Paříž – město světel, město lásky

Město světel, metropole lásky, hlavní město módy. Paříž má mnoho pojmenování a díky bohatým dějinám a výborným podmínkám pro umění a obchod si zde každý přijde na své. Každý, kdo Paříž někdy navštíví, samozřejmě nesmí vynechat ty nejznámější památky, nejslavnější muzea a nejfotografovanější místa, ale je třeba také poznat město trošku jinak. 

Eiffelova věž je snad nejslavnější dominantou metropole a rozhodně nejnavštěvovanější památkou v zemi. Návštěvníky čekají tři patra, zatímco výtahy jsou k dispozici pro pohodlnou cestu, mnoho návštěvníků se rozhodne zdolat schody pěšky.

Vítězný oblouk je nejslavnější Napoleonova stavba. Tento padesátimetrový oblouk byl vybudován na historické ose centra města Paříže a dodnes je symbolem francouzské národní hrdosti.  Památník, jenž Francii připomíná významné historické okamžiky a zároveň místo oslav, kde se také vyjadřuje úcta obětem válek, první světové i všech ostatních. Každoročně 14. července zde Francouzi pořádají vojenskou přehlídku, aby světu ukázali svou sílu a moc.

Louvre je muzeum umění, největší palácový komplex na světě a při svých toulkách metropolí nelze vynechat toto nejslavnější muzeum světa. Ohromí vás úžasná díla malířství a sochařství, ale i samotné prostory a zdobené galerie. Proslavily ho známé umělecké sbírky, především Da Vinciho obraz Mona Lisa, ale stalo se též součástí filmů a knih. Umístěno je v bývalém paláci francouzských králů Palais du Louvre. Už ve 12. století zde stála pevnost, jejíž pozůstatky si můžete prohlédnout v podzemí muzea. Muzeu daly vzniknout původní sbírky ze 16. století, které skoupil král Ludvík XIV., ale až v roce 1793 byly poprvé vystaveny v paláci pro veřejnost. K rozšíření sbírky velmi napomohl sám Napoleon Bonaparte, který dovážel díla z celého světa. Dnešní podoba muzea pochází z 19. století, ale slavná skleněná pyramida u vchodu byla otevřena v roce 1989.

Nejslavnější katedrála Notre Dame na světě se nachází v samém srdci Paříže, na ostrově Cité. A nejenže geograficky je víceméně ve středu města, je především nejvýznamnějším křesťanským chrámem ve Francii. Když před čtyřmi lety hořela pařížská katedrála Notre-Dame, obletěly celý svět záběry padající dřevěné věže z 19. století.  Řemeslníci už na katedrálu umístili základy nové věže a tesaři na západě Francie teď vyrábějí její další části. 8. prosince 2024 by se měla otevřít katedrála Notre-Dame pro veřejnost.

Foto: Wikipedia, I-Paris, britannica.com

 

 

Zemřela známá česká herečka Zdena Hadrbolcová

Ve věku 86 let dnes ráno zemřela filmová a divadelní herečka Zdena Hadrbolcová. V posledních letech byla hvězdou nekonečného seriálu TV Nova, Ulice, kde hrála pekařku Růženku. Opustila jej před třemi roky, kdy ji dostihly vážné zdravotní problémy.

Zdena Hadrbolcová se narodila v červenci 1937 v pražských Holešovicích. Do povědomí diváků vstoupila zejména jako představitelka starostlivých filmových matek. Takové byly její role ve snímcích Už zase skáču přes kaluže, Návrat idiota nebo František je děvkař. 

Vystudovala Divadelní fakultu Akademie múzických umění. Nejprve studovala režii, následně přešla na herectví. Po absolvování školy nastoupila do tehdejšího Divadla S. K. Neumanna (nynějšího Divadla pod Palmovkou). Na jevišti ztvárnila řadu postav, mimo jiné Soňu v Čechovově Strýčku Váňovi nebo Růženku ve Šrámkově lyrickém dramatu Měsíc nad řekou.

