Četnická abeceda – G: Michal Dlouhý

G

GRAFOLOGIE  je zkoumáním písma, které připadá v úvahu nejenom při verbálních deliktech jako jsou vydírání, nebezpečné vyhrožování, urážky na cti, ale i při jiných deliktech jako jsou kupříkladu podvody, vyzvědačství, ba dokonce i při takových deliktech, které s písmem nemají vlastně nic společného. Může se například jednat o zločin vraždy, kdy je u mrtvoly nalezeno psaní závažného obsahu a je důležité věděti, zda důvodně podezřelý je jeho pisatelem či nikoliv. Ačkoliv je procento jistoty u zkoumání písma poměrně dosti vysoké, nedosahuje zdaleka takového procenta jistoty jako u daktyloskopie. Podstatou zkoumání písma je porovnávání zkoumaného dokumentu s vhodným srovnávacím materiálem. Úkolem grafologa je zkoumání odchylek neboli znaků písma od normální abecedy, a to postupným zkoumáním všech znaků písma, jednoho po druhém.

Příklad první

Okresním četnickým velitelem v Hustopečích byl po řadu let nadporučík výkonný Josef Plaček, dnem 14. listopadu 1930 povýšený po téměř deseti letech do hodnosti kapitána výkonného.  Hustopečský okresní četnický velitel chtěl mít svůj svěřený služební obvod v naprostém pořádku a o to víc jej trápily množící se případy žhářství, ke kterým od roku 1927 začalo docházet v samotných Hustopečích.

Po řadě let došlo k prvnímu případu v pátek 14. října 1927 kdy vypukl oheň v domě Václava Grúzy, který se po delší námaze členů místního hasičského sboru a sousedů podařilo uhasit a včasným zásahem bylo zabráněno rozšíření ohně na další budovy usedlosti, případně do sousedství.

K následujícím případům totiž docházelo výhradně ve stodole místního, kdysi velmi zámožného, rolníka Františka Krumpschmieda. K poslednímu z případů došlo na jaře roku 1931.

Velitel místní osmimužové četnické stanice vrchní strážmistr Jan Schuster i jeho podřízení, byť se snažili sebevíc, nebyli sto s uvedenými případy žhářství pohnout.

O rolníku Krumpschmiedovi bylo ve městě i jeho širokém okolí všeobecně známo, že před lety míval milionový majetek, o který svým špatným hospodařením přišel. Kromě toho si svojí prchlivou povahou a neurvalým chováním vytvořil spoustu nepřátel.

Přesto, že neobjasněné opakované případy žhářství, ke kterým docházelo v Krumpschmiedově stodole byly trnem v oku okresního četnického velitele, nepodařilo se hustopečským četníkům dokázat ani snahu majitele, který by si sám založil oheň, o výplatu pojistného, tedy pojišťovací podvod, ani to, že by se jednalo o akt pomsty některého z dlouhé řady rolníkových nepřátel.      

K dalšímu, v pořadí pátému případu došlo na začátku měsíce srpna 1931, poté, co bylo sklizeno obilí a sláma byla uložena ve stodole. Veškerý obsah stodoly lehl v krátké době popelem, jelikož k založení ohně došlo pozdě v noci a požár byl zjištěn se značným zpožděním až okolo půlnoci, kdy již celá stodola byla v plamenech. A tak jako při předchozích případech, stopa vedoucí k pachateli činu nebyla přes veškerou snahu místních četníků zjištěna žádná.

K tomu většina obyvatel města Krumpschmiedovi ohněm způsobenou škodu přála, natož aby kdokoli svědčil proti tomu, kdo mu škodu způsobil, pokud by se tak vůbec stalo.

Je pravdou, že veřejný hlas označil za strůjce ohně právě majitele stodoly. Hlas lidu – hlas Boží na straně jedné, ale bez důkazů není viny, říkal velitel četnické stanice svým podřízeným.

Nic nebylo hustopečským četníkům platné, že okresní četnický velitel krátce před tím začal trávit se svojí chotí lázeňský pobyt v Piešťanech. Vrchní strážmistr Schuster se obával dne návratu kapitána výkonného Plačka do služby.

Proto mu doslova přišlo vhod, když se do staniční služební kanceláře hustopečské četnické stanice dostavil místní občan, učitel hudby Petr Jusa, aby podal důležité svědectví, které však sdělí výhradně staničnímu veliteli.

Vrchní strážmistr Schuster vše slyšel otevřenými dveřmi své kanceláře, a proto pozval oznamovatele dále a nabídl mu židli, což bylo projevem úcty a důvěry, kterého se nedostalo každému.

Učitel Jusa tajemným hlasem sdělil, že v době požáru zahlédl prchat od hořící stodoly syna místního velkostatkáře Michny. Snažil se ho sice pronásledovat, ale neúspěšně. Odpřísáhl však, že se jednalo o Ludvíka Michnu. To byla po dlouhé době pro četníky skutečně uchopitelná stopa!

Jelikož byl ve městě velkostatkář Michna váženou osobou, vypravil se do jeho usedlosti osobně velitel četnické stanice se svým zástupcem štábním strážmistrem Josefem Znoyem, neboť tak závažná informace musela být okamžitě prověřena.

Přestože se Ludvík Michna i jeho otec zapřísáhli, že je podezření ze žhářství naprosto nedůvodné a vyloučeno, nedokázal velkostatkářův syn na inkriminovanou dobu prokázat své hodnověrné alibi. Z tohoto důvodu byl zatčen a dodán do vazby ve věznici hustopečského okresního soudu. Hned druhý den byl Ludvík Michna převezen do věznice brněnského krajského soudu.

Po několika dnech se velkostatkář Michna dostavil na hustopečskou četnickou stanici a sháněl se rovnou po jejím veliteli. Vrchní strážmistr si do své kanceláře pozval i svého zástupce, aby měl svědka svého případného ovlivňování ze strany velkostatkáře. Ten však četníkům předložil dopis podepsaný Josefem Kovistkou a odeslaný z Brna, aby na rozcestí za Křížovým vrchem složil 70 tisíc korun s tím, že svědek proti jeho synu Ludvíkovi zmizí a ten bude tím pádem osvobozen.

Vrchní strážmistr Schuster velkostatkáři sdělil, aby rozhodně žádné peníze vyděrači nedával a dopis samotný zajistil pro účely vyšetřování.

Druhého dne hustopečská četnická stanice obdržela obdobný dopis, psaný stejnou osobou a rovněž odeslaný z Brna, avšak dva dny po odeslání dopisu velkostatkáři Michnovi. V dopise stálo, že se četníkům zle povede, propustí-li mladého Michnu z vazby.

O existenci dopisů byla vyrozuměna pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Brně, která ověřila, že v Brně žádný Josef Kovistka není policejně hlášen. S jejím velitelem vrchním strážmistrem Františkem Muzikářem bylo dohodnuto, že následujícího dne hlídka pátračky oba dopisy vyzvedne za účelem jejich zkoumání znalcem.

Ještě než do Hustopečí dorazilo motorové kolo pátrací stanice, přinesl poštovní doručovatel další dopis, opět odeslaný z Brna a psaný stejnou osobou. Štábní strážmistr Ladislav Jurník z pátračky se po prohlédnutí všech tří dopisů začal probírat spisy ke všem pěti případům žhářství spáchaných ku škodě rolníka Františka Krumpschmieda, a po chvíli se začal vyptávat na Petra Jusu.   

K jeho osobě bylo četníkům známo, že býval krejčovským mistrem a nyní je učitelem hudby právě v Brně!

To byl důvod k tomu, aby si s ním četníci promluvili. Petr Jusa však nebyl zastižen doma a od jeho sousedky bylo zjištěno, že téměř každý den jezdí kamsi do Brna učit hudbě. Krátké čekání se četníkům vyplatilo, neboť hovorná sousedka utrousila i to, že pan učitel to nemá tak trochu v hlavě v pořádku a že před časem byl už dokonce internován v ústavě pro choromyslné…

Je pravdou, že když Jusa spatřil četnické motorové kolo před svým bydlištěm, tak poněkud znejistěl. Aby nejednali na ulici, pozval pány četníky k sobě do bytu. Zde byl vyzván, aby řekl kde byl ve dnech kdy byly v Brně podány dopisy. Na to mu nezbývalo než odpovědět, že učil v Brně své žáky hudbě. Proto jej štábní strážmistr Jurník z pátračky požádal o poskytnutí nějakých dokumentů s jeho rukopisem, pro účely vyšetřování.

Na uvedený požadavek Jusa reagoval klidně, a aniž by se ptal na podrobnosti, poskytl četnictvu svůj poznámkový sešit.

Grafolog při podrobném zkoumání písma tří dopisů podepsaných Josefem Kovistkou a Jusova poznámkového sešitu konstatoval, že vše bylo napsáno stejným inkoustem, a všechny tři dopisy byly, byť napsány pozměněným písmem, avšak téže osobou, tedy Petrem Jusou!

Na základě uvedeného zjištění byl Ludvík Michna propuštěn a na místo něho byl do vazby ve věznici brněnského krajského soudu dodán Petr Jusa, který byl zatčen pro spáchání zločinu utrhání na cti.

Následujícího dne se vrátil z lázeňského pobytu v Piešťanech okresní četnický velitel kapitán výkonný Plaček. Vrchní strážmistr Schuster hlásil nadřízenému případy a události, které se v době jeho nepřítomnosti udály a samozřejmě i další případ žhářství, k němuž došlo, kde jinde, než ve stodole rolníka Krumpschmieda a postup jeho vyšetřování. Jak tento případ, tak i všechny čtyři předchozí případy založení ohně ve stodole dotyčného se k nelibosti okresního četnického velitele nepodařilo objasnit.

K tomu došlo až v polovině ledna roku 1936, kdy již ani kapitán výkonný Plaček, ani vrchní strážmistr Schuster nebyli ve svých funkcích. Tehdy v brněnském hotelu Padevety František Krumpschmied uškrtil svoji vdanou milenku Annu Buriánovou rovněž z Hustopečí. Po svém zatčení brněnskou policií se zhroutil a následně začala vyplouvat na světlo světa i jeho další trestná činnost.

Přestože milenku zardousil údajně v afektu, přiznal se i k tomu, že ohně ve své stodole zakládal sám, aby získal úhradu z pojistky, což se mu ve dvou případech skutečně podařilo. Na myšlenku páchat pojišťovací podvody přišel poté, co byl jako jeden z prvních přítomen při ohni vzniklém v domě Václava Grúzy, který dokonce pomáhal hasit. Jeho manželka i s dvěma malými dětmi jej poté, co nadělal řadu dluhů, opustila a následně se s ním dala i rozvést. Po jeho zatčení již bývalá manželka požádala o povolení používat svoje dívčí příjmení pro sebe i své děti. 

Kromě toho bylo při vyšetřování zjištěno, že se svojí milenkou plánoval dne 10. ledna 1936 přepadení poštovního vozu v Hustopečích, který denně vozí desetitisíce korun na zdejší poštovní úřad.  

Krumpschmiedův předlužený majetek přišel do soudní dražby. Za zabití své milenky byl v květnu roku 1936 odsouzen porotou brněnského krajského soudu na dva roky těžkého žaláře. Uložený trest František Krumpschmied bez rozmýšlení přijal.    

Četníci na zkoušku

Příklad druhý

Na četnickou stanici Nezvěstice v politickém okrese Plzeň bylo v pondělí 19. září 1927 časně ráno oznámeno zavraždění služebné Štěpánkové v sousední obci Šťáhlavice. Z osazenstva třímužové četnické stanice byl v kasárnách kromě jejího velitele vrchního strážmistra Václava Hlíny přítomen pouze strážmistr Václav Pisařík, jelikož strážmistr Jaroslav Lígr byl na noční obchůzce.

Vrchní strážmistr Hlína nejprve telefonicky o případu vyrozuměl sousední četnické stanice Blovice, Starý Plzenec, Spálené Poříčí, Chocenice a Štěnovice a žádal o vyslání po jednom četníku z každé četnické stanice za účelem pátrání po pachateli činu. Velitele četnické stanice Blovice zároveň požádal o vyrozumění tamního okresního soudu a vyžádání vyslání komise k ohledání těla zavražděné.

Poté okamžitě vyrazili na místo, kde již byli očekáváni starostou, který se všemi silami snažil udržet shromážděné obyvatele obce v patřičné vzdálenosti od usedlosti rolníka Karla Šimána, kde došlo ke hrůznému činu, aby neponičili pachatelem činu zanechané stopy.

