Bratři Baťkovi oživí odkaz legendárních The Doors v Ostravě

Neopakovatelný zážitek plný rockové energie čeká na všechny milovníky poctivé hudby. Do ostravského Klubu Parník míří formace The End of Colours, která vzkřísí magický odkaz kultovní americké kapely The Doors. Koncert se uskuteční v pátek 16. října 2026 od 19:00 hodin.

Více než jen pouhý revival

Skupinu The End of Colours založili známí herečtí bratři Petr a Pavel Baťkovi již v roce 1995. Od samého začátku se kapela odmítala zařadit mezi desítky běžných revivalů, které se snaží o pouhé mechanické kopírování originálu. Celé jejich vystoupení je založeno na absolutní autentičnosti.

Vzhledem k herecké profesi obou hlavních protagonistů se každý jejich koncert mění v neopakovatelné představení. Diváci se tak mohou těšit na hudební extázi.

Skvělé hudební obsazení

Návštěvníci koncertu se mohou těšit na prvotřídní sestavu, která zaručuje mimořádný umělecký zážitek:

Pavel Batěk, se chopí mikrofonu a vdechne život nesmrtelným partům frontmana Jima Morrisona.

Petr H. Batěk, tentokrát usedne za bicí soupravu.

Míra Šebek, ostřílený beatový muzikant s bohatou minulostí v mnoha rockových formacích hraje na kytaru.

Tomáš Alferi, uznávaný muzikant a hudební skladatel, se představí v roli klávesisty Raye Manzareka.

Vstupenky a detaily události

Nenechte si ujít tento magický večer, kde ožijí hity jako Light My Fire, Riders on the Storm nebo The End.

Pátek 16. října 2026 v 19:00
Klub Parník, Sokolská třída 26, Ostrava
Oficiální předprodej na webu klubparnik.cz

 

Přijďte zažít atmosféru šedesátých let v moderním, rockovém hávu!

Foto: archiv Petra H. Baťka

 

Deset dní svobody na Balkáně: Petr H. Batěk procestoval Albánii jen s batohem

Někdy je potřeba na chvíli změnit prostředí. Ne proto, aby člověk někam utekl, ale aby se mohl nadechnout, srovnat si myšlenky a podívat se na svůj vlastní život trochu z odstupu. Přesně takovou cestu si tentokrát dopřál Petr H. Batěk.

První ráno v Albánii – Krujë, horská oblast nedaleko Tirany

Herec, zpěvák a moderátor vyrazil na konci září do Albánie. S batohem, bez přesně naplánovaného programu a s chutí nechat se překvapovat tím, co přijde. Nebyla to klasická dovolená, během níž člověk přesně ví, kde bude další den. Petr se rozhodoval průběžně, podle nálady, místa i lidí, které cestou potkal. A právě díky tomu poznával Albánii z trochu jiné perspektivy – zemi plnou života, krásy, nedokonalosti a především kontrastů.

Na hradu v Krujë

„Občas je nutností změnit prostředí a urovnat si myšlenky. Mě k tomu momentálně pomohl trip po Albánii,“ říká Petr a dodává, že právě baťůžkaření a cestování bez konkrétního cíle ho baví, protože mu „otevírá obzory“.

A když člověk sleduje jeho cestu, má pocit, jako by na chvíli cestoval s ním.

První setkání s Albánií přišlo v Krujë, v horské oblasti nedaleko Tirany. Už příjezd mu připomněl, že se ocitl ve světě, který bude jiný než ten, který zná z domova. Když se večer vracel k penzionu, městem proti němu volně kráčeli dva koně. „Jsem na Balkáně.“ poznamenal s pobavením a možná i trochou úžasu. Kůň je totiž symbolem síly, svobody, vytrvalosti a životní energie.

Následující den patřil místní tržnici a hradu, prvním albánským slovíčkům a především lidem. Petr si všiml jejich otevřenosti a komunikativnosti, stejně jako krajiny, která rozhodně nepůsobila dokonale uhlazeným turistickým dojmem. „Lidi jsou tu hodně komunikativní a milí. Krajina neutěšená,“ shrnul své první dojmy.

Tržnice v Krujë

A právě to je na jeho pohledu na Albánii zajímavé. Nesnaží se zemi přikrášlovat. Všímá si toho hezkého i toho, co už tak idylické není. Zajímá ho skutečný život kolem něj.

Petr a Bushi

Z hor se postupně přesunul k moři. V Durresi neboli Drači poznal místního Albánce Bushiho s tureckými předky a u Rakie se spřátelili. Bushi nazval Petra „mikem”, což je v Albánii něco jako blízký přítel. Dokonce se mu podařilo dostat se do drobného konfliktu s plážovým hlídačem, když se převlékl do plavek. „Teď mě zrovna vyhodili z hotelové pláže, protože jsem se tu převlíkl bez okolků do plavek,“ napsal s humorem.

Takové drobné příhody možná řeknou o cestování více než dlouhé popisy
památek. Člověk je najednou skutečně uvnitř dění.

A pak přišla Karavastská laguna. Krásné, téměř opuštěné místo, kde se
člověk ocitne mezi přírodou, rybáři a pasoucími se kravami. Jenže i tady
Petr viděl obě stránky reality. Vedle krásy krajiny vnímal odpadky v okolí a prázdno, které může být působivé, ale zároveň trochu posmutnělé. „Krásné místo, až na ty odpadky v lesíku,“napsal. „Kromě krav a rybářů je tu pusto. Ale krajina nádherná!“


Právě tehdy se začal stále zřetelněji ukazovat hlavní poznatek z jeho cesty, který později pojmenoval velmi jednoduše: „Albánie je plná kontrastů.“

Kontrastní byla i Vlora. Mořská zátoka, hotely, turistické atrakce a mnohem komerčnější prostředí odkryly zase úplně jinou tvář země než horská Krujë nebo opuštěná laguna. Petr původně počítal s tím, že ve Vloře zůstane jediný den a bude pokračovat dál na jih. Nakonec ale svůj plán změnil.

