H

HLAS LIDU je výrazem veřejného mínění, či pověsti podezřelého ve veřejnosti. Dojde-li státnímu zástupci pověst o trestném činu, který nesluší vyšetřovati toliko k žádosti nějakého účastníka, je povinen dáti vyslechnouti osoby, jimiž pověst se šířila, sledovati pověst pomocí bezpečnostních úřadů až k samým pramenům a pokud možná se přesvědčiti, zda se na něčem zakládá nebo ne. To samé platí i pro orgány bezpečnostních úřadů, to znamená pro četnictvo. Od pověsti o trestném činu je třeba odlišovati, pokud je někdo označen veřejným hlasem, respektive pokřikem ve významu: „Chyťte ho!“ tedy upozorněním učiněným očitým svědkem. V takovém případě se jedná o takzvané stíhání bezprostředně po skutku samém po přistižení při činu v širším smyslu a četník je oprávněn takovouto podezřelou osobu zaktnouti i bez soudcovského rozkazu. 

Příklad první

Do staničního služebního obvodu třímužové četnické stanice Libáň v politickém okrese Jičín spadala mimo jiné i obec Zelenecká Lhota. Při jedné z obchůzek na počátku léta roku 1926 strážmistr Jiří Biegl zaslechl v Zelenecké Lhotě pověst o tom, že jistá Bohumila Kupcová spolu se svým milencem zprovodila ze světa svého manžela.

První strážmistrovy kroky samozřejmě vedly k obecnímu starostovi, který existenci pověsti potvrdil. Josef Kupec byl v obci váženým a oblíbeným rolníkem a na konci měsíce dubna 1926 zničehož nic zemřel.

Uvedená pověst se obcí začala šířit poté, co si jeho manželka, o níž se všeobecně vědělo, že dlouhou dobu udržuje milostný poměr s Josefem Havlem, coby vdova krátce po pohřbu, nastěhovala Havla do svého bytu.

K Josefu Havlovi strážmistr zjistil, že se jedná o 30 roků starého číšníka bez zaměstnání a mimo to člověka velmi špatné pověsti. Vdova Kupcová, 34 roků stará, byla matkou tří dětí ve věku 12, 15 a 16 let.

Ihned po návratu ze služební obchůzky hlásil své zjištění strážmistr Biegl staničnímu veliteli vrchnímu strážmistru Františku Medlíkovi, se kterým byl dohodnut další postup sledování pověsti.

Na farním úřadě bylo v matriční knize zemřelých strážmistrem Bieglem zjištěno, že rolník Josef Kupec zemřel dne 27. dubna 1926 na mozkovou chřipku.

Poté strážmistr navštívil místního lékaře, který prováděl prohlídku zemřelého rolníka a vystavil Lístek ohledací. Jelikož lékař rolníka Kupce a členy jeho rodiny osobně znal, tak si prohlídku velmi dobře pamatoval a jím uváděné skutečnosti naprosto souhlasily s údaji v ohledacím lístku.

Josef Kupec se v pondělí 26. dubna 1926 ráno vydal naprosto zdráv pěšky do nedalekého Dolního Bousova. Po poledni téhož dne se vrátil nemocen, upadl na zem a silně zvracel. Byl proto manželkou uložen do postele, ale jeho stav se natolik zhoršil, že do druhého dne ráno skonal. Podle uvedených příznaků i zranění způsobených pádem lékař při prohlídce konstatoval, že příčinou smrti byla mozková chřipka.

Jelikož drobné zranění, oděrka na hlavě zemřelého, odpovídalo pádu těla na zem nic nenasvědčovalo tomu, že by na jeho smrti měla podíl nějaká druhá osoba, nebyl důvod k pitvě a následně byl zemřelý pohřben na místním hřbitově do rodinného hrobu.

To bylo vše, co se podařilo ke smrti rolníka Kupce zjistit a tím pádem nebyl dán žádný důvod k dalšímu zakročení četnictva.

Pověst o tom, že Kupcova smrt nebyla přirozená se však i přes to šířila obcí nadále. To donutilo vdovu, aby svoje, po manželovi zděděné hospodářství v Zelenecké Lhotě pronajala a spolu se svým milencem Havlem a dětmi se přestěhovala do nedalekých Markvartic.