Rolník Šimán příchozím četníkům vypověděl, že o 5. hodině ranní šel jako pokaždé vzbudit služebnou Marii Štěpánkovou do její komůrky. Nalezl ji zde ležící na zemi v kalužích krve a s kosou položenou na prsou.

Po příchodu na místo činu, kterým byla komůrka bez oken a s dřevěnými dveřmi, vrchní strážmistr Hlína spatřil hrůzný obraz. Zavražděná ležela polonahá, pouze v částečně shrnuté košili a její tělo bylo zohaveno několika sečnými ranami kosou. Podle krvavých stop bylo zřejmé, že mezi obětí a pachatelem došlo v komůrce k zápasu. Krevní stříkance byly i na stěnách místnosti. Slamník prázdné postele byl rovněž od krve, jelikož si do něho pachatel utíral své zakrvácené ruce. Pod postelí ležel zakrvácený šátek, zřejmě užitý pachatelem k témuž účelu. Na kosišti vražedného nástroje byly zřejmé otisky prstů, zřejmě se jednalo o otisky zavražděné, která se snažila útočníkovi bránit.

Strážmistr Pisařík mezitím zjistil, že služebná je 20 roků stará, pochází z Chaloupek v politickém okrese Beroun a že u rolníka slouží již 10 měsíců. Jedná se o pohledné černovlasé děvče, které nemělo o nápadníky nouzi, a to jak z obce samotné, tak i z obcí v okolí. Jelikož si plnila dobře své povinnosti, hospodář služebné její přelétavost toleroval.

Do Šťáhlavic se pomalu začali scházet četníci vyslaní z okolních četnických stanic. Mezi nimi přišel i místní strážmistr Lígr vracející se z noční obchůzky. Z četnické stanice ve Starém Plzenci dorazili dokonce dva, velitel stanice vrchní strážmistr Václav Hrabačka se strážmistrem Václavem Vaňkem.

Pod kolnou naproti komůrce služebné byly nalezeny stopy bot pachatele, který zde před svým činem pravděpodobně vyčkával. Zde nalezl i vražedný nástroj, kosu, která tu byla trvale zavěšena. Na dvoře usedlosti byly dále nalezeny krvavé stopy bot.

 O situaci na místě činu byl zpracován podrobný náčrtek a bylo pořízeno několik fotografií. Poté následovalo ohledání těla zavražděné soudní komisí, která se dostavila od blovického okresního soudu. 

První podezření směřovalo k posledním nápadníkům zavražděné, Františku Benedovi a Maxmiliánu Fischerovi oba z Nezvěstic. Pro ně se vypravili strážmistři Pisařík a Lígr mající ve svém staničním služebním obvodu jak místní, tak zejména osobní znalost. Byli doprovázeni strážmistrem Vaňkem ze Starého Plzence. Oba muži byli jako důvodně podezřelí zatčeni a odděleně přivedeni na místo činu. Shodně uvedli, že odcházeli od Štěpánkové o 10. hodině večerní a že si po jejich odchodu zajistila dveře své komůrky na závoru. Ani jeden z nich neměl na sobě žádné zranění po zápase a při domovních prohlídkách nebyly v jejich věcech nalezeny žádné zakrvácené oděvy.

Druhého dne proběhla v márnici místního hřbitova soudní pitva, při níž bylo lékaři zjištěno, že zavražděná byla kromě řady zranění kosou, která byla příčinou vykrvácení a následné smrti, několikrát udeřena tupým předmětem zezadu do hlavy, čímž došlo k jejímu omráčení. Smrt dle lékařů nastala okolo půlnoci.

Podezřelí Beneda a Fischer byli dodáni do vazby okresního soudu v Blovicích. Následně byla prověřována řada mužů z širokého okolí, s nimiž měla zavražděná poměr, ale u žádného se nepodařilo zjistit, že by byl pachatelem činu, a proto museli být všichni zatčení a zadržení propuštěni. Přes veškerou snahu četnictva se stále nedařilo vraha vypátrat.

V lednu roku 1929 se do objasňování případu dokonce zapojil pražský hypnotizér Svengali-Vrba, který v tu dobu pobýval v Plzni. Dvě jeho média tvrdila, že pachatelem činu je jistá žena. Tato seance samozřejmě neunikla pozornosti tisku.

Krátce poté se strážmistr Vaněk z četnické stanice Starý Plzenec, který byl ihned po spáchání činu vyslán na pomoc při pátrání po pachateli a byl přítomen i na místě činu při jeho ohledání, od jednoho z místních obyvatel dozvěděl důvěrnou informaci. Tehdy již 18 roků starý zámečník František Škoda ze Starého Plzence číslo popisné 101, vyprávěl, že zavražděnou Štěpánkovou také znal a že se bojí, aby ho nyní četnictvo nezačalo vyšetřovat. Strážmistru Vaňkovi se dokonce podařilo zjistit, že Škoda, tehdy měl od července roku 1927 se Štěpánkovou poměr.

S těmito informacemi se strážmistr Vaněk svěřil staničnímu veliteli vrchnímu strážmistru Hrabačkovi a ten mu hned druhý den předepsal služební obchůzku do Nezvěstic, aby mohl na tamní četnické stanici nahlédnout do spisu k dosud neobjasněnému případu. Přitom strážmistr Vaněk zjistil, že František Škoda nebyl mezi několika desítkami vyšetřovaných mladých mužů, o kterých se zjistilo, že měli se zavražděnou milostný poměr!

Když strážmistr Vaněk chtěl Škodu předvést na obecní úřad k výslechu, tak zjistil, že mladík, který se zřejmě dozvěděl, že se o něj četnictvo začíná zajímat, zmizel ze Starého Plzence.

Po několika dnech pošta doručila dopis adresovaný četnické stanici ve Starém Plzenci, který byl odeslán z Prahy a obsahoval pouze následující text: „Já jsem pachatelem vraždy ve Šťáhlavicích. Nepátrejte po mně mne nevypátráte!“.

Strážmistru Vaňkovi se podařilo zjistit Škodovu milenku, která dokonce jej vyprovázela na vlak do Prahy, ale adresu jeho pobytu četnickému strážmistrovi neprozradila. Tu zjistil až od jednoho ze Škodových spoludělníků.

Uvedený dopis spolu s adresou, na které se měl Škoda zdržovat byl zaslán bezpečnostnímu oddělení pražského policejního ředitelství k prověření, zdali je František Škoda jeho pisatelem, či nikoliv.

Na uvedené adrese v Michli byl Škoda počátkem února 1929 pražskými detektivy skutečně zastižen, a kromě jím psaných dokumentů byly v kamnech v jeho bytě nalezeny dva zmačkané dopisy od jeho milenky, ve kterých jej varovala, že se po něm shánějí četníci.

Při výslechu na pražském policejním ředitelství však Škoda jakoukoliv svoji účast na vraždě popíral. Proto byl vyžádán příjezd strážmistra Vaňka ze Starého Plzence. Když Škoda uviděl četnického strážmistra ve stejnokroji, tak se sice roztřásl, ale žádné doznání neučinil.

Až když strážmistr Vaněk přinesl z Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze vypůjčené fotografie z místa činu, začal se Škoda potit a s pláčem se k činu doznal. Po několika týdnech Štěpánkovou omrzel a ta si našla jiného, Františka Benedu. V den činu se skrýval pod přístřeškem a po Benedově odchodu od Štěpánkové zaklepal na dveře její komůrky. Nejprve ji několikrát sekl kosou nalezenou pod přístřeškem a poté, již silně krvácející ji ještě omráčil opakovanými údery klackem do hlavy. Kosa se mu dokonce zasekla o nízký strop. Jelikož byl celý zakrvácený otřel se o slamník její postele a poté si ještě utřel krví zatřísněné ruce do šátku, který hodil pod postel. Poté z její komůrky odešel. Cestou si v potoce umyl krví zatřísněné ruce. Po příchodu domů se převlékl a šel ráno do práce.     

Ve své výpovědi František Škoda uváděl takové podrobnosti, které nebyly ani na uvedených, jemu předložených fotografiích, a rovněž tak nebyly ani zveřejněny v tisku. Ty mohl znát pouze vrah a znal je i strážmistr Vaněk, který byl shodou okolností na místě činu při jeho ohledání. Jednalo se například o kosu zaseknutou do stropu komůrky.

Na základě toho byl František Škoda zatčen a dodán do vazby krajského soudu v Plzni. 

Grafolog potvrdil, že nepodepsaný dopis adresovaný četnické stanici psal skutečně František Škoda. 

Po více něž měsíci stráveném ve vazbě ale Škoda začal vypovídat, že vraždu Štěpánkové nespáchal, že byl v době činu na taneční zábavě u svých příbuzných v Tišicích u Plzně a uvedl sedm osob, které mu dosvědčily jeho alibi. Tišice jsou vzdáleny dvacetpět kilometrů od místa činu. Na základě těchto skutečností byl na základě Škodova obhájce propuštěn z vyšetřovací vazby.

Až v létě roku 1934, tedy téměř sedm let od spáchání činu, který byl stále neobjasněn, se příslušníci plzeňské četnické pátrací stanice dozvěděli o hádce Františka Škody s jeho bratrem a při této hádce mluvili o staré vraždě a o Škodově alibi…

        

Obálka knihy Četnická abeceda

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Zdokonalovací výcvik: Michal Dlouhý

Povinností každého vůdce služebního psa bylo, kromě času stráveného se služebním psem ať při obchůzkové službě, či při stopování, věnovat nejméně jednu hodinu denně výcviku služebního psa. Smyslem tohoto opatření bylo, za využití vhodných přírodních pomůcek, pokračovat ve výcviku psa, s cílem udržet jeho dovednosti získané v kursu.

Veškerý výcvik služebního psa, jakož i jím docílené výsledky musely být zapisovány do Deníku o výcviku služebního psa, pro jehož vedení strážmistr Votruba zakoupil z erárních finančních prostředků četnické stanice určených na úřední a kancelářské potřeby předepsanou vázanou knihu.

Stvrzenka za proplacení deníku o výcviku psa

Velitel pyšelského ústavu vrchní strážmistr Horák přitom doporučoval při výcviku na stanicích cvičit postupně psa na starší a starší stopy. V praxi, na rozdíl od závěrečných zkoušek v kursu je v naprosté většině případů služební pes rekvírován až na několik desítek hodin starou stopu.  

Od kolegy štábního strážmistra Josefa Měsíčka, vůdce služebního psa z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Liberci, který si Alta původně vychoval a cvičil pro svoji služební potřebu, se Rudolf Votruba dozvěděl, že ještě před svým nástupem do kursu Alto vypracoval šest a půl kilometru dlouhou stopu, a to za dosti nepříznivých podmínek.

Dle sdělení původního majitele Alto prodělal celou psinku. Nejprve střevní, poté plicní a horních cest dýchacích, a jelikož byl velmi zesláblý, postihlo jej i ochrnutí svalstva. V tomto stavu musel být uměle krmen syrovým masem a vejci a bylo mu podáváno opium a vitamínový výtažek. Stálo to štábního strážmistra Měsíčka mnoho úsilí i peněz, ale Alto se vyléčil. Byl dosti ostrý, rád si kousnul a neměl rád děti. Přitom se ale nechal lehce ovládat a dobře poslouchal. Při nočních službách nikdy nestrpěl, aby se k jeho pánovi někdo, byť jen přiblížil, a napadal lidi. Proto musel být zásadně voděn na řemenu.

Vlivem prodělané nemoci měl Alto stále suchý čenich a kůže na něm se mu vlivem prodělaných horeček několikrát sloupala, a proto byl poněkud hrubší. To však vůbec nemělo vliv na jeho čichové schopnosti, které byly zvěrolékařem opakovaně ověřovány.  Alto vždy dobře vypracoval stopu a dokonce vyhledal i všechny zvěrolékařem zahrabané předměty.

Původní majitel apeloval, že s Altem je třeba vytrvale cvičit a pak bude dosahovat k radosti a spokojenosti svého pána výtečné výsledky.

O Altových vlastnostech a výborných schopnostech se strážmistr Votruba přesvědčoval doslova na každém kroku. Denně chodili na rodinný vinohrad do sousedních Pogranic. Alto bezezbytku a k pánově radosti plnil veškeré povely a bezvadně vykonával všechny cviky za využití vhodných terénních překážek.

Do sebemenších podrobností zaznamenával strážmistr Votruba Altův výcvik i jím docilované úspěchy.

K nácviku stopování i ostrosti psa, vždy strážmistr Votruba požádal někoho ze svých kolegů či přátel, aby mu vypracoval stopu, či dělal figuranta. Všichni doslova žasli na Altovými výkony.

