Zpěvák Michal David tento týden přestavil nové autorské album nazvané Život je náš. Tvůrce hitů Nenapovídej, Nonstop či Diskopříběh je na něm jen autorem textů. O hudbu a produkci se postaral Martin Terefe, jenž spolupracoval s hvězdami jako Jason Mraz, James Morrison nebo Coldplay. Je také objevitelem skupiny Train a spoluautor písně Hey Soul Sister. Hudební nahrávky vznikaly v Londýně ve studiu Eastcote za účasti kapely Robbieho Williamse.
„Tentokrát jsem hudbu nepsal, pouze texty, což je hodně výjimečné, protože texty jsem si nikdy moc nepsal. Písně vznikaly tak, že když je natočili, v Londýně na hotelu jsem je prostě na pokoji otextoval. A druhý den jsem píseň nazpíval. Nechával jsem to hodně na Martinovi Terefovi, aby mi nabízel nějaké svoje nápady. A tak je například písnička Je i líp jedna z těch takových, které se vymykají té ‚davidovské‘ formě,“ uvedl David.
Populární zpěvák řekl, že se záměrně tentokrát vzdal skladatelských ambicí, protože chtěl, aby se album trochu lišilo od jeho předchozí tvorby. „Chtěl jsem, aby tohle album bylo jiné, nebylo úplně čistě ‚davidovské‘, abych se neopakoval a nebylo to takové to moje disco,“ řekl David.
Jedním textem k písni 1000 hvězd přispěl Xindl X a jeden text napsal Petr Harazím k písni Dám ti víc, ke které hudbu složil americký skladatel Jan Fairchild. Ten také nedávno zaranžoval Davidovu píseň Pár přátel, která se s anglickým textem Oh What a Dream We Had stala hymnou americké charitativní organizace Prevent Cancer Fundation.
Jedním ze svých starých hitů Každý mi tě lásko závidí David připomíná okolnosti seznámení s manželkou Marcelou, s níž žije 41 let. Tentokrát ji věnoval text písně Náš cíl. „Ten jsem napsal, když jsme měli čtyřicáté výročí seznámení. Máme štěstí, že jsme dvě spřízněné duše. Prostě se nám to povedlo, my se nehádáme a máme hezký společný život,“ řekl David.
Nové písničky budou moci fanoušci slyšet naživo 13. a 14. června na koncertech v pražské O2 areně, kde David oslaví své 65. narozeniny. „Nebude to klasická O2 arena jako v předchozích letech. Budu mít uprostřed kruhové pódium pod kostkou a nový light design. Tohle bude, co se týká světelné show, úplně jiný formát. Nebude chybět několik hostů, mezi nimi bude pravděpodobně i Olga Lounová, která se mnou na nové desce zpívá duet Co je pravá láska,“ uvedl David.
Pražský rodák Michal David, vlastním jménem Vladimír Štancl, pochází z cirkusové rodiny Kludských. Je rovněž příbuzný rodiny Kočkových, která provozuje pouťové atrakce a kolotoče. V roce 1976 získal na Pražských jazzových dnech titul hudebník roku. Až poté se po vítězství na festivalu Intertalent s písní Nenapovídej stal jedním z hudebních idolů tehdejší mládeže. Vedle koncertů uspěl i se svými muzikály Kleopatra, Angelika, Mona Lisa, Tři mušketýři, Muž se železnou maskou, Mata Hari, Troja nebo Kat Mydlář. Je známý především jako popový hudebník, ale v roce 2012 vydal album Live in Circus, na kterém se s baskytaristou Pavlem J. Rybou a skupinou The Fish Men vrátil ke svým jazzovým kořenům.
Operní pěvec, basbarytonista Adam Plachetka a herec, jazzový a swingový zpěvák Ondřej Havelka dnes převzali platinovou desku za milionový obrat v prodeji jejich společného alba Nebe na Zemi. Ocenění za nahrávku s písněmi Osvobozeného divadla od Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha jim předal René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu, vydavatele nahrávky. Setkání se symbolicky uskutečnilo ve Werichově vile v Praze.
Éra Osvobozeného divadla skončila jeho zákazem v listopadu 1938 a Werich s Voskovcem a s Ježkem před nacismem odešli do Ameriky. Tam se živili hraním pro krajany a protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky. Po válce a návratu do vlasti se pokusili divadlo obnovit, Voskovec ale definitivně odešel do exilu v červnu 1948. Naposledy se V+W setkali v roce 1974 ve Vídni, ale zůstávali spolu v kontaktu prostřednictvím dopisů, jež později vyšly i knižně.
Havelka uvedl, že písně v provedení Voskovce a Wericha považuje za dokonalé a osmělil se je zpívat až zhruba před 20 lety. „Jsem přesvědčený, že Adamem (Plachetkou) by byl Ježek nadšený, asi by ocenil, že to konečně někdo zpívá tak, jak to napsal,“ podotkl.
Plachetka uvedl, že repertoár Osvobozeného divadla vnímá jako klasiku, kterou zpíval u táboráku a na hodinách hudební výchovy. „Nesnažili jsme se Voskovce a Wericha kopírovat, ale jejich umění přiblížit mladší generaci,“ podotkl.
Některé kusy interpreti na albu pojali v duchu Ježkova Orchestru Osvobozeného divadla, u jiných se inspirovali Werichovými remaky z 50. let s Orchestrem Karla Vlacha. Ke spolupráci oslovili i současného skladatele Petra Wajsara, třeba se skladbou Klobouk ve křoví.