Od té doby, co Josef Havel žil ve společné domácnosti s Kupcovou, která jej vydržovala a dávala mu peníze, nepracoval a stal se z něho notorický alkoholik a povaleč. Mezi lidmi se po čase začalo navíc tvrdit, že se Kupcová nemůže od Havla odloučit, neboť by ji obvinil ze spoluvraždy.

Až po více než dvou letech od rolníkova úmrtí došlo počátkem srpna 1928 ke zvratu v pořípadu. Strážmistru Františku Sedláčkovi ze sousední čtyřmužové četnické stanice v Dolním Bousově v témže politickém okrese, svěřil místní hostinský Richard Elis závažné sdělení.   

 Již v měsíci únoru 1928 byl v jeho hostinci povaleč Havel a v podnapilém stavu přiznal vraždu rolníka Kupce následujícími slovy: „My jsme Kupce otrávili buřtem a pak jsme ho v kůlně dotloukli.“.

Toto prý slyšeli tři dolnobousovští občané, kloboučnický mistr Josef Pačes, statkář Karel Záběhlický a výměnkář Václav Svoboda, kteří údajně ihned poté sepsali o Havlově přiznání jakýsi protokol, který prý podnapilý Havel dokonce i podepsal a oni také. Pak si s despektem od „vraha“ odsedli.

Když strážmistr Sedláček oslovil dotyčné muže, tak mu shodně sdělili, že žádné trestní oznámení neučinili, jelikož obsahu opilcova sdělení nehodlali uvěřit a považovali jej za opilcovo vytahování, aby na sebe připoutal pozornost a také aby mu dotyční poručili kořalku, což samozřejmě neučinili. Sepsaná listina se Josefu Pačesovi údajně kdesi ztratila, ale na jejím obsahu však Pačes i statkář Záběhlický shodně trvají. Výměnkář Svoboda se sice na přesné znění protokolu nepamatuje, avšak ví, že se tehdy v Elisově hostinci o Kupcově smrti skutečně mluvilo.

Hostinský Elis sdělil, že tenkrát Havel sice vypil 4 až 5 půllitrů piva, ale v žádném případě nebyl opilý natolik, aby nevěděl, co mluví.  

Jelikož Markvartice spadají do staničního služebního obvodu četnické stanice v Dolním Bousově, spojil se nejprve její staniční velitel vrchní strážmistr Jan Charwath s vrchním strážmistrem Medlíkem z Libáně, aby si domluvili společný postup.

V neděli 19. srpna 1928 došlo v Markvarticích k zatčení Bohumily Kupcové a Josefa Havla, a oba byli dodáni pro podezření z úkladné vraždy Josefa Kupce do vazby k okresnímu soudu v Libáni. Oba zatčení jakoukoliv vinu na smrti rolníka Kupce popírali.

Na základě rozhodnutí libáňského okresního soudu bylo přistoupeno k exhumaci pozůstatků Josefa Kupce.

Následně byla chemickým rozborem potvrzena přítomnost arzénu ve vnitřnostech zemřelého.

Až na základě tohoto zjištění začala Kupcová vypovídat, že k odpravení manžela jí přimněl Havel, s nímž měla již delší dobu intimní poměr. Dokonce jí opatřil arzén, který mu přidala do jídla. Když byl její manžel vlivem otravy zesláblý, zatáhli jej do kůlny, kde jej Havel udeřil do hlavy a on upadl na zem a zůstal v bezvědomí ležet. Když do druhého dne skonal, přenesli jej z kůlny do postele povolali známého lékaře, který provedl prohlídku zemřelého a vystavil ohledací lístek. Rodinný lékař neměl důvod pochybovat, že oděrka na hlavě byla způsobena, jak při prohlídce zemřelého uvedla jeho žena, pádem zesláblého těla na zem a úderem hlavou o lavici.

Příklad druhý

Na okresního četnického velitele v Třebíči nadporučíka výkonného Jana Janderku se počátkem měsíce listopadu roku 1932 obrátil místní zástupce Moravsko-slezské vzájemné pojišťovny v Brně, aby mu sdělil své jisté podezření na možné spáchání pojišťovacích podvodů.

Jedná se o opakované případy, ke kterým dochází v nedaleké obci Štěměchy. V obci došlo od roku 1930 do současnosti již ke třem případům požárů, k poslednímu v neděli 30. října 1932.

