Oblíbený hitmaker Michal David slaví čtyřicáté výročí od seznámení s manželkou Marcelou. Na oslavu jubilea si pro svou ženu připravil krásné překvapení, napsal pro ni dojemné vyznání lásky v písničce pojmenované Náš cíl. K novince vyšel retrospektivní videoklip, kde fanoušci nahlédnou do soukromého rodinného alba Davidových. Romantická balada je zároveň druhým singlem z očekávané desky Michala Davida, která by měla vyjít na jaře.
„S Marcelkou jsme se potkali v restauraci, kam jsem pravidelně chodil na obědy. Ta překrásná dívka mě hned zaujala, a tak jsem se jí šel přestavit. Tenkrát jsem už začal být docela slavný, ale ona mě vůbec neznala. To se mi na ní vlastně taky líbilo, že to nebyla žádná fanynka. Pak jsem na ni čekal asi tři měsíce, než dorazila zpět z Brazílie, kde tehdy naše tenistky vyhrály Fed Cup, a pak jsme se hned sestěhovali,“ vzpomíná Michal David na seznámení s Marcelou, jenž byla profesionální tenistkou. To se psal rok 1984, o tři roky později v listopadu 1987 se vzali a v roce 1989 se jim do manželství narodila dcera Klára. Další rok pak dcera Miška, která v devíti letech podlehla leukemii.
„Písnička se nahrávala, stejně jako celé album, v londýnském studiu Eastcote. Songy píšeme společně s producentem Martinem Terefem, který objevil třeba skupinu Train a je zároveň autorem hitu Hey, Soul Sister. Všechny písničky na chystaném albu nahrála skupina Robbieho Williamse. Jsou to opravdu skvělý muzikanti. Texty jsem pak vždycky psal sám večer na hotelu a hned na druhý den je nazpíval ve studiu,“ popisuje vznik nové hudby Michal David.
Nové album by mělo vyjít na jaře příštího roku a je plně v režii zmíněného producenta Martina Terefeho (Jason Mraz, James Morrison, Robbie Williams a další). Prvním singlem desky byla energická skladba Je mi líp a do vydání má Michal David v plánu ještě představit několik nových skladeb. Album vyjde pod značkou BrainZone.
Vincent Willem van Gogh se narodil ve vesnici Groot Zundert 30. března roku 1853. Pocházel z protestantské vlivné rodiny a jeho rodiče, otec Theodorus van Gogh, místní pastor a matka Anna Kornelie Carbentová, se velmi usilovně starali o malého Vincenta, který se narodil, jako jedno z šesti jejich dětí. Jedná se o jednu z největších osobností světového výtvarného umění, která je dnes pravděpodobně nejznámější postavou nizozemské historie. Fauvista, expresionista, génius – Vincent van Gogh byl jedním z nejslavnějších a nejvlivnějších umělců všech dob. Během svého života se však nedočkal žádného většího uznání. Po sebevraždě zastřelením 27. července 1890 jeho popularita vzrostla. Van Goghova díla se dnes prodávají v řádech desítek milionů dolarů.
Vincent Willem van Gogh
Ačkoliv Vincent van Gogh během svého života vytvořil v relativně malém časovém intervalu deseti let zhruba 900 maleb a 1100 kreseb. S malováním začal už v době, kdy pracoval jako horník. Nejdříve trénoval pouze skici uhlem, poté se na rady svého bratra Thea rozhodl, že se bude malování věnovat intenzivněji, a dkonce se zapsal i na kurz. Následně našel vlastní styl, který ho vynesl ke hvězdám, bohužel až po smrti; za svůj předčasně skočnený život prodal jen jediný výtvor, jmenoval se The Red Vineyard a udal ho v Belgii za 400 franků 7 měsíců před svou smrtí. Posmrtně však jeho sláva stoupala závratnou rychlostí; zejména po výstavě v Paříži 17. března 1901, tedy 11 let po jeho smrti.
Některé z Goghových maleb zaujímají vysokou pozici v seznamu nejdražších maleb na světě. 30. března 1987 byl prodán Goghenův obraz Kosatceza tehdy rekordních 53,9 milionu dolarů a 15. května 1990 zlomil jeho Portrét doktora Gacheta další rekord, když se ho podařilo prodat za 82,5 milionu dolarů.