Vzhledem k Altově vrozené ostrosti se však figuranté zcela oprávněně obávali možného pokousání, neboť rukáv používaný na cvičení ostrosti jim připadal nedostatečnou ochranou.

Pokud služební pes nechtěl na zapískání pustit po zakousnutí pustit rukáv, bylo v pyšelském ústavu doporučováno hodit po něm jako trest na jeho zadek řetízek. Následně již stačilo pouze zachrastit řetízkem, aby se pes pustil. Alto však vždy bezvýhradně poslouchal na zapískání.  

Ve snaze vyhnout se případným problémům, rozhodl se Rudolf Votruba pořídit i za cenu dalších výdajů vlastní ochranný oděv. Podařilo se mu získat od jednoho bývalého vůdce služebního psa starší ochranný oděv, za který byl i tak nucen, k manželčině značné nelibosti, zaplatit 400 Kč.

Rudolf Votruba coby figurant

Aby předvedl veliteli četnické stanice vrchnímu strážmistru Karlu Kabelákovi a dalším kolegům Altovu vycvičenost, předal jej štábnímu strážmistru Neumannovi z pátračky, který byl náhradním vůdcem Alta, a sám se oblékl do ochranného oděvu, coby figurant. Poté společně předstírali zápas a Alto přesně plnil pokyny svého pána, i když byl figurantem jeho vlastní majitel. Tento Altův výkon sklidil všeobecný obdiv.

Při výcviku služebních psů četnictva byla dodržována zásada, že pes nikdy nesměl přistoupit k ochrannému oděvu, natož, aby jej dokonce očichával.

Strážmistru Votrubovi nešlo pouze o to, aby si Alto udržel dovednosti získané v kursu, jak stanovil výnos ministerstva vnitra č. 27.500/13 ze dne 9. května 1923, nýbrž se snažil průběžně zdokonalovat Altovy dovednosti. To se mu díky jeho trpělivému a laskavému přístupu ke psovi dařilo. A proto stále zvyšoval požadavky na Altovy výkony. To přinášelo své výsledky zejména při stopování, kdy Alto byl schopen vypracovávat i desítky hodin staré stopy, jejich délka se průběžně zvyšovala. Přitom byla dodržována zásada, že služební pes nesměl být ze stopy odkládán dříve, než byla stopa zajištěna, nebo bylo skutečně prokázáno, že pachatel místem šel. 

Naproti tomu si byl strážmistr Votruba velmi dobře vědom Altovy kousavosti, a proto jej nejen v obchůzkové službě, ale i mimo ni, v obcích a na frekventovaných místech vodil zásadně na krátkém řemeni. Totéž samozřejmě platilo i pro vstup se služebním psem do místnosti. Pouze ve volném prostoru, v noci a na všech podezřelých, nebezpečných a nepřehledných místech jej uvolňoval z řemene. Alto byl natolik vychovaný, že většinou šel volně u nohy a nikdy se sám nevzdálil od svého pána tak daleko, aby se mu ztratil z dohledu. Služební psi nikdy nesměli volne pobíhat po ulicích. Jiná situace samozřejmě byla při stopování, kdy byl veden na dlouhém řemeni, nebo když Alto dostal od svého pána některý z nacvičených povelů.

Služební psi ve službě zpravidla nebyli opatřováni náhubkem, s výjimkou případů nařízených kontumačními předpisy, nebo pokud to bylo pro kousavost psa nutné. Strážmistr Votruba proto raději náhubek nosil stále při sobě, ale Altovi jej dával pouze, bylo-li to nezbytně nutné.

I když se jednalo o služebního psa, musel strážmistr Votruba nahlásit Okresnímu úřadu v Nitře,             Ministerstvu zemědělství v Praze a Státnímu diagnostickému ústavu v Ivanovicích na Hané, že Alto absolvoval ochranné očkování proti vzteklině, je úplně zdráv a že nejevil v důsledku provedeného očkování žádné známky nechutenství ani onemocnění.

Přestože byl Alto jako služební pes pojištěn proti škodám způsobeným při výkomu služby, rozhodl se Rudolf Votruba jako majitel a chovatel služebního psa, ještě pro uzavření individuální pojistky. Za roční pojistné ve výši 90 Kč měl za podmínky 20procentní spoluúčasti garantovánu náhradu případné Altem způsobené škody mimo službu.   

Pojištění odpovědnosti

Hlavním zájmem strážmistra Votruby, coby majitele vlastního služebního psa, jenž se zavázal dát po absolvování kursu svého psa k dispozici pro bezpečnostní službu na dobu nejméně tří let, bylo Alta co nejlépe pro tento úkol připravit.

Po skončení každého výcviku se po přípravě krmení pro Alta, jeho vyčistění a případném ošetření jeho suchého čenichu, Rudolf Votruba věnoval údržbě a konservování výstojních součástek a čistění cvičebních pomůcek. V případě promočení výstoje kožené součástky pozvolna usušil a promastil vaselinou a železné součástky zbavil rzi a naolejoval.

Velitel nitranské četnické stanice vrchní strážmistr Kabelák byl coby velitel četnické stanice se služebním psem povinen přesvědčovat se, zdali se vůdce o svého psa řádně stará a cvičí s ním. Za tím účelem se nechal strážmistrem Votrubou průběžně informovat o Altových výsledcích, čas od času byl přítomen výcviku psa a pravidelně vidoval Deník o výcviku stanici přiděleného služebního psa.

Strážmistr Votruba s napětím očekával, kdy konečně přijde Altův velký den, a kdy bude poprvé ve svém životě rekvírován a následně vyslán ke stopování pachatele trestného činu. Přitom byl přesvědčen, že Alto je na své poslání perfektně připraven a že svůj úkol beze zbytku splní.  

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Usvědčen po sedmnácti letech – Michal Dlouhý

Na konci měsíce dubna roku 1919 se na četnickou stanici Černá Hora v politickém okrese Boskovice na Moravě donesla zpráva o pohřešování svobodné dělnice a matky tří nemanželských dětí Marie Skácelové.

Velitel četnické stanice vrchní strážmistr I. třídy Robert Dřímal dotazováním mezi obyvateli Černé Hory zjistil, že 35 roků stará Marie Skácelová byla naposledy spatřena v pátek 25. dubna 1919 když o 22. hodině večer odešla z domova spolu s rolnickým synkem Jaroslavem Bílkem.

O Skácelové se veřejně vědělo, že byla v jiném stavu a také to, že udržovala milostný poměr s pouze 18 roků starým Jaroslavem Bílkem rovněž z Černé Hory.

 

Četník Zdeněk Veselý

Z toho důvodu vedly první kroky velitele četnické stanice do usedlosti Bílkových. Nejmladší Bílek musel, ač nerad přiznat, že s pohřešovanou milostný poměr zejména k nelibosti jeho děda skutečně udržoval i to, že jejich milování nezůstalo bez následků. Dle jeho sdělení ale Skácelová po společné večerní procházce odešla neznámo kam, aniž by se s ním rozloučila nebo pro něho zanechala nějaký vzkaz.

Na všechny četnické stanice na Moravě byl rozeslán pátrací oběžník a pohřešování bylo postupně uveřejněno i v Policejním oznamovateli vydávaném policejním ředitelstvím v Brně pro oblast země Moravské a následně i v Ústředním policejním věstníku vydávaném policejním ředitelstvím v Praze pro oblast celého státu.

Pátrání po pohřešované však zůstalo bez sebemenšího výsledku. Ačkoliv byl Jaroslav Bílek podezírán z jejího zmizení, nemělo četnictvo proti němu sebemenší důkaz. Přesto jak pátrání po pohřešované, tak důvodně podezřelému Bílkovi vrchní strážmistr I. třídy Dřímal věnoval i nadále pozornost.

V rodině Bílkových však po několika týdnech došlo k jiné události. Hospodář a děd Jaroslava Bílka spáchal sebevraždu oběšením. Co bylo jejím důvodem se nepodařilo pořádně zjistit. Zdali to byla hanba, která na rodinu padla tím, že jeho vnuk přivedl o mnoho starší ženu a matku tří nemanželských dětí do jiného stavu, nebo jeho zhoršující se zdravotní stav projevující se příznaky šílenství, zůstalo tajemstvím.

Až počátkem prosince roku 1935 byly v lese u obce Býkovice nedaleko Černé Hory náhodnými chodci objeveny na břehu potoka lidské kosti.

Ohledáním místa nálezu přivolanou četnickou pátrací stanicí v Brně a soudní komisí od okresního soudu v Blansku bylo zjištěno, že se jedná o kostru ženy, ležící v zemi přibližně patnáct až dvacet let. Mrtvola byla zakopána nedaleko potoka a poté co voda odplavila břeh, tak se objevila její kostra.  

Podrobným zkoumáním na lékařské fakultě Masarykovy university bylo zjištěno, že se jednalo o ženu ve věku třiceti až čtyřiceti let, které na levé čelisti chybějí dvě poslední stoličky.

Srovnáním s evidencí pohřešovaných osob vedenou brněnskou pátrací stanicí bylo zjištěno, že se s největší pravděpodobností jedná o pozůstatky od roku 1919 pohřešované Marie Skácelové z nedaleké Černé Hory. Právě Skácelové chyběly na levé čelisti dvě poslední stoličky.

Pátek 13. prosince 1935 byl pro tehdy již 35 roků starého ženatého obchodníka s koňmi Jaroslava Bílka opravdu smolným. Byl zatčen ve svém současném bydlišti v Brně na Pražské ulici brněnskou pátračkou, právě ve věku, jakého se dožila jeho oběť Marie Skácelová.

Poté, co byl Bílek přiveden na místo, kde byla před několika dny nalezena kostra ženy, přiznal se při výslechu vedeném velitelem pátračky vrchním strážmistrem Františkem Muzikářem k vraždě své milé. Byl dodán do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Brně.

S mnohem starší Skácelovou udržoval milostný vtah, který po čase nezůstal bez následků. Aby si jí jako svobodnou matku tří nemanželských dětí nemusel vzít nebo jí platit alimenty, tak ji na nátlak svého děda vylákal do lesa a zde ji zastřelil. Jeho děd jel s bryčkou za nimi a zpovzdálí je sledoval. Po vraždě naložili mrtvolu na bryčku a děd sám ji zavezl na jemu neznámé vzdálené místo do lesa, kde ji nejprve pouze ukryl a později za pomoci čeledína na jemu neznámém místě zakopal.

Kromě toho uvedl, že poté, co mu děd vyhrožoval, že pokud se jí nezbaví sám, tak že ho sprovodí ze světa že po něm ani pes neštěkne, se jí nejprve snažil otrávit arzenem, ale vzhledem k tomu, že se mu to stále nedařilo, tak jej děd donutil, aby milou zastřelil a tím se jí jednou pro vždy zbavil.

Děd byl proto poté trápen výčitkami a ty ho dovedly až ke spáchání sebevraždy oběšením.

Po několika letech zemřel i jejich čeledín František Moudrý znající místo, kde bylo tělo zavražděné zakopáno.

Až po dlouhých sedmnácti letech byl Jaroslav Bílek díky nálezu zbytků těla jeho oběti usvědčen ze zločinu úkladné vraždy spáchané na jeho milé.

Obálka knihy Četnické podpovídky

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY,  vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Případ potrestání tyrana – Michal Dlouhý

V návaznosti na zřízení pátracích stanic u okresních četnických velitelství v sídlech krajských soudů, ke kterému došlo dnem 1. ledna 1928, obdrželo všech osm okresních četnických velitelství ve staničním služebním obvodu pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Táboře dožádání o zpracování přehledu zločinů spáchaných v obvodech podřízených četnických stanic, jejich pachatele se nepodařilo vypátrat.

Jedním z adresátů byl i okresní četnický velitel v Pelhřimově nadporučík výkonný Jan Zdražil, který uvedený přípis rozeslal na všech čtrnáct jemu podřízených četnických stanic.

Velitelem třímužové četnické stanice Lukavec v politickém okrese Pelhřimov byl od roku 1926 štábní strážmistr František Kříha. Byl ustanoven do funkce poté, co letitý staniční velitel vrchní strážmistr Josef Holan povýšil a stal se velitelem pětimužové četnické stanice Pacov v témže politickém okrese, avšak v sídle okresního soudu.

Pro štábního strážmistra Kříhu nebylo splnění uloženého úkolu vůbec složité, neboť přehledy činů, jejichž pachatelé nebyli vypátráni byly na lukavecké četnické stanici velmi pečlivě jeho předchůdcem vedeny a jím řádně doplňovány.

