidé říkají, že je můj obraz zaujal právě proto, že je z něj cítit vůně  a autentičnost. Hlavně rozevláté louky jsou velmi oblíbené. Jinak celý dům, kde žiji s manželem a synem, je navržen jako takový prosklený atelier. Přední štít je celý otevřený až do koruny dvěstě let starého stromu, který roste u paty domu. Mám ráda hodně světla, jak v obrazech, tak v domě. Bez světla a slunce nemůžu tvořit.

Máš nějaký svůj vzor?

Vzor úplně ne, to bych neřekla, ale mám ráda staré mistry, kteří právě uměli zachytit tu atmosféru. Tedy hlavně imressionisty jako je Monet, samozřejmě Slavíček a jeho červnový den, mám ráda zachycení života a národopisu, Joža Úprka. Zajímám se take o dílo Aloise Kalvody, který měl ve vesnici blízko nás, v Běharově, malířskou školu.

 Ráda bych se Tě zeptala co plánuješ na příští rok, ale v této koronavirové době je velmi složité něco plánovat, jak to vidíš ty?

Ano, ted se toho bohužel moc chystat nedá. Spíš jsem akce rušila. Ale konkrétně: teď mám výstavu doma, v Janovicích nad Úhlavou, která je zavřená. Takže připravujeme video s  komentovanou prohlídkou. Dodělala jsem dílo, na kterém jsem pracovala tři roky. Ilustrace tuší ve stylu 20. let k tématu života dekadentního básníka Luise Křikavy. V díle jsou autentické koláže z děl a rukopisů básníka, bylo třeba načíst spoustu materiálu. Víc než jsem malovala, jsem studovala historické podklady. Výstava se bude jmenovat “Dvanáct vydechnutí Luise Křikavy”, a bude interaktivní. To znamená, zapojen bude divákův sluch a čich – více zatím prozrazovat nebudu. Výstavu pořádám ve spolupráci s Domem historie Přešticka. Podílí se na ní herečka Petra Johansson, a herci Tomáš Kořének a Jan Potměšil. Měla být na konci listopadu, ale otevře se až to bude možné. Doufám, že opět bude projekt – Barokní ateliér s duší v rámci barokních oslav města Klatovy. Obnáší to, že vyjedu se svým stánkem, který vybavuji dobovými předměty,  květinovými obrazy které maluji ve stylu baroka. Na tuto akci jsem si nechala ušít take krásný kostým. Na konci září pak akce, které se účastním již od začátku, což je 5 let, se jménem “VÍKEND OTEVŘENÝCH ATELIÉRŮ”, kdy zvu návštěvníky ke mně do ateliéru a kde se mnou mohou tvořit a jsou mými hosty.

Pokud se nepletu,  tak momentálně pracuješ take na ilustracích k básnické sbírce?

V těchto dnech dokončuji  poetické akvarelové ilustrace k básnické sbírce Jany Smolové Marcinkové, varhanice a hudební pedagožky.

Zbývá ti vůbec nějaký čas na Tvé koníčky?

Ale ano, zbývá a mám jich spoustu. Kromé té malby a historie je můj velký koníček sběratelství. Jsem vášnivá sběratelka a sbírám národopisné předměty, krajky, šátky, historické korále, hlavně ty ručně vinuté, růžence, staré lahvičky – jako lékovky a další drobnosti. Sbírám a opravuju staré věci, ve staré stodole mám takovou minigalerii starých věci z nálezů. Toto je zároven také moje inspirace. Hledat a nacházet, dávat věcem nový život. Mám ráda maringotky, máme doma dvě, zatím v té menší historické mám takovou mini expozici zajímavých věcí a děl z mých sbírek, obě jsou přístupné v rámci akce “Víkend otevřených ateliérů”. Větší slouží jako prostor pro výstavu nějakého hosta k mé výstavě, byla tu již dvakrát výstava fotografií.

Jarka Papežová:

+420 608962 963

www.ateliersdusi.cz

FB: Jarka Papežová Ateliér s duší 

 

Autor: Alexandra Hejlová, Jindřich Kraus

Foto: Pavla Lankusová, archiv Jarka Papežová

 

Whoopi Goldberg oslaví 65 narozeniny!