Portrét doktora Gacheta
Slunečnice
Obrazů Slunečnic Gogh namaloval celou řadu. První sérii v roce 1887, v níž zachytil položené květy slunečnic. V druhé sérii z roku 1888 z Arles maloval již Slunečnice ve váze. Tato série byla spojena s Paulem Gauguinem, neboť byly součástí výzdoby jeho hostinského pokoje v Arles. První dvě varianty obrazu byly tmavé a teprve ta třetí a čtvrtá dostaly typickou žlutou barvu (jednou s modrozeleným a podruhé se žlutým pozadím). Aby toho nebylo málo namaloval Gogh v roce 1889 další verze, či spíše kopie Slunečnic z druhé série. Pro Gogha žlutá barva slunečnic představovala štěstí a optimismus a považoval jejich malbu za velkou výzvu („Ne každý v sobě najde takový žár, aby roztavil toto zlato a tóny těchto květin. Vyžaduje to energii a soustředění celé bytosti“). Tento obraz je třetí verzí z druhé série.
Kosatce
Kosatce je jedna z mnoha maleb Vincenta van Gogha, na stejné téma. Gogh ho namaloval, zatímco pobýval v Saint Paul-de-Mausole v Saint-Rémy-de-Provence ve Francii. Oproti ostatním dílům z tohoto období, Kosatce postrádají napětí typické pro jeho pozdní tvorbu. Gogh tento obraz nazval „hromosvod pro moji nemoc“, protože věřil, že když bude pokračovat v tvorbě, zarazí tak další rozvoj šílenství své duše.
Žlutý dům
Na obraze s alternativním názvem Ulice, jak ho van Gogh později s oblibou nazýval, je ztvárněn dům na Lamartinském náměstí, ve kterém si malíř v květnu 1888 pronajal 4 pokoje. Obýval pravé křídlo domu – pokoj v prvním patře na pravé straně s oběma otevřenými okenicemi obýval po dobu devíti týdnů malíř Paul Gauguin, v pokoji s vedlejším oknem se nacházela van Goghova ložnice. V levém křídle domu sídlil obchod s potravinami. Dům byl v průběhu let několikrát přestavován, roku 1944 byl silně poničen během bombardování a později byl kompletně zbourán a už nebyl znovu vystavěn.
Hvězdná noc nad Rhônou
Od svého příjezdu do Arles v únoru 1888 byl van Gogh fascinován noční oblohou, nad jejímž ztvárněním dlouhou dobu přemýšlel. V jednom ze svých dopisů své sestře napsal: „Často mi připadá, že noc más snad ještě bohatší barvy než den“. V září 1888 se konečně pustil do práce nad opěvovaným tématem. Na obraze Hvězdná noc nad Rýnem zachytil barvy přesně tak, jak k němu promlouvaly a zvěčnil tak odrazy plynových lamp na vodě i milenecký pár v popředí. O pár měsíců později, když byla potvrzena jeho mentální porucha, namaloval jeden ze svých nejznámějších obrazů na stejné téma, Hvězdná noc, kde se jeho křehká psychika plně projevila.
Rybářské čluny u Saintes-Maries
Rybářské lodě v Saint-Maries jsou zachycením pohybu energie vody, tak jak si ji představoval van Gogh. Svou speciální technikou ovlivněnou japonským tiskem, přináší do obrazu život. Vzniklo i několik perokreseb stejného tématu.
Ložnice v Arles
Název Goghova Ložnice v Arles se pojí se třemi velmi podobnými obrazy z let 1888-1889. Všechny tři obrazy představují Goghovu ložnici v domě na náměstí Lamartine v Arles ve Francii. Celý dům i s nejbližším okolím, malíř ztvárnil na obraze Žlutý dům. V dopise svému bratru Theovi van Gogh vysvětluje, že nápad na obraz vznikl v jeho hlavě díky nemoci, kvůli které musel po několik dnů zůstat doma. V dopise dokonce přikládá náčrt toho, jak bude kompozice vypadat, a v textu detailně popisuje, jaké barvy využije.
