I

Informování veřejného tisku je četnickým stanicím dovoleno jen tehdy, jestliže by tiskem bylo usnadněno vykonávání bezpečnostní služby, například při pátráních. Je-li však k zapotřebí docílení široké publicity jednotlivých případů učiní tak Ústřední četnické pátrací oddělení a v naléhavých případech, jestliže by tím bylo usnadněno dopadení pachatele a tím i výkon bezpečnostní služby, může tak učiniti i příslušná pátrací stanice, po případě velitel, který pátrání řídí, ale jen tehdy, je-li zřejmo, že se tím neohrozí výsledek pátrání, po případě čest osoby na činu nezúčastněné. Za obsah článku ručí ten, kdo ho dal uveřejniti, což musí býti v něm uvedeno.  Tiskovým zpravodajům, kteří se vykáží odznakem vydaným československou tiskovou kanceláří a zvláštní legitimací, četnická velitelství a stanice mají vycházeti v mezích platných předpisů vstříc.

 

Příklad první

 V pátek 13. ledna 1928 se velitel čtyřmužové četnické stanice Hlubočepy v politickém okrese Praha-venkov vrchní strážmistr František Polák pouštěl do jím doslova nenáviděných kancelářských prací s obavami. Ty se odvíjely od toho, že je pátek třináctého a snad tento pověrami ověnčený den nepřinese nějakou tu nepříjemnost. Se stejnými obavami vysílal do služby strážmistry Aloise Scheidera a Jana Moravce, kterým předepsal dlouhou celodenní obchůzku.

Celý den proběhl bez sebemenších problémů, až v podvečer se do staniční služební kanceláře dostavil muž ve středních letech, představil se, že je vinohradský řezník Vladimír Korda a přišel oznámit, že byl okraden svým známým důstojníkem letectva Vladimírem Březinou.

Vrchní strážmistr vyzval řezníka Kordu, aby dopodrobna sdělil, jak k případu došlo, o co byl okraden, a jaká mu byla způsobena celková škoda.

Před několika týdny se řezník v jedné lepší společnosti seznámil se štábním kapitánem letectva Březinou, který byl rovněž pokřtěn na Vladimíra, čímž mu byl sympatický. Od té doby se spolu několikrát na řezníkovo pozvání setkali v některém z lepších pražských hostinců. Počátkem roku štábní kapitán Březina oznámil svému příteli, že byl z důvodu systemizace povýšen na majora. Tuto významnou událost bylo samo sebou zapotřebí náležitě oslavit. Na Kordovo pozvání se ve čtvrtek 12. ledna 1928 dostavil Březina do hostince v Krakovské ulici, samozřejmě již v majorské uniformě. Mnohé se vypilo a poté Kordu už v notně podroušené náladě napadlo, že by jej přítel mohl poctít návštěvou v jeho hlubočepském bytě, kde by přespali do druhého dne. Myšlenku vzápětí uskutečnili a najali si vozidlo, které je oba do Hlubočep odvezlo. Jelikož musel být řezník druhého dne časně ráno na Vinohradech ve svém obchodě, nabídl svému hostu, aby se do sytosti vyspal a poté mu přinesl klíč od bytu do jeho krámu. Když se Březina do večera neobjevil, pojal řezník jisté podezření a vypravil se do svého bytu. Zde sice nalezl majorský plášť a čepici a také nějaké špinavé prádlo. Na druhé straně zjistil, že postrádá dvoje lakové střevíce, plášť do deště, velurový klobouk, nějaké spodní prádlo, dále pánské stříbrné hodinky s pozlaceným řetízkem a opakovací pistoli značky Steyer s osmi náboji, vše v hodnotě 5760 korun.

Vrchnímu strážmistru Polákovi bylo jasné, že vinohradský řezník sedl na lep nějakému podvodníkovi. Proto předložil oznamovateli k prohlédnutí album zločinců, zdali mezi nimi nebude uvedený muž.

S naprostou jistotou Vladimír Korda označil za pachatele činu Viléma Pučelíka. Zločinec z povolání, zloděj Vilém Pučelík se narodil v roce 1893 v Plzni, kam je i nyní příslušný, vyučil se zámečníkem a své dovednosti záhy začal zneužívat k překonávání zámků a k vylupování pokladen.

Ihned po tomto zjištění se vrchní strážmistr Polák telefonicky spojil s detektivy bezpečnostního oddělení policejního ředitelství v Praze, sdělil jim informaci o podvodech páchaných zločincem z povolání Pučelíkem a naopak se dozvěděl, že v Praze se skutečně v posledních týdnech vyskytuje v lepší společnosti jakýsi důstojník letectva, který vystupuje po boku úředních osob a účastní se i oficiálních slavností.

Ještě týž den byly na všechny četnické stanice v politickém okrese Praha-venkov, na nedávno zřízenou pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Praze-venkově, na pražské policejní ředitelství a na všechna jemu podřízená policejní komisařství četnickou stanicí Hlubočepy rozeslány pátrací oběžníky s vyhlášením pátrání po podvodníku Vilému Pučelíkovi.     

Ve středečním ranním vydání Národní politiky byl dne 18. ledna 1928 uveřejněn na straně 7 na základě informace poskytnuté bezpečnostním oddělením pražského policejního ředitelství obsáhlý článek s názvem Pražská kopnikiáda a s podtitulem Známý zloděj v uniformě leteckého majora.

Ještě týž den večer, se na četnickou stanici v Berouně v politickém okrese Hořovice dostavil majitel místního hostince. Svému službukonajícím známému vrchnímu strážmistru Jakubu Škrábkovi, zástupci velitele četnické stanice, hostinský předal výtisk Národní politiky a upozornil ho na článek s názvem Pražská kopnikiáda a zároveň mu sdělil, že se v sále jeho hostince právě dnes koná legionářský ples a na něm je jistý major letectva Říha v uniformě, kterého ale nikdo z místních nezná.

Vrchní strážmistr Škrábek se okamžitě vydal spolu se strážmistrem Václavem Trachtou do místního hostince a zde požádal pana majora, aby jen diskrétně následoval do vedlejší místnosti. Muži bylo jasné, že spadla klec a že nemá šanci dvěma četníkům uprchnout.

Při osobní prohlídce bylo podle nalezených dokumentů zjištěno, že se skutečně jedná o hledaného zločince z povolání Viléma Pučelíka, který byl ihned prohlášen za zatčeného a odveden do věznice okresního soudu v Berouně.

O dopadení hledaného podvodníka byla okamžitě vyrozuměna četnická stanice Hlubočepy i stálá služba bezpečnostního oddělení pražského policejního ředitelství.

 Vrchní strážmistr Polák si uvědomil, že jeho obavy z pověrami ověnčeného pátku třináctého byly naprosto liché… 

Následně bylo zjištěno, že muž v uniformě důstojníka letectva se sebevědomým vystupováním se po řadu týdnů pohyboval po pražských veřejných místnostech, představoval se jako Vladimír Březina, nechal se svými známými hostit, a dokonce u vrchních číšníků dělal dluhy, které nesplácel. Jednalo se dohromady o více než 30 případů, které na základě novinového článku v Národní politice oznámili podvedení bezpečnostnímu oddělení pražského policejního ředitelství.  

Skupina četníků na zkoušku

Příklad druhý

V neděli 6. září 1931 byl na dvoumužovou četnickou stanici Vyskeř v politickém okrese Turnov oznámen nález opuštěného automobilu, který stojí na silnici za obcí, ve směru od Kacanova. Zvláštní je, že auto je uvnitř celé potřísněno krví. 

