Nastávající vedoucí síla pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Kutné Hoře štábní strážmistr Bořivoj Václav Eidlpes zmínil případ, který řešil v létě roku 1928, tedy v době, kdy ještě působil jako podřízený četník na četnické stanici Čáslav ve stejnojmenném politickém okrese.

Uvedený případ byl potvrzením přínosu daktyloskopování osob ve smyslu nařízení vlády č. 198/1922 Sbírky zákonů a nařízení, o evidenci soudních provinilců a sbírání dat pro účely kriminální statistiky. To upravovalo okruh daktyloskopovaných osob, kdy s výjimkou osob mladších osmnácti let, byly daktyloskopovány všechny osoby, které: byly odsouzeny pro trestné činy svědčící o tom, že jsou zločinci z povolání, nebo z nichž, hledíc k předchozímu životu odsouzeného nebo způsobu provedení činu, dá se souditi, že se oddají řemeslné zločinnosti, dále odsouzení tuláci, cikáni, osoby žijící z řemeslného provozování smilstva, a jich příživníci a osoby z území republiky vypovězené a osoby, jež užily k průkazu své totožnosti padělaných legitimačních listin.

Dne 21. června 1928 dle sdělení přítomných osob přijel na kole po silnici od Čáslavi k lomu zvanému „Skalka“ neznámý muž, který zde zastavil, vysvlékl se do plavek a počal se v lomu koupat. Poté co několikrát lom přeplaval, tak zřejmě stižen křečemi, klesl pod vodu a více se nevynořil. Poté co jej přítomní občané po delším hledání pod vodou vylovili, tak zjistili, že muž je mrtev.

Na místo bylo přivoláno četnictvo a hlídka četnické stanice Čáslav, jejíž byl členem, ve věcech utonulého nalezla v kapse šatů kromě jiných věcí paklíče. Díky tomu bylo možno důvodně se domnívat, že jde o nějakého zločince.

Jelikož nebylo možno z věcí, které měl u sebe zjistit o koho se jedná, ani nikdo z nedaleké obce muže neznal, byla zpracována předepsaná Zpráva o nálezu neznámé mrtvoly a Daktyloskopická karta. Obojí i s nalezenými paklíči bylo zasláno Ústřednímu četnickému pátracímu oddělení do Prahy.

Dle otisků prstů v Ústřední daktyloskopické sbírce bylo zjištěno, že se jedná o Rudolfa Schmidta, narozeného 7. února 1907 v Tiefenbachu v Německu a příslušného do Příchovic. Schmidt byl veden v evidenci zločinců z povolání jako lupič a byl daktyloskopován dne 23. ledna 1921 po spáchání řady smělých krádeží vloupáním.

Díky tomu byla totožnost lupiče, který se nešťastnou náhodou utopil v místě, s nímž neměl nikdy nic společného, ihned zjištěna.  

Pořízení otisku prstů bylo totiž nařizováno současně s nařízením výkonu trestu a mohlo od něho být upuštěno v případě, že odsouzená osoba byla podle výpisu z rejstříku trestů nebo podle trestního oznámení již dříve daktyloskopována četnictvem nebo jiným bezpečnostním úřadem.

Smyslem vedení daktyloskopických registrací osob bylo: spolehlivé zjištění totožnosti zadržených osob, zkvalitnění pátrání po hledaných osobách, pátrání po neznámých pachatelích, ale jak ukázal uvedený případ i okamžité zjištění totožnosti mrtvoly neznámého zločince.

Příručka Evidence soudních provinilců a trestní statistika

 

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

D

Daktyloskopie je zkoumání a porovnání otisků prstů za účelem zjištění totožnosti. Jako ústředna pro daktyloskopickou službu četnictva bylo v roce 1922 u Poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze zřízeno zvláštní četnické oddělení. Zároveň byla vydána Instrukce pro daktyloskopickou službu četnictva. Toto oddělení vyřizovalo za využití Ústřední daktyloskopické stanice pro Československou republiku při pražském policejním ředitelství veškerá podání z celého území státu týkající se četnické daktyloskopické služby, podávalo znalecké nálezy a posudky a jednotně řídilo četnickou pátrací službu. V roce 1928 se stalo součástí Ústředního četnického pátracího oddělení.  Od roku 1925 jsou jednotlivé četnické stanice vybavovány daktyloskopickými soupravami k vyhotovování daktyloskopických karet a zajišťování daktyloskopických stop.

Příklad první

 Ve čtvrtek 1. července 1937 okolo 19. hodiny do staniční kanceláře třímužové četnické stanice Karlovec v politickém okrese Moravský Beroun přiběhl uřícený mladík. Než se vůbec stačil přítomný štábní strážmistr Ladislav Hynek zeptat co se děje, mladík na něj doslova vychrlil, že jej posílá starosta z Nové Pláně, jelikož tam zavraždili starého uhlíře Aschera.

Štábní strážmistr Hynek ihned věděl, o koho se jedná, neboť uhlíře žijícího v dřevěné boudě na samotě v lese u Nové Pláně zná snad úplně každý. O tak závažném případu musel vyrozumět velitele četnické stanice vrchního strážmistra Františka Žáčka, který byl spolu s posledním příslušníkem stanice štábním strážmistrem Richardem Křístkem na večeři v nedalekém hostinci. Požádal tedy posla, aby šel s ním a mohl tak veliteli četnické stanice osobně dopodrobna říci, co se stalo.

Dvojici četníků potkali právě v okamžiku, když po večeři opouštěli hostinec. Posel sdělil, že je synem obecního starosty a ví pouze to, že uhlíř Jan Ascher byl ve své boudě zavražděn a že on má dojít pro četníky.

Vrchní strážmistr Žáček po návratu do četnických kasáren ihned telefonicky požádal velitele četnické stanice Dvorce praporčíka Jana Neisera, aby o případu vyrozuměl tamní okresní soud a vyžádal vyslání soudní komise k ohledání mrtvoly a sám telefonicky informoval četnickou pátrací stanici v Olomouci a vyžádal vyslání její hlídky se služebním psem. Po vyzbrojení se spolu se štábním strážmistrem Křístkem vypravili na místo činu vzdálené necelé dva kilometry.

Na místě činu četníci, od přítomné uhlířovy sestry Marie Tomasbergerové žijící s bratrem ve společné domácnosti, zjistili, že odpoledne odešla do lesa na trávu a když se vrátila, tak nalezla svého 79 roků starého bratra pod postelí mrtvého. V místnosti bylo vše zpřeházeno, a tak jí bylo jasné, že byl její bratr zavražděn a oloupen. Proto se ihned sebrala a utíkala tragickou událost oznámit obecnímu starostovi, aby poslal pro četníky.

Zavražděný měl na zakrvácené hlavě několik ran a podle situace na místě činu byl zřejmě napaden náhodným turistou, který si zřejmě chtěl koupit pivo, a dal se do zápasu s ním. Motivem napadení starce byla s největší pravděpodobností loupež, jelikož byla otevřena dvířka od skříňky, ve které měli majitelé uloženy svoje peníze. Přitom se jednalo o pouhých čtyřicet korun!

Starý Ascher byl pensistou a jelikož pobíral pouze malou penzi, živil se pálením dřevěného uhlí, pražením kávy a náhodným turistům, kteří do jeho boudy přišli, prodával lahvové pivo a sodovou vodu.

Hlídka olomoucké pátračky dorazila na místo již za soumraku. Vedl jí zástupce velitele pátračky štábní strážmistr Jaroslav Teplý. Zatímco vůdce služebního psa Agy strážmistr Leopold Najdekr uvedl svého svěřence na stopu pachatele, štábní strážmistr Alois Hanák pořídil fotografie a nákres situace na místě činu a zajistil stopy. Na rozpité lahvi piva stojící na stole zajistil otisky prstů, o nichž se dalo předpokládat, že patří pachateli činu. Dále byl na zemi nalezen zakrvácený klacek, kterým byl stařec při zápase s pachatelem ubit.

Služební pes Aga vypracoval stopu pouze do půl kilometru vzdálené Nové Pláně, kde ji vzhledem k pohybu většího množství osob ztratil a jeho vůdci se již nepodařilo uvést znovu služebního psa na stopu pachatele. V obci však strážmistr Najdekr zjistil, že vpodvečer zde byl spatřen zhruba 190 centimetrů vysoký a velmi štíhlý mladík, téměř dohola ostříhaných tmavých vlasů, který prošel obcí a pokračoval směrem na Roudno.

Soudní komise ze Dvorců se na místo dostavila až v pátek ráno. Při následně provedené pitvě v márnici místního hřbitova soudní lékaři zjistili, že Jan Ascher zemřel na následky opakovaných úderů klackem do hlavy, ale předtím byl pachatelem i rdoušen.

Dle popisu spatřeného mladíka padlo podle kancelářského pomocníka olomoucké pátračky podezření na 23 roků starého Aloise Endera z Dětřichovic u Bruntálu, který byl v den činu, tj. 1. července 1937 propuštěn ze zemské trestnice v Šumperku. Štíhlý Alois Ender, měřící 186 centimetrů byl četníky zastižen doma a prokázal na dobu činu své alibi, které mu kromě rodičů dosvědčil i obecní starosta, a hlavně jeho tmavé vlasy nebyly dohola ostříhané, nýbrž poměrně dlouhé.

Přestože byly rozeslány pátrací oběžníky a do pátrání po loupežném vrahovi byli zapojeni i důvěrníci četnictva, nepodařilo se zjistit přes veškerou snahu četníků jak z karlovecké četnické stanice, tak i z olomoucké pátračky jedinou stopu vedoucí k pachateli činu.

V noci ze soboty 2. dubna 1938 byl řezníkem Rudolfem Heinzem v obci Roudno přistižen mladík, který se pokoušel vloupat do jeho prodejny. Řezník, který byl vzbuzen způsobeným hlukem, vzal brokovnici a začal pachatele pronásledovat. Jelikož ho nemohl dostihnout, vystřelil po něm do dálky ve směru jeho útěku. Zaslechl sice výkřik, ale bylo slyšet, že dále utíká, a tak se řezník domníval, že pachatele pouze lehce zranil a přestal jej tedy ve tmě pronásledovat.

