Italská kráska Sophia Loren

Její krásu i talent obdivuje celý svět. Narodila se v Římě 20. září 1934 a brzy oslaví své životní jubileum. Tato ikona italského filmu prolomila pravidlo, že filmové Oscary získají pouze anglicky mluvící herečky. Získala Oscara za celoživotní přínos světové kinematografie. 

Sophia na filmovém festivalu v Cannes v roce 2014

Sophia Loren nedosáhla snadno záviděníhodné kariéry a světového uznání, nepocházela z bohaté rodiny a neměla žádné styky, byla první italskou herečkou a obecně první herečkou mimo anglicky mluvící svět, která získala nejprestižnější filmovou cenu za herecký výkon – Oscara.

Ve chvíli, kdy se stala podruhé matkou, zcela odsunula svou kariéru na vedlejší kolej. Jako většina italských žen považovala svou rodinu za posvátnou a byla to její první priorita.

Celý život byla ve vztahu s jedním mužem, italským producentem Carlem Pontim, po jeho smrti prohlásila, že se nevdá, protože v tomto životě by bylo nemožné milovat někoho jiného.

Sophia s Carlem Pontim, za kterého zůstala vdaná až do jeho smrti v roce 2007

Filmová plátna Sophia ovládla v roce 1960, kdy si zahrála ve filmu Horalka, za který se jí dostalo několik prestižních ocenění a hranice filmu se ji tak otevřely naplno. Dodnes je otázkou, zda její ženský herecký výkon v tomto válečném dramatu někdo překoná.

S Marlonem Brandem

7 nejdůležitějších životních lekcí, které nás Sophia Loren naučila

1. Buďte sebevědomí

„Sebevědomí je vidět ve vašich očích a je nepostradatelné, pokud usilujete o úspěch v životě“

2. Krása je to, jak se cítíte uvnitř, není to fyzická věc

„Nic nedělá ženu krásnější než její osobní vnímání sebe sama jako krásné“

3. Milujte své křivky

„Vše, co vidíš, vděčím špagetám“

4. Život je těžký, ale jsou to právě těžké chvíle, které tě udělají silnější a krásnější

„Pokud jsi neplakal, tvoje oči nemohou být krásné.“

5. Buďte disciplinovaní

„Disciplína je jedním z nejlepších způsobů, jak přistupovat k životu“

6. Jediný způsob, jak překonat věk, je milovat život

„Neexistuje žádný pramen mládí: nachází se ve vaší mysli, ve vašich talentech, kreativitě, kterou přinášíte do svého vlastního života a životů těch, které milujete.“

7. Prozkoumávejte život, dělejte chyby!

„Moje životní filozofie byla vždy založena na jednoduché myšlence, že je lepší prozkoumat život a dělat chyby, než hrát na jistotu a vůbec riskovat.“

Zdroj: Elle.it, Britannica

Pozvánka do Divadla Na Maninách: Sni dál-neřeš věk a žij!

Sni dál-neřeš věk a žij, je autorskou crazy komedií Marka Dobeše, kde Simona Prasková a Jana Vaculíková dostaly výrazné herecké příležitosti, ve kterých skutečně obě excelují. Pro velký úspěch se hra stěhuje na větší jeviště a vy se můžete těšit na toto představení již 12. září od 19 hod. v Divadle Na Maninách!

Co je pro moderní ženu důležitější – kariéra nebo rodinný život? A může se jí vůbec podařit žít plnohodnotně, pokud obě polohy nedokáže skloubit? Odpověď na tyto otázky hledá divadelní hra režiséra a scenáristy Marka Dobeše, který  debutuje na divadelních prknech v hudební komedii Sni dál.

„Sni dál – neřeš věk a žij “ je mimořádnou hereckou příležitostí pro Simonu Praskovou a Janu Vaculíkovou, které coby umělkyně, přítelkyně, a hlavně konkurentky, zábavně bojují o společného muže romantických snů. A jak už to ve světě vztahů bývá, také tak trochu nočních můr, které s sebou přináší život v showbyznysu.

