Obnova vzpomínkového místa na Hanu Zagorovou

Umělec Josef Rataj obnovil v Praze vzpomínkové místo pro Hanu Zagorovou. Zpěvačka zemřela loni 26. srpna 2022 ve věku 75 let v Praze. Na základě této události vznikl portrét zpěvačky Hany Zagorové na zdi vedle Skautského institutu na Kampě spontánně hned den po odchodu. Během roku však portrét byl přemalován a zničen. Lidé neměli kam zapalovat pro Hanku svíce. Umělci Ratajovi to bylo líto, tak vytvořil nové dílo. Letos tedy zeď ozdobily hned čtyřmi portréty ve stylu pop-art. Lidé opět začali na místo uctívat památku Hanky Zagorové. Uvažuje se, že by pietní místo mohlo zůstat, tím, že by se dílo zaskliklo. To však ukáže čas…

První portrét v roce 2022

Foto: internet 

Postimpresionismus: Paul Cézanne, otec moderního umění. Odbdivoval ho i Henri Matisse!

Paul Cézanne se narodil 19. ledna 1839 v Aix-en-Provence ve Francii. Cézanne,  francouzský postimpresionistický malíř, často nazývaný „otec moderního umění“, jehož díla položila základy spojení mezí koncepcí malby 19. století a radikálnějšího 20. století (hlavně kubismu). Snažil se dosáhnout syntézy  realistického zobrazení, osobního výrazu a abstraktního obrazového řádu. Henri Matisse obdivoval jeho nakládání s barvou, Pablo Picasso rozvinul jeho plošné kompoziční struktury do kubismu. Picasso a Matisse dokonce říkali, že Cézanne je “otcem nás všech”. Cézanne používá jasné barvy a drobné a citlivé tahy štětcem. Cézanne se zajímal o zjednodušování přirozených forem věcí na jejich geometrickou podstatu. Zabýval se perspektivou, aby v divákovi vyvolal nový estetický zážitek.

Zátiší s jablky

Zátiším s jablky Cézanne ukazuje, že zátiší – za jeho doby ten nejubožejší žánr – může být nástrojem k věrnému zobrazení světla a prostoru. „Malování podstaty obrazu není jen obyčejným kopírováním předmětů na plátno,“ napsal, „jde o uvědomění si pocitů a vjemů.“ Okraje ovoce v míse jsou nedotažené a zdá se, jakoby se pohybovaly. Pravidla perspektivy jsou také porušena, pravý roh stolu se naklání dopředu. Některé části plátna jsou ponechány téměř nahé a obraz tak působí částečně nedokončeně. Zátiší s jablky je víc než jen imitace života; jde o rozvoj divákova vidění a samotné podstaty malování.

Břehy Marne v Creteil

Podobně jako na řadě dalších obrazů z okolí řeky Marne, které Cézanne vytvořil kolem roku 1888, i zde svým obdivovatelům i kritikům představuje velmi čisté a přesvědčivé ztvárnění vody, kterého dosahuje zrcadlovým odrazem břehu na poklidné hladině. Na plátně pracuje primárně se zeleno-modrými barvami, jejichž odstín se trochu ztmavuje ve snaze zachytit hloubku řeky. Barevně vybočujícím celkem je drobná budova ve středním pásmu obrazu na pravé straně. Zde kontrastně Cézanne nanáší červenou barvu střechy a celkově světlejší odstíny fasády domu.

Hora Sainte-Victoire

Oblíbeným předmětem Cézannových obrazů byla hora Mont Sainte-Victoire poblíž jeho rodného města Aix-en-Provence, kam se vracel celý svůj život. Cézannovo zjednodušení přírody do geometrických tvarů a jeho ničím neomezené užití barev později inspirovalo kubismus a fauvismus.

Hráči karet

Cézannův obraz Hráči karet, na kterém jsou zobrazeni muži, kteří u stolu hrají karty. V první polovině devadesátých let 19. století Cézanne namaloval pět různých verzí tohoto motivu, které se mimo jiné liší v počtu vyobrazených osob.

