Seriál ZOO slaví 200. díl

První kapka seriálu ZOO padla 16. 8. 2021. Natáčí se v malešických ateliérech a v Safari Parku ve Dvoře Králové i přilehlém okolí. Diváci pravidelně každé úterý a čtvrtek sledují příběhy dvou hlavních hrdinek Viky (Eva Burešová) a Sid (Michaela Pecháčková), které si budují vlastní cestu a život. A že jí už pěkný kus ušly. Viky se narodil syn a Sid prožívá svoji životní lásku.

Na svém kontě má seriál ZOO přesně dvě stě dílů a ten kulatý odvysílá 16. 5. Do té doby si už v seriálu zahrálo na 1 013 herců v hlavních i epizodních rolích. Herci mají v ruce k jednomu dílu scénář cca o 120 stranách a ten se skládá v průměru z 42 obrazů. V rámci jednoho natáčecího cyklu se natočí 6 dílů, které se musí následně zpracovat. Herci už tak přečetli 200 scénářů, tedy asi 24 000 stran textu, odtočili 8 400 obrazů a padlo něco kolem 33 600 klapek. V produkci sestavili 31 natáčecích plánů a herci strávili na natáčení téměř 700 dní.

V seriálu máme za sebou dvě těhotenství, jedno narozené miminko, tři svatby, únos, pohřeb, několik rvaček, jednu bouračku, vydanou knihu, nazpívané CD, výlet letadlem, požár, ošetřování slona nebo krmení žiraf. Herci brali do rukou hady, ještěrky, pavouky i želvy.

Celý seriál mají na bedrech režiséři Libor Kodad, Jaromír Polišenský, Jiří Chlumský, Lukáš Buchar a Radim Grzybek.

Jak jsou na tom herci se seriálem a co se jim vybaví, když se řekne ZOO?

Eva Burešová jako Viky

„Vybaví se mi krásné roky ve společnosti super lidí. Písničky ze 60. a 70. let, které jsem se naučila, a můj Tristan, kterého jsem během natáčení odnosila a kterému za chvíli budou dva roky. Vzpomínám si, že jsem točila s pavoukem, což nebylo úplně snadné, ale jinak měla Viky pohodové dny a nic náročného.“

 

Tomáš Klus jako Filip

„ZOO je radost z práce. Myslel jsem, že v takovém velkém a rychlém natáčení to nebude možné, ale mýlil jsem se. ZOO mě zbavila předsudků a přihrála skvělou partu. Ze začátku moje postava nebyla moc oblíbená, ale už se to změnilo. Na koncertě za mnou přišla jedna babička, začala mě objímat a říkala, že má takovou radost, že jsem v ZOO, že prý tam přináším radost a jsem velké sluníčko. Chytila mě za tváře a pomačkala mě. Bylo to nesmírně dojemné. Říkala, že doufá, že budeme mít s Viky dítě. Odpověděl jsem, že se budu snažit.“

 

Lucie Černá jako Izy

„Vybavím si, jak jsem chodila s rodiči do zoo. Teď, jak natáčím jednou za měsíc v Safari Parku ve Dvoře Králové a můžu se tam procházet, si připomínám to dětství. Vzpomínám si, že mi jednou přišla vtipná zpráva, kdy mi napsala jedna slečna, jestli to všechno hraju sama, nebo mám opravdu sestru.“

 

Barbora Černá jako Tes

„Se ZOO mám spojenou partu lidí, se kterou se potkávám na natáčení. Chodí mi spousty hezkých hřejivých zpráv, je vidět, že seriál mají lidi rádi, a to nás herce těší. Sem tam mi přijde i pozvání od kluků. Natáčení se sestrou je skvělé a občas se i stane, že Lucka neřekne svoji repliku, a tak ji povím rychle za ni. Zjistila jsem ale, že si tam dává jen větší pauzu. Lucka dělá zkrátka mnohem častěji dramatickou pauzu než já a já jí pak do toho vždy skočím.“

 

Michaela Tomešová jako Adélka

„Se ZOO mám spojené brzké vstávání, to je první věc, která mě se seriálem napadne, a pak taky spousta kolegů. Hodně zpětných vazeb na oblíbenost ZOO dostávám na autogramiádách, které jsou náročné, protože se často podepisujeme i několik hodin. Je to ale krásné, když fanoušci dokáží sedm hodin čekat ve frontě, aby se s námi vyfotili.“

 

Michaela Pecháčková jako Sid

„Je to minimálně dva a půl roku mého života, radost a láska. Spousta nových přátelství, setkání a taky příliv fanoušků. Často mi píšou na Instagram zprávy, žádosti, prosby nebo se i svěřují. Sem tam přijde něco, co je opravdu krásné, kdy lidé napíšou svůj příběh, který díky seriálu prožili, a to je dojemné.“

 

Šimon Bilina jako Adam

„Vybaví se mi radost z natáčení, radost ze setkání s lidmi a diváky. Pak také autogramiády a vybavuji si i hodně setkání s fanoušky, kteří říkají nádherné věci. Je skvělé, že se s nimi bavím na ulici, na nějaké akci, kde rozebíráme život, proč jsou nešťastní, šťastní… Baví mě si povídat a třeba jim i tím nějak pomoct.“

 

Michaela Petřeková jako Markéta

„Když někdo řekne ZOO, tak se mi to spojí s herci, seriálem, zážitky a vším, co se týká natáčení. Bavilo mě, když Markéta házela vázu po Petrovi, to bylo skvělé natáčení. I ty začátky, kdy byla ještě docela mrcha.“

 

Sabina Laurinová jako Alice

„ZOO je kus mého života. Představuji si Safari Park ve Dvoře Králové, kde jsem strávila několik natáčecích dní, naše seriálové infocentrum. Když jsem byla malá, tak jsem zoo neměla moc ráda, protože mi bylo těch zvířátek líto. Když se mi ale narodily dcery, začala jsem v zoo trávit hodně času a bylo to krásné, pozorovat všechna ta zvířata Ráda se tam procházím i ve chvílích, kdy mám během natáčení čas. Zajdu se podívat do výběhu žiraf a na chvilku se zastavím.“

AH

Zdroj: TV PRIMA

Básník Karel Hynek Mácha

Velký cestovatel, spisovatel, básník a rodák z Prahy, Karel Hynek Mácha, patří mezi skupinu obroditelů českého jazyka z devatenáctého století, ale předčasně zemřel ve 25 letech.

Socha Karla Hynka Máchy v petřínském parku od J. V. Myslbeka

Karel Hynek Mácha se narodil pod jménem Ignác v listopadu 1810 v Praze, kde prožil většinu života, ale jako pěší turista ji často opouštěl na svých toulkách. Po narození s kvůli problémům s financemi rodině přestěhovala z Újezdu do čtvrti Na Františku. V dětství zde navštěvoval svatopeterskou farní školu a další studium pokračoval na novoměstském gymnázium. Další stěhování vedlo ke Karlovu náměstí. Jako vysokou školu dostudoval obor filosofie v roce 1832 a následně pokračoval ještě na právech.

Plně se zapojil do společenského života. Už během středoškolského studia tvořil poezii, ale tehdy ještě v němčině, zatímco po seznámení s Josefem Jungmannem tvořil ve třicátých letech v češtině, a tak přispíval obrozeneckému procesu. Dál také spolupracoval s Josefem Kajetánem Tylem, účinkoval jako ochotník nejen v Kajetánském, ale i Stavovském divadle.