Druhý den, v neděli dopoledne při cestě z kostela potkal řezník Heinz na návsi štábního strážmistra Křístka z četnické stanice Karlovec, který byl na denní obchůzce a sdělil četníkovi, co se v noci událo.

Štábní strážmistr se ihned vypravil k řeznickému krámu, kde byly skutečně nalezeny stopy po páčení dveří zadního vchodu, kterým řezník navážel do skladu zboží. A na zemi leželo odhozené páčidlo. Potom šli dle řezníkova sdělení ve směru, kterým vyplašený pachatel utíkal.

Jaké však bylo jejich překvapení, když v jednom místě nalezli krvavé stopy, kde byl zřejmě prchající pachatel střelbou z brokovnice zasažen a po několika metrech byla na plotě nalezena mrtvola oběšence, mladého muže s mnohačetnými zraněními od zásahu z brokovnice.

To byl případ, který musel být oznámen okresnímu soudu ve Dvorcích a samozřejmě také i olomoucké pátračce.

Při ohledání bylo zjištěno, že střelbou zraněný muž, který neviděl možnost úniku, ani uzdravení, aby ukončil své utrpení, se oběsil na plotě jedné ze sousedních zahrad na opasku svých kalhot.

Jednalo se o mladého asi 25 roků starého muže velmi štíhlé a vysoké postavy, tmavých krátkých vlasů.

Jelikož zemřelý u sebe neměl žádné doklady byl štábním strážmistrem Hanákem z pátračky vyfotografován, včetně svých zranění a dále mu byly sejmuty otisky prstů za účelem pátrání po jeho totožnosti.

Sebevrah měřil 189 centimetrů a v jeho těle lékaři nalezli 71 broků, které způsobily závažná zranění po celém těle.

Strážmistru Najdekrovi z olomoucké pátrací stanice štíhlá vysoká postava sebevraha, který měl velmi krátké černé vlasy, připomenula stále neobjasněný případ loupežné vraždy uhlíře Jana Aschera.

Z uvedeného důvodu bylo zasláno dožádání na Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze, za účelem zjištění totožnosti neznámého muže a zároveň srovnání jeho otisků se stopami z případu neobjasněné loupežné vraždy.

Po několika dnech byla olomoucká pátrací stanice telefonicky informována, že se jedná 26 roků starého, několikrát pro krádeže trestaného Richarda Plenerta z Bílčic spadajících do obvodu stejnojmenné četnické stanice sousedící se staničním služebním obvodem karlovické četnické stanice. Plenertovy otisky se kromě toho skutečně shodují se stopami zajištěnými na místě loupežné vraždy Jana Aschera.

Telefonickým dotazem u velitele četnické stanice Bílčice v politickém okrese Moravský Beroun vrchního strážmistra Rajmunda Tmé bylo zjištěno, že v minulosti opakovaně trestaný Richard Plenert byl sice delší dobu bez zaměstnání, toulal se krajem, ale žádné podezření na spáchání jakéhokoliv trestného činu ve staničním obvodě bílčické četnické stanice v současné době neměli. 

Prozatímní instrukce pro pátrací službu četnictva

 

Příklad druhý

V polovině roku 1926 byl rozsáhlý staniční služební obvod četnické stanice Filakovo v politickém okrese Lučenec rozdělen a v jeho jižní části, v sousedství maďarské hranice, byla vytvořena expozitura Raďovce. Jako velitel expozitury četnické stanice byl z Filakova odkomandován čerstvý absolvent bratislavské hodnostní školy strážmistr Bohumil Vykopal.

Zřízení expozitury filakovské četnické stanice v Raďovcích bylo prvním krokem ke zřízení plnohodnotné četnické stanice. Mezitím povýšený štábní strážmistr Vykopal zařizoval vše potřebné a zajišťoval výkon bezpečnostní služby v obvodě expozitury dvojicí strážmistrů vysílaných velitelem četnické stanice Filakovo.

Blízkost státní hranice s Maďarskem měla svá specifika a odrážela se na výkonu služby ve staničním služebním obvodě. Není bez zajímavosti, že s Maďarskem, jako jedinou sousedící zemí neměla Československá republika sjednánu úmluvu o překračování hranic bezpečnostními orgány.

Ministerstvo vnitra výslovně co nejpřísněji zakázalo překročovat hranice do Maďarska a nařídilo, aby československé četnictvo se též vystříhalo vzájemného styku s maďarským četnictvem. Bylo to na základě tragických událostí z počátku dvacátých let, kdy při pohraničních incidentech v letech 1921 a 1922 byli zavražděni celkem čtyři českoslovenští četníci. 

Až v roce 1928 bylo ministerstvem vnitra povoleno zřízení sedmimužové četnické stanice Raďovce a jejím velitelem byl, jak se dalo očekávat, jmenován praporčík Bohumil Vykopal.

Když byla v roce 1929 vydána Prozatímní instrukce pro pátrací službu četnictva, vyplynula z ní pro velitele každé četnické stanice řada nových úkolů. Jedním z nich bylo vedení Přehledu trestných činů, jichž pachatelé nejsou vypátráni a vedení spisů souvisejících s těmito případy ve zvláštních deskách označených číslicí VI.

Při této příležitosti si praporčík Vykopal uvědomil, že kromě několika krádeží, je v přehledu uveden také případ loupežné vraždy neznámého muže, ke kterému došlo v červenci roku 1925.

Z útlého spisu k tomuto případu se praporčík Vykopal dozvěděl, že v lesní houštině podél cesty na úpatí vrchu Monica byla dne 16. července 1925 objevena mrtvola mladého muže, který byl na lesní cestě usmrcen několika ranami do hlavy a poté bylo tělo zataženo a ukryto v houštině. Při ohledání soudní komisí od okresního soudu v Lučenci bylo konstatováno, že muž ve věku asi 25 let byl usmrcen opakovanými údery tupým předmětem do zadní části hlavy. Při prohlídce oděvu mrtvého nebyly nalezeny žádné doklady ani peníze, a tudíž bylo zřejmé, že se jedná o vraždu loupežnou.

Mrtvola muže byla vyfotografována a daktyloskopována a byla zpracována Zpráva o nálezu neznámé mrtvoly. Jak na základě rozeslaných pátracích oběžníků na okolní četnické stanice, ani šetřením na Četnickém oddělení u Poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze se nepodařilo zjistit totožnost zavražděného ani vypátrat pachatele jeho vraždy.

Jelikož nově vydaná prozatímní instrukce ukládala pátrat po pachatelích nevypátraných trestných činů, zejména pokud se jedná o zločiny, začal se případem zabývat i právě povýšený vrchní strážmistr Vykopal.

Od obyvatel obce se četnický velitel při sobotní návštěvě hostince dozvěděl, že počátkem dvacátých let v okolí obce vzhledem k blízkosti státní hranice s Maďarskem působily maďarské lupičské tlupy, jejichž členové přepadávali a okrádali pocestné a nerozpakovali se ani krást a loupit v okolních obcích.

Když byla v roce 1931 konečně státní hranice určena, zaměřena a vymezníkována a upravena mezinárodní smlouvou, napadlo vrchního strážmistra Vykopala požádat velitele sousední maďarské četnické stanice, se kterým se při obchůzkách podél státní hranice seznámil o prověření daktyloskopické karty neznámého zavražděného muže, za účelem zjištění jeho totožnosti prostřednictvím daktyloskopické sbírky maďarského četnictva.

Bylo zjištěno a podle fotografie i potvrzeno, že se jedná o 23 roků starého Maďara Mikuláše Havasa, vůdce obávané lupičské tlupy, který v létě roku 1925 zmizel a od té doby po něm maďarské četnictvo a policie neúspěšně pátrají. S největší pravděpodobností byl při jedné z loupeživých výprav některým ze svých kumpánů, nebo přepadeným, který se svému napadení bránil, zavražděn. Jelikož byl Havasa usmrcen opakovanými ranami do zadní části hlavy, bylo pravděpodobně, že se stal obětí některého ze svých kumpánů.

Tímto způsobem byla vypátrána v Maďarsku pohřešovaná a bezpečnostními orgány hledaná osoba, pachatele na ní spáchané loupežné vraždy se však československému ani maďarskému četnictvu vypátrat nepodařilo.

   

 Obálka knihy Četnická abeceda

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

Četník Jan Gruber z četnické stanice Bučovice v politickém okrese Vyškov měl v noci z pátku 27. března 1903 na sobotu předepsánu obchůzku východní a jižní části staničního služebního obvodu.

Velitel stanice strážmistr Arnošt Wagner předepsal podřízenému četníku do služební knížky trasu obchůzky vedoucí obcemi Černčín, Milonice, Nesovice, Letošov, Nevonice, Kloboučky, Mouřínov, Rašovice, Křížanovice a Marefy.

Po ustrojení a vyzbrojení hlásil četník Gruber krátce před dvacátou hodinou panu strážmistrovi připravenost k odchodu na obchůzku.

Nabil svoji karabinu, vztýčil bodák, po vojensku zasalutoval a vyrazil z četnických kasáren v centru města směrem na Černčín. Světla v jednotlivých chalupách pomalu zhasínala a bučovický staniční služební obvod se ukládal ke spánku.

V Milonicích, kam došel krátce po dvaadvacáté, zaregistroval hlučnou zábavu v místním hostinci. Napomenul tedy hostinského, jelikož překročil policejní hodinu a nehodlal vůbec tolerovat, že hostinský slavil svoje narozeniny. Samozřejmostí bylo i odmítnutí k přípitku na zdraví nabízené odlivky s pálenkou.

Obce Nesovice, Letošov a Nevonice byly celé ponořeny ve tmě. Během cesty lesem a podél potoka Kloboučka nepotkal ani živáčka. Až v Kloboučkách spatřil na návsi obecního zřízence, který vykonával požární hlídku. Spící Mouřínov, Rašovice a Křižanovice četník Gruber prošel zaregistrován pouze psy, kteří o sobě dali vědět štěkotem, aby se vědělo, že stavení svých pánů vzorně střeží. 