Zátiší

V porovnání se zátišími z dřívějších let je Zátiší velkým posunem vpřed, jak v ostrosti a jasnosti, tak v detailnosti. Ještě stále můžeme pozorovat prvky Cézanneho ranného stylu, například v tmavším pozadím, ale tmavé stíny byly již značně eliminovány. Kompozice je jednoduchá a vyznačuje se Cézannovou touhou po stabilitě, uzavření a ucelenosti. Neuvěřitelná je také navzájem si odpovídající vyrovnanost křivek a rovných čar, které se navzájem doplňují v dokonalé souhře.

15. října 1906 ho při malování v plenéru zastihla bouře a malíř ztratil vědomí. Prochladl a v důsledku toho dostal zápal plic. Na něj 22. října zemřel. Pochován byl v Aix na hřbitově u kostela sv. Petra. Roku 1954 byl jeho dům s ateliérem v Chenin des Lauves otevřen a upraven na muzeum.

Foto:   www.slavneobrazy.cz

Fauvismus: Henri Matisse

Henri Matisse se narodil 31. prosince 1869 v severofrancouzském městě Le Cateau-Cambrésis. byl francozský malíř, sochař a grafik, proslulý svou prací s barvou a svým brilantním kreslířským uměním. Byl hlavní postavou uměleckého směru zvaného fauvismus. Spolu s Picassem patří k výtvarníkům, kteří nejvíce ovlivnili vývoj umění v druhé polovině dvacátého století. Během své dlouhé umělecké kariéry prošel snad všemi hlavními uměleckými směry – od impresionismu až po abstrakcionismus. V raném období používal živelnou kompozici impresionistů, ovšem s jistou formální strukturou. Ovlivnilo jej arabské umění, s nímž se setkal na svých cestách do Maroka a Alžíru (dekorativnost arabské keramiky, bohatost detailů tapisérií). Ve svém druhém období začal používat abstraktní linie a kontrast mezi hmotou těla a plochým pozadím svých portrétů a aktů. Postavy na obrazech jsou pojaty jako sochy – Mattise dosáhl velké expresivity výborným rozložením hmoty na obrazu a čistotou obrazu. Divákům dokázal, že i přes velkou úspornost výrazových prostředků, lze dosáhnout výborného výsledku i u něčeho tak citlivého jako je ženský akt.

Henri Matisse

Tanec

Jeden z nejslavnějších Matissových obrazů. Pro fauvisty byla důležitá barva, které používali v malém spektru, ale o to sytější a kontrastnější. Naznačený pohyb vyjadřuje rychlost a dynamiku tance. Pozice těl pak prožitek z tance a emoce, které se sebou přináší. Celkově z obrazu dominuje radost, které se na Matisse na jinak často melancholických obrazech vyhýbá.

Hudba

Velmi podobné obrazu Tanec, stejná barevnost; dynamika tohoto obrazu není však shodná s dynamikou druhého obrazu, postavy zde jsou statické: dvě z postav hrají na hudební nástroj.

Zlaté rybky

Jediný trojrozměrný předmět zde je skleněná nádoba s rybkami, ostatní předměty se nacházejí ve stejném plánu; mísí se zde tóny růžové a zelené.

Červený pokoj

Modrý akt I.

Růžový ateliér

V posledních letech života trpěl Matisse anginou pectoris a astmatem. přesto i nadále pracoval. Jeho posledním dílem byl návrh na vitráž později zvanou Rockefellerova růže. Zdobí unitářský kostel v Pocantico Hills ve státě New York. Zemřel 3. listopadu 1954 ve svém domě v Cimiez na infarkt. Na tamním hřbitově je – společně se svou bývalou manželkou – také pochovaný.