Kromě psaní měl nadání pro hudbu a dochovaly se důkazy jeho výtvarného talentu. Během mnoha svých výprav po české krajině pořizoval kresby zámků a hradů. První z velkých cest vedla v roce 1832 z Prahy na Bezděz, o rok později se vydal po Krkonoších a v roce 1834 podnikl cestu přes rakouské Tyrolsko a Alpy do italských Benátek.

Nejdůležitějším rokem v Máchově životě se stal letopočet 1836. Nejprve dokončil právnické studium a získal místo advokátního praktikanta v Litoměřicích. Dokončil práce na svém lyricko-epickém díle Máj a v dubnu jej vydal. Pokračoval vztah s Eleanorou Šomkovou, z něhož prvního října vzešel syn. Na osmého listopadu byla naplánována svatba Máchy a Šomkové, ale plán překazilo nenadálé infekční onemocnění a 6. listopadu zemřel. Právě v den původně svatební konal se pohřeb.

Hlavním pozůstatkem po Karlu Hynku Máchovi je jeho kniha Máj, v níž se víc zaměřil na aspekty romantismu a ve verších spletl tragický příběh o Hynkovi, otci Vilémovi a milované dívce Jarmile. Skládá se ze čtyř zpěvů a dvou intermezz. V tématu se kromě nešťastné lásky rozvíjí motiv konfliktu touhy po nesmrtelnosti a neodvratnosti konce lidské existence. Projevila se zde inspirace v anglickém básníkovi Byronovi.

Slavná je i Máchova deníková tvorba. Deník na cestě do Itálie popisuje události z roku 1834, Deník z roku 1935 získal věhlas díky Máchově šifře, za níž se skrýval popis erotických zážitků. Na nalezení klíče k šifře měl významný podíl Jakub Arbes v osmdesátých letech. Vedle toho ale Deník obsahuje i popis každodenního života.

Zdroj: Wikimedia

Pražské Lázně Fénix: Květnová akce na redukci celulitidy!

Městské ambulantní Lázně Fénix jsou specialisté v oblasti lymfatického systému a hubnutí! Městské ambulantní lázně Fénix poskytují širokou škálu služeb týkajících se péče o tělo, a to ve smyslu manuálních i speciálních přístrojových masáží a dalších procedur zaměřených na úlevu od bolestí, krásu, hubnutí i relaxaci.

Pracují na bázi originálního konceptu, který je značně odlišuje od konkurence. Jedná se zejména o přístup a vnímání potřeb lidského organismu. V nabídce zákazníci najdou specializované masáže i doplňkové přístrojové procedury zaměřené na zdraví, krásu a relaxaci. Jejich specialitou jsou ovšem kombinované balíčky služeb, které jsou ověřenou letitou praxí doporučovány z důvodu komplexnosti a prokazatelně příznivějšího účinku na lidský organismus.

Poznejte kouzlo dokonalé relaxace na místě, kde se o Vás postarají od hlavy až k patě. Poskytují vám úlevu od bolestí, pomůžou s dlouhodobými projevy nedostatku energie, zregenerují vaše tělo a pomohou s odstraněním celulitidy, hubnutím a tvarováním postavy. Na květen si Lázně Fénix připravily mimořádnou akci s mottem „KRÁSNÁ A ŠTÍHLÁ STEHNA“ – program, který je určen právě na redukci celulitidy.

 

Ambulantní Lázně Fénix

Mezibranská 1367/21, 110 00 Praha 1

pouze pár kroků od metra Muzeum

+420 774 027 580

+420 737 897 345

laznefenix@gmail.com

Po – Pá: 8:00 – 20:00 (poslední klient v 18:00 hod.)

AH

Foto: Jana Tesaříková

Zajímavosti o víně

To, že je víno téměř nedílnou součástí každé společenské akce, víme asi všichni. Pojďme se ale naopak podívat na to, co o vínu už tak známo není!

První zmínky o pěstování a sběru vína se datují do období 7 000 až 4 000 let př.n.l. Přitom však není přesně známo, jak tento nápoj vlastně vznikl. Některé zdroje uvádí, že se jednalo o pouhou náhodu, kdy se kvasinky do hroznové šťávy dostaly přirozeně. Začaly zpracovávat v hroznové šťávě se vyskytující cukr a přeměnily jej na alkohol. Výrobu vína v průběhu let zdokonalili třeba Egypťané a Řekové.

V minulosti se víno uchovávalo v pytlích z kozí kůže. Tmavě zelenou láhev na víno, kterou dnes všichni dobře známe, vynalezl až v 17. století Angličan Sir Kenelm Digby.

Věděli jste, že tradiční cinkání pohárem začalo už ve starém Římě? Tehdy se Římané obávali, že jejich hostitel mohl nápoj otrávit, a proto o sebe poháry ťukali takovou silou, že se obsah jejich pohárů částečně přelil také do poháru hostitele. Jen tak se mohli ujistit, že víno není otrávené a mohou si jej v klidu vychutnat.

Už jste se někdy setkali s anglickou frází „make a toast“? Pak zajisté víte, že znamená „pronést přípitek“. Její původ je opět ve starém Římě. Římané si totiž za účelem zmírnění kyselosti vína dávali do svého nápoje kusy toastů.

V roce 1867 čekalo na archeologický tým pracující na výkopech hrobky v německém Speyeru nevídané překvapení. V hrobce bohatého římského šlechtice a jeho ženy byla totiž nalezena láhev vína, jejíž původ se datuje do roku 350 n.l. Víno nebožtíkům – na cestě do říše mrtvých – věnovali jejich pozůstalí. Celkem se jednalo o 16 lahví vína, ale tato jediná zůstala neporušená. Láhev zůstává nadále zapečetěná, neboť se odborníci obávají reakce tekutiny se vzduchem. Tento unikát můžete spatřit i na vlastní oči, a to v Historickém muzeu Pfalz.

V roce 2018 se za rekordních 558 tisíc dolarů prodala v aukci v New Yorku láhev francouzského červeného vína, burgundského Romanée-Conti ročník 1945. Vyvolávací cena přitom činila „pouhých“ 32 tisíc dolarů.

AH

Sezonní potraviny pro měsíc květen a doporučený recept na kopřivové palačinky

Sezonní potraviny květnu se začínají zelenat již v dubnu, kdy začínají růst divoké bylinky a některé mladé druhy zeleniny. Květen nám přináší další jarní potraviny nabité živinami, které můžeme zařadit do našeho jídelníčku.

Jedná se o tyto potraviny:

  • chřest (zeleninová příloha, polévky, do těstovin)
  • mangold a špenát (omáčky, polévky, do rizot)
  • kedlubna (polévka, kedlubnové zelí, restovaná, stir-fry)
  • jarní cibulka (posypka polévek a jídel, do salátů, pomazánek, lze ji využít místo cibule na oleji pod zeleninu)
  • polníček (ozdoba talíře, polévek, do salátů)
  • pažitka (posyp jídel, polévek, do pomazánek)
  • rebarbora (do koláčů, buchet)
  • jahody (do buchet, koláčů, marmelády)
  • řeřicha (ozdoba talíře, polévek, omáček, do salátů)
  • ředkvičky (do salátů, kvašené, ozdoba talíře, lze je použít i do teplých jídel, např. stir-fry, napařit, “glazovat”)
  • mladý salát (ozdoba talíře, zeleninové saláty)
  • divoké bylinky – šnytlík (divoká lesní pažitka), bršlice, kopřiva, řebříček, žabinec ptačinec, sedmikráska, pampeliška aj. (ozdoba talíře, polévek, omáček a dalších hlavních jídel, pomazánek, pesta, špenát, do polévky a hlavních jídel)
  • rané brambory

Do našeho jídelníčku zařazujeme i potraviny, které vydrží uskladněné, jako je mrkev, petržel, celer, řepa, hlávkové zelí, cibule, česnek, ořechy atd.