Mnoho lidí se posléze domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Pšeničné pole s vránami (zřejmě kvůli výrazně turbulentnímu stylu). Ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny. 27. července 1890 se ve věku 37 let postřelil do břicha. Aniž by si uvědomil, že je smrtelně raněn, vrátil se do hostince Ravoux, kde dva dny nato zemřel před zraky svého bratra Thea. Jeho poslední slova zněla: „La tristesse durera toujours.“ („Smutek potrvá navždy.“) Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo – neschopen smířit se s bratrovou smrtí – zemřel o šest měsíců později a na žádost jeho ženy byl pochován vedle Vincenta.
Claude Monet se narodil roku 1840 v Paříži, po pěti letech se jeho rodina odstěhovala do Normandie, Le Havru. Jeho prvním malířským učitelem byl Eugène Boudin, se kterým se setkal roku 1856. Boudin ho uvedl do tajů olejomalby a práce v plenéru.
Monet je pravý otec impresionismu. Především vycházel z Manetova stylu. Jeho obrazy jsou plné zářivých barev a odrazů – naplněné světlem. Svá plátna pokrýval bezpočtem jednotlivých tahů štětce. Barvy se čistě blyští z obrazu a vytvářejí dojem neklidu a životnosti krajiny.
Zahrada v Montgeronu
Kout zahrady v Montgeron je typickou ukázkou impresionistické techniky malby. Obraz vznikl v roce 1876, kdy v okolí tohoto městečka Monet strávil léto. Obraz namaloval jako jeden ze čtyř obrazů pro zámek Rottenburgu finančníka Ernesta Hoschedého (jednoho z mecenášů impresionistů).
Imprese, východ slunce
Původně se měl jmenovat Moře. Monet se snažil zaznamenat smyslové zážitky – vyslovit dojem a náladu. Na obraze je moře a nad ním východ slunce, které se odráží na vodní hladině. V pozadí jsou vidět stěžně velkých lodí. Loďka v popředí je vytvořena jen několika málo tahy štětcem. Jeden kritik kdysi řekl, že Monet tímto znázorňuje jen jakési „Imprese“ (dojmy) a nazval tyto malíře impresionisty, oni to přijali.
Bílé lekníny
Během dlouhého období depresí po úmrtí své ženy napadla Moneta myšlenka realizovat sérii obrazů s lekníny. Inspirací mu byla jeho zahrada v Giverny. Reálně se celý projekt uskutečnil až po dopisu jeho obdivovatelky, která chtěl vytvořit dekorace pro kruhovou místnost. Monet pracoval tajně, použil plátno obřích rozměrů. Motivy řešil až abstraktním způsobem: světlo, voda, rostliny, vše se rozpouští v harmonii barev a odrazů. Obrazy často budí dojem, že malíř pracoval ponořen ve vodě (Monet využil zkušeností ze svého plovoucího ateliéru na Seině).
Stezka v Monetově zahradě
Monet namaloval tento obraz v roce 1902, kdy už dokončil svoji mistrovskou sérii leknínů a pokračoval v malování motivů ze své zahrady v Giverny. Na těchto obrazech rozvinul impresionistickou myšlenku k dokonalosti. Dojem z obrazu umocňují živé a syté barvy, detaily tvoří jediný celek až při pohledu z větší vzdálenosti. Na obraz také nenajdete černou barvu a jiné odstíny šedé. Mimochodem, cestu ke dveřím svého domu Monet maloval několikrát, dokonce nechal pro úpravu kompozice prořezat a vykácet stínící smrky a na jejich místo vysázel fuchsie, jiřiny a jiné květiny, které po celé léto kvetly.
Monetovy obrazy měly stále větší úspěch. Upravil si svou zahradu v Giverny tak, aby vypadala jako živý obraz. V roce 1922 po první světové válce byl již Monet úplně slepý a věnoval státu sérii Leknínů. V roce 1923 podstoupil oční operaci a znovu pracoval až do své smrti roku 1926.
Talentovaný český režisér slaví půlkulaté narozeniny. Scénárista, režisér a kameraman Zdeněk Kovář se narodil 20. 8. 1989 v Rakovníku. Od školních let ho přitahoval film a projevoval zájem o vše s ním spojené. Kolem roku 2012 začal natáčet krátké spoty a mezi lety 2013 a 2017 se věnoval režii a natočil řadu krátkometrážních filmů.
z natáčení filmu Filman
V roce 2018 založil vlastní produkci – Smith Production, která od svého vzniku vyprodukovala několik dokumentárních filmů, reklam a hudebních videoklipů. Jeho velkým projektem je celovečerní hraný film z období 2. Světové války, na kterém pracuje od roku 2018, celovečerní film pod názvem Filman míří do kin již příští rok. Nemůžeme nezmínit další filmový počin Zdeňka Kováře, dokumentární film o životě Jiřího Krampola – Život je sranda.