Foto:   www.slavneobrazy.cz

Vincent Willem van Gogh

Vincent Willem van Gogh se narodil ve vesnici Groot Zundert 30. března roku 1853. Pocházel z protestantské vlivné rodiny a jeho rodiče, otec Theodorus van Gogh, místní pastor a matka Anna Kornelie Carbentová, se velmi usilovně starali o malého Vincenta, který se narodil, jako jedno z šesti jejich dětí. Jedná se o jednu z největších osobností světového výtvarného umění, která je dnes pravděpodobně nejznámější postavou nizozemské historie. Fauvista, expresionista, génius – Vincent van Gogh byl jedním z nejslavnějších a nejvlivnějších umělců všech dob. Během svého života se však nedočkal žádného většího uznání. Po sebevraždě zastřelením 27. července 1890 jeho popularita vzrostla. Van Goghova díla se dnes prodávají v řádech desítek milionů dolarů.


Vincent Willem van Gogh

Ačkoliv Vincent van Gogh během svého života vytvořil v relativně malém časovém intervalu deseti let zhruba 900 maleb a 1100 kreseb. S malováním začal už v době, kdy pracoval jako horník. Nejdříve trénoval pouze skici uhlem, poté se na rady svého bratra Thea rozhodl, že se bude malování věnovat intenzivněji, a dkonce se zapsal i na kurz. Následně našel vlastní styl, který ho vynesl ke hvězdám, bohužel až po smrti; za svůj předčasně skočnený život prodal jen jediný výtvor, jmenoval se The Red Vineyard a udal ho v Belgii za 400 franků 7 měsíců před svou smrtí. Posmrtně však jeho sláva stoupala závratnou rychlostí; zejména po výstavě v Paříži 17. března 1901, tedy 11 let po jeho smrti.

Některé z Goghových maleb zaujímají vysokou pozici v seznamu nejdražších maleb na světě. 30. března 1987 byl prodán Goghenův obraz Kosatce za tehdy rekordních 53,9 milionu dolarů a 15. května 1990 zlomil jeho Portrét doktora Gacheta další rekord, když se ho podařilo prodat za 82,5 milionu dolarů.

Portrét doktora Gacheta

Slunečnice

Obrazů Slunečnic Gogh namaloval celou řadu. První sérii v roce 1887, v níž zachytil položené květy slunečnic. V druhé sérii z roku 1888 z Arles maloval již Slunečnice ve váze. Tato série byla spojena s Paulem Gauguinem, neboť byly součástí výzdoby jeho hostinského pokoje v Arles. První dvě varianty obrazu byly tmavé a teprve ta třetí a čtvrtá dostaly typickou žlutou barvu (jednou s modrozeleným a podruhé se žlutým pozadím). Aby toho nebylo málo namaloval Gogh v roce 1889 další verze, či spíše kopie Slunečnic z druhé série. Pro Gogha žlutá barva slunečnic představovala štěstí a optimismus a považoval jejich malbu za velkou výzvu („Ne každý v sobě najde takový žár, aby roztavil toto zlato a tóny těchto květin. Vyžaduje to energii a soustředění celé bytosti“). Tento obraz je třetí verzí z druhé série.

Kosatce

Kosatce je jedna z mnoha maleb Vincenta van Gogha, na stejné téma. Gogh ho namaloval, zatímco pobýval v Saint Paul-de-Mausole v Saint-Rémy-de-Provence ve Francii. Oproti ostatním dílům z tohoto období, Kosatce postrádají napětí typické pro jeho pozdní tvorbu. Gogh tento obraz nazval „hromosvod pro moji nemoc“, protože věřil, že když bude pokračovat v tvorbě, zarazí tak další rozvoj šílenství své duše.

Žlutý dům

Na obraze s alternativním názvem Ulice, jak ho van Gogh později s oblibou nazýval, je ztvárněn dům na Lamartinském náměstí, ve kterém si malíř v květnu 1888 pronajal 4 pokoje. Obýval pravé křídlo domu – pokoj v prvním patře na pravé straně s oběma otevřenými okenicemi obýval po dobu devíti týdnů malíř Paul Gauguin, v pokoji s vedlejším oknem se nacházela van Goghova ložnice. V levém křídle domu sídlil obchod s potravinami. Dům byl v průběhu let několikrát přestavován, roku 1944 byl silně poničen během bombardování a později byl kompletně zbourán a už nebyl znovu vystavěn.