Album Nebe na Zemi vyšlo předloni v září. Plachetka, který s oblibou překračuje hranice světa klasické hudby do mimooperních žánrů, na něm svůj zájem obrátil k repertoáru Osvobozeného divadla. Ke spolupráci přizval Havelku a jeho Melody Makers.
Koncertně projekt Nebe na Zemi představili před dvěma lety na festivalu Smetanova Litomyšl. Posluchači ho pak mohli slyšet na následujícím turné. Zatím absolvovali přibližně tři desítky vystoupení. V létě je čekají dva koncerty na letní scéně Divadla Kalich v prostoru pod žižkovskou televizní věží v Mahlerových sadech.
Mezi vrcholné Plachetkovy role patří Don Giovanni, Přemysl z Libuše nebo Figaro z Figarovy svatby. Vedle úspěchů na české scéně zažívá mimořádně úspěšnou kariéru v zahraničí. V roce 2012 se oženil s českou sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou. S nadsázkou se traduje, že jediné místo, kde Plachetka zatím neuspěl, je Vídeňská státní opera. Jako čtyřiadvacetiletý se tam hlásil na místo hostujícího pěvce. Místo však nedostal, protože mu byla hned po konkurzu nabídnuta stálá smlouva.
K tvorbě Ježka, Voskovce a Wericha se vracejí i jiní umělci. Například Ondřej Ruml vydal před pěti lety záznam koncertu s jejich písněmi, na kterém ho doprovázejí Jihočeská filharmonie pod vedením Jana Kučery a Matej Benko Quintet.
Raper Viktor Sheen má nejvíce nominací na hudební cenu České hudební akademie (ČHA) Anděl. S deskou Impostor Syndrom zabodoval ve třech kategoriích – skladba, sólový interpret a rap. Po dvou nominacích mají Vladimír Mišík (album, sólový interpret), Kateřina Marie Tichá (album, sólová interpretka), Smack a P Money (společný projekt, rap) a skupiny Monkey Business (album, skupina) a Bert & Friends (skupina, videoklip). Vyhlášení letošních vítězů se uskuteční 5. dubna v prostorách Křižíkových pavilonů na pražském Výstavišti. informovala o tom Šárka Chomoutová.
V každé z 15 kategorií zvolili akademici v prvním kole hlasování vždy sedm interpretů, projektů nebo nahrávek. Z těch poté ve druhém kole hlasování vybrali tři jména, která už představují klasické nominace. Seznam nominovaných se nachází na stránkách cen Anděl.Výjimku tvoří tradičně Síň slávy. O jejím laureátovi bylo rozhodnuto hned v prvním kole hlasování, kterého se letos zúčastnilo 422 akademiků. Českou hudební akademii, tvořenou profesionály z hudební branže, aktivními hudebními kritiky a novináři i dříve oceněnými tvůrci, čeká ještě jedno hlasovací kolo.
V žánrových kategoriích hlasují specializované žánrové akademie, jejichž garanty jsou Vojtěch Tkáč (alternativa a elektronika, společný projekt), Milan Tesař (folk, jazz), Michaela Vostřelová (klasika), Matěj Kretík (rap), Petr Adámek (rock), Juraj Čurný (slovenské album) a Saša Michailidis (videoklip).
Ceny Anděl vyhlašuje Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu. Přímý přenos uvede v hlavním vysílacím čase ČT1. Jako každý rok doplní předávání cen Anděl také řada hudebních vystoupení.
„Připravujeme několik různých scén, z nichž každá má svůj vlastní charakter – od technicky propracovaných pódií s LED obrazovkami až po intimní, akustická nebo industriálně laděná zákoutí. Chceme divákům nabídnout dynamický zážitek, kde se vizuál přirozeně propojí s atmosférou jednotlivých vystoupení,“ uvedl umělecký ředitel Andělů Matyáš Vorda.
Loni cenu Anděl za album roku 2023 ČHA udělila eponymní nahrávce skupiny November 2nd. Sólovými interprety se stali David Koller a Pam Rabbit. Ocenění za skladbu roku získala píseň Údolí včel od Tomáše Varteckého, kterou na stejnojmenném albu zpívá Anna K. Skupinou roku vyhlásili za album Jezus Kristus Neexistus? uskupení J.A.R. Do Síně slávy byl uveden Jiří Korn.
Ceny Anděl uděluje každoročně hudební akademie od roku 1991. Od roku 1997 je symbolizuje soška Anděla.
Muzikál Emilia Pérez francouzského režiséra Jacquese Audiarda získal v noci na neděli jednu ze španělských filmových cen Goya, při jejichž udílení pokračovaly polemiky kolem několik let starých výroků hlavní hvězdy filmu. Herečka Karla Sofía Gascónová čelí kritice mimo jiné za slova o islámu, který označila za zdroj „infekce pro lidstvo“. Večerního ceremoniálu v Granadě se neúčastnila, informovala agentura AFP.
Emilia Pérez získala cenu Goya pro nejlepší evropský film a dál tak rozšířila svou sbírku ocenění před březnovým udílením Oscarů, do kterého šla s rekordními 13 nominacemi. Snímek vypráví příběh mexického narkobarona, který absolvuje změnu pohlaví, nafinguje vlastní smrt a poté se pokouší obnovit vztahy se svými blízkými.