Nenapodobitelný, legendární francouzský herec, komik a režisér Pierre Richard oslavil 16. srpna své 90. narozeniny. Divákům je znám zejména díky rolím v komediích Velký blondýn s černou botou, Hořčice mi stoupá do nosu nebo také Kopyto.
Pierre Richard s herectvím a komediálními výstupy začínal ještě v 50. letech minulého století. Tehdy se z jeho malých humorných skečů mohli těšit zejména návštěvníci pařížských kabaretů. Vůbec prvním filmem, ve kterém si Richard zahrál byl film s názvem Milenci z Montparnassu. Následující období se začal objevovat i ve snímcích, kde mu patřily menší role. V roce 1970 vzniklo autorské filmové dílo komika s názvem Roztržitý . Pierre Richard tak po vzoru Charlieho Chaplina a dalších komiků němého období pokračoval v tradici, kdy si své filmy komici sami napsali, zrežírovali i si v nich zahráli hlavní role.
Největší slávu však herci přinesli snímky, které režírovali jiní. Velký zlom v jeho kariéře představoval film Velký blondýn s černou botou od režiséra Yvese Roberta, ve kterém se hlavní hrdina zapletl do mocenských her více států a jejich tajných služeb.
O dva roky později se diváci mohli těšit z Návratu velkého blondýna nebo filmu Hořčice mi stoupá do nosu. Skvělý ohlas měli zejména snímky z 80. let Kopyto a Otec a otec, kdy si Pierre Richard pod taktovkou režiséra Francise Vebera zahrál po boku Gérarda Depardieua.
Herec se dodnes věnuje účinkování ve filmových komediích ( Asterix a Obelix: Říše středu , 2023), ale i historických dramatech ( Jeanne du Barry – Králova milenka , 2023). Vidět jsme ho mohli také v českém dramatu Dvě slova jako klíč z roku 2023.
Francouzský herec, producent a režisér Alain Delon se narodil 8. listopadu 1935 ve Sceaux, jednom z jižních předměstí Paříže. Francouzská kinematografie utrpěla ztrátu, když nás navždy opustil ve věku 88 let, v noci ze 17. na 18. srpna 2024. Delon zanechává bohaté filmové dědictví. Jeho kariéra trvala více než šest desetiletí a zahrnovala nezapomenutelné role ve snímcích jako Rocco a jeho bratři, Gepard nebo Samuraj. Tyto filmy se staly klasikami světové kinematografie a upevnily Delonovo postavení jednoho z nejvýznamnějších herců své generace.
Delonúv otec Fabien Delon byl filmový producent a matka Edith Arnoldová pracovala v lékárně. Jeho rodiče, kteří se lišili svými představami i povoláním, se rozvedli, když byly Alainovi pouhé čtyři roky. Po tomto rozvodu následovalo těžké dětství v dětských domovech a internátech. Pro své vzpurné a neslučitelné chování nemohl dodržovat školní kázeň a byl mnohokrát vyloučen ze školy. Delon, který se nemohl udržet ve škole, chvíli pracoval v řeznictví svého nevlastního otce a poté, když mu bylo 17 let, narukoval k námořnictvu.
Delon, jehož adaptační problémy neopustily, byl během vojenské služby držen ve vojenské věznici. Po vojenské službě pracoval v Paříži v jakékoli práci, kterou našel, aby se uživil. Herečka Jean-Claude Brialy , se kterou se v tomto období setkal, pozvala Delona na filmový festival v Cannes. Delon zde měl konečně štěstí a byl pozván do Ameriky, aby podepsal smlouvu s Gian Paolo Barbieri a David O. Selznickem. Francouzský režisér Yves Allégret zastavil Delona, který se chystal odjet do Ameriky s plány naučit se anglicky. Delon debutoval v Allégretově filmu Quand la Femme s’en Mele .