„Tady asi chvíli zůstanu.“


A právě v tom spočívalo kouzlo jeho putování, ve svobodě.

Cestoval také místními autobusy, což pro člověka zvyklého na přesné jízdní řády představovalo další malý kulturní zážitek. Odjíždí se zkrátka tehdy, když je autobus dostatečně plný a až se lidé na času odjezdu s řidičem domluví. „Cestování po Albánii busem je netradiční zážitek, většinou se cestuje dodávkami s nevalným technickým stavem.“ komentoval Petr. Čekání ale nebylo promarněným časem. Jedno ráno ho třeba oslovil místní taxikář a pozval ho na kávu. Jedno z dalších neplánovaných setkání, další malý příběh.

Místními autobusy

A pak zase změna směru.

Místo původně zamýšlené cesty dál na jih se Petr rozhodl pokračovat do Beratu, města tisíce oken.

Berat

Možná proto se jeho albánské putování nedá popsat jen jako cesta z místa A do místa B. Byla to spíš řada setkání a obrazů, které se postupně skládají do jednoho rozmanitého dojmu.

Hory. Moře. Tržnice. Hrady. Hotely. Autobusy, které čekají na poslední cestující. Místní lidé, kteří se dají s cizincem do řeči. Káva s taxikářem. Rakia s mužem, kterého před chvílí neznal. Krávy u laguny. Dva koně procházející v noci městem. A mezi tím vším člověk, který se rozhodl na chvíli zpomalit a jen se dívat.

Petr během své cesty několikrát změnil původní plán.

Jeho balkánské putování nakonec směřovalo přes Berat a Durrës do Tirany,
odkud 9. října odletěl zpátky domů. Loučení s Albánií shrnul výstižně:
„Budu se sem vracet.“

Durrës

Deset dní strávených s batohem na zádech a bez pevného itineráře se totiž nedá jen tak odložit. Nebylo to o počtu ujetých kilometrů ani o seznamu navštívených památek. Byla to cesta o ochotě nechat věci volně plynout, o neplánovaných setkáních a o místech, která sice nebyla dokonalá, ale o to byla skutečnější. “Když jsem brzy ráno opouštěl Vloru, nepotkali mě dva koníci, ale pro změnu osel.”

Durrës

Přestože Petra po návratu okamžitě pohltil jeho obvyklý svět – divadlo,
hudba, natáčení – zážitky plné svobody a albánských kontrastů už v něm
na vždy zůstanou.

Foto: Petr H. Batěk

 

 

Michaela Nilsson Marečková: Divadlo není jen potlesk. Za každou premiérou je spousta práce, kterou divák nikdy nevidí

Michaela Nilsson Marečková patří k osobnostem, které divadlo nejen hrají, ale také ho vytvářejí. Je herečkou, producentkou, scénáristkou a jednou ze zakladatelek Divadla MIRAON. Její nová hra Volejte ředitele! vstoupí 10. října na jeviště Vršovického divadla MANA. Povídaly jsme si nejen o nové komedii, ale také o odvaze psát vlastní příběhy, o životě nezávislého divadla a o tom, co se všechno musí stát, než se zvedne opona a divadelní sál poprvé vybuchne smíchem a potleskem?

Michaelo, když se řekne „Volejte ředitele!“, co se Vám vybaví jako první – konkrétní obraz, postava, situace, nebo třeba nějaký skutečný zážitek?

Pro mě je tato fráze takovou předzvěstí blížícího se průšvihu. Zvoláním, po kterém přichází rozražení dveří ředitelny a oznámení nepředstavitelné „jobovky“. A ano, právě takové věci se ve školství dějí prakticky den co den. Proto jsem se rozhodla naše představení ze života jedné malé školy pojmenovat právě takto.

Když zmiňujete ty denní „jobovky“ – kdo je v té vaší divadelní škole jejich nejčastějším autorem? Kdo vlastně onoho ředitele volá nejčastěji?

Tato věta zazní z úst postavy horlivé paní učitelky Jarmilky, která je takovým roztomilým poslem nepředstavitelných katastrof. A pokud správně počítám, hned v závěsu za Jarmilkou je v počtu volání pana ředitele postava paní starostky, která je katastrofou pro školu trochu sama o sobě.

Kdybyste měla jednou větou přesvědčit někoho, kdo o hře vůbec nic neví, aby na ni přišel, co byste mu řekla?

Řekla bych: Vzpomeň si na svůj nejkurioznější zážitek ze školy a vynásob ho deseti.

Co bylo při přípravě inscenace nejtěžší? Samotné psaní, hledání správného obsazení, zkoušení, produkce, nebo všechny ty věci dohromady?

Musím říct, že jsme měli neuvěřitelné štěstí při sestavování obsazení. S mnohými herci, kteří ve hře Volejte ředitele! účinkují, se znám prakticky od studií nebo jsme spolu už dříve hráli, takže pro některé jsem opravdu psala roli, jak se říká, „na tělo“. Ostatní herce nám pomohla oslovit naše kolegyně, herečka Eva Hráská, které za to moc děkuji.

Ale co bylo nejtěžší? Asi psaní. Bylo pro mě vskutku výzvou začít. Jedná se o můj první autorský celovečerní text pro dospělé publikum. Do této doby jsem psala texty pohádek nebo písní, což je rozsahem i počtem postav trochu méně náročné. A vzhledem k tomu, že jsem detailistka, snažila jsem se každé z postav dát vlastní životní příběh. Takže nejtěžší fáze byla asi ta, než jsem vůbec začala psát a vše žilo a tvořilo se jen v mé hlavě. Jakmile je to na papíře, už to žije. A ve chvíli, kdy se jde do zkoušení, se to teprve rozjede a celý příběh dál krásně roste. V našem případě se pod dramaturgií a režií kolegy Radka Fejta a Evy Hráské rozrostl ještě o další vtipné situace, které by mě jako autorku ani ve snu nenapadly.

