Legendární skupina ABBA převzala vysoké švédské státní vyznamenání!

V mimořádném ceremoniálu, který se uskutečnil ve Stockholmském královském paláci, členové legendární švédské popové kapely ABBA obdrželi prestižní Královský řád Vasův. Udělení tohoto výjimečného ocenění, které je vzácně udělováno a které švédští monarchové nepředali již od roku 1974, bylo výrazem poděkování za jejich neocenitelný přínos švédskému i mezinárodnímu hudebnímu životu.

Členové ABBA – Agnetha Fältskogová, Björn Ulvaeus, Benny Andersson a Anni-Frid Lyngstadová – byli vyznamenáni jako komandéři I. třídy a převzali pozlacené odznaky ve tvaru maltézského kříže a řádové hvězdy. Král Karel XVI. Gustav osobně poděkoval skupině za jejich „mimořádný přínos švédskému i mezinárodnímu hudebnímu životu“. Připomněl tak dobu, kdy ABBA zvítězila se svým slavným hitem „Waterloo“ na Eurovizi před 50 lety.

Zdroj: Instagram

Mistr filmové tvorby Václav Vorlíček

Je podepsaný pod desítkami filmů. Bez jeho Tří oříšků pro Popelku by Vánoce nebyly svátky. Je to už pět let, co se na věčnost odebral tvůrce půvabných pohádek, bláznivých komedií, mistr filmové tvorby Václav Vorlíček.

Scenárista a režisér Václav Vorlíček patřil k nejvýraznějším československým filmařům s mezinárodním potenciálem a ke klasikům naší komedie.

Narodil se v roce 1930 v Praze, kde také vystudoval režii na FAMU. Proslavil se v českém prostředí velmi neobvyklou parodií na komiks Kdo chce zabít Jessii?, kde si zahrála tehdejší kráska Olga Schoberová. Film bodoval u československých diváků i na festivalech v Terstu nebo v Locarnu.

Na crazy humor vsadil i u filmů Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky nebo Pane, vy jste vdova, na kterém už spolupracoval s Milošem Macourkem. Velmi dobře byla přijata i komedie s pohádkovými prvky Dívka na koštěti se zpěvačkou Petrou Černockou.

 

Slavná pohádka Tři oříšky pro Popelku se stala v sedmdesátých letech mezinárodním hitem a je uváděna dodnes v mnoha evropských televizích, velmi populární je třeba v Německu a ve Skandinávii. Současně ale v sedmdesátých letech vznikaly i slabší snímky poplatné režimu jako Bouřlivé víno a Zralé víno.

Největší talent Václava Vorlíčka spočíval v chytrém bláznivém humoru a pohádkách, přičemž oba žánry úspěšně propojoval. Vytížený režisér tak chrlil zábavné snímky jako Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Jak se budí princenzy, Princ a Večernice a Což takhle dát si špenát.

V osmdesátých letech dostal obrovský prostor pro svou fantazii v televizi a vytvořil mnoho seriálů, kterými byly tehdejší děti fascinovány. Náročné trikové seriály jako Arabela vůbec nevypadaly levně a často mátly diváky i tím, že někdy moc nepřipomínaly československou realitu. Bylo to tím, že vznikaly přímo ve spolupráci se západoněmeckou televizí a západní děti by asi spoustu jevů z komunistické země nepochopily.

Vedle prakticky dokonalé Arabely si získaly popularitu i série Létající Čestmír nebo Křeček v noční košili.

Po revoluci se Václav Vorlíček pokusil na staré klasiky navázat projekty jako Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek.

