Michaela Nilsson Marečková patří k osobnostem, které divadlo nejen hrají, ale také ho vytvářejí. Je herečkou, producentkou, scénáristkou a jednou ze zakladatelek Divadla MIRAON. Její nová hra Volejte ředitele! vstoupí 10. října na jeviště Vršovického divadla MANA. Povídaly jsme si nejen o nové komedii, ale také o odvaze psát vlastní příběhy, o životě nezávislého divadla a o tom, co se všechno musí stát, než se zvedne opona a divadelní sál poprvé vybuchne smíchem a potleskem?
Michaelo, když se řekne „Volejte ředitele!“, co se Vám vybaví jako první – konkrétní obraz, postava, situace, nebo třeba nějaký skutečný zážitek?
Pro mě je tato fráze takovou předzvěstí blížícího se průšvihu. Zvoláním, po kterém přichází rozražení dveří ředitelny a oznámení nepředstavitelné „jobovky“. A ano, právě takové věci se ve školství dějí prakticky den co den. Proto jsem se rozhodla naše představení ze života jedné malé školy pojmenovat právě takto.
Když zmiňujete ty denní „jobovky“ – kdo je v té vaší divadelní škole jejich nejčastějším autorem? Kdo vlastně onoho ředitele volá nejčastěji?
Tato věta zazní z úst postavy horlivé paní učitelky Jarmilky, která je takovým roztomilým poslem nepředstavitelných katastrof. A pokud správně počítám, hned v závěsu za Jarmilkou je v počtu volání pana ředitele postava paní starostky, která je katastrofou pro školu trochu sama o sobě.
Kdybyste měla jednou větou přesvědčit někoho, kdo o hře vůbec nic neví, aby na ni přišel, co byste mu řekla?
Řekla bych: Vzpomeň si na svůj nejkurioznější zážitek ze školy a vynásob ho deseti.
Co bylo při přípravě inscenace nejtěžší? Samotné psaní, hledání správného obsazení, zkoušení, produkce, nebo všechny ty věci dohromady?
Musím říct, že jsme měli neuvěřitelné štěstí při sestavování obsazení. S mnohými herci, kteří ve hře Volejte ředitele! účinkují, se znám prakticky od studií nebo jsme spolu už dříve hráli, takže pro některé jsem opravdu psala roli, jak se říká, „na tělo“. Ostatní herce nám pomohla oslovit naše kolegyně, herečka Eva Hráská, které za to moc děkuji.
Ale co bylo nejtěžší? Asi psaní. Bylo pro mě vskutku výzvou začít. Jedná se o můj první autorský celovečerní text pro dospělé publikum. Do této doby jsem psala texty pohádek nebo písní, což je rozsahem i počtem postav trochu méně náročné. A vzhledem k tomu, že jsem detailistka, snažila jsem se každé z postav dát vlastní životní příběh. Takže nejtěžší fáze byla asi ta, než jsem vůbec začala psát a vše žilo a tvořilo se jen v mé hlavě. Jakmile je to na papíře, už to žije. A ve chvíli, kdy se jde do zkoušení, se to teprve rozjede a celý příběh dál krásně roste. V našem případě se pod dramaturgií a režií kolegy Radka Fejta a Evy Hráské rozrostl ještě o další vtipné situace, které by mě jako autorku ani ve snu nenapadly.
Nezávislé divadlo zní romanticky, ale ve skutečnosti za ním bývá obrovské množství práce. Co je ta část divadelního života, kterou divák vůbec nevidí, ale bez níž by se představení nikdy neuskutečnilo?
Řekla bych, že to je právě to neskutečné nasazení a ochota všech kolegů jít do projektu a neúnavně na něm pracovat týdny před premiérou. Zkoušet, aniž byste za to měli okamžitou odměnu, a doufat, že se nám povede udělat opravdu kvalitní představení. Představení, které uspěje v neskutečné pražské konkurenci a bude mít návštěvnost. Představení, které diváky zaujme, pobaví, přinese možná i chvíli zamyšlení nebo vžene slzu do oka. Představení, které divák, co jej zhlédne, doporučí dál přátelům. Pevně doufám, že se nám to podaří, protože to bude tou největší odměnou za naše úsilí.
Divadlo MIRAON funguje už třináct let. Kdybyste se dnes mohla vrátit k Michaele, která do tohoto dobrodružství vstupovala na začátku, co byste jí poradila?
Holka, poslouchej víc sama sebe a svou vlastní intuici. To, že ti někdo řekne, že na něco nemáš, ještě neznamená, že má pravdu!