Přítomný strážmistr František Poláček se ihned odebral na nedaleké udané místo a zde zjistil, že automobil má prázdnou pneumatiku na levém předním kole, což bylo zřejmě důvodem jeho odstavení. Podle dokladů nalezených v přihrádce uvnitř vozidla strážmistr zjistil, že je majetkem autodopravce Bohumila Němečka z Turnova. V přihrádce byly nalezeny rovněž peníze, které byly zřejmě utrženy od zákazníků autodopravy. Podle stříkanců od krve uvnitř vozidla s největší pravděpodobností došlo k napadení řidiče.

Strážmistr Poláček poslal oznamovatele zpět do Vyskeře, aby informoval velitele četnické stanice vrchního strážmistra Karla Zieglera za účelem vyrozumění turnovské četnické stanice o nálezu vozidla tamního autodopravce Němečka.

Vrchní strážmistr Ziegler se ihned po příchodu do vyskeřských četnických kasáren z telefonického hlášení od zástupce velitele četnické stanice v Turnově štábního strážmistra Františka Josefa Sobotky dozvěděl, že po uvedeném vozidle bylo právě vyhlášeno pátrání.

Vozidlo řídil Václav Hronovský, zaměstnanec Němečkovy autodopravy. Bohumil Němeček nahlásil v neděli ráno na turnovskou četnickou stanici, že postrádá svůj vůz i s šoférem.  

Řízení pátrání se ujal osobně turnovský okresní četnický velitel kapitán výkonný Bohumil Urban a zapojil do něho všechny četnické stanice v jím řízeném politickém okrese.

Doposud se četnictvu v Turnově podařilo zjistit, že předchozího dne, v sobotu večer, okolo 21. hodiny byl vůz najat jakýmsi mladíkem k jízdě na náměstí v Turnově.

Nález hledaného vozidla, v němž byly stopy krve, byl důvodem, aby kapitán výkonný Urban vyžádal vyslání hlídky pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Mladé Boleslavi. Pátrání po vozidle vyhlášené všem četnickým stanicím změnil na pátrání po jeho řidiči Václavu Hronovském a po mladíku, který si autodopravu v Turnově v sobotu večer najal.

Vrchní strážmistr Ziegler se ihned poté vydal na místo nálezu vozidla, aby zde vyčkával příjezdu hlídky mladoboleslavské pátrací stanice. Právě když docházel k vozidlu střeženém strážmistrem Poláčkem, přijel na kole mladík z Kacanov a oznámil četníkům nález spoutaného muže nedaleko silnice u kacanovské kapličky.

Na místo vzdálené něco málo přes dva kilometry se spolu s oznamovatelem vydal vrchní strážmistr Ziegler, který si pouze zběžně prohlédl interier vozidla a s ničín nemanipuloval, aby neporušil stopy zanechané pachatelem násilného činu.

Mrtvola mladého muže byla spoutána na rukou i nohou a okolo krku měla zdrhnutý provaz. Na hlavě byla zřejmá, řada úderů nějakým tupým předmětem. Vrchnímu strážmistrovi bylo jasné, že se nemohlo jednat o čin jednoho pachatele.

K ohledání mrtvoly bylo u okresního soudu v Turnově vyžádáno vyslání soudní komise. Spolu se soudní komisí přijel na místo i okresní četnický velitel a zároveň na místo dorazilo i motorové kolo mladoboleslavské pátrací stanice.

Kapitán výkonný Urban sdělil, že v uvedeném vozidle byli dle svědků spatřeni kromě jeho řidiče dva mladíci ve věku 18 – 20 let. Pachatelé za jízdy zřejmě napadli řidiče škrcením přes hlavu přehozeným provazem a údery do zadní části hlavy.

Při ohledání vozidla bylo štábním strážmistrem Josefem Dragounem z pátračky zjištěno, že vozidlu došel benzin, což bylo hlavním důvodem jeho odstavení.

Soudní lékaři při prováděné soudní pitvě konstatovali v zadní části hlavy 11 ran tupým předmětem, ty však neměly za následek mužovu smrt. Tu způsobil provaz omotaný kolem krku, který měl za následek zlomení jazylky.

Pachatelé po napadení tělo ještě zřejmě žijícího šoféra vyložili u kapličky a pro jistotu jej ještě spoutali na rukou a nohou. Poté odjeli a když zjistili, že kromě poškození pneumatiky došlo i palivo, tak vozidlo opustili a utekli.

 K zavražděnému šoféru bylo zjištěno, že Václav Hronovský byl 21 roků starý, byl synem chalupníka z Opočenské Královy Lhoty a pracoval u svého strýce Němečka autodopravce v Turnově.

Turnovským četníkům se podařilo zjistit, že nájemcem vozidla byl 16 roků starý Jaroslav Pavlíček, a ještě za jízdy po městě k nim přisedl o rok starší Otto Košek. Pavlíček byl vyučen brusičem drahokamů a žil u svých rodičů v nedalekých Ohrazenicích. Košek pracoval v Turnově jako číšník a bydlel v Mašově.

Jelikož se ani jednoho z mladíků nepodařilo četnictvu doma zastihnout, bylo po nich pátracím oběžníkem vyhlášeno pátrání pro všechny četnické stanice a pátrací stanice v Čechách.

Původní domněnka, že oba mladíci prchají do Pardubic k Pavlíčkově strýci se šetřením pardubického četnictva nepotvrdila.

Za účelem rychlého dopadení hledaných mladíků se okresní četnický velitel kapitán výkonný Urban rozhodl vyhlásit pátrání pomocí veřejného tisku. 

V úterním večerním vydání Národních listů byl dne 8. září 1931 uveřejněn na straně 2 článek s názvem Po stopě vrahů šoféra Hronovského a podtitulem Zločin 16 letého a 17 letého, který uváděl podrobný popis obou důvodně podezřelých mladíků. K 16 roků starému Jaroslavu Pavlíčkovi bylo uvedeno, že je malé postavy a zrzavých vlasů, oblečen do černých proužkovaných kalhot, světle hnědého kabátu a fialové košile a na hlavě má světlou čepici. K 17 roků starému Koškovi bylo uvedeno, že je asi 162 centimetrů vysoký, slabé postavy a podlouhlého obličeje a světlých vlasů. Na sobě má černý číšnický smoking. Na hlavě má buď sportovní čepici nebo čepici šoférskou, která nebyla u mrtvoly nalezena. Šaty obou mladíků mohou být potřísněny krví.

Pátrajícímu četnictvu se v polovině týdne dostala informace, že hledaní vrazi prchli na jižní Moravu, a z tohoto důvodu byly pátrací oběžníky rozeslány na všechny četnické stanice a pátrací stanice v zemi Moravskoslezské.

Ve čtvrtek 10. září 1931 byli na základě informací v tisku a usilovného pátrání četnictva Košek s Pavlíčkem dopadeni v Litomyšli. Na jejich oděvech byly nalezeny zaprané skvrny od krve. Okamžitě byli četnickou eskortou dopraveni do vazby okresního soudu v Turnově.

Po provedení výslechů kapitánem výkonným Urbanem a velitelem mladoboleslavské pátrací stanice vrchním strážmistrem Josefem Ulmanem a následně provedené rekonstrukci spáchání činu byli oba mladíci dodáni do vazby krajského soudu v Mladé Boleslavi. Při výslechu prováděném četnictvem nejevili Košek ani Pavlíček sebemenší známky lítosti nad spáchaným činem a jeho obětí.

Paradoxem bylo, že dnem 1. října 1931 nabyl účinnosti zákon č. 48/1931 Sbírky zákonů a nařízení, o trestním soudnictví nad mládeží, ze dne 11. března 1931, podle něhož byla vražda Václava Hronovského, nazvána proviněním. Otto Košek a Jaroslav Pavlíček totiž spáchali čin v mladistvém věku a zločin spáchaný nedospělou osobou, na který je trestním zákonem stanoven trest smrti, je v případě nedospělého pachatele řešen ochrannou výchovou nebo umístěním v léčebném ústavě.