Mezi nevyřešenými případy zločinů, které byly v přehledu vedeny, jejichž většinu představovaly krádeže, doslova vyčníval případ téměř osm let staré vraždy, jejíhož pachatele se nepodařilo vypátrat. Jednalo se o čin z doby, kdy štábní strážmistr Kříha teprve nastoupil k četnickému sboru a byl coby četník na zkoušku ve škole pro výcvik četníků na zkoušku u zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze.

Ve spisovně četnické stanice si vyhledal spis uvedeného případu, z něhož zjistil podrobnosti. Dne 7. května 1919, což byla středa, byl četnické stanici nahlášen nález těla Josefa Zváry z Týmovy Vsi, ležícího v Huťském potoce u Zelené Vsi, nedaleko rybníčku zvaného příznačně Utopenec. Vzhledem k tomu, že tělo bylo zatíženo dvěma velkými kameny, bylo nepochybné, že se jedná o zločin.

Vyšetřováním lukaveckých četníků bylo zjištěno, že Zvára odešel v neděli 4. května 1919 na pouť do obce Mezilesí kde do večera notně popíjel, jak bylo jeho zvykem a od té doby se neukázal.

Zvárovo tělo leželo v Huťském potoce na břiše a bylo celé ponořeno pod vodou, pouze levá noha částečně vyčnívala z vody. Tělo bylo zatíženo dvěma velkými kameny.

Soudní komise okresního soudu v Pacově a následně provedená soudní pitva potvrdily, že k činu došlo s největší pravděpodobností již v neděli večer a příčinou smrti byly dva údery tupým předmětem do zadní části hlavy a tělo bylo zřejmě po omráčení odtaženo z nedaleké cesty do koryta potoka, kde bylo zatíženo kameny. Příčinou smrti bylo zranění hlavy a nikoliv utopení.

K napadení Josefa Zváry s největší pravděpodobností došlo v neděli večer, když se vracel z Mezilesí přes Zelenou Ves domů do Týmovy Vsi. O zavražděném bylo zjištěno, že měl pověst násilníka a rváče, a tudíž bylo značné množství osob, které měly důvod, vyřídit si se Zvárou svoje účty. Tehdejším pátráním četnictva se však nepodařilo najít dostatečné důkazy k tomu, aby byl vypátrán, a hlavně usvědčen pachatel činu.

Neobjasněný případ vraždy nenechával velitele lukavecké četnické stanice klidným, a proto se o něj začal opět zajímat.

Od starousedlíků v Týmově Vsi se dozvěděl, že v obci stále žije vdova Barbora Zvárová. Ta byla původně provdána jako Štěpánková, avšak v roce 1906 ovdověla. Po několika letech, ještě před Velkou válkou, se opět provdala za Josefa Zváru, který do manželství přinesl nějaký majetek a zaplatil dluhy váznoucí na domku jeho manželky. V obci byl Zvára vnímán jako opilec, násilník a rváč. Ačkoliv se četnictvu nepodařilo pachatele jeho vraždy vypátrat, veřejný hlas v obci tvrdil, že to Zvárovi patřilo a že se dočkal spravedlivé odplaty. Nejvíce se ulevilo novopečené dvojnásobné vdově, neboť manžel vracející se v opilosti z hospody týral nejen svoji manželku ale i její děti, které často utíkaly z domova před rozlíceným otčímem. Dokonce se v obci tvrdilo, že otčíma odstranil jeho nejstarší nevlastní syn Ferdinand, kterému tehdy táhlo na dvacet let.  Ferdinand Štěpánek je již ženatý a žije kdesi v Praze.

O svých zjištěních informoval štábní strážmistr Kříha pelhřimovského okresního četnického velitele.

Nadporučík výkonný Zdražil požádal bezpečnostní oddělení Policejního ředitelství v Praze o zjištění podrobností k Ferdinandu Štěpánkovi.

Detektivové bezpečnostního oddělení pražského policejního ředitelství zjistili, že 27 roků starý Ferdinand Štěpánek, je ženatý, žije již dva roky v Praze Vysočanech v domku číslo 41 Vysočanské kolonie a pracuje při stavbě elektrických stožárů v Kobylisích.

Po tomto zjištění bylo nadporučíkem výkonným Zdražilem domluveno Štěpánkovo předvedení na bezpečnostní oddělení za účelem výslechu.

Do Prahy se vypravil štábní strážmistr Kříha, který začal Ferdinanda Štěpánka vyslýchat k případu smrti jeho nevlastního otce. Štěpánek dlouho štábnímu strážmistru tvrdil, že s otčímovou smrtí nemá nic společného. Uvedl o něm, že to byl tyran, s nímž byly pouze samé mrzutosti a hádky, že trápil jeho matku, tím že se opíjel a bil jak ženu, tak i vyženěné děti, jeho a mladší sestru Marii a nejmladšího bratra Tomáše. Často před ním museli utíkat z vlastního domova. Situace se stále stupňovala, a proto, se jako nejstarší z dětí rozhodl, že rodině pomůže a tyrana odstraní. Když Zvára odešel v neděli 4. května 1919 na pouť do Mezilesí, vzal si z domova silnou tyč od plotu a počkal si na něho ve křoví u pěšiny nedaleko Zelené Vsi, až se bude večer vracet domů. Jak mohl předpokládat, byl otčím silně opilý. Aniž by o tom Zvára věděl, přistoupil k němu zezadu a znenadání mu zasadil vší silou tyčí dvě rány zezadu do hlavy. Po nich Zvára ztratil vědomí a upadl na zem. On ho odtáhl za nohy do nedalekého potoka, kam tělo hodil, a navíc jej zatížil dvěma těžkými kameny. Poté po polích nikým nepozorován prchl domů. Zvárovo tělo bylo nalezeno až po třech dnech. Jelikož měl v obci i okolí spoustu nepřátel, byla Zvárovi smrt veřejným hlasem přána. Četníkům se tehdy pachatele vypátrat nepodařilo. O jeho činu věděla jak matka, tak i mladší bratr Tomáš a sestra Marie, a kromě nich i soused Václav Zamrzla.

Na základě tohoto doznání byl Ferdinand Štěpánek prohlášen za zatčeného a dodán do vyšetřovací vazby ve věznici zemského trestního soudu v Praze.

Hned druhý den byli všichni výše uvedení zatčeni a dodáni do vyšetřovací vazby ve věznici okresního soudu v Pacově.

Při cestě od pacovského okresního soudu navštívil štábní strážmistr Kříha svého předchůdce a tamního velitele četnické stranice vrchního strážmistra Holana, aby se mu pochlubil s docíleným úspěchem. Vrchní strážmistr Holan si případ velmi dobře pamatoval. Vzhledem k tomu, že k nálezu těla zavražděného Zváry došlo až po třech dnech, nepodařilo se nalézt žádné stopy vedoucí k pachateli činu. Podezřelých ze spáchání vraždy tehdy byla řada mužů, kteří měli se Zvárou nevyřízené účty, ale nikoho se ze spáchání vraždy nepodařilo usvědčit. Je pravdou, že manželka, ani její děti z předchozího manželství mezi podezřelými nebyli. 

Díky úsilí štábního strážmistra Kříhy nebyl z celého politického okresu Pelhřimov táborské pátrací stanici hlášen jediný neobjasněný zločin vraždy.

K datu 30. dubna 1928 byl pelhřimovský okresní četnický velitel povýšen na kapitána výkonného a zakrátko na to byl velitel četnické stanice Lukavec povýšen na praporčíka.

Dvojice četníků na lavičce

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Četnická abeceda – E: Michal Dlouhý

E

ESKORTA je doprovodem četníkem zadržené či zatčené osoby. Při eskortování budiž osoba přísně střežena, aby nic jiným nepodstrčila, neodhodila, nezmařila nebo znameními s jinými osobami se nedorozumívala nebo se dokonce nedomlouvala se spoluvinníky. Četník má jíti vždy přiměřeně blízko za eskortovaným, aby ho mohl, kdyby snad chtěl uprchnouti, hned dostihnouti, a přitom se s ním nemá pouštět do žádné rozmluvy nebo s ním jinak jednat. Opatřením proti zprotivení a útěku eskortované osoby je přiložení svěracích řetízků. Eskorty jsou rovněž doprovodem vězňů, káranců, chovanců donucovacích pracoven, osob odsouzených k nastoupení trestu a hnanců. Doprovod eskortovaných osob budiž proveden způsobem, co možno nenápadným a cestami méně frekventovanými, zejména jde-li o osoby dosud zachovalé, nedospělé a mladistvé.

Příklad první

V úterý 28. srpna 1934 měli štábní strážmistři Josef Květenský a Jan Hlína ze čtyřmužové četnické stanice Skuteč v politickém okrese Vysoké Mýto předepsánu od 12 do 24 hodin služební obchůzku. Velitel četnické stanice vrchní strážmistr Karel Brzek předepsal do služební knížky veliteli hlídky štábnímu strážmistru Květenskému následující trasu vedoucí přes obce: Zbožnov, Štěpánov, Skutíčko, Leštinka, Prosetín, Ždárec u Skutče, Předhradí a Lažany zpět do Skutče. Vzhledem k velmi teplému letnímu počasí bylo oběma štábním strážmistrům jasné, že se s plnou četnickou výzbrojí pořádně zapotí.

V okamžiku, kdy četnická hlídka opouštěla budovu četnických kasáren, oslovil štábní strážmistry Leopold Rautenkranz s tím, že jej posílá jeho bratr František, do jehož zlatnického závodu se již opakovaně dostavil neznámý mladý muž, který mu nabízí ke koupi podezřelé zboží.

Dvojice štábních strážmistrů byla ve zlatnickém závodě Františka Rautenkranze, nalézajícího se nedaleko od skutečského náměstí doslova během okamžiku. Přistihli zde mladého muže ve věku asi třiceti let, který nabízel majiteli zlatnického závodu ke koupi jedinečný exemplář pánských zlatých hodinek s uměleckým rytím.

Na dotaz četníků prodávající sdělil, že je synem rolníka Nováčka ze Štěpánova. Potíž byla v tom, že štábní strážmistr Květenský rolníka Jaroslava Nováčka i jeho syna Karla velmi dobře znal. Tím pádem mladého muže usvědčil ze lži, prohlásil ho za zadrženého s tím, že bude za účelem zjištění jeho skutečné totožnosti odveden na místní četnickou stanici. Nabízené pánské zlaté hodinky od zlatníka převzal jako předmět doličný štábní strážmistr Hlína.

V okamžiku, kdy opouštěli vchod zlatnického závodu, však mladý muž jsoucí před četníky skočil na jízdní kolo odstavené poblíže a začal ujíždět směrem k náměstí. Doslova s vypětím sil se prchajícího podařilo štábním strážmistrům dopadnout. Aby zabránili případnému opakování pokusu o útěk, byly muži přiloženy svěrací řetízky. Mezitím se zjistilo, že kolo, na kterém se muž pokoušel četníkům utéci nepatřilo jemu, nýbrž jistému domkáři Karlu Šedivému z Prosetína. Tím byl dán další důvod k předvedení neznámého podezřelého muže na četnickou stanici.

Vrchní strážmistr Brzek se divil, jak brzo se mu hlídka vrátila z nedávno započaté obchůzky. Po seznámení se situací započal s výslechem předvedeného muže, při kterém se dozvěděl, že se jedná o 28 roků starého Františka Havlíka z Dalečína u Bystřice pod Hostýnem. Havlík dokonce přiznal, že byl několikrát soudně trestán pro vyloupení pokladen a další krádeže.

Štábní strážmistr Květenský, který se mezitím odebral do zlatnického závodu, od zlatníka následně zjistil, že nabízené zlaté hodinky mají hodnotu nejméně deset tisíc korun. Přitom zlatník štábnímu strážmistru sdělil, že týž muž se mu v loňském roce pokoušel prodat několik zlatých prstenů. Jelikož měl podezření, že se jedná o šperky pocházející z krádeže, tak nabídku odmítl. Když dnešního dne muž přišel s nabídkou prodeje zlatých hodinek, poslal nenápadně bratra, aby vyrozuměl o podezřelém muži četníky.

Ještě týž den večer byl František Havlík dodán se zprávou o zatčení pro krádež kola do věznice okresního soudu ve Skutči.

Na všechny četnické stanice a četnické pátrací stanice v Čechách a na Moravě byl rozeslán pátrací oběžník informující o zatčení lupiče pokladen Františka Havlíka doplněný o podrobný popis u něho zajištěných hodinek. Jednalo se o zlaté pánské hodinky o průměru 6 centimetrů a tloušťce 12 milimetrů, se třemi plášti, přičemž oba dva vrchní pláště, hrana hodinek i očko k zavěšování a hlavice jsou bohatě zdobeny uměleckým rytím. Na zadním plášti je celkem pět erbů, první obsahuje monogram „A. N. 1896“, druhý „A. B. 1896“, třetí „V. K. 1925“, čtvrtý pouze písmena „F. K.“ bez data a pátý je prozatím zcela prázdný. Hodinky jsou bicí a na klíček.