Nezávislé divadlo zní romanticky, ale ve skutečnosti za ním bývá obrovské množství práce. Co je ta část divadelního života, kterou divák vůbec nevidí, ale bez níž by se představení nikdy neuskutečnilo?

Řekla bych, že to je právě to neskutečné nasazení a ochota všech kolegů jít do projektu a neúnavně na něm pracovat týdny před premiérou. Zkoušet, aniž byste za to měli okamžitou odměnu, a doufat, že se nám povede udělat opravdu kvalitní představení. Představení, které uspěje v neskutečné pražské konkurenci a bude mít návštěvnost. Představení, které diváky zaujme, pobaví, přinese možná i chvíli zamyšlení nebo vžene slzu do oka. Představení, které divák, co jej zhlédne, doporučí dál přátelům. Pevně doufám, že se nám to podaří, protože to bude tou největší odměnou za naše úsilí.

Divadlo MIRAON funguje už třináct let. Kdybyste se dnes mohla vrátit k Michaele, která do tohoto dobrodružství vstupovala na začátku, co byste jí poradila?

Holka, poslouchej víc sama sebe a svou vlastní intuici. To, že ti někdo řekne, že na něco nemáš, ještě neznamená, že má pravdu!

Byla někdy chvíle, kdy jste si řekla: „Tak dost, tohle už je příliš,“ a přesto jste pokračovala?

Já jsem ve znamení Střelce. Takže ano, hodně takových chvil bylo. U mě většinou tlak vyvolá protitlak a jdu do toho s ještě větší vervou. Ale ano, byly i chvíle, kdy jsem si naopak uvědomila, že některé bitvy za to opravdu nestojí, nedají se vyhrát a je rozumnější ustoupit.

Co je pro vás po těch letech důležitější – potlesk, plný sál, spokojený herecký tým, nebo pocit, že se podařilo říct něco, co jste opravdu chtěla divákům sdělit?

Tady v té otázce jste shrnula asi vše, o co se snažíme. Na začátku je snaha něco publiku sdělit. Předat jim svůj příběh. Ale bez spokojených kolegů (herců, techniků a mnoha dalších, kteří nám pomáhali) by toho docílit nikdy nešlo. A plný sál a potlesk? To je třešnička na dortu a ta největší odměna. To totiž znamená, že se to povedlo…

Jak moc do Vašich vlastních textů vstupuje život kolem vás? Pozorujete lidi, jejich chování, jejich věty?

Píšu ráda o věcech, které se kolem mě dějí. Nejlepší situace totiž píše život sám. Pokud se pouštím směrem, který je pro mě cizí, dlouho si téma studuji a připravuji si materiál. Teď mě například oslovil náš kolega Tomášek. Je to skvělý výtvarník, který nám maluje scénu do pohádky. Profesí je řidič MHD a navrhl mi, zda nechci pokračovat v linii profesní komedie. Už teď vím, že se můžu těšit na mnoho a mnoho vtipných historek z městské hromadné dopravy, které budu poslouchat od jeho kolegů řidičů.

Ty historky z městské dopravy znějí skvěle! Znamená to, že chodíte světem s neustále nastraženýma ušima a okamžitě si zapisujete, co kde zaslechnete?

A jak často! Každý den aspoň dvakrát si řeknu, že tohle jednou musím použít…

Co byste si přála, aby Vám hra Volejte ředitele! přinesla jako autorce? A kam byste chtěla svou autorskou cestu posunout dál?

Pevně doufám, že se komedie Volejte ředitele! bude líbit a rozjede se nejen v Praze, ale i po celé České republice. Pokud ano, dá nám to jako divadlu finanční prostředky a svobodu tvořit dál autorské hry a psát nové příběhy. Už teď mi v hlavě hrají další tři divadelní hry, ale vše závisí jako vždy na financích. Když se nám jako divadlu bude dařit, budou moci vznikat další a další nové příběhy.

Držím palce, ať se ty tři nové příběhy podaří zrealizovat. Když se ale podíváme na nejbližší budoucnost, Divadlo MIRAON rozhodně nezahálí. Slyšela jsem, že už teď máte na stole novou pohádku?

Je to tak. Hned jak odpremiérujeme Volejte ředitele!, začínáme se zkoušením naší autorské pohádky Andílkovy sváteční trampoty. Kostýmy a scéna jsou již připraveny, písně napsány a teď už zbývá jen nazkoušet samotné představení a jedeme. Premiéru máme 15. listopadu a 6. prosince v Divadle Bez Hranic v Nuslích a pak se s pohádkou rozjedeme na zájezdy po celé republice.

Na jaře nás pak čeká premiéra ještě jednoho autorského představení s názvem Záskok na zabití v režii Rity Jasinské. Autorkou je moje kamarádka, spisovatelka Rosana Zvelebilová, která mně a Radkovi Fejtovi napsala tento trochu temnější příběh přímo na tělo. Takže se u nás v MIRAONU máte opravdu na co těšit!

Nová divadelní komedie: Volejte ředitele!

Místo konání: Vršovické divadlo MANA (Na Kovárně 967/1, Praha 10 – Vršovice)

Termín premiéry: Sobota 10. října od 19:30

Tvůrčí tým: Autorka: Michaela Nilsson Marečková | Režie: Radek Fejt

Hrají: Mira Nosek, Petr H. Batěk, Jaroslava Stránská, Lucie Kožinová, Hana Mašlíková, Barbora Kepková, Daniel Rous, Juraj Bernáth, Petr Vojnar, Eva Hráská, Heidi Janků

Vstupenky: On-line předprodej je spuštěn v síti WebTicket nebo přímo přes pokladnu a také je možné vstupenky zakoupit na pokladně divadla MANA. Vzhledem k blížícímu se termínu doporučujeme rezervaci co nejdříve.