Vítězství filmu v jedné z kategorií španělských cen bylo oznámeno na sobotním vyhlašování, porotci ale hlasování v této věci ukončili 24. ledna, tedy několik dní předtím, než propukla mediální bouře kolem starých příspěvků Gascónové na sociální síti Twitter (dnes X). „Islám se stává ohniskem infekce pro lidstvo, kterou je naléhavě nutné vyléčit,“ uvedla španělská herečka v roce 2016. Kromě odsuzování islámu také například kritizovala hnutí proti policejní brutalitě ve Spojených státech vyvolané zabitím George Floyda v květnu 2020.
Gascónová se za své výroky omluvila a odmítla, že by byla rasistka, polemiky kolem aféry nicméně pokračovaly i na červeném koberci před udílením cen Goya, napsal deník El País. „Karla Sofía Gascónová se mýlila, ale teď ji lynčují a je potřeba to zastavit,“ citoval španělského režiséra Juana Antonia Bayonu.
Jednu z cen za celoživotní dílo pak v Granadě převzal americký herec Richard Gere, který v projevu kritizoval amerického prezidenta Donalda Trumpa. „Jsme v Americe ve velmi temném okamžiku. Je tady surovec a grázl, který je prezidentem Spojených států,“ prohlásil Gere, který se nedávno přestěhoval do Španělska a má španělskou manželku. Při vystoupení varoval před sílící „kmenovou mentalitou“ a za potlesku publika vyzýval k ostražitosti a odvaze.
Hvězdná sestava více než 20 umělců rozličných žánrů obsadila ve čtvrtek večer tamního času dva velké koncertní sály v Los Angeles na rozsáhlém benefičním koncertě FireAid, který má pomoci této oblasti zotavit se z největších lesních požárů ve své historii. Píše o tom zpravodajský server BBC či agentura AP.
Na dvou pódiích vzdálených na míli od sebe se během večera vystřídají hvězdy jako Sting, Pink, Lil Baby, Rod Stewart, Lady Gaga, Olivia Redrigová, Katy Perry, Steve Wonder a mnozí další. Mezi účinkujícími je také několik umělců, kteří pocházejí přímo z Los Angeles, včetně Billie Eilish, Red Hot Chili Peppers a No Doubt.
Za účinkujícími se na obřích obrazovkách promítají záběry zasahujících hasičů a zkázy, kterou požáry způsobily. Mezi jednotlivými sety vyprávěli osobně či přes videovzkazy své příběhy ti, kteří při požárech přišli o své domovy. Koncert se vysílá živě či streamuje na celé řadě platforem včetně Apple Music, Apple TV+, Netflix/Tudum, Spotify, SoundCloud či YouTube.
Nálada na místě byla povznesená, píše AP. „Vážíme si tohoto okamžiku. Doufám, že si lidé tento koncert zapamatují navždy,“ řekl 54letý Scott Jones, který na koncert v aréně Kia Forum přivedl i svou dceru. Na sobě měli černá trička s nápisem „First Responders“ na hrudi: „Doufám, že někteří z hasičů, kteří se mohli zúčastnit, sem přišli a trochu se odreagují,“ řekl Jones. „Potřebují to. Mají mou podporu v tom, co pro tohle město udělali.“
Při rychle se šířících ničivých lesních požárech, které v metropolitní oblasti Los Angeles vypukly začátkem ledna, zahynulo nejméně 28 lidí a zničeno bylo více než 16.000 domů a podniků. Výtěžek z koncertu a z darů věnovaných v jeho průběhu půjde na obnovu obcí a prevenci dalších požárů v regionu.
Ve věku 79 let dnes zemřel objevitel zpěvačky Lucie Bílé, hudební skladatel a producent Petr Hannig. Angažoval se i v politice. Založil Stranu zdravého rozumu, později přejmenovanou na Rozumní. Několikrát neúspěšně kandidoval do Senátu a Poslanecké sněmovny. V lednu 2018 se v druhé přímé volbě ucházel o funkci prezidenta České republiky, ale nepodařilo se mu sehnat potřebných 50.000 podpisů.
„Datum a čas posledního rozloučení budou stanoveny a oznámeny v nejbližší době,“ sdělili pozůstalí.
Na veřejnosti se naposledy Hannig objevil loni v květnu, kdy se účastnil natáčení televizního pořadu o zpěvačce Ivetě Bartošové. O pár dní později na svém facebookovém profilu oznámil, že na tom není zdravotně dobře. Loni v létě prodělal mozkovou mrtvici.
Hannig, který se narodil 20. ledna 1946 v Ústí nad Labem, během hudební kariéry napsal stovky písní včetně prvního hitu Bílé Neposlušné tenisky. Vedle Bílé spolupracoval dlouhodobě mimo jiné s Vítězslavem Vávrou, Jitkou Zelenkovou, Lenkou Kořínkovou nebo s Petrou Černockou. Za své nejlepší hudební období podle svých slov považoval léta, kdy se svou kapelou doprovázel šansoniérku Hanu Hegerovou.
V letech 1968 až 1969 Hannig působil ve Velké Británii. Na konci září 1969 se vrátil zpátky do vlasti. Působil jako redaktor Československého rozhlasu a zároveň měl svou kapelu Maximum Petra Hanniga. Jako producent stál mimo jiné v roce 1970 za albem Michala Prokopa a skupiny Framus Five Město ER.