Případem se samozřejmě začala intenzivně zabývat i místně příslušná četnická pátrací stanice v Chrudimi, jejíž velitel vrchní strážmistr František Dvořák se ve čtvrtek 30. srpna 1934 hned ráno dostavil do Skutče za účelem výslechu Františka Havlíka. Přitom si uvědomil, že Havlík má na sobě nepadnoucí oděv, v jehož vnitřní straně byla přišita nášivka krejčího Jiřího Duška z Volyně.

Přes krejčího Duška se podařilo zjistit, že oblek před nedávnem šil řídícímu učiteli v Drahonicích u Vodňan Janu Zvolánkovi. Telefonickým dotazem na místně příslušnou četnickou stanici Skočice v politickém okrese Písek bylo zjištěno, že uvedený oblek byl na počátku července, tedy v době prázdnin odcizen při vloupání do školní budovy.

Velitel skočické četnické stanice vrchní strážmistr Rudolf Žák dále informoval, že při uvedeném případu dva neznámí pachatelé využili nepřítomnosti osob během letních prázdnin, vloupali se do školní budovy a do obou soukromých bytů učitelů, přičemž jeden z nich patřil právě řídícímu učiteli Janu Zvolánkovi. Pachatelé odcizili věci za více než 18.000 korun. Případ byl oznámen až s několikadenním zpožděním, když se majitelé vrátili z letní dovolené. Četnictvu se bohužel nepodařilo zajistit žádné stopy a pátrání po pachatelích tím pádem doposud zůstalo bez výsledku.

Vloupání do školní budovy v Drahonicích, bylo prvním z řady případů, ze kterých byl František Havlík usvědčen.

Následoval případ vloupání do vily továrníka Václava Komanického v Bechyni, při kterém byly mimo jiné v polovině srpna 1934 odcizeny zlaté pánské hodinky, které Havlík nabízel ke koupi zlatníku Rautenkranzovi ve Skutči.

Série případů krádeží vloupáním zjištěných na základě rozeslaných pátracích oběžníků vloupání, z nichž byl František Havlík obžalován nakonec dosáhla čísla 14 s celkovou škodou 245.000 Kč. 

Četník na zkoušku Václav Šedlbauer ve fotografickém atelieru

Příklad druhý

Od nástupu Adolfa Hitlera do úřadu říšského kancléře na konci ledna roku 1933 se v pohraničí prohloubily národnostní nepokoje ze strany jeho příznivců, občanů německé národnosti, žijících v Československé republice.

Jednou z dotčených oblastí byl i politický okres Broumov. Na jaře roku 1933 byl penzionován místní okresní četnický velitel štábní kapitán výkonný Antonín Mácha a velitel četnického oddělení Náchod štábní kapitán Jan Vaja na uvolněné místo od počátku měsíce května přemístil vrchního strážmistra Josefa Noska, čerstvého absolventa školy pro výcvik výkonných důstojníků při doplňovacím oddělení zemského četnického velitelství v Praze. Předtím působil vrchní strážmistr Nosek jako velitel četnické stanice v okresním městě Rychnov nad Kněžnou a tím pádem měl zkušenost s řízením četnictva v celém politickém okrese, neboť z titulu své funkce zastupoval v době nepřítomnosti okresního četnického velitele.

Ve čtvrtek 4. května 1933 ráno byli četnickou stanicí Teplice nad Metují v politickém okrese Broumov za svoji dlouhodobě vyvíjenou protistátní činnost zatčeni dva místní haknkrajcleři Štěpán Maier a Ervín Schmidt kterou se dopustili zločinu úkladů o republiku podle zákona na ochranu republiky číslo 50 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 19. března 1923. S podrobnou a dopředu pečlivě vypracovanou Zprávou o zatčení byli dodáni trojicí místních četníků v čele s velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Albínem Jirmanem k tamnímu okresnímu soudu.

Informace o zatčení dvojice mužů četnictvem se roznesla městem doslova rychlostí blesku a před budovou okresního soudu se shromáždilo několik desítek souvěrců zatčených, zorganizovaných bratrem jednoho ze zatčených místním 26 roků starým komptoiristou Rudolfem Meierem.

Prezident okresního soudu vzhledem k nastalé situaci konzultoval další postup se státním zastupitelstvím při krajském trestním soudu v Hradci Králové a bylo dojednáno, že na zatčené bude uvalena vazba a že mají být v zájmu bezpečnosti eskortováni četnictvem za využití vlaku do věznice královéhradeckého krajského soudu.

Vrchnímu strážmistru Jirmanovi bylo jasné, že s na okresním soudě přítomnými strážmistry Václavem Pittlem a Karlem Reicheltem a s pohotovostním četníkem strážmistrem Karlem Dvořákem, který zůstal na četnické stanici, vzniklou situaci nevyřeší. Zatčení byli označeni vzhledem ke zkušenostem místních četníků a k hrozícímu trestu těžkého žaláře od pěti do dvaceti let za nebezpečné osoby. Nezbývalo tedy než telefonicky požádat nově ustanoveného okresního četnického velitele v Broumově o vyslání posil k provedení eskorty a rovněž k udržení klidu a pořádku ve městě.

Vlakem se na hlavní nádraží v Teplicích nad Metují ze sousední četnické stanice Meziměstí dostavil její velitel vrchní strážmistr Vojtěch Dvořák se štábním strážmistrem Františkem Divišem a strážmistry Františkem Kunclem a Vladimírem Pauzarem.

Z četnické stanice Horní Vernéřovice přijel vypůjčeným povozem až k budově okresního soudu její velitel vrchní strážmistr Václav Bienert s jediným podřízeným četníkem strážmistrem Janem Pošarem. Z četnické stanice Police nad Metují dorazili na jízdních kolech štábní strážmistři Josef Coufal a Josef Václav Heřman. Z Broumova na vlastním motorovém kole přijel i novopečený okresní četnický velitel vrchní strážmistr Nosek.

Před vlastním provedením eskorty rozdělil okresní četnický velitel přítomné četníky. Velitelem eskorty byl určen velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Jirman, který dostal k ruce další čtyři četníky z okolních četnických stanic. Eskorta musela být provedena nejprve od budovy okresního soudu na železniční zastávku Teplice nad Metují město a odtud na hlavní železniční stanici, kde přestoupí do vlaku na Náchod a odtud bude pokračovat přes Jaroměř do Hradce Králové.

Ostatní soustředění četníci budou pod vedením místních četníků zajišťovat klid a pořádek ve městě. Maier a Schmidt byli před vlastním zahájením eskorty spoutáni svěracími řetízky a velitelem eskorty byli důrazně poučeni, aby se nepokoušeli jakýmkoliv způsobem mařit průběh eskorty.     

Jakmile vyšla eskorta tvořená pěti četníky a dvěmi zatčenými z budovy okresního soudu, čekaly je zde zhruba tři desítky křiklounů volajících jeden přes druhého „Heil!“ Nejaktivnějším byl bratr eskortovaného Rudolf Meier. Dav doprovázel eskortu až na železniční zastávku, kde nastoupila do zvlášť vyčleněné části železničního vozu.

Než vlak dojel na hlavní nádraží, stačilo se zde soustředit na stotřicet haknkrajclerů, kteří kromě výkřiků „Heil!“, provolávali „Řetízky dolů, nejsou to žádní zločinci!“ a podobně. Někteří přítomní přiskočili k eskortě, chopili se zatčených a chtěli je vyrvat z rukou četníků. Tomu se podařilo přiběhnuvším četníkům jen taktak zabránit za využití bodáků vztýčených na karabinách a pažeb karabin. Zatčení zvedali spoutané ruce nad hlavu a vykřikovali „Heil Hitler!“ Nakonec se eskortě přece jen podařilo dostat do vagonu vlaku, který krátce před tím přijel od Broumova.

Shromážděný dav však zahradil cestu rozjíždějícímu se vlaku, který musel několikrát za sebou zastavit, aby některého z přítomných nepřejel. Až po bodákovém útoku přítomných četníků, který rozehnal dav, mohl vlak odjet.

Nejaktivnější z účastníků byli četníky zatčeni. Kromě již zmíněného Rudolfa Meiera, to byl i jeho mladší bratr Jan, 22 roků starý zámečník a šofér, dále 24 roků starý zámečník František Allin z Dolní Teplice nad Metují a 23 roků starý příručí Alexius Binna z Kamence. Všichni čtyři byli předvedeni k okresnímu soudu a zde byli udáni pro přestupky rušení obecného míru a schvalování trestných činů podle zákona na ochranu republiky.  

Vrchní strážmistr Nosek musel veliteli náchodského četnického oddělení štábnímu kapitánu Vajovi přiznat, že vůbec netušil, co jej hned první týden ve funkci okresního četnického velitele potká.

Senátem krajského trestního soudu v Hradci Králové byli v polovině srpna 1933 odsouzeni Jan Meier a Alexius Binna ke čtyřem měsícům a Rudolf Meier a František Allin ke třem měsícům těžkého žaláře nepodmínečně a všem čtyřem byla vyslovena ztráta volebního práva. 

Počínaje dnem 1. listopadu 1933 byl broumovský okresní četnický velitel povýšen do hodnosti poručíka výkonného.

Obálka knihy Četnická abeceda

 Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

O utopené prostitutce

Vedoucí síla pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Mladé Boleslavi vrchní strážmistr Josef Ulman začal vyprávět o jednom z nemnoha dosud neuzavřených případů.

Večer 18. dubna 1928 bylo jedním mladým mužem na četnickou stanici v okresním městě Mladá Boleslav oznámeno, že předchozího dne údajně skočila 21 roků stará Anna Jenčová do rozvodněné říčky Klenice z nešťastné lásky a utonula. Důvodem dívčina sebevražedného činu byla skutečnost, že ji odmítl. Domníval se, že je to jen planá výhrůžka, a poté co dívku po celý den neviděl, přišel věc oznámit četnictvu.

Sebevražda mladého děvčete z nešťastné lásky nebyla ničím výjimečným zkonstatoval přítomný pohotovostní četník.

Četnictvo proto začalo pátrat po obou březích říčky Klenice, která byla momentálně velmi rozvodněna. Nebyl však nalezen žádný dopis na rozloučenou ani stopy na břehu říčky, v místě, kde by dívka svůj sebevražedný činu uskutečnila

Do pátrání, se zapojily i další četnické stanice ve směru říčního toku a bylo rozšířeno i na řeku Jizeru protékající městem a do níž se rozvodněná Klenice vlévala.

Pátrání četnictva však zůstalo po několik dní bez jakéhokoliv výsledku, a proto se do něho zapojila i mladoboleslavská pátrací stanice. Vrchní strážmistr Ulman začal uvažovat i o tom, že mrtvola sebevražednice mohla být prudkou vodou zanesena až do Labe, do něhož se Jizera v Brandýse nad Labem vlévá. I když se jednalo o místo vzdálené téměř třicetpět kilometrů od Mladé Boleslavi.

Byla zpracována Zpráva o pohřešované osobě a všem četnickým stanicím podél toku Jizery, ale i Labe od Brandýsa nad Labem byl rozeslán pátrací oběžník, aby po mrtvole mladé ženy pátraly.

Pozornost pracovníků pátračky se také zaměřila na osobu utonulé. Přitom bylo zjištěno, že Jenčová se zabývala prostitucí a díky tomu působila jako dosti slušné a dobře oděné děvče. Důvodem, proč se s ní oznamovatel dívčina utopení rozešel bylo zjištění, že se zabývá prostitucí a k tomu ještě udržuje trvalý vztah se svým pasákem.

Od kamarádky Anny Jenčové bylo zjištěno, že krátce před zmizením u sebe měla zhruba dva tisíce korun a několik zlatých šperků.

To vedlo k důvodnému podezření, že na dívce mohla být spáchána loupežná vražda a její tělo poté bylo vhozeno do rozvodněné říčky či jiným způsobem odstraněno.

Z uvedeného důvodu byl zadržen jak bývalý milenec Jenčové a oznamovatel dívčina utopení, tak i její pasák.

Vzhledem k důvodným podezřením na násilnou smrt byl rozeslaný pátrací oběžník doplněn důrazným upozorněním, aby při vylovování těla z řeky, bylo postupováno s co největší opatrností, aby náhodou nebyly snad ztraceny peníze a šperky, které měla utopená u sebe, případně aby nebyly poškozeny jakékoliv stopy násilí na jejím těle, pokud by zde byly.