Čt 12. září. 19:00

Sni dál – neřeš věk a žij

 

AH

Foto: archiv Simona Prasková, Divadlo Na Maninách

Město módy a kultury: Miláno

Miláno je druhé největší město Itálie, známé jako světové centrum módy a designu. Nabízí však toho mnohem víc než jen nákupy v luxusních buticích. Toto historické město je domovem skvostných památek, bohatého kulturního dědictví a úchvatných architektonických skvostů.

Katedrála Duomo di Milano je jednou z největších gotických katedrál na světě a je symbolem města. Prohlédněte si jeho úchvatnou fasádu, zdobenou stovkami soch a nezapomeňte navštívit terasu na střeše, odkud budete mít úchvatný výhled na město.

Galleria Vittorio Emanuele II – tato impozantní obchodní galerie z 19. století je jedním z nejstarších nákupních center na světě. Procházka pod její skleněným stropem a klenbou je zážitkem samo o sobě, ale také zde najdete luxusní butiky, kavárny a restaurace.

Klášter Santa Maria delle Grazie je známý především díky slavné fresce Leonarda da Vinci „Poslední večeře“. Toto mistrovské dílo je jednou z nejznámějších a nejcennějších maleb na světě.

Pinacoteca di Brera – tato prestižní umělecká galerie sídlí v Palazzo Brera a je jedním z nejdůležitějších muzeí v Itálii. Pinacoteca di Brera hostí neuvěřitelnou sbírku italských a evropských uměleckých děl od středověku až po 20. století. Mezi nejslavnější umělce zastoupené v galerii patří Caravaggio, Raffael, Tizian a mnoho dalších.

Castello Sforzesco – tento impozantní hrad postavili v 15. století vévodové ze Sforzy a dnes je domovem několika muzeí a uměleckých sbírek, včetně děl od Michelangela a Leonarda da Vinci. Prohlédněte si dělostřelecké nádvoří, původní zdi a hradní věže.

Zdroj: comune.milano.it

Případ odstranění nepohodlné svědkyně – Michal Dlouhý

Po úspěšném absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze byli dnem 1. března 1924 přemístěni na své první služební působiště četníci na zkoušku desátník Josef Gleisner a četař Antonín Jirků. K tomu byli na odchodnou oba povýšeni do hodností závodčího, čímž se odstranil rozdíl v jejich hodnostech dosažených před nástupem k četnictvu u vojska.

Byli přiděleni k četnickému oddělení Náchod a v rámci něho byli oba zařazeni na četnickou stanici Slatina nad Zdobnicí v politickém okrese Žamberk, jejímž velitelem byl vrchní strážmistr Josef Brož. Po uvedení okresním četnickým velitelem v Žamberku nadporučíkem výkonným Aloisem Štíchou na jejich první služební působiště si postupně mladí adepti četnického povolání začali osvojovat nejprve místní a následně i osobní znalost ve svěřeném staničním služebním obvodu. Zajímavostí bylo, že se oba četníci na zkoušku ze školy navzájem vůbec neznali, neboť desátník Gleisner byl zařazen do třídy A a četař Jirků do třídy B.

Doslova prvním případem, se kterým se na slatinské četnické stanici setkali bylo pohřešování Anny Divíškové zaměstnané u mlynáře Josefa Teplého v obci Peklo spadající do jejich staničního služebního obvodu. Jednalo se o 24 roků staré svobodné děvče pracující ve mlýně již více než tři roky. Velitel stanice vzal oba nové podřízené do devět kilometrů vzdáleného mlýna s sebou, jelikož to byl jejich první skutečný případ, aby věděli, jak se v praxi v takovéto situaci postupuje.