Hvězdná noc nad Rhônou 

Od svého příjezdu do Arles v únoru 1888 byl van Gogh fascinován noční oblohou, nad jejímž ztvárněním dlouhou dobu přemýšlel. V jednom ze svých dopisů své sestře napsal: „Často mi připadá, že noc más snad ještě bohatší barvy než den“. V září 1888 se konečně pustil do práce nad opěvovaným tématem. Na obraze Hvězdná noc nad Rýnem zachytil barvy přesně tak, jak k němu promlouvaly a zvěčnil tak odrazy plynových lamp na vodě i milenecký pár v popředí. O pár měsíců později, když byla potvrzena jeho mentální porucha, namaloval jeden ze svých nejznámějších obrazů na stejné téma, Hvězdná noc, kde se jeho křehká psychika plně projevila.

Rybářské čluny u Saintes-Maries

Rybářské lodě v Saint-Maries jsou zachycením pohybu energie vody, tak jak si ji představoval van Gogh. Svou speciální technikou ovlivněnou japonským tiskem, přináší do obrazu život. Vzniklo i několik perokreseb stejného tématu.

Ložnice v Arles

Název Goghova Ložnice v Arles se pojí se třemi velmi podobnými obrazy z let 1888-1889. Všechny tři obrazy představují Goghovu ložnici v domě na náměstí Lamartine v Arles ve Francii. Celý dům i s nejbližším okolím, malíř ztvárnil na obraze Žlutý dům. V dopise svému bratru Theovi van Gogh vysvětluje, že nápad na obraz vznikl v jeho hlavě díky nemoci, kvůli které musel po několik dnů zůstat doma. V dopise dokonce přikládá náčrt toho, jak bude kompozice vypadat, a v textu detailně popisuje, jaké barvy využije.

Mnoho lidí se posléze domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Pšeničné pole s vránami (zřejmě kvůli výrazně turbulentnímu stylu). Ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny. 27. července 1890 se ve věku 37 let postřelil do břicha. Aniž by si uvědomil, že je smrtelně raněn, vrátil se do hostince Ravoux, kde dva dny nato zemřel před zraky svého bratra Thea. Jeho poslední slova zněla: „La tristesse durera toujours.“ („Smutek potrvá navždy.“) Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo – neschopen smířit se s bratrovou smrtí – zemřel o šest měsíců později a na žádost jeho ženy byl pochován vedle Vincenta.

Umění z popelnice

Umělec z Portugalska tvořící pod jménem Bordalo II se narodil v roce 1987. Svou generaci vnímá jako vrcholně konzumní a její bezohlednost a chamtivost, která vládne světu, se snaží ukázat pouličním uměním, které vzniká z odpadků. Volba materiálu upozorní na udržitelnost, která je nutná a oživuje prostředky její destrukce.

Bordalo se tedy hlavně zaměřuje na témata ekologie, recyklace odpadu, proto používá odpadky, jako jsou pneumatiky, vraky aut, spotřebiče, plastové věci, plechovky atd. Díla můžete vidět například v portugalské Coimbře nebo Loures nebo i v Belgii ve Vilvoorde atd.

 (foto: Profimedia, wikipedie, volně na internetu)

Nejslavnější malíř s českými kořeny: Gustav Klimt

Rakouský malíř Gustav Klimt je jedním z nejvýznamnějších malířů přelomu 18. až 19. století. Gustav Klimt se narodil 14. července 1862 v Baumgartenu u Vídně. Jeho otec byl zlatník a rytec z Travčic u Litoměřic. Spoluzakládal slavnou vídeňskou secesi a obecně je považován za jednoho z průkopníků symbolismu.