Na počátku 90. let Hadrbolcová zamířila do Činoherního klubu, odkud zanedlouho přešla do angažmá v Městských divadlech pražských. Od roku 1997 byla členkou hereckého souboru Divadla Na Zábradlí. Diváci ji tam mohli spatřit například v Pitínského Matce nebo jako statkářku Petrinovou v dramatu Platonov je darebák!

Foto: TV Nova

Alexander McQueen: Geniální módní návrhář, který se dlouho pral s vlastními démony

Alexander McQueen je britská módní značka založená Alexandrem McQueenem v roce 1992. V létě 1992 se v londýnském tisku psalo o maturitní sbírce Lee Alexandera McQueena Jack the Ripper Stalks His Victims. Mezi temné, sexy, dickensovské lahůdky od tohoto nafoukaného syna taxikáře patřily hedvábné šaty s trnitým potiskem a třícípým „origami“ ocasem a rušný smoking s dýkou červeně lemovanou klopou – oba s pramínky lidských vlasů všitými do podšívky. Alexander, jak se profesionálně nazýval, si brzy vypěstoval pověst nejhoršího britského návrháře bad-boy.

V McQueenově průlomové sbírce z roku 1995 Highland Rape – řešící zneužívání, které na jeho skotské předky zasáhli Angličané – se modelky procházely po ranveji v cárech krajky a cákance umělé krve. „Zážitek s McQueenem se promítl do zcela nové řady emocí a psychóz,“ uvedl Vogue v roce 1999. McQueen, který byl opakovaně obviňován z misogynie, trval na tom, že jeho jediným cílem je zmocnit se. „Chci, aby se lidé báli žen, které oblékám,“ řekl.

V roce 2000 uzavřel McQueen smlouvu s Gucci Group, která převzala kontrolní podíl, ale umožnila mu zachovat si kreativní vládu.

V říjnu 2009 McQueen dosáhl kreativního maxima s jarní kolekcí nazvanou Plato’s Atlantis .. Ale jen o pár měsíců později, po smrti své milované matky, si návrhář vzal život. „Kreativita je velmi křehká věc a Lee byl velmi křehký“, řekl jeho dlouholetý spolupracovník Philip Treacy . 

Islandská zpěvačka Björk oblékala modely na zakázku od Alexandra McQueena ráda a často. Na obrázku je v šatech z jeho dílny. S návrhářem byli přátelé

V květnu 2010  Sarah Burtonová, která s McQueenem pracovala 14 let, v tichosti převzala plášť svého rádce. Nová kapitola se brzy začne psát v příběhu značky Alexandra McQueena. Správkyně odkazu slavného britského návrháře Sarah Burton totiž po třinácti letech v čele ateliéru říká sbohem. Sarah vydržela ve studiu dlouhých dvacet šest let. To je věrnost, která se v módě vídá jen zřídka. Ač během své kariéry o přízeň a zásluhy příliš nestála, nebo se to tak alespoň zdálo, jednou se jí podařilo zazářit – když pro princeznu z Walesu vysekla perfektní svatební šaty, o kterých pak dlouho snila nejedna žena.  

Alexander McQueen byl úspěsný a mimořádně nadaný módní návrhář, za svou kariéru se dostal až vrchol. Byl taky svodomyslná tvůrčí osobnost, v tvrdě byznysovém prostředí se s tím snažil nějak popasovat. Trpěl depresí a úzkostmi, se kterými se tři roky před smrtí i léčil. Svůj život ukončil sám a předčasně. Lee McQueen spáchal sebevraždu oběšením ve svém domě v Mayfair v Londýně v roce 2010, když mu bylo teprve 40 let. Jeho značka Alexander McQueen žije dál!

Foto: AlexanderMcQueen.com

Se spisovatelem Michalem Dlouhým v Muzeu Policie České republiky!

Michal Dlouhý je právník, policista, historik a spisovatel, který se specializuje na historii českého četnictva a kriminalistiky, duchovní otec Četnických humoresek, nejúspěšnějšího seriálu České televize,  a autor knížek o četnících, které vydává v Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus.