Foto: archiv – Michaela Nilsson Marečková, Divadlo MIRAON

Exkluzivně z divadelního zákulisí: Divadlo MIRAON uvádí novou komedii Volejte ředitele!

Intriky v kabinetech, neúprosný tlak systému a dětská rebelie, která nezná hranic. Nenechte si ujít horkou divadelní novinku ze školního prostředí, která s brilantním humorem a nadhledem odhaluje, co se stane, když učitelům i řediteli dojde trpělivost.

Ve Vršovickém divadle MANA se v sobotu 10. října 2026 uskuteční slavnostní premiéra autorské divadelní komedie Volejte ředitele! z dílny pražského nezávislého souboru Divadlo MIRAON. Inscenace s vtipem, nadsázkou i hořce pravdivými detaily nahlíží do zákulisí české základní školy a otevírá témata vyhoření, přetížení pedagogů i politických tlaků v regionálním školství.

Návrat z rodičovské dovolené do absolutního chaosu

Komedie z pera Michaely Nilsson Marečkové v režii Radka Fejta zavádí diváky do víru každodenní reality malé základní školy. Ředitel Jaroslav Svačina se vrací po rodičovské dovolené zpět do funkce. Místo klidného návratu ho však čeká lavina restů, personální krize, učitelské války, dětské kreativní sabotáže i nová starostka, která má se školou úplně jiné plány.

Škola mezitím přežila jen díky obětavé, ale poněkud ezoterické zástupkyni Květuši, hyperaktivnímu učiteli–školníkovi–kuchaři Karlovi a nekončící improvizaci zbývajícího personálu.

„Cílem inscenace je reflektovat aktuální společenské problémy českého školství prostřednictvím humoru a dramatické nadsázky. Chceme přiblížit divákům práci pedagogů a vedení , která je často neviditelná a nedoceněná, a otevřít dialog mezi školami, rodiči i veřejností,“ přibližují autoři inscenace.

Hvězdné obsazení i inovativní přístup k hudbě

Vedle trefného humoru a chytlavých písní láká novinka také na atraktivní herecké obsazení. V alternacích se představí oblíbené tváře televizních obrazovek a pražských scén – Mira Nosek, Petr H. Batěk, Jaroslava Stránská, Lucie Kožinová, Hana Mašlíková, Barbora Kepková, Daniel Rous, Juraj Bernáth, Petr Vojnar, Eva Hráská či Heidi Janků. Pokud se chcete upřímně pobavit nad realitou českého školství, tato podzimní premiéra ve Vršovicích je tou správnou volbou.       

O Divadle MIRAON

Divadlo MIRAON je nezávislé autorské divadlo, které před téměř 13 lety založili Michaela Nilsson Marečková, Radek Fejt a Ondřej Lechnýř. Spojuje původní tvorbu, poctivé herecké řemeslo a silné příběhy reagující na současný svět. Jako zájezdový soubor přináší kvalitní divadelní zážitky divákům po celé České republice.

Informace o představení:

Název hry: Volejte ředitele!

Autorka textu: Michaela Nilsson Marečková

Režie: Radek Fejt

Texty písní: Michaela Nilsson Marečková, Dominik Ryba

Datum a místo premiéry: 10. října 2026, Vršovické divadlo MANA, Praha

www.divadlomiraon.cz

Zdroj: Mgr. Michaela Nilsson Marečková, Divadlo MIRAON

 

Petr H. Batěk vyzpovídal rockera Petra Koláře v talk show Mimo Scénář, která láme rekordy a překonala milion zhlédnutí!

Talk show Mimo Scénář zažívá raketový vzestup a aktuálně láme rekordy sledovanosti, na Facebooku už její videa překonala hranici jednoho milionu zhlédnutí! V nejnovějším 5. dílu si moderátor Petr H. Batěk pozval rockera Petra Koláře. To, co začalo jako uvolněné povídání, se rychle proměnilo v otevřenou zpověď. Oblíbený zpěvák zavzpomínal na své dětství rošťáka, 24 hodin v cele za totalitní provokaci, dobu, kdy pendloval za prací do Rakouska, i na moment, kdy snad poprvé v životě slyšel slovo „muzikál“.

Rošťák ze školních lavic a den v cele za odvážnou show

Petr Kolář hned v úvodu přiznal, že jako dítě rozhodně nebyl žádný svatoušek. Pod přísným dohledem tatínka vyrůstal jako velmi živé dítě, které milovalo cvrnkání kuliček, ale také školní lumpárny. „Byl jsem rošťák, nosil jsem poznámky, opisoval a chodil za trest na hanbu,“ prozradil s úsměvem zpěvák Petr Kolář.

K muzice ho, jako většinu mladých kluků, přivedla touha udělat dojem na holky. Začínal na kytaru, později hrál na bicí a u toho rovnou zpíval, než se rozhodl mikrofonu věnovat naplno. Že má v sobě divokou rockovou krev, dokázal už v 80. letech za hluboké totality. Na jednom z koncertů vystupoval po vzoru Freddieho Mercuryho nahý do poloviny těla, což tehdejší režim neustál, tehdejší Veřejná bezpečnost (VB) si Petra Koláře za tuto provokaci nechala celých 24 hodin zavřeného v cele.

Společný osud: Potíže s kapelou a represe

Rozhovor nabral na intenzitě v momentě, kdy oba Petrové začali vzpomínat na své hudební začátky. Ukázalo se, že mají společného víc, než by se mohlo zdát. Zatímco Kolář bojoval s neustálými potížemi kolem své kapely, moderátor Petr H. Batěk vzpomněl na svou kapelu Tudor a drsnou zkušenost v podobě sedmi výslechů na Státní bezpečnosti (StB).