Obálka knihy Četnická abeceda

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Ve středu 1. února 1928 byl na šestimužovou četnickou stanici v okresním městě Velké Meziříčí na Moravě ohlášen nález těla místní výměnkářky Kobylkové ve studně náležející k jejich domku.

Na místo se ihned osobně odebral velitel četnické stanice vrchní strážmistr František Potrusil v doprovodu strážmistrů Václava Cahy a Arnošta Matala.

Po příchodu četnické hlídky do nedaleké usedlosti bylo od přítomných sousedů zjištěno, že tělo 76 roků staré výměnkářky Anny Kobylkové bylo jejím sousedem, řeznickým pomocníkem, který šel koním do studny pro vodu, nalezeno ve studni malého sklípku náležejícího k její usedlosti. Tělo objevil až poté, co se nemohl se džberem dostat do vody. To stálo ve vodě hluboké necelé tři metry. Jelikož bylo ženino tělo ještě teplé, bylo přivolanými sousedy vytaženo z vody a byly na něm činěny oživovací pokusy. Vzhledem k tomu, že oživovací pokusy nebyly úspěšné, vyrozuměli o případu četnictvo.

Jelikož podle nálezcem těla popsané polohy těla, které stálo ve vodě a hlava byla násilně vstrčena pod prkénko, které čnělo přes vodní hladinu, se dalo předpokládat, že smrt výměnkářky nenastala nešťastnou náhodou, nýbrž sebevraždou nebo násilným způsobem.

Z toho důvodu byl zpět do četnických kasáren odeslán strážmistr Caha, aby o případu vyrozuměl místní okresní soud se žádostí o vyslání soudní komise a aby zároveň vyžádal příjezd nedávno zřízené pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Jihlavě, která měla s místními četnickými stanicemi spolupůsobit při každém větším trestném činu.

První na místo dorazilo ze třicetpět kilometrů vzdálené Jihlavy motorové kolo pátračky, které přivezlo její vedoucí sílu vrchního strážmistra Františka Waldhanse.

Vrchní strážmistr Waldhans po nahlášení doposud zjištěných informací od vrchního strážmistra Potrusila a po shlédnutí situace na místě činu odeslal řidiče strážmistra Josefa Kokeše zpět do Jihlavy, aby přivezl na místo strážmistra Aloise Průžu se služebním psem Zentou.

Mezitím strážmistr František Bařinka z pátrací stanice vyfotografoval místo nálezu ženina těla i tělo samotné a pořídil náčrtek situace na místě.     

Hlídka pátrací stanice se služebním psem na motorovém kole

Služební pes Zenta uvedený svým pánem strážmistrem Průžou u studny ve sklípku, aby vyhledal stopu, tuto vypracoval rovnou k synovi zemřelé, Dominiku Kozovi, který stál poblíž mezi přítomnými obyvateli města.

K dotyčnému bylo od vrchního strážmistra Potrusila sděleno, že Koza je majitelem nedávno zakoupeného místního hostince v ulici na Karlově. Kromě toho o něm bylo místním četníkům známo, že je násilné a prchlivé povahy, a že dokonce byl v minulosti pro násilný delikt již jednou soudně trestán.

Po příchodu soudní komise bylo provedeno soudní ohledání těla zemřelé, při kterém nebyly nalezeny žádné zjevné stopy násilí. Tělo bylo následně dopraveno do márnice místního hřbitova.

Kromě toho bylo od sousedů zjištěno, že zemřelá si jim opakovaně stěžovala na špatné zacházení ze strany jejího syna.

To byl již dostatek indicií k tomu, aby byl Jan Koza zatčen jako důvodně podezřelý z násilné smrti své matky a byl dodán do vyšetřovací vazby do věznice místního okresního soudu. Jakýkoliv podíl na matčině smrti však Koza popíral.

Ve čtvrtek dopoledne proběhla soudní pitva, jíž byli přítomni i vrchní strážmistři Waldhans a Potrusil. Na těle zemřelé bylo nalezeno několik krevních podlitin, přičemž některé z nich byly staršího data.

Tím bylo nepochybné, že Anna Kobylková zemřela násilnou smrtí, a nikoliv nešťastnou náhodou, ani že nespáchala sebevraždu.

 Vyšetřováním místních četníků bylo dále zjištěno, že výměnkářka bydlela sama ve vlastním domku. Poté, co její syn zakoupil jeden z místních hostinců, tak opakovaně na matku naléhal, aby svůj dům prodala, čemuž se ona bránila. V okolí bylo známo, že Koza má se svojí matkou dlouhodobě neshody, že s ní hrubě zachází a ona z něho tudíž měla strach. Anna Kobylková již dvakrát ovdověla a často se oddávala požívání alkoholu.

Od jedné ze sousedek bylo dokonce zjištěno, že v neděli, když byla Kobylková na půdě, spatřila svého syna, jak se potají vloudil do sklípku a ona na půdě čekala téměř dvě hodiny, než syn sklípek opustil.

Po dlouhém křížovém výslechu vedeném vrchními strážmistry Waldhansem a Potrusilem se pod tíhou řady indicií Koza k násilnému odstranění svojí matky přiznal. Následně byl dopraven do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Jihlavě.

Uvedený případ byl prvním úspěšným výkon jihlavské pátrací stanice. Pátrací stanice byly zřízeny dnem 1. ledna 1928 u okresních četnických velitelství v sídlech krajských soudů. V celé republice jich bylo zřízeno pouze čtyřicet.

Obálka knihy Četnické podpovídky

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, nedávno vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Štábní strážmistr Václav Ondráček a strážmistr Antonín Mareček ze třímužové četnické stanice Libuň měli velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Antonínem Lešňákem na neděli 1. června 1930 předepsánu celodenní služební obchůzku staničního služebního obvodu.

Trojice četníků před stanicí

Když odpoledne po opuštění obce Cidlina procházeli k ní náležející osadou Březky, byli jedním místním hospodářem pozváni na kávu a čerstvou bublaninu s višněmi, kterých se ten rok urodilo až běda.

Jelikož neúplatnost patří mezi hlavní ctnosti četníka, snažil se velitel hlídky štábní strážmistr Ondráček nabídku pohoštění odmítnout. To se mu však dařilo pouze do okamžiku, kdy se dozvěděl, že bublaninu pekla slečna dcera. Slečna Tonička se totiž panu štábnímu strážmistrovi velmi líbila a bylo tudíž nemyslitelné dát jí košem.

Po chvíli však oba četníci zjistili, že pozvání na kávu bylo pouze záminkou. Hospodář totiž měl pro pány četníky důvěrné sdělení.

Obcí se totiž povídalo, že před nějakou dobou proběhla rodinná hádka u Škaloudových, při níž měla ze strany místní chalupnice Marty Škaloudové na adresu její švagrové Anny Jandové zaznít slova: „Já jsem svého muže neoběsila ani nezabila, jako ty!“.

Po projednání záležitosti s velitelem četnické stanice se hned druhý den vydal štábní strážmistr Ondráček se strážmistrem Marečkem opět do Cidliny, tentokrát za účelem návštěvy obecního starosty. Zde zjistili vše potřebné.

Domkář Václav Škaloud žije v osadě Březky se svojí manželkou Martou, rozenou Jandovou a spolu s nimi žije ve společné domácnosti i Škaloudova matka. Švagrová Škaloudové vdova Anna Jandová žije v obci Bystřice v politickém okrese Jičín, odkud Škaloudová pochází a odkud se do Březky přivdala.

Od kolegů z četnické stanice Libáň v politickém okrese Jičín, do jejichž staničního služebního obvodu Bystřice spadá, byly k Anně Jandové zjištěny velmi zajímavé informace.

 Případem se začal velmi podrobně zabývat velitel libáňské četnické stanice vrchní strážmistr František Medlík, který nejen že prostudoval veškeré záznamy uložené ve spisovně četnické stanice, nýbrž i spisy uložené u okresního soudu v Libáni, ale také vyzpovídal bystřického obecního starostu a řadu obyvatel obce.