Spolupracoval a podílel se mimo jiné na vzniku  dalšího úspěšného seriálu, Zločiny Velké Prahy, který v repríze můžete sledovat každou neděli večer na ČT 1.  Seriál vás zavede do roku 1922, kdy došlo ke sloučení centrální Prahy s třiceti osmi okolními městy a obcemi. V této nově vzniklé Velké Praze musela namísto četnictva pracovat pražská státní policie. „Zločiny byly ty nejzávažnější trestné činy, které řešily krajské soudy, a samozřejmě byly mezi nimi i ty hrdelní, což byly vraždy, zabití, násilná smilstva a loupeže“ vysvětluje Michal Dlouhý.

Od roku 2021 se Michal Dlouhý stal dokumentátorem v Muzeu Policie ČR v Praze na Karlově, kam nás pozval na rozhovor, ve kterém jsme si povídali především o knihách, o práci v muzeu, po kterém nás také provedl a prozradil nám plány na příští rok

Podívejte se a poslechněte si  rozhovor a zjistěte, zda kriminální seriály a filmy odpovídají skutečné policejní práci a také jak se  Michal Dlouhý k četníkům dostal .

Knihy Michala Dlouhého můžete získat přímo v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Knihy jsou k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Knihy  v elektronické podobě jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Foto: Jana Tesaříková, Alexandra Hejlová

Kočičí řeč těla

Všichni určitě víte, že kočky mají vypracovaný velmi dokonalý systém pro komunikaci s lidmi. Představíme si pár kočičích dorozumívacích gest z jejich řeči těla.

Když se kočka otírá, označuje si tím své teritorium (majetek).
Když o vás otírá hlavou a ocáskem, zdraví vás nebo ducání hlavou je známka spokojenosti. Také někdy očichávají obličej, tím se utvrzují, zda to jste vy.
Pokud přikládá mokrý čumáček, má vás moc ráda.
Když přešlapuje tlapkami, tak je šťastná.
Pokud vás olizuje je to nejhlubší známkou důvěry, jste její rodina, protože vás chce očistit tak jak to dělá s koťátky.
Když vám olizuje vlasy, chce vás upravit a je to známkou, že vás velmi miluje.
Některé kočičky dávají lásku najevo, tak, že vás napodobují například si sednete a sedne si vedle vás, lehnete, lehne si také vedle vás.
Pokud ji pohladíte a kousne vás, chce být sama.
Kočka se bojí, když má ocas zastrčený mezi nohy.

Pokud má ocas rovný a k tomu naježenou srst, tak se cítí ohroženě.
Když ho má rovně a otočený do tvaru písmenka N, tak je to extrémní agrese, kterou používá většinou k boji s jinou kočkou.
Když je ocásek rovně a vzhůru a na konci zatočený, kočička je velmi spokojená.
Vrtění ocasem, kočka vyjadřuje vzrušení, anebo úzkost.
Naježený ocas je, že se může něčeho bát.
Vibrující ocas znamená, že vás ráda vidí a je spokojená.
Pokud se kočce podíváte do očí, dejte si pozor, abyste se nedívali příliš upřeně. Kočka si to vyloží jako známku agrese a bude se vás bát. Dobré je oči přimhouřit a nejlépe mrkat. To se bude cítit v bezpečí.
Pokud má kočka rozšířené zornice, značí to většinou, že si chce hrát anebo se bojí a cítí se agresivně.
Pokud vám zírá do očí a sleduje vás, značí to, že se s vámi cítí dobře a důvěřuje vám.
Když kočka mrká, je velmi spokojená.
Pokud si kočka chce hrát zatahuje uši dozadu, někdy to ale značí i úzkost. Když očichává věci, tak také dává uši dozadu.
Pokud zakloní hlavu a zvedne čumáček, znamená to, že nás kočka zdraví. Něco v tom smyslu „Vidím tě“.

To je jen částečný výčet, jak kočičky komunikují. Určitě milovníci koček zaznamenali daleko větší systém jejich komunikace.