Foto/Zdroj: deutschlandfunkkultur.de, Wikimedia

Pokroková vládkyně středu Evropy

Před tři sta sedmi roky se ve Vídni 13. května 1717 narodila císaři Svaté říše římské Karlu VI. a jeho manželce Elisabetě Christině z Braunschweigu-Wolfenbuttelu dcera.  Byla pokřtěna na Marii Terezii Valpurgu Amálii Kristýnu, německy Maria Theresia Walburga Amalia Christina.  Odmala se projevovala jako všestranně nadané dítě. Vzdělání jí poskytli jezuitští učitelé. Kromě hlavního předmětu  náboženství, se učila dějinám, latině, francouzštině, španělštině, italštině a němčině, ale také kreslení, tanci, hudbě a zpěvu, neboť prý měla výjimečný hlas.  Česky a maďarsky se nikdy nenaučila, ani v pozdějším věku.  V jedenácti letech se její vychovatelkou stala říšská hraběnka Maria Karolina von Fuchs-Mollard, která zůstala v její blízkosti až do konce života.  Marie Terezie si ji velmi oblíbila a jako jediného nečlena habsburského rodu ji nechala pochovat do rodinné Císařské hrobky. Zde leží vedle Marie Terezie a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého jí právě hraběnka pomohla získat za manžela, když se do něho bláznivě zamilovala.  Svatba se konala 12. února 1736 v Augustiniánském kostele ve Vídni.  Po smrti  otce se Marie Terezie ve svých třiadvaceti letech stala dne 20. října 1740 panovnicí nad habsburskými zeměmi.   Byla rakouskou arcivévodkyní  vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou,  královnou uherskou, markraběnkou moravskou a královnou českou.  Jako samostatná vladařka, nikoli manželka panovníka, se stala jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Třeba že se jí nikdy nedostalo žádného státnického vzdělání, patřila k velmi úspěšným monarchům.  Habsburskou monarchii pozvedla z krize k nebývalému rozkvětu. Byla pokrokovou panovnicí. Prokázala rozhodnost a politickou obratnost. Podařilo se jí vytvořit na tehdejší dobu moderní rakouský stát. Během své vlády prosadila reformy, kterými posílila svoji panovnickou moc a oslabila vliv církve.  Budovala cesty, pevnosti na obranu státu, modernizovala armádu. Za její panovnické éry vznikla první manufaktura na území Čech, Moravy a Dolního Rakouska.  Zavedla jednotnou měnu – tereziánský tolar – a papírové bankovky, úřední jazyk němčinu a také jednotlivé soustavy měr a vah (délkovou: loket, sáh; dutou: máz, holbu; hmotnosti: libru).  Prosadila sčítání obyvatel, zavedení příjmení, očíslování všech domů, katastrální rozdělení půdy a soupis majetku.  V návaznosti na majetkové poměry nově stanovila daně a zrušila clo. Zrušila také jezuitský řád a zreformovala soudnictví.  Vydala nový trestní zákon, ve kterém byl zákaz mučení (tortury) a zřídila nezávislé soudy.  V robotnickém patentu snížila robotu na tři dny v týdnu.  Zasadila se o modernizaci školství. Nařídila povinnou školní docházku dětí ve věku šest až dvanáct let.  Zakládala starobince, špitály a jako první na světě zavedla očkování proti neštovicím. Snad proto, že jí právě na neštovice zemřelo několik dětí.  Marie Terezie byla příkladnou matkou. Přivedla na svět šestnáct potomků, z nichž se deset dožilo dospělého věku.  Dva synové – Josef II. a Leopold II. – to dotáhli na císaře, dcera Marie Antoinetta  pod gilotinu.  Vdala se za Ludvíka XVI. a během Velké francouzské revoluce byli oba popraveni.  I když měla Marie Terezie k dětem spoustu služebnictva, kojné, komorné, vychovatelky i učitele, na tehdejší dobu se věnovala svým ratolestem až neobvykle.  Účastnila se hodin hudby i jazyků, hrála svým dětem na cembalo, zpívala jim a dokonce je učila i svůj oblíbený menuet. Organizovala každému z dětí denní program. Vypracovávala přesné pokyny, kdy které dítě bude vstávat a kdy půjde spát, plánovala vyučování i zájmové aktivity. Sama vstávala před sedmou hodinou ranní. Po krátké toaletě a snídani děti osobně navštívila, promluvila s nimi i s jejich vychovateli. Dopoledne se věnovala státnickým povinnostem, ale po obědě trávila opět čas s dětmi. Chodili společně na procházky, později na vyjížďky na koních. Každý rok s dětmi nacvičila divadelní vystoupení.  Děti ale nerozmazlovala. Když zlobily, uměla i trestat. Zakazovala moučníky, tak jako matky o dvě stě i tři sta let později. Když na sklonku života rozhodovala o státnických povinnostech se svým nejstarším synem Josefem II., následníkem trůnu, uměla si prosadit svou a dávala mu najevo, že je stále její dítě a musí poslouchat. Marie Terezie vládla čtyřicet let. Když si uvědomíme, že většinu rozhodnutí dělala těhotná, tedy ve stavu, kdy se ženy odebírají na mateřskou dovolenou, zaslouží o to větší obdiv.  Zemřela na zápal plic 29. listopadu 1780 ve věku 63 let.  Je pochovaná vedle svého manžela Františka I. Lotrinského v kapucínské hrobce ve Vídni.

Gabriello Mattei – Marie Terezie kolem roku 1736-1740

Martin van Meytens – Marie Terezie Habsburská

Andreas Moller – Mladá Marie Terezie okolo roku 1727

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Gabriello Mattei, Martin van Meytens, Andreas Moller

Jedinečná výstava tvorby Gustava Kruma, ilustrátora mayovek!

Gustava Kruma mnozí znají hlavně jako ilustrátora knih Karla Maye. Jeho výtvarná činnost byla ale mnohem rozsáhlejší. Výstava, kterou pořádá rodina umělce spolu s jeho obdivovateli, nabídne průřez Krumovou volnou malířskou i grafickou tvorbou. Některé poklady ze soukromých sbírek budou vystaveny vůbec poprvé. Výstava potrvá od 24. 5. 2024 – 10. 7. 2024. Nepromeškejte jedinečnou výstavu tvorby Gustava Kruma, na které uvidíte malby a grafiky nejen z rodinných sbírek.

Gustav Krum ilustroval téměř stovku knih. Je mezi nimi řada mayovek, které vydávalo v 70.–80. letech nakladatelství Olympia. Autenticky tak navázal na dílo svého předchůdce Zdeňka Buriana. Na mayovské motivy vznikl i komiks Vinnetou, který Krum kreslil v letech 1964–1966 pro čtrnáctideník Zápisník.

Do Zápisníku vytvořil Krum i další kreslené seriály na klasická témata, například Tarzanův návrat (podle románů Tarzanovy šelmy a Tarzanův návrat Edgara Rice Burroughse) či Poklad na ostrově (podle románu Roberta Louise Stevensona). Do týdeníku Květy nakreslil podle stejnojmenného Stendhalova románu komiks Věznice parmská. Jeho komiksy vyšly souborně v jednom knižním vydání v roce 2002.