Je znám hlavně pro své portréty, vyznačujících se podmanivou krásou a rafinovanou smyslovostí, které se často pojí s víceméně zjevným erotickým nábojem, ale byl také výborným krajinářem. Navrhoval i nábytek a umělecké předměty. V císařské Vídni na přelomu 20. století byl však váženou uměleckou osobností, předsedou uměleckého sdružení Secese a vykonavatelem prestižních veřejných zakázek.

Gustav Klimt již v mládí projevoval výrazné nadání pro kresbu a malbu a umělecké sklony měly i oba jeho bratři. Ve čtrnácti letech byl přijat na vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu. Ještě v průběhu studia vytváří Gustav umělecké trio se svým bratrem Ernstem a spolužákem Franzem Matschem a společně se ucházejí o zakázky. Z jejich dílny pochází například výzdoba divadla v Karlových Varech nebo v Liberci, kde dodnes můžeme vidět původní malovanou oponu. Věhlas jejich ateliéru ve Vídni rostl, získávali prestižní státní zakázku na výzdobu hlavního schodiště císařského divadla, která jim otevřela dveře do nejvyšší společnosti. Gustav Klimt je za práci na tomto projektu oceněn samotným císařem.

11. ledna 1918 Klimta v jeho ateliéru ranila mrtvice. Ochrnul na polovinu těla a byl převezen do vídeňského sanatoria, tam 6. února 1918 zemřel na zápal plic způsobený epidemií španělské chřipky. Pochován je na vídeňském hřbitově Hietzing.

Foto: wikipedia.org, ceskegalerie.cz

Řád chaosu v divadle aneb výstava pokračuje až do konce prázdnin!

Výstava Poezie surrealismu, která zde byla zahájena 24. května, pokračuje i v červenci a srpnu. Umělecká formace Řád chaosu, v podání tří českých výtvarníků, Jany Tesaříkové, Zdeny Bočarové a Vladimíra Kočičky, ovládla přes léto divadlo v Počernicích!

Po krátké přestávce, kdy se v hale divadla v Horních Počernicích malovalo, je výstava Poezie surrealismu, která zde byla zahájena 24. května, opět instalována a k dispozici návštěvníkům. Výstava představuje díla členů výtvarného sdružení Řád chaosu Jany Tesaříkové, Zdeny Bočarové a Vladimíra Kočičky a potrvá po celé léto až do 8. září. Trojice výtvarníků chystá na toto období také komentované prohlídky, o jejichž termínech bude včas informovat. Ale i bez komentáře můžete výstavu navštívit podle své potřeby a nálady, díla k vám zcela určitě zahovoří srozumitelným jazykem!

Jak to vlastně všechno začalo?

Někdyv roce 2016 se v galerii Amadeus v Klimentské ulici v Praze konala jedna z pravidelných vernisáží. Výjimečná se stala tím, že se na ní potkaly Jana Tesaříková a Zdena Bočarova. Ota, tehdy ještě přítel paní galeristky, je seznámil a ony po družném hovoru dospěly k rozhodnutí: budeme spolu vystavovat. A aby na to nebyly samy, domluvily se, že osloví své přátele umělce, zda by se k nim nepřidali. Jana hraje na kytaru v black metalové kapele Katarze a její spoluhráč na basu Jirka Motl maluje. Stal se třetím členem party. Zdena v té době vystavovala s kamarádkou z Trutnova, vyzvala tedy ji. A byli čtyři. Pro svou první společnou výstavu našli prostor v pražské Truhlářské ulici a dohodli i termín – listopad 2016. Jenomže Zdenina kamarádka právě v tu dobu měla jiné starosti – pobyt v nemocnici –, bylo tudíž nutné najít čtvrtého. Zdena si vzpomněla na skvělého malíře a grafika Vladimíra Kočičku, oslovila ho a on souhlasil. Navíc se ukázalo, že se zná s Janou, což všem připadlo jako dobré znamení.

Výstava pod názvem Řád chaosu byla zahájena za hojné účasti uměnímilovného publika a nové výtvarné sdružení bylo na světě. Jako název si zvolilo právě ten z plakátu své první společné výstavy.