(JT)

foto: pixabay

Mandlové vanilkové rohlíčky

280 g hladké mouky
100 g mandlí
70 g moučkového cukru
210 g tuku (nejlépe máslo)
šťáva z 1/2 citronu

Ze všech ingrediencí vypracujte těsto, které necháte odležet alespoň přes noc zabalené ve folii v lednici. 

Po odležení rozdělte těsto na menší dílky a vyválejte do dlouhého válečku a rozkrájejte nožem na válečky malé. Vytvarujte do tvaru rohlíčků a vyskládejte na plech s pečícím papírem. Pečte na 160 stupňů a jakmile začnou růžovět růžky vyndejte z trouby. Je to přibližně 10minut. Čas je nutné hlídat podle vaší trouby. 

Z plechu je hned obalte ještě teplé ve směsi vanilkového a moučkového cukru. Rohlíčky jsou hned dobré a měkké nemusí se nechávat rozležet třeba jako perníčky. Skladujte v plechové nebo papírová krabici, vystlané pečícím papírem v chladu na balkoně.

Foto:pixabay

(JT)

Muž s nápadnou chůzí – Michal Dlouhý

V neděli 19. listopadu 1933 se krátce po osmé hodině ranní rozezvučel telefon ve staniční kanceláři četnické pátrací stanice v Kladně. Štábnímu strážmistru Josefu Holoubkovi bylo hned jasné, že tento den asi neděli s kolegy ve službě, na rozdíl od správných křesťanů, držet nebudou, když telefon zvoní hned po ránu.

Zástupce velitele četnické stanice v okresním městě Příbram, praporčík František Procházka, hlásil vyloupení pokladny v místním Hospodářském družstvu, ke kterému došlo pravděpodobně v noci ze soboty. Bylo odcizeno více než dva tisíce korun. Jelikož se budova Hospodářského družstva nachází v městské zástavbě a je obklopena frekventovanými ulicemi, nejsou podmínky pro použití služebního psa. Je požadováno vyslání hlídky pátrací stanice s fotografem k pořízení fotografií a vyhledání a zajištění stop.

Na místo je vyslán služebním automobilem Praga Piccolo řízený strážmistrem Františkem Menclem, fotograf, štábní strážmistr Josef Topič, a velitelem hlídky byl štábní strážmistr Holoubek.

Po příjezdu hlídky pátračky do Příbrami je praporčíkem Procházkou podáno hlášení o doposud provedených úkonech a zjištěných informacích. Pokladník Hospodářského družstva František Mlejnek odcházel z místnosti předchozího dne, tedy v sobotu několik minut po patnácté hodině. V pokladně bylo uloženo 2.540 korun a 60 haléřů. Pachatel vnikl do budovy zadním vchodem. Dveře rozbil v oblasti zámku. Chodbou došel až ke dveřím pokladny chráněným mříží. Zde vytrhl oko s visacím zámkem uzamykajícím mříž a dveře otevřel opět po poškození v oblasti zámků.

Pokladna byla vyloupena z pravé boční strany, vrchní stěna byla roztrhána hasákem po svém obvodu ve tvaru písmene U a byla odehnuta nahoru. Po odstranění popelové výplně byla roztrhána i vnitřní stěna pokladny. V zájmu zachování stop po pachateli místní četnictvo nevstupovalo do místnosti.

Dále se příbramským četníkům od několika osob podařilo zjistit, že v sobotu vpodvečer byl u budovy Hospodářského družstva viděn neznámý muž napadající na levou nohu, který si budovu nápadně prohlížel.

Štábní strážmistr Topič pořídil několik fotografií, na nichž zachytil budovu zvenčí i zevnitř, a pořídil náčrtek s vyznačením pravděpodobného pohybu pachatele či pachatelů.      

Při podrobném ohledání vyloupené pokladny podle stop krve nalezených na ostré hraně roztržené vnitřní stěny štábní strážmistr Holoubek zjistil, že se pachatel při vyndávání peněz poranil na ruce.

Žádné úlomky používaných nástrojů se magnetem ve vysypaném popelu najít nepodařilo. Rovněž tak pachatel po sobě nezanechal žádné otisky prstů ani použitelné stopy své obuvi.

