Grafický designér Vladimír Boudník je pro tuzemskou výtvarnou scénu neopominutelnou osobou. Sté výročí narození tohoto umělce s inovativním přístupem ke světu, všednosti i grafickým technikám padlo na letošní rok. Jaký byl Boudníkův život a jak rezonuje jeho odkaz v současnosti?
V mezinárodním kontextu abstraktních experimentů se Vladimír Boudník ocitá mezi skutečnými průkopníky. Coby vyučený nástrojář pracoval většinu života jako dělník — tvořil tedy mimo struktury, nebyl závislý na prodeji svých prací a nebyl nucen k tvůrčím kompromisům. Jako autodidakt si tak v době tehdejší kulturní izolace a cenzury zachovává naprostou svobodu své vlastní tvůrčí imaginace. Během toho předznamenává nejen informel, ale i tašismus a action painting (a to aniž by znal práci amerických abstrakcionistů). Jako jeden z prvních pracuje v urbánním prostoru formou happeningů. Fascinován všednostmi každodenní reality definuje v průběhu let na asociaci založený styl „explosionalismus“ — čistě z přesvědčení, že umění má být především explozí: niterných duševních stavů, spontánnosti a jejich záznamem.
Zdánlivě všední asociace
Vladimír Boudník se narodil v roce 1924 v Praze, po předčasné smrti otce však trávil dětství u babičky v Tovéři, pod Svatým kopečkem u Olomouce — a právě zde má podle všeho kořeny ono přesvědčení, na kterém jsou založeny jeho pozdější tvůrčí počiny. Skrz vánoční zvyk lití roztaveného olova či pozorováním tvarů mraků, které později zmiňuje ve svých denících, rozvíjí svůj smysl pro tvarové vjemy. Když se v osmi letech stěhuje s matkou zpět do Prahy, proces zvykání si na městské prostředí neprobíhá nejlépe.
Nejprve šel studovat průmyslovou školu, tu ale důsledkem totálního nasazení v Německu nedokončuje. Zde pobývá téměř rok a je svědkem náletu na Dortmund v roce 1944, který později silně ovlivnil jeho uměleckou tvorbu. Ačkoliv nikdy nezískal výtvarné vzdělání v akademickém smyslu slova, po propuštění vystudoval grafickou školu v Praze — již během svého studia se pokoušel o implementaci svých přesvědčení do výtvarné tvorby. Se svou nadprůměrně vyvinutou obrazotvorností těžko přijímá skutečnost, že jsou lidé vůči všední kráse každodenních tvarů slepí — a současně že se umělci nesnaží krásu zprostředkovat. Nedokonalé propojení mezi uměním a všedním životem Boudníka zaujalo a šířil tuto ideu i mezi své spolužáky.
Po čase ale spolužáci začínají o Boudníkových teoriích pochybovat a považovat je spíše za individuální schopnost, čímž zpochybnili obecnou platnost jeho metod. Výsledkem sporu byla konfrontace výtvarného názoru přímo s publikem — běžnými lidmi. Těsně před maturitou, na přelomu dubna a května 1949, tak vyráží několik studentů Státní grafické školy do Týnské uličky a kolem kamenné zdi chrámu se nechá inspirovat její strukturou. Z nerovností, odrazů světla nepřímého slunečního osvětlení, zbytků malty z někdejší omítky i různých jiných narušení či špíny abstrahovali konkrétní tvary, scény, kompozice, které pak překreslovali na papír či jiný materiál — tak začaly „akce na ulicích“.
Únik k abstrakci vedený humánními podněty
K abstrakci se od začátku minulého století uchylovala řada umělců, ačkoliv z počátku spíše ojediněle a váhavě. Programově se abstraktní formě výtvarného umění začíná věnovat větší množství tvůrčích osobností až po 2. světové válce. V USA vzniká proud action painting, v západní Evropě tašismus neboli lyrická abstrakce. Vladimír Boudník nejen že patřil mezi první průkopníky nového proudu, ale dokázal z něj odvodit vlastní autentický styl a značně ovlivnit další nastupující uměleckou avantgardu. Ve své době ale rozeznalo jeho inovativní přínos jen málo lidí. Situace, která vládla v tehdejším Československu, nedovolovala Boudníkovým současníkům jeho dílo plně reflektovat.
Od roku 1949 vytvořil Boudník několik Manifestů výbušnosti, které považujeme za jedny z prvních samizdatů v Československu. Pod doléhajícími důsledky války i mezinárodní situace sepsal celkem sedm mírových provolání „Národům!“ Boudník věřil, že cesta k obnově společnosti po traumatu 2. světové války spočívá v uvolnění potenciálu tvůrčího projevu všech jednotlivců. I takový přínos pro něj měly happeningy na zdi v pražských ulicích a učení vyvolávat v lidech explozi imaginace. Skutečný Boudníkův přínos českému modernímu umění však paradoxně tkví hlavně v experimentech s novými grafickými technikami a v přístupu k zobrazovanému obsahu obrazu, které u nás s předstihem zahájily nástup informelu, tedy tvorby čistě abstraktní.
V březnu roku 1949 tiskne Vladimír Boudník technikou suché jehly definitivní znění svého prvního Manifestu explosionalismu — výzvu k aktivnímu přístupu veřejnosti k umění a tvorbě, s čímž spojuje také možnost změny dosud nevyhovujícího životního stylu. V dubnu téhož roku vydává litografický Manifest explosionalismu č. 2, který onen první doplňuje a umocňuje.
