Nikdy jsem nevěřila na nějaký život po životě a podobné nesmysly. Kam až mi paměť sahá, stála jsem si vždy nekompromisně za tím, že existuje jen to, na co si mohu sáhnout nebo co alespoň vidím na vlastní oči. A nebyla jsem žádný pecivál. Rodiče si se mnou užili svoje, protože jsem nechyběla u žádné lotroviny a šla jsem i do toho, čeho se leckdy kluci obávali. Snad i proto jsem se stala novinářkou – zpravodajkou. Cestovala jsem po celém světě. Byla jsem tam, kde se něco nedobrého dělo, nejvíce u válečných konfliktů. Byla jsem v redakci už nějaký ten pátek a myslím, že šéf si na mojí práci nemohl stěžovat.
Moje máma, to bylo jiné kafe. Bála se o mě přímo neskutečně. A jak mi přibývaly roky, k tomu strachu si přidala přání být babičkou. Vzhledem k tomu, že jsem byla jediný potomek, očekávalo se vyplnění toho přání ode mne. Říkala jsem si, že si to máma přeje hlavně proto, abych přestala jezdit po světě. Takže jsem se tím moc nezabývala a vyjížděla na kritická místa nadále.
Na poslední misi jsem se dostala příliš blízko bojů. Schovávala jsem se za malým polorozbitým domkem, když jsem uslyšela, že někdo rozrazil dveře na druhé straně. Zevnitř se ozvaly krátké tvrdé povely několika mužů a pak ženský výkřik. Rychle jsem se rozhlédla. Jen kousek ode mne ležel mrtvý voják a vedle něj zbraň. Bez přemýšlení jsem ji popadla, opatrně nakoukla oknem dovnitř a uviděla tři vojáky, kteří se chystali znásilnit mladou ženu. V rohu místnosti jsem ještě zahlédla kolébku a přísahala bych, že jsem zaslechla dětský pláč. Zatmělo se mi před očima, zapomněla jsem na všechno, co jsem se o své práci naučila. Jako blesk jsem oběhla dům. Po kamarádech těch tří násilníků nebylo nikde ani vidu ani slechu. Jen z ostatních domů se ozýval křik, rány i výstřely. Vtrhla jsem do domu a bez váhání vyslala krátké dávky směrem k násilníkům. Ač jsem byla v místech konfliktů tolik let, co se střelby týká, byla jsem jeliman. Dva z vojáků padli jako podťatí, ale jednoho jsem jen zranila. Zpoza opasku vytáhl dýku a hodil jí po mně. Za to, že se trefil jen do mého ramene nejspíš vděčím tomu, že byl zraněný. I tak se ale v následující chvíli vrhl ke střelné zbrani. Vystřelit už ale nestihl. Mladá žena za jeho zády popadla vidle a vší silou je zarazila do jeho zad. Jen hekl a skácel se na zem. Žena se okamžitě vrhla ke kolébce a zvedla do náručí dítě. Pak se obrátila ke mně. „Musíme utéct. Můžeš chodit?“
Celá ta scéna a situace byla tak absurdní, že jsem bolest v rameni ani krev tekoucí z mé rány nevnímala. Jen jsem kývla a obě jsme vylezly zadním oknem. A štěstí při nás stálo i potom. Objevily se posily domácích a pomohly nám dostat se do bezpečí a do nemocnice. V mém případě nestačilo ránu zašít, ale musela jsem podstoupit operaci. Když jsem se probrala, ta mladá žena seděla u mé postele. Jakmile zjistila, že jsem vzhůru, lehce se usmála a hluboce se mi uklonila.
„Moc ti děkuji za záchranu. Jen díky tobě tady teď můžu sedět a moje dcerka je v bezpečí. Nevím, jak bych ti to splatila, snad ti jen mohu pomoci najít tvou cestu. V srdci máš velkou bolest a v duši neklid. Hledáš a hledáš, ale dokud nepřijmeš a nesmíříš se, klid nenajdeš. Nevyhledávej boj, ale mír. Válka umí jen brát a bere vše, co člověk potřebuje ke štěstí. To měj na paměti a pak najdeš to, co ti chybí.“ Ještě jednou se usmála, pohladila mě po ruce a s další hlubokou úklonou odešla. Ta její slova byla tak podivná, že jsem je považovala za sen. Řekla jsem si, že jsem prostě měla mysl oblbnutou narkózou.
Po mém návratu domů mě máma zahrnula veškerou péčí. Každou chvíli plakala a táta ustaraně koukal. Bylo to dost k nevydržení, takže jak to jen bylo možné, spěchala jsem do redakce. Lidstvo je nenapravitelné a stále se žene do dalších a dalších válek. Z televize jsem věděla, že jeden nový konflikt na Blízkém Východě je na spadnutí.
Pozdravila jsem se se spolupracovníky a spěchala rovnou za šéfem.
„Ahoj. Jsem zpátky v plné polní a můžu zase vyrazit do světa.“ Široce jsem se na šéfa usmívala a jen tak mimochodem ťukla prstem na mapu do míst, kde hrozila nová válka.
„Fajn. Pojedeš do Helsinek na mírovou konferenci.“ Broukl a dál se hrabal ve svých papírech.
Kdyby vedle mě uhodil blesk, nevykolejilo by mě to tak, jako tahle jedna krátká věta.
„Jsem válečný zpravodaj.“ Vystrčila jsem bojovně bradu.