Whoopi Goldberg, původním jménem Caryn Elaine Johnson se narodila  13. listopadu 1955 v New Yorku. Americká herečka, komička,zpěvačka a scenáristka, držitelka Oscara, Emmy, Grammy, Tony Award, Saturn Award a Zlatého glóbu.

V dětství napsala pohádkovou knížku o černošské holčičce toužící po štěstí. V osmi letech poprvé vstoupila na jeviště a zanedlouho účinkovala v tak známých broadwayských muzikálech, jakými byly Vlasy nebo Jesus Christ Superstar. Dokázala navázat kontakt s diváky a rychle si získat jejich sympatie. Studovala High Schoul for the Performing Art v New Yorku. Ve filmu se skutečně prosadila v roce 1985, kde jí Steven Spielberg nabídl dramatickou roli ponižované, ale nezdolné dívky ve filmu Purpurová barva. Za roli získala Zlatý glóbus a byla nominována na Oskara. O pět let později si zahrála vedlejší roli bizardní jasnovidky ve filmu Duch (1990), za níž dostala zlatou sošku.

Ve filmu Sestra v akci (1992), kde si zahrála roli barové zpěvačky Deliria, která se před gangstery ukryje v klášteře a vnese tam pořádný zmatek, byl potvrzením titulu královny komiků. V roce 1994 následovalo neméně úspěšné pokračování Sestra v akci II. V dalším snímku Made in America, kde hraje emancipovanou majitelku malého knihkupectví Sáru Matthewsovou. Stala se jednou z nejlépe placených hereček Hollywoodu.

Rovněž uváděla předávání Oscarů, což bylo potvrzením jejího postavení v Hollywoodu.  Zároveň byla první Afroameričankou, která předávání uváděla. V roce 2007 se stala spolumoderátorkou úspěšné americké talk show The View.

Foto: John Mathew Smith, Daniel Langer, Mark  Taylor ,  Jenny Anderson

Devatero řemesel Karla Štědrého

V tyto dny jsou to právě tři  roky, kdy odešel do hereckého a zpěváckého nebe   známý zpěvák, konferenciér, spoluzakladatel legendárního divadla Semafor a po revoluci i úspěšný podnikatel Karel Štědrý. Jen na pouhý výčet všech pořadů a vystoupení doma i v zahraničí by nestačila celá stránka.

Je zajímavé, že ačkoliv tohoto umělce znali lidé v celé republice a mnozí si možná vzpomenou i na to, jak začátkem tohoto století přežil ve zdraví i ničivou vlnu tsunami, které ho zastihlo na dovolené, jen málokdo z nich tuší, že jeho původní profese je železniční inženýr. Jeho maminka, paní Karla Štědrá, si totiž toužebně přála, aby se její syn stal inženýrem, a poslušný synek, ačkoliv byl na sklonku padesátých let už renomovaným členem úspěšného pražského divadla Semafor, maminčinu přání vyhověl a vysokou školu železniční řádně ukončil.

Měl jsem tu čest se panem Štědrým v polovině devadesátých let seznámit a byl jsem mile překvapen s jakou ochotou poskytoval novinářům rozhovor. Vůbec se nechoval namyšleně tak jak se někdy některé celebritky dokážou.

Po jednom takovém více méně oficiálním rozhovoru o začátcích legendárního Semaforu jsem zavedl řeč i na jeho původní profesi inženýra.  A bylo to docela zajímavé povídání.

Ptáte se, jaký mám vztah ke stavění a co mi říká profese, která zažívá v současné době obrovský boom? Dyť já to studoval a mám na to dokonce i diplom, na kterém je zřetelně napsáno: Železniční inženýr se stavební specializací.

A mohl jste tuto profesi využít v praxi?

Naštěstí jsem sám nikdy nepostavil ani tunel ani most, jen jsem se kdysi jako praktikant podílel na stavbě cirkusového areálu v Počernicích. A tam se toho moc pokazit nedalo.

Vašeho vzdělání nevyužili ani na vojně?