Oba muži byli drženi ve vazbě krajského soudu v Mladé Boleslavi a bylo čekáno, až se najde tělo domnělé sebevražedkyně. Žádný přímý ani nepřímý důkaz proti jednomu ani druhému muži i přes provedení domovních prohlídek v jejich bytech četníci v ruce neměli.

Po několika týdnech byli oba muži z vazby propuštěni. I poté jim byla a dosud je ze strany pátrací stanice věnována pozornost, avšak bez jakéhokoliv výsledku. Stejně tak se nenašlo tělo mladé dívky, jí psaný dopis na rozloučenou ani žádná jiná stopa, která by vysvětlila, co se s ní skutečně stalo…   

           

Tiskopis Zpráva o pohřešované osobě

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Záhada ve chlévě – Michal Dlouhý

Třímužová četnická stanice Svitávka v politickém okrese Boskovice byla ve druhé polovině března roku 1926 v oslabení. Velitel stanice vrchní strážmistr Bohumil Slaný totiž čerpal zaslouženou dvoutýdenní dovolenou, kterou trávili spolu s manželkou u švagra v západních Čechách.

Službu ve staničním obvodu čítajícím mimo Svitávku obce Sebranice, Sasinu, Klevetov, Zboněk, Míchov, Podolí, Vísky, Bačov a Chrudichromy vykonávali strážmistři Josef Hickl a Josef Novák.

Před svým odjezdem vrchní strážmistr Slaný požádal svého kolegu velitele boskovické četnické stanice vrchního strážmistra Eduarda Hobsta, aby mu na jeho chlapce dohlédl a svým podřízeným uložil, aby složitější záležitosti řešili ve spolupráci s panem vrchním strážmistrem Hobstem.

Ve středu 24. března 1926 ráno si služebně starší strážmistr Hickl předepsal celodenní obchůzku obcemi Chrudichromy, Bačov, Vísky a Podolí. Strážmistr Novák vykonával službu pohotovostního četníka, přitom vyřizoval s chodem četnické stanice nezbytnou písemnou agendu a aktualizoval pátrací pomůcky podle Ústředního policejního věstníků vydávaného pro oblast celého státu policejním ředitelstvím v Praze a Policejního oznamovatele vydávaného pro oblast země Moravské brněnským policejním ředitelstvím.

Krátce před devátou hodinou se do staniční kanceláře dostavil rozrušený místní rolník Petr Kučírek a oznámil službu konajícímu strážmistrovi, že nalezl ve chlévě svou ženu Růženu mrtvou, ležící v tratolišti krve. Ubodaly a usmýkaly ji splašené krávy, které se utrhly od žlabů.

Strážmistr Novák, vědom si pokynu staničního velitele, před odchodem z kasáren nejprve telefonoval na četnickou stanici do Boskovic a nahlásil věc vrchnímu strážmistru Hobstovi.

Po vzájemné domluvě se strážmistr Novák vydal na místo, aby jej zajistil před zvědavci a kde vyčká, než se pan vrchní strážmistr Hobst dostaví. Ten cestou pro jistotu vyrozumí i boskovický okresní soud a vyžádá vyslání soudní komise k ohledání těla mrtvé, aby v budoucnu nenastaly v případu jakékoliv pochybnosti.

Během krátké cesty do usedlosti Kučírkových si strážmistr Novák povšiml, že na rolníkových kalhotách i blůze jsou stopy krve. Toto zjištění si však nechal pro sebe. Jelikož Kučírek nikomu o nálezu mrtvé ženy kromě četníků neřekl, tak se v blízkosti usedlosti nikdo nenacházel.

První, co strážmistr Novák udělal, tak opatrně vstoupil do chléva a uvázal odvázané krávy. Dobytek byl zcela klidný a nejevil sebemenší známky neklidu. Rovněž tak řetězy nebyly nijak poškozené. Poté sáhnutím na pod slámovou podestýlkou a hnojem ležící tělo ženy zjistil, že je chladné, a tudíž je žena bezpochyby mrtvá. Přitom si všiml, že v koutě chléva se nachází i mrtvá koza, rovněž v tratolišti krve.

Čekání na vrchního strážmistra Hobsta netrvalo dlouho, jelikož z Boskovic vzdálených něco málo přes pět kilometrů přijel na jízdním kole.     

Používání jízdních kol četnictvem

Ihned po příjezdu obdržel vrchní strážmistr od přítomného strážmistra hlášení o situaci na místě, včetně zjištění krevních skvrn na kalhotách a blůze oznamovatele i o tom, že dobytek nacházející se ve stáji byl odvázán a nikoliv utržen, a byl v době jeho příchodu na místo naprosto klidný.

Rolník Kučírek vypověděl vrchnímu strážmistrovi, že když se ráno vzbudil, respektive, když jej pláčem vzbudil jejich šestiměsíční syn Václav, dožadující se jídla, tak zjistil, že jeho žena v místnosti není.

Vypravil se tedy do chléva, aby nadojil něco mléka pro dítě, a přitom zde nalezl od žlabu odvázané krávy a ženu ležící ve slámě a hnoji v tratolišti krve. Bylo mu jasné, že ji ubodal a usmýkal splašený dobytek. Ihned mu přišlo na mysl, že by mohl být podezříván ze zavraždění manželky, tak vzal do ruky nůž, kterým podřízl kozu a její krví si utřísnil svůj oděv.

Umyl se a po nakrmení syna Václava jej donesl k sousedce, aby mu ho pohlídala, že si musí nutně cosi vyřídit a odebral se na četnickou stanici     

Vrchní strážmistr Hobst poslouchal rolníkovo vyprávění a jako by přitakal tomu, co říká. Přitom si však myslel své. Ne zemi spatřil i rozlámanou stoličku na dojení a na jednom konci ulomené nohy se nacházela krev. Hlava ženy byla poseta ranami a zborcená krví. Kalhoty a sukně byly podhrnuté, a tudíž bylo jasné, že tělo ženy bylo vlečeno po zemi na místo jeho nálezu. Kromě toho rány na těle ženy zkušenému vrchnímu strážmistrovi připadaly způsobené bodnutím ostrým předmětem, a nikoliv od rohů krávy. Mimochodem krávy nejevily žádné známky splašení či neklidu a jejich rohy byly naprosto čisté a nenesly sebemenší stopy krve.

 Čekání příchodu soudní komise využil vrchní strážmistr Hobst ke zjištění informací o zemřelé a o poměrech, které mezi manžely panovaly. Růžena Kučírková byla 29 roků stará, po několikaletém manželství se jí narodil syn Václav. Dle sdělení manžela byla jeho žena líná, nedbala na pořádek a čistotu, řádně se nestarala o syna, ani o hospodářství, byla rozhazovačná, a ještě k tomu tolik náruživá, že jí jako manžel nestačil.

Takový výčet výhrad a záště, namísto lítosti nad ztrátou manželky a matky malého dítěte vrchního strážmistra jenom utvrdil v názoru, že se bude jednat nikoliv o nešťastnou náhodu, jak byla věc četnictvu oznámena, nýbrž o zabití a možná i o vraždu.

Přítomnost dvou četníků vyvolala shluknutí lidí z okolí a samozřejmě se dostavil i obecní starosta Horák. Ten vrchnímu strážmistru Hobstovi přiblížil poměry v rodině Kučírkových.

Rolník Petr Kučírek, 46 roků starý, velmi pracovitý, avšak hamižný a lakomý. Aby si nemusel zjednávat pomoc, pole po nocích orá sám a svítí si přitom lucernou pověšenou krávě na rohu. Na jaře roku 1912 se dokonce u Kučírkových oběsil nádeník Jan Mlýnský, který se oddával alkoholu a spáchal sebevraždu. Od té doby prý u Kučírka nikdo nechce sloužit. Kromě toho měl však s o řadu let mladší manželkou Kučírek věčné nesváry pro její nepořádnost a rozhazovačnost.  Na rozdíl od manžela, který je drobné postavy, byla Růžena Kučírková robustní a mezi lidmi povídá, že svého manžela i bije.  

 Soudní komise se z Boskovic dostavila na místo ještě před polednem. Lékaři našli na těle Růženy Kučírkové několik bodných ran, ale i řadu ran na hlavě po úderech tupým předmětem. Rozhodně vyloučili, že by se jednalo o zranění od rohů dobytka. Naopak bodné rány byly naprosto shodné s těmi, které se nacházely na těle kozy, Kučírkem, po údajném nálezu mrtvé ženy, zabité. Rány na hlavě byly bezpochyby způsobeny nohou ulomenou od stoličky používané při dojení. Na jednom konci ulomené nohy byla nejenom krev, ale i několik vlasů mrtvé.

Na základě ohledáním těla mrtvé zjištěných skutečností bylo přistoupeno za přítomnosti členů soudní komise i obecního starosty na místní četnické stanici k výslechu rolníka Kučírka.

Pod tíhou uvedených skutečností začal rolník Kučírek podrobně vyprávět, co se předchozího dne událo. Večer se Kučírek, jako mnohokrát předtím, dostal se svojí ženou do hádky. Ona, jelikož byla silnější než on, jej od sebe odstrčila takovou silou, že upadl na zem a po nárazu hlavou do zdi pozbyl vědomí.

Když se po nějaké době probral, pojala ho při pohledu na ženu zlost, vrhnul se na ní a povalil ji na zem. Přitom ho ona vší silou uchopila za přirození. Aby se vysvobodil z bolestivého sevření, začal její hlavou opakovaně tlouci o žlab. Když jej konečně pustila, popadl ze země stoličku na dojení, ulomil z ní nohu a několikrát bezvládně ležící ženu uhodil do hlavy a nožem ji v návalu vzteku ještě několikrát bodl do těla. Poté odešel do světnice, kde nakrmil jejich půlročního syna Václava a oba šli spát.

Když jej syn svým pláčem probudil, šel se podívat do chléva, kde nalezl ženu již studenou. Odvázal krávy a tělo mrtvé poházel hnojem a podestýlkou, aby to vypadalo, že byla ubodána a usmýkána dobytkem. Jelikož si všiml, že má svůj oděv zatřísněný od krve, zabil kozu a potřísnil ho krví, aby spáchaný zločin zahladil.

Umyl ze svých rukou a obličeje krev. Poté nakrmil syna Václava, odnesl jej sousedce se žádostí o jeho pohlídání a šel nález mrtvé manželky oznámit četníkům. Nakonec se přiznal, že svoji ženu Růženu zavraždil a že svůj čin spáchal ze žárlivosti.

Tělo Růženy Kučírkové bylo dopraveno do márnice místního hřbitova, kde bylo druhý den, ve čtvrtek dopoledne dvěma soudními lékaři pitváno.

Petr Kučírek byl vrchním strážmistrem Hobstem prohlášen za zatčeného pro spáchání zločinu vraždy, kterého se dopustil na svojí ženě Růženě Kučírkové, a byl dodán do vazby ve věznici okresního soudu v Boskovicích.

Při obdukci bylo zjištěno, že bodné rány byly způsobeny nožem, který Petr Kučírek použil i k zabití kozy. Smrt ženy způsobila bodná rána, která přeřízla srdeční tepnu.

Nedobré vztahy v usedlosti Kučírkových byly všeobecně známy a věděli o nich i místní četníci.

Od sousedů dále strážmistr Hickl zjistil, že Kučírka opakovaně vyzývali, aby se s hysterickou a nepořádnou manželkou dal rozvést, což on odmítal.

Rovněž tak se v obci vědělo, že Kučírková svého muže bije. Vzhledem ke své robustní postavě měla vždycky nad drobným manželem navrch.   

V úterý 7. září 1926 se případem zločinu vraždy spáchaném na Růženě Kučírkové začala zabývat brněnská porota.  Při líčení opakovaně zaznělo, že Kučírek se svojí ženou dlouhodobě nežili ve shodě. Na rozdíl od nepořádné a nečistotné ženy s častými hysterickými záchvaty, byl Kučírek znám jako samotář, řádný a tichý člověk.

Jelikož porota odpověděla zamítavě otázky jak na zločin vraždy, tak i na zločin zabití, vynesl soud nad Petrem Kučírkem osvobozující rozsudek.