Pomalu se zdálo, že překročená policejní hodina v Milonicích bude jediným erfolgem četníkovy noční obchůzky.   

Ostatně i Instrukce služební pro c. k. četnictvo stanoví, že bedlivost stanic četnických osvědčí se ne tím, kolik služeb vykoná a kolik oznámení učiní, nýbrž tím, když bude v jejich okresích zajištěn pořádek, pokoj a bezpečnost, a nastávalo-li by nebezpečenství, když se rychle a s účinkem tomuto odpomůže.

 

Vydání Instrukce služební pro c. k. četnictvo

Když po ujití téměř třiceti kilometrů opustil četník Gruber v sobotu okolo třetí hodiny ranní Křižanovice, měl po levé ruce železniční trať a po pravé říčku Litavu, nazývanou také Cézava.

Zhruba v polovině cesty do Maref jeho pozornost upoutal objemný předmět na pravé kolejnici. Čím více se k němu přibližoval bylo četníkovi jasné, že se jedná o bezvládně ležící lidské tělo.

Ve svitu elektrické svítilny poznal, že jde o ženu ležící přes kolej obličejem k zemi. Dotykem ruky zjistil, že je tělo teplé. Otočil jej, odstranil tělo z kolejí a položil na záda do trávy podél cesty.

Jednalo se o jemu dobře známou žebračku Šafaříkovou z Marefů. Žena na četníkovu manipulaci s tělem vůbec nereagovala a stejně tak nereagovala na jeho mluvení. Proto ženu opakovaně poplácal po tvářích a následkem toho otevřela oči, zmateně se rozhlížela a vydávala nesrozumitelné zvuky.   

Antonie Šafaříková byla stára 46 roků a byla domovsky příslušnou do Maref. Byla mdlého rozumu a od narození němá. Žila z toho, co dostala od obce a od sousedů či dobročinných obyvatel v okolí Bučovic.

Bližší prohlídkou četník Gruber zjistil, že je žena na dolní části těla a na pravé noze zakrvácena. Na dolní části břicha, pravém stehně a na levém koleni byly zřejmé řezné rány.

Na četníkovy dotazy vůbec nereagovala a nebyla ani posunky schopna vyjádřit, co se jí stalo. Ženiny šaty však nebyly vůbec poškozeny, pouze byly zatřísněny od krve.

Ačkoliv se jednalo o hluboké rány, dalo se zcela vyloučit, že by zranění byla způsobena projíždějícím vlakem. V případě sražení vlakem by došlo k poškození oděvu, utrpěná zranění by byla mnohem vážnější, či by došlo k usmrcení osoby. Na rovném úseku mezi zastávkami Marefy a Křižanovice totiž vlak jezdí poměrně rychle.

Četníkovi nezbývalo než zanechat zraněnou a dezorientovanou ženu po prvotním ošetření obvazem sedět na zemi a rozběhnout se do nedalekých Marefů, kde v prvním stavení vzburcoval obyvatele, aby sehnali vůz a vzbudili obecního starostu. Sám se vrátil na místo, kde nebohou ženu zanechal.

Jen co se dostavil ke zraněné, která sedíc na zemi pouze vydávala nesrozumitelné zvuky, projel po trati vysokou rychlostí vlak od Slavkova.

Z toho bylo naprosto zřejmé, že pokud by Šafaříkovou v rámci obchůzky nenašel a neodstranil z kolejí, tak by jí s největší pravděpodobností v noční tmě vysokou rychlostí projíždějící vlak usmrtil.

Na povoz, který přijel na místo během necelé půl hodiny, byla zraněná naložena a odvezena k lékaři do Bučovic.

Rány na ženině těle byly hluboké a způsobil je zřejmě úzký a velmi ostrý nůž. Levé koleno bylo dokonce proříznuto. Jednoznačně šlo o těžká zranění. Daleko důležitější pro četníka bylo lékařovo konstatování, že žena měla v nedávné době pohlavní styk. 

Po ošetření místním lékařem byla Antonie Šafaříková dopravena vlakem do Brna a poté záchrannou stanicí odvezena do zdejší zemské nemocnice. 

Jelikož bylo již ráno, šel četník Gruber rovnou do četnických kasáren, kde informoval přítomného velitele četnické stanice o průběhu noční obchůzky a o nalezení zraněné žebračky.

Oba četníci se ihned vydali zpět na místo nálezu Šafaříkové. Za denního světla bylo na nedalekém poli nalezeno místo, kde byla žena pravděpodobně znásilněna, a přitom pachatelem či pachateli pořezána. Nacházely se zde stopy po zápasu a krvavé stopy.

Podle dalších stop zřejmě již v bezvědomí bylo ženino bezvládné tělo dovlečeno k železniční trati a položeno přes kolejnici, aby zde bylo projíždějícím vlakem přejeto a žena usmrcena, čímž by došlo k odstranění nepohodlného svědka a zároveň by došlo k zakrytí stop po bestiálně provedeném násilném smilstvu.

Strážmistr Wagner rozhodně vyloučil nešťastnou náhodu, že by žebračka byla zachycena a poraněna projíždějícím vlakem. Jednalo se jednoznačně o zločin násilného smilstva a pokus vraždy z vilnosti spáchaný neznámým pachatelem.

Od obecního starosty se četníci dozvěděli, že Šafaříková byla předchozího dne večer viděna v domovské obci, jak chodí po žebrotě, což u ní bylo zdrojem obživy. Dále bylo starostou sděleno, že Antonie Šafaříková kromě svého postižení často trpí epileptickými záchvaty.

Podle ošetřujícího lékaře, byla řezná a bodná zranění podle zaschlé krve a jejího množství na oděvu způsobena již večer, případně v nočních hodinách. Poslední vlak jel směrem od Slavkova krátce po 22. hodině a první ranní vlak jel opačným směrem krátce před pátou hodinou. 

Pátrání bučovických četníků se v první řadě zaměřilo na výslechy obyvatel vlastního staničního obvodu, zdali si nevšimli něčeho podezřelého, podivně se chovajícího muže či mužů, kteří mohli mít oděv zatřísněný od krve. Přes veškerou snahu celého osazenstva bučovické četnické stanice se nepodařilo zjistit jedinou v pátrání po neznámém pachateli využitelnou informaci.

Na okolní četnické stanice byl proto rozeslán pátrací oběžník s uvedením dosud zjištěných informací a se žádostí o prověření mužů v minulosti trestaných pro násilné smilstvo a mužů o nichž je známo, že mají perverzní sklony.

Zpráva o pátrání po neznámém pachateli či pachatelích pro zločin násilného smilstva a pro pokus zločinu vraždy z vilnosti byla zaslána na vědomí i okresnímu soudu v Bučovicích, jakožto soudu vyšetřujícímu.

Případ samozřejmě vzbudil v okolí vlnu obav obyvatelstva, hlavně žen, a rodiče měli strach o své dcery.

Tisk dokonce srovnával pachatele bestiálního činu s Jackem Rozparovačem. Jiní reportéři zase případ bagatelizovali a považovali jej nikoliv za vraždu z vilnosti, ale za nešťastnou náhodu.

Vyškovský okresní strážmistr Michael Krejzlík bombardoval dotazy, zdali je případ vyřešen nejen bučovického strážmistra Wagnera, ale i ostatních deset podřízených velitelů četnických stanic v celém politickém okrese.

Zpráva z brněnské zemské nemocnice podrobně popisovala zranění, které Antonie Šafářová utrpěla. Značně a hluboce rozříznutá spodní část břicha mezi stehnem pravé nohy a břišním svalem, levé koleno bylo na četných místech rozbodáno, a dokonce jednou probodnuto.

 Až po týdnu usilovného pátrání se na bučovické četníky usmálo štěstí. Při denní obchůzce, když strážmistr Gruber procházel obcí Milonice, byl zavolán zdejším hostinským do výčepní místnosti. Hostinský zprvu poděkoval četníkovi za to, že z pátečního výjimečného překročení policejní hodiny nic nedělal a řešil věc pouze napomenutím.

Poté mu na oplátku sdělil důvěrnou informaci, že minulou sobotu večer navštívil jeho hostinec místní podivín Josef Plaček, choval se tentokrát velmi nezvykle, jakoby rozrušeně a co je nejdůležitější, na jeho kalhotách si hostinský povšiml několika skvrn, a ty vypadaly jako by byly od krve.

Z hostince vedly četníkovy kroky rovnou do starostova obydlí. Starosta obce k dotazu na Josefa Plačka četníku Gruberovi potvrdil, že se jedná o starého mládence a podivína žijícího v polorozpadlém domku. Ten od doby co zemřela jeho matka, která jej měla za svobodna, obývá domek sám. Živí se jako nádeník příležitostnými pracemi v širokém okolí. Díky tomu nebývá i několik dní doma.

Spolu se starostou se četník vydal do Plačkova domu. Ten, když spatřil obecního starostu v doprovodu četníka, celý zbledl.

Četník Gruber se tedy chopil příležitosti a Plačka doslova zaskočil svojí větou, že ho jde zatknout pro násilné smilstvo, kterého se dopustil na žebračce Šafaříkové, a začal ze služební brašny vyndávat svěrací řetízky.

V tom se Plaček doslova rozplakal a začal povídat, že žebračku zabít nechtěl, že si chtěl pouze užít a ona mu přitom zemřela. Proto ji vzteky začal bodat a řezat, a nakonec jej napadlo, poté co okolo projel noční vlak, odtáhnout ji na koleje, aby to vypadalo, že jí usmrtil vlak.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem přistoupil četník Gruber vzhledem k nebezpečí z prodlení ihned k provedení domovní prohlídky, při níž byly nalezeny Plačkovy kalhoty se skvrnami od malty, ale i od krve. Potom na četníkovo vyzvání Plaček dobrovolně vydal i svůj nůž, kterým způsobil Antonii Šafaříkové v návalu vzteku řezná a bodná zranění.