Přes týden truhlařina v Rakousku, o víkendech zábavy

Cesta Petra Koláře k profesionální hudbě byla vykoupená tvrdou prací. Aby uživil rodinu a malé dítě, pracoval přes týden v truhlářské firmě v Rakousku a o víkendech hrál s kapelou hudební zábavy. Během povídání se zmínil i o tom, jaké to bylo, když musel přespat i na nádraží.

Draculovský zlom

Zásadní zlom přišel kolem roku 1994, kdy se dozvěděl o konkurzu na tehdy vznikající projekt Dracula. V té době přitom o formátu „muzikálu“ slyšel snad úplně poprvé. Hlavní roli sice tehdy získal Daniel Hůlka, ale Kolář dostal nabídku v projektu zůstat.

Začínal doslova od píky, v Praze spal po kamarádech, v divadle začínal zpívat ve sboru třetí hlasy a postupně se vypracoval na první hlasy. Následoval další náročný konkurz na zahraniční muzikál Vlasy (Hair), kde musel projít i náročnými tanečními tréninky, ale roli získal.

Cesta na vrchol a nahrávání v USA

Píle a pokora se vyplatily. Kolem roku 2004 se v anketě Český slavík probojoval až na druhou příčku a stal se stříbrným slavíkem. „Já si těhle věcí vážím s pokorou a mám z toho vždycky upřímnou radost,“ okomentoval to s odstupem. Výsledkem jeho další práce bylo také zhruba v roce 2011 nahrávání celé desky přímo ve Spojených státech.

Nový díl talk show Mimo Scénář s Petrem H. Baťkem ukázal, že za slavnými hity Petra Koláře stojí skromný, ale velmi silný lidský příběh. Celá talk show je k dispozici na YouTube Mimo scénář.

Foto: Mimo Scénář   

Zemřel spoluzakladatel a frontman kapely Yo Yo Band Richard Tesařík

Ve věku 80 let dnes zemřel zpěvák, textař a kapelník Richard Tesařík, který se proslavil zejména díky působení v kapele Yo Yo Band. ČTK o tom dnes informoval jeho syn Štěpán Tesařík. Rodina prosí o respektování soukromí. Informace o posledním rozloučení zveřejní později. Syn Richarda Tesaříka řekl, že jeho otec zemřel po nemoci.

Kapela Yo Yo Band loni oslavila půlstoletí na scéně. Richard Tesařík kromě působení v Yo Yo Bandu vydal i několik sólových alb a vystupoval v celé řadě muzikálů, například v Robinu Hoodovi, Johance z Arku či Touze v pražském Divadle Kalich. Patřil k českým průkopníkům reggae nebo ska.

Richard Tesařík se narodil 25. prosince 1945 ve Svitavách. Jeho stejnojmenný otec působil za války v československé vojenské jednotce v Sovětském svazu a získal hodnost generála a titul Hrdina SSSR. Tesařík senior – který kvůli konfliktům s nadřízenými nakonec musel z armády odejít – podobně jako další vysoce postavení vojáci dostal bydlení na pražské Hanspaulce. Právě na tamní svérázné hanspaulské scéně vznikl Yo Yo Band, který se širší veřejnosti poprvé představil v listopadu 1975 na Slánských jazzových dnech.

Mezi největší hity Yo Yo Bandu, který patřil v tehdejším Československu k průkopníkům „černé“ hudby a inspiroval se vlivy soulu, reggae, latiny a popu, patří dodnes písně Kladno, Karviná, Rybitví, Jó já jsem srab či Jedem do Afriky. Duší skupiny, ve které se během let vystřídala celá řada muzikantů, byl vedle Richarda i jeho mladší bratr Vladimír, který zemřel v červnu 2003 na následky zranění po pádu z kola.

Tesařík se v mládí věnoval hlavně sportu, na hudbu přesedlal teprve později. Jeho atletické nadání podědil syn Štěpán, dřívější úspěšný český reprezentant v běhu na 400 metrů překážek.

Zdroj: ČTK

Česká filharmonie zahájí svoji 131. sezonu třemi koncerty v Rudolfinu

Česká filharmonie (ČF) zahájí svoji 131. sezonu třemi koncerty v termínu 1. až 3. září v Rudolfinu pod vedením svého šéfdirigenta Semjona Byčkova. Na programu bude Houslový koncert č. 1 a moll Dmitrije Šostakoviče a Sedmá symfonie Antonína Dvořáka. Sólistkou večera bude kanadská houslistka s japonskými kořeny Karen Gomyo. Na zahajovacích koncertech ČF Gomyo vystoupí namísto původně ohlášené Janine Jansenové, která svou účast zrušila ze zdravotních důvodů. 

„Myslím, že jsem tuto skladbu poprvé slyšela asi ve čtrnácti letech. Právě tehdy se mi také dostala do ruky kniha o Šostakovičovi a začala jsem ji číst; zároveň jsem poslouchala jeho Jedenáctou symfonii, která mě velmi hluboce oslovila. Vždycky jsem měla pocit, že houslový koncert v sobě skrývá jakýsi tajný příběh, vlastní dějovou linku. Když si uvědomíme, čím vším Šostakovič prošel, jaká byla realita jeho života a co všechno vložil do své hudby, myslím, že právě v tomto díle je to obzvlášť silně přítomné. Koncert vyšel až po Stalinově smrti, a tak se možná dá říct, že do něj Šostakovič vložil něco, o čem věděl, že by tehdejší režim nepřijal,“ uvedla před časem Gomyo.

Zpožděný přímý přenos koncertu 1. září uvede Česká televize na programu ČT art a přímý přenos koncertu 3. září budou moci sledovat diváci kanálu Mezzo, Medici a Stage+. Repertoár nové sezony ČF bude pod taktovkou Byčkova akcentovat vrcholná díla ruského repertoáru, včetně skladeb Dmitrije Šostakoviče, Modesta Petroviče Musorgského a Sergeje Rachmaninova. Společně s Pražským filharmonickým sborem si ČF připomene také 200. výročí úmrtí Ludwiga van Beethovena.

