Na prknech, co znamenají svět, stojí Pavla Břínková (69) téměř padesát let. Dlouhá léta byla hvězdou Hudebního divadla Karlín, do kterého se po odmlce vrátila a například v muzikálech Carmen a Sestra v akci tam září dodnes. Je dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie, jedna z nich je dokonce za celoživotní mistrovství!
Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?
„To vám řeknu s naprostou přesností. V pěti letech mě maminka přivedla do Dismanova rozhlasového dětského souboru, kam chodili moje sestry, i můj zemřelý bratříček, kterého jsem ale nepoznala. Odešel, než jsem se narodila. Setrvala jsem tam do osmi let. Zřejmě pan režisér zjistil, že jsem talentovaná, neb už v pěti letech jsem natáčela se strýčkem Jedličkou pohádku O červené Karkulce a ty desky se prodávají dodnes! V osmi letech jsem ale řekla, že bych chtěla zpívat a maminka mě přivedla do Kühnova dětského sboru.“
Jak dlouho jste zůstala tam?
„Až do svých čtrnácti let, kdy jsem podala přihlášku na Státní konzervatoř, obor operní zpěv. Všechno se dělo proti vůli mých rodičů. Na vše jsem se musela připravit sama. Myslím si ale, že jsem k tomu byla předurčená. Málokteré dítě ví v osmi letech přesně, co chce dělat. Já to věděla. Nechtěla jsem nic jiného, než stát na jevišti a zpívat. Konzervatoř jsem si vydupala proti vůli rodičů. Byla jsem vždycky senzitivní a subtilní holčička, a tak si mysleli, že případný neúspěch bych neusnesla. To se ale mýlili. Musela jsem jim dokázat, že vyhraju. Dělala jsem zkoušky ve čtrnácti a půl letech a měla jsem jen malou naději. Přihlásilo se sedmdesát dva uchazečů a většina z nich byla starší, od osmnácti výš. Skončila jsem jako druhá a byl to můj první velký úspěch.“
Pak vás už maminka podporovala?
„Ano. Viděla, že jsem ve dvaceti letech v Karlíně dostala hlavní roli, tak už se s tím smířila.“
Měla jste nějaký vzor?
„U nás to byla Milada Šubrtová. Fascinovala mě její barva hlasu, a to, že zpívala Rusalku, kterou jsem jako studentka viděla 55x! Dodnes je tam ode mě důlek. (směje se) Měla krásný, kovový, bezproblémový hlas, zpívala, jako mluvila. Když jsem byla starší, obdivovala jsem Barbru Streisand, anebo světoznámou Carmen Julii Migenes Johnson, která ale zpívala i šansony, muzikál a pop. V té jsem se shlédla. Když mi bylo třicet, dostala jsem do ruky její album, kde zpívala Gershwina a podle jejího vzoru jsem taky natočila takovou všehochuť pod názvem Chtěla bych tančit jen.“
Vzpomenete si na svůj debut?
„Od dvaceti let jsem hrála v Karlíně, takže můj debut byl tam. V šestém ročníku na konzervatoři jsme jeli na výměnný zájezd do Gruzie, kde jsem zpívala Carmen a další. Tam mě vychovávali jako mezzosoprán, což byla chyba, ale hlas mi nezkazili. Vrátila jsem se a volali mi, že zrovna v Karlíně běží konkurz na muzikál West Side Story. Nic jsem o tom divadle nevěděla, chtěla jsem dělat operu a viděla jsem se v Národním. Americký muzikál v roce 1969 tady byla jedna velká neznámá. Šla jsem tam s tím, že si třeba vydělám pár korun. Po třech kolech mě vybrali do hlavní role, a to byla bomba. Svou první premiéru si pamatuji naprosto živě.“
Jaká byla?
„Práce to byla nádherná, ale když došlo k premiéře, tak jsem onemocněla. Měla jsem horečku, bylo mi špatně. Ale jak říká můj manžel, „zabejčila jsem se“. Šla jsem zpívat nemocná. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla odzpívat, protože María má obrovský rozsah, ale zvládla jsem to.“
Nebála jste se, že si ublížíte?
