Autor: Artstar admin

Jednoho jarního dne se v hnízdě u ptáčků-zpěváčků vyklubalo na svět malé pískle. Sotva se ocitlo venku z vajíčka, hned dostalo hlad, a tak spustilo náramný křik a pískot.

„Proboha, táto, náš maličký má hlad. Honem mu sežeň něco k snědku!“ rozhodla ptačí maminka a rázně vystrčila ptačího tátu z teplého hnízda.

No, a tak se ptačí tatínek div neuštval, jak se činil, aby pro svého drobečka obstaral něco na zub.

Malé pískle zatím v hnízdě z plna hrdla křičelo, protože mu byla zima. Bodejť ne, když se ptačí mláďata rodí úplně holá.

Jakmile se ptačí táta objevil, už nedočkavě natahovalo krk a otvíralo zobáček. A to se ví, že mu tatínek přinesl jen samé vybrané lahůdky. Mušky, slaďoučké červíky a vůbec všelijakou hmyzí havěť, která všem ptáčkům náramně chutná. Máte pocit, že to přece nejsou žádné dobroty? Tak to jste na omylu, protože písklatům tyhle potvůrky chutnají úplně stejně jako vám pribináček nebo zmrzlina.

Jen co holátko všechno spořádalo, už zase natahovalo hladově krk a chtělo další nášup, jenže táta už nic neměl. Pískle se tedy dalo znovu do pořádného křiku.

Ptačí maminka opět rázně rozhodla: „Táto, nic naplat, musíš letět znovu!“

„ Jenže náš maličký má pořádný hlad a já sám tolik červíků a mušek neseženu. Musíš mi pomoct!“ žadonil ptačí tatínek.

„Nemůžeme přece našeho drobečka nechat samotného. Co kdyby vypadl z hnízda,“ strachovala se ptačí maminka.

„Neměj strach, já mu domluvím,“ rázně rozhodl ptačí táta a jal se pískleti vysvětlovat, že vrtění se v hnízdě je tuze nebezpečné a naklánění se přes okraj ještě víc. Zkrátka, aby bylo poslušné a trpělivě a v klidu čekalo na návrat rodičů. Po tatínkově domluvě oba opeřenci odletěli a pískle osamělo.

Jenže chtějte od malého a nerozumného holátka, aby klidně sedělo a čekalo. Sotva byli ptačí rodiče z dohledu, už se rozhlíželo na všechny strany, naklánělo se přes okraj hnízda a zvědavě nakukovalo, co je to tam dole. Vtom se ale hnízdo nebezpečně zakymácelo a šup, bum, bác, pískle vypadlo a bezmocně žuchlo dolů na zem.

„ Auuuu!“

To se ví, že si pořádně natlouklo, ale hlavně se pořádně leklo. Co se to jen stalo? Kde to je a kde je jeho rodné hnízdo? Potlučené pískle se dalo do hlasitého nářku: „Píp, píp, mamííí, tatíííí, kde jste? Jsem tady dole! Píp, celé tělíčko mě bolí a chci zpátky do hnízda, pomóóóc!“

Zanedlouho přiletěli ptačí rodiče a s hrůzou vidí, že jejich holátko v hnízdě není. Naštěstí drobečkův nářek byl tak silný, že svoje pískle okamžitě našli. A tak svého maličkého opatrně uchopili do zobáčků, každý hon vzal za jedno křidélko, a tak ho dopravili zpět do hnízda.

Pískle bylo rádo, že je zase doma, a když se pořádně napapalo, uvelebilo se spokojeně v teple pod máminým křídlem.

„Vidíš, co se může stát, když malé a bezmocné holátko neposlouchá rodiče? Musíš ještě nějaký čas počkat, abys trochu povyrostlo a zesílilo a potom tě naučíme létat. Do té doby ale musíš hezky sedět v hnízdě!“ domlouvali mu ptačí rodiče.

Pískle je chvíli poslouchalo, jenže najednou se mu začala únavou zavírat očka, a než se venku pořádně setmělo, spalo už jako dudek.

Jen ať hodně spí, protože ve spánku nabere síly k růstu, aby se mohlo začít učit létat. A až vám jednou, už jako dospělý ptáček přiletí k oknu zazpívat, budete obdivovat, jak mu to krásně notuje.

Pohádka z knihy – Pohádky pro malé caparty 

Autorka knihy: Marcela Kohoutová

Ilustrace: Inka Delevová

Naše vojsko – knižní distribuce. s.r.o.

Foto: Jana Tesaříková, nakladatelství Naše Vojsko

Rudolf Votruba pocházející z Hořelic u Kladna nastoupil, po ukončení vojenské služby na Slovensku a úspěšném absolvování přijímacího řízení, k četnictvu dnem 1. listopadu 1926 v Bratislavě do školy četníků na zkoušku s hodností četaře dosaženou u vojska. Četník na zkoušku četař Votruba vstoupil do četnického sboru s chutí a zálibou. To se samozřejmě projevilo ve studijních výsledcích, neboť ze 110 absolventů skončil nástupní školu v pořadí jako osmý.