Kromě řady knih Karla Maye ilustroval Gustav Krum mnoho dalších významných děl převážně dobrodružné a historické literatury. Jeho prvním velkým dílem byli Křižáci Henryka Sienkiewicze v roce 1955. Svými obrázky doprovodil také knihy Jaroslava Foglara, Waltera Scotta nebo Jacka Londona. Velmi aktivní byl až do poloviny minulého desetiletí.

Místo konání výstavy:

Clam-Gallasův palác

Husova 158/20

110 00 Praha 1 – Staré Město

Vstup zdarma

zobrazit na mapě

AH

Zdroj: MMP, Wikimedia

 

 

Mají něco společného Březinová, France nebo Batěk s knížaty?

Již tento pátek 24. května 2024 proběhne od 20.00 hodin tzv. unikátní Minikoncert v Apartmánech Knížecí cesta, které se nacházejí na jihu Čech u břehů jezera Lipna.

Nápad na uspořádání tohoto Minikoncertu vznikl v loňském roce, kdy se zde byl zpěvák a producent koncertu Martin France podívat v tomto romantickém koutě jihočeského kraje a v resortu, jehož historie sahá až do roku 1756. Slovo dalo slovo a po obhlídkách s resort managerkou Martinou Ostrýžovou se určilo datum improvizovaného koncertu a také místo, kde bude zároveň i improvizované podium se zvukem. A tak jsou jak účinkující, tak místní ubytovaní a svévolně příchozí zvědaví, kolik lidí na koncert ve finále vlastně dorazí.

Jak tvrdí producent koncertu Martin France, tak jejich cílem je vždy lidi stmelovat, aby se zde potkali staří známí, ale poznali se i noví známí, dali si spolu víno nebo panáka, na dvě hodiny udělali „delete“ mozku a zazpívali si nebo si zatancovali.

A tento projekt, který je pro všechny diváky zcela zdarma dorazí podpořit například rocková zpěvačka Marcela Březinová, která si zahrála třeba i v muzikálu Pudr a benzín. Na akci dorazí i herec, zpěvák, básník a producent v jedné osobě Petr H. Batěk. Po delší době se na projektu agentury Martin Production objeví i další rocková dračice, která se též objevila například v legendárním muzikálu Vlasy a tou je Ina Urbanová, kterou si v jejích pěveckých začátcích můžete pamatovat i třeba v dnes už legendárním TV pořadu „Sejdeme se na Výsluní“ nebo z pěveckého popového tria Saturnin s jejich nesmrtelným hitem „Na kytaru kluci v parku hrají“. A jako čtvrtý z účinkujících uváděných na plakátu zazpívá i Martin France.

No a jako překvapením večera pro diváky zazpívá také kytarový písničkář převážně vlastních písní Jan Vytásek, jemuž jeho první CD Lost And Found – Ztracený a znovunalezený křtili například leader hudební skupiny Olympic Petr Janda, osobní asistent Fredieho Mercuryho skupiny Queen Peter Freestone nebo herečka Jitka Asterová.

Zdroj: Martin  Production

Antoine de Saint-Exupéry dal světu Malého prince

Antoine  Marie Roger  de Saint-Exupéry se narodil 29. června 1900 v Lyonu jako prostřední z pěti dětí ve šlechtické rodině. Dětství strávil na zámcích svých prarodičů a tety, protože otec po narození poslední dcery náhle zemřel a matka zůstala s dětmi sama. Antoine ji velmi miloval. Navštěvoval s bratrem jezuitskou kolej a již od dětství psal básně a zajímal se o letadla.

Na začátku první světové války se jeho matka stala ošetřovatelkou, Antoine studoval ve Švýcarsku (bratr zemřel), kde složil maturitní zkoušku. Poté se přesunul do Paříže, kde začal studovat architekturu a sblížil se s literárními kruhy. V roce 1921 narukoval k leteckému pluku a po složení náročných zkoušek se stal stíhačem. Při nehodě mu praskla lebka, v roce 1923 odešel do civilu. Stal se úředníkem a obchodníkem, ale stále snil o létání.

Začal se věnovat psaní, v roce 1926 mu vyšla první novela Letec. Podařilo se mu usednout opět za knipl, stal se pilotem letecké pošty. Pomáhal zakládat letecké linky v Patagonii. V roce 1934 pracoval pro společnost Air France v Asii. Nevyhýbaly se mu ani havárie a zranění, kterého ale od létání neodradily. Za druhé světové válce školil nové piloty a stal se leteckým průzkumníkem, po nehodě byl zařazen do zálohy, ale v roce 1944 se opět vrátil i přes svůj věk mezi aktivní piloty. Jeho poslední let, z něhož se už nevrátil, se uskutečnil nad Korsikou 31. července 1944.

Saint-Exupéryho dílo je spojeno s jeho povoláním. Na zkušenostech letce vybudoval svou hrdinskou životní filozofii: cílem života není dobrodružství, ale čin jako oběť pro druhé. Samota letce mu umožňuje podívat se z výšky na svět a člověka a hledat jeho pravé poslání. V tomto duchu vytvořil nejen své „letecké romány“Pošta na jih (1929), Noční let (1931) a Země lidí (1939), ale rovněž filozoficky meditativní Citadelu (posmrtně 1948) a moderní pohádku pro děti Malý princ (1943).