Nejznámější český operní pěvec, basbarytonista Adam Plachetka, oslaví své 40. narozeniny 24. ledna velkým koncertem s hosty v pražské O2 areně. Na stejném místě před pěti lety Plachetka koncertem oslavil své půlkulatiny. Letos ke spolupráci na vystoupení oslovil operní režisérku Magdalenu Švecovou, se kterou se domluvil, že narozeninové show dají více divadelní podobu. Jediným hostem, jehož účast se opakuje z minulého koncertu, je Plachetkova manželka, sopranistka Kateřina Kněžíková.
„Letošní narozeninový koncert je vlastně ve všem nový, ač je postaven podle podobného modelu jako ten první. Jedná se o kombinaci největších hitů, klasiky a populárů, muzikálů a crossoverů. Věříme, že jsme programu věnovali dostatek péče, aby potěšil i ty, kteří na mém koncertě už byli, i ty, kteří tam budou poprvé,“ uvedl Plachetka.
V roce 2020 na svém prvním sólovém koncertě v O2 areně s názvem Bez mantinelů Plachetka dokázal smazat bariéry mezi klasikou a dalšími žánry. I tentokrát se proto diváci mohou těšit na multižánrovou show. Na pódiu se vedle Plachetky a Kněžíkové, kteří nedávno natočili společné album operních melodií, představí například Štefan Margita nebo Vojtěch Dyk. O hudební doprovod se postará Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Jana Kučery.
„Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu spolupracuji už dlouho. Pracovali jsme na mnoha albech, jako například Music Man, Každý jen tu svou, Impossible Dream a Arias, spojili jsme se i na autorském albu Jana Kučery a Epoque Orchestra,“ podotkl Plachetka.
Dalším z netradičních počinů Plachetky je spojení s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers. Na albu Nebe na Zemi posluchačům představili repertoár Osvobozeného divadla ve formě osobitých a svižných jazzových a swingových textů Jiřího Voskovce a Jana Wericha v melodiích Jaroslava Ježka. Loni za tuto nahrávku doprovázenou několika koncerty převzali zlatou desku za půlmilionový obrat v jejím prodeji.
„Na narozeninovém koncertě Melody Makers ani Havelka mezi hosty nebudou. Je to problém místa, protože pro big band by se muselo stavět pódium navíc. Takže to necháme stranou a uvidíme, jak se projekt Nebe na Zemi bude vyvíjet dál,“ sdělil Plachetka.
Mezi vrcholné Plachetkovy role patří Don Giovanni, Přemysl z Libuše nebo Figaro z Figarovy svatby. Vedle úspěchů na české scéně zažívá mimořádně úspěšnou kariéru v zahraničí, kde v tomto roce vystoupí mimo jiné ve Vídni nebo v New Yorku. V roce 2012 se oženil s českou sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou. Své zatím poslední sólové album Večerní písně na motivy milostných básní Vítězslava Hálka vydal loni.
S nadsázkou se traduje, že jediné místo, kde Plachetka zatím neuspěl, je Vídeňská státní opera. Jako čtyřiadvacetiletý se tam hlásil na místo hostujícího pěvce. Místo však nedostal, protože mu byla hned po konkurzu nabídnuta stálá smlouva.
Maria Callas, slavná americko-řecká sopranistka, patří mezi nejvýznamnější operní zpěvačky 20. století. Svým ohromujícím hlasem, precizní technikou a nezaměnitelnou vášní si získala obdiv po celém světě. Její cesta od dětství poznamenaného rodinnými problémy až k triumfům na nejprestižnějších operních scénách byla plná překážek, ale také nevídaných úspěchů. Callas zůstává nejen ikonou opery, ale také symbolem umělecké oddanosti a dramatické vášně.
Během deseti let své největší slávy vystupovala na všech slavných operních scénách. Měla absolutní hudební sluch a svůj hlas s rozsahem tří oktáv nikdy nešetřila. Kromě technické dokonalosti hlasové svým postavám dodávala i psychologickou hloubku. Dramata však prožívala nejen na jevišti, ale i v životě.
Narodila se 2. prosince 1923 v nejsevernější části ostrova Manhattan, na newyorském předměstí, kterému se říká Washingtonovy výšiny. V jejím případě je charakteristické, že drama jejího života se začalo odvíjet už před narozením. Její rodiče – otec, muž rozličných profesí, v nichž si počínal ne vždy úspěšně, se jmenoval George Kalogeropoulos a matka Evangelia Litsa – se rozhodli odejít z Řecka do Ameriky v době, kdy se dcera, která dostala jméno Anna Maria Sofia Cecilia Kalogeropoulou, chystala přijít na svět (podle údajů některých životopisců prý ale ve svém rodném listě měla vepsáno jméno Sophia Cecilia Kalos).
Manželství Mariiných rodičů nebylo ani zdaleka šťastné. Oba měli příliš různé povahy a názory. Jejich vztah byl od počátku velmi napjatý, nezlepšil se ani po narození dcery Yakynthy v roce 1917. K dalšímu prudkému zhoršení došlo, když jim ve věku dvou let zemřel na následky zánětu mozkových blan syn Vassilis. V této situaci se otec George rozhodl přestěhovat se s rodinou do Nového světa, kde, jak doufal, najde lepší uplatnění. Jeho choť po celou dobu těhotenství věřila tomu, že se jí narodí syn. V různých životopisech se traduje, že matka Evangelia několik dní po porodu nechtěla svou dceru ani spatřit.