Výslechem osazenstva mlýna vedeným vrchním strážmistrem Brožem bylo zjištěno, že Divíšková byla dne 2. března 1924 vylákána dopisem od nějakého mládence na schůzku, která měla být ve 20. hodin. Na tuto schůzku odešla a již se nevrátila. Od mlynáře byl získán popis pohřešované i jejího oblečení, což si oba četníci na zkoušku poznamenali do svých zbrusu nových četnických zápisníků. Fotografie děvčete bohužel k dispozici nebyla.

Přesně ve smyslu Pokynů pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů sestavených kapitány Josefem Povondrou a Oldřichem Pinkasem vypracoval závodčí Gleisner Zprávu o zmizelé osobě a závodčí Jirků zpracoval Pátrací oběžník, který byl rozeslán na všechny četnické stanice v státní policejní úřady v Čechách.

Po několika dnech byl velitel četnické stanice se závodčím Gleisnerem na služební obchůzce a závodčí Jirků vykonával svoji první službu pohotovostního četníka na četnické stanici. Do staniční kanceláře přiběhl mladík ze mlýna Josefa Teplého, že v řece Zdobnici bylo nalezeno tělo Anny Divíškové.

Závodčí Gleisner si poznamenal nacionále oznamovatele nálezu, napsal veliteli četnické stanice vzkaz a po ustrojení a vyzbrojení se vydal na místo. 

Bylo dost dobře možné, že se s kolegy cestou potká, neboť trasa jejich obchůzky vedla přes vyhlídku a Libštejn zpět do Slatiny, tudíž nedaleko místa nálezu těla pohřešované dívky.

Až když se s oznamovatelem blížili na místo, zjistil závodčí Gleisner, že staniční velitel je již na místě. Nález pohřešované jim totiž byl, jak se dalo předpokládat, ohlášen během obchůzky.

Tělo dívky s roztříštěnou hlavou leželo v řece přímo pod strmou skálou vysokou 23 metrů. Podle rozdupané půdy a otrhaného mechu po okraji skály bylo zřejmé, že tam došlo k velkému zápasu.

Závodčí Jirků byl velitelem četnické stanice vyslán do pět kilometrů vzdáleného Rychnova nad Kněžnou, aby u tamního okresního soudu vyžádal vyslání soudní komise k ohledání těla mrtvé dívky.

Při soudním ohledání bylo mezi prsty rukou nalezeno větší množství hlíny a v zaťaté dlani pravé ruky dívka svírala chomáč tmavě hnědých ženských vlasů. To svědčilo, že na skále nad řekou, kam byla Divíšková vylákána, došlo k urputnému zápasu. Závěrem soudní komise a následně provedené pitvy bylo, že jde o vraždu.

Výslechy jednotlivých osob pracujících ve mlýně Josefa Teplého vrchní strážmistr Brož zjistil, že krátce před zmizením Divíškové došlo ve mlýně k velké krádeži obilí, a právě Divíšková pachatele krádeže při činu údajně viděla. To se zřejmě stalo důvodem, že musela být odstraněna.

Dle zaměstnavatelů, manželů Teplých byla Anna Divíšková poctivá, šetrná, spolehlivá a řádná hospodyně, která nevyhledávala žádných zábav a s nikým kromě sourozenců a příbuzných neudržovala styky. Má dva bratry, kteří slouží kdesi na Slovensku u četnictva. To bylo zřejmě důvodem obav pachatelů krádeže obilí ve mlýně, kteří se báli svého prozrazení, a proto se rozhodli nepohodlné svědkyně zbavit.

Pátrání po pachateli jak krádeže obilí, tak úkladné vraždy Anny Divíškové, stejně tak po ženě dlouhých tmavě hnědých vlasů, která by mohla mít s její vraždou něco společného zůstalo bez sebemenšího výsledku. To i přes skutečnost, že byly po okolních četnických stanicích rozeslány pátrací oběžníky.

Koncem měsíce května 1924 mlýn Josefa Teplého dokonce vyhořel. V okolí se šířily zvěsti, že požár byl založen zločinnou rukou. Ani v tomto případě se četnictvu nepodařilo žháře vypátrat.