Malý princ

Příběh je stylizován jako vyprávění pilota, který havaroval s letadlem na Sahaře. Uprostřed pustiny potkává malého prince z daleké planetky. V jednoduchém epickém rámci je Malý princ volným souborem básnicko- filozofických miniatur, v nichž je s obvyklými hodnotami moderního světa (ovládání přírody, egocentrismus, poživačný materialismus, racionalismus, závod s časem) konfrontován pohádkový dětský hrdina, který vidí vážnost a důležitost v něčem jiném: v hodnotách srdce, v přátelství, lásce. Střet dětského světa se světem dospělých se zde tak stává v konkrétní rovině školou umění žít, v obecné rovině pak přesahuje v podobenstvích o možných východiscích z pociťované krize člověka v moderní západní civilizaci. Saint – Exupéry věnoval tuto knížku svému příteli Léonu Werthovi, který byl Žid a schovával se v jedné vesnici před fašisty. Malý princ patří mezi 50 nejprodávanějších knih na světě. Většina vydání obsahuje autorovy kresby.

Země lidí

Země lidí je knihou pro dospělé, v níž autor více do hloubky rozvedl myšlenky z Malého prince. Snahou bylo vydat burcující poselství k lidstvu, bezhlavě se řítícímu do nové válečné tragédie. Tomu podřídil celkovou výstavbu díla. Veškerá autobiografická fakta (vzpomínky na kamarády, setkání s lidmi v poušti, ve válce) jsou volena s jednoznačným záměrem podepřít apelativní dosah vlastních autorových úvah o lidské sounáležitosti (beduín nabízí zbloudilcům v poušti vodu), o nutnosti respektu k víře a pravdě každého člověka, o síle a hrdinství člověka, o zbytečném mrhání lidskými hodnotami. Hlavním motivem je důvěra v budoucnost člověka.

AH

Foto: Diospi-suyana, biography.com, wikipedia

Herečka Simona Prasková o své produkované komedii Sni dál – neřeš věk a žij!

Simona Prasková se nyní věnuje mimo herectví také autorským projektům. Jedním z nich je hudební komedie Sni dál – neřeš věk a žij, kde Simona ztvárňuje společně s Janou Vaculíkovou dvojici umělkyň a hlavně sokyně v lásce. Hra měla premiéru v říjnu loňského roku v Divadle Bez Hranic, kde se nyní hraje. Od září 2024 se však představí nově ve větším prostoru, a to v Divadle Na Maninách v pražských Holešovicích.

Simono, máte za sebou dlouhou hereckou kariéru. Jak vůbec vznikl nápad na hru Sni dál, kde nejenom hrajete, ale zároveň tu jste producentkou? Jedná se o vaši první producentskou zkušenost?

Už delší dobu jsem přemýšlela, o čem jsem ve své umělecké dráze herečky ještě nevypovídala, protože jsem cítila, že jsem ještě něco sobě i ostatním dlužná. Odpověď zněla – o ženě jako takové, o tom, jak se srovnává s postupujícím věkem, jak v tom figuruje láska, bližní a v neposlední řadě rodina. Zároveň jsem chtěla podpořit sebevědomí žen a mužům ukázat, jaké ženy vlastně mohou být úžasné. Ano, je to moje producentská prvotina. Oslovila jsem svého letitého kolegu a kamaráda, našeho předního filmového scenáristu Marka Dobeše, aby napsal divadelní scénář pro dvě ženy a Marek se této mojí výzvy ujal, taky proto, že to byl jeho divadelní debut, samozřejmě si hru na to konto zrežíroval. Do role zpěvačky Lorraine jsme obsadili zpívající herečku Janu Vaculíkovou. Myslím, že tvoříme dobrý tým. Nádherné je, že na každé repríze dále pracujeme, jak textově, tak i situačně a herecky, což si užíváme. V Divadle Na Maninách budeme komedii ještě přizpůsobovat většímu prostoru, původní scénu Petra Míky, principála z Divadla Bez Hranic, obohatí dekoracemi moje kamarádka a vynikající výtvarnice Alexandra Hejlová. Nám ženám vyrobí parádní šperky, které rozhodně nebude možné na jevišti přehlédnout. Nově budeme hrát a zpívat s mikroporty.

Přesný název komedie zní,  Sni dál – neřeš věk a žij. Co to přesně ve vašem podání znamená? Držíte se sama heslem „neřeš věk a žij“?