Třebíčský okresní četnický velitel si pamatoval ve Štěměchách velký požár, který vypukl v půli měsíce května 1932 a při němž shořelo celkem patnáct stavení.

Ano, přesně o ten případ zástupci pojišťovny šlo zejména. V úterý 17. května 1932 došlo v obci Štěměchy k rozsáhlému požáru, při kterém skutečně vyhořelo 15 stavení v jedné části obce, respektive tehdy lehla popelem celá část obce. Přesto tamní rolník František Ondrák, žijící na opačné části obce uplatnil pojistku na svoji kůlničku, která byla vzdálena 300 kroků od požáru a nějakým nedopatřením na straně úředníka pojišťovacího ústavu byla tato, zřejmě zcela fingovaná škoda pojišťovnou uhrazena! A aby toho nebylo málo, tak v usedlosti rolníka Ondráka opět hořelo 30. října 1932 a požár byl tak velký, že se přenesl na sousední stavení obchodníka Josefa Mühlbacha. Celková způsobená škoda při tomto požáru činila 120 tisíc korun!

Je zvláštní, že rolník Ondrák figuruje ve všech třech případech, ke kterým v obci došlo. K prvnímu z nich došlo 30. července roku 1930 a mělo se za to, že jej založila Ondrákova matka Josefa Ondráková, která ihned poté spáchala sebevraždu oběšením…

Jelikož hospodářství pojistil syn František Ondrák, byla mu pojišťovnou plně vyplacena vzniklá škoda a usedlost byla z obdržené pojistky celá opravena a nyní opět zcela vyhořela.

Obec Štěměchy vzdálená od Třebíče čtrnáct kilometrů spadala do staničního služebního obvodu třímužové, momentálně o jednoho muže oslabené, četnické stanice Opatov.    

Nadporučík výkonný Janderka se hned druhého dne vypravil do Opatova, aby zde vykonal neplánovanou přehlídku četnické stanice. Ve staniční kanceláři zastihl jejího velitele vrchního strážmistra Václava Nečekala, který právě zpracovával přehled četnickou stanicí docílených úspěchů za měsíc říjen 1932. Momentálně jediný podřízený strážmistr František Lejčko byl na služební obchůzce.

Po kontrole staniční služební knihy a pátracích pomůcek si nechal okresní četnický velitel dokladovat případy požárů v obci Štěměchy. Poslední případ, ke kterému došlo u rolníka Ondráka 30. října 1932 byl stále nevyřešen. Stejně tak jako rozsáhlý požár ze dne 17. května 1932.

Dle sdělení staničního velitele hlas lidu v obci označil květnový případ za dílo místního pachatele. Přes veškerou snahu se o jednoho muže oslabené četnické stanici nepodařilo pachatele vypátrat. Je pravdou, že nikdo z obyvatel obce nebyl v minulosti pro žhářství odsouzen, ba ani vyšetřován.

Při prostudování záznamů k rozsáhlému květnovému požáru nadporučík výkonný Janderka zjistil, že mezi poškozenými nefiguruje vůbec jméno Františka Ondráka, který obdržel výplatu pojistného za svoji kůlnu, která však není uvedena v přehledu požárem způsobených škod.

Od vrchního strážmistra Nečekala okresní četnický velitel zjistil bližší informace o Františku Onderkovi, kterému bylo 31 roků, v domovské obci se zdržuje až od roku 1930, jelikož od roku 1917 do konce roku 1929 byl členem řádu Redemptoristů v Praze. V obci je považován za zámožného občana, je dokonce členem obecního zastupitelstva a nebyl dosud soudně trestán. V sousední obci Markvartice dokonce zakoupil perníkářský krámek.

Po návratu do Třebíče požádal okresní četnický velitel o spolupráci pátrací stanici v okresního četnického velitelství v Jihlavě. Jejímu veliteli vrchnímu strážmistru Františku Waldhansovi sdělil při jeho návštěvě v Třebíči veškeré informace zjištěné jak od zástupce pojišťovacího ústavu, tak i v rámci své přehlídky opatovské četnické stanice.

Vzhledem k tomu, že obec Markvartice, kde si František Onderka zakoupil perníkařský krámek, již spadala do staničního služebního obvodu četnické stanice v Třebíči, přizval k jednání i velitele této četnické stanice vrchního strážmistra Františka Váňu.