Kopřivovo-pohankové palačinky s náplní z vajíček (recept z jimejinak.cz)

Ingredience:

Kopřivové palačinky:
500 ml rostlinného mléka
cca miska kopřiv
cca 150-160 g pohankové mouky
sůl
trochu hrašky

„Vajíčková“ náplň:
tofu natural
kurkuma
sůl kala namak – černá sůl
pepř
cibule
rostlinná majonéza
plnotučná hořčice
cherry rajčátka
pažitka, Petrželka

Postup:

  1. Všechny ingredience na palačinky rozmixujeme, necháme chvíli odstát, pečeme na vymazané pánvi.
  2. Pokud se palačinky hned neplní necháme zakryté, aby nevysychaly a nepraskaly.
  3. Náplň: Tofu nastrouhat, cibuli nakrájet nadrobno, smíchat s ostatními surovinami.
  4. Směsí plníme palačinky, podáváme se salátem.

 

Trnitá cesta k šampionovi – Michal Dlouhý

Kurs, k jehož absolvování byl do Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích strážmistr Votruba s Indou vyslán, trval dvanáct týdnů a začal dne 7. března 1932.

Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích

Zahájení kursu provedl major Oldřich Pinkas z vojenské skupiny 13. oddělení ministerstva vnitra řídíčího činnost četnictva, který měl na starost instituci služebních psů četnictva a její rozvoj. Major Pinkas přednesl úvodní přednášku o základních povinnostech vůdce služebního psa. Přitom apeloval na budoucí vůdce služebních psů, aby při rozhodování o tom, zdali má býti služební pes vyslán či nikoliv, důkladně posuzovali, zda jsou splněny podmínky pro vyslání psa. Po více než 50 hodinách po spáchání činu nemá být služební pes rekvírován, natož vysílán! Samozřejmostí je, že pachatel po sobě na místě činu zanechal nějaké stopy nebo předměty, které by mohl služební pes očichati a tyto stopy nebyly porušeny či zahlazeny, ba naopak, že byly místním četnictvem zajištěny před znehodnocením. Ideální však je nasazení služebního psa na stopu do 20 hodin po jejím vzniku.

Ačkoliv se jednalo o citace výnosů ministerstva vnitra týkajících se používání služebních psů četnictvem, které strážmistr Votruba všechny velmi dobře znal, činil si z výkladu podrobné poznámky. Kromě toho si založil do zvláštního sešitu samostatný deník, do něhož si podrobně zapisoval program kursu a cviky, které byly probírány v dopolední či odpolední části jednotlivých dní.

Po úvodní přednášce následovalo seznámení s areálem ústavu, v němž se kromě prostranství k provádění výcviku nacházel i nově zbudovaný psinec s výběhy, kde byli prozatím umístěni psi, s nimiž přicestovali účastníci kursu. Kromě toho se v psinci nalézala i mláďata, která čekala na přidělení zájemcům z řad četníků o výkon funkce vůdce erárního služebního psa.

Psinec s výběhy

Mimo samotný areál ústavu probíhal výcvik s již částečně vycvičenými psy i za obcí Pyšely na loukách a v lese vedoucích směrem k Loretě.

Na začátku výcviku velitel ústavu vrchní strážmistr Adolf Horák nechal nastoupit všechny účastníky kursu s jejich psy a nechat psy sednout u nohy svého pána. Smyslem tohoto pokynu bylo zjistit, jak dalece jsou psi vycvičeni a schopni splnit pokyn svého vůdce a nenechat se přitom rozptýlit přítomností dalších osob a zejména jiných psů. Tento cvik Inda zvládla bez problémů a vydržela v klidu sedět, jelikož cítila přítomnost svého vůdce. Následovala prohlídka psů s cílem zjistit jejich tělesnou konstituci. Oproti ostatním psům i fenám byla Inda poněkud drobnější. Hlavní problém však nastal při zkoušení ostrosti psů na rukáv. V této disciplíně byla Inda naprosto nejslabší. Zde se ve srovnání s ostatními psy v kursu projevila Indina vrozená bázlivost, o jejíž překonání strážmistr Votruba po celou dobu dosavadního výcviku usiloval. Vrchní strážmistr Horák, proto začal pochybovat o vhodnosti feny pro četnickou službu. O to víc se strážmistr Votruba snažil Indu cvičit, a to bez ohledu na svůj volný čas.

Následovala prohlídka psů u veterinárního lékaře M.V.Dr. Jindřicha Hyhlíka, který Indu znal od jejího útlého věku, neboť byla po odstavu od matky umístěna v ústavu. Kromě drobné tělesné konstituce však byla Inda po zdravotní stránce naprosto v pořádku. To utvrdilo strážmistra Votrubu v přesvědčení, že Inda kurs úspěšně zvládne a o to více se věnoval jejímu výcviku.    

Vzhledem k nepřízni počasí, sněhové vánici, se účastníci kursu věnovali péči o psy, jejich čistění a ošetřování a dále úklidu psince a výběhů. Následovalo pravidelné čištění výzbroje a výstroje. Vrchní strážmistr Horák přednášel o správném krmení psů, o jejich řádném ošetřování a o infekčních nemocech psů.

Díky nezměrné péči strážmistra Votruby Inda dělala pokroky, její ostrost však přesto byla stále velmi slabá. Její zvýšená bázlivost se ale projevila při otužilosti proti střelbě.

Již ve druhém týdnu výcviku byly Indiny dny sečteny. Byla pro svoji slabou ostrost a vrozenou bázlivost prohlášena pro potřebu četnické služby za nezpůsobilou, a proto byla z výcviku vyřazena. Do odprodeje byla Inda ponechána v ústavu. Strážmistru Votrubovi se začala rozplývat jeho vysněná kariéra vůdce četnického služebního psa. O to víc však nehodlal opustit nastoupenou cestu.  

Velitel ústavu, vrchní strážmistr Horák, velmi rychle rozpoznal, zápal a upřímný zájem mladého strážmistra stát se vůdcem služebního psa. Nabídl mu proto ke koupi staršího, částečně vycvičeného soukromého psa, německého ovčáka jménem Loki von der Hampelbaude. S téměř čtyři roky starým psem, za něhož zaplatil 300 Kč, pokračoval strážmistr Votruba od 19. března 1932 v započatém výcviku. Ve svém volném čase musel s Lokim opakovat všechny cviky probrané od počátku kursu.

Na rozdíl od Indy, kterou i nadále strážmistr Votruba navštěvoval, byl Loki velmi ostrý pes. Vycvičenost psa se projevila tím, že bez problémů zvládal všechny probrané cviky: chodění u nohy na šňůře, „sedni“, „lehni“, obraty, jakož i odkládání psa na šňůře v sedě a v leže. Rovněž tak Loki dobře zvládal skoky přes tři překážky a zaštěkávání figuranta v boudě i před ní. Problémy neměl ani s otužilostí vůči střelbě. Dvoutýdenní skluz ve výcviku se Lokimu podařilo za cenu usilovného cvičení dohnat.