Tohle téma věku a snů jsem často probírala s mojí letitou kamarádkou zpěvačkou Magdou Malou, která mi jednou řekla – Simčo, neřeš věk a žij! A já se tohoto sloganu chytla a k tomu přidala, SNI DÁL. Vzniknul z toho nakonec název hry, i když Marek by ho asi jako muž scenárista viděl jinak. Za podpory Jany Vaculíkové nakonec převaha žen zvítězila. Hudební komedie Sni dál, pojednává o dvou bývalých spolužačkách, přítelkyních a sokyních v lásce herečce Glorii (Simona Prasková) a zpěvačce Lorraine (Jana Vaculíková), v zábavném souboji o muže svých snů. A taky o tom, že nejen kariérou je člověk živ. S hrou se samozřejmě ztotožňuji , kariéra a moje práce byla pro mě vždy stěžejní, ono totiž není vůbec jednoduché dělat to, co Vás baví zároveň jako svoji profesi. Pak ale přijde období, kdy zatoužíte po lásce, rodině a dítěti. Ne každá žena to však dokáže skloubit. Víc ale raději prozrazovat nebudu, diváci se vše dozví při návštěvě představení. A musím přiznat, že výše jmenovaného sloganu se dřžím zuby nehty i když to někdy není vůbec jednoduché, když se někdy podíváte do občanky. Pro mě ale stále platí : „ Věř svým snům, buď aktivní a žij .“ Tímto se vyznačuje mládí , když ne věkově, tak alespoň v duši a to je hlavní.

Na co se nejvíce diváci mohou těšit? Jde především o humorný děj?

Jedná se opravdu o velmi dobře a vtipně napsanou komedii , která diváka donutí až k slzám smíchu. Cituji : „ Bojovala jsem s vlnami ve studiu jako lvice, aby si mě režisér povšimnul, ale při druhé klapce mě vzal nějaký komparzista pádlem po hlavě a probudila jsem se až v nemocnici. “ Ve hře nechybí ani konflikt , kdy si umělkyně vtipně vymění názory a skončí ve rvaččce na podlaze. V bizarním kostýmu Valkýry oděvní návrhářky Hanky Haulišové se při monologu Elektry divácí většinou válí smíchy. Nejedná se ale jen o třeskutou komedii. Ve druhé půlce se zamýšlíme nad tím, co je v životě ženy prioritou, zda kariéra nebo rodina. Celá hra je obohacena šansony Jany Vaculíkové, hra začíná úvodní písní Miroslava Antonína Maxanta „ Úžasná“ a speciální píseň mému srdci blízká je Papírový Motýlek ve 2. půlce hry od zpívajícího skladatele Parika Sebastiana Dejmka.

Prozraď nám něco o tvých největších hereckých rolích.

V paměti mi zůstalo několik rolí spojené s mými životními etapami. Začínala jsem jako 14 letý teenager v dětském studiu v Divadle na Provázku , dnešní Husa na Provázku. V Bramborovém dni v režii dnes už nebožtíka Zdeňka Pospíšila to byla Bibina, holka kterou chtěli všichni kluci a lezli jí do spacáku a ona je všechny vyhazovala. V Kytici na motivy Karla Jaromíra Erbena to byla Vodnice ve Vodníkovi a Marie ve Štědrém večeru. Obojí v režii dnes už nebožtíka Zdeňka Pospíšila. Všechny role byly tenkrát alternované a všichni jsme museli kromě hraní i zpívat. V DětskémStudiu DNP jsem se tenkrát potkala s režisérem J. A. Pitínským , vlastním jménem Zdeňkem Petrželkou , říkali jsme mu Petržka, tenkrát inspicientem a duchem DNP, u kterého jsem v r. 2006 hrála ve Šrámkových Zvonech v Národním Divadle v Praze. V mém prvním angažmá v Jihoceském divadle v Českých Budějovicích to byla Silvie ze Shakespearových Tří šlechticů Veronských, muzikál. Pak Milkana, v bulharském dramatu Račo Stojanova, Mistři, hlavní ženská role , podobná české Maryše, co umírá ve hře na kříži. Za půl roku na to Ifigenie, ve stejnojmenné hře Ifigenie v Aulide v Krajském Divadle v Kolíně , kterou odnášejí pro změnu v rakvi. K této roli Ifigenie jsem se po letech vrátila ve scénickém čtení v Malostranské Besedě v režii Jana Kačera. V dalším angažmá v Hudebním divadle v Karlíně to byla například role Wandy v operetě Rosemary nebo Pepička v Podskalákovi v režii legendárního Evžena Sokolovského. Role Prinzezny v režii Radovana Lipuse v inscenaci Žid Süs v Divadle Kladno. Pak následovala léta , kdy jsem 10 let díky manželství s Angličanem pendlovala mezi Velkou Británií a Čechami a herectví jsem musela na čas opustit. Po návratu role v Divadle skelet Pavla Trávníčka Tipka ve slavné konverzační Coonyho komedii Teď ne, darling nebo Rita v Zasněžené romanci. V Divadle MA pod vedením ruské režisérky Marianny Arzumanové násedoval průřez rolí Arkadinové z Čechovova Racka v Moliérovi jeho žena Béjart. V britské detektivce Zakopaná pes tragikomická role Fredy, která je léta nešťastná kvůli smrti své lásky, v jednom večeru však přítomní zjistí, že tato láska měla více partnerů … Je těch rolí stovky..Všechny jsem milovala a po návratru z Velké Británie jsem se začala věnovat maximálně i práci před kamerou. V krákometrážním koprodukčním filmu Jasona Wena The Tram jsem hrála hlavní roli ženu Evu, která se po letech trápení s mužem rozhodne jedné noci, kdy se manželé vracejí z nočního flámu domů, odejít od svého muže. Zajímavé je, že manžela mi už po čtvrté hrál Marek Dobeš. Celý děj se odehrává v tramvaji. Moc ráda vzpomínám na film Cena za Štěstí režisérky Olgy Dabrowské, kde jsem po boku Jaroslava Plesla hrála soudkyni, mrchu Janu Arazimovou přezdívanou Jane. Na Primě nedávno běžel seriál Případy nesnesitelného Génia, hrála jsem v díle Fluitida bizarní sexbombu, která to tam vše pořádně zamotá a balí Einsteina , kterého hraje Vojta Kotek.