Dnem 1. června 1924 byli po úspěšném odsloužení roční doby na zkoušku oba mladí četníci přijati do definitivního stavu četnictva a byli povýšeni na strážmistry.

I po letech svůj první případ, který bohužel zůstal nevyřešen vedli v patrnosti. Štěstí se na ně usmálo až po více než pěti letech počátkem srpna 1929.

Strážmistr Jirků totiž od jedné důvěryhodné osoby zjistil, že odstranění nepohodlné svědkyně i zapálení mlýna má na svědomí jistý muž z Vamberka spolu se svojí současnou manželkou. Do mlýna Teplých jezdil s obilím k semletí a koncem února 1924 spáchal ve mlýně velkou krádež obilí, při níž byl Divíškovou spatřen. To bylo důvodem, proč jí vylákal na schůzku na skále nad řekou Zdobnicí odkud ji s jeho tehdejší milou a současnou manželkou po urputném zápasu shodili do řeky.

Po domluvě s velitelem pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Hradci Králové vrchním strážmistrem Jaroslavem Šiktancem došlo k zatčení obou osob. To provedli v součinnosti s kolegy z četnické stanice Vamberk právě strážmistři Gleisner a Jirků a tím pádem po více než pěti letech uzavřeli svůj první případ v četnické kariéře.

Královéhradeckou pátračkou bylo postupně zatčeno dalších šest osob zapojených do krádeží obilí a zapálení mlýna Josefa Teplého v Pekle. Všichni byli dodáni do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Hradci Králové, kde jim bylo tamní pátrací stanicí dokázáno spáchání řady krádeží, a dokonce i několik loupeží v politických okresech Rychnov nad Kněžnou a Žamberk.

Zatčená žena se snažila tvrdošíjně popírat svoji účast na smrti Anny Divíškové. Byla však usvědčena chomáčem vlasů nalezených ve dlani své oběti, který byl uložen ve spisovně slatinské četnické stanice.

Slovenští četníci bratři Divíškové dopisem poděkovali svým kolegům z četnické stanice Slatina nad Zdobnicí za vyřešení případu a to, že strůjci smrti jejich sestry Anny byli, byť po letech pohnáni před světskou spravedlnost.  

      

Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

Poullain, Štěpánová nebo France přijedou podpořit Natálku na benefiční koncert „Noc s hvězdami“ na zámku Zahrádky

První sobotu v srpnu, tedy 3. 8. 2024 proběhne od 18.00 hodin na zámku Zahrádky u České Lípy již legendární 26. ročník benefičního koncertu „Noc s hvězdami“ a to pod záštitou starosty obce Zahrádky Davida Šmata a starostky města Česká Lípa Jitky Volfové.

Již v loňském roce se produkce dohodla, že finanční výtěžek bude věnován konkrétní osobě a v letošním roce tomu nebude jinak a tak veškerý peněžní výnos bude určen pro postiženou holčičku Nelinku Jánskou z Horní Police na Českolipsku.

„Dívka nám byla doporučena přes známé v České Lípě a jsme moc rádi, že můžeme opět pomoci konkrétní osobě z libereckého kraje. A po domluvě s maminkou Nelinky, která dostala za „domácí úkol“, ať se pokusí sehnat sponzora na předání šeku na místě přímo pro Nelinku a ono se opravdu podařilo“, potvrdil Martin France, producent a zároveň zpěvák této charitativní akce.

V letošním roce za lepší život Natálky ji přijedou podpořit tito interpreti: herečka a šansoniérka francouzského původu Chantal Poullain, herečka, moderátorka a též někdy i

zpěvačka Bára Štěpánová, zpěvačka velkého soulového hlasu z nedalekého Ústí nad Labem Martina Balogová. A z dalších interpretů, na které se můžeme těšit jsou například šansoniérka a muzikálová herečka Renata Drössler, rockově-popová zpěvačka s kovovým hlasem Leona Šenková. Po delší době se na této akci objeví i rocková zpěvačka s nenapodobitelným pěveckým chraplákem Ina Urbanová, nově vycházející zpěvačka z Prachatic Maja Rose nebo mlaďoučká Natálka Neprašová, která si odbyla v loňském roce svou pěveckou premiéru na benefičním koncertě „Zpívání z balkónu“ českolipské radnice.   