Jediným vodítkem k pachateli byl poněkud zvláštní tvar otvoru v pancíři, který, dá se říci, kopíroval jeho okraje.

Kromě toho se dalo předpokládat, že pachatel, nebo některý z jeho kompliců napadá na levou nohu.

Tím práce hlídky pátrací stanice na místě činu skončila, a proto se hlídka vrátila zpět na Kladno.

Osazenstvo příbramské četnické stanice prověřilo postupně alibi pěti osob ze svého staničního služebního obvodu, které byly v minulosti trestány pro vylupování nedobytných pokladen. Tato činnost však nepřinesla žádného výsledku.

Strážmistr Bohumil Talafous z příbramské četnické stanice zpracoval a připravil k odeslání na okolní četnické stanice pátrací oběžníky s popisem případu, odcizených věcí a s informací o muži napadajícímu na levou nohu spatřeném krátce před činem v blízkosti budovy, v níž k vyloupení pokladny došlo.

V pondělí ráno se případem začal zabývat kancelářský pomocník kladenské pátrací stanice strážmistr František Šulc. Začal ve speciální pátrací evidenci prověřovat všechny evidované „kasaře“, kteří jsou momentálně na svobodě, a dále, kdo z lupičů pokladen, či jejich pomocníků napadá na levou nohu.

Po krátkém hledání strážmistr Šulc zjistil, že v obci Budňany v politickém okrese Hořovice bydlí šestkrát trestaný lupič pokladen František Kovář, který napadá na levou nohu, před lety přeraženou pokladnou, kterou se pokoušel vyloupit. Před třemi měsíci byl propuštěn z mužské trestnice v Plzni na Borech, kde si odpykával poslední trest.

Telefonickým dotazem na četnické stanici Budňany se od jejího velitele, vrchního strážmistra Karla Vaňka, strážmistr Šulc dozvěděl, že se František Kovář zdržuje od svého propuštění z trestnice doma. Dokonce před několika dny byl prověřován na základě dotazu z četnické stanice v Táboře, kde byl kontrolován četnickou hlídkou a zadržen. Poté, co mu nic nebylo prokázáno, musel být propuštěn.

Tím pádem věci dostaly rychlý spád. Telefonicky bylo s příbramskou četnickou stanici dohodnuto, že fotografie Františka Kováře budou spolu s fotografiemi dalších lupičů pokladen a jejich pomocníků předloženy svědkům, kteří v blízkosti budovy Hospodářského družstva viděli neznámého muže napadajícího na levou nohu.

Strážmistr František Reindl na motorovém kole kladenské pátračky přivezl avizované fotografie. V souboru dvanácti fotografií byl oběma svědky za přítomnosti praporčíka Procházky poznán právě František Kovář.

Z toho důvodu byla z Příbrami telefonicky požádána četnická stanice Budňany o skryté střežení Kovářova obydlí do doby příjezdu hlídky pátrací stanice. K jeho zadržení místním četnictvem mělo být přistoupeno pouze v případě, že by odcházel z domova.

Do Budňan téhož dne, pozdě odpoledne vyrazil služební automobil pátračky. Velitelem hlídky byl velitel kladenské pátrací stanice, vrchní strážmistr Antonín Seidler, a jejími členy štábní strážmistr Holoubek a vůdce služebního psa, strážmistr František Mühl, se psem Oderem.

Po příjezdu na místo bylo již tma. V domě bylo ve světnici rozsvíceno. Proto byl dům Kovářových nacházející se na kraji obce u lesa obklíčen a velitel pátračky spolu se štábním strážmistrem zaklepali na vstupní dveře. Místo otevření dveří na klepání se po chvíli otevřelo okno v zadní části budovy a z něho vylezl muž, který rychlou kulhavou chůzí začal utíkat do lesa. Jelikož nereagoval na výzvu ve jménu zákona, aby zastavil, byl strážmistrem Mühlem vyslán služební pes Oder k zadržení utíkajícího muže. Pro Odera bylo splnění pánova pokynu doslova hračkou.