Jihlavská pátrací stanice, která vyšetřovala první případ z roku 1930, tento uzavřela jako sebevraždu Josefy Ondrákové. V blízkosti nálezu mrtvoly v požářišti byl nalezen kus provazu, což potvrzovalo sebevraždu oběšením. O Ondrákové se všeobecně vědělo, že je alkoholičkou a že se požívání alkoholu podepsalo na jejím myšlení. Mrtvola byla požárem natolik poškozena a soudními lékaři tudíž nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo podílu další osoby na její smrti. V souvislosti s tímto případem byl vyšetřován i manžel Matěj Ondrák a syn František Ondrák, ale oba měli svědecky prokázáno alibi, že pracovali na poli, i když syn na pole přišel o něco málo později než otec, neboť zavíral vrata usedlosti.

Daleko zajímavější informace jihlavská pátračka zjistila o samotném Františku Ondrákovi. Z řádu Redemptoristů byl na konci roku 1929 propuštěn pro nepřístojné chování. Když krátce po jeho propuštění z řádu došlo 12. ledna 1930 v Praze ke vloupání do kláštera Redemptoristů v Thunovské ulici, kde bylo odcizeno 6.000 Kč a revolver, byl František Ondrák vyšetřován jako jeden z podezřelých. Jeho mladší bratr Metoděj mu ale potvrdil alibi, že v době činu nakupoval v Třebíči radiové součástky. Podezření tedy padlo na jinou osobu, která však po delším čase prokázala na dobu spáchání činu svoje alibi. Případ zůstal přes stále probíhající pátrání detektivů z pražského policejního ředitelství doposud neobjasněn.   

Vrchní strážmistr Váňa z třebíčské četnické stanice zjistil, že se Ondrák po návratu do domovské obce oženil, v současnosti má dvě děti. Přitom mu otec podstoupil svou polovici hospodářství, čímž však zkrátil svého mladšího syna Matěje. Poté, co vyhořel jejich dům, ve kterém přišel o matku, František Ondrák hýřil, jelikož měl zřejmě dostatek peněz a často se opíjel. Na podzim roku 1930 si, jak je již známo, v Markvarticích zakoupil perníkářský krámek.

To byly důvody, aby se jihlavská pátrací stanice začala osobou Františka Ondráka podrobně zabývat.

Hlas lidu jak ve Štěměchách, tak i v Markvarticích, nenechal na Františku Ondrákovi, jak se říká doslova niť suchou. Dokonce se ozývaly hlasy, že se Josefa Ondráková neoběsila sama, nýbrž, že byla svým starším synem Františkem oběšena a stavení jím bylo následně zapáleno, aby byly zakryty stopy vraždy.

Kromě toho bylo zjištěno, že mladší z bratrů, poté, co byl otcem, který byl pod vlivem prvorozeného bratra, zkrácen na svém dědickém podílu, poskytl Františkovi falešné alibi na dobu vloupání do kláštera. Ve skutečnosti se František Ondrák v Praze tehdy zdržel dva nebo tři dny a přivezl s sebou velké množství peněz, které záhy utratil.

Dále bylo zjištěno, že v době požáru domu, při kterém zemřela Josefa Ondráková, přišel František Ondrák na pole se zpožděním, když již jeho otec byl v plné práci, a to v době, kdy již v obci hořelo.

Vyšetřování četnictva trvalo celé tři týdny a za tuto dobu bylo dohromady vyslechnuto více než 50 osob.

Při výslechu vrchním strážmistrem Waldhansem z pátračky František Ondrák o své matce uvedl, že byla netvor a alkoholička a měl na ní zášť proto, že chtěla odevzdat svůj podíl na hospodářství mladšímu synovi Matějovi.

Vzhledem k výše uvedeným zjištěním byli ve čtvrtek 17. listopadu 1932 příslušníky jihlavské pátračky zatčeni 31 roků starý majitel hospodářství a člen obecního zastupitelstva František Ondrák a jeho 62 roků starý otec Matěj Ondrák a byli spolu se Zprávou o zatčení dodáni do vazby krajského soudu v Jihlavě. František Ondrák pro podezření ze zločinu vraždy vlastní matky Josefy, zločinů vloupání a žhářství a jeho otec pro zločin účasti na uvedených zločinech.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.