Otec si poté změnil z důvodů možnosti lepšího uplatnění při budování své kariéry příjmení na Kalos a posléze na Callas. Matka preferovala starší dceru Yakynthu, ale když brzy zjistila, že její mladší sestra má prokazatelný pěvecký talent, doslova nutila dívenku ke zpěvu, i když ji to příliš nebavilo. Zpěvačka to později komentovala slovy: „Musela jsem zpívat, už když mi bylo pět let, a vůbec mě to nebavilo.“
Rodinné rozpory Callasových vedly nakonec k rozvodu a matka se svými dvěma dcerami se odstěhovala zpět do Řecka. Předtím ale ještě stačila čtrnáctiletá Maria vystoupit v New Yorku ve dvou školních představeních v anglosaském světě velmi populárních tzv. savoyských oper autorské dvojice W. S. Gilbert a Arthur Sullivan – a sice v operách H.M.S. Pinafore a Mikádo.
V říjnu 1956, v době vrcholící slávy, když Maria Callas už měla za sebou první triumf při premiéře nového uvedení Belliniho Normy v Met, publikoval široce rozšířený časopis Time obšírný článek The Prima Donna, v němž mimo jiné rozebíral vztah matky a dcery Callasových. Posléze na toto téma vydala matka Evangelia knihu pod názvem Má dcera – Maria Callas.
Maria se proti své matce velmi ostře vymezila, když napsala: „Má sestra byla štíhlá, krásná a příjemná. Já jsem byla ošklivé káčátko, tlustá, nemotorná a neoblíbená. Je to kruté, když si dítě připadá ošklivé a nechtěné. Nikdy nezapomenu na své dětství. Po celou dobu bych si bývala chtěla v klidu hrát. Místo toho jsem musela zpívat a vydělávat peníze… Děti by měly mít kouzelné dětství. Já jsem je neměla – a přála jsem si je mít.“
Matka se snažila dostat dcerku na velmi prestižní Athénskou konzervatoř, kam ale nebyla přijata. Podařilo se to na konkurenční Národní konzervatoři, kde ji do své třídy přijala Maria Travella. První dojem z nové adeptky pěveckého umění popsala následovně: „Velmi buclaté mladé děvče se silnými brýlemi kvůli oční nemoci.“
Záhy ovšem velmi dobře rozeznala hlasové možnosti mladé Marie. Pochopila, že se mýlila, když jí předpovídala budoucnost jako kontraaltistce, a začala ji připravovat jako dramatickou sopranistku. Svou svěřenkyni poté charakterizovala jako „modelovou studentku, fanatickou, nekompromisní, věnující studiu srdce i duši. Její pokrok byl fenomenální… Během šesti měsíců byla schopná zpívat obtížné árie ze světového operního repertoáru se špičkovou muzikálností.“ 11. dubna 1938 absolvovala v Athénách své první veřejné vystoupení a zakončila koncert posluchačů třídy své profesorky duetem z Pucciniho Tosky.
Ambiciózní matka ale hledala pro dceru další pěvecké školení. Obrátila se na někdejší proslulou koloraturní pěvkyni, pro pamětníky nezapomenutelnou představitelku Rosiny v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, Elviru de Hidalgo, která v té době působila jako profesorka Athénské konzervatoře (tedy té, kam Maria nebyla původně přijata). Callas jí předzpívala árii Oceán, ten živel stvůrný z Weberovy opery Oberon. Mariino vystoupení někdejší světovou hvězdu zaujalo a chtěla ji okamžitě přijmout do své třídy. Matka ale rozhodla, že se tak stane až po ukončení studií u Marii Travelly. 2. dubna 1939 Maria zpívala roli Santuzzy ve školním představení Mascagniho Sedláka kavalíra a na konci téhož roku se stala řádnou studentkou na Athénské konzervatoři.
Maria Callas později vždy s velkou úctou a obdivem vzpomínala na svou pedagožku. Prohlásila o ní, že „byla patrně poslední učitelkou skutečné techniky belcanta“.
Nadšení ze spolupráce bylo oboustranné. Elvira de Hidalgo svou žačku hodnotila jako fenomén. „Poslouchala by všechny mé studenty, soprány, mezzo, tenory…“ Maria Callas se vyjádřila, že „chodila na konzervatoř v deset hodin dopoledne a odcházela domů s posledním žákem. Na otázky profesorky, proč to dělá, odpověděla, že i od méně talentovaných kolegů může pochytit něco, na co by i ti více talentovaní sami nepřišli.“ V roce 1940 vystoupila na školním představení v titulní roli Pucciniho opery Sestra Angelika.
Své první vystoupení v athénském divadle Olympia absolvovala Maria Callas v únoru 1941 v nevelké roli Beatrice v operetě Franze von Suppé Boccaccio. Už tehdy velmi zaujala svým hlasovým i jevištním projevem jak diváky, tak pochopitelně v negativním smyslu některé své zkušenější kolegyně.
V srpnu téhož roku následovala titulní role v Pucciniho Tosce a v dubnu 1942 mimořádně obtížná role Marty v tehdy velmi populární opeře Eugena d’Alberta Nížina. Kritika zhodnotila její výkon následujícími slovy: „Zpěvačka, která zpívala roli Marty: nová hvězda na řeckém nebi s neobyčejnou citovou hloubkou, ve své herecké interpretaci dosáhla standardu tragické herečky… Báječný hlas, mimořádná osobní působivost. Je jedením z talentů od Boha, kteří nás mohou jenom překvapit.“
Další úspěch sklidila v roli Santuzzy v Sedláku kavalírovi a v opeře O Protomstoras skladatele Manolise Kalomirise, považovaného za zakladatele moderní řecké hudby. Inscenace se hrála v Divadle Odeon Herodes Atticus na úpatí Akropole.