Prvním místem služebního zařazení četníka na zkoušku Votruby byla od počátku měsíce května roku 1927 pětimužová četnická stanice Bojná v politickém okrese Velké Topolčany, náležející do obvodu četnického oddělení v Nitře.

 Sousední četnická stanice v okresním městě Velké Topolčany byla stanicí se služebním psem a byl zde zařazen strážmistr Jan Neumann se svým vlastním služebním psem jménem Rolf. Uvedený služební pes byl využíván v celém soudním okrese Velké Topolčany, který zahrnoval celou polovinu území daného politického okresu.

Obvod četnické stanice Bojná byl od konce světové války sužován řáděním několika zlodějů tvořících celé lupičské tlupy, jako byly tlupa bratří Višňovských z nedalekých Kuzmic a tlupa Josefa Krajčíka pocházejícího přímo z Bojné. Při pátrání po těchto zločincích byl samozřejmě využíván jako účinný pomocný prostředek i služební pes Rolf. Ten mladému četníku Votrubovi doslova učaroval, a proto se často se dával do řeči s jeho pánem strážmistrem Neumannem. Již tehdy začal snít o tom, stát se vůdcem služebního psa.

Po úspěšném uplynutí roční doby služby na zkoušku byl Rudolf Votruba dne 1. listopadu 1927 přijat do definitivního stavu četnictva a jmenován strážmistrem.  

V souvislosti se zřízením pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Nitře byl strážmistr Neumann na počátku ledna roku 1928 přemístěn z četnické stanice Velké Topolčany na četnickou stanici Nitra ve stejmojmenném politickém okrese, aby byl vždy co nejdříve k dispozici pátrací stanici. Tím pádem se svým psem Rolfem začal působit na území osmi politických okresů, což představovalo dvojnásobný počet okresů soudních! Přitom se i nadále četníci ze stanice Bojná setkávali s Rolfem a jeho pánem, ale i s dalšími příslušníky pátrací stanice vybavené, z důvodu potřeby mobility po rozlehlém obvodu krajského soudu v Nitře, motorovým kolem s postranním vozíkem, v němž byl převážen služební pes Rolf.  

Během služby v Bojné se strážmistr Votruba podílel spolu s velitelem četnické stanice štábním strážmistrem Josefem Kulíškem na vyšetřování vraždy rolníka Smatany v obci Tesáre, jehož se dopustil několikrát trestaný zločinec Vatrska.

V letních měsících roku 1928 byl strážmistr Votruba odvelen na soustředění četnictva do Klátové Nové Vsi v politickém okrese Velké Topolčany, odkud byly konány služební obchůzky až k obci Skýcov, a to z důvodu přítomnosti pana prezidenta republiky T. G. Masaryka v jeho letním sídle na zámku v nedalekých Topolčiankách.

Při přehlídce vykonané velitelem nitranského četnického oddělení štábním kapitánem Rudolfem Josefem Hodinářem byl strážmistr Votruba přezkoušen spolu s ostatními podřízenými četníky, avšak pouze jeho přezkoušení dopadlo na „výtečnou“. Následně na to byl dnem 25. listopadu 1928 trvale odvelen na četnickou stanici Nitra, v témže politickém okrese. Zde sloužil společně s jemu již známým stážmistrem Neumannem a měl příležitost blíže se seznamovat s péčí o služebního psa Rolfa a s výcvikem služebního psa. Trvalé odvelení bylo vzhledem k velmi dobrým dosahovaným výsledkům změněno dnem 1. června 1929 na definitivní přemístění.

V Nitře, kde působil během vojenské služby u 7. pěšího pluku „Tatranského“, měl Rudolf Votruba řadu přátel a docházel zde do tělocvičného spolku „Sokol“.

Služební pes Rolf v polovině dubna roku 1929 onemocněl a z tohoto důvodu se stal dočasně neschopným ke službě. Nemoc však měla za následek, že Rolf 30. dubna 1929 zdechl. Strážmistr Jan Neumann si proto pořídil nového vlastního psa, již vycvičeného německého ovčáka jménem Bari od kolegy strážmistra Antonína Lifky z četnické stanice v Trnavě. V návaznosti na zvýšení základního stavu pátracích stanic o vůdce služebního psa, byl strážmistr Neumann s vlastní služebním psem Barim v létě roku 1929 přemístěn na pátrací stanici. Přesto však oba zůstali ve stejné budově nitranských četnických kasáren.

Dne 29. prosince 1929 při cestě do služby strážmistr Votruba potkal více než rok hledaného vůdce lupičské tlupy, zločince Josefa Krajčíka, jehož znal z doby svého působení na četnické stanici Bojná, sám jej zatkl a odvedl ve svěracích řetízcích do četnických kasáren, kde předal zatčeného přímo příslušníkům pátrací stanice. Na dopadení tohoto zločince byla vypsána odměna ve výši 1.000 Kč, kterou nechal strážmistr Votruba převést na Masarykův četnický podpůrný fond pečující o vdovy a sirotky po četnících zemřelých ve službě, a jehož členem byl od 1. listopadu 1927.