Byčkov povede orchestr i na většině zahraničních turné. Tento týden se ČF po více než půlstoletí vrací do Švédska a Finska, v září zavítá do Švýcarska, v listopadu do Belgie, Francie a Španělska a na jaře příštího roku vystoupí ve Velké Británii, Nizozemsku, Rakousku, Německu a na Slovensku.

S orchestrem se na zahraničních turné vedle sólistů pražské sezony představí také pianisté Lim Jun-čchan a Mao Fudžita a houslista Gil Shaham. Vedle zahraničních aktivit vystoupí orchestr na tuzemských hudebních festivalech Dvořákova Praha, Janáček Brno, Pražské jaro a Smetanova Litomyšl a představí se rovněž na karlovarském festivalu Variace.

Po Byčkovově kompletu Mahlerových symfonií vydá společnost Pentatone na podzim 2026 nahrávku Páté a Sedmé symfonie Dmitrije Šostakoviče, na niž na jaře následujícího roku navážou díla Igora Stravinského – Svěcení jara a Pulcinella. Nahrávkou Dramatické ouvertury Josefa Suka Česká filharmonie v příští sezoně završí dlouhodobý projekt sukovského symfonického kompletu, který vzniká pod taktovkou Jakuba Hrůši.

Česká filharmonie se v sezoně 2026/2027 představí na více než 20 zahraničních koncertech a šesti vystoupeních po celé České republice.

Zdroj: ČTK

Ceny ředitele ND dnes obdrželi Nakagawaová, Piškula, Matoušek a Matyáš Ramba

Ceny ředitele Národního divadla (ND) pro umělce do 35 let dostali tanečnice Nana Nakagawaová, herec Zdeněk Piškula tenorista Daniel Matoušek a tanečník a akrobat Matyáš Ramba. U příležitosti zahájení 144. sezony při tradičním setkání se zaměstnanci dnes ceny v historické budově první české scény předal ředitel ND Jan Burian. Do Síně slávy byl uveden světově uznávaný tenorista Štefan Margita.

Sólistka Baletu ND Nakagawaová patří k umělkyním, které si diváka získávají bez okázalých gest. Během dvou sezon v na sebe upozornila uměleckou vyzrálostí a schopností obstát v neobyčejně širokém repertoáru. Zaujala jako paní Muškátová v baletu Liliom, dále v triptychu Avant-Garde nebo v inscenaci Who Cares?. Významným milníkem její dosavadní cesty byla titulní role v baletu Šeherezáda.

„Je to tanečnice, které věříte. Její umělecká cesta je teprve na začátku a my se těšíme na všechny role, jimiž bude i nadále obohacovat repertoár Baletu Národního divadla,“ sdělil ředitel ND Burian.

Piškula do Činohry ND vstoupil v roce 2023 jako rytíř Danceny v inscenaci Nebezpečné známosti. V Mefistovi Klause Manna poté předvedl roli ambiciózního herce Rolfa Bonettiho, ve Valérii a týdnu divů vytvořil křehkého Orlíka, v inscenaci Tři mušketýři a já ztvárnil zase s lehkostí, šarmem a smyslem pro jevištní nadsázku odvážného D’Artagnana. Soustředěným výkonem a pohybovým talentem obohatil svou roli Oresta v Oresteie, ve Farářově konci zaujal civilností a obyčejností venkovského floutka, v Proměnách pak jako Apollón potvrdil svou schopnost pohybovat se mezi stylizací, poezií a autentickou jevištní přítomností.

Tenorista jasného a zářivého tónu Matoušek je milovník italského belcanta. Do souboru Opery ND vstoupil v sezoně 2022/2023 jako interpret mladé generace, který dokáže klasickým hrdinům vdechnout moderní psychologický rozměr a chlapeckou bezprostřednost. Diváky si získal jako zamilovaný princ Tamino v Mozartově Kouzelné flétně na scéně Stavovského divadla.

Matyáš Ramba patří k výrazným osobnostem mladé generace divadelních tvůrců, kteří přirozeně propojují interpretační, choreografické i režijní myšlení. Jeho pohybový rejstřík sahá od současného tance a street dance až k párové akrobacii a dalším disciplínám nového cirkusu. V ND se poprvé představil před osmi lety jako tanečník a akrobat v operních inscenacích Billy Budd a Láska ke třem pomerančům. „Akrobacie pro Matyáše není samoúčelnou demonstrací dovedností, ale prostředkem vyprávění a budování významu,“ dodal Burian.

Činohra ND pro sezonu 2026/2027 připravuje šest nových inscenací. První z premiér nové sezony dostala název podle eseje Václava Havla Moc bezmocných, uskuteční se 18. a 19. září v kostele svaté Anny na Starém Městě. Soubor Laterny magiky ND chystá pro sezonu 2026/2027 dvě nové inscenace. Premiéry představení Perpetuum Havel budou 10. a 11. září v Paláci Akropolis. S premiérou Smrti v Benátkách se počítá v dubnu 2027.

Novou sezonu Opery ND zahájí 24. září ve Státní opeře muzikál Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street Stephena Sondheima. Balet ND uvede k 80. narozeninám choreografa a tanečníka Jiřího Kyliána, které připadnou na 21. března příštího roku, jeho dílo One of a Kind. Sezona baletu vyvrcholí 3. června 2027 návratem Giselle, tento ND naposledy uvedlo v roce 2013.

Do Síně slávy vstoupil Štefan Margita

Do Síně slávy ND dnes u příležitosti zahájení 144. sezony při tradičním setkání se zaměstnanci vstoupil operní pěvec Štefan Margita. Jeho uvedení do Síně slávy ND je podle vedení divadla vyvrcholením jedné z nejuznávanějších operních uměleckých drah v historii české první scény. Svou cestu zde zahájil již v roce 1984 jako Lenskij v Evženu Oněginovi a koktavý Vašek v Prodané nevěstě.