Po chvíli se ozýval z lesa křik muže dostiženého psem a ležícího na zemi. Četníkům bylo hned zřejmé, že se jedná o jimi hledaného kasaře Františka Kováře. Kromě šrámů od zubů služebního psa na levé noze, kterou měl v minulosti zraněnu od pádu pokladny, kterou chtěl v Králově Dvoře vyloupit, měl nad zápěstím pravé ruky zřetelná a relativně čerstvá zranění.

Ta pocházela od ostrých hran vnitřní stěny vyloupené pokladny v Hospodářském družstvu v Příbrami a František Kovář si je způsobil, když rukou, byť v rukavicích, aby nezanechal na místě činu otisky svých prstů, sahal pro v pokladně uložené peníze.

Po ošetření šrámů způsobených služebním psem na Kovářově levé noze povolaným lékařem žijícím v obci, bylo přistoupeno za přítomnosti obecního starosty k jeho výslechu. Ten prováděli vrchní strážmistři Seidler a Vaněk. Kovář stále dokola tvrdil, že v sobotu a v neděli byl po celou dobu, včetně noci, doma a alibi mu dosvědčovala pouze jeho manželka a nikdo jiný. Manželka opakovaně trestaného kasaře však nebyla pro četníky hodnověrnou. Jak si způsobil zranění nad předloktím pravé ruky, to vůbec nebyl schopen vysvětlit.

Jelikož hrozilo nebezpečí, že by Kovářova manželka mohla odstranit důkazy a tím mařit vyšetřování, bylo přistoupeno k provedení domovní prohlídky. Ta bohužel dopadla pro četnictvo fiaskem. Kromě peněžní částky ve výši 125 korun, která samozřejmě nic nedokazovala, nebylo nalezeno nic, co by svědčilo o protizákonné činnosti Kováře a jeho manželky.

František Kovář byl tím pádem na koni a přešel do ofenzívy. Bude si na četnictvo stěžovat pro zranění služebním psem a pro bezdůvodné porušení domovní svobody.  

Mezitím se však strážmistru Mühlovi podařilo uvést služebního psa Odera na stopu, která vedla od domu Kovářových směrem do lesa za domem. Oder vypracoval více než 200 metrů dlouhou stopu vedoucí směrem k vrcholu hory Javorka, pojednou se zastavil a začal v jednom místě hrabat. Po chvíli bylo ve světle strážmistrovy elektrické svítilny vidět, že je v zemi něco zahrabáno. Jednalo se o kus celty, v níž byla zabalena kožená brašna a v ní bylo nalezeno kasařské nářadí. Spolu s ním byly v jedné kapse brašny uloženy přeložené bankovky.    

Proto byl František Kovář zadržen a příslušníky kladenské pátračky eskortován krátce nad ránem k okresnímu soudu v Příbrami.

Nalezená brašna byla odvezena na kladenskou pátrací stanici, kde byla fotografem, štábním strážmistrem Topičem, vyfotografována a následně byly jednotlivé kusy kasařského náčiní prohlédnuty s cílem nalézt a zajistit na nich případné otisky prstů. Štábní strážmistr Topič kromě několika otisků prstů, nalezl na bankovkách několik krevních skvrn, u nichž bylo potvrzeno, že jde o krev lidskou. Celkově se jednalo o 3.600 korun v bankovkách různých nominálních hodnot. Z toho bylo zřejmé, že nejde pouze o peníze odcizené v pokladně Hospodářského družstva v Příbrami.    

Kasařské náčiní a na něm zajištěné otisky prstů byly zaslány do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení se žádostí o porovnání s otisky prstů zločince z povolání Františka Kováře.     

Předpokládaná shoda byla kladenské pátrací stanici z Prahy vrchním strážmistrem Ludvíkem Vochyanem sdělena nejprve telefonicky a následně i ve formě dobrozdání znalce v oboru daktyloskopie.

Vlastnímu náčiní se podrobně věnoval další pracovník, praporčík Ladislav Havlíček, který pomocí mechanoskopie prokázal, že pancíř pokladny příbramského Hospodářského družstva byl roztrhán jedním z hasáků. Podle způsobu vyloupení pokladny a použitého náčiní byl František Kovář usvědčen z vyloupení dalších dvou pokladen v Sezimově Ústí a v Benešově.