Vzhledem k tomu, že si státní zástupce ponechal třídenní lhůtu na rozmyšlenou, byl Petr Kučírek na základě rozhodnutí soudu ještě ponechán ve vazbě. Poté však byl pravomocně osvobozen a propuštěn z vazby.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Pokračující výdaje – Michal Dlouhý

Závěrečné zkoušky dopadly pro Alta i jeho vůdce s klasifikací „velmi dobrý“. Cestou z Pyšel do Nitry se strážmistr Votruba rozhodl využít situace, že je v Čechách a strávit zde osmidenní nařízenou dovolenou po absolvování kursu. Přitom navštívil své rodiče v nedalekých Hořelicích na kladensku, aby jim ukázal svého šampiona. Od rodičů si vypůjčil část peněz na splacení zbývající části ceny za Alta ve výši 600 Kč jeho předchozímu majiteli štábnímu strážmistru Vychodilovi. Od rodičů si přitom Rudolf vyslechl opakované výčitky za značné výdaje spojené s pořízením vlastního psa.

Úhrada zbytku ceny za Alta

Cvičený pes, s nímž Rudolf Votruba přijel do své rodné obce, se samozřejmě stal středem pozornosti. Každý den chodili Alto se svým pánem na dlouhé procházky, které byly vždy spojeny s výcvikem, aby si služební pes udržoval své dovednosti a návyky získané v právě absolvované psí univerzitě.  

Příjezd do Nitry byl v duchu šťastného shledání rodiny po několikaměsíčním odloučení. Ani zde nebyl Rudolf Votruba ušetřen výčitek manželky za nerozvážné výdaje. Když však paní Etela viděla zápal, s jakým se její manžel věnuje Altovi, uvědomila si, že jeho tužbou, pro jejíž splnění je schopen obětovat úplně všechno, je stát se vůdcem služebního psa, jako je jeho kolega štábní strážmistr Neumann z nitranské pátračky.  

Zcela nejdůležitější však bylo zbudování kotce a boudy pro Alta. Strážmistr Votruba si byl stále vědom upozornění, že Alto nemá rád děti a měl obavy, aby neublížil malému Jaromírovi, který mezitím oslavil své první narozeniny. Od otce dostal Jaromír jako opožděný dárek autíčko. Jaromír byl z pejska doslova unešený a nejraději by ho stále hladil po srsti a někdy i proti ní. Alto hlazení dětskou ručkou doslova trpělivě snášel a o nenávisti k dětem nebylo ani náznaku.

Nezbytné výdaje na zbudování kotce tvořeného železnými sloupky a drátěným oplocením dokázala paní Etela, z bezpečnostních důvodů a z obav, aby Alto neublížil malému Jaromírovi, tolerovat. Přes veškerou snahu, pořídit kotec a boudu co nejlevněji, vyšplhala se jejich cena na téměř 300 Kč.

Vzhledem k tomu, že byl Alto vlastním služebním psem, a nikoliv psem erárním, musel strážmistr Votruba odevzdat erární pomůcky pro používání a ošetřování psa, jež převzal současně s erárním služebním psem Inda od strážmistra Škorpíka. S pořízením vlastních pomůcek byly spojeny výdaje, které se postupně vyšplhaly na 200 Kč. To už Etela Votrubová začala projevovat svoje výhrady. Jediným štěstím bylo, že strážmistr Votruba dostal proplaceny peníze za krmení a ošetřování služebního psa.

Alespoň k výcviku Alta v ostrosti však musel pořídit alepoň rukáv, který ač již byl používaný, vyšel na 60 korun.

V souvislosti se zprodlením splátky vypůjčených peněz bance Slavia na pořízení Alta byla strážmistru Votrubovi obestavena část platu a musel nadřízeným obsáhle zdůvodňovat, proč se dostal do platební neschopnosti. Stalo se tak zejména onemocněním manželky v době jeho odkomandování do Pyšel a zejména v souvislosti s pořízením druhého vlastního psa, poté, co byla jemu přidělená erární fena Inda vyřazena z výcviku a vlastní pes Loki, jehož si následně pořídil, uhynul na srdeční mrtvici. Vzhledem k velmi dobrým vlastnostem psa Alta, jehož dává po úspěšném absolvování kursu k dispozici pro bezpečnostní službu, nelituje vynaložených peněz. Své dluhy uznává a samozřejmě je čestně splatí.

Velitel četnického oddělení v Nitře major Hodinář strážmistra Votrubu v souvislosti s touto událostí důrazně upozornil, aby se v budoucnu vystříhal dluhů.

Dalším nesmyslným znevýhodněním vlastních služebních psů oproti psům erárním byla skutečnost, že četnickou stanici se služebním psem, ani četnickou pátrací stanici, na níž nebyl trvale zařazen erární služební pes, nebylo možno vybavit boudou a drátěnou ohradou na účet četnické správy. To se v případě nitranských četnických kasáren týkalo jak vlastního služebního psa Bariho štábního strážmistra Neumanna sloužícího na pátračce, tak nyní i psa Alta strážmistra Votruby z místní četnické stanice. To mělo za následek další soukromé výdaje obou vůdců služebních psů, kteří chtěli dopřát svým psům i ve službě odpovídající kotce a boudy.

Přípisem ministerstva vnitra čís. jedn. 23.188/13 ze dne 14. listopadu 1928 byly stanoveny podrobnosti pro zřizování boud a výběhů na četnických stanicích, na nichž jsou trvale zařaděni erární služební psi. Boudy měly být zhotoveny dle přiložených obrázků z hoblovaných prken s pultovou odnímací střechou a natřené roztokem karbolínu. Kotce o rozměrech 2 x 2 m měly být zhotoveny ze čtyř 1.8 m vysokých sloupků zhotovených z železné roury o průměru 33 mm nebo z uhlového železa 10 mm silného, obehnaných pletivem z pozinkovaného drátu 2.8–3 mm silného (oka pletiva o velikosti 5 x 5 cm) a jednokřídlými dvířky o rozměrech 0.8 x 1.8 m se zámkem na trnový klíč. Kotce měly být zřizovány, pokud možno stranou frekvence. V případě, že pro ně nebylo dosti místa, měly být zřízeny pouze boudy, u nichž byl služební pes uvázán na řetízku upevněném druhým koncem v kolíku zaraženém do země blízko boudy.  Dle výše uvedených doporučení se snažili oba vůdci nitranských služebních psů zbudovat, byť za cenu nejnižších možných nákladů, vyhovující boudy a výběhy pro své psy.

Avizovaná nebezpečnost Alta pro děti se ve vztahu k malému Jaromírovi zdála být bezpředmětnou. Ačkoliv normálně velmi ostrý Alto, snášel Jaromírovu přítomnost s naprostou oddaností.

Víc než na otcův návrat ze služby či z výcviku domů se Jaromír těšil na Alta, jehož obrázek měl stále u své postýlky.

Alto s malým Jaromírem

Paní Etela poměrně rychle překonala svůj strach a respekt ze psa výslovně cvičeného k ostrosti v rámci výkonu bezpečnostní služby.

Strážmistr Votruba byl velmi hrdý na svého Alta, který ve srovnání s Neumannovým starším psem Barim sklízel obdiv nejen u kolegů četníků, ale i u obyvatel Nitry. Dělo se tak nejen cestou z domova do četnických kasáren a zpět, ale zejména při výkonu obchůzkové služby ve staničním obvodě nitranské četnické stanice, do níž byl nyní strážmistr Votruba s Altem pravidelně velen.

Coby vůdce služebního psa vyfasoval strážmistr Votruba pistoli vzor 22, výrobní číslo 9630 se zásobníky, koženým pouzdrem, přívěsnou šňůrou s karabinkou, čistícím kartáčkem, dvaceti ostrými a jedním cvičným nábojem. I když pistoli s bodákem mohl nosit pouze při stopování, jsa doprovázen dalším četníkem. Pokud však vykonával pouze obchůzkovou službu se služebním psem, musel být jako ostatní četníci podle předpisu karabinou se vztýčeným bodákem a šavlí. Nošení pistole bylo totiž výsadou pánů důstojníků, velitelů četnických stanic a kolegů z pátračky.

Alto svým nádherným vzhledem a poslušností doslova budil respekt svého okolí. Těm, kteří neměli čisté svědomí, bylo jasné, že tomuto služebnímu psu budou jen velmi těžko unikat.

Přesto prozatím nenastal jediný případ, kdy by služební pes Alto byl vyžádán některou z četnických stanic v nitranském soudním okrese k vypracování pachové stopy v souvislosti se spácháním trestného činu.

Dotaz na účtárnu zemského velitelství četnictva 

Jedno z mála pozitiv bylo, že při stopování se služebním psem, na rozdíl od výkonu obyčejných obchůzek se služebním psem, náležel vůdci služebního psa příplatek ve výši 50 % normálního stravného. Tak zněla odpověď účtárny zemského četnického velitelství v Bratislavě. Alespoň nepartná kompenzace vysokých, strážmistrem Votrubou vynaložených nákladů.  

A aby těch výdajů nebylo málo, čekali manželé Votrubovi příchod dalšího člena rodiny. Z tohoto důvodu se rozhodli odstěhovat od manželčiných rodičů a zařídit si vlastní byt v Priehradné ulici. To bylo spojeno s výdaji na pořízení kamen, vymalování a vybavení bytu základním nábytkem.

Stěhování rodiny bylo samozřejmě spojeno i s přestěhováním boudy pro psa a opětovným vybudováním výběhu.  

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Smolný den – Michal Dlouhý

Strážmistr František Dvořák z četnické stanice v okresním městě Kutná Hora v Čechách byl na základě své žádosti zařazen do I. kursu pro výcvik policejních psů v Nových Hradech v jižních Čechách. Byl totiž majitelem soukromého psa, německého ovčáka jménem Riga.

Po úspěšném absolvování kursu bylo dnem 9. května 1923 výnosem ministerstva vnitra číslo 27.500/13-1923 schváleno používání služebního psa Riga ve službě pátrací a kutnohorská četnická stanice byla zřízena jako četnická stanice s policejním psem, neboť majitel psa strážmistr Dvořák se zavázal, že propůjčí bez výhrady svého psa k dispozici pro bezpečnostní službu v celém obvodu okresního soudu v Kutné Hoře.

Účastníci I. kursu pro výcvik policejních psů

Ministerstvo vnitra uzavřelo s První českou vzájemnou pojišťovnou v Praze II, Spálené ulici číslo 24 pojistkou číslo 61.226 smlouvu o pojištění proti škodám způsobeným policejními psy.

Dne 11. září 1923 byl strážmistr Dvořák velitelem kutnohorské četnické stanice vrchním strážmistrem Stanislavem Francem za základě dožádání sousední četnické stanice Suchdol vyslán, aby se služebním policejním psem Rigou pátral po pachatelích krádeže drůbeže ke škodě rolníka Josefa Semeráda z obce Mezholezy.

Vzhledem k tomu, že usedlost Semerádových byla doslova uprostřed návsi a z jedné strany sousedila s často používanou polní cestou, bylo strážmistru Dvořákovi ihned po příchodu na místo jasné, že naděje na úspěšné použití služebního psa je doslova minimální.

Přesto uvedl služebního psa Rigu u vykradeného kurníku na stopu pachatelů krádeže. Pes Riga stopu navětřil, ale vypracoval ji, jak jeho pán ostatně předpokládal, pouze doprostřed návsi a zde ji ztratil. Opakované pokusy o navětření stopy pachatele přerušené pohybem většího počtu osob po návsi byly neúspěšné.

Stejně tak zůstalo neúspěšné pátrání velitele suchdolské četnické stanice vrchního strážmistra Václava Havlíčka po pachateli krádeže v okolních obcích.

Více než sedm kilometrů dlouhou cestu zpět do Kutné Hory využil strážmistr Dvořák ke zdokonalování dovedností psa Riga a nechal jej aportovat hozené předměty.

Po návratu na četnickou stanici vypustil strážmistr Dvořák na volno Rigu do staniční zahrady, aby se vyběhal a vyprázdnil a sám se odebral do staniční kanceláře zpracovat zápis o vykonané službě do své služební knížky a záznam o negativním výsledku pátraní do staniční služební knihy.

Hlášení o negativním výsledku pátrání přijal staniční velitel vrchní strážmistr Franc se značnou nelibostí.

Když se strážmistr Dvořák vracel do staniční zahrady uviděl, jak se pes Riga znenadání rozběhl ke zde přítomnému strážmistru Augustinu Paulišovi, který se na zahradě za přecházení z jednoho konce na druhý učil, a chytil jej zuby za kalhoty a tyto na přední straně nad kolenem roztrhl. Na kalhotách strážmistra Pauliše vznikla po Rigových zubech díra 16 centimetrů široká a 21 centimetrů dlouhá. K žádnému, byť sebemenšímu zranění strážmistra Pauliše ale nedošlo. Jelikož se jednalo o téměř nové, a ještě plně použitelné kalhoty služebního stejnokroje, požadoval strážmistr Pauliš jejich náhradu ve výši 180 Kč.