A koho že uvidí diváci za pánskou uměleckou složku? Dorazí rockově-folkový písničkář Jan Vytásek, který se v loňském roce na této akci objevil jako klasický divák, moderátor benefičního večera moderátor Slávek Boura a již zmiňovaný Martin France.

Pro letošní ročník je připraveno i jedno malé překvapení pro diváky, které budou moci zhlédnout těsně před zahájením hlavního koncertu.

A kdyby jste se tohoto koncertu třeba nemohli zúčastnit nebo by jste rádi Nelinku finančně podpořili, můžete přímo na účet: 268314457/0600.

Zdroj: Martin France

Roy Lichtenstein v Albertině ke 100. narozeninám

Roy Lichtenstein byl americký malíř, který byl vedle Andyho Warhola jednou ze zakladatelských osobností pop-artu. U příležitosti jeho 100. narozenin oslavila vídeňská ALBERTINA mistra pop-artu Roye Lichtensteina obsáhlou retrospektivou, která spojila přes 90 obrazů, soch a grafik. Výstava byla zakončena 14. července 2024 a my si tuto výjimečnou výstavou  krátce připomeneme.

Díky zapůjčeným  exponátům z 30 mezinárodních muzeí, putovala nejvýznamnější a nejrozsáhlejší díla do Vídně z celého světa, mimo jiné z New Yorku – Museum of Modern Art a Whitney Museum, National Gallery, Washingtonu a Yale. University Art Gallery, New York Haven, Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem, Louisiana Museum, Humlebæk, Moderna Museet, Stockholm a Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid.

Roy Lichtenstein je známý svými stereotypními blondýnami, válečnými hrdiny a kreslenými postavičkami s mluvenými bublinami. S jasnými  barvami, čistými liniemi a charakteristickými tečkami Ben Day, které napodobovaly levnou tiskařskou techniku ​​komiksů, utvářel svou kreslenou estetikou americkou uměleckou scénu 60. let.

Roy Lichtenstein je spolu s Andy Warholem a Jacksonem Pollockem jedním z nejvlivnějších a nejvýznamnějších amerických umělců 20. století.

Tato výstava byla realizována za podpory a ve spolupráci s Roy Lichtenstein Foundation a Roy Lichtenstein Estate.

Foto: Alexandra Hejlová

Nový film Tancem ke kořenům se představuje v novém traileru

Při příležitosti výročí jubilejního 70. ročníku Mezinárodního folklórního festivalu v Červeném Kostelci odstartuje premiéra nového dokumentárního filmu režisérky Evy Toulové – TANCEM KE KOŘENŮM. Celovečerní snímek zachycuje folklorní tance mezinárodních souborů z celého světa. Hlas dokumentu namluvil oblíbený herec Miroslav Táborský.

Film Tancem ke kořenům je novým dokumentem porovnávající rozdíly celosvětových lidových kultur na pozadí Mezinárodního folklórního festivalu v Červeném Kostelci. Tvůrci kombinují jak aktuální ročníky, tak i průřez nejzajímavějších tanečních souborů posledních 70 let. V desítkách rozhovorů se diváci dozvědí mnohé o tradicích folklóru v jiných částech světa a hodnotě, poslání a smyslu lidových tradic.