Případy spáchané zločincem z povolání Františkem Kovářem zpracované četnickou pátrací stanicí v Kladně ve spolupráci s pražským Ústředním četnickým pátracím oddělením řešil Krajský trestní soud Praha, který mu na celé dva roky znemožnil další vylupování pokladen.  

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

František Kupka: Zrození abstrakce

Narodil se 23. září 1871 v Opočně jako nejstarší z pěti dětí notářského úředníka. Otec mu vybral dráhu sedláře. A i když místo výroby postrojů maloval vývěsní štíty či obrázky svatých, řemeslu se nakonec vyučil. Školní léta prožil v Dobrušce. Kupkův výtvarný talent rozpoznal továrník Josef Archleb, který se stal jeho mecenášem. I jeho přímluva u Kupkova otce rozhodla, že mladý František začal malbu studovat. Po pražské Akademii výtvarných umění byl přijat i na akademii ve Vídni.

Dvoubarevnou fugu

Když v roce 1912 na Podzimním salónu v Paříži vystavil poprvé své nefigurativní obrazy (Amforu, Dvoubarevnou fugu a Teplou chromatiku), sklidil nepochopení a posměch. Během první světové války se zapojil do organizování českých legií, v té době se seznámil také s Tomášem Garriguem Masarykem. Bojoval na frontě, navrhoval uniformy a prapor legií, maloval plakáty, které zesměšňovaly monarchii.

Teplá chromatika

Kupka se nejprve věnoval realismu, ale přes symbolismus a orfismus (umělecký směr inspirovaný hudbou) se stal průkopníkem zcela nového směru. Vypracoval se rovněž na nekorunovaného krále karikatury a ilustrace.

Pohyb

Umělec se sklonem k samotářství měl štěstí na mecenáše – továrníka Jindřicha Waldese, s nímž se spřátelil. Kupka mu nakreslil slavnou firemní značku: černobílou dívku s patentkou na oku, slavný symbol firmy Koh-i-noor.

Dívka s patentkou

František Kupka je pochován v kolumbáriu na pařížském hřbitově Père Lachaise, takže k pokloně jeho památce vede předlouhá cesta, ale kolekce jeho děl tvoří jeden ze základních pilířů sbírky Jana a Medy Mládkových. Soubor 250 studií, kreseb a obrazů, která patří k nejucelenějším svého druhu na světě a má takřka nevyčíslitelnou hodnotu, si můžete prohlédnout v Museu Kampa, sídlícím v Sovových mlýnech na pražské Kampě. Meda Mládková se s Kupkou poprvé osobně setkala za svých studií dějin umění v Paříži v roce 1955 a od té doby se stala jeho vášnivou sběratelkou. Dnes se bez zapůjčení studií a obrazů z její sbírky neobejde žádná velká malířova přehlídka. Další Kupkova díla objevíte v Galerii moderního umění v Hradci Králové a samozřejmě též v pražské Národní galerii, ve Veletržním paláci.

Foto: Muzeum Kampa

 

 

Věštba z run  (15. 11. 2023 – 21. 11. 2023)

Tento týden vládne runa Fehu. Souvisí s majetkem a bohatstvím. V těchto dnech si dávejte pozor na utrácení. Může se stát, že také vyberete nevhodný dárek, který nepůjde vrátit. Více komunikujte se svými rodiči a prarodiči a vyřešte nevyřešené otázky ohledně dědictví. Buďte ke svým bližním laskaví a hodní. Zaslouží si to, co do vás vložili, aby se jim vrátilo aspoň vaším zájmem o ně. Pěstujte lásku v sobě.