Ve stejném dějišti si vydobyla Maria Callas svůj největší triumf na domácí scéně. Bylo to v roli Leonory v Beethovenově Fideliovi. Během athénské periody své kariéry vystoupila v padesáti šesti představeních v sedmi operních inscenacích a na dvaceti recitálech. Maria Callas hodnotila tuto etapu svého uměleckého života jako základ pro své umělecké zrání.
V roce 1945, po skončení války, se zpěvačka vrátila do USA. Smířila se se svým otcem a absolvovala řadu audicí. Předzpívala také tehdejšímu řediteli Met, někdejšímu výtečnému kanadskému tenoristovi Edwardu Johnsonovi, v Evropě spíše známému pod jménem Eduardo di Giovanni (ředitelem Met byl patnáct let v letech 1935–1950).
Johnson jí nabídl smlouvu na titulní role ve Fideliovi a v Pucciniho Madame Butterfly při zájezdech souboru do Philadeplhie. Zpěvačka to odmítla se zdůvodněním, že pro roli Cio-cio-san je příliš korpulentní a vadí jí zpívat v angličtině, což se tehdy ještě v Met, zejména při zájezdových představeních, používalo. Johnson v jednom interview o několik let později sdělil jiný důvod, a to finanční. Současně ale také uznal svou chybu, protože podle jeho slov se jednalo o skutečnou typickou smlouvu pro začátečníka.
Maria Callas se vrátila do Evropy a jejím působištěm se stala Itálie, především benátská opera La Fenice. Zpívala zejména dramatický obor: titulní roli v Pucciniho Turandot, ale hlavně stěžejní role wagnerovské – titulní hrdinku v Tristanovi a Isoldě, Kundry v Parsifalovi a Brünnhildu ve Valkýře.
V roce 1947 hledal legendární dirigent milánské La Scaly Tullio Serafin sólistku pro inscenaci Ponchielliho Giocondy, kterou připravoval pro veronskou Arénu. K údivu leckterých si pro tuto roli vybral právě Mariu Callas.
Později o svém rozhodnutí prohlásil: „Byla okouzlující, fyzicky i psychicky silná, byl jsem si jist její budoucností. Věděl jsem, že na velké otevřené scéně, jakou je veronská Aréna, si tahle dívka se svou odvahou a velkým hlasem získá uznání a nadšení diváků.“ Ve svých předpokladech se velký maestro nemýlil. Gioconda v Aréně jí otevřela definitivně dveře do nejvyšších pater operního světa. Přibližně ve stejné době se Maria seznámila se starším, bohatým podnikatelem Giovannim Battistou Meneghinim, jejím velkým obdivovatelem. V roce 1949 s ním uzavřela sňatek a tehdy začala používat příjmení Meneghini-Callas.
Tullio Serafin se stal zpěvaččiným rádcem a přítelem. Maria Callas hodnotila setkání s ním jako „šťastnou chvíli ve své kariéře. Za to, že jsem umělecky dozrála, vděčím tomuto muži.“
Velký obrat v její kariéře nastal v roce 1949. Zpívala v té době Brünnhildu ve Wagnerově Valkýře a v téže době zpívala ústřední sopránovou roli v belcantové opeře Vincenza Belliniho Puritáni výtečná sopranistka Margherita Carosio. Protože Tullio Serafin nemohl sehnat náhradu, požádal Marii Callas, aby roli během šesti dní převzala. Zpěvačka to odmítla se zdůvodněním, že nemůže současně tyto dvě role zpívat. Serafin ji přesvědčil, že může, a neuvěřitelné se stalo skutkem. I největší skeptici mezi kritiky ocenili pozitivně její výkon. Zdůrazňovali nejen flexibilitu jejího nosného, krásně posazeného hlasu a její skvělé výšky, ale také její hlubokou lidskost a vřelost jevištního projevu, kterou své hrdince, na rozdíl od některých jiných jejích interpretek, propůjčila. A režisér Franco Zeffirelli prohlásil: „To, co předvedla v Benátkách, bylo po všech stránkách neuvěřitelné.“
Triumfální úspěch v roli Elvíry od základu změnil umělecký profil Marie Meneghini Callas. Stala se ideální představitelkou titulních rolí v Belliniho Normě, Náměsíčné a Pirátovi, v Donizettiho Lucii z Lammermooru, Anně Boleně a Paoliny v jeho opeře Poliuto, Cherubiniho Medei, Rossiniho Armidy a Rosiny v Lazebníkovi sevillském a titulní role ve Verdiho Traviatě.
Byla to ona, která se do značné míry svou jedinečnou interpretací těchto postav zasloužila o výrazné probuzení zájmu publika o belcantovou operu a připravila cestu svým následovnicím. Montserrat Caballé na její adresu prohlásila: „Otevřela nám dveře, které byly dlouho zavřené… Když mě srovnávají s Marií Callas, neodvážím se nikdy snít. Nebyla by to pravda. Jsem mnohem menší, než byla ona.“
Zpěvačce kvůli nepřízni ředitele milánské La Scaly Antonia Ghiringhelliho trvalo dlouho, než se jí podařil oficiální vstup na tuto nejprestižnější italskou operní scénu. Dával jednoznačně přednost Renatě Tebaldi, z čehož vyplynula dlouholetá veřejně prezentovaná rivalita mezi oběma superhvězdami. Dveře milánského operního domu se Marii Callas otevřely až po jejím dalším triumfu, jímž byla role Eleny ve Verdiho Sicilských nešporách, kterou v La Scale ztvárnila po mimořádném úspěchu ve Florencii.
