Jakub Schikaneder se narodil 27. února 1855 v Praze a zemřel 15. listopadu 1924 v Praze. Byl český malíř z generace umělců Národního divadla. Jeho obrazy jsou plné lyrických motivů staré Prahy, zachycujících náladu zimních podvečerů či mlžných dnů, zákoutí a uličky osvětlené plynovými lampami a zahalené v mlze.
Jakub Schikaneder patřil do tzv. generace Národního divadla. V roce 1880 se z Mnichova, kde pobýval, spolu s Emanuelem Krescencem Liškou zúčastnil soutěže na výzdobu Národního divadla. Jednalo se o vlysovou výzdobu královské lože s námětem Doba Přemyslovců, Doba Karla IV. a Doba Rudolfa II. Kompozici navrhl Schikaneder a barevné řešení Liška. Návrhy byly realizovány a přestože je požár Národního divadla nezničil, byly nahrazeny pracemi Václava Brožíka. Se studií k oponě Národního divadla, kterou podal samostatně, Jakub Schikaneder neuspěl.
Vražda v domě
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se u Schikanedera několikrát objevil tragický motiv zmařeného dívčího života. Volnou inspirací k této námětové oblasti mohla být díla preraffaelitů, zejména Johna Everta Millaise. Schikaneder však většinu výjevů – v souladu s dobovou prózou – posunul do konfrontace bídy a touhy po životě. Vrcholu dosáhl v obraze Vražda v domě, popisujícím tragický osud ženy v prostředí chudého nájemního domu. Tím, že pro příběh ze sociálně nejnižších vrstev použil více než dva metry vysoké a tři metry široké plátno, zařadil ho významově na roveň historickým malbám, kterým byl přikládán celospolečenský význam.
Zimní podvečer v Praze
Zimní podvečer v Praze nelze vnímat jako záznam konkrétního místa, ale více jako kompozici podmíněnou autorovým vztahem k danému místu a vcítěním do postav osamocených chodců; určité architektonické prvky by přesto mohly odkazovat k inspiraci klášterem sv. Anežky České na Františku v Praze. Rozvržení tohoto díla je až překvapivě geometricky a stereometricky jasně definované – přední plán vymezují ubíhající linie cesty; střední plán je jasně ohraničen prostou zdí, za níž už se vypínají jednoduché objemy budov, pravděpodobně kláštera s dominantní střechou chrámu s věžičkou. Souhra více světelných zdrojů, tj. signifikantní „schikanederovské“ lampy, svíce osvětlující okno a skrývajícího se měsíce ozařujícího celý výjev stříbrným popraškem, zahaluje jasně vytyčenou kompozici v měkký splývavý závoj evokující finesy pastelu, čehož autor docílil technologickým postupem pro něj naprosto typickým. Velmi rafinovaně a osobitě se zde pracuje i s barvou a jejími kontrasty, jejichž prostřednictvím je obraz pointován – úběžníkem celého příběhu se tak stává červený klobouk ženy kráčející směrem k divákovi. Kontrastní je i používání barevných past v kombinaci s lazurním nanášením pigmentů. Vzniká tak souhra místy až plastických momentů, uplatněných na lampě, s poloprůhlednými plochami v případě sukně ženy v popředí a kmenů lemujících cestu – i zde se projevuje Schikanederovo jednoznačné autorství. Toto výjimečné dílo, spadající do sběratelsky ceněného období těsně po roce 1900, bylo uměnímilovné společnosti dosud neznámé a lze ho po všech stránkách považovat za objev vysoké sběratelské hodnoty.
Utonulá
Bezvládné tělo mrtvé ženy se v jeho díle opakovaně objevuje od počátku 80. let. Není však Schikanederovou invencí, ale dobově oblíbenou formulí, symbolizující zmar, beznaděj, úpadek. Poprvé jej Schikaneder významněji uplatnil v roce 1883 na historické kompozici Po bitvě na Bílé hoře, odkud přechází do sociálně kritické Vraždy v domě (1890). Na jedné ze studií k tomuto obrazu nacházíme tělo zabité ženy ve stejné pozici, jakou zaujímá utonulá, byť v zrcadlovém obrácení. Studii věnoval malíř v roce 1893 básníku Jaroslavu Vrchlickému. Atmosféra pastelu dokonale evokuje mnohé Vrchlického verše, které také mohly být jedním z inspiračních zdrojů.
Večer (Sedící stará žena v interiéru)
Pohled do slabě osvětleného interiéru pokoje, vpravo stůl s bílým ubrusem a stolní lampou, vlevo sedící postava staré ženy v bílém čepci, v pozadí okno se záclonou.
V podvečer na Hradčanech
Hradčanská vyhlídka je asi nejpůsobivější Schikanederovou rezonancí pražské atmosféry, jejíž barevné a světelné proměny vnímal malíř – ve shodě s básníky Zeyerem, Mrštíkem či Karáskem – jako propojení pohledu na město a jeho nálady.
Zdroj: NGP