A teď o největších životních rolích.

To je jednoduché. Momentálně je to role matky, která musí zvládnout 15 letou dospívající dceru Natalku. Všechny její radosti i strasti. Všichni víme, co to je puberta a jak je to někdy složité. Ale to je úděl matky a důležitá etapa života pro rodiče i děti, kterou si člověk pamatuje po celý život. Pracovně se těším se na hlavní roli „ Ženy Fatalle“ v nově připravovaném filmu, který je teprve v plenkách a pokud vše vyjde jak má, tak se dostane do kin za 5 let.

Hraješ radši kladné postavy nebo záporné?

Když budu upřímná záporné role, to je takový můj šuplík, ty mám za ta léta , co mě do nich obsazovali opravdu zvládnuté. Zrovna nedávno jsem pro FAMU točila roli Matky ve filmu Potřebné péče, mladého japonského režiséra Umiho Ita, která je bývalá baletka upoutaná na invalidní vozík , ale na konci filmu zjistíte, že to celé léta jen předstírá , aby jí syn , se kterým sdílí jednu domácnost neopustil a kvůli tomu neváhá zlikvidovat i jeho vztah s jeho milovanou polovičkou. Záporné role ale není jednoduché hrát , protože i v nich musíte najít především to kladné, aby role byla věrohodná. Kladné role jako takové mám taky moc ráda, ty hraju především na divadle například starou pannu, ustrašenou slečnu Umneyovou v Divadle bez Hranic v režii Petra Míky, v hudební komedii Strašidlo Cantervillské, která je zároveň komediální a ty jsou mi v současné době nejbližší.Slečnu Umneyovou kdysi ztvárnila Dana Medřická. Jak jde život dál, je potřeba mít patřičný nadhled a brát ho tak trochu s humorem. Neřeknu teď, které role mám radši, pro mě je důležité, jak mě ta či ona role osobně osloví, všechny mohou být skvělé, když o něčem vypovídají.

A na závěr, vypadáš skvěle, jaký máš recept na krásu a udržení takové kondice?

Děkuji za kompliment. Co se týká krásy, vždy musí být kromě vnější krásyi ta i vnitřní. K tomu dopomáhá především pohyb a pozitivní přístup k životu samotnému, i když je to kolikrát těžké. Střídám léta několik disciplín. Běh, fitness a pravidelné jogu. V těle se vytvářejí hormony štěstí, endorfíny. To se pak odráží i ve Vašem vzhledu, výrazu obličeje a celkovém vystupování. Miluju procházky v přírodě, která je pro mě velkým lékem na duši. A co se týká vnější krásy, poctivě se o sebe starám, používám hodně hydratačních a výživných krémů, pečlivě se odličuju, davám si collagenové bomby vnějškově i vnitřně. Velkou roli hraje genetika a musím přiznat, že za tohle jsem vděčná mojí mamince. Všem ženám a samozřejmě i mužům na závěř přeju, neztrácejte svoje sny. I když jsou třeba zdánlivě nereálné, činí Vás šťatnými, prodlužují Vaše mládí. To co si si ze srdce přejete nakonec přijde, když to nejmíň čekáte.

Zdroj: Divadlo Na Maninách, Simona Prasková fotoarchiv

H. A. Giger malíř, sochař a návrhář

Hans Ruedi Giger se narodil v německy mluvící zemi. Světlo světa spatřil 5. února 1940 ve švýcarském městě Chur.

Ve Švýcarsku po povinné školní docházce nastoupil na gymnázium, zaměřil se na techniku, ale maturitu nakonec skládá z kreslení. Byl jako hospitant u švýcarských umělců Venatia Maissena (architekt) a Hanse Stettera (stavitel). Navštěvoval uměleckou školu v Curychu, kde se zaměřil na tvorbu interiérů a průmyslový design. Již v roce 1962 se koná jeho první výstava v Basileji, i když tato výstava je společná s několika dalšími umělci.

V roce 1962 také dokončil školu a seznámil se s herečkou Li Toblerou, do niž se bezhlavě zamiloval. Poznal švýcarské umělce, mezi nimi filmaře Frediho M. Murera, s nímž v roce 1967 natáčí krátký snímek High, který se věnuje Gigerově tvorbě. Díky kontaktům se Giger podílí na dalším filmu, tentokrát 100 minutovém sci-fi dokumentu Swiss Made. Giger s Li se odstěhoval do Londýna na základně přesunu zmíněho režiséra Murera a v roce 1973 natáčí spolu s filmařem další krátký dokument Tagtraum. V roce 1975, kdy Li otevírá svá galerii, spáchá sebevraždu revolverem. Sebevraždu spáchala na základě svých psychický stavů. Giger uspořádal memoriál pro svou družku a dostává další nabídku do chystaného filmu Dune podle představy Franka Herberta, Vymyslel tedy kulisy pro svět Harkonnenů, jenže z projektu sešlo, neboť jako mnoho jiných, nenašel peníze. Giger však nemusí příliš truchlit, neboť jeho velká chvíle je na obzoru.