V La Scale ztvárnila kromě mnoha již zmíněných postav další role: Mimi v Pucciniho Bohémě, Giulii ve Spontiniho Vestálce, Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi, Lady Macbeth, Abigail v Nabuccovi, titulní role v Gluckových operách Alcesta a Ifigenie na Tauridě. A také svou jedinou mozartovskou roli, kterou byla Konstance v Únosu ze Serailu. V La Scale měla možnost spolupracovat s vynikajícími režiséry, jako byl Luchino Visconti, který prohlásil, že operu začal režírovat jenom kvůli ní, či Franco Zeffirelli.
Večer po svatbě s Meneghinim odcestovala do Argentiny, kde v Teatro Colón zpívala s velkým úspěchem titulní role v Aidě, Normě a Turandot. V roce 1950 sklidila mimořádné ovace při přestavení Aidy. V první polovině padesátých let absolvovala důkladnou odtučňovací kúru, po které ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing prohlásil, že se z ní stala mimořádně přitažlivá žena. 29. listopadu 1955 slavila mimořádné ovace při svém prvém vystoupení na jevišti Met, kterým bylo její ztvárnění titulní role v Normě. Zpívala rovněž v Chicagu a v Dallasu se stala patronkou místní nově vzniklé opery. Byla na vrcholu své slávy. Tullio Serafin o ní tehdy prohlásil: „Tato žena může zpívat cokoli, co je psáno pro ženský hlas.“
V červnu 1956 se představila publiku Vídeňské státní opery ve třech představeních Lucie z Lammermooru, kde pod taktovkou Herberta von Karajana byl jejím partnerem v roli Edgara Giuseppe di Stefano. K dosavadním rolím přibyly ještě další, jako například Madeleine v Giordanově André Chénierovi a titulní role v jeho Fedoře.
Ve druhé polovině padesátých let zčeřila hladinu veřejného mínění její známost s řeckým multimiliardářem Aristotelem Onassisem. Tomuto vztahu se všemi jeho typicky jižanskými peripetiemi tehdy věnovala média mnohem větší pozornost než jejím pěveckým výkonům. Rozvedla se s Meneghinim, ale ke sňatku s Onassisem nakonec nedošlo. Udržovali ale spolu korektní vztah i po Onassisově sňatku s Jacqueline Kennedy.
V roce 1965 se Maria Callas rozhodla svou pěveckou kariéru ukončit v Londýně a v New Yorku v roli Tosky. Zajímavé je, že její poslední představení v Met dirigoval Fausto Cleva, který dirigoval její někdejší newyorskou premiéru v roli Normy. V roce 1969 natočila Maria Callas svůj jediný film, Medeu podle mytologického příběhu v režii Piera Paola Pasoliniho.
Poslední léta svého života strávila Maria Callas v Paříži, kde také 16. září 1977 zemřela. Velkolepý pohřeb za účasti mnohých celebrit se konal v katedrále Saint-Étienne. Dle posledního přání zesnulé byl její popel vhozen do moře u ostrova Skorpios v Jónském moři. Na pařížském hřbitově Père Lachaise je umístěna symbolická urna.
Vyhlášení letošních vítězů 34. ročníku cen České hudební akademie (ČHA) Anděl se uskuteční 5. dubna v prostorách Křižíkových pavilonů na pražském Výstavišti. V akademii, která hlasuje o vítězích cen, je letos téměř 700 profesionálů z hudební branže. Za pořádající společnost Luff Production o tom informovala Šárka Chmoutová. Systém hlasování o vítězích Andělů je tříkolový. Po aktuálně konaném prvním hlasovacím kole bude na konci ledna představeno vždy sedm přednominací v každé z letošních 15 kategorií. Z následujícího kola vzejdou nominace, a nakonec do třetice rozhodne akademie o vítězích.
Výjimkou při hlasování zůstává tradičně Síň slávy, kde je hlasování jednokolové a jejíž vítěz bude rovnou vyhlášen na ceremoniálu 5. dubna.
Nejvýraznější změnou proti předešlým letům bude podle pořadatelů nový způsob moderování. Zatímco dřívějšími ročníky provázeli nanejvýš dva moderátoři, letos se v rolích průvodců slavnostním ceremoniálem vystřídá několik známých tváří z prostředí současné hudebně-kulturní sféry.
Sošku Anděla se šalmají akademického sochaře Jaroslava Róny si odnesou vítězové stejných kategorií jako v loňském roce, a to kategorie Album, Skladba, Skupina, Sólová interpretka, Sólový interpret, Objev, Společný projekt, Videoklip, Alternativa a elektronika, Folk, Jazz, Klasika, Rap, Rock a Slovenské album.
„Tolik nové hudby jako v současnosti nikdy v historii nevycházelo. Ceny Anděl soustavně sledují a reflektují aktuální českou hudební scénu a její vývoj z mnoha profesionálních pohledů a v celé šíři. Přijde nám důležité v tak ohromné produkci upozorňovat na kvalitní nahrávky od hlavního proudu až po okrajovější žánry,“ uvedl předseda rady ČHA Honza Vedral.