Delon, který neměl žádné předchozí herecké zkušenosti, situaci popsal takto: „Neměl jsem ponětí, co mám dělat… Allegrét se na mě jen podíval a řekl: Poslouchej mě, Alaine. Mluv stejně jako na mně. Podívej se na mě tak, jak se na mě díváš. Poslouchej, jak posloucháš mě. Prožij scénu! Tato slova změnila celý můj úhel pohledu. „Kdyby mi Yves Allégret neřekl tato slova, nikdy bych neměl takovou kariéru.“
Od prvního filmu, ve kterém hrál, se stal náhle francouzským hercem vyhledávaným ženami po celém světě s jeho šedě zabarvenýma modrýma očima. Lidé nemohli spustit oči z jeho pěkného vzhledu ve filmech i v soukromém životě. Z tohoto důvodu Delon, stejně jako Brigitte Bardot, začal být vnímán jako sexsymbol.
Vztah s Romy Schneider
Rakouská herečka Romy Schneider, známá jako Sissi (vlastním jménem Rosemarie Albach), byla osobou, kterou Delon označoval jako „ lásku mého života“ . Dvojice, která se potkala ve svém prvním společném filmu, Kristýna, se do sebe zamilovali. Schneiderová, jejíž rodina pocházela z buržoazie a Delon, který vyrostl v sirotčinci, si mysleli, že láska všechno překoná. Přestože rodina Romy neschvalovala Delonův životní styl. Schneiderová po natáčení filmu odjela s Delonem do Paříže. Zatímco Schneiderová se během svého pobytu v Paříži snažila držet krok s Delonovým bohémským životem, Delon byl nyní ve Francii známý a jeho sláva postupně stoupala. Po čase pár odjel do Itálie a poté se vrátili do Francie, kde si zahrál v mnoha filmech a začal žít v blahobytu.
Peníze však štěstí nepřinesly. Delon Schneiderovou mnohokrát podvedl a Schneiderová dostávala záchvaty žárlivosti. Po urputných bojích se oba k sobě vrátili. Tato situace by pokračovala, dokud Schneiderová neodjela do Ameriky natáčet film. Když Schneiderová odjela, Delon jí poslal dopis a napsal, že se rozhodl odejít. Zatímco tato situace Schneiderovou deprimovala a ztrpčovala jí život, Delon se brzy oženil s Nathalie Canovasovou, jeho představitelkou ve filmu Le Samuraï .
Delon a Schneiderová, kteří byli dříve zasnoubeni ve Švýcarsku, se nikdy nevzali. Proto se po Schneiderové smrti na pár pamatuje navždy jako zasnoubený.
V plném slunci
V režii René Clémenta hraje Delon roli Toma, mladého gaunera a podvodníka. Tom přijíždí do Itálie, aby dostal zbohatlického synka jednoho magnáta zpátky do Ameriky, kde měl převzít otcův byznys. Nakonec napadne Toma ještě lepší plán, jak si užívat života v luxusu. Že vám to něco připomíná? Samozřejmě, jde o původní verzi remaku Talentovaný pan Ripley z roku 1999, kde si Toma zahrál Matt Damon.
Samuraj
Ve filmu Le Samurai , který režíroval Jean-Pierre Melville, je Jeff, který se dostane do problémů, nájemným vrahem, který jde od jedné vraždy k druhé. Na začátku filmu host v hotelu s potěšením poslouchá zvuk klavíru, aniž by tušil, že té noci zemře. Jeff v souladu s rozkazem, který obdržel, vstoupí později v noci do mužova pokoje a na místě ho zabije. Když klavírista uslyší výstřel, vidí ho procházet chodbou a podává výpověď na policii. Jeff se osvobozuje prostřednictvím falešného svědectví a manipulace. Superintendent, který se celý život zabývá případy, má ale různé plány, jak ho dopadnout. Naproti superintendentovi, který zkouší velmi kreativní metody, stojí zkušený zabiják Jeff, který vycítí, že je poslouchán a sledován, svým pronásledovatelům rychle uniká.
Rocco a jeho bratři
V tomto filmu italského režiséra Luchina Viscontiho, Alain Delon dokázal, že neoplývá pouze pěknou tváří, ale je také dobrý herec, který dokáže ztvárnit i náročnější psychologické role. Film je o pěti chudých italských sourozencích, kteří se musí přestěhovat z venkova do města kvůli obživě. Každého z bratrů město ovlivní jinak. Rocco, kterého ztvárnil Alain Delon, je nejumírněnější ze všech a pro svoji rodinu by se obětoval. Tento neorealistický film patří k nejlepším počinům italské kinematografie.