Následně musel strážmistr Dvořák zpracovat pro Zemské četnické velitelství pro Čechy stanovenou Zprávu o poškození cizího předmětu způsobeném služebním policejním psem Rigou, ve které musel dopodrobna popsat, jak k události došlo, dále uvedl, že pes Riga není kousavý, ale spíše hravý a že doposud neublížil jak cizí, tak ani známé osobě a tím pádem jeho majitel nemohl předvídat, že by pes mohl něco podobného spáchat. Kromě toho uvedl že pes Riga zná všechny četníky zařazené na zdejší četnické stanici. Tím pádem se nedalo jak majitelem, tak ani poškozeným strážmistrem Paulišem vzniku škody nikterak zabránit, neboť nikdo nemohl předvídat, že by pes něco podobného mohl spáchat. Zřejmě byl z předchozího pátrání a následně prováděného výcviku rozvášněn. K události došlo asi hodinu po návratu do četnických kasáren, přičemž pes byl i ve staniční kanceláři, kde se mimo velitele četnické stanice nacházel i strážmistr Pauliš. Vzhledem k tomu, že pes nejevil žádné známky rozvášněnosti, nebyl tudíž důvod opatřit jej náhubkem.

Současně s tím zpracoval strážmistr Dvořák na předepsaném formuláři i Zprávu o poškození cizího předmětu pro První vzájemnou pojišťovnu v Praze.

Po smolném dni strávil strážmistr Dvořák výše uvedeným úřadováním ještě celý následující den.  Následně se ke zprávě musel vyjádřit velitel četnické stanice vrchní strážmistr Franc, který potvrdil, že na vzniku škody nenese nikdo vinu a že služební pes skočil po strážmistru Paulišovi z hravosti zřejmě rozvášněn z předchozího pátrání a výcviku. Poté kutnohorský okresní četnický velitel kapitán výkonný Josef Houkal uvedl, že hlášení strážmistra Františka Dvořáka je pravdivé a že policejní pes Riga doposud žádných zlých vlastností nejevil a že kalhoty strážmistra Augustina Pauliše byly v dobrém a potřebném stavu a že nyní jsou pro četníka nepotřebné. Naproti tomu velitel četnického oddělení v Čáslavi kapitán Alois Stiburek vrátil hlášení k doplnění, čímž zdůvodňoval jeho opoždění. Jako příčinu události spatřoval nesprávné jednání s policejním psem na četnické stanici, neboť se nejedná o kousavost psa, nýbrž o skutečnost, že si se psem hrají kromě jeho vůdce i ostatní četníci na stanici, nechají ho na sebe skákat a chňapat po sobě. Je totiž nemyslitelno, aby pes chtěl kousnout četníka, kterého dobře zná a s nímž se ustavičně stýká. Jedná se tudíž o hravost psa. Tento nesprávný postup velitel četnického oddělení vytknul jak vůdci psa, tak i veliteli četnické stanice a nařídil okresnímu četnickému veliteli, aby na výcvik a jednání se psem co nejpilněji dohlížel a shledá-li další nepřístojnosti, zakročil přísně proti viníku.

Nadřízený exponovaný četnický štábní důstojník v Hradci Králové podplukovník Rudolf Brich se pouze přiklonil k názoru velitele četnického oddělení. Stejně tak za Zemské velitelství četnictva pro Čechy konstatoval v zastoupení zemského četnického velitele jeho náměstek podplukovník Josef Šustr a doplnil, že mužstvo na jednotlivých četnických stanicích bude vhodně poučeno, aby se takové případy neopakovaly. To vše vzal dne 5. října 1923 na vědomí generální velitel četnictva generál Karel Vyčítal.

Završením všeho bylo rozhodnutí ministerstva vnitra, které dne 1. prosince 1923 vzalo hlášení na vědomí a výnosem číslo 69.589/13-1923 rozhodlo, že pes Riga byl vymazán ze seznamu služebních policejních psů, bylo zrušeno jeho pojištění a četnická stanice s policejním psem v Kutné Hoře, kde byl umístěn, byla zrušena.

Po několika měsících vydalo ministerstvo vnitra výnos číslo 24.577/13-1924 ze dne 29. dubna 1924 nabádající v souvislosti s policejními psy k opatrnosti na četnických stanicích, aby v přítomnosti cizích osob na četnické stanici byl policejní pes uvázán, nebo opatřen náhubkem, zejména v případech, pokud je o něm známo, že je prudkého temperamentu. Jednalo se o reakci na případ, kdy na jedné četnické stanici pokousal policejní pes zde držený jistou osobu.     

Obálka knihy Četnické podpovídky

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, právě vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Případ odstranění nepohodlné svědkyně – Michal Dlouhý

Po úspěšném absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze byli dnem 1. března 1924 přemístěni na své první služební působiště četníci na zkoušku desátník Josef Gleisner a četař Antonín Jirků. K tomu byli na odchodnou oba povýšeni do hodností závodčího, čímž se odstranil rozdíl v jejich hodnostech dosažených před nástupem k četnictvu u vojska.

Byli přiděleni k četnickému oddělení Náchod a v rámci něho byli oba zařazeni na četnickou stanici Slatina nad Zdobnicí v politickém okrese Žamberk, jejímž velitelem byl vrchní strážmistr Josef Brož. Po uvedení okresním četnickým velitelem v Žamberku nadporučíkem výkonným Aloisem Štíchou na jejich první služební působiště si postupně mladí adepti četnického povolání začali osvojovat nejprve místní a následně i osobní znalost ve svěřeném staničním služebním obvodu. Zajímavostí bylo, že se oba četníci na zkoušku ze školy navzájem vůbec neznali, neboť desátník Gleisner byl zařazen do třídy A a četař Jirků do třídy B.

Doslova prvním případem, se kterým se na slatinské četnické stanici setkali bylo pohřešování Anny Divíškové zaměstnané u mlynáře Josefa Teplého v obci Peklo spadající do jejich staničního služebního obvodu. Jednalo se o 24 roků staré svobodné děvče pracující ve mlýně již více než tři roky. Velitel stanice vzal oba nové podřízené do devět kilometrů vzdáleného mlýna s sebou, jelikož to byl jejich první skutečný případ, aby věděli, jak se v praxi v takovéto situaci postupuje.

Výslechem osazenstva mlýna vedeným vrchním strážmistrem Brožem bylo zjištěno, že Divíšková byla dne 2. března 1924 vylákána dopisem od nějakého mládence na schůzku, která měla být ve 20. hodin. Na tuto schůzku odešla a již se nevrátila. Od mlynáře byl získán popis pohřešované i jejího oblečení, což si oba četníci na zkoušku poznamenali do svých zbrusu nových četnických zápisníků. Fotografie děvčete bohužel k dispozici nebyla.

Přesně ve smyslu Pokynů pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů sestavených kapitány Josefem Povondrou a Oldřichem Pinkasem vypracoval závodčí Gleisner Zprávu o zmizelé osobě a závodčí Jirků zpracoval Pátrací oběžník, který byl rozeslán na všechny četnické stanice v státní policejní úřady v Čechách.

Po několika dnech byl velitel četnické stanice se závodčím Gleisnerem na služební obchůzce a závodčí Jirků vykonával svoji první službu pohotovostního četníka na četnické stanici. Do staniční kanceláře přiběhl mladík ze mlýna Josefa Teplého, že v řece Zdobnici bylo nalezeno tělo Anny Divíškové.

Závodčí Gleisner si poznamenal nacionále oznamovatele nálezu, napsal veliteli četnické stanice vzkaz a po ustrojení a vyzbrojení se vydal na místo. 

Bylo dost dobře možné, že se s kolegy cestou potká, neboť trasa jejich obchůzky vedla přes vyhlídku a Libštejn zpět do Slatiny, tudíž nedaleko místa nálezu těla pohřešované dívky.

Až když se s oznamovatelem blížili na místo, zjistil závodčí Gleisner, že staniční velitel je již na místě. Nález pohřešované jim totiž byl, jak se dalo předpokládat, ohlášen během obchůzky.

Tělo dívky s roztříštěnou hlavou leželo v řece přímo pod strmou skálou vysokou 23 metrů. Podle rozdupané půdy a otrhaného mechu po okraji skály bylo zřejmé, že tam došlo k velkému zápasu.

Závodčí Jirků byl velitelem četnické stanice vyslán do pět kilometrů vzdáleného Rychnova nad Kněžnou, aby u tamního okresního soudu vyžádal vyslání soudní komise k ohledání těla mrtvé dívky.

Při soudním ohledání bylo mezi prsty rukou nalezeno větší množství hlíny a v zaťaté dlani pravé ruky dívka svírala chomáč tmavě hnědých ženských vlasů. To svědčilo, že na skále nad řekou, kam byla Divíšková vylákána, došlo k urputnému zápasu. Závěrem soudní komise a následně provedené pitvy bylo, že jde o vraždu.

Výslechy jednotlivých osob pracujících ve mlýně Josefa Teplého vrchní strážmistr Brož zjistil, že krátce před zmizením Divíškové došlo ve mlýně k velké krádeži obilí, a právě Divíšková pachatele krádeže při činu údajně viděla. To se zřejmě stalo důvodem, že musela být odstraněna.

Dle zaměstnavatelů, manželů Teplých byla Anna Divíšková poctivá, šetrná, spolehlivá a řádná hospodyně, která nevyhledávala žádných zábav a s nikým kromě sourozenců a příbuzných neudržovala styky. Má dva bratry, kteří slouží kdesi na Slovensku u četnictva. To bylo zřejmě důvodem obav pachatelů krádeže obilí ve mlýně, kteří se báli svého prozrazení, a proto se rozhodli nepohodlné svědkyně zbavit.

Pátrání po pachateli jak krádeže obilí, tak úkladné vraždy Anny Divíškové, stejně tak po ženě dlouhých tmavě hnědých vlasů, která by mohla mít s její vraždou něco společného zůstalo bez sebemenšího výsledku. To i přes skutečnost, že byly po okolních četnických stanicích rozeslány pátrací oběžníky.

Koncem měsíce května 1924 mlýn Josefa Teplého dokonce vyhořel. V okolí se šířily zvěsti, že požár byl založen zločinnou rukou. Ani v tomto případě se četnictvu nepodařilo žháře vypátrat.

Dnem 1. června 1924 byli po úspěšném odsloužení roční doby na zkoušku oba mladí četníci přijati do definitivního stavu četnictva a byli povýšeni na strážmistry.

I po letech svůj první případ, který bohužel zůstal nevyřešen vedli v patrnosti. Štěstí se na ně usmálo až po více než pěti letech počátkem srpna 1929.

Strážmistr Jirků totiž od jedné důvěryhodné osoby zjistil, že odstranění nepohodlné svědkyně i zapálení mlýna má na svědomí jistý muž z Vamberka spolu se svojí současnou manželkou. Do mlýna Teplých jezdil s obilím k semletí a koncem února 1924 spáchal ve mlýně velkou krádež obilí, při níž byl Divíškovou spatřen. To bylo důvodem, proč jí vylákal na schůzku na skále nad řekou Zdobnicí odkud ji s jeho tehdejší milou a současnou manželkou po urputném zápasu shodili do řeky.

Po domluvě s velitelem pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Hradci Králové vrchním strážmistrem Jaroslavem Šiktancem došlo k zatčení obou osob. To provedli v součinnosti s kolegy z četnické stanice Vamberk právě strážmistři Gleisner a Jirků a tím pádem po více než pěti letech uzavřeli svůj první případ v četnické kariéře.

Královéhradeckou pátračkou bylo postupně zatčeno dalších šest osob zapojených do krádeží obilí a zapálení mlýna Josefa Teplého v Pekle. Všichni byli dodáni do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Hradci Králové, kde jim bylo tamní pátrací stanicí dokázáno spáchání řady krádeží, a dokonce i několik loupeží v politických okresech Rychnov nad Kněžnou a Žamberk.

Zatčená žena se snažila tvrdošíjně popírat svoji účast na smrti Anny Divíškové. Byla však usvědčena chomáčem vlasů nalezených ve dlani své oběti, který byl uložen ve spisovně slatinské četnické stanice.

Slovenští četníci bratři Divíškové dopisem poděkovali svým kolegům z četnické stanice Slatina nad Zdobnicí za vyřešení případu a to, že strůjci smrti jejich sestry Anny byli, byť po letech pohnáni před světskou spravedlnost.  

      

Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.