Po ukončení vysoké školy železniční jsem opravdu narukoval k železničnímu vojsku do Valašského Meziříčí, ale brzy po přijímači se naše posádka přemístila do Košic, abychom tu postavili kolejiště Východoslovenských železáren. Ovšem v té době jsem už byl uznávaným členem divadla Semafor, a snad proto jsem byl přidělen jako kulturní pracovník s hodností „svobodník absolvent“ k politrukovi – neboli politickému pracovníkovi, což byl kovaný komunista, a  samo sebou se předpokládalo, že musí být zběhlý i ve věcech kulturních. Měl jsem za úkol půjčovat knížky, promítat filmy a povzbuzovat kamarády na staveništi v budovatelském úsilí tím, že jsem jim pouštěl muziku.

Předpokládám, že to byly samé budovatelské pochody…

To jsem asi měl, ale vždycky v noci jsem si natočil „Hlas Ameriky – vysílání pro Československo“, kde pouštěli česky uváděnou hodinu swingové muziky. Takže pak jsem to kamarádům na stavbě pouštěl rovnou ze čtyř reproduktorů. Major politruk mi pak vždycky říkal: „Soudruhu svobodníku, a to by tam nebyla nějaká častuška nebo národní budovatelská? Dyť jsou to samý anglický škváry.“ A já povídám: „Já za to nemůžu, soudruhu majore. Co vysílá československý rozhlas, to hraju. Dyť slyšíte, jak to pěkně uváděj. To je pro mladý, který milujou swing.“ A věříte mi, že to zbaštil? Jen mi ještě soudružsky poradil, abych to občas proložil nějakou sovětskou písničkou.

Věřím, ale nevěřím, že jste nikdy nic nestavěl a nepostavil…

No, jak se to vezme. Skutečnou školu, a to téměř ve všech stavebních profesích, jsem dostal ne na fakultě, ale na chalupě v Jizerských horách v Bedřichově. Naučil jsem se pracovat se dřevem, opravit si vodní čerpadlo, nějaký darling, a přidával jsem velice zdatně i zedníkům. Míchačku jsem ovládal jako bych v životě nepracoval nikdy s ničím jiným a neustále jsem sliboval kamarádovi Slávkovi, který měl chalupu nade mnou a se vším si věděl rady, že až bude stavět on, tak budu první, na koho se může obrátit.

A obrátil se?

Ani jsem netušil, že okamžik pravdy je tak blízko. Jednou takhle večer Slávek povídá: „Zejtra bych chtěl postavit štorcku u kuchyně, abych tam mohl udělat takový zákoutí. Nepřišel bys mi píchnout?“ Samozřejmě jsem s hrdostí okamžitě a ochotně souhlasil. Do té doby jsem zedníkům jen přidával a sám jsem ještě nikdy cihlu k cihle nekladl. V sedm ráno jsem vyrazil k Slávkovic chalupě s kýblem, v něm zednický kladivo, lžíci, fanku, kartáč a flašku rumu. Když jsme začali stavět, tak jsem se samozřejmě nepřiznal, že to je moje zednická premiéra. Abych vypadal jako profík, tak jsem občas do rozhovoru zamotal odborné zednické názvy, jako „chceš půlku nebo kvantlík?“, nebo „když to nebude sedět, tak to štípnu“. Štorcku jsme postavili, jenže jsme ji museli pak trochu poopravit, což ale nezpůsobilo mé zednické neumění, jako spíš rum, který jsme pochopitelně dopili až do dna.

Říká se, že muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna…

Myslím, že i to jsem úspěšně zvládl. Po dcerách Zuzance a Terezce se nám narodil syn Karel a nakonec jsme se ženou Evou postavili i ten dům na místě, které měla od malička ráda. A stromy? Ty ani nepočítám.

Čím víc mi přibývají léta, začínám být tak trochu  nostalgický. Častěji si vzpomínám na svého tátu, který dovedl obdivovat krásy přírody, stejně jako umění stavitelů. Ať už současných či z dob dávno minulých. Dodnes zůstanu pokaždé s úžasem stát na nábřeží a zírám na Karlův most, Hradčany a celé panorama Petřína jako bych tenhle pohled viděl poprvé. Zastavím se před Prašnou bránou či Mosteckou věží a užasle se otáčím po domech na Staroměstském náměstí.

Jednou mi řekl Miroslav Horníček: „Všim sis toho, že jak člověk stárne, tak častěji zakopává? To ale není tím, že by méně zvedal nohy, ale tím, že pořád kouká na ty krásný baráky nahoru.“ Musím říct, že jsem hrdý na to, že jsem Čech a že máme takové předky, kteří položili základ k nejkrásnějšímu městu na světě.