Na základě tohoto doznání a nalezených důkazů, byl Josef Plaček prohlášen za zatčeného pro důvodné podezření ze spáchání zločinu násilného smilstva a pokusu zločinu vraždy z vilnosti a byl odveden k okresnímu soudu v Bučovicích.   

  

Svěrací řetízky z Instrukce služební pro c. k. četnictvo

Při sepisování zprávy o zatčení se Plaček četníku Gruberovi svěřil s tím, že pokud byla na živu jeho matka, tak po řadu let míval pohlavní styk s ní. Po smrti matky měl ale problém navázat známost se ženou.

V pátek večer se vracel ze Slavkova, kde přes týden pracoval jako přidavač u zedníků. Když potkal proti němu jdoucí ženu, tak pocítil náhlé nutkání. Doslova se na ženu vrhnul, povalil ji na zem a přes její vzkřeky se na ní pohlavně uspokojil. Přitom žena pozbyla vědomí a on se domníval, že ji usmrtil, proto do ní začal vzteky bodat.

Vůbec netušil, že byla němá a o to víc nemohl tušit, že právě dostala další epileptický záchvat…

Obálka knihy Četnické erfolgy

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Po trpké zkušenosti s Lokim věděl strážmistr Votruba své o dohánění probíraných cviků s novým psem. Po referencích o Altovi z toho neměl strach, i když už proběhla celá čtvrtina kursu.

Služební pes uhynul

Využil volného dne – něděle, na kterou tentokrát připadl Hod Boží velikonoční a na ní navazujícího dalšího svátečního dne – Velikonočního pondělí, aby se s Altem co nejvíce sblížili. O nedělích a svátcích totiž neprobíhal, na rozdíl od ostatních dnů v týdnu včetně sobot, náročný výcvik, ale probíhalo pouze čistění, krmení a výběh psů.

Kromě času krmení a čistění Alto společně s novým majitelem strávili celé dny, a to jak na cvičišti v areálu ústavu, tak na procházkách po širokém okolí Pyšel. Polními cestami i v lese Alto poslušně šel vedle nohy svého pána. Procházka, během níž byly procvičovány obraty, byla přerušována povely „sedni“ a „lehni“. Po každém správně provedeném cviku následovala slovní pochvala a pohlazení. Na Velikonoční pondělí, po nácviku skoků přes tři překážky, které Alto bravurně zvládal, následoval nácvik odložení psa ve stoje, v sedě a v leže. Doslova s radostí Alto štěkal na rozkaz. Kromě pochvaly a pohlazení byly Altovy výkony odměňovány pamlskem ve formě sucharu.

Přesto, že se znali teprve pár dní, z Altových očí bylo zřejmé, že svému novému pánovi rozumí a s radostí plní veškeré pokyny. Je totiž známo, že kromě štěkotu a vytí psi mluví právě prostřednictvím očí.

Je třeba uvést, že na úterní výcvik nastupoval strážmistr Votruba s Altem s určitými rozpaky. Obával se, jak bude Alto, ve srovnání s ostatními psy v kursu, náročný výcvik zvládat.

Nejprve probíhaly na dvoře ústavu skoky přes tři překážky a šplh s aportováním přes dlouhou překážku a to na dlouhé šňůře. Bylo zřejmé, že naposledy uvedený cvik Alto znal a proto jej bez problému, na rozdíl od některých jiných psů, zvládl.

Dále byly na sousedním fotbalovém hřišti cvičeny cviky poslušnosti, zprvu jednotlivě a poté i ve skupině. Altovy výkony byly naprosto srovnatelné s ostatními psy. Původní obavy strážmistra Votruby tudíž byly naprosto neodůvodněné.

Při nácviku obranné a strážní služby se projevovala Altova obratnost a ostrost. Stejně tak byl Alto přivyklý střelbě a byl vůči ní zcela odolný. Naproti tomu brilantně zvládal nově probírané revírování s použitím výstřelu a útěk s výstřelem.

Bylo zřejmé, že Alto nejen, že není pozadu ve výcviku, ale naopak, jak se sžíval se svým novým pánem a on s ním, začal se Alto jednoznačně stávat nejlepším psem v kursu. Ostatně tak tomu bylo dle slov vrchního strážmistra Horáka i v době absolvování z důvodu Altova onemocnění psinkou nedokončeného kursu v předchozím roce.

Altovy výsledky velmi pozitivně hodnotil při své přehlídce v pondělí 4. dubna 1932 i major Pinkas, který si Alta rovněž pamatoval z jeho účasti v jednom z minulých kursů. Při opakování pronásledování a zadržení prchající osoby Alto doslova exceloval.

             

 Pronásledování pachatele

 

Dopadení pachatele

 

Střežení pachatele

V měsíci dubnu se ke stále opakovaným cvikům poslušnosti, skoků, šplhu a aportování, nově přidalo stopování. Zprvu se jednalo o vypracování vlastní stopy asi 100 metrů dlouhé. Souběžně s tím bylo ukázáno a probíráno odmítání potravy, hlídání předmětů a figuranta.

Než Rudolf Votruba stačil dopsat a odeslat dopis manželce a dětem, v němž se chtěl podělit o radost z Altových úspěchů, obdržel manželčin dopis. Paní Etela nešetřila manžela výčitkami za nehorázné výdaje. Zatím co ona počítá doslova každou korunu, aby se synem Jaromírem vyžili, on bezmyšlenkovitě rozhazuje peníze, a ještě k tomu i vypůjčené, za psy. Tyto řádky pro něho byly doslova studenou sprchou, a proto ještě doplnil svůj tentokrát již nebývale obsáhlý dopis navíc podrobným vysvětlením, a omluvil se za to, že v časové tísni, do které se uhynutím Lokiho dostal, s manželkou věc nemohl předem projednat. Velmi ho to mrzelo, neboť paní mu ve svých podrobných dopisech popisovala do poslední koruny svá vydání a on věděl, že jako správná hospodyně každou korunu skutečně dvakrát obrátí, než ji vydá. Přitom kupuje jen to nejnutnější z nutného. Aby věc urovnal, požádal hned na následující neděli o volno k návštěvě rodiny.

Za deštivého počasí probíhaly v jídelně ústavu přednášky vrchního strážmistra Horáka o historii psa, o jeho praktickém upotřebení a o nemocech psů. Každý z účastníků kursu měl zpracovat písemný úkol na zadané téma.

Strážmistr Votruba obdržel úkol zpracovat pojednání o psince, kterou Alto v minulosti prodělal a díky níž nedokončil kurs, do něhož byl se svým tehdejším pánem zařazen. Zadané téma zpracoval za využití příručky Tělověda, výcvik, choroby, chov a výživa psa pro účely policejní služby, kterou napsali policejní revírní inspektor Jan Drásta a zvěrolékař M.V.Dr. Ing. Stanislav Knor, jež si vypůjčil v knihovně ústavu. Úlohu o prudké infekční nakažlivé chorobě, včetně jejích forem, příznaků a způsobu léčby vypracoval na čtyři listy a následně ji přednesl účastníkům kursu.

Při návštěvě rodiny, na kterou odcestoval již v sobotu krátce po obědě, se Rudolfu Votrubovi podařilo vysvětlit důvody, proč musel koupit již druhého vlastního psa. Pokud by tak neučnil, byl by z kursu odeslán zpět a nemohl by se stát vůdcem služebního psa. Případně by musel být opětovně vyslán do některého z příštích kursů, pokud by mu bylo svěřeno nějaké erární mládě do ošetřování. Když paní Etele ukázal Altovu fotografii a zapáleně povídal o jeho vlastnostech a dovednostech, tak vše pochopila, i když na oko zůstala nazlobená. Rudolf Votruba byl velmi překvapen jak za tu dobu, co byl v Pyšelích, povyrostl a jaké pokroky udělal syn Jaromír, jemuž se pomalu blížily první narozeniny. Vyprávěl synkovi, že mu brzy přiveze krasného pejska a nad postýlku umístil Altovu fotografii.

Po návratu zpět do Pyšel již nebyl strážmistr Votruba zatěžován výčitkami svědomí a mohl se láskyplně věnovat Altovi a jeho výcviku. V rámci výcviku ve stopování byly kromě vlastních stop vůdce psa vypracovávány i stopy cizích osob a dále byly v rámci stopování vyhledávány vlastní i cizí předměty. Postupně bylo přecházeno od rovných stop ke stopám zatočeným do pravého úhlu či stopám čtvercového tvaru. K tomu byl přidán nácvik vyštěkání hledané osoby. Altovo přesné plnění cviků a vypracování jednotlivých druhů stop, včetně bezchybného rozlišování vlastních předmětů a cvičebních pomůcek bylo pro všechy samozřejmostí.

Pyšely při odpočinku

Další z přednášek se vztahovaly k praktickému použití služebního psa, chování vůdce služebního psa na místě činu, zacházení se psem na četnických stanicích, způsobu jejich pravidelného výcviku, kterému měla být denně věnována nejméně jedna hodina, vedení deníku o použití služebního psa a zpracovávání předepsaných hlášení a výkazů. Z oblasti pátrací služby obecně byly probírány otázky postupu na místě činu, nauka o stopách, popisování osob a daktyloskopii.

I přes stálé nácviky stopování, obranné a strážní služby, včetně utužování ostrosti psů na rukáv, byly opakovány cviky poslušnosti a obratnosti jednotlivých psů i ve skupině. S aportovanými předměty byly cvičeny skoky přes překážky a šplh.

Od počátku května, se dvanáctitýdenní výcvikový kurs dostal do poslední, závěrečné třetiny a pomalu se chýlil ke svému konci. Nastaly horečné přípravy k závěrečné zkoušce před obávanou, ale spravedlivou zkušební komisí tvořenou předsedou plukovníkem Josefem Ježkem, přednostou vojenské skupiny 13. oddělení ministerstva vnitra, majorem Pinkasem a velitelem Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, které od roku 1929 řídilo pyšelský ústav, majorem výkonným Josefem Povondrou.  

Z tohoto důvodu byl nyní kladen důraz zejména na nácvik vypracování cizích stop, aportování tří dřívek odložených na stopě a vyštěkání vyhledané osoby a dále na nácvik vyštěkání osoby ve skupině osob po navětření jejího pachu na odloženém předmětu a rozlišování cizích předmětů.