„Je fascinující pozorovat rozdíly folklórních kultur celého světa! Mít možnost natáčet tradiční tance, kroj, hudbu souborů z Indonésie, Itálie, Rumunska a mnohých dalších zemí světa, bylo něco výjimečného!“ popsala režisérka Eva Toulová a doplnila: „Je neuvěřitelné, že se něco tak velkého, celosvětového s neskutečným přesahem, děje u nás, a přitom se o ní ví poměrně málo. Doufám, že náš dokument pomůže šířit povědomí o tomto mimořádném festivalu.“

Natáčení probíhalo v Červeném Kostelci, kde se tradičně festival Mezinárodní folklórní festival koná. Letos odstartuje jubilejní 70. ročník. „Věřím, že se nám podařilo vybrat soubory, které opravdu reprezentují své země a divákům předvedou to nejlepší z folkloru svých zemí. Myslím, že bude z čeho vybírat a co srovnávat.“ uvedl prezident festivalu Petr Mědílek.

Film vzniká pod společností Copperfilm, která letos uvedla i hraný film stejné režisérky s názvem Superžena s Matoušem Rumlem, Igorem Barešem, Jitkou Sedláčkovou a dalšími známými tvářemi. Premiéra dokumentu se uskuteční v kině Luník v Červeném Kostelci, poté směřuje celovečerní dokumentární film do kinodistribuce a k následnému televiznímu vysílání.

Foto: Eva Toulová,  Copperfilm

Zřícenina mohutného gotického hradu Kostomlaty

Nad obcí Kostomlaty pod Milešovkou v Českém středohoří se na zalesněném kopci tyčí zřícenina mohutného gotického hradu Sukoslav, zvaného též Kostomlaty. Hrad byl založen počátkem 14. století pány z Oseka. Pokud vám snad hrad bude připadat povědomý, vzpomeňte si na pohádku Nejkrásnější hádanka. K natočení některých scén si právě tento hrad vybral režisér Zdeněk Troška.

Hrad provázel osud podobný většině takovýchto objektů a vyměnil mnohokrát své majitele. Turistům se jeho brány otevřely před rokem 1840, kdy byla zpřístupněna velká hradní věž. Zanedlouho poté vznikla na místě zasypaného příkopu další vyhlídka a navíc přibyla budova restaurace a ubytovny. Hrad byl po řadu let turistiky vyhledávaným místem, které bylo dle odhadů definitivně opuštěno zřejmě v roce 1948. Poté turistické objekty pustly, došlo k jejich zřícení a nakonec byla znepřístupněna i hradní věž.

Díky usilí Občanského sdružení pro záchranu hradu Kostomlaty dnes opět můžete navštívit místa, kudy kráčela historie a odkud je také velmi pěkný výhled do kraje. Konávají se zde navíc oblíbená vystoupení historického šermu, rekonstrukce bitev, divadelní vystoupení a řada dalších zajímavých akcí. Během nich je na hradě zajištěno občerstvení. 

Foto: Alexandra Hejlová

Oldřich Nový: Prvorepublikový gentleman

Fanoušci filmového plátna si Oldřicha Nového nejčastěji představí v jeho nejslavnější roli neodolatelného donchuána Kristiána proslulého nezapomenutelnou větou: „Zavřete oči, odcházím…“

Oldřich Nový byl symbolem vytříbeného vkusu a noblesy. Jako dokonalý gentleman se zapsal do srdcí mnoha žen. Přežil koncentrační tábor, zachránil několik lidských životů a překonal dřinu ve vápencových dolech. Byl hercem, zpěvákem, režisérem, pedagogem i dramatikem. Oldřich se stal legendou a nezapomenutelná melodie průvodní písně jeho největšího filmového hitu „Jen pro ten dnešní den“ se vryla do našich srdcí navždy. Narodil se v Praze 7. srpna 1899. Pocházel z rodiny s bohatými divadelními tradicemi. Z ochotníka se postupně vypracoval přes angažmá v pražských kabaretech a divadle v Ostravě ve hvězdu operetního souboru Zemského divadla v Brně, kam přišel v roce 1919 a působil zde až do roku 1935 (od roku 1923 i jako režisér a v letech 1925 – 26 šéf operety). V letech 1935 – 48 vedl se svou manželkou Alicí Valentovou-Novou vlastní scénu – Nové divadlo ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí v Praze. Poté do poloviny 70. let spolupracoval s Hudebním divadlem v Karlíně. Režijní a pedagogickou prací se významně zasloužil o rozvoj hudební komedie. Kultivovaným hereckým projevem s mírným komediálním nadhledem i smyslem pro specifičnost filmového obrazu se zařadil mezi nejoblíbenější české filmové herce. Jeho nejslavnější filmovou rolí se stal pan Novák – muž dvojí tváře – z komedie Kristián, kterou natočil režisér M. Frič (1939). Po únoru 1948 již Nový v budovatelských filmech příliš nevystupoval. Jakmile měl, alespoň přijatelné textové předpoklady, vytvořil i v 50. a 60. letech několik působivých postav ve filmech Hudba z Marsu, Kde alibi nestačí  a především ve filmu režiséra Z. Podskalského Světáci, v němž hrál nezapomenutelného bývalého tanečního mistra a učitele společenského chování. Oldřich Nový zemřel 15. března 1983 v Praze.