Bazén
V tomto filmu režiséra Jacquese Deraye opět vidíme Alaina Delona a Maurice Roneta . Alain Delon v tomto filmu sdílí hlavní roli se svou velkou láskou Romy Schneider. Manželé Jean-Paul a Marianne přišli do svého letního domu, kde si mohou odpočinout od všech. Zatímco Jean-Paul sní o chvíli o samotě, zavolá Mariannin bývalý přítel Harry. Marianne pozve Harryho, potažmo Harryho malou dceru Penelope, k nim domů. Marianne, která se po jeho příjezdu neváhá sblížit s Harrym, dává Jean-Paulovi hodně těžké chvíle. Navíc Penelope má zájem o Jean-Paula. V těchto chaotických vztazích eskaluje napětí a dochází k nepříjemným událostem.
Jeff
V roce 1968 si Delon založil produkční společnost Adel Productions a první film, který vznikl pod jeho křídly a kde sám hrál, byla gangsterka Jeff. Tento film ovlivnil Delona i po osobní stránce. V roce 1968 se totiž rozváděl s modelkou Nathalií, kterou si vzal v roce 1964 a se kterou má syna Anthonyho, a při natáčení filmu se seznámil s herečkou Mireille Darc. Vztah jim vydržel 15 let a Delon o ní mluvil jako o ženě svého života. Po ní měl ještě jeden dlouhodobý vztah, s modelkou Rosalií van Breemen, se kterou má syna a dceru.
Zemřel legendární francouzský herec a producent Alain Delon, bylo mu 88 let. Agentuře AFP to sdělily jeho tři děti. Zemřel obklopen rodinou ve svém domě v Douchy asi sto kilometrů jižně od Paříže. Ikona a lamač srdcí byl považován zároveň za egocentrického a arogantního muže. Jeho kariéru charakterizovaly především role ledově chladných osamělých bojovníků s pronikavým pohledem. V noirových filmech zemřel téměř třicetkrát. „Jsem ponurý hrdina,“ říkal smířlivě. Z pohledného mladíka se postupem věku stal pochybující muž, který se ale nikdy nedokázal vyrovnat s traumaty, která utrpěl v dětství.
„Alain Fabien, Anouchka, Anthony a také (pes) Loubo s nezměrnou bolestí oznamují odchod otce. Zemřel pokojně ve svém domě v Douchy, obklopen svými třemi dětmi a rodinou. V této nesmírně bolestné době smutku rodina žádá o respektování soukromí,“ napsali Delonovi potomci v prohlášení.
Před čtyřmi lety prodělal mrtvici a od té doby se jeho zdravotní stav zhoršoval. Poslední roky života tak Delon strávil kvůli narůstajícím zdravotním problémům v ústraní. Podle zpráv francouzských médií odkazujících se na jeho blízké měl velké potíže s mluvením.
V roce 2022 se nechal slyšet, že je odhodlán podstoupit eutanazii, pokud by měl zůstat nemohoucí. Kvůli sporům svých potomků o to, kdo bude o jeho zdravotní péči rozhodovat, byl dokonce Delonovi přidělen zástupce.
Podivný klobouk otočený do strany, uniforma a ruka založená v bílé vestě. Tak vypadá Napoleon Bonaparte na svých portrétech. Ve čtvrtek 15. srpna to bylo přesně 255 let od jeho narození. Rodák z Korsiky se dal od mládí na rychle stoupající vojenskou dráhu. Začínal jako mladý důstojník dělostřelectva, hodnosti generála dosáhl ve 24 letech. O dva roky později vedl svoje první vítězné tažení v Itálii. V roce 1804 se stal císařem Francie.
Napoleon Bonaparte byl zkušeným vojevůdcem, jehož vojska pronikla i na území dnešní České republiky, kde svedl s protifrancouzskými koalicemi několik významných bitev. V soukromí byl také velkým milovníkem žen.
Napoleon Bonaparte se narodil 15.08.1769 v Ajaccio, na Korsice. Narodil se do nepříliš významného šlechtického rodu, přesto se v jednu chvíli stal nejmocnějším mužem Francie. Talentovanému vojákovi cestu k moci otevřela Velká francouzská revoluce. Poté, co prokázal své schopnosti na bojištích a jeho vojenské hodnosti se stále zvyšovaly, se začal angažovat i politicky.