Od počátku třetího týdne, vzhledem k částečné vycvičenosti, psů již výcvik probíhal v lese u Pyšel. Psi byli cvičeni v otužilosti vůči střelbě, v poslušnosti a obratnosti, a to jenotlivě, i po skupinách. Samozřejmostí bylo každodenní cvičení ostrosti psů na rukáv. To se střídalo s nácvikem skoků přes tři překážky a zaštěkáváním figuranta. Následoval nácvik nuceného aportování a odložení psa před figurantem.

V polovině třetího týdne se konala pravidelná zdravotní prohlídka psů M.V.Dr.  Hyhlíkem, během níž nebyly u žádného ze cvičených psů zjištěny zdravotní problémy. O to víc bylo pro strážmistra Votrubu šokující, když Loki druhého dne, v 16 hodin odpoledne, při nácviku štěkání na rozkaz uhynul. Při jeho prohlídce a následné pitvě M.V.Dr.  Hyhlík konstatoval, že Loki uhynul na následky srdeční mrtvice neboli infarktu.

Kuchyně, karantena, ordinace a operační síň

Uhynutím nedávno pořízeného vlastního psa byl strážmistr Votruba doslova zdrcen. Zaplatil za něho 300 Kč, které samozřejmě chyběly v rozpočtu rodiny s malým dítětem, jejíž živitel je navíc dlouhodobě mimo domov.

Vrchnímu strážmistru Horákovi bylo zcela jasné, že ani uhynutí vlastního psa houževnatého strážmistra Votrubu neodradí od jeho záměru stát se vůdcem služebního psa. Jalikož v ústavu momentálně nebyl žádný erární pes, kterého by mu mohl přidělit, ani žádný vhodný soukromý pes, se kterým by mohlo být pokračováno ve výcviku po uplynutí celé čtvrtiny kurzu, doporučil mu ke koupi dva a půl roku starého německého ovčáka jménem Alto, který vlastním psem štábního strážmistra Jaroslava Vychodila z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Trenčíně. V létě roku 1931 byl Alto se svým předchozím majitelem v kursu, avšak před jeho ukončením onemocněl na psinku a díky tomu musel být z kursu vyřazen.

Štábní strážmistr Vychodil vůdce služebního psa na pátrací stanici v Trenčíně převzal v prosinci 1930 do ošetřování erární mládě jménem Soňa, se kterým byl v květnu roku 1931 vyslán do Pyšel k absolvování téhož kursu jako Alto. Erární fena Soňa však v průběhu kursu v polovině měsíce srpna uhynula, a z tohoto důvodu bylo odkomandování štábního strážmistra Vychodila do kursu, zrušeno. Proto si v v polovině září roku 1931 zakoupil vlastního již vycvičeného psa, německého ovčáka jménem Alto, kterého z kursu velmi dobře znal, aby s ním vykonával službu na trenčínské pátrací stanici.

Shodou náhod mu však byl na počátku října přidělen erární služební pes jménem Arab. To je důvod, proč štábní strážmistr Vychodil psa Alta prodává.

Ve strážmistru Votrubovi velitel ústavu vrchní strážmistr Horák původnímu majiteli, garantoval, že Alto bude mít pána, jenž o něho bude řádně a s láskou pečovat, a vychová tak z něho řádného služebního psa pro četnický sbor. Mezi pracovníky ústavu se tradovalo, že z Alta, který byl v tehdejším kursu suverénně nejlepší, bude jednou šampion. To bylo rozhodujícím momentem pro rozhodnutí strážmistra Votruby.

Po telefonické domluvě ještě týž den odcestoval strážmistr Votruba vlakem do Trenčína. Po neplánovaném výdaji s marným pořízením Lokiho měl však sotva na cestu do Trenčína a zpět. Cena za pořízení Alta ale byla příliš vysoká – 1 400 Kč. Přesto vrchní strážmistr Horák ujišťoval, že požadovaná částka odpovídá rodokmeni, vlastnostem a dovednostem. Jeho majitel, znajíc velmi dobře poměry u četnictva, souhlasil s prodejem psa na splátky za předpokladu, že první splátka bude činit nejméně polovinu prodejní ceny.    

Cestou z Pyšel si strážmistr Votruba v Praze od banky Slavia vypůjčil 1 000 Kč a při převzetí nádherného německého ovčáka Alta zaplatil jeho majiteli 800 Kč s tím, že zbylých 600 Kč zaplatí dodatečně poštovní složenkou do 3 měsíců. Po sdělení základních informací o psu a zejména po upozornění, že Alto nemá rád děti, se Alto se svým novým pánem vydali vlakem zpět do Pyšel.

Věci se v posledních dnech seběhly tak rychle, že se o nich strážmistr Votruba nemohl předem poradit ani s vlastní manželkou. Až po návratu do Pyšel, když nakrmil a ošetřil Alta a umístil jej do psince, vylíčil v obsáhlém dopise manželce vše, co se v posledních dnech událo a že byl nucen pořídit již druhého vlastního psa, a to za cenu výpůjčky peněz. Poté mu to nedalo, a ještě před spaním se šel pomazlit se svým novým pomocníkem.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Groeninge Museum: Malíři, kteří změnili středověk

Muzeum Groeninge (nizozemsky Groeningemuseum) je galerie v belgických Bruggách, významná zejména svou sbírkou starého nizozemského umění („vlámští primitivové“).

Žádná galerie na světě nemá tak skvělou sbírku vlámských primitivů jako Groeninge Museum v Bruggách. Znalci umění vědí, jakou hodnotu podobné obrazy představují. Ti, kdo se s kvalitami starého vlámského umění teprve seznamují, by se neměli nechat odradit termínem „primitivové“. Znamená totiž, že tito malíři 15. století jako první (latinsky primus) použili nový malířský styl a techniku, která znamenala revoluci v umění středověku. Malíři, jako byl Rogier van der Weyden, Hans Memling, Jan van Eyck a další, dosáhli dokonalosti v zobrazování detailů. Studovali strukturu látek a dalších materiálů a potom je malovali s udivující přesností. Kunsthistorici zjistili, že při velkém zvětšení se dokonce v očích postav na obraze odrážejí lidé, stojící kdesi mimo obraz.


Zajímavá díla

Chloubou sbírky je deskový obraz Jana van Eycka Madona s kanovníkem Jorisem van der Paele z roku 1436. Důkazem van Eyckova realismu je obraz jeho manželky Markéty, ženy s pohledem pichlavých očí. Krásný je Memlingův Oltář svatého Kryštofa nebo Křest Páně, dílo Gerarda Davida. V expozici Groeninge Musea nechybí obrazy Hieronyma Bosche ani velká jména vlámského umění 19. a 20. století, Fernanda Khnopffa, Reného Magritta nebo Paula Delvauxe. Sbírka vznikala už od 18. století. V nynější budově je od přelomu let 1929/30. Před třemi lety prošla instalace zásadní rekonstrukcí. Expozice se pravidelně obměňuje, takže při opakované návštěvě můžete zažít nejedno překvapení.

Madona kanovníka van der Paele

Zdroj: Britannica

Střední škola ARCUS: Soukromé školy jsou průkopníky moderního vzdělávání

Ředitel soukromé školy ARCUS, RNDr. Josef Závěta a zástupce školy PhDr. Jan Závěta, popsali v rozhovoru pro ARTSTAR V.I.P., jak se odlišuje výuka v jejich školách od běžné a jaké přednosti mají jejich absolventi na trhu práce.  Škola ARCUS byla založena už v roce 1993 a je jednou z nejstarších soukromých středních odborných škol v ČR. Setkáte se zde se skvělým, empatickým a profesionálním přístupem!