V roce 1977 letí do Ameriky, kde se účastní výstavy obrazů hororu fantasy. Později přichází nabídky od scénáristy Dan O’Bannon s tím, že by chtěl, aby mu Giger udělal vesmírné monstrum pro připravovaný projekt Alien (Vetřelec).

Režisérem je jmenován do té doby ještě ne tolik výrazný Ridley Scott, který Gigera navšítvil v jeho domovině. Uzavírají s malířem smlouvu a ten se může pustit do portfolia k Vetřelci, které se má stát reklamou k filmu.

Giger pro film vytvořil postavu Vetřelce ve všech jeho stádiích, ale také celou ztroskotanou kosmickou loď, její vnitřek i vnějšek. Díky Carlu Rambaldimu je vytvořen „oblek“ Vetřelce a Scott se mohl pustit do natáčení. Pravdou je, že ve filmu se mimozemské monstrum objeví jen krátce, ale o to je jeho chvíle děsivější a jeho podoba hrůznější.

Malíř získal díky návrhům světový věhlas a jako jeden z hlavních tvůrců – a také jako reklamní tahák – je nucen cestovat na všemožné evropské premiéry filmu, stejně tak nesmí vynechat ani americkou, což ho psychicky i fyzicky vyčerpal, ale poznal svou novou lásku je Mia Bonzanigo, která se stala jeho ženou ještě v roce Vetřelcovy premiéry, tedy 1979. Bohužel manželství netrvá dlouho. Dvojice se rozvádí již po roce a půl, ale rozcházejí se v dobrém a nadále zůstávají přáteli.

Giger ve své tvorbě nijak nezahálil a jeho rozpětí je skutečně ohromující. Dál spolupracuje na filmech, i když mnohé z jeho nápadů nejsou využity. David Lynch natáčí Dunu, ale ignoruje původní umělcovy návrhy harkonnenského světa. Podobně skončil i jeho návrh Batmobilu pro film Batman navždy. Podílel se na filmu Poltergeist II, ale až pozdě zjistil, že tohle není úplně podle jeho gusta. Mimo filmování se věnoval práci, jíž se vyučil, navrhoval nábytek ve svém surrealistickém stylu. Vydal knihy, mezi nimi i pokračování Necronomiconu. Samozřejmě měl výstavy svých prací, přičemž 13. dubna 2005 sám otevřel expozici v Národním technickém muzeu v Praze. Kromě filmového průmyslu a malování se věnoval i hudbě a pomáhal s klipy skupiny Blondie. Mimo jiné navrhl futuristický držák na mikrofon pro zpěváka skupiny Korn Jonathana Davise.

Giger je surrealistou a v současnosti tím nejznámějším a snad i nejnadanějším. Jeho vize byly děsivé, ale uchvacující zároveň. K jejich vytvoření většinou používal techniku airbrush, což je tzv. americká retuš (na plátno se nanáší, vlastně nastříkává, barva ve vrstvách). Ovšem jeho výjimečnost netkví v tom, že by byl obyčejným surrealistou. Měl svůj osobitý styl, který nese i svůj vlastní název – biomechanika, postavy jím nakreslené v tomto stylu jsou tedy biomechanoidi. Již z tohoto slova je patrné, co se na jeho obrazech pojí dohromady. Organické tělo a stroj, navíc mnohdy skloubené s futuristickou erotikou a sexuálními fantaziemi, které by ve skutečnosti nikdy neměly jít dohromady. Ovšem on je dokázal spojit s takovou představivostí, že každému se v hlavě začínají rojit děsivé představy, které ho ovšem fascinují, pokud ho tento styl neznechutí. Gigerova tvorba je poměrně dobře rozpoznatelná a asi jen těžko byste si ji spletli s někým jiným. Navíc se tvrdí, že nikdo nedokáže jeho obrazy dokonale okopírovat. Je tedy pouze jeden jedinečný a pravý Giger.

Giger 12. 5. 2024 umírá v Curychu.

Text: Jana tesaříková – zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie, fotografie volně na interneru a wikipedie

Anthony Quinn coby filmový Řek Zorba

Americký filmový a divadelní herec Anthony Quinn, který se narodil 21. dubna 1915, se do srdcí diváků navždy zapsal jako legendární představitel Řeka Zorby. Během skoro šest desítek let dlouhé kariéry natočil přes 100 filmů a obdržel dva Oscary.

Řek Zorba

Quinnův život může sloužit jako příklad člověka, který se z nuzných poměrů vypracoval až do pozice uznávané a luxusem obklopené hvězdy. Narodil se v Mexiku, v mládí pracoval jako čistič bot, sběrač ovoce, přidavač na stavbě, elektrikář, hrál na saxofon a dva roky se živil profesionálním boxem.  Zemřel 3. června 2001 ve věku 86 let.

Když se jeho otec zabil v autě, bylo mu devět. Otčíma nesnášel. Jeho i jeho sourozence vychovávala hlavně babička, Mexičanka, která neuměla číst ani psát. Už od sedmi let si Quinn sám vydělával jako pouliční čistič bot. Když definitivně utekl z domova, krmil zvířata, prodával v železářství, tlumočil ze španělštiny nebo hrál na saxofon. Tehdy se zapsal na kurzy angličtiny, rétoriky a herectví. A pak zasáhl osud a jeden inzerát.