Inspirací mu byli třeba Caesar nebo Karel Veliký. Také Napoleon snil o velké říši. Už ve 24 letech se stal generálem. Rychle ovládl Itálii, německé země, Belgii, Holandsko i Norsko. Před 220 lety se stal francouzským císařem.
Zahraniční nevole vůči Napoleonovi však sílila a neúspěchy na bitevních polích se začaly množit. Z Ruska musel ustoupit, poté ho čekalo první vyhnanství, a byť se z něj dostal, v červnu 1815 ho čekala definitivní porážka.
Napoleon překreslil mapu Evropy a zanechal po sobě odkaz v podobě občanského zákoníku, který ve Francii zčásti platí dodnes. Zavedl taky systém prefektů, Řád čestné legie i číslování ulic, které se rozšířilo po Evropě. Zemřel 5. 5. 1821 na ostrově Svatá Helena.
Foto: úvodní fotografie Antoine-Jean Gros, wikimedia
Denis Tureček nedávno oznámil nadcházející filantropickou událost „Přidej se k nám“, která se bude konat 5. prosince 2026. Velkolepá událost v O2 Areně, pod taktovkou Michala Davida a za spolupráce s výtvarnicí Alexandrou Hejlovou, je již v plném proudu.
Tento „trojlístek“, Denis Tureček, Michal David, Alexandra Hejlová, tvoří hlavní realizační team velkolepé události v O2 Areně. V tuto dobu je již spoustu práce s přípravami a realizací této velkolepé charitativní akce.za účasti předních českých kapel, sólových umělců a filharmoniků. Hlavním cílem je vybrat rekordní částku z jednodenní charitativní akce v ČR. „Vybrané prostředky budou rozděleny mezi deset nadací, které se zaměřují na zlepšení života těch, ke kterým byl osud nepříznivý“, dodává sám Denis Tureček.
Denis Tureček má bohaté zkušenosti v oblasti školení a tréninku. Jeho kurzy navštěvují lidé všech věkových kategorií, od školáků po manažery. Spolupracuje s různými organizacemi a nadačními fondy, které mají významný společenský dopad. Jeho vášeň pro umění a kulturu jej přivedla k tomu, aby byl pravidelným hostem předních českých kulturních institucí.
Foto: Renata Botošová, Adrian Breitfeld, archiv Denise Turečka
Dnes slaví 77. narozeniny italský zpěvák Drupi. Určitě si ho všichni pamatují z česko – italského duetu Setkání, který nazpíval s Hanou Zagorovou. Narodil se v italském městě Pavia nedaleko Milána, kde dodnes žije a kde se po vyučení živil jako instalatér.
Budoucí hvězda populární hudby už v šedesátých letech vystupovala s rockovou kapelou The Magnets. Účast na písňovém festivalu v San Remu v roce 1973 Giampieru Anellimu nic nepřinesla, s písní Vado Via skončil poslední a nic se nedělo. Ale jen dva měsíce, protože tato píseň se najednou ocitla v britské hitparádě na sedmnáctém místě. Italskému instalatérovi najednou začali volat z nejrůznějších společností, aby přijel zazpívat jeho písničku. Ocitl se tak po boku nejslavnějších hvězd, jako John Lennon, Paul McCartney, Elton John, David Bowie a další. Onen italský instalatér měl už tenkrát přezdívku Drupi a bylo mu 24 let, když se stal hvězdou.
Za jeho úspěchem stojí italský skladatel, aranžér a producent Enrico Riccardi, který mu napsal písně jako Vado Via, Sambarió, Piccola E Fragile a Sereno É a textař Luigi Albertelli. Napsali písničky, které ve spojení s Drupiho chraplavým hlasem okamžitě chytly za srdce a dostaly se až do amerických žebříčků popmusic. Natočil písničky, které jsou melodické a zazpívané s tou nejčistší citovou účastí.
Alexandra Hejlová a Drupi
Drupi stále vydává přibližně každé tři roky nové album. Miluje Prahu a často ji navštěvuje. Nejen italskou pop-music 70. let si lze dnes jen obtížně představit bez fenoménu, který si říká Drupi.
Portrét doktora Gacheta