RNDr. Josef Závěta a PhDr. Jan Závěta

Vybrat střední školu je zásadní milník, který ovlivní budoucnost vašeho dítěte. Vaší pozornosti by neměla uniknout ani soukromá gymnázia a střední školy, které mají velké úspěchy a letitou tradici. Poptávka po těchto školách dlouhodobě roste a přetlak žádostí o přijetí je už standardem.

Soukromé školy ARCUS jsou střední školy pro moderní dobu. Střední škola ARCUS na Praha 9, Kardašovská 691, zřizuje dvě školy: Cestovní ruch, Multimediální tvorbu. Pak je tu také Soukromé gymnázium ARCUS, které bylo založeno již roku 1992, také na Praze 9, Bratří Venclíků 1140/1.

Podívejte se na náš rozhovor s pány, RNDr. Josefem Závětou a PhDr. Janem Závětou.

https://arcus9.cz/

AH

Foto: Jana Tesaříková, ARCUS

Diamantové město Antverpy

Antverpy bývají přezdívány „diamantové“ nejen pro svůj lesk mezi jinými belgickými městy, ale pro svou tradici zpracování a obchodování s tímto kamenem. Mimo jiné je to taktéž město Rubense, který tu žil a tvořil, a je tedy pochopitelné, že se s jeho díly můžete setkat na mnoha místech.

Metropole belgických Flander a také druhé největší město v Belgii, které leží na břehu řeky Šeldy, se může pochlubit bohatou historií. V ní narazíme i na známou legendu o tom, jak město získalo svůj dnešní název.

Kdysi na řece Šeldě vládl obr Druon Antigon, který nutil lodníky připlouvající do přístavu, aby mu odevzdávali vysoké poplatky. Pokud někdo odmítl zaplatit, utrhl mu obr obě ruce a hodil je do řeky. Na obra vyzrál až římský voják, údajně možná dokonce synovec samotného Julia Caesara, Silvius Brabo. Na oplátku uťal obrovi ruku mečem a vítězoslavně ji hodil do řeky. Podle legendy právě tehdy dostalo město svůj název „Antwerpen“ pocházející z holandského spojení „hand werpen“ – „trhat ruce“. Hrdina Brabo prý zase dal jméno provincii Brabantské. Budete-li se pozorně dívat, narazíte v Antverpách na připomínky tohoto příběhu takřka na každém kroku. Po městě jsou rozmístěny sochy kamenných rukou, za výlohami cukráren spatříte malé ručky z čokolády a marcipánu, na hlavním antverpském náměstí Grote Markt pak stojí tzv. Brabova kašna s neohroženým vojákem házejícím obrovu ruku do řeky a na začátku antverpského přístavu najdete sochu samotného hrozivého obra, před kterým se krčí vystrašení lodníci.

Ovšem antverpská historie je neméně poutavá. Druhé největší město v Belgii bylo v minulosti jedním z nejvýznamnějších obchodních a finančních center západní Evropy. Od 14. století pohádkově bohatlo díky fungování zdejšího přístavu a dvě století nato už zažívalo skutečný rozkvět. Portugalci si zde totiž zřídili své hlavní obchodní zastupitelství a začali odtud rozvážet veškeré zboží, které přivezli ze zámoří. Šlo především o pepř, stříbro, ale také textilní výrobky. V tomto zlatém věku začalo do Antverp proudit také velké množství Židů z Pyrenejského poloostrova. Ti ve městě postupně vytvářeli velkou komunitu, která dodnes patří k těm vůbec nejpočetnějším v Evropě. Ne nadarmo se proto Antverpám říká „Jeruzalém západu“. Antverpy jsou obecně velmi kosmopolitním městem. Kromě židovské čtvrti v okolí hlavního nádraží tu narazíte třeba na působivou indickou nebo čínskou čtvrť. Lidé z celého světa by do metropole Flander zřejmě nikdy nezavítali, kdyby nebylo antverpského přístavu, druhého největšího v Evropě, po nizozemském Rotterdamu.

Můžete se třeba vydat na procházku k hradu Steen, nejstarší stavební památce ve městě, u které přístav začíná.

Hrad Steen

S příchodem Židů v 16. století se v Antverpách začalo rozvíjet také odvětví, které je pro ně dodnes typické – diamantový průmysl. Říká se, že oblíbeným místem všech dívek a dam je okolí hlavního nádraží – zde totiž sídlí firmy zabývající se zpracováním a prodejem oslnivých třpytivých kamínků závratných cen.

Diamant připomíná i jedna z posledních staveb zesnulé architektky Zahy Hadid

Pro milovníky umění jsou Antverpy doslova rájem. Město vždy přitahovalo umělce a intelektuály. Zde žily a tvořily jedny z největších postav vlámského baroka i renesance. Tím nejslavnějším rodákem je malíř a obdivovatel kyprých žen Petr Paulus Rubens, který v Antverpách strávil více než třicet let svého života. Jeho stopy jsou tu dodnes patrné. Stojí zde Rubensův dům s ateliérem, ve kterém údajně vzniklo více než 2000 uměleckých děl. Chloubou antverpské katedrály jsou pak mistrovy monumentální polyptychy, které patří k vrcholům jeho tvorby. V kostele sv. Jakuba našel známý umělec svůj poslední odpočinek a v takřka každém dalším antverpském kostele narazíme na jeho obrazy. Některá z Rubensových děl, včetně slavného obrazu Klanění Tří králů, si zájemci mohou prohlédnout také v jedné z největších uměleckých sbírek v Belgii, Královském muzeu krásných umění. Tady se setkáte i s díly dalších významných vlámských malířů spojených s Antverpami, třeba Antoniem van Dyckem, Janem Brueghelem nebo Jacobem Jordaensem. A budete-li ve městě hledat českou uměleckou stopu, budete úspěšní také. Vždyť v Antverpách tvořil také český rytec a grafik evropského významu Václav Hollar, který tu dokonce dokončil svůj proslulý Velký pohled na Prahu.

 

Rubensův dům (Rubenshuis)

 

Zdroj: Britannica, Inspiracenacesty

Scenárista a režisér Marek Dobeš!

Autor filmů Kajínek, Jan Žižka nebo Choking Hazard, který byl ve světové premiéře uveden v New Yorku, Marek Dobeš, je bez diskuze osobností světového formátu. Marek Dobeš v současné době  debutuje v pražském Divadle Bez hranic se svoji divadelní hudební komedii  Sni dál a aktuálně chystá na podzim uvést do kin svůj druhý celovečerní film Ďáblova sbírka!  V rozhovoru vám Marek Dobeš představí svou práci a prozradí něco málo o svém novém filmu!

 

Jan Hřebejk označil tvůj nový film za punkový, má pravdu?

Velmi si jeho označení vážím. Honza Hřebejk má obrovský přehled o tom, co se v naší kinematografii děje. Na uzavřenou pracovní projekci ho pozval představitel jedné z hlavních rolí, Bohumír Starý, ještě v době, kdy nebyla hotová zvuková míchačka, a já měl obavu, jak v téhle nedotažené fázi film přijme. Byl nadšený a neopomněl to zmínit na Twitteru. Hned jsem se s tím všem chlubil.