Šéf se na mě podíval a zamračil se. „Jsi zpravodaj, který porušil pravidla a málem ho to stálo život. To jen na úvod. A pak tu mám několik dalších zpravodajů, kteří to v terénu také dobře zvládnou. Ano, jsi dobrá a já tě teď potřebuji na té mírové konferenci. Nechceš mi snad tvrdit, že nesvedeš reportáž i z takové významné události, že ne?“
„OK. Takže dávám výpověď a jdu ke konkurenci.“ Vyjekla jsem. Šéfa to nerozhodilo. „Tak moc jsi sobecká? Chceš být všude první, chceš být jednička a nedáš možnost získat zkušenosti druhým? Možná, že se bojíš, že zpravodajství z konference nezvládneš. Což ovšem znamená, že taková jednička nejsi. Nebo se mýlím?“
Jen jsem zalapala po dechu. „Jasně, že to zvládnu. Jen to bude nuda k uzoufání. Alespoň mi slib, že potom mě zase pošleš na reportáž, kde se něco děje.“
Šéf sáhl do zásuvky a přisunul mi letenku. „To podle toho, jak se v Helsinkách ukážeš. Letí ti to v pondělí.“ Tím se mnou skončil a já jako ve snách odplula zase domů.
Přiletěla jsem do Finska ráno a okamžitě na mě zaútočila zima, přece jenom jsem se často vyskytovala spíše v teplých krajích, ale to místo se mi líbilo. Rychle jsem se ubytovala a ještě stihla projít centrum hlavního města. Měla jsem takový zvláštní pocit pohody a bezpečí až mě to samotnou zaráželo. Konference začala odpoledne a, k mé radosti, jsem mezi novináři zahlédla i pár známých tváří. Večer jsme se sešli v baru na pár skleniček. Ale my novináři prostě pracujeme i při popíjení s přáteli. Jack přišel se zajímavou historkou o místu nedaleko Helsinek, kde byla na konci druhé světové války zcela vypálená osada. A že bychom se tam mohli, po skončení konference, podívat. To bylo něco pro mou dobrodružnou dušičku. Hned ráno jsem zavolala šéfovi, zda bych se tu mohla ještě pár dní zdržet v rámci rekonvalescence. Nebyl proti. Hurá.
Jakmile summit skončil, poctivě jsem vypracovala závěrečnou zprávu a pak už čekal výlet k památníku. No, památník si našinec asi představuje jinak. Byla tu louka u krásného jezera, obklopená vysokými stromy. U jednoho z těch stromů byla velká dřevěná tabule. Text byl finsky, švédsky a – naštěstí – anglicky. Začala jsem číst a srdce mi začalo rychle bušit. Náhle jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Kde se tu vzal ten sníh?
Zmateně jsem se rozhlédla. Na louce se krčilo pár skromných domků a já stála na prahu jednoho z nich. Od lesa se ozval výstřel, který mne zahnal do místnosti. Z postele na mě upíral vyděšený pohled asi devítiletý chlapec. „Co to je, mami?“ Vrhla jsem se k němu a objala ho. „Vojáci. Asi mají hlad. Vezmou si jídlo a zase půjdou. Neboj broučku.“
Nevěděla jsem, zda se snažím uklidnit syna nebo sebe samu. Většina lidí uprchla do lesa, ale můj syn ležel v horečkách a já nemohla riskovat jeho život tam venku. Manžel byl už dlouhé měsíce na frontě a neměla jsem o něm žádné zprávy. Nevěděla jsem ani, zda ještě žije. Celou svou bytostí jsem se upnula na syna. Jen on dával mému životu smysl.
V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vpadlo několik německých vojáků. Jak jsem předpokládala, nejdříve začali hledat jídlo. Ale to jim nestačilo. Začali všechno rozbíjet. Krčila jsem na posteli a objímala vyděšeného syna. Zvenku k nám doléhaly naštvané výkřiky zbytku skupiny. Lidé jim tady toho moc nenechali a jediné místo, kde alespoň něco našli, byl náš dům. Nahrnuli se do něho nakonec všichni. Bylo jich kolem dvaceti. Jeden z nich něco pošeptal druhému a oba se hrubě rozesmáli. Udělali pár kroků k posteli, surově mi vytrhli syna z náručí a odhodili ho do kouta. Chtěla jsem ho ochránit, ale vrhli se na mě a povalili mě na postel. Chlapec s pláčem vyskočil a snažil se mě bránit. Jeden z vojáků vytáhl pistol a syna střelil přímo do hlavy. Co se dělo dál už nevím. Zemřela jsem ve chvíli, kdy zemřelo mé dítě. I když jsem ještě dýchala. Když se mnou skončili, nechali mě ležet na posteli a pak už si pamatuji jen žár a dým. Dým, který mne milosrdně odeslal za mým synem dříve než mé zmučené tělo začal sžírat oheň.
Stála jsem před skromnou dřevěnou tabulí a pro slzy neviděla jediné písmeno. Kamarádi, kteří se mnou přijeli, mě rozpačitě pozorovali a nevěděli, co se mnou. Znali mě jako neohroženou reportérku, kterou jen tak něco nerozhodí a já tady teď stojím na louce a bulím. Pomalu jsem vykročila na louku a došla až k místu, kde kdysi stál domek. I když tady dnes už nic nebylo, věděla jsem, že stojím na správném místě. Na místě, kde býval můj domov. Na místě, které jsem milovala. Všechno do sebe zapadlo. Zhluboka jsem se nadechla čistého vzduchu zamířila k autu a trochu se usmála na nejisté kolegy.
„Pojďme, pánové, pojedeme domů.“ Broukla jsem, když jsem je míjela. Domů… domov není místo, ale lidé, kteří nás milují a my milujeme je. Pro ty stojí za to žít. Žít a radovat se. Bez válek a utrpení. Protože válka bere vše.
Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové.
Titulní toto: archiv Hana Lajtkepová