Stopy a předměty na ně byly nyní kladeny den před uvedením psů na stopu, aby výcvik odpovídal reálným situacím, při kterých docházelo k rekvírování služebních psů.

Alto dělal strážmistru Votrubovi radost doslova na každém kroku, při každém povelu a při každém cviku. Soužití psa s jeho pánem, ačkoliv trvalo pouze dva měsíce, působilo, jakoby se znali celá léta. Laskavý a trpělivý přístup, bez křiku natož bití, Alto odplácel svými výkony. Na jedné straně pokyny a gestikulace pána a mluva Altových očí vytvořila duševní splynutí této dvojice.

Předpovědi vrchního strážmistra Horáka i majora Pinkase nejen že Alto bezezbytku vyplnil, ale naprosto předčil očekávání všeúčastníků kursu. To bylo pro jeho majitele, strážmistra Votrubu, potvrzení návratnosti jeho nemalé investice.   

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Dnem zahájení činnosti pátracích stanic byly zrušeny evidence cikánů a potulných tlup vedené dosud na některých četnických stanicích. Důvodem k tomuto rozhodnutí bylo vydání zákona č. 117/1927 Sb. z. a n., o potulných cikánech ze dne 27. července 1927. K provedení uvedeného zákona ještě vydala vláda dne 26. dubna 1928 své nařízení č. 68/1928 Sb. z. a n.

Výnosem ministerstva vnitra č. 25.452/5 ze dne 16. května 1928 bylo policejním a politickým úřadům za součinnosti četnictva uloženo zpracování soupisu potulných cikánů, na základě kterého jim měly být vystaveny cikánské legitimace a kočovnické listy.

Z toho důvodu měly všechny četnické stanice nařízeno kontrolovat soustavně potulné cikány a informovat vždy řádně o jejich pohybu příslušné pátrací stanice. Povinnost kontroly potulných cikánů se samozřejmě týkala i pátracích stanic samotných.

Řádění potulných cikánských tlup se samozřejmě nevyhýbalo ani služebnímu obvodu kutnohorské pátrací stanice.

Fotografu strážmistru Oppeltovi byla v neděli 24. června 1928 přivedena strážmistry Josefem Kudlíkem a Františkem Mánkem z četnické stanice v Kutné Hoře skupinka pěti potulných cikánů z Růžičkovy tlupy, aby pořídil jejich fotografii pro potřeby rekogničního řízení s osobami poškozenými touto potulnou tlupou.

Z celkem devítičlenné tlupy se dvojici strážmistrů podařilo zadržet pouze pět jejích členů: Anežku Růžičkovou a jejího manžela Josefa Růžičku a tři jejich syny, Josefa, Jana a Karla.

Skupinka potulných cikánů

Pátrací stanice vedla v patrnosti dva případy krádeží drůbeže ze dne 9. června 1928, první spáchaný ku škodě dělníka Jaroslava Doležala z Kaňku č. p. 171, jemuž dvojice potulných cikánek odcizila ze dvora dvě slepice a druhý spáchaný ku škodě obuvníka Františka Tlamky rovněž z Kaňku č. p. 70, kterému byla ukradena jedna slepice a jeden kohout.

Šetřením četníků z kutnohorské četnické stanice bylo pouze zjištěno, že obě ženy přišly do Kaňku polní cestou od obce Grunty a po krádežích drůbeže se stejnou cestou vracely zpět, zřejmě do místa utáboření tlupy.

Potulná tlupa jako taková byla vypátrána až po několika dnech v táboře rozloženém za obcí Hořany, ve vzdálenosti necelých pět kilometrů od Kaňku. Nedaleko od jejich tábora bylo pod stromem objeveno peří ze slepic, a dokonce i péra z kohouta.

Kromě toho byl pátrajícím četníkům oznámen další případ krádeže 2 slepic, které se měla uvedená potulná tlupa dopustit v obci Dolany ležící zhruba jeden kilometr od cikánského tábora dne 14. června, a to ku škodě domkáře Jaroslava Výborného.

Až díky zásahu kutnohorské pátrací stanice se podařilo u obce Ratboř vzdálené dalších pět kilometrů od tábora dopadnout zbývající členy Růžičkovy tlupy: sestry Annu a Františku Růžičkovou a jejich bratry Štěpána a Jaroslava. I tato část potulné tlupy byla strážmistrem Oppeltem vyfotografována.

Poškození dělník Doležal a obuvník Tlamka z Kaňku dle předložených fotografií označili jako pachatelky krádeží drůbeže Anežku Růžičkovou a její dceru Františku. Z krádeže slepic u domkáře Výborného v Dolanech byly usvědčeny sestry Anna a Františka Růžičkovy.

Všechny tři usvědčené pachatelky byly dodány pro přestupek krádeže podle § 460 trestního zákona do vězení okresního soudu v Kutné Hoře a za své činy byly odsouzeny na tři týdny prostého vězení.

I po ukončení soupisu potulných cikánů a vydání cikánských legitimací a kočovnických listů trvala povinnost politickým úřadům vydávat cikánské legitimace potulným cikánům při dosažení věku 14 let a potulným cikánům starším 14 let, kteří cikánskou legitimaci doposud nemají.

Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze mající za úkol řízení pátracích stanic a jednotné řízení pátrací služby u četnictva bylo pověřeno, aby vedlo v patrnosti i potulné cikány coby Ústředí pro evidenci potulných cikánů ve smyslu § 1 výše uvedeného vládního nařízení.

 V návaznosti na toto nařízení byly všechny informace o kontrolách potulných cikánů a jejich tlup prováděné četnictvem zasílány prostřednictvím jednotlivých pátracích stanic na Ústřední četnické pátrací oddělení do Prahy.

Ze soupisů pohybu cikánů a jiných kočovných tlup a hlášení jejich pohybu byly vyloučeni majitelé nezávadných cestovních zábavních podniků: kolotočů, houpaček, loutkových divadel, cirkusů a podobně, kteří mají předepsanou produkční listinu, splňují příslušné právní předpisy, a kteří nezneužívají svého oprávnění ke krytí potulného života a páchání trestných činů.   

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

V pravé poledne v úterý 2. května 1933, právě když kuchařka babička Bolechová nalévala pánům četníkům polévku, zazvonil ve staniční kanceláři pátračky telefon.

Pohotovostní četník štábní strážmistr František Majer přijal hlášení četnické stanice Ivánka u Nitry v politickém okrese Nitra o spáchání loupežné vraždy v obci Pana, k níž došlo téhož dne před více než hodinou.

Velitelem hlídky pátračky byl tentokráte osobně její velitel vrchní strážmistr Procházka a dalšími členy byli štábní strážmistr Pícl, strážmistr Votruba a řidičem automobilu byl štábní strážmistr Dřevický. Jelikož se jednalo o vraždu spáchanou v malé obci vzdálené necelých dvacet kilometrů, a ještě k tomu před krátkou dobou, čímž byl předpoklad čerstvých stop po pachateli, byl vezen i služební pes.

Alto v sedu – prosím opravit kazy

Na místě činu se od velitele místní četnické stanice vrchního strážmistra Františka Stredanského velitel pátračky dozvěděl, že k činu došlo z hruba v půl jedenácté. Obětí činu je místní obchodnice Etela Veilová, která byla ve svém obchodě uškrcena a okradena. Podle dosavadního výsledku pátrání bylo odcizeno menší množství drobných peněz a dále zlaté a stříbrné předměty v celkové ceně zhruba jeden tisíc korun.

Při ohledání místa činu bylo zjištěno, že pachatel po zavraždění obchodnice uprchl dveřmi z obchodu vedoucími přímo na náves. Přitom obchod je v samotném středu obce. To mělo za následek značný pohyb osob. Před přivoláním četníků byla nepřítomná obchodnice hledána zákazníky a poté, co byla nalezena uškrcená za prodejním pultem, došlo ke srocení obyvatel obce.

Z tohoto důvodu nebylo možno použít služebního psa k vypracování stopy pachatele. Přesto strážmistr Votruba nechal Alta u mrtvoly obchodnice načichat ze šátku, jímž byla dotyčná uškrcena, pach jejího vraha. Poté se snažil uvést za humny dvora a zahrady domu zavražděné Alta, aby vyhledal nějakou stopu mající vztah ke spáchané vraždě. Tato snaha však nebyla korunována žádným výsledkem.

Za daných podmínek v tomto případě by sebelepší služební pes nedocílil žádného výsledku.

Zatímco štábní strážmistr Pícl pořizoval fotografie a náčrtek místa činu, byla vrchními strážmistry Procházkou a Stredanským vyslýchána služka a zároveň podnájemnice zavražděné Julie Ďuríková. Při déle trvajícím výslechu začala být Ďuríková nervózní a oběma zkušeným vrchním strážmistrům bylo jasné, že má s činem cosi společného. Z uvedeného důvodu byla zatčena a dodána do vazby okresního soudu v Nitře.

Následující den, při výslechu Ďuríková vrchnímu strážmistru Procházkovi sdělila, že loupežnou vraždu spáchal její milenec Jan Uherčík ze sousedního Velkého Cetína. Ihned poté byl Uherčík zatčen a při domovní prohlídce u něho byly nalezeny všechny odcizené předměty. Část odcizených peněz ale již stihl propít v hospodě.

Z tohoto důvodu byl Jan Uherčík rovněž dodán do vazby nitranského okresního soudu. Jelikož nebyl zjištěn žádný podíl Julie Ďuríkové na spáchaném zločinu, byla z vazby propuštěna. Ihned po propuštění se Ďuríková z podnájmu odstěhovala do své domovské obce Šurany.

Dalším vyšetřováním bylo žjištěno, že Uherčík, který byl momentálně bez práce, hodlal ukrást peníze a další cennosti v obchodě Etely Veilové. Při činu jej ale obchodnice přistihla, což se jí stalo osudným. V žádném případě však Uherčík, který do domu často přicházel za svojí milou, neplánoval zavraždění zaměstnavatelky své milé.