Vůbec nevadilo, že skupina je věkově nesourodá, každý maluje jinak a mají různé další zájmy – i když hudba je blízká všem a taky poezie, což potvrdili už na první výstavě, kdy recitovali své verše. Čtyři výtvarné rukopisy musejí vést zákonitě k chaosu, ale přesto jejich výstavy jako celek prokazují jistý řád – prostě spolu ladí.

Od té první výstavy uplynula už řádka let, přičem každý rok se skupina někde představila se svou novou tvorbou – v Milovicích, Horních Počernicích, v různých galeriích v Praze, zvláště pak v Galerii U milenky, která už bohužel přestala existovat. Specifikem sdružení jsou témata, kterými svou tvorbu inspirují: úplně první Mršina (podle Charlese Baudelairea) vyvolala u návštěvníků Milenky pozdvižení. Dalšími inspirátory byl E. A. Poe a jeho Havran a současně K. H. Mácha a jeho Máj. Ze spojení těchto dvou námětů vznikla díla velmi zajímavá, opět k nim každý přistoupil po svém. Inspirativní byl i K. J. Erben se svou Kyticí.

Po čase si Jiří Motl vzal tvůrčí dovolenou a skupina zůstala tříčlenná, ovšem zve si hosty, o nichž ví, že výstavu obohatí. Všichni členové sdružení jsou milovníci tvoření s různým stupněm příslušného vzdělání. Tvoření je totiž nejlepší životabudič, který je vhodné konzumovat denně, neboť posiluje imunitu, dobrou mysl a předchází stárnutí buněk nejen mozkových.

Autor: Zdena Bočarová

Foto: Jana Tesaříková, Řád chaosu

Výtvarnice Alexandra Hejlová a Jana Tesaříková poprvé spolu – nová díla vystavují na Malé Straně!

Maluje obrazy, navrhuje šperky, divadelní kostýmy a mimo jiné vede kurzy pro děti a pořádá workshopy pro dospělé a seniory. Přesně tohle všechno stíhá energická a srdečná umělkyně Alexandra Hejlová. Nyní společně se svou kamarádkou Janou Tesaříkovou, výtvarnicí, kytaristkou a uměleckou fotografkou, vystavují na Malé Straně v Praze.

Alexandra Hejlová, Jana Tesaříková

Jak sama Hejlová prozradila: „s Janou jsme skutečné kamarádky a vůbec mezi námi není žádná rivalita, naopak se podporujeme, pomáháme si a fandíme si navzájem. Poprvé konečně spolu i vystavujeme, ale už delší dobu spolupracujeme na různých projektech“. Tesaříková není jen známá česká výtvarnice, ale je také vyhledávanou uměleckou fotografkou našich známých osobností.

Bohuslav Eckart, Alexandra Hejlová

V současné době obě vystavují na Malé Straně kde je slavnostně uvedla majitelka v rámci Zahradní párty ve stylu Charlestonu, kterou sama narychlo vymyslela. Na Malé Straně již vystavují další významní malíři jako je například Ivan Konůpek, který byl zároveň součástí slavnostního uvedení Hejlové a Tesaříkové.

Obrazy Hejlové a Tesaříkové můžete na Malé Straně exklusivně vidět do 12. 8. 2023.

Tvoříme, tedy jsme: Jana Tesaříková, Radovan Pauch a Zdena Bočarová představili svá díla v Oseku

V kulturním centru v Oseku u Duchcova byla 28. dubna zahájena výstava pod názvem „Tvoříme, tedy jsme“. Výstava uznávaných českých výtvarníku Jany Tesaříkové, Radovana Paucha a Zdeny Bočarové, potrvá do konce května.