Na diskuzi po pracovní projekci filmu jsi zmínil, že Bohumírovi Starému jsi psal scénář na tělo, jak jsi ho objevil?

Mirek Starý je extrémně zkušený, fantastický herec, kterého nikdo nezná. A o to mi přesně šlo. Seznámila mě s ním kdysi herečka Simona Prasková a stačilo mi pár minut v jeho přítomnosti, abych pochopil, že přesně herce s takovou mírou autentické energie do svého projektu potřebuji. On začínal v nějakých devatenácti letech u klasika žánru, kterému se v Americe říká „character driven movie“, Karla Kachyni. A hned hrál hlavní roli. Režisér Kachyňa byl proslulý přesným a výrazným postižením psychologie postav, často zachycuje běžné lidské osudy, zajímá jej svět outsiderů. To je přesně to, co jsem chtěl v Ďáblově sbírce vyprávět. Kdybych měl styl Ďáblovy sbírky ještě víc upřesnit, tak jsem se snažil, aby byla někde mezi Kachyňou a Fassbinderem.

Točit jako Rainer Werner Fassbinder, to si tedy nekladeš nízké cíle. Tobě ale už sedmatřicet bylo už dávno…

Proto jsem také na filmu pracoval tak dlouho. To co on by zvládl za týden jsem od námětu ladil deset let. Tři roky jsme s přestávkami natáčeli. Jednak jsem potřeboval, aby mi herci zestárli a před kamerou se přirozeně vizuálně i herecky proměnili, protože dobrý herec stále zraje a my se dějově pohybujeme v rozmezí několika let, jednak jsem stále znovu a znovu pouštěl film divákům, abych zjistil, jestli se mi podařilo dosáhnout zamýšleného působení. Fassbinder trval na tom, že společenskokritické umění musí zasahovat divákovy city. To právě dokonale uměl Kachyňa. A ten se dožil devětasedmdesáti.

Koho jsi obsadil dál?

Jessicu Bechyňovou, která za dobu natáčení filmu stačila dostudovat Divadelní fakultu AMU. Znal jsem ji ještě z placu seriálu Filipa Renče Sanitka 2, kde tehdy byla ještě v komparzu a pozval jsem ji na casting na hlavní ženskou roli spolu s velkým množstvím mnohem zkušenějších mladých hereček. Svou zvýšenou emocionalitou a senzitivitou byla přesně tam, kde jsem tu postavu chtěl mít. Možná v tom sehrál roli fakt, že nezná svého tatínka, takže když jsem jí svěřil roli dcery hledající otce a vymezující se vůči podobě jeho životních plánů, prožívala před kamerou i svůj vlastní osud. Je velmi citlivá, zároveň z ní ale cítíte určitou nezlomnost, což je pro film o zrání a vzpouře důležité přinést na plac v sobě, to se nedá v tak nízkém věku herecky navodit, to prostě musíte v daný moment prožívat vnitřně. A navíc znovu a znovu. Jejího otce hrál Marek Matoušek, herec, který žil i herecky pracoval dlouho ve Spojených státech a teprve když získal americké občanství, mohl přiletět do Evropy a věnovat se filmovému herectví zde, protože v době nabývání státního občanství se musíte zdržovat na území státu, jehož pas chcete získat, takže nemůžete zemi opouštět na dlouho. A ten mne seznámil s femme fatale mého filmu Silvií Šuvadovou. Znali se z Kalifornie, doporučil mi ji jako ideální představitelku tajemné Slovenky, která je jakousi protihráčkou hlavní hrdinky. Silvia se podobně jako Mirek Starý proslavila už v mládí, když hrála hráčku na violoncello v oscarovém filmu Kolja. Když jsem zjistil, že bych ji mohl mít ve svém filmu, byl jsem rozhodnut, že ji musím získat a to i za cenu výrazného přepisu částí scénáře, protože původně měla tato postava jiný charakter. Nebyla tak silná, tak nebezpečná, neměla takové ostří, jako když se k nám rozhodla připojit Silvia a vnesla svoji osobnost. Také jsem ji nechal v některých zásadních momentech improvizovat. Její životní filozofie je poměrně vyhraněná a dokonale se strefila do momentů, kde její postava objasňuje svůj pohled na institucionalizované náboženství.

Na promo fotografie z filmu jsi umístil citát TGM „nebát se a nekrást“, nejde už dnes o banální a přežitou maximu?

Sám jsem si ověřil jak těžké je stále bojovat s tím vnitřním strachem. Nebo spíš řekněme autocenzurou. Když jsem kdysi dávno koprodukoval s Českou televizí kraťas Byl jsem mladistvým intelektuálem, prošli jsme s kolegy Štěpánem Kopřivou a Jiřím Pavlovským svobodně ústrojím tak velké organizace jenom proto, že na nás nikdo neměl čas. Prostě měli důležitější věci na práci, než dohlížet na tři šílence. Navíc producent Čestmír Kopecký byl zvyklý na projekty, které vybočují, stál za sérií Česká soda. Přesto, pokud by dramaturg přiřazený na vývoj „Intelektuála“ stihnul zasáhnout, nikdy by náš film diváci neviděli v té podobě, v jaké se nám ho podařilo dokončit. Totéž zombie komedie o hledání smyslu života Choking Hazard. Se Štěpánem Kopřivou jsme film produkovali, aniž by si nás kdokoli z oficiálních filmových míst všiml. Nedostali jsme ani korunu od fondu nebo televize a ani jsme o to neusilovali. Všechno jsme si platili spolu s privátními investory a za pomoci filmové garancie distributora Bontonfilm sami. Protože pokud tvoříš s vědomím, že budeš žádat o peníze na tvorbu nějaká oficiální místa, vždy se vnitřně kontroluješ, podrobuješ autocenzuře. Přemýšlíš, zda jsi to či ono nepřehnal a jestli to někoho nenaštve. Jenže film o církevních restitucích zákonitě naštve mnohé. A s tím se pojí to slovo nekrást. Okrádat stát nebo národ lze mnoha způsoby a při církevních restitucích k tomu dle mého názoru došlo.

Jsi proti církevním restitucím?

Nejsem proti restitucím jako principu, jsem proti objemu a formě církevních restitucí. Církev nikdy nic nevybudovala sama o sobě, vždy šlo o spolupráci s městem a donátory z řad farníků. Typickým příkladem může být prodej Jindřišské věže. Byla postavena městem Prahou a měšťany jako součást kostelního areálu Kostela svatého Jindřicha a Kunhuty v patnáctém století. A nyní ho Arcibiskupství pražské prodává s tím, že je mu jedno, kdo ho koupí, hlavně, že za něj dostane částku minimálně 75 milionů. Dokonce ho ani přednostně nenabídlo městu. To jde proti všem slibům, že církev nebude restituovaný majetek rozprodávat. Ostatně fakt, že v tom rozsahu, v jakém proběhly, byly církevní restituce protlačeny v parlamentu za pomoci dvou přeběhlíků, aniž by na jejich objemu panoval konsenzus, opoziční poslanci dokonce zákon označovali za „krádež století“ a vládní poslance obviňovali z vlastizrady, jasně ukazuje, že česká společnost zase jednou donucena odevzdat své vlastnictví bez konsenzu, že je to tak správné.

Okrádání ČR v různých podobách jsi tedy zvolil pro svůj film jako hlavní téma?