Strážmistr Votruba prováděl každodenně Altův výcvik, ke zdokonalování jeho schopností. Občas požádal některého z kolegů, aby se oblékl do ochranného obleku a představoval figuranta. Jakmile Alto spatřil na dané osobě místo četnického stejnokroje ochranný oblek, doslova neznal slitování. Z pevného stisku zubů Alto povolil vždy až na povel svého pána.   

 

Nácvik s figurantem v obleku

Časně ráno v sobotu 20. května 1933 vyžádala vyslání služebního psa pátračky četnická stanice Kojmatice v politickém okrese Nové Zámky do Velkého Kýru, kde došlo ke vloupání do mlýna a odcizení pšenice a mouky.

Vzhledem k tomu, že měl strážmistr Votruba volno po službě, naložilo jej s Altem motorové kolo řízené strážmistrem Tomkem doma. Právě se chystali k odchodu na výcvik za město.

Po příjezdu na místo činu vzdálené od Nitry patnáct kilometrů se od zástupce velitele místní četnické stanice štábního strážmistra Václava Suchochleba dozvěděli, že neznámí pachatelé odcizili ku škodě mlynáře Šimky celkem 7 pytlů pšenice o váze zhruba 5 metrických centů a 20 kg mouky v celkové ceně zhruba 900 Kč.

Pachatelé, kteří byli nejméně tři, se vloupali do mlýna po vypáčení dveří. Uvnitř mlýna byla nalezena zachovaná stopa bosé nohy, což nasvědčovalo tomu, že pouze jeden z pachatelů vešel dovnitř, zatímco ostatní zůstali venku a vytahovali jim podávané odcizené pytle.

U mlýna stojícího na břehu řeky Stará Nitra je z druhé strany veřejná, hodně frekventovaná ulice. Kromě toho provoz ve mlýně samotném nebyl po zjištění vloupání zastaven. Alto uvedený svým pánem na stopu tuto sledoval přes dvůr po pěšince k řece, kde byla uvázána loďka Ludvíka Dojčáka z Velkého Kýru číslo popisné 159. Zde Alto ve svém stopování ustal. Loďka byla běžně používána k přivážení obilí do mlýna a následně k odvozu semleté mouky či šrotu a z tohoto důvodu nebylo možno vyloučit, že pachatelé použili tuto loďku i k odvozu odcizených pytlů. Další stopování služebním psem tudíž nebylo možné.

Mlynářovo podezření padlo na jednoho ze zaměstnanců – mlynářského pomocníka Jana Sládečka, s nímž měl v poslední době nesrovnalosti a hádky vzhledem k jeho špatné pracovní morálce. Z tohoto důvodu byl mlynářský pomocník oznámen četnickou stanicí Komjatice okresnímu soudu v Nových Zámcích. A v pátrání po pachatelích nadále pokračovala místní četnická stanice.

Dalším z podobných případů, k němuž byl bezdůvodně rekvírován služební pes nitranské pátračky se stal ve čtvrtek 1. června 1933 v obci Kovarce v obvodu četnické stanice Oponice v politickém okrese Topolčany.

Po příjezdu motorového kola pátrací stanice na místo bylo od velitele místní četnické stanice vrchního strážmistra Josefa Barona zjištěno, že v noční době se dva neznámí pachatelé probourali zdí z ulice do obchodu Anny Bakové a zde odcizili jeden velký pytel mouky v ceně 400 Kč. Jak v obchodní místnosti, tak i venku na hlíně vybrané z otvoru ve zdi byly slabě znatelné otisky mužských bot velikosti asi 24 centimetrů, které vedly na ulici dolů obcí. To byl důvod, proč četnická stanice Oponice vyžádala vyslání služebního psa nitranské pátračky. 

Vzhledem k tomu, že se obchod nacházel uprostřed obce a ze všech stran byl obklopen frekventovanými ulicemi, nebylo však možno použít přivezeného služebního psa ke stopování.

Přesto jako na spolupachatele činu padlo podezření na nočního hlídače Štefana Jakubíka, který byl zadržen hlídkou pátrací stanice ve spolupráci s četníky z Oponic. Hlavním usvědčujícím důkazem proti nočnímu hlídači byly stopy jeho obuvi nalezené nejen na ulici u vybourané zdi obchodu, nýbrž i v obchodní místnosti.

Výslechem Štefana Jakubíka u obecního starosty se podařilo zjistit další spolupachatele činu, u nichž byla zajištěna část odcizené mouky.

Všechny na činu zúčastněné osoby byly postupně zadrženy a následně včetně nočního hlídače Štefana Jakubíka, jež se zpronevěřil svému poslání, udány okresnímu soudu v Topolčanech.

Přesto, že k vyšetření případu nepřispěl původně vyžádaný služební pes nitranské pátračky, byl pro všechny přítomné četníky důvod k oslavě, která se odehrála v zahradě místního hostince.

 

Četníci v zahradě restaurace

Velitel četnického oddělení major Hodinář byl opětovně nucen důrazně připomenout všem okresním četnickým velitelstvím v obvodu nitranské četnické pátrací stanice a jim podřízeným četnickým stanicím, nutnost dodržování zásad stanovených pro rekvizici služebního psa pátrací stanice ke stopování. Neboť sebelépe vycvičený služební pes totiž nedokáže dělat zázraky…

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Četnická stanice Křivoklát v politickém okrese Rakovník byla zřízena záhy po zavedení četnictva na území celé monarchie, dne 1. srpna 1850, neboť jak Křivoklát, tak Rakovník, byly sídlem okresního soudu.

V rámci c. k. četnictva tato stanice spadala pod pluk č. 2 se sídlem v Praze a byla zařazena do prvního křídla, jehož velitelství sídlilo rovněž v Praze, a do jeho třetí čety se sídlem velitelství v Příbrami.

Z počátku byla četnickou stanicí pětimužovou a postupem času se počet zde sloužících četníků zvýšil na sedm. V roce 1866 došlo ke změně organizace četnictva, při níž byly četnické pluky nahrazeny zemskými četnickými velitelstvími.

V květnu 1873 došlo k vydání zákona č. 119/1873 říšského zákoníku, nového řádu soudu trestního, který ukládal bezpečnostním úřadům, tedy i četnictvu „vyzvídati“ veškeré zločiny a přečiny stíhané z úřední povinnosti, a v případě, že nemohl konat sám vyšetřující soudce: bez odkladu mají neodkladná přípravná opatření učiniti, kterýmiž se může věc objasniti, aneb kteráž mohou zabrániti, aby známky trestného činu nebyly odstraněny nebo aby pachatel neuprchl.  Četník měl za povinnost jíti za známkami činů trestných, o nichž se dozví. Také má hleděti, vyzvěděti neznámé pachatele a vyhledati příčiny podezření k tomu vedoucí.

Na křivoklátskou četnickou stanici se v úterý 3. srpna 1875 pozdě večer dostavil řezník Moric Steinreich z obce Hřebečníky a udal, že mu v noci neznámí pachatelé zřejmě paklíčem otevřeli jeho krám a odcizili mu třicet liber hovězího masa, drštky, pět železných háků na maso, jeden řeznický nůž a jeden prázdný pytel, vše v ceně osm zlatých čtyřicet krejcarů.

Po zjištění krádeže vyslal řezník svého syna Morice, aby v okolí obce pátral po pachatelích tohoto činu. Steinreich mladší až odpoledne zastihl na pokraji lesa za obcí Hracholusky ve směru na Novosedly tlupu potulných cikánů rozložených okolo ohně. V kotlech a hrncích se vařilo velké množství masa. Na zemi ležel pytel, který byl odcizen z jejich řeznického krámu. Jelikož se mladý Moric bál přistoupit sám blíže k cikánské tlupě, vrátil se domů a vše sdělil otci, který šel do téměř dvě míle vzdáleného Křivoklátu, žádat četníky o pomoc.

Na místo se ještě v noci vydala trojice četníků. Na udaném místě však nalezli ještě vlažné ohniště, ale žádné osoby se zde již nenacházely. Druhého dne se podařilo pátrajícím četníkům zjistit v obci Týřovice od místního ovocnáře a domkářky, že v noci z pondělí druhého srpna potkali trojici podezřelých mužů, kteří se vyptávali, jak se dostanou do Hřebečníků, vzdálených z tohoto místa ani ne půl míle.   

C. k. četník na obchůzce

Ve středu 4. srpna 1875 bylo celé osazenstvo křivoklátské četnické stanice zaměstnáno případem rozsáhlejší krádeže, neboť v noci z úterý na středu se v samotném Křivoklátě prokopali neznámí pachatelé do krámu místního obchodníka s látkami, Aloise Löwyho, a odcizili z něho střižné zboží za 239 zlatých 76 krejcarů.

Na místě činu byly pod okny v blátě nalezeny stopy tří mužů, dvou bosých a jednoho v bačkorách, a u stop bačkor byla vždy vyvrtána holí kulatá díra. Velitel stanice závodčí Johann Kattner, nechal četníka Josefa Gaubeho obkreslit, změřit a zapsat velikost otvorů zanechaných po holi. Četník Gaube podle pokynu závodčího stopy obkreslil a jejich průměr změřil na jeden a půl palce.

Křivoklátští četníci neúnavně pátrali po celém staničním obvodě po pachatelích vyloupení dvou obchodů.

Až v noci na sobotu 6. srpna 1875 po celodenním pátrání četník Gaube přistihl u obce Slabce, v lese, nedaleko zdejší rybárny, skupinu tábořících potulných cikánů, tři spící muže a čtyři ženy. Ve světle hořícího ohně spatřil četník ve stromě zabodnutý zcela nový řeznický nůž.

Opatrně se tedy přiblížil k cikánskému ležení a podařilo se mu bez vědomí spících nůž vzít.

Jelikož se pomalu rozednívalo, odebral se četník Gaube do Hřebečníků, kde mu okradený řezník Steinreich potvrdil, že se skutečně jednalo o nůž, který mu byl před několika dny z jeho krámu odcizen.

Do Křivoklátu byl proto na četnickou stanici poslán jízdní posel pro přivolání četnické posily.