Nástroj a struktura
V roce 1950 nastoupil Boudník do podniku Kovoslužba a v roce 1952 do strojíren ČKD Vysočany, kde se seznamuje s Bohumilem Hrabalem, jenž se stává jeho přítelem. Nejenom kulturní atmosféra libeňské periferie byla pro Hrabala a Boudníka možným zdrojem literární inspirace, ale i sdílení jedné truhlářské dílny o dvou pokojích je muselo sblížit nejenom umělecky, ale především lidsky. Hrabal ve svých textech vzpomíná, jak ho Boudník inspiroval svým pohledem na svět, přístupem k umělecké tvorbě a prožívané skutečnosti: naučil Hrabala milovat destrukci a rozpad, a proto nelitovat zdemolovaných domů ve staré Libni. ,,Vy, kteří čtete tento text,“ píše Bohumil Hrabal v Dopise účastníkům vernisáže, ,,vy všichni, kteří se díváte na Vladimírovy grafické listy, nemyslete jen a jen na výtvarné postupy, nezkoumejte, co Vladimír svou grafikou chtěl říci vzhledem k realitě, myslete současně na jiskřivost a zázračnost skutečnosti, která tiká z vteřiny do vteřiny a tak až do věčnosti.“
Díky zaměstnání ve strojírenském podniku se Boudníkovo umění výrazně odklánělo od tehdy převažující ideologické linie — mimo jiné se musel vyrovnávat s nedostatkem potřebného vybavení a většinu nástrojů, včetně tiskových strojů, si proto vyráběl sám. Své grafiky vytvářel především impulzivním způsobem, s využitím různých součástek a náhradních dílů, kovového odpadu, otisků a efektů magnetů. Pracoval s principy náhody — což bylo v českých zemích spjato spíše s konstruktivistickými tendencemi. Tato spontánní aktivita spojená se silným smyslem pro vytříbenou estetiku je patrná ve všech jeho abstraktních grafikách.
Od roku 1959 Boudník využívá nový přístup k tisku a vytváří další vlastní techniku, kterou nazývá strukturální grafikou. Spočívá v tisku z barevně pojednaného reliéfu, který byl na matrici vytvořen pomocí nitrolaku, do nějž se během doby schnutí mohou přidat další „příměsi“ — nejčastěji písek či textilní komponenty. V roce 1965 Boudník přidává ještě další originální grafický postup — nechává ve svém díle pracovat přírodní síly. Nejprve nanesl pomocí acetonového laku a železných pilin na povrch tiskové desky strukturu – a v tomto bodě se postup blíží strukturální grafice –, rozhodující vliv na utváření její kresby však měly magnetické síly. Boudník položil matrici na elektromagnet a nechal jej působit. Tím, že nechal vstoupit do grafiky fyzikální zákony, dosáhl i částečné objektivizace pracovního postupu.
Přesahy osobnosti
V březnu 1950 vytiskl ofsetem třetí dokument s názvem Explosionalismus, kde se snažil dodat další argumenty získané amatérským studiem psychologie. Jako osobnost byl Boudník velmi komplikovaný, citlivý člověk. Z jeho deníků můžeme dojít k závěru, že jeho přesvědčení byla často rozdvojená. Pocity méněcennosti se střídají s pocity megalomanství, duševní nevyrovnanost prosakuje skoro každou stránkou: otázky ohledně hodnoty svých děl si Boudník kladl téměř denně, přesvědčen jak o své genialitě, tak o své méněcennosti.
Boudníkovo založení explosionalismu jakožto nového výtvarného směru vedlo k obavám, aby mu nebyl odepřen titul jeho prvenství. Během let tak postupně rozesílá dopisy svým spolužákům a nejrůznějším kulturním institucím, včetně VŠUP a redakcí výtvarných časopisů, spolu s ukázkami svých grafických listů — v touze po uznání. Během léčení po úrazu hlavy konfrontuje se svými texty o explosionalismu lékaře a seznamuje se s Rorschachovými testy, které následně překresluje. Zklamán nezájmem kulturních organizací a kunsthistoriků usiloval o to, aby jeho výtvarné prvenství zaznamenali alespoň psychiatři — navazuje tedy kontakty s psychiatry a dostává doporučení na odbornou lékařskou literaturu. I po ukončení léčby polemizuje o vypovídací hodnotě Rorschachových testů a vytváří paranoidně laděné kresby.
Odkazem
I když Boudník během svého života nevystavoval příliš často, byl jedním z umělců, kteří se zúčastnili Expa v Bruselu v roce 1958. Boudníkova tvorba se stala známou i díky jeho příteli Vladislavu Merhautovi, který po Boudníkově smrti v roce 1968 uspořádal několik výstav a věnoval se systematickému archivování a katalogizaci jeho díla. Boudník během svého života čelil mnoha výzvám, včetně existenčních potíží a nedostatku vybavení, jeho odkaz v českém umění je ale nesmazatelný — a paradoxně i v akademické sféře. Boudník měl vliv i na celou generaci tvůrců českého informelu, kteří koncem 50. let studovali na Akademii výtvarných umění, a na řadu grafiků, již si jeho grafické techniky osvojili.
Od roku 1995 je udělována Cena Vladimíra Boudníka českým žijícím umělcům za významný tvůrčí přínos v grafice. Od 21. ročníku je vyhlašována Nadací Hollar a udělována i mladším laureátům — prozatím nejmladší je česká umělkyně žijící ve Francii Tereza Lochmann. Boudníkův odkaz rezonuje mezi mladšími tvůrci i skrz hranice oblastí. Inspiraci z jeho přístupu si vzal i návrhář letošní české olympijské kolekce Jan Černý, když využil Rorschachův test jako jeden z motivů, mimo jiné odkazující i na letošní 100leté výročí umělcova narození.
AH
Zdroj: Czech Design