„Bylo mi dvacet, nic jsem si nepřipouštěla. Ani jsem nešla k doktorovi. Dnes bych tam byla od rána! Tehdy jsem měla mladý, neopotřebovaný hlas, vůbec jsem si to nepřipustila a zpívala to s přehledem. Později jsem si, kromě divadla, zkusila i filmovou práci, ale zajímavé je, že mě vůbec neuchvátila. Moje místo je na jevišti!“
V Hudebním divadle Karlín jste si zahrála v řadě operet, mj. i v Čardášové princezně. Jak na ni vzpomínáte?
„Provázela mě celý život. Jako velmi mladá jsem hrála Stázi. Pak jsem dělala hlavní roli, Sylvu Varescu v Národním divadle Brno. Když jsem byla po šestnáctileté pauze zavolaná zpět do Karlína, bylo to kvůli Čardášové princezně. To mi byla nabídnuta třetí ženská role, Anhilta. A pak jsem ji hrála i v Plzni. S Čardášovou princeznou jsem spjatá, tam jsem dělala všechny role. A učila to i některé své žačky!“
Jak vzpomínáte na svou operetní éru v Hudebním divadle Karlín?
„Byla jsem tam 21 let, a pak jsem si udělala nucenou pauzu. Změnilo se vedení a já jsem odešla. Šestnáct let jsem hostovala v jiných divadlech, natočila jsem čtyři oceněné desky. Jezdila jsem se svými recitály a všude měla narváno. Vůči Karlínu jsem měla blok. A když mě potom jiné vedení oslovilo, neměla jsem pocit, že se vracím na místo činu. Šla jsem zase dál. Byl to další osudový krok.“
Jste dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie. Berete to jako životní úspěch?
„Rozhodně! (směje se) První Thálii jsem dostala za roli, kterou jsem si zahrála po šestnáctileté pauze. Vůbec jsem s tím nepočítala. Bylo to veliké překvapení a radost. Ale ještě větší překvapení byla druhá Thálie za celoživotní mistrovství. Když jsem dostala dopis, že budu oceněná, říkala jsem si: Vypadá to, že končím!, ale zase to byla radost, že si na mě někdo vzpomněl.“
Před 22 lety jste napsala knihu Taková jsem já. Co vás k tomu vedlo?
„Slavila jsem dvacet pět let na jevišti. Ve Žďáru nad Sázavou bylo tehdy vydavatelství, které o knížku moc stálo. Byli neoblomní a donutili mě se na chvilku zastavit. Neustále žiju v předstihu, neměla jsem ráda vzpomínání. Musela jsem se donutit zamyslet se, jak všechno šlo, jinak by mi profesní život uletěl jako vítr. Nejdřív jsem knihu zadala, ale nebyla jsem spokojená, a tak jsem se do ní pustila sama. V noci jsem si sedla s tužkou a psala. Nebyly ještě počítače, třikrát jsem ji přepisovala! Byla jsem unavená, ale myslím, že výsledek stál za to. Dodnes mi říkají, abych napsala druhý díl, ale už bych neměla trpělivost.“
Jak hodnotíte vývoj české hudební scény v rámci vašeho žánru?
„Dnes je doba muzikálu. Po všech rozhovorech, co jsem dělala k tomu, jak se koukám na to, že opereta je dnes chudou Popelkou, si stojím za tím, že je přemuzikálováno. Chápu, že dobrou operetu dnes už nikdo nenapíše. Ale zase je škoda na klasickou operetu zapomenout. Mám radost, že se Hudební divadlo Karlín rozhodlo příští rok uvést Veselou vdovu. Bylo mi líto, že divadlo na operetu zanevřelo. Myslím si, že tu má zázemí i diváky. I když je-li mladá generace krmená i špatnými muzikály, nebude na klasickou operetu chodit. Nemá-li možnost jít na výbornou klasickou operetu, nebude ji znát. Lidi, kteří nám plnili divadla, pomalu odcházejí. Byla by škoda, kdyby klasická opereta nežila alespoň v recitálech, které dělám, protože pořád vidím velký zájem.“
Ondřej Spýťa Syrový
Zdroj fotografií: Česká televize
Komentáře z facebooku