Oldřich Nový s manželkou Alicí a dcerou Janou

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Česká televize, Lucernafilm

Král mimiky Louis de Funès se proslavil až v padesáti letech

Francouzský herec Louis de Funès se narodil 31. července 1914 v osmdesátitisícovém francouzském městě Courbevoie – před 110 lety. Byl to talentovaný klavírista, který se nějaký čas živil hraním jazzové hudby. Pracoval jako dekoratér, kožešník, aranžér, účetní i prodavač. Láska k divadlu jej ale ve třicátých letech minulého století přivedla do hereckých kurzů.

Jeho první divadelní rolí byl statista ve hře Slaměný milenec na začátku čtyřicátých let. V šestačtyřicátém se poprvé objevil před filmovou kamerou – v roli portýra ve filmu Barbizonovo pokušení. Dlouhou dobu nicméně působil ve francouzské kinematografii nenápadně. Mnohé filmy z těch prvních, které natočil ve čtyřicátých a padesátých letech, neuspěly.

Rok 1964, když už slavil své 50 narozeniny, byl šťastný rok, kdy vznikly snímky, které jistil svou neopakovatelnou komikou, a pomohl je tak představit celému světu – Četník ze Saint Tropez a Fantomas. Ve filmu Četník ze Saint Tropez doslova zazářil. Filmů o četníkovi bylo několik, například Četník a mimozemšťané nebo Četník v New Yorku. Následovaly filmy o Fantomasovi a z herce epizodních rolí se stala hvězda.

Režisér Gérard Oury říkal, že Louis de Funès byl jediným hercem, který si mohl dovolit hrát zápornou či přímo nesympatickou postavu, přesto mu všichni diváci v kině drželi palce. Často ztvárňoval role šéfů, kteří byli arogantní a nepříjemní, ale tím, že jim dával osobitou mimiku, z nich udělal karikatury, které lidé spíše litovali, než nenáviděli.

Jeho herecký styl definovala živelná komika a mimické schopnosti, které prý měl po své matce. Jak přiznal, mnohé své typické grimasy okoukal z grotesek s kačerem Donaldem a z němých filmů s Laurelem a Hardym.

Měl však dlouhodobé problémy se srdcem a lékaři jej několikrát varovali, že s každou rolí, ve které hraje choleriky, riskuje srdeční infarkt. Měli pravdu. Po skončení natáčení filmu Četník a četnice mu 27. ledna 1983 podlehl. Bylo mu osmašedesát let.

Z prvního manželství měl syna Daniela a z druhého dva syny Patrika a Olivera, z nichž první se stal lékařem a druhý pilotem. Společně se svou ženou Jeanne Augustine Barhélemy de Maupassant si koupil zámek u řeky Loiry, kde nejraději zahradničil. Podařilo se mu vypěstovat dokonce novou odrůdu oranžové růže, která získala jméno po něm.

AH

Foto: Gala, stuttgarter-zeitung.de