Vdova Jandová již několik let hospodaří v chalupě po svém manželu s dělnicí Barborou Zemancovou. Chalupa s číslem popisným 19, ke které patří dvacet korců dobrých polí patří rodině Jandových od nepaměti. V roce 1913 převzal chalupu od svých rodičů nejstarší syn František Janda, který se krátce před tím oženil s Annou Škaloudovou z osady Březky patřící k obci Cidlina nedaleko Libuně. Současně se vdávala i sestra Františka Jandy, která se provdala za bratrova švagra Václava Škalouda, domkáře z Březky.

Jandova mladá manželka Anna, která do manželství nepřinesla téměř žádné věno, velmi těžce snášela, že výlučným vlastníkem chalupy je pouze její manžel. To bylo důvodem hádek a manželských nesvárů, které nastaly záhy po svatbě. Těm učinila přítrž až Velká válka, neboť Janda byl odveden na vojnu a krátce poté padl v Rusku do zajetí. Domů se vrátil až koncem roku 1918. Během jeho nepřítomnosti vedla chalupu neomezeně Anna Jandová, což skončilo manželovým návratem domů. Ještě v době manželovy nepřítomnosti přijala Jandová za služku Růženu Ouhrabkovou z Chuchelné u Semil.

Ouhrabková pochází z rodiny, která požívá velmi špatné pověsti, neboť její otec byl osobou opakovaně hledanou četnictvem a soudy. Za různé přestupky, přečiny a zločiny si mimo jiné odpykal v Kartouzské trestnici trest 12letého těžkého žaláře.

Kromě Ouhrabkové sloužila v chalupě u Jandových také starší žena Barbora Zemancová.

Janda se po návratu domů z lítosti nad rozháranými domácími poměry oddal alkoholu a když nenalezl štěstí u svojí manželky, navázal intimní poměr se služkou Růženou Ouhrabkovou, která toho náležitě využívala. František Janda se již v dané situaci nikdy nestal pravým pánem své chalupy.

Jednoho dne na konci měsíce dubna roku 1919 se v noci ozval na špýchaře, nacházejícím se na druhé straně dvora patřícího k chalupě, šramot. Jandová do špýcharu poslala svého manžela, s tím, že jsou tam určitě zloději. Jandovi se sice do tmy nechtělo, ale nakonec se podvolil manželčinu naléhání. U špýcharu byl Janda neznámým pachatelem udeřen do hlavy. Jediné, co byl schopen četníkům uvést bylo, že se jednalo o muže vysoké postavy oděného v plátěných šatech. Později měl četníkům vyslovit podezření na svého švagra Václava Škalouda.

Po této události se již tak špatné poměry v domácnosti ještě více zhoršily. Podle sousedů si jim prý Janda stěžoval, že nedostával včas najíst, dokonce mu byl odměřován i chleba. Dokonce mu bylo po požití jídla několikrát nevolno a zvracel.

Jelikož se Janda začal obávat o svůj život, tak od konce dubna 1919 spával na špýcharu, a přitom si k ruce nebo k noze vázal provaz od dveří, aby byl probuzen v případě, že by jej chtěl někdo přepadnout.

V neděli 31. srpna 1919 dopoledne koupili Jandovi od souseda Ferdinanda Konůpka hříbě a Janda se večer v místním hostinci těšil, jak s ním bude již na podzim pěkně jezdit. Okolo 11. hodiny večerní zašel Janda k sousedu Knížkovi, u něhož vždy, když se vracel později z hostince, spával, klepal na jeho okno a žádal, aby ho nechali v jejich chalupě zase přespat. Důvodem odmítnutí ze strany Knížkových bylo, že nechtěli mít s Jandovou mrzutosti, a proto musel Janda jít spát domů.

Ráno následujícího dne, v pondělí 1. září 1919, byl služkou Ouhrabkovou nalezen Janda oběšený na jabloni před stodolou.

Soudní komise, která se dostavila od okresního soudu v Libáni se po odříznutí oběšence údajně podivovala nad nápadnou dvojitou smyčkou a dvěma dolíky pod větví, na které tělo viselo. Dokonce byla vyslovena domněnka, že zde byl postaven žebřík. Rovněž tak zajímavé bylo umístění špalku, na který měl před svým oběšením Janda vystoupit. Ten stál údajně v otavě, ač by podle dobrozdání znalců musel být houpáním oběšencova těla jistě povalen. Ačkoliv se lékaři provádějící ohledání těla mrtvého rozcházeli v názorech, nakonec zvítězil názor, že František Janda spáchal sebevraždu.

Krátce po pohřbu hlas lidu ukazoval na „sebevrahovy“ příbuzné a jeho manželku jako na pachatele vraždy. Dodnes se prý v Bystřici mezi lidmi hovoří o bouřlivých scénách, které se odehrávaly při Jandově pohřbu. Kdy někteří rozčílení občané volali. „Hoďte ji za ním do té díry taky!“ – „Ta potvora mu to udělala“ a podobně. Rozjitřený dav šel do pohřbu za Jandovou a jejími příbuzným až do chalupy.

Záhada Jandovy smrti tedy zůstala doposud nevyřešena a roky se vznášela nad Bystřicí doslova jako stín.

Vdova zůstala po Jandově smrti sama se dvěma dcerami, přičemž mladší z nich bylo teprve pět měsíců. Krátce poté vystrojila Růženě Ouhrabské a jejímu milému Františku Housovi hlučnou veselku. Manželé se sice ihned po svatbě odstěhovali do Semil, avšak velmi často přijížděli do Bystřice a odváželi si odtud aprovisaci a snad i peníze.

Od roku 1927 hospodařila Anna Jandová v chalupě spolu s dělnicí Barbarou Zemancovou.         

S doposud zjištěnými informacemi velitel libuňské četnické stanice vrchní strážmistr Lešňák seznámil vedoucí sílu pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Jičíně vrchního strážmistra Františka Baumruka.

Vzhledem k důvodnému podezření ze zavraždění chalupníka Františka Jandy byla v sobotu 7. června 1930 zatčena v Bystřici jeho žena Anna Jandová a v Březce byl zatčen i Václav Škaloud. Následující den, v neděli 8. června 1930 byli v Semilech zatčeni manželé Růžena Housová a její manžel, tiskař látek František Housa.

Všichni zatčení byli dodáni do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Jičíně. Zde se Anna Jandová při křížovém výslechu vedeném vrchním strážmistrem Baumrukem z jičínské pátračky za přítomnosti velitele libáňské četnické stanice vrchního strážmistra Medlíka přiznala, že v noci z 31. srpna na 1. září 1919 byl její manžel František Janda Růženou Ouhrabkovou, nyní provdanou Housovou a jejím manželem Františkem Housou na její žádost zavražděn.

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnické historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

Na Nový rok 1935 byla kutnohorská pátrací stanice vyžádána okresním četnickým velitelem v Humpolci vrchním strážmistrem Josefem Wimmerem k právě udanému, poněkud zapeklitému případu. Podrobnosti budou sděleny až osobně na místě.

Telefonický požadavek na výjezd pátračky přebíral coby pohotovostní četník štábní strážmistr Král. Ačkoliv mu vůbec nerozuměl, okamžitě zatelefonoval vrchnímu strážmistru Eidlpesovi, neboť se jednalo o požadavek samotného okresního četnického velitele, což nebývá obvyklé.

 Velitel pátračky se po vyřízení vzkazu domníval, zdali nejde o opožděný silvestrovský žert. Proto raději osobně zavolal na humpolecké okresní četnické velitelství. Ne, nejedná se o žert a přítomnost pánů z pátračky je skutečně nezbytná.

Automobil řízený štábním strážmistrem Králem vezl do Humpolce velitele pátračky a dále strážmistry Vašíčka a Cimburu.