Autor: Vladimír Rogl

Foto: FB Karel Štědrý

 

 

Rozloučení s „českou Whoopi Goldberg“ Janou Andresíkovou

Pohřby neměla ráda a velké oficiality už vůbec ne, přesto se slušelo, rozloučit se důstojně s herečkou, dabérkou a kantorkou Janou Andresíkovou, která zemřela v pondělí ve věku 79 let v mělnické nemocnici. Z důvodu restriktivních opatření musel být pohřeb v Chloumku u Mělníka omezen co do počtu osob. Rozloučit se přišla nejbližší rodina a přátelé.

Nechyběla moderátorka a bývalá žačka Jany Andresíkové – Petra Eliáš Voláková, která přišla i za svého manžela, hokejistu (NHL) Patrika Eliáše, který byl doma s jejich dvěma malými dcerami. Svého času si byli se zesnulou herečkou velmi blízcí a velmi ji s manželem pomáhali.

Janinka pro mě byla, je a vždy bude úžasná, noblesní dáma, obrovská profesionálka a zároveň člověk s velikým srdcem a smyslem pro humor. Je mi velmi líto, že odešla a jaké prožívala situace. Jsem moc ráda, že jsem jí mohla přijít dát poslední sbohem…,“ prozradila moderátorka Petra Eliáš Voláková. Ta položila ke katafalku s rakví květiny, chvíli se zastavila, poděkovala své bývalé profesorce za vše, zamávala a s lesknoucíma se očima odešla. Důvodem byl spěch za rodinou a současná covidová situace.

Přišli hereččini nejbližší přátelé – celoživotní kamarádka Anna Vrbová, která ji dokonce několikrát přímo nebo nepřímo zachránila život, její blízký přítel a manažer René Kekely, kamarádi Martin a Tereza. A rodina, v čele s jedinou dcerou Michaelou Binderovou, manželem a dětmi.

Zazněly čtyři písně, a obřad po asi půl hodině končil znělkou ze seriálu Arabela, kde Jana Andresíková hrála kolegyni Rumburaka Jiřího Lábuse, čarodějnici…

Přesto, že ztvárnila desítky televizních, filmových nebo dabingových i rozhlasových rolí, nejvýrazněji ji diváci vnímají právě díky Arabele nebo také Troškově Kameňáků, kde hrála bláznivou lady.

Právě Zdeněk Troška se nemohl obřadu zúčastnit, a také po přátelích poslal kytici. Zároveň i pro něj z úst René Kekelyho zaznělo poděkování, že na herečku nezapomínal a obsazoval.

„Vždyť poslední Janina role byla v jeho pohádce Čertova nevěsta…,“ zaznělo ve smuteční řeči.

Zněla i slova díků přátelům, ale i lékařům, kteří se o ni skvěle starali. Zaznělo i několik vzpomínek na historky, které sice byly spíš tragikomické, ale Andresíková je prožila a uměla si z každé, byť složité situace, udělat legraci.

Květinový dar zaslal také kolega, Honzík z Arabely, prezident Herecké asociace Ondřej Kepka, který si Jany Andresíkové velmi vážil, a i když se poslední léta spíš nevídali, stále na ni myslel.

Po obřadu následovala kremace. Ostatky budou následně na přání samotné herečky rozptýleny nejspíš na místě, kde již byly v minulosti ostatky jejích rodičů.

Jana Andresíková, rodačka z Kroměříže, prožila větší část života v Praze – nejprve v centru v Michalské ulici, následně na holešovickém Ortenově náměstí, na Palmovce. První dům měla ve Hvozdnici u Davle a poslední roky života, než se ocitla nedobrovolně v sanatoriu v Mělníce, žila v Tišicích u Mělníka. Poslední čtyři měsíce života strávila však kvůli zlomenině nohy a léčbě v Centru Následné péče v Mělníce, kde o ni bylo skvěle postaráno.

„Nemám velké sny a přání, ale nějakou hezkou, výraznou roli, i když třeba úplně ujetou, bych si ještě ráda zahrála. Vyšperkovala, prostě si ji udělala podle svého. Ale to už se mi asi nesplní,“ říkala ještě před rokem herečka.