V sobotu krátce před polednem byl cikánský tábor křivoklátským četnictvem obklíčen a všichni přítomní, tři muži, a dokonce šest žen, byli zatčeni. Jednalo se o četnictvu důvěrně známou rodinu Janečkových. Vůdcem tlupy byla nejstarší z nich, šedesátosm roků stará Terezie Janečková.

Při prohlídce tábora bylo nalezeno již malé množství uvařeného hovězího masa, dále pytel a železné háky na maso odcizené v řeznickém krámě. Kromě toho zde bylo nalezeno i několik šperháků k otevírání zámků. Dále bylo v táboře nalezeno několik rolí čistého střižného zboží.

Tím bylo potvrzeno i důvodné podezření z vyloupení krámu Aloise Löwyho v Křivoklátě.  

Nejstarší z mužů, František Janeček, přecházel z místa na místo v rozšmajdaných bačkorách a opíral se o hůl, která po sobě zanechávala kulaté díry. Četník Gaube změřil jemu dobře známé otvory a ty měřily rovného jeden a půl palce!

Prostřední Matěj a nejmladší Josef chodili bosi stejně jako většina ostatních členů potulné tlupy.

Proto byli právem považování za pachatele obou nedávných krádeží vloupáním do obchodů.

Dalšími členy tlupy byla pětatřicetiletá Marie Janečková starší, čtyřiadvacetiletá Anna, sedmadvacetiletá Josefa, pětadvacetiletá Marie mladší a sedmnáctiletá Kateřina, všechny samozřejmě Janečkovy, přičemž jejich vzájemné příbuzenské vztahy nebyl schopen nikdo rozluštit.

Všech devět členů potulné tlupy bylo zatčeno a odvedeno do věznice okresního soudu v Křivoklátě.

Obchodník Löwy poznal v četnictvem zajištěných látkách svůj majetek, čímž bylo potvrzeno, že zatčení Janečkové mají na svědomí i vyloupení jeho obchodu se střižním zbožím.

Státní zástupce při křivoklátském okresním soudu vyšetřující oba případy nebyl schopen se zorientovat v příbuzenských vztazích mezi jednotlivými členy tlupy. Nejmladší z žen, Kateřina, která původně četníkům tvrdila, že je jí sedmnáct let, se před státním zástupcem začala vymlouvat, že jí ještě nebylo ani čtrnáct let, aby nemohla býti trestně postižitelná.    

Všichni beze zbytku za sebou měli pestrou trestní minulost, starší členové tlupy samozřejmě mnohem bohatší. Jednalo se o různé krádeže, ale i loupeže a samozřejmě také o potulku, pro níž byli opakovaně všichni trestáni bez rozdílu.

Ženské členky tlupy při výslechu shodně uváděly, že se živí šitím a opravami oděvů, které nabízejí hospodyním po vsích.

Nejstarší z mužů, František, se vymlouval, že našli v lese ohniště po nějakých světácích a u něho byl v trávě pohozený řeznický nůž, ten sebrali a zabodli jej do stromu, aby se prý o něj nikdo nepořezal.

Nedaleko ohniště ve křoví nalezli skrýš plnou látek, některé z nich si ponechali pro svoji potřebu a zbytek rozprodali po okolních obcích.

Úkolem křivoklátského četnictva nyní bylo vypátrat, kam zmizelo i dosud nenalezené střižní zboží.

V obcích Malé Slabce a Slabce bylo skutečně zjištěno několik žen, které od cikánek zakoupily ve dnech čtvrtého a pátého srpna látky. Nabídku na ušití oblečení z nich však odmítly.

Uvedené hospodyně při konfrontaci označily a usvědčily Marii Janečkovou starší, Josefu a Annu z prodeje kradeného střižního zboží.

Stopy hole používané Františkem Janečkem a svědectví četníka Gaubeho, stejně jako zajištěné šperháky a v táboře nalezené a dále četnictvem vypátrané a zajištěné střižní zboží, byly pro soud dostatečnými důkazy svědčícími proti členům potulné tlupy Janečkových pro spáchané zločiny krádeže.

Nic nebyly platné jejich výmluvy o opuštěném ohništi po světácích, ani čistě náhodou objevený úkryt s velkým množstvím látek.   

Ze soudní síně pražského trestního soudu

Pražským trestním soudem byli dne 6. listopadu 1875 uznáni vinnými ze spáchání zločinu krádeže, mužští členové tlupy pro dvojnásobné vloupání a ženy pro spoluvinu na druhé krádeži v Křivoklátě, jelikož se v jejich věcech mimo jiné jistě před časem odcizené věci našla část odcizeného střižního zboží.

Podle spoluviny na zločinech krádeže na věcech uzamčených byli odsouzeni František Janeček na 14 měsíců, Matěj na 18 měsíců, Josef na 7 měsíců, Terezie na 6 měsíců, Marie starší, Josefa a Anna na 4 měsíce, Kateřina na 3měsíce a Marie mladší na 2 měsíce vězení.

Obálka knihy Četnické erfolgy

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Velitel četnické stanice v Habrech, vrchní strážmistr Ladislav Kousal, oslovený na konci listopadu roku 1927 velitelem četnického oddělení v Čáslavi, kapitánem Aloisem Stibůrkem, s nabídkou funkce vedoucí síly nově zřizované pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Kutné Hoře, byl velmi polichocen. Výzvu velitele četnického oddělení vnímal jako ocenění své letité služby v četnickém sboru a funkci vedoucí síly na jedné ze čtyřiceti pátracích stanic bral jako nejvyšší metu, které mohl ve své služební kariéře dosáhnout.

Vrchní strážmistr Kousal si zakládal na tom, že v jeho staničním obvodě nezůstal jediný trestný čin neobjasněn. Toho si byli vědomi i přestupci zákona, a proto raději trestné činnosti buď zcela zanechali, anebo páchali své hříchy mimo Habry, v obvodech sousedních četnických stanic.

Jediným restem haberského staničního velitele byl několik týdnů starý případ podvodníka, který se vydával za lékaře. Za necelé dva měsíce působení v Habrech vylákal z důvěřivých obyvatel města a jeho okolí částku, která přesáhla čtyři tisíce korun. A to se určitě četnictvu nepřihlásili všichni poškození, respektive, všechny poškozené.

Předání četnické stanice s čistým štítem bylo pro pana vrchního strážmistra Kousala otázkou prestiže. S nabídkou učiněnou velitelem četnického oddělení souhlasil avšak s podmínkou, že musí dořešit případ toho podvodného lékaře. Kapitán Stibůrek v tom neviděl sebemenší problém, neboť dotyčný se dopustil zločinu podvodu a spolupůsobení s četnickými stanicemi při spáchání každého většího trestného činu je jedním z hlavních úkolů nově zřizovaných pátracích stanic.

Kapitán Alois Stibůrek

Spolu se svými osobními věcmi a spoustou příruček si do Kutné Hory vrchní strážmistr Kousal přivezl i složku s uvedeným případem.

Počátkem měsíce října 1927 přicestoval do Habrů dobře vyhlížející muž středních let, představil se jako Josef Chodský, praktický lékař. V ulici Na Páchu, na samém okraji města, si u vdovy Jarmily Procházkové v přízemí jejího domu pronajal místnosti pro lékařskou ordinaci. Zpráva o nově zavedené lékařské praxi se městem záhy rozkřikla. Napomohla k tomu zejména dvojice žen, dle vzezření dcera s matkou. Zatímco se prý starší z žen do lékařovy ordinace stěží za pomoci své dcery dobelhala, po hodině odcházela zcela bez opory. Osobám v čekárně spontánně líčila, podporována přitom dcerou, že jde o zázračného lékaře, neboť byla chromá a pan doktor ji zcela uzdravil. Od té chvíle bylo v ordinaci MUDr. Chodského stále plno. Pacientům, kteří byli jak z města, tak i z okolních obcí, ordinoval pan doktor vlastní „zázračné“ masti a kapky a za své léčení inkasoval nemalé částky.

První podezření, že není vše zcela v pořádku, pojal haberský lékárník. Když prohlašoval, že se jedná o neškodné aromatické masti a kapky, bez jakýchkoliv léčebných účinků, tak byl nařčen, že se snaží likvidovat konkurenci.

Po čase se informace o zvláštních léčebných praktikách doktora Chodského a o výhradách k nim ze strany pana lékárníka, donesly i veliteli četnické stanice. Když se zhruba v polovině listopadu začal vrchní strážmistr Kousal, po dohodě s předsedou místního okresního soudu, zajímat o podivné léčebné praktiky MUDr. Chodského, úspěšný lékař z ničehož nic z města zmizel.

Pan vrchní strážmistr se tím utvrdil, že se určitě jedná o podvodníka a začal zjišťovat pacienty, kteří se podrobili jeho léčení. Seznam, který čítal více než sto jmen, tvořily převážně ženy. Částka inkasovaná za léčení činila téměř 4.000 Kč.

Z nově zařízené kanceláře kutnohorské pátrací stanice byl rozeslán první pátrací oběžník adresovaný všem okresním četnickým velitelstvím v Čechách. Kromě jména a vcelku podrobného popisu „zázračného“ lékaře, obsahoval pátrací oběžník i popis jím užívaných praktik.

Ani ne po dvou týdnech přišla zpráva z četnické stanice Konecchlumí v politickém okrese Jičín, že se dle popisu určitě jedná o několikráte trestaného Josefa Choda z Mlázovic, který, páchá svoje podvody za vydatné pomoci své snoubenky Karolíny Maškové a její matky Anny Maškové, která předstírá zázračně uzdravenou chromou ženu.

Po několika dnech nato došla zpráva z četnické stanice Luštěnice v politickém okrese Nové Benátky, že v obci Stružinec byl zatčen Josef Chod, vydávající se za MUDr. Chodského, který si počátkem prosince roku 1927 pronajal od tamní chalupnice Koláčkové místnosti pro svoji ordinaci. Za několik týdnů svého působení vylákal na důvěřivých osobách téměř 3.000 Kč. Josef Chod skončil pro podezření ze spáchání zločinu podvodu ve věznici okresního soudu v Nových Benátkách. Následně došlo četnickou stanicí v Konechchlumí k zatčení jeho pomocnic Anny a Karolíny Maškových z Mlázovic.  