Autohlídka pátračky po příjezdu do Humpolce

V kanceláři okresního četnického velitele byl dále přítomen velitel četnické stanice v Herálci vrchní strážmistr Rudolf Kořínek. Vrchní strážmistr Wimmer všem přítomným sdělil okolnosti případu.

Dnešního dne ráno se na četnickou stanici v Humpolci dostavil jistý Kučera-Czisingar a oznámil, že Boženě Stanglerové z nedaleké Věže, jde o život. Její švagr, známý šlechtic a velkostatkář Robert Stangler má zájem připravit ji o život. Případ byl okamžitě oznámen okresnímu četnickému veliteli.

Velitel četnické stanice v Herálci, do jejíhož staničního obvodu obec Věž patří, k osobě Roberta Stanglera uvedl, že do obce přišel počátkem roku 1908, kdy koupil zadlužený místní statek, jehož součástí je i zámek. Ihned po zakoupení začal zámek rekonstruovat. V obci je velmi oblíben, neboť mimo jiné zřídil soukromou elektrárnu a obyvatelé obce z ní mohou odebírat elektrický proud za poplatek 5 Kč z jedné žárovky. Kromě toho podporuje místní školu a tělocvičenou jednotu Orel. Jedná se o čestného a v širokém okolí velice váženého muže a dobrodince.

Udání jednoho šlechtice druhým však četnictvo nemůže brát na lehkou váhu. Vrchní strážmistr Wimmer osobně vyslýchal oznamovatele, který opakovaně tvrdil o vážném nebezpečí, které hrozí slečně Boženě Stanglerové.

V první řadě bylo nutno zajistit ochranu ohrožené Boženy Stanglerové. Ta byla automobilem pátrací stanice přivezena do humpoleckých četnických kasáren. Při výslechu uvedla, že zná Jiřího Kučeru-Czisingara, jež je šlechtickým levobočkem a který se snaží ucházet o její přízeň. Ona však nemá o tohoto muže zájem a dala mu to opakovaně najevo. Na adresu svého švagra uvedla, že spolu mají jisté neshody ohledně majetkových záležitostí, které však blíže nehodlala rozvádět.

Při opakovaném výslechu Kučera-Czisingar uvedl, že velkostatkář Stangler najal v minulosti pro zločin trestaného Josefa Stechra, aby zprovodil ze světa jeho švagrovou, která usiluje o bezpracné získání jeho poctivě získaného rozsáhlého majetku.

Nyní četnicvtu nezbývalo než vyslechnout k věci samotného velkostatkáře Stanglera. Ten po předvolání na okresní četnické velitelství při výslechu potvrdil, že má jisté neshody se svojí švagrovou Boženou ve věcech majetkových a ve vztahu k osobám, s nimiž navazuje intimní vztahy. Popřel však, že by se kdy setkal s nějakým Josefem Stechrem.  

Jelikož se jednalo o tvrzení proti tvrzení, byl velkostatkář Stangler zatčen pro podezření ze spáchání zločinu svádění k násilnému odstranění svojí švagrové Boženy Stanglerové a byl dodán do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Uvedený zásah četnictva byl obyvateli obce Věž, ale i celého humpolecka přijat se značnou nevolí.

Na druhé straně tato senzace okamžitě zaplnila stránky novin a časopisů, kde se však objevovaly převážně názory o nevinnosti zatčeného a na jeho obhajobu.

Po Josefu Stechrovi, který byl v minulosti trestán 12 roků trvajícím těžkým žalářem pro zločin zabití, bylo kutnohorskou pátračkou vvyhlášeno pátrání.

Při jednom z dalších výslechů Kučera-Czisingar před vyšetřujícím soudcem přiznal, že křivě nařknul velkostatkáře Stanglera. Na svoji obhajobu pouze uvedl, že jej k věci navedl jeho dobrý známý, jehož jméno v obavách o svůj život nemůže uvést. Poté, co se celá věc stala předmětem vyšetřování a došlo k zatčení velkostatkáře Stanglera, ho prý chtěl tento známý zastřelit. Jméno dotyčného na opakovaný dotaz vyšetřujícího soudce však odmítl udat. Z tohoto důvodu byl Jiří Kučera-Czisingar zatčen a umístěn do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Robert Stangler byl na základě výsledků vyšetřování případu propuštěn 17. ledna 1935 o páté hodině odpolední z vazby.

Novinový titulek Velkostatkář Stangler nevinně nařčen

Počátkem února 1935 zastavilo státní zastupitelství v Kutné Hoře trestní řízení proti velkostatkáři Robertu Stanglerovi.

Následně byl propuštěn z vazby i Jiří Kučera-Czisingar a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin křivého obvinění a klamání úřadů.  

Vrchní strážmistr Eidlpes se domníval, že hlavním motivem jednání hochštaplera Kučera-Czisingara byla snaha o bezpracné získání peněz z majetku velkostatkáře Stanglera, známého v širokém okolí nejen svým majetkem, ale i dobročinností.

 To se potvrdilo i výslechem vypátraného Josefa Stechra, s nímž se Kučera-Czisingar setkal ve vězení, když byl trestán za podvod.

I s takovouto blamáží se může četnictvo setkat při výkonu pátrací služby. Budiž tento případ poškození ctihodného občana a dobrodince výstrahou do budoucna, apeloval v rámci pokračovacího výcviku na podřízené vrchní strážmistr Eidlpes.    

 

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již zcela rozebrána, avšak existuje i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz, www.palmknihy.cz nebo www.mwegaknihy.cz, případně je občas k dostání v antikvariátech.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý a Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Vrchní strážmistr Jaroslav Krupka vedoucí síla pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Báňskej Bystrici dal k lepšímu případ, kterým se zabývala jím řízená pátračka od svého zřízení na počátku roku 1928.

Tehdy měly všechny četnické stanice ve staničním služebním obvodu pátrací stanice za úkol zpracovat a zaslat přehledy činů z jejich vlastních staničních služebních obvodů, jejichž pachatelé zůstali nevypátráni.

Z obdržených přehledů bylo zřejmé, že v širokém okolí Báňské Bystrice řádí již dlouhou dobu velmi nebezpečná banda lupičů, která má na svědomí řadu těžkých zločinů, několika loupežnými vraždami počínaje přes řadu odvážných loupeží až po nekonečné množství krádeží, zejména krádeží vloupáním.

 

Kancelářský pomocník pátrací stanice

Přes veškerou snahu se pátračce dlouhou dobu nedařilo přijít lupičské bandě na stopu. Přispěla k tomu, ostatně jako v řadě případů, až náhoda.

Na konci října roku 1929 se četnická stanice Predajná v soudním okrese Brezno nad Hronom dozvěděla, že bača Ondrej Lupták ze salaše nedaleko Nemecké u Brusny nosí loveckou pušku bez dovolení a že si také velmi rád zapytlačí.

Proto velitel četnické stanice z Predajné vyslal na uvedenou salaš dvoučlennou četnickou hlídku, aby u bači Luptáka provedla domovní prohlídku.

Poté co se dvojice strážmistrů doslova vyškrábala k vysoko položené salaši, zastihli zde baču, který byl příchodem četníků zjevně překvapen a pouze se značnou nevolí vedl pány žandáry do svého příbytku.

Jaképak bylo překvapení obou strážmistrů, když po krátké chvíli našli v salaši ne jednu loveckou pušku, ale velké množství zbraní, včetně pušek vojenských a k tomu obrovskou zásobu nábojů.

Tím pádem bylo četníkům naprosto jasné, že nejde o obyčejného pytláka, jak se původně domnívali a kterých je v okolí ostatně velké množství.

Při ihned provedeném přísném výslechu se zaskočený bača Lupták po delší době zapírání přiznal, že je vůdcem velké bandy „horných chlapcov“, která byla po dlouhý čas postrachem širokého okolí.