„Zatím naposledy jsem se v Národním divadle představil letos v únoru v opeře Richarda Wagnera Zlato Rýna a pro veliký úspěch se ta produkce příští rok vrací zpátky, takže doufám, že tady zase budu ve zdraví stát,“ řekl ČTK Margita, který v opeře ztvárnil roli vychytralého boha polopravd a ohně Logeho.

Slovenský operní pěvec Margita, který 3. srpna oslavil 70. narozeniny, patří ke světově uznávaným tenoristům. Působí převážně v zahraničí. Vystupoval v nejslavnějších operních domech, jako jsou milánská La Scala, londýnská Covent Garden a newyorská Metropolitní opera. Často se ale vrací i na prkna Národního divadla v Praze. Celosvětový věhlas mu přinesly především role v Janáčkových operách Káťa Kabanová, Z mrtvého domu a Osud nebo role Tamburmajora v opeře Vojcek Albana Berga, kapitána Vereho v opeře Benjamina Brittena Billy Budd, poloboha Logeho ve Wagnerově Zlatu Rýna nebo Šujského v opeře Modesta Petroviče Musorgského Boris Godunov.

Narodil se v Košicích, studoval na tamní konzervatoři a mezi roky 1983 a 1986 působil na košické operní scéně. V roce 1986 zvítězil na festivalu Pražské jaro a v srpnu téhož roku získal angažmá v opeře pražského Národního divadla. V letech 1987 až 1991 byl Margita současně sólistou vídeňské Volksoper, poté byl v angažmá ve Státní opeře Praha (1992 až 1994). Později spolupracoval s předními světovými dirigenty jako Simon Rattle, Claudio Abbado, Gerd Albrecht, Jiří Bělohlávek, Zdeněk Košler, Semjon Byčkov, Sylvain Cambreling, Seiji Ozawa, Kirill Petrenko, Aldo Ceccato, Antonio Pappano či Zoltán Peskó.

V Margitově koncertním repertoáru se objevují především písně a árie Čajkovského, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Dvořáka, Mahlera, Bartóka a Gershwina. Margita se nebrání ani výletům mimo operu. Dokladem toho je například úspěšné album na pomezí žánrů s názvem Melancholie (2013), oceněné platinovou deskou, nebo vánoční deska X MAS (2016). V květnu 2018 mu vyšlo třetí nadžánrové album Mapa lásky, které je tenoristovým výletem do světa šansonu.

Margita žije léta v Praze. V roce 1992 se oženil se zpěvačkou Hanou Zagorovou. Později spolu v televizi uváděli seriál zábavných pořadů Hogo Fogo. V roce 2014 pěvec představil rozšířené vydání knihy Michaely Zindelové s názvem Bez omezení, v níž se ohlíží za svým životem. Loni nazpíval se ženami z české hudební a herecké scény album duetů Andělé strážní. Mezi nimi v titulní písni nechybí hlas Margitovy manželky Zagorové, která zemřela v srpnu 2022 ve věku 75 let.

Zdroj: ČTK 

Zpívání z balkónu v České Lípě vyneslo pro Štěpánka přes 71 tisíc korun

Balkón českolipské radnice se stal dějištěm již 6. ročníku tradičního benefičního koncertu „Zpívání z balkónu“. Letošní tóny se rozezněly na podporu malého Štěpánka Nevečeřala. Díky štědrosti diváků a přispění Nadačního fondu Agrofert se na dobrovolném vstupném podařilo vybrat celkovou částku přesahující 71 000 Kč. Tyto finanční prostředky usnadní Štěpánkovi a jeho rodině zvládání každodenních překážek a pomohou v jeho další léčbě a rehabilitacích.

Letošní ročník doprovázelo proměnlivé srpnové počasí. Přestože návštěvníky občas potrápil déšť, který chvílemi nabral na síle, atmosféru na zaplněném náměstí to nezkazilo. Symbolický moment nastal během vystoupení zpěváka, herce a hlavního producenta celého koncertu Martina France. Právě během jeho písní se mraky rozestoupily, nad radnicí vysvitlo slunce a na obloze se objevila zářivá duha, což dodalo celé charitativní akci magický nádech. Písničkář a kytarista Jan Vytásek dorazil opět bosý a kromě vlastních skladeb střihl i duet se zpěvačkou Majou Rose. Diváky pak absolutně nadchl jedinečný houslista Michael Hejč.

Nálada byla neskutečná jak na scéně, tak v zákulisí. Jedním z vrcholů večera se stalo vystoupení, při kterém zazněla legendární píseň „Blame It On The Boogie“ – v Česku známá ve verzi od Marie Rottrové jako „Muž č. 1“. V energickém podání herečky a muzikálové zpěvačky Michaely Tomešové skladba doslova strhla celé zákulisí. Přímo v něm na ni totiž spontánně tančily a zpívaly její kolegyně Marcela Březinová, Ivana Jirešová, Vanda Károlyi, Zuza Nová a Maja Rose. I ony svými písněmi na radničním balkóně přispěly k úžasné atmosféře koncertu a k finanční pomoci Štěpánkovi.

Vyvrcholením úspěšného charitativního večera bylo vystoupení pěvecké legendy. Milan Drobný si podmanil českolipské publikum energickou směsí nestárnoucích rokenrolových hitů a postaral se o grandiózní zakončení letošního ročníku.

Pozitivní emoce navíc přetrvaly i po skončení akce. Milan Drobný si hned druhý den oblékl oficiální tričko akce Zpívání z balkónu, vyfotil se v něm a snímek poslal producentovi Martinu France s osobním vzkazem, ve kterém vyjádřil radost z vydařeného večera.

Oba umělci skvělou atmosféru rovnou přetavili v další plány a domluvili se na dalším společném benefičním koncertu s názvem „Srdce na dlani“. Ten se uskuteční již v pátek 28. srpna od 19:00 hodin na jihomoravském zámku Čejkovice. Milan Drobný se v rámci tohoto koncertu velmi těší na setkání se svými kolegy – legendárním saxofonistou Felixem Slováčkem a slovenskou pěveckou stálicí Marcelou Laiferovou.