Ano. Hlavní hrdinka filmu se musí nějak postavit k osudu svého otce, který si toto téma vzal za své. Takže se nejen snaží zjistit, co se s ním stalo, ale také se pokouší najít vlastní stanovisko vůči jeho usilování. Myslím, že dříve nebo později se každý mladý člověk začne zamýšlet nad cestou svých rodičů. A vztahovat se k ní. To samé platí v širším plánu o vztahu ke své zemi. A pak jim mnohým možná dojde, že národní státy jsou permanentním lákadlem žraloků všeho typu. Každý by si z nich rád kus urval. Pokud bychom zůstali u té Jindřišské věže, je v ní zavěšen desátý nejstarší zvon v Praze z roku 1518 nazvaný Maria. Drtivá většina Mariiných sester byla roztavena za obou světových válek. Ty zvony nám byly ukradeny nejprve rakousko-uherskou válečnou mašinerií a následně německou. Stovky a stovky zvonů z celé naší země zmizely do Německa, aby z jejich kvalitního kovu vznikly válečné nástroje. A vrátilo se jich jen pár. Dodnes některé zůstávají v Německu. Stejně jako tisíce dalších předmětů, které nám nacistické Německo odcizilo. S tím se pojí má snaha ukázat ve filmu různé podoby rozkrádání obecněji. Týká se to i snahy o vymazání pocitu češství, jak se o to pokoušeli nacisté v době protektorátu mimo jiné konkrétně uzavřením vysokých škol nebo odcizením insignií i archivu Univerzity Karlovy.

Je pravda, že toto jsou v dnešní době poněkud kontroverzní názory.

A nemělo by umění jít proti aktuálně protěžovanému proudu? Být novodobým svazákem je strašně jednoduché. Natáhnout ruku pro peníze na film o dobrodiní transgenderového prozření mladé hrdinky je dnes tak snadné. Všechny ty komise rozhodující o financích mají pocit, že když budou tlačit progresivní angažovanou agendu, spasí svět. Opak je pravdou. Mám rád Voskovce a Wericha, ale přesně oni jsou příkladem toho, jak tato utopická rádoby avantgarda může přeprogramovat společnost až do té míry, že vykročí budovat světlé zítřky v područí komunistů. Dnes opět vstupujeme do ideologií prosáklé doby a nový předvoj tlačí genderové experimenty, masmigrační multikulti společenský chaos nebo radikální ekologické poručíme větru dešti teorie. Na toto všechno se peníze ve veřejném prostoru vždycky najdou. A ti, kteří je z našeho společného majetku přerozdělují, mají dokonce pocit, že oni jsou ti světanapravci, kteří nazřeli mechanismus, jak budovat nové lepší zítřky. Jenže to si dialektičtí materialisté a národní socialisté mysleli také.

Domníváš se, že se historie opakuje?

Jednoznačně. Představy, že zrovna ta naše generace přišla na to, jak změnit svět k lepšímu, jsou nedílnou součástí iluzí, které lidstvo provázejí od nepaměti. Křesťanství například. V mnoha ohledech pomohlo, například Evropě po rozpadu dominance starověkého Říma, ale svou utopickou dogmatičností zastavilo vědecký vývoj na stovky let. V zásadě si myslím, že svět funguje správně, tak jak ho nastavila evoluce a s ohledem na schopnost člověka řešit intelektem složité problémy. Snahy přeprogramovat lidskou přirozenost, pocit, že jsme už v závodě s přírodou utekli mimo kategorie vymezené antropologickou konstantou, to všechno se v posledku negativně projeví, jako se tomu stalo v minulosti už mnohokrát. I proto jsem vložil do promo materiálů to klasické Masarykovo „nebát se a nekrást.“ Nebát se říkat pravdu nebo se alespoň svobodnou diskuzí snažit ji hledat a nebrat druhým pod jakýmikoli záminkami to, co si vybudovali oni sami svou pílí. To považuji za zásadní. Žijeme v historické době a stejně jako generace před námi jsme v pokušení řešit vývoj společnosti radikálními metodami. Proti tomu stojí Masarykova teorie drobné každodenní práce.

Před bezmála dvaceti lety jsi natočil bláznivou zombie komedii Choking Hazard, poté jsi napsal původní scénář filmu Jan Žižka. A Teď mluvíš o vlastenectví a národním zájmu. Nezačíná se z tebe v poslední době tak trochu suchar?

Ďáblova sbírka je černá komedie. Ale máš pravdu, že filmem Jan Žižka jsem chtěl říci pár věcí, které považuji za závažné. Pracoval jsem na něm sedmnáct let. A v některých ohledech pro něj platí to samé, co pro Ďáblovu sbírku. Protože témata jako láska k vlasti, snaha prospět svému národu, hrdost na domácí tradice, to vše začínalo být částí elit odsouváno jako stará veteš. S dodatkem, že žijeme ve sjednocené Evropě a že s otevřenou ekonomikou je potřeba otevřít i naše hranice. A především otevřít mysl a přivítat nové progresivní trendy, myslet ideálně globálně, tak nějak celoplanetárně, vytrhat kořeny, zavrhnout dělení na muže a ženy, začít vzývat Gaiu a univerzální sjednocené lidstvo, kde je urážkou zeptat se toho druhého odkud pochází, jaké vzorce chování vyznává a podle toho se rozhodnout, zda mu svěřit občanství nebo nikoli. Když jsem navštívil herce Jana Krause, abych si s ním o slepém vojevůdci promluvil, samotného mne šokovalo, jakých hlubin odsudku se česká společnost ve svých špičkách dobrala. Ta společnost, která za první republiky ústy prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka prohlašovala „Tábor je náš program a tomu programu zústaneme věrni.“ Jan Kraus byl v rámci soutěže Největší Čech jakýmsi „advokátem“ proslulého zemana z Trocnova, který vedle dalších historických jmen ve finálním diváckém hlasování získal dokonce už pátou pozici. Zajímalo mne, proč si Jan Kraus svého jmenovce vybral. „Nikdo jiný ho hájit nechtěl,“ zněla lapidární odpověď. Jméno vojevůdce, ke kterému se Češi obraceli vždy, když si potřebovali dodat odvahy, najednou zavánělo blamáží. Nebylo dost in, byla z něj cítit zatuchlina. A také toxická maskulinita dalo by se říci progresivním žargonem. Vždyť si dovolil pozvednout zbraň, aby hájil domácí myšlenku, chtěl reformovat Řím, nepodvolil se, když tehdejší elity sklopily uši a holdovaly císaři. Postavil se přesile, nebál se nabídnout život svůj i jemu svěřených bojovníků, prokázal bojovnost, vytrval a zvítězil. Ach jak nemoderní. Muži by přeci měli od školky šít na panenky, ne mávat dřevěným mečíkem a s pokřikem hr na ně se vrhat na jiné chlapečky. Pak přišla válka na Ukrajině. Kousek od našich hranic se malí postavili obru. Nerezignovali. Hájí myšlenku práva na sebeurčení, svou národní svébytnost a svou vlast. Nicméně zopakuji – stejně jako ve svém krátkometrážním debutu Byl jsem mladistvým intelektuálem a v zombie komedii o hledání smyslu života, i ve filmu Ďáblova sbírka si držím určitý ironický odstup. Nevnucuji jediný možný pohled. Otevírám diskuzi tam, kde ostatní signalizují ctnost. Je totiž daleko jednodušší dělat aktivistické globální oči než změnit něco sám na sobě nebo ve svém bezprostředním okolí.

Příklad?