V návaznosti na to byl Ondrej Lupták prohlášen za zatčeného a dodán do vazby u okresního soudu Brezno nad Hronom.

Hned druhý den se případem začala zabývat báňskobystrická pátračka a Ondrej Lupták byl dopraven do vazby ke státnímu zastupitelství v Báňské Bystrici.

Až zde se vrchnímu strážmistru Krupkovi přiznal, že se osobně účastnil velkých loupežných výprav a také, že před lety zavraždil hermaneckého baču.

Naprosto však odmítal vyzradit jména jednotlivých členů své bandy. Nezapíral svoji vlastní trestnou činnost a údajně si pamatuje pouze to, co on sám dělal, ale o svých společnících a jimi spáchaných trestných činech zatvrzele mlčel.

To už byla práce pro pátračku a jejího nově přiděleného kancelářského pomocníka, který úzce spolupracoval s jednotlivými četnickými stanicemi, které vedly v patrnosti případy, o nichž se dalo s určitostí předpokládat, že je má na svědomí právě Luptákova lupičská banda.

Trvalo to více než jeden měsíc, než se podařilo zjistit, vypátrat, zatknout, a hlavně usvědčit z jejich trestné činnosti všechny členy Luptákovy bandy a zbavit tak kraj zlopověstných „horných chlapcov“.

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V jídelně zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze v Karmelitské ulici číslo 388 se vpodvečer Štědrého dne roku 1928 sešlo osmnáct začínajících četníků, toho času posluchačů školy pro výcvik četníků na zkoušku.

Vánoce ve škole četníků na zkoušku v Praze

Kromě důkladného úklidu celých kasáren se četníci věnovali ustrojení vánočního stromečku a přípravě slavnostní tabule ke Štědrovečerní večeři. Jako každoročně trávil se svými žáky Štědrý večer některý z pánů instruktorů. Tentokrát vyšla řada na instruktora a třídního učitele, nadporučíka výkonného Karla Pokorného. Ve snaze navodit co nejvíce atmosféru Vánoc, podávala se k večeři klasická vánoční krmě, rybí polévka, smažený kapr a bramborový salát s majonésou.

Je třeba, aby se novopečení četníci smířili s tím, že nebudou moci pokaždé být na Štedrý večer se svými blízkými, ale budou to právě oni, kdo bude bdít nad pokojným a klidným průběhem vánočních svátků ostatních občanů.

Nadporučík výkonný Pokorný považoval za svoji povinnost, strávit ještě nějaký čas po večeři se svými chlapci. Ostatně rodina byla již jeho četnickému údělu přivyklá. A tak se namísto obvyklého rozbalování vánočních dárků u stolu rozvinula příjemná debata nad sklenicí vína.

Je třeba připomenout, že četnická správa již v průběhu roku 1928 nadělila výkonným četníkům pěkné dary. Po deseti letech od vzniku samostatného československého státu byly opětovně do výzbroje četnictva zavedeny služební přilby a služební šavle. Jednalo se o dva artefakty, charakterizující četnictvo po celou dobu jeho existence za monarchie, které výkonní četníci s radostí po vzniku samostaného státu odložili. A tak se svezla řeč na nepraktickou výzbroj, která má bezesporu za následek sníženou pohyblivost a obratnost četníka při pronásledování přestupců zákona.

Instruktor Karel Pokorný, který začínal svoji kariéru u c. k. četnictva ještě před rokem 1900, začal vyprávět o svých četnických začátcích. Je pravdou, že on ještě nosíval bílé letní kalhoty, které byly pro výkonnou službu velmi nepraktické. A v počátcích četnictva dokonce četníci nosili těžký soukenný plášť stočený a nošený přes levé rameno a prsa, nazývaný bandalír.

Četník Karel Pokorný v roce 1903

Vzhledem k tomu, že byla ke slavnostní večeři rybí polévka a smažená ryba, začal instruktor svým žákům vyprávět případ, který se udál ješte za monarchie, když působil jako podřízený četník na četnické stanici Zbraslavice v politickém okrese Kutná Hora.

Ve zbraslavickém staničním obvodě tehdy řádil náruživý rybář a milovník pstruhů, nádeník Josef Heřmánek z obce Hranice. Trvalo to hezkou řadu služeb, které četník Pokorný strávil při postřížce na pytláka. Nejednou jej přitom prozradily právě bílé četnické letní kalhoty. A tak se pojednou uchýlil ke lsti. Do křoví na břehu Spáleného rybníka, k němuž chodil Heřmánek s oblibou pytlačit, umístil svoje staré bílé letní kalhoty vycpané senem a nastražil je tak, aby to vypadalo, že ve křoví číhá četník. Sám se ukryl ve křoví na břehu u nedalekého Starého rybníka a čekal zde na svoji kořist.

 Již zdáli viděl, jak si přicházející pytlák Heřmánek všiml domnělého číhajícího četníka u Spáleného rybníka a tak pokračoval k odvrácenému břehu sousedního Starého rybníka. Zde jej četník Pokorný po dvou hodinách pozorování zatkl i s patnácti ulovenými pstruhy. Ryby v hodnotě 15 korun byly přestupci zákona odejmuty a on sám byl udán pro přestupek krádeže okresnímu soudu v Kutné Hoře. Ani uložený měsíční trest vězení však Josefa Heřmánka neodradil od pytlačení. Z toho je zřejmá občasná marnost úsilí vynakládaného strážci zákona.

Poté se nadporučík výkonný Karel Pokorný rozloučil a odebral se ke své rodině. Četnický dorost pak až do půlnoci pokračoval v rozpravě o tom, co je čeká po absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku a hlavně poté, až se stanou definitivními četníky. Někteří z přítomných si vzhledem k nemožnosti uzavřít sňatek po dobu čtyř let od vtupu do četnického sboru mohli nechat zdát o ženském objetí, jiní zas snili o své budoucí četnické kariéře.

             

Pohlednice Četníkův Štědrý večer

 

RYBÍ POLÉVKA

Rozpočet: vnitřnosti z kapra, 10 dkg tuku, kořenová zelenina, cibule, celý pepř, bobkový list, tymián, hladká mouka, 4 lžíce octa, sůl a žemle.

Předpis: Svaříme litr vody s octem a se solí, dáme do ní očištěné vnitřnosti z kapra a necháme 15 minut vařit. Poté vnitřnosti vyndáme a přilijeme další litr vroucí vody. Do hrnce přidáme cibuli, několik kuliček pepře, bobkový list a tymián a vše vaříme dalších 15 minut. Přitom na tuku do hněda usmažíme jemně nakrájenou zeleninu a zaprášíme ji hladkou moukou, kterou necháme zasmahnout a vše pak dáme do vařící se polévky. Po 15 minutách vaření hotovou polévku přecedíme a dáme do ní rozkrájené vnitřnosti z kapra. Podáváme ji s osmaženou na kostky nakrájenou žemlí.   

 

SMAŽENÝ KAPR

Rozpočet: kapr, hladká mouka, 2 vejce, strouhaná žemle, máslo a sůl.

Předpis: Kapr se naporcuje na kousky, maso se řádně vypere a osuší. Poté se osolí a nechá 30 minut odležet. Následně se maso omočí v mouce, v rozšlehaných vejcích a ve strouhanané žemli a nechá se dalších 15 minut odležet. Smaží se na másle do světlehněda.

 

BRAMBOROVÝ SALÁT S MAJONÉSOU

Rozpočet: 1 kg brambor, 2 cibule, 2 okurky naložené na kyselo, 2 vejce, sůl pepř, ocet a majonésa. 

Předpis: Brambory uvaříme a ještě teplé oloupeme. Po vychladnutí je rozkrájíme na úhledné kostičky. Přidáme na jemno nakrájené cibule, okurky a na malé kousky rozkrájená na tvrdo uvařená vejce. To vše smícháme a dochutíme solí, pepřem a trochou octa. Vyrobený salát přelijeme majonésou.