Tím pádem mohl vrchní strážmistr Kousal, předat svému nástupci, kterým se stal vrchní strážmistr Josef Volštát, s čistým svědomím svůj úřad.

Podvodník Josef Chod byl prvním zločincem z povolání, kterého vypátrala kutnohorská pátračka.      

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

    

V létě roku 1931 došlo v Hradci Králové ke zvláštnímu případu. Správa tamního krajského soudu zjistila vyloupení pokladny, v níž byly uloženy různé doličné předměty, zejména ty vzácnější jako klenoty a jiné cennosti.

Případ byl okamžitě prezidentem krajského soudu telefonicky oznámen pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Hradci Králové působící v celém obvodu královéhradeckého krajského soudu.

Hlídku pátračky, která se na motorovém kole s postranním vozíkem v mžiku dostavila do soudní budovy vedl osobně její velitel vrchní strážmistr Jaroslav Šiktanc a jejím členem byl i vůdce služebního psa štábní strážmistr Josef Arazim se služebním psem, fenou německého ovčáka Sylvou.

Na místě bylo zjištěno, že v soudní budově se momentálně pohybuje značné množství osob, a tudíž nepřipadá v úvahu použití služebního psa Sylvy vedené štábním strážmistrem Arazimem. Dále bylo zjištěno že došlo k vyloupení ocelové pokladny v soudní kanceláři přes zámky. Dveře dané kanceláře byly v oblasti zámku vypáčeny. Naproti tomu nebylo zjištěno, kudy pachatel do budovy vniknul. To nahrávalo domněnce, že se mohl v rozlehlé soudní budově předchozího dne schovat a nechat se zde zamknout a následně odejít po jejím odemknutí pro veřejnost druhého dne. Problémem bylo, že daná kancelář nebyla pravidelně soudními úředníky navštěvována a její vyloupení bylo zjištěno až s odstupem několika dní. Tudíž nebylo jasné, kdy k činu vlastně došlo.

Provedenou inventurou bylo zjištěno, že z vyloupené pokladny byly odcizeny skvosty v celkové ceně přesahující 40.000 Kč.

Přes veškerou snahu příslušníků královéhradecké pátračky se ani po rozeslání pátracích oběžníků na všechny četnické stanice, pátrací stanice a státní policejní úřady v celém státě s popisem případu a podrobným popisem odcizených věcí se pachatele činu nepodařilo dopadnout. Z toho důvodu musel být zapsán do Přehledu činů, jichž pachatelé zůstali nevypátráni.

Vážně podezření padlo na vrchního soudního oficiála Jana Václavíka, avšak nebyly proti jeho osobě zjištěny žádné přímé důkazy.

Až po více než roce v říjnu roku 1932 se tamní pátrací stanici přihlásil královéhradecký klenotník Jaroslav Souček s tím, že byl jednou ženou požádán o ocenění smaragdového prstenu v ceně 8000 Kč, v němž poznal svůj majetek, který mu byl před lety odcizen při vloupání do jeho klenotnického závodu. Ženě, o níž zjistil, že se jmenuje Anna Stránská sdělil, že uvedený šperk je téměř bezcenný a vykoupil jej od Stránské za pouhých 40 Kč.

Pátračka okamžitě rozjela svoji činnost a zjistila, že Anna Stránská žije ve společné domácnosti s jistým Oldřichem Dvořákem, který má svůj trestní list poskvrněn několika záznamy o odpykaných trestech. Poslední z nich dokonce před více než rokem odpykával ve věznici královéhradeckého krajského soudu.

Z uvedeného důvodu byli jak Dvořák, tak Stránská zatčeni a dodáni do vyšetřovací vazby. Aby bylo zabráněno případným problémům v budově krajského soudu v Hradci Králové, byli oba umístěni ve věznici krajského soudu v Mladé Boleslavi.

Výslechy vedenými vrchním strážmistrem Šiktancem bylo zjištěno, že trestanec Oldřich Dvořák domovsky příslušný do Unhoště v politickém okrese Kladno si ve věznici krajského soudu v Hradci Králové odpykával uložený šestiměsíční trest. V rámci svého trestu několikrát uklízel kanceláře krajského soudu. Přitom měl možnost podrobně se seznámit s budovou krajského soudu a jeho jednotlivými místnostmi. Po svém propuštění, na místo toho, aby byl trestem napraven, vydal se opět na cestu zločince. Po několika málo týdnech přišel ve všední den do soudní budovy, schoval se zde a nechal se v budově přes noc zavřít. V noci se vloupal do kanceláře, v níž byly uloženy různé doličné a zajištěné předměty a cennosti. Druhý den ráno, po otevření budovy pro veřejnost jakoby nic jak se svým lupičským náčiním, tak i se svým lupem odešel.

Další pátrání četnictva bylo zaměřeno na zbývající uloupené klenoty. Podařilo se nalézt a zajistit platinový náhrdelník v ceně 18.000 Kč. O něm Dvořák nejprve uvedl, že jej hodil do piletického potoka. Jím označené místo bylo důkladně četnictvem prohledáno, avšak bezvýsledně.

Až při dalším výslechu Dvořák uvedl, že náhrdelník daroval jisté Marii Zimové z Velkého Poříčí u Hronova. Zimová při konfrontaci s Dvořákem doznala, že si šperk uschovala u své matky, poté co si jej u zlatníka nechala opravit, a dokonce si u zlatníka zjišťovala jeho cenu. I Zimová byla zatčena, jelikož věděla o tom, že šperk pochází z krádeže a byla dodána do vazby ve věznici krajského soudu v Hradci Králové.

Královéhradecká pátračka zjistila i úkryt zlatých hodinek, o kterých při výslechu Dvořák vrchnímu strážmistru Šiktancovi uvedl, že z obavy před usvědčením je předal neznámému muži. Pátráním bylo zjištěno, že oním mužem byl Ladislav Hladík z Rudné u Prahy, u něhož byly hodinky skutečně nalezeny. Hladík byl rovněž zatčen a dodán do vazby ve věznici krajského soudu v Praze na Pankráci.

Nepodařilo se prozatím vypátrat poslední odcizený klenot, a to pánský prsten v ceně 4500 Kč.

Největším zadostiučiněním bylo zatčení a usvědčení Oldřicha Dvořáka pro neprávem podezřívaného vrchního soudního oficiála Václavíka.

Vrchní strážmistr Jaroslav Šiktanc

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Velitel pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Českých Budějovicích vrchní strážmistr Jan Kadlec vyprávěl o případu několikanásobného žháře, kterého usvědčily stopy bosých nohou.

Od počátku roku 1930 docházelo v obci Libín spadající do obvodu četnické stanice Ledenice v soudním okrese Lišov k požárům, které byly nepochybně úmyslně zakládány.

V polovině roku se již jednalo o pátý případ a způsobené škody představovaly statisícové částky.

To bylo ostatně důvodem, že se libínskými případy začala kromě místně příslušné četnické stanice Ledenice intenzivně zabývat i českobudějovická pátrací stanice.

Jako v pořadí šestý vypukl požár na půdě obytného stavení rolníka Františka Kubíčka v Libíně a tento záhy zachvátil celé stavení hrozil zkázou i sousedním hospodářským budovám.

K požáru se sjelo několik hasičských sborů, nejen z místa, ale i z širokého okolí a s vypětím sil se požár podařilo zdolat a zabránit jeho rozšíření na další budovy a usedlosti v obci.

Kromě hlídky ledenické četnické stanice se na místo dostavilo i plně obsazené motorové kolo pátračky z Českých Budějovic.

Vyšetřováním četnictva bylo zjištěno, že požárem způsobená škoda není kryta pojištěním. Tím pádem byl vyloučen motiv založení požáru s cílem získat výplatu pojistky, jak bylo uvažováno ve třech z pěti předchozích případů.

Požár v Kubíčkově usedlosti způsobil v obci i jejím okolí nebývalý rozruch a byl doplňován výtkami na adresu četnictva, že není schopno dopadnout a usvědčit žháře, který musí pocházet z obce samotné.

Zpočátku nebylo možno, stejně tak jako v předchozích případech, zjistit vlastní příčinu požáru. V tomto případě se však na četníky usmálo přece jen štěstí.

Podezření padlo na 21 roků starého syna místního rolníka Karla Pumpera. Obyvateli obce byl slabomyslný mladík podezírán již v minulých případech, avšak se jej nepodařilo usvědčit. Vědělo se o něm, že si rád ve své slabomyslnosti dělá ohně, kolem kterých poté obíhá a modlí se při tom.

Pozorný fotograf pátrací stanice nalezl v blátě u vyhořelého Kubíčkova statku stopy bosých nohou. Tytéž stopy byly i na kmeni stromu těsně přiléhajícího k vyhořelé budově, kudy nepochybně lezl žhář, když stavení zapaloval.

Právě stejné stopy zanechával Karel Pumper, který stále pobíhal okolo požářiště. Proto byl mladík předveden k obecnímu starostovi a zde byl vyslýchán. Jakoukoli vinu na založení tohoto i předchozích požárů však odmítal.

Mezitím byly stopy ofotografovány a odlity do sádry. Spolu s těmito důkazy byl Karel Pumper zatčen a dodán do vazby okresního soudu v Lišově.

Jelikož se všeobecně vědělo, že mladík je duševně zatížen, bylo navrženo zkoumání jeho duševního stavu a podle jeho výsledku nebyl byl mladík dodán do vazby krajského soudu v Českých Budějovicích, nýbrž do ústavu pro duševně choré.

Na první dojem Pumper zpočátku působil na znalce jako člověk za své činy plně zodpovědný. Po hlubším zkoumání ale soudní znalci konstatovali ve svém závěru známky duševní zaostalosti. Tím pádem nemohl být činěn odpovědným za požáry v obci, které však po jeho dodání do ústavu pro choromyslné ustaly.   

               

Otisk bosé nohy ve stoji a v chůzi

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.