Vyše Yennefer

Jana Tesaříková: Fotografka a malířka snových výjevů

Talentovanou ženu s velkým „Ž“ již netřeba představovat. Umělecká fotografka, malířka, ilustrátorka, neúnavná milovnice života, která stále v lidech vidí jen to dobré, hudebnice black metalové kapely – to všechno je Jana Tesaříková, šarmantní žena, která dokáže okouzlit nejen svojí něžnou energií. O Janě Tesaříkové se v poslední době právem píše jako o renesanční ženě! Její výtvarná tvorba přinutí člověka zastavit se a přemýšlet nad skrytým obsahem děl.

Vy se sama cítíte jako renesanční žena?

Ne, cítím se jako obyčejný člověk. Velmi ráda tvořím a mám ráda kolem sebe další tvořící lidi, které ráda podpořím, a nebo se s nimi zapojím do různých projektů. Život by se měl žít na plno a myslím si, že toto je mé poslání.

Jak by jste přiblížila vaši tvorbu?

Má tvorba je čerpána z přírody, pohanství a hlavně ze mě. Stále si myslím, že nemám určený styl, protože pokaždé mne napadne něco úplně odlišného. Například miluji surrealismus, ale maluji třeba i pop-art. Záleží na náladě nebo na tématu, které mne napadne a nebo také jen co ze „mne právě
vyleze“ pocitově. Ráda dělám monotypy nebo třeba jen rychlé malůvku tuší. Miluji tvoření celkově, proto u mne najdete z každé techniky něco.

Jak vzpomínáte na své umělecké začátky?

Ty byly takové, že jsem začínala tvořit a pracovat s olejem a přešla jsem na pastel, protože když jsem začínala, nebyl tenkrát bezzápachový terpentýn (úsměv). Pastel byl pro mne asi 7 let hlavní technikou. Poté jsem přešla na akryl a znovu olej. Jinak jsem od dětství  kreslila prakticky na vše možné, jen jsem vynechala zeď… !

Čím se cítíte být víc – fotografem nebo malířem?

Je to v podstatě půl na půl. Fotografování je velmi rychlé pro zachycení pocitů a atmosféry, proto to mám ráda. Neexistuje den, že bych nic „necvakla“. Malování mě naučilo trpělivosti. Cítím se spíše jako výtvarník, který má rád obojí.

Máte přehled o tom, kolik fotografií jste za svůj život zatím nafotila a kolik obrazů namalovala?

Velmi hodně (opět smích). Už jen že v mobilu, který mám rok, mám přes 12000 snímků. Tak si můžete představit, kolik jsem toho asi tak za celý svůj fotografický život nafotila.

Zároveň máte kapelu black metalovou, Katarze, jak to jde vše dohromady, prolíná se nějak celá Vaše umělecká dráha?

Katarze je má srdcovka. Hudba mě provází u malování a také mě provázela, když jsem od 4 let tancovala. Poté jsem trénovala malé děti, které to také někam dotáhly. Mám řadu ocenění v kategorii disco dance, show dance atd.. Přestože jsem tančila na velmi odlišný žánr, než který jsem poslouchala
odjakživa, tak mi to nikdy nevadilo. Takže Katarze je má realizace vstoupit do mých snů, pomocí tónů akordů na elektrickou kytaru a zažívat blasfemii. Ač tančí jen mé prsty na pražcích, tak uvnitř tančím celá.

Kde všude berete inspiraci?

Inspirace je všude kolem mě. Jak jsem už se zmínila v předchozí otázce, tak čerpám hodně z přírody a pohanství. Líbí se mi ta tématika. Hodně se má tvorba točí kolem bohyň Vesny, Živy a Morany, ale také mám ráda například Marylin Monroe, kterou jsem již také několikrát ztvárnila. Čerpám také
z hudby, kdy se naladím na určité téma.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Můj největší životní úspěch? To, že vždy, co si umanu, dotáhnu dokonce. Vylezení kopce nad 4000 m.n.m, první výstavu a následně další, první ilustrovanou knihu atd.. Můj úspěch je hlavně v radosti tvořit a něco tu po sobě zanechat. Úspěch nevnímám jako můj životní cíl. Je to spíše „odměna“ za to,
že mohu takto být, tady na zemi, než odletím zase dál (dívá se zamyšleně).

http://janatesarikova.cz/

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: archiv Jana Tesaříková