 

Obálka knihy Četnická kuchařka

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická Kuchařka, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již zcela rozebrána, avšak existuje i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz, www.palmknihy.cz nebo www.mwegaknihy.cz, případně je občas k dostání v antikvariátech.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

 

 

 

Štábní strážmistr Albert Pernica z četnické stanice Kyjov ve stejnojmenném politickém okrese v sobotu 20. prosince 1941 ráno odcházel do služby. Čekala jej pouze kancelářská práce a tento den mu proto služba končila již ve 14 hodin. Dohodl se tedy se svojí manželkou, že mu přijde naproti do četnických kasáren a poté se půjdou projít.

Paní Pernicová, při vidině romantické procházky s manželem, požádala babičku, aby pohlídala jejich syny, že chtějí být s Bertem chvilku sami. Mimo jiné je třeba dohodnout, co chlapcům koupí pod stromeček. Však je již nejvyšší čas.

Jakoby to manželům Pernicovým někdo nepřál, začalo po jedné hodině hustě pršet se sněhem. Přesto paní Pernicová, již před druhou očekávala svého manžela před budovou četnických kasáren.

Jelikož chodil štábní strážmistr Pernica do služby již z domova ve služebním stejnokroji, musel být ozbrojen dle služební instrukce alespoň poboční zbraní. Než chodit s bodákem natož se šavlí, chodil pan štábní ozbrojen služební pistolí.

Po letmém polibku se do sebe manželé zavěsili a vydali se i přes nepřízeň počasí procházkou do aleje. Dříve, než si vůbec stačili vzájemně sdělit, co každý dopoledne dělal, zaregistroval štábní strážmistr Pernica kolem procházet muže, jehož sice neznal, ale který se mu zdál povědomý.

Na procházce

Celé dopoledne totiž do knih pátrání přepisoval vyhlášená pátrání z policejních věstníků a vyškrtával v nich pátrání již odvolaná. V momentě si vzpomenul, že tvář patří několikrát trestanému zloději a podvodníku Antonínu Olejníčkovi z Brna, po kterém je pátráno, jelikož porušoval povinnosti vyplývající mu z uloženého policejního dohledu.

Vykročil tedy muži v ústrety a s úsměvem na tváři, jej oslovil, zdali není pan Olejníček z Brna. Paní Pernicová, se domnívala, že se jedná o nějakého manželova známého.

Muž se nejprve zarazil, zbledl a krátce nato přiznal, že je skutečně Antonín Olejníček z Brna.

Četníkem byl již vážným a důrazným hlasem vyzván, aby jej následoval na četnickou stanici. Manželce bylo jasné, že je romantická procházka u konce. To jí záhy potvrdil manžel, který ji požádal, aby šla domů napřed, že přijde, jakmile to bude možné. Toto rčení je všem četnickým manželkám velmi dobře známé, a proto se ani nesnažila dát najevo svojí nevoli.

Na četnické stanici bylo podle pátrací relace vyhlášené policejním ředitelstvím v Brně potvrzeno, že se skutečně jedná o již dvanáctkrát pro podvody a krádeže trestaného Antonína Olejníčka, který byl původně vyučen knoflíkářem, avšak své řemeslo, před více než dvaceti lety pověsil na hřebík. Potuloval se krajem, a přitom páchal různé krádeže a podvody. Jednou to byla lovecká puška, jindy šaty či maso ze zabíjačky. Svými podvody byl schopen připravit člověka i o střechu nad hlavou. Dokonce podvedl Dělnickou úrazovou pojišťovnu o 933 K 80 hal. Poté co si odpykal trest tříletého těžkého žaláře, byl dán brněnským policejním ředitelstvím pod policejní dohled.

Porušování podmínek policejního dohledu byl důvod k dodání Antonína Olejníčka do vazby okresního soudu v Kyjově. Až v pondělí dopoledne byl eskortován k brněnskému soudu na Cejl. Po odpykání trestu jistě bude následovat umístění do robotárny, kde bude mít jistě možnost vrátit se k řemeslu, kterému byl vyučen.

Štábní strážmistr se vrátil domů až pozdě večer. Jeho manželka, aby zahnala špatnou náladu ze zkažené procházky, dala se do výroby čokoládových figurek na stromeček, které mají jejich chlapci moc rádi a manželovi upekla jeho zamilované vanilkové rohlíčky. Udělala jich více, aby mohl donést i kolegům do četnických kasáren.

Když pán domu při vstupu do bytu ucítil vůni právě dopečených vanilkových rohlíčků, věděl, že se zlobou manželky to tentokrát nebude až tak zlé. O opaku se přesvědčil v okamžiku, když chtěl byť jediný, ten rozlomený, ochutnat. To mu bylo dovoleno až po rozbalení dárků. V tom okamžiku došlo i na čokoládové figurky ze stromku. 

Četnické vánoce 1941

 

ČOKOLÁDOVÉ FIGURKY NA STROMEČEK

Rozpočet: 50 dkg tuku Ceres, 12 dkg cukru moučka, 12 dkg kakaa a vanilka.

Předpis: V nádobě ponořené v horké vodní lázni rozpustíme tuk Ceres, v němž rozmícháme cukr, kakao a rozdrcenou vanilku. Vzniklou čokoládovou hmotu plníme do formiček, které dáme do sněhu ztuhnout. Ztuhlé tvary zabalíme do staniolu a věšíme na vánoční stromeček.

Vánoční ozdoby Ceres – Visan

 

VANILKOVÉ ROHLÍČKY

Rozpočet: 14 dkg mouky, 10 dkg margarínu, 4 dkg cukru, 5 dkg strouhaných vlašských ořechů a vanilkový cukr na obalení

Předpis: Smícháme mouku s cukrem a strouhanými ořechy a přidáním margarínu vytvoříme těsto. Těsto necháme v chladu asi hodinu odležet a poté z něho uděláme kousky o velikosti ořechu. Tyto se rukama vyválejí na způsob rohlíčků, které se ohnou. Pečí se na plechu na mírném ohni, aby zůstaly skoro bílé. Ještě teplé se obalí ve vanilkovém cukru.

 

Obálka knihy Četnická kuchařka

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická Kuchařka, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již zcela rozebrána, avšak existuje i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz, www.palmknihy.cz nebo www.mwegaknihy.cz, případně je občas k dostání v antikvariátech.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

CH

Choromyslný je člověk neschopný užívání rozumu aneb trpící duševní poruchou. Člověku zbavenému užívání rozumu, nebo tomu, kdo spáchal čin při střídavém pominutí smyslů nemůže být přičítán čin nebo opomenutí za zločin, jelikož ke zločinu jest potřebí zlého úmyslu. Pokud jde o zatčení osob choromyslných, lze od něho upustiti z tohoto důvodu jen tehdy, jestliže osoba byla již dříve uznána soudem za choromyslnou nebo slabomyslnou. Pochybnosti o zdravém rozumu podezřelého však nemohou být samy o sobě důvodem k upuštění od zatčení. Mimo to četník je vůbec povinen všímati si všeho, co by někoho mohlo uvésti v nebezpečí. Například ukazovaly-li by se na někom známky choromyslnosti, má četník bez odkladu upozorniti dotčené sousedy nebo příbuzenstvo na hrozící nebezpečí a má to oznámiti starostovi obce a úřadu.

Příklad první

Letitým velitelem pětimužové četnické stanice Rapošín v politickém okrese Mukačevo byl vrchní strážmistr Antonín Lebeda. V pondělí 17. června 1935 dopoledne, právě když staniční velitel prováděl denním řádem stanovený pokračovací výcvik podřízených četníků, přišla do staniční kanceláře místní mladá žena s tím, že od včerejšího dne pohřešuje svého milého Michala Taara, který prý odešel včerejšího dne, v neděli odpoledne, do hostince a doposud se nevrátil.