Ceny Anděl jsou vyhlašuje Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu. Přímý přenos uvede v hlavním vysílacím čase ČT1. Jako každý rok doplní předávání cen Anděl také řada hudebních vystoupení s cílem představit aktuální pohled na svět tuzemské hudební tvorby.
Loni cenu Anděl za album roku 2023 ČHA udělila eponymní nahrávce skupiny November 2nd. Sólovými interprety se stali David Koller a Pam Rabbit. Ocenění za skladbu roku získala píseň Údolí včel od Tomáše Varteckého, kterou na stejnojmenném albu zpívá Anna K. Skupinou roku vyhlásili za album Jezus Kristus Neexistus? uskupení J.A.R. Do Síně slávy byl uveden Jiří Korn.
Ceny Anděl uděluje každoročně hudební akademie od roku 1991. Od roku 1997 je symbolizuje soška Anděla.
Hudební vydavatelství Supraphon má nového majitele, americkou společnost Sony Music Entertainment (SME). Cenu transakce firmy nezveřejnily. Supraphon bude ve své dosavadní funkci generálního ředitele nadále řídit Libor Holeček. sdělil to včera, 14. ledna, mluvčí Supraphonu Vladan Drvota. Dosud Supraphon vlastnili podnikatelé Zdeněk Kozák a Miloš Petana.
Supraphon, založený v roce 1932, je jedním z nejstarších hudebních vydavatelství ve střední Evropě. Během své historie nashromáždil katalog, který zahrnuje širokou škálu žánrů, včetně popu, rocku, klasiky, folku, jazzu, soundtracků a mluveného slova.
„Supraphon je základním kamenem českého hudebního dědictví s neocenitelným katalogem a odhodláním podporovat české a slovenské talenty, které se dokonale shoduje s úsilím Sony Music o rozvoj umělců,“ uvedl Daniel Lieberberg, prezident Sony Music Entertainment pro kontinentální Evropu a Afriku.
Vedle generálního ředitele Holečka zůstane ve své funkci Martin Kudla, který bude pokračovat v rozvoji repertoáru Supraphonu jako výkonný ředitel. Iva Milerová, která dosud zastávala funkci předsedkyně představenstva, bude podporovat umělce a tým v poradní roli.
„Spojení Supraphonu s mezinárodní společností Sony Music představuje klíčový krok vpřed nejen pro naši značku, ale i pro českou hudební scénu jako celek. Těší nás, že můžeme čerpat z globálních zkušeností a zázemí tak silného partnera, což nám umožní pokračovat v tradici propagace české hudby a umělců na nejvyšší úrovni. S tímto spojením otevíráme novou kapitolu plnou příležitostí, ještě větší profesionalizace procesů a posilování naší pozice na lokální i mezinárodní scéně,“ sdělil výkonný ředitel Kudla.
V roce 2023 zaznamenal Supraphon zisk 45,5 milionu korun, meziročně o zhruba 18 milionů korun více. Tržby se zvýšily přibližně o 13 milionů na bezmála 155 milionů korun. Více než polovinu z toho příjmy z digitálního prodeje vlastních titulů a titulů třetích stran, u kterých Supraphon zajišťoval digitální distribuci. Vyplývá to z účetní závěrky zveřejněné ve Sbírce listin. Hospodářské výsledky za loňský rok firma zatím nezveřejnila.
V roce 2023 obhájilo prvenství na českém hudebním trhu vydavatelství Universal Music, na druhém místě skončila firma Warner Music, třetí příčku zaujímal Sony Music. Supraphon, největší domácí vydavatel, byl na čtvrtém místě.
Zdroj: ČTK
V nabídce Supraphonu se nacházejí nahrávky od umělců, jako jsou Karel Gott, Lucie Bílá, Marek Ztracený, Škwor, Divokej Bill, Tata Bojs, Michal Horák, Olympic, Václav Neckář či Hana Zagorová, a také hudba od mezinárodně uznávaných umělců klasické hudby. Mezi ně patří například Pavel Haas Quartet, Ivan Moravec, Česká filharmonie a mnoho dalších.
Hudební společnost Ultraphon zaregistrovala značku Supraphon v roce 1932 jako název elektrického gramofonu. Později tak začala označovat gramofonové desky určené na export. Slavné logo lva s lyrou stvořil grafik Václav Zajíček až v roce 1949. Současná produkce Supraphonu stojí na třech žánrových pilířích – popové a rockové hudbě, klasické hudbě a mluveném slovu.
Od roku 2011 Supraphon nabízí ke stažení hudbu v MP3 i bezztrátovém formátu FLAC ve vlastní online prodejně Supraphonline. V roce 2015 společnost na pražském Jungmannově náměstí otevřela kamenný obchod Supraphon Musicpoint pro prodej fyzických nosičů všech významných tuzemských i zahraničních vydavatelů.
Příjmy hudebního průmyslu v České republice podle České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního průmyslu (ČNS IFPI) v roce 2023 vzrostly o 4,5 procenta na 1,866 miliardy korun. Streamovací platformy obstaraly asi 60 procent ze všech příjmů, meziročně vzrostly zhruba o pětinu na 1,121 miliardy korun. Údaje za loňský rok zatím ČNS IFPI nezveřejnila.