V dabingu často dabovala americkou černošskou star Whoopi Goldberg. Tuto svou „kolegyni“ měla ráda i jako člověka. Ač se nikdy nepotkaly, měla pocit, že mají hodně společného.

„Je to taky taková herdeg baba jako já. Máme podobný humor, a asi i některé životní kotrmelce. Rozdíl je v tom, že ona je černá a já bílá, jinak jsme obě takové šílené baby,“ dodávala vždy s úsměvem a humorem sobě vlastním.

„Říkají mi ´madam katastrofa. Snad už není nic, co bych si nezlomila nebo nevymknula. Mě jednou budou muset zastřelit a já jim ještě mezitím budu kličkovat…,“ dodávala vždy vtipně….

Její přátelé plánují, že příští rok v dubnu, kdy by se herečka dožila 80. narozenin, uspořádají oslavu, kde na svou milovanou kamarádku, profesorku a kolegyni zavzpomínají a až to bude konečně možné, pořádně zapijí.

„Jani, nechci se loučit. Ale chci jen říct: ze srdce díky za vše. Pa a zase někdy…,“ rozloučil se ve smuteční řeči za všechny její blízké přátele její kamarád a důvěrník René Kekely.

Foto: Jaroslav Hauer

Režisérka Eva Toulová v korunách stromů

Náročné focení má za sebou režisérka Eva Toulová, která nedávno uvedla do kin třetí hraný film Casting na lásku. Aby naplnila vizi fotografky, musela bosá v dlouhé sukni vylézt a bez držení rukou a nohou pózovat vysoko v koruně stromů.  Fotky, kvůli kterým málem režisérka několikrát spadla ze stromu, nafotila zahraniční fotografka Elena Yermachenko.

„S Elenkou jsme se seznámily na natáčení a oslovila mě, jestli bych nechtěla být modelem jejího fotografického cyklu. Souhlasila jsem a vůbec nečekala, že vznikne z focení taková nádhera! Vůbec se nepoznávám.“ libuje si režisérka. „Nejtěžší bylo, že na některých fotkách jsem se nemohla zapřít žádnou rukou ani nohou. Jen jsem se snažila udržet balanc, abych nespadla a nemít výraz, že se bojím. Ale zvládly jsme to a vypadá to božsky!“ rozplývala se Toulová nad fotografiemi.

Když promýšlela o tom, jak celé focení pojmout, chtěla jsem, aby fotografie vypovídaly o její povaze a temperamentu.“ uvedla fotografka Elena Yermachenko. „Při plánování focení pro konkrétního člověka, vždycky potřebuji trochu času, abych ho poznala a vytvořila s ním téma, které by ho charakterizovalo. Každá fotografie je pro mě obraz, který vypráví příběh.“ doplnila fotografka, která kromě focení vytvořila i režisérce účes a make up. Styling oblečení a šperků zajistila stylistka Helena Fričarová. Výsledné fotografie měly nakonec takový úspěch, že se dostanou na titulní stránku společenského časopisu.

Foto: Elena Yermachenko

Herec Milan Enčev v zajetí žen! Proč šel z jedné náruče do druhé?

Jde nejen z role do role, ale i z náruče do náruče! Alespoň podle fotografií, které herec Milan Enčev (40) zveřejnil na sociální síti. Točí nový film a je díky tomu v zajetí krásných žen. 

Jde o komedii Můžem i s mužem, ve které se poprvé v roli režisérky představí herečka Vanda Hybnerová. Scénář vznikl na základě úspěšné divadelní komedie, která pod stejným názvem už dvě sezony objíždí republiku a má za sebou přes dvě stě repríz.

V. Hybnerová

K. Hrachovcová.

J. Sedláčková.

D. Zázvůrková.

V obsazení komedie, která má podtitul „věnováno ženami mužům z lásky“, se představí samé krásné ženy – Vanda Hybnerová,  Jitka Sedláčková, Kaira Hrachovcová, Dáša Zázvůrková či Petra Martincová. Mezi nimi se objeví i Milan Enčev. „S Petrou Martincovou hrajeme pár, který hledá lásku po dvaceti letech manželství. Jak to dopadne, uvidí divák v březnu v kinech,“ svěřil Enčev. Natáčení už je v plném proudu.

Foto archiv M. Enčeva