V Hollywoodu hledali pro epizodní roli skutečného indiána kmene Cheyennů. Na konkurzu měl v jazyce promluvit, tak si něco vymyslel. Spiklenecky mu to posvětil i přihlížející skutečný indián. První filmovou roli tak dostal ve 20 letech. Od režiséra Cecila B. De Milleho. Za pár let si Quinn proti jeho vůli vzal i jeho adoptovanou dceru.

Quinn měl celý život problém „někam patřit“. Komunita mexických přistěhovalců ho nepřijala, protože se jmenoval po irském otci Quinn, pro ostatní byl zas kvůli vizáži po jihoamerické indiánské matce „ten Mexičan“. Stal se tak už v dětství světoobčanem, který nikam nezapadá. Taky proto se v průběhu života naučil plynule mluvit osmi jazyky.

AH

Zdroj: Britannica

 

Král českých bavičů Vladimír Menšík

Dvě strohá data – 9. říjen 1929 a 29. květen 1988. Do doby mezi nimi byl doslova vtěsnán život Vladimíra Menšíka, jednoho z našich nejmilovanějších herců. Je úžasné, co stačil za tu dobu prožít i užít, kolik filmových a televizních rolí odehrál, kde všude besedoval a vystupoval.

Nepřekonatelný vypravěč, skvělý improvizátor, nespoutaný živel, herec s talentem od pánaboha – tím vším byl Vladimír Menšík. Milovali ho nejen diváci, ale i kolegové, a nakloněna mu byla i kritika. Menšík ale nebyl jen komikem, dokázal bravurně ztvárnit tragikomické i dramatické role. Přesto se od 70. let objevoval převážně v komediálních úlohách. V divadle se příliš dlouho neohřál, většinu ze svých 150 rolí ztvárnil ve filmu a v televizi.

Právě obrazovka poskytla Menšíkovi velké množství příležitostí a postarala se o jeho obrovskou popularitu. Není divu. Oblíbený herec se do dějin naší televizní zábavy zapsal kromě nekonečné řady scének i originálním moderováním velkých zábavných pořadů, kdy přiváděl k záchvatům neutišitelného smíchu nejen publikum v sále, ale především statisíce diváků u obrazovek.

Rodák z Ivančic stál před kamerou poprvé v roce 1956 v komedii Váhavý střelec. Tehdy se ale jednalo spíš o komparzní roli. Výrazněji na sebe upozornil o rok později v komedii Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka, v níž si zahrál italského automechanika. Kvůli natáčení se ale dostal do konfliktu s principálem Emilem Františkem Burianem, v jehož divadle D 34 tehdy účinkoval. Burian totiž neměl film v lásce. Menšík proto z divadla odešel, a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov.

Připomeňme některé z dalších filmů a seriálů, ve kterých jsme ho mohli vidět: Lásky jedné plavovlásky (1965), Kdo chce zabít Jessii (1966), Hříšní lidé Města pražského (1968), Partie krásného dragouna (1970), Dívka na koštěti (1971), Chalupáři (1975), Ikarův pád (1977), Létající Čestmír (1983) či Dobří holubi se vracejí (1988). Většina diváků si ale Menšíka spojuje hlavně s pořady, v nichž plnil roli baviče a vypravěče vtipných historek – mnohé z nich čerpal od svých známých a příbuzných.

Osudnou se mu stala jeho kuřácká vášeň (byl těžký astmatik) a pití alkoholu. Právě tyto dvě metly přispěly k jeho předčasnému skonu. Krátký čas, který mu byl vyměřen, ale vyplnil herectvím doslova do posledního okamžiku – před kamerou se objevil naposledy pouhé dva dny před svou smrtí! Bylo to v TV pořadu Abeceda, kde ale už jen seděl.

Zajímavostí, která již byla několikrát zveřejněna, je, že se Vladimír Menšík nikdy netrápil tím, že stárne. Naopak, s klidem si přidal pět roků! Jak a proč to udělal, prozradil jeho kamarád Oldřich Velen: „Láďa měl zfalšovaná data narození. Věděl to jen Kostelka a já. Lubin byl u toho, když k věci došlo. Jedinej. Ovšem dřív to bylo trestný, dnes je to už promlčený. Aspoň doufám. Rozený byl 1929, ale přiznal mi, že všechny úřední papíry postupně předělal na rok 1924. Inspiroval ho ledabylý zápis úřednice při vystavování nové občanky. Napsala devítku jako čtyřku… A Láďa toho využil. Proč to udělal? Nakonec kápl božskou a povídá mi: ‚Oldo, já bych chtěl jít dřív do penze!‘“

O záměně jediného čísla se pochopitelně nevědělo. Podle kterého data slavil svá jubilea? Možná že iluzi sám podlehl a užíval si nové identity. Oficiálně mu v médiích blahopřáli s pětiletým předstihem. Vždyť titul zasloužilého umělce dostal k padesátinám, ale bylo mu teprve pětačtyřicet!

Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl syna Petra a dceru Vladimíru. S druhou manželkou Olgou měl další dvě děti: syna Jana a dceru Martinu, která se jako jediný jeho z potomků stala také herečkou.

AH

Zdroj: vladimir-mensik.cz, wikipedia