V rámci četnického oddělení v Nitře bylo postupně zřízeno několik četnických stanic se služebními psy: v Německém Pravně, opětovně ve Velkých Topolčanech, v Uhrovcích a na stanici Šarlužky-Kajsa.  

Vzhledem k tomu, že se na podzim roku 1930 blížilo uplynutí čtyřleté doby služby, k němuž se zavázal při nástupu k četnictvu, požádal strážmistr Votruba o vydání povolení ke sňatku se svojí milou, dcerou nitranského městského nadstážníka Jana Šimy, Etelou, která s ním v té době již čekala dítě.Na základě povolení vydaného zemským velitelstvím četnictva v Bratislavě, vstoupil v listopadu 1930 do manželského svazku. Svatbu uspořádali spolu se třemi dalšími kolegy z řad četnictva, policie a finanční stráže.

Strážmistr Votruba pod vlivem zážitků s nitranským služebním psem Barim a jeho předchůdcem Rolfem, a jimi docilovaných úspěchů ve službě, se dlouhou dobu toužil stát vůdcem služebního psa. Jelikož se rodina v té době připravovala na příchod prvního potomka, upřednostnil v podání žádosti o přidělení erárního služebního psa kolegu z téže četnické stanice strážmistra Emila Škorpíka. Při nejbližší opakované příležitosti v dubnu roku 1931 žádost přece jen podal. Posledním impulzem pro jeho rozhodnutí bylo, když spatřil mládě německého ovčáka jménem Inda, které převzal do ošetřování v Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích na základě dříve podané žádosti právě jeho kolega strážmistr Škorpík. 

Manželům Votrubovým se 6. května 1931 narodil syn Jaromír. Rodina bydlela v části rodinného domku manželčiných rodičů v Nitře a v nedalekých Pogranicích měla část rodinného vinohradu. S přírůstkem do rodiny byla spojena řada nových výdajů a rovněž péče o malého Jaromíra. K tomu si strážmistr Votruba nedokázal představit péči o psí mládě, jak mu ji popisoval kolega strážmistr Škorpík, jemuž se štěnětem a obstaráváním stravy pro něj pomáhala jeho manželka.

Stalo se to snad dílem osudu, že strážmistr Škorpík nebyl vzhledem k těžkému zranění ve službě schopen pečovat o svěřené mládě Indu. Tato povinnost přešla automaticky dnem 10. října 1930 na strážmistra Votrubu, jenž si před nedávnem rovněž podal žádost o přidělení erárního mláděte. Aniž by to právě čekal, splnil se strážmistru Votrubovi jeho sen.

Od toho okamžiku paní Etela Votrubová doslova nevěděla, kam skočit dříve. Zdali se starat o kojence nebo o psí mládě. Věděla o manželově přání stát se vůdcem služebního psa, a proto vše činila ráda a s láskou. Řadu praktických rad se dozvěděla od paní Škorpíkové, s níž se, jako s partnerkami ostatních četníků přátelila.

Ošetřování psího mláděte spočívalo zejména v zajišťování jeho stravy. Jelikož Inda dovršila jeden rok stáří, zvýšil se příspěvek na její výživu z dosavadních 2 Kč na 2 Kč 80 h denně, přičemž denní příspěvek na její ošetřování zůstal ve výši 20 h.

Ačkoliv je pes původně masožravec, zdomácněním přivykl na smíšenou stravu, která mu nejvíce prospívá. Štěněti bylo doporučováno podávat ráno a večer mléčnou polévku a v poledne polévku masitou. Kromě toho měla štěňata dostávat maso obsahující dusíkaté látky nezbytné pro růst. Paní Etela připravovala Indě potravu, přesně dle obdržených doporučení.  

Veškerý svůj volný čas věnoval strážmistr Votruba Indě. Jelikož byla po změně pána i prostředí velmi bázlivá, neprováděl po dohodě se strážmistrem Neumannem její výcvik, ale snažil se s ní být co nejvíce času, aby se necítila osamělá. Přitom s ní chodil na procházky za město, až rodinnému vinohradu do sousedních Pogranic. Výhodou byla málo frekventovaná polní cesta a tím pádem nebyli téměř nikým rušeni.

Až po téměř měsíčním soužití započal výcvik spočívající v opakování dle strážmistra Škorpíka dříve ovládaných základních cviků: „sedni“ a „pojď“. Když Inda po několika dnech uvedené cviky ovládala, přidal její pán další: „lehni“, „vstaň“, „čekej“ a podobně. Učil se jak pes, tak i jeho pán, který s laskavou trpělivostí rozvíjel dovednosti svěřeného psa. Průběh výcviku a pokroky, kterých Inda dosahovala, pečlivě zapisoval do pro ten účel zavedeného deníku.

Na rozdíl od Indy, její pán velmi dobře věděl, že je oba po několika měsících, tak jako každého služebního psa četnictva a jeho vůdce, čeká psí univerzita, jejíž úspěšné absolvování, a hlavně splnění náročných závěrečných zkoušek. Přesněji řečeno jednalo se o absolvování kursu pro výcvik služebních psů a jejich vůdců v Pyšelích. To bylo základním předpokladem, aby pes mohl být používán ve službě u četnictva.  

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.