Foto: Jana Tesaříková


 

Rebel s cejchem StB: Jak mladík Petr H. Batěk pobouřil komunisty a dobyl americký underground

Dnes ho známe jako charismatického herce, moderátora, hudebníka a
básníka. Málokdo ale ví, že na konci 80. let stál Petr H. Batěk v čele
jedné z nejdivočejších hudebních senzací tehdejšího Československa.
Plzeňská black-metalová formace Tudor neunikla brutální pozornosti
komunistických fízlů a její ranné nahrávky dodnes fascinují sběratele v
zámoří.

Kapela Tudor v plné sestavě na konci 80. let. Mladý Petr H. Batěk (druhý zleva) tehdy se svými spoluhráči definoval československý metalový underground, což neuniklo ani pozornosti StB

Zrod plzeňské undergroundové senzace

Když tehdejší teenager Petr H. Batěk, vystupující pod přezdívkou Hades,
v roce 1987 kapelu zakládal, měl jasnou vizi: hrát tvrdou, nekompromisní
muziku po vzoru britských Venom. Spolu s ním stál u zrodu baskytarista
David Křížek, ze kterého se v pozdějších letech stal světoznámý
mořeplavec.

Hned jejich první velký koncert v sále plzeňského učiliště Škodovky
způsobil absolutní poprask. Pořadatelé museli kvůli obrovskému návalu
zavřít vchody, a fanoušci se tak dovnitř vmačkali vylomeným okénkem ze
záchodu. Mladíci na pódiu, zahalení do kůže, kovových pyramid, ostrých
hrotů a obklopeni scénickými rekvizitami, předvedli show, která šokovala
tehdejší socialistickou veřejnost.

Výslechy na StB: Drsná realita, která zlomila dětskou nevinnost

Výslechy na StB: Drsná realita, která zlomila dětskou nevinnost

Provokativní styl, texty o smrti a nekontrolovatelná energie stovek
fanoušků okamžitě aktivovaly komunistický aparát. Přímo na koncertech
hlídkovali agenti Státní bezpečnosti v civilu. Pro mladého Petra H.
Baťka, kterému v té době bylo teprve kolem šestnácti let, začalo jedno z
nejtemnějších období.


Sledování a zátahy:

StB monitorovala každý krok kapely a jejího tehdy velmi aktivního
fanklubu.

Psychický teror na služebně:

Mladý muzikant zažil na vlastní kůži drsné výslechy. Estébáci se snažili
teenagera zastrašit, zlomit jeho vzdor a vynutit si podepsání spolupráce
nebo zákaz činnosti. Nakonec byl přidán do spisu s názvem 
“Problematická mládež”.


Hledání skrytých významů:

Cenzorům vadil nejen syrový zvuk, ale i symbolika. Vyšetřovatelé viděli
v metalové rebelii organizovanou protirežimní činnost a hrozbu pro
socialistickou mládež.

„Ničeho nelituji. Alespoň jsem mohl na vlastní kůži vyzkoušet výslechy
StB a ze změny režimu  se pak patřičně radovat,“ vzpomíná po letech sám
Petr H. Batěk.

Malý Petr H. Batěk na vzácném snímku z dětství. Tehdy ještě nikdo netušil, že o pár let později založí kultovní kapelu, projde výslechy StB a jeho jméno bude rezonovat až v Americe.

 

Americký triumf: Když si pro českou kapelu došel label z Kalifornie

Největší paradox příběhu kapely Tudor přišel o mnoho let později.
Zatímco doma museli kluci bojovat s režimem a kopírovat své nahrávky na
magnetofonové kazety, v zahraničním undergroundu se stali kultem.

Pověst o syrových československých nahrávkách z konce totality dorazila
až do Kalifornie. Prestižní americké vydavatelství Nuclear War Now!
Productions, které se specializuje na objevování raritních klenotů
metalové hudby, oslovilo kapelu s unikátní nabídkou. Vyhledali stará
ranná dema (jako Eskadrona mrtvých nebo Zombie) a vydali je na
exkluzivním, striktně limitovaném vinylu určeném pro sběratele nejen v
USA, ale i po celém světě.

Kapela přitom nemusela nikam tlačit, ani nikoho prosit. Samotní
Američané ucítili obrovskou autentičnost nahrávek, které vznikaly v
socialistickém Československu pod dohledem tajné policie. Celý náklad
vinylové dvojdesky se v Americe okamžitě vyprodal a dnes jde o vysoce
ceněný sběratelský artikl.


Od metalu k básním a divadlu

Po revoluci vydala skupina kultovní album Bloody Mary (1992) a na čas se
odmlčela. Životní cesty muzikantů se rozutekly, Petr H. Batěk přesídlil
k profesionálnímu divadlu, začal psát básně a stal se vyhledávaným
hercem. Hudební srdce v něm ale bít nepřestalo. Kromě toho, že v
pozdějších letech bubnoval v úspěšné formaci The Doors revival, se před
časem vrátil ke svým tvrdým kořenům a založil projekt Tudor Enemy, kde
opět bez servítek pálí do světa nekompromisní energii.

Příběh Petra H. Baťka a jeho dospívání v kapele Tudor je fascinujícím
důkazem toho, že opravdový talent a touhu po svobodě nezastaví ani mříže
výslechových místností StB. A to, že o jejich hudbu projevila zájem
Amerika sama od sebe, jen potvrzuje, že tahle plzeňská stopa v historii
rocku byla naprosto výjimečná.

Mladý Petr H. Batěk (v kapele pod přezdívkou Hades) v plném nasazení na konci 80. let. Právě z této doby pocházejí legendární dema, která o desítky let později vydali hudební nadšenci v daleké Kalifornii

 

Foto: Petr H. Batěk