Lajkovat příspěvek o tom, že někdo nějak musí ukončit oteplování Golfského proudu a na Facebooku tomu věnovat denní hon za lajky. Nebo ještě hůře, pohoršování se nad tím, že se ostatní takto neprojevují. Jít a uklidit potok ve své čtvrti od starých pneumatik a civilizačního svinčíku všeho druhu, to už se dnes nenosí. Akce Brontosaurus hrozí prochladnutím organismu, to si světanapravce od počítačové klávesnice přeci přivodit nemůže. Mimo jiné proto jsem natočil Ďáblovu sbírku. Prvotní impulz byl nesouhlas s podobou církevních restitucí. S tím, že jsme ochotni odevzdat národní kulturní dědictví jako je například středověký deskový obraz Madona z Veveří bez jakýchkoli záruk organizaci, která ho obdržela do správy od tehdejší společnosti. Abych o tom jen nemluvil na Facebooku, začal jsem psát celovečerní film. Že se posléze rozrostl o příběh dívky, která se snaží pochopit cestu a životní postoj svého otce, což je otázka kterou si dnes klade většina mladých lidí, to je vítaný bonus. Jsem rád, že Ďáblova sbírka oslovuje široké rozpětí diváků a doufám, že na můj nový příběh přijdou do kina. Natočil jsem ho pro ty, kteří ještě nerezignovali na přemýšlení o tom, co vidí a těším se na jejich názory.

Na začátku filmu říká jedna z postav, cituji „Bavorské Alpy, Adolf Hitler dobře věděl, proč si toto místo vybral. Tady teprve člověku dojde, co nám v Česku chybí. Velkorysost a odvaha k velkým činům. Nebo alespoň to snění o nich.“ Jak jsi to myslel?

Jak jsem to myslel? Snad jak to myslela ta postava, ne? Jde o archiváře, jménem Jaroslav Mostecký, člověka, který se věnuje teoretizování o druhé světové válce celý svůj profesní život. To já nejsem. Ano, je pravda, že při práci na dosud nerealizované černé komedii Adolf Hitler nemá rád disco jsem si nastudoval strýko Adolfa do mrtě, protože dělat si legraci z někoho podobného a vědět toho o něm jen to povrchní minimum, co člověk nabere z televizních dokumentů, to bych se musel jako scenárista stydět. Ale přesto nemohu za slova své postavy ručit. Režisér ručí za celkové vyznění. Nikoli za jednu postavu. Nicméně pokud bych měl za Mosteckého hovořit, potom právě oním Masarykovským „Nebát se a nekrást.“ Respektive pokračováním jeho okřídleného citátu, který zní „Čech a strach jsou synonyma.“ Možná ještě výstižnější je citát Adolfa Hitlera „Čech je cyklistou, jenž se nahoře hrbí, dole však šlape…“ Jsme zvyklí se přihrbit, snažit se tlaku světa uhnout, ulehčit si. V dobách kdy šlo doslova o bytí či nebytí našeho národa, tak to mělo své opodstatnění. Po mnichovské zradě jsme oprávněně uhnuli, protože Němci by nás za blahosklonného přihlížení mocností bez skrupulí vyhladili jako válečné štváče. Toto bytostné ohrožení národa ale už nehrozí. Nyní nemáme omluvu, pokud se nepostavíme problémům čelem. Plus bych rád zdůraznil, že nejsme Německo, nemáme snahu potlačit odpor silou v krvi. V tomto smyslu by nám vyšší sebevědomí na mezinárodním poli neškodilo. Ani velkorysejší vize. Proto jsem také Mosteckému vložil do úst tuto repliku „Na rozdíl od národů jako byli Angličani, Rusové a Němci jsme my unikátní národ. Protože jsme nikdy nikoho neokupovali, neotravovali.“

Ty na filmu pracuješ od námětu už deset let, proč tak dlouho a nebojíš se, že téma zastaralo?

Naopak, já jsem velmi často napřed. Chokig Hazard je toho nejvýraznějším příkladem. Když jsme ho natáčeli, vznikala jediná další zombie komedie ve Velké Británii Soumrak mrtvých neboli Shaun of the Dead. Ve světě nás obdivovali, film startoval na prestižním Tribeca Film Festivalu v New Yorku, v  českých kinech nás nechápali, zombíci byli neznámým pojmem, natož komedie s nimi. Dneska už to zní jako urban legend, ale taková byla v nultých takřka předinternetových letech doba, vždyť takový Facebook byl založen až 4. února 2004). A proč tak dlouho? Protože jsem se rozhodl, že v trojúhelníku kvalita-čas-finance musím lowbudgetovitost dohnat dostatečným časovým komfortem na výrobu.

Jde přeci o found footage a navíc jste volili guerillové natáčení bez záborů, z ruky, dynamicky, punkově, to nemůže být tak drahé, ne?

Taky jsem si to tak nejprve maloval. Ale pak jsme se rozhodli, že vzhledem k tématu budeme natáčet v Německu přímo v Hitlerově Orlím hnízdě. Takže odvézt štáb do Německa, načež v den natáčení zjistíš, že jsi si vybral nejproblematičtější podzimní den ze všech, padne mlha, jaká tam snad ještě nikdy nebyla a z Alp, které jsi při proslovu chtěl mít na pozadí, nevidíš ani kamínek. No a to neovlivníš, přírodu neukecáš, musíš tam prostě počkat. Pak nás napadlo, že bychom měli natočit jednu klíčovou scénu ve Vatikánu. Tak tam snad mlha hrozit nebude, slibuješ si od práce ve městě a pro jistotu tam jedeš na konci léta, aby bylo venku teplo, ale ne horko. Načež na tebe místo mlhy padne ruka zákona. Napadlo by tě, že ve Vatikánu se mezi turisty budou promenovat pánové tajní v civilu a jakmile vytasíš kameru, i když je to jen turistická handka, už tě vezou.

Nechat se zatknout ve Vatikánu, to není špatná PR historka.

V tu chvíli jsme měli dost nahnáno, protože nejen že jsme nevěděli, jaký postih nám hrozí, ale ještě nám navíc na policejní stanici procházeli záznam po záznamu v kamerách, aby smazali cokoli, co jsme tam případně stihli před jejich příchodem natočit.

A stihli?

Nou komen, jak by řekla jedna z  postav. Ale víš, co bych já označil za dobrou PR historku? Že filmaře, kteří natáčejí o rozkrádání českého kulturního bohatství, ve Vatikánu okradou o historický kostým vypůjčený z Barrandova.

Co vám vzali?

Jeden z herců měl na sobě nádherný kostým preláta. Z toho ho vysvlékli s tím, že až dokončí prošetřování jeho přestupku, protože ve Vatikánu se nesmíš procházet v čemkoli spojeném s náboženstvím, tak nám ho zašlou. Uplynuly už dva roky a kostým jaksi nedorazil. Kdoví, třeba je součástí nějaké jejich ďáblovy sbírky.

Tak třeba to do premiéry stihnou.

S boží pomocí ano.

https://www.startovac.cz/projekty/dablova-sbirka

Odměny jako VIP vstupenky na premiéru nebo memorabilie z předchozích projektů Choking Hazard, Kajínek, Jan Žižka, Byl jsem mladistvým intelektuálem, čekají na vás! Tím můžete podpořit nový film Marka Dobeše!

Hlavní cena – autoři plánují sebeznovu zatčení ve Vatikánu. Už se jim to jednou povedlo. Tak proč to nezopakovat s někým z vás?!

Redakce ARTSTAR V.I.P.