Autor: Radovan Pauch

Radovan Pauch vedle svých do detailu promyšlených a akrylem precizně provedených andělů, aktů a dalších figurálních kompozic, vedle průzračných grafických listů představuje své novinky: prostorové, trojrozměrné obrázky sice nevelké, ale půvabné a oku lahodící. Jana Tesaříková do Oseku přivezla pestrou kolekci děl z různých tvůrčích období, ovlivněných i tématy, která pro své výstavy už pravidelně vyhlašuje výtvarné sdružení Řád chaosu, jehož je členkou. Vidíme tu tedy Vodníka ze série Kytice K. J. Erbena, Lenoru z Havrana E. A. Poa, ale i volné fantazie provedené strukturální malbou s blýskavými detaily.

Autor: Jana Tesaříková

Zdena Bočarová vystavuje svůj lehce potměšilý cyklus Báje a pověsti zlehčující, ba zesměšňující milostné úspěchy boha Dia u jeho pozemských milenek. A současně i cyklus Modrá planeta, kde není po veselí a nadsázce ani památka, je to obrazové zamyšlení nad aktuálním stavem pozemské civilizace.

Autor: Zdena Bočarová

VÝTVARNICE ALEXANDRA HEJLOVÁ OPĚT V MUZEUM SALVADOR DALÍ ENIGMA SPOLEČNĚ S HVĚZDNÝMI HOSTY !

V Muzeu Salvador Dalí Enigma se již podruhé konala slavností vernisáž výstavy umělkyně Alexandry Hejlové. Na slavnostní zahájení se sešly jak hudební, tak i herecké hvězdy a nechyběli ani znalci moderního umění. Výstavu s příznačným názvem TANČÍM, pokřtilo hned sedm slavných kmotrů.

První z kmotrů kdo kývl Alexandře na pozvání, byl zpěvák Dalibor Janda. „To nepotřebuje ani slov, to je jako s kapelou Beatles, můžu říct jenom, že je to krásný. Obraz jsem si už vybral, a když dostanu slevu, tak ho beru,“ svěřil se Janda. Další z mužů, kteří Hejlové pomohli výstavu zahájit, byl moderátor Slávek Boura, který se také chopil moderátorského pultíku. „Jsem hrdý a moc rád, že kamarádka a talentovaná umělkyně vystavuje s mým oblíbeným tvůrcem Salvádorem Dalí, těším se na další otevření její výstavy v těchto luxusních a inspirativních prostorách, protože inspirací v našem světě není nikdy dost,“ podotýká nadšeně Boura.

Připojil se i Alexandry životní partner zpěvák a hudebník Jindřich Kraus, který s humorem sobě vlastním prohlásil. „Já zkrátka tančím, jak Sandra píská.“ Další herci, kteří se ujali žezel kmotrů, byli Martin France a Jan Kuželka: „Jedním slovem krása. Sandra má opravdu talent a je mi ctí, že jsem ji mohl poznat,“ svěřil se s dojetím herec Kuželka. Další z kmotrů byl herec a zpěvák Petr Batěk: „Být jedním z kmotrů Sandřiny výstavy je pro mě čestným úkolem. Nejen, že mám výtvarné umění jako takové velmi rád, smekám před Sandřinými světovými úspěchy. A mimochodem, je to také jedinečná příležitost, podívat se do muzea Salvádora Dalího,“ říká Batěk.

Prodejní výstava Alexandry Hejlové v prostorách muzea Salvador Dalí se koná ve dnech 21. až 30. 10. 2022.

„Muzeum Salvador Dalí – Enigma, zůstane otevřeno pro veřejnost pouze do konce října. Část jedné z největších celosvětově uznávaných soukromých sbírek umělecké tvorby velikána surrealismu, Salvadora Dalího byla zapůjčena do Prahy na konci roku 2019 a těšila se velmi pozitivním ohlasům. Aktuálně probíhá výběr atraktivních prostor, které umožní oslovit a uchvátit milovníky Dalího a nejenom je. V těch budu pokračovat také ve spolupráci právě s Alexandrou Hejlovou a naše spolupráce se naopak ještě víc rozšíří,“ nechala se slyšet ředitelka muzea Irena Limbergová.

 

Foto: Jana Tesaříková