Byla někdy chvíle, kdy jste si řekla: „Tak dost, tohle už je příliš,“ a přesto jste pokračovala?
Já jsem ve znamení Střelce. Takže ano, hodně takových chvil bylo. U mě většinou tlak vyvolá protitlak a jdu do toho s ještě větší vervou. Ale ano, byly i chvíle, kdy jsem si naopak uvědomila, že některé bitvy za to opravdu nestojí, nedají se vyhrát a je rozumnější ustoupit.
Co je pro vás po těch letech důležitější – potlesk, plný sál, spokojený herecký tým, nebo pocit, že se podařilo říct něco, co jste opravdu chtěla divákům sdělit?
Tady v té otázce jste shrnula asi vše, o co se snažíme. Na začátku je snaha něco publiku sdělit. Předat jim svůj příběh. Ale bez spokojených kolegů (herců, techniků a mnoha dalších, kteří nám pomáhali) by toho docílit nikdy nešlo. A plný sál a potlesk? To je třešnička na dortu a ta největší odměna. To totiž znamená, že se to povedlo…
Jak moc do Vašich vlastních textů vstupuje život kolem vás? Pozorujete lidi, jejich chování, jejich věty?
Píšu ráda o věcech, které se kolem mě dějí. Nejlepší situace totiž píše život sám. Pokud se pouštím směrem, který je pro mě cizí, dlouho si téma studuji a připravuji si materiál. Teď mě například oslovil náš kolega Tomášek. Je to skvělý výtvarník, který nám maluje scénu do pohádky. Profesí je řidič MHD a navrhl mi, zda nechci pokračovat v linii profesní komedie. Už teď vím, že se můžu těšit na mnoho a mnoho vtipných historek z městské hromadné dopravy, které budu poslouchat od jeho kolegů řidičů.
Ty historky z městské dopravy znějí skvěle! Znamená to, že chodíte světem s neustále nastraženýma ušima a okamžitě si zapisujete, co kde zaslechnete?
A jak často! Každý den aspoň dvakrát si řeknu, že tohle jednou musím použít…
Co byste si přála, aby Vám hra Volejte ředitele! přinesla jako autorce? A kam byste chtěla svou autorskou cestu posunout dál?
Pevně doufám, že se komedie Volejte ředitele! bude líbit a rozjede se nejen v Praze, ale i po celé České republice. Pokud ano, dá nám to jako divadlu finanční prostředky a svobodu tvořit dál autorské hry a psát nové příběhy. Už teď mi v hlavě hrají další tři divadelní hry, ale vše závisí jako vždy na financích. Když se nám jako divadlu bude dařit, budou moci vznikat další a další nové příběhy.
Držím palce, ať se ty tři nové příběhy podaří zrealizovat. Když se ale podíváme na nejbližší budoucnost, Divadlo MIRAON rozhodně nezahálí. Slyšela jsem, že už teď máte na stole novou pohádku?
Je to tak. Hned jak odpremiérujeme Volejte ředitele!, začínáme se zkoušením naší autorské pohádky Andílkovy sváteční trampoty. Kostýmy a scéna jsou již připraveny, písně napsány a teď už zbývá jen nazkoušet samotné představení a jedeme. Premiéru máme 15. listopadu a 6. prosince v Divadle Bez Hranic v Nuslích a pak se s pohádkou rozjedeme na zájezdy po celé republice.
Na jaře nás pak čeká premiéra ještě jednoho autorského představení s názvem Záskok na zabití v režii Rity Jasinské. Autorkou je moje kamarádka, spisovatelka Rosana Zvelebilová, která mně a Radkovi Fejtovi napsala tento trochu temnější příběh přímo na tělo. Takže se u nás v MIRAONU máte opravdu na co těšit!
Nová divadelní komedie: Volejte ředitele!
Místo konání: Vršovické divadlo MANA (Na Kovárně 967/1, Praha 10 – Vršovice)
Termín premiéry: Sobota 10. října od 19:30
Tvůrčí tým: Autorka: Michaela Nilsson Marečková | Režie: Radek Fejt
Hrají: Mira Nosek, Petr H. Batěk, Jaroslava Stránská, Lucie Kožinová, Hana Mašlíková, Barbora Kepková, Daniel Rous, Juraj Bernáth, Petr Vojnar, Eva Hráská, Heidi Janků
Vstupenky: On-line předprodej je spuštěn v síti WebTicket nebo přímo přes pokladnu a také je možné vstupenky zakoupit na pokladně divadla MANA. Vzhledem k blížícímu se termínu doporučujeme rezervaci co nejdříve.
Foto: archiv – Michaela Nilsson Marečková, Divadlo MIRAON