Vrchní strážmistr Lebeda se domníval, že Taar zřejmě v místním hostinci přebral a v horkém letním počasí někde usnul a jistě se co nevidět vrátí domů. Proto tedy poslal oznamovatelku domů s tím, že pokud se její milý do večera nevrátí, zahájí po něm četnictvo hned druhého dne ráno pátrání.

Přesto staniční velitel pro jistotu vyslal štábního strážmistra Jakuba Mikuliče optat se místního žida, zdali u něho v hostinci předchozího dne Michal Taar skutečně byl a kolikpak toho prolil hrdlem.

Štábní strážmistr se po chvíli vrátil s tím, že v hostinci nebyl pouze Michal Taar, nýbrž i jeho starší bratr Alexandr, a poté, co notně popili odešli údajně na jejich vinohrad na nedaleké Ivanovské hoře.

Do táhlého kopce na Ivanovskou horu vyslal vrchní strážmistr Lebeda nejmladšího z podřízených strážmistra Václava Zouzu, aby pálenkou podroušené bratry probudil a poslal je domů.

Zcela propocený strážmistr však dřevěnou boudu na vinici Taarových nalezl prázdnou. Když se již vracel zpět do četnických kasáren, objevil ve křoví strašlivě zohavenou mrtvolu muže středních let, jehož obličej byl rozbit k nepoznání.

Nyní se strážmistr Zouza dostal do téměř neřešitelné situace. Na jednu stranu potřeboval vyrozumět velitele četnické stanice o svém zjištění, a zajistit jeho cestou vyžádání soudní komise k ohledání mrtvoly a na druhou stranu nemohl opustit místo trestného činu. V okolí se nenacházel ani živáček, kterého by mohl vyslat do četnických kasáren coby posla. Jedinou výhodou snad bylo, že na si na sluníčku usuší svůj zcela propocený stejnokroj a služební přílbu.

Když se strážmistr Zouza po třech hodinách od vyslání nevracel, ani o sobě nepodal žádnou zprávu, bylo vrchnímu strážmistru Lebedovi jasné, že není něco v pořádku a začal si v duchu vyčítat, že na Ivanovskou horu neposlal místo jednoho dva podřízené četníky. Proto na uvedené místo vyslal štábního strážmistra Karla Holubáře.

Po více než hodině čekání se na Ivanovské hoře konečně objevila mladá dívka, kterou strážmistr Zouza okamžitě vyslal s písemným vzkazem, popisujícím, k čemu došlo, do rakošínských četnických kasáren.

Na samém úpatí však tato dívka potkala štábního strážmistra Holubáře, jemuž vzkaz předala. Tak se informace o spáchaném zločinu dostala k vrchnímu strážmistru Lebedovi, který telefonicky vyžádal vyslání soudní komise od mukačevského okresního soudu a zároveň o případu vyrozuměl četnickou pátrací stanici v Užhorodě. Poté se sám spolu se svým zástupcem praporčíkem Václavem Pekárkem vypravil na místo činu.

Po příchodu na místo nálezu mrtvoly i přes její značné zohavení vrchní strážmistr Lebeda poznal, že se jedná o 40 roků starého Michala Taara, jehož osobně znal. Jeho hlava byla rozbita četnými údery.

Podezřelým číslo jedna nebyl nikdo jiný, než bratr zavražděného, o deset let starší Alexandr. Proto velitel četnické stanice vyslal strážmistra Zouzu, aby se vrátil zpět na četnickou stanici a spolu se štábním strážmistrem Mikuličem došli zatknout Alexandra Taara bydlícího v téže obci.

Ihned po příjezdu automobilu užhorodské pátrací stanice byl strážmistrem Josefem Brůnou uveden na stopu pachatele služební pes, německý ovčák Ajax, který po několika desítkách metrů nalezl odhozenou zkrvavenou sekeru. Ajax dále vedl svého pána více než dva kilometry do obce Nové Davidkovo, kde stopu na frekventované cestě ztratil.

Po ohledání soudní komisí a vyfotografování místa činu a pořízení jeho náčrtku štábním strážmistrem Vincencem Kovaříkem z pátračky, byla mrtvola dopravena do márnice místního hřbitova.

Alexandr Taar však četnickou hlídkou nebyl doma zastižen a jeho manželka četníkům sdělila, že včerejšího dne odpoledne se s ní opět pohádal, vyčítal jí nevěru se svým mladším bratrem. Přitom manželovy výčitky jsou bezdůvodné, neboť ona se svým švagrem nikdy nic neměla a nemá. Rovněž tak manželovo podezření prý opakovaně odmítal a protestoval proti němu i mladší bratr Michal, který o oproti němu dosti starší švagrovou nestál, jelikož měl před svatbou se svojí milou, s níž měl již několikaletou známost. Kromě toho Taarová sdělila, že manžel má stále častěji své záchvaty zuřivosti, při kterých ji i napadá.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem byly vyrozuměny všechny četnické stanice v politickém okrese Mukačevo, aby pátraly po 50 roků starém rolníku Alexandru Taarovi.

Soudní lékaři nalezli na hlavě zavražděného celkem patnáct hlubokých ran způsobených sekerou, a to, jak jejím ostřím, tak i tupou částí. Čin byl dle lékařů proveden se zvláštní bestialitou.

V úterý vpodvečer byl podezřelý zatčen hlídkou četnické stanice Velké Lučky tvořenou strážmistry Štěpánem Bradíkem a Aloisem Břindou v polích u Mukačeva. Jeho oblečení bylo potřísněno krví, a proto byl zatčený ihned dodán do vazby okresního soudu v Mukačevě. 

Při výslechu prováděném vrchním strážmistrem Lebedou a praporčíkem Františkem Pavličíkem z pátračky Taar opakovaně tvrdil, že mu mladší bratr Michal odloudil manželku a chtěl ji přimět k rozvodu s ním. Aby mu v jeho dalším počínání zabránil, musel jej zprovodit ze světa.

Šetřením místních četníků bylo v obci zjištěno, že zlí lidé si rolníka Alexandra Taara dobírali v tom smyslu, že mu mladší bratr chodí za ženou. Nikdo však netušil, jaký následek bude mít tento špatný vtip.

Vrchní strážmistr Lebeda svým podřízeným i kolegům z užhorodské pátrací stanice sdělil k Alexandru Taarovi ještě jednu zajímavou skutečnost. Krátce poté, co po úspěšném absolvování školy pro výcvik velitelů četnických stanic u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě nastoupil coby velitel četnické stanice Rakošín, došlo v obci k postřelení jednoho rolníka. Jako pachatel činu byl tehdy vypátrán a usvědčen právě Alexandr Taar, avšak byl pro svoji choromyslnost užhorodským krajským soudem osvobozen…           

Soudní lékaři zkoumající Taarův duševní stav zkonstatovali, že se jedná o čin šílence, který nemůže být postaven před porotu a navrhli jeho dodání do ústavu pro choromyslné.  

Posluchači školy pro výcvik četníků na zkoušku

Příklad druhý

V úterý 21. června 1932 večer krátce po 21. hodině se do staniční služební kanceláře čtyřmužové četnické stanice Třemošná v politickém okrese Plzeň dostavil uřícený mladík ze sousední obce Německá Bříza a oznámil, že u polní cesty vedoucí z jejich obce do Třemošné, byla nalezena zavražděná mladá dívka.

Službu pohotovostního četníka ten den vykonával štábní strážmistr Josef František Jáchym Růžička. Mladíka vyzval ať se posadí a podrobně mu řekne vše, co o případu ví. Na to vystrašený mladík vypověděl, že dnešního dne se ztratila jeho vrstevnice 15 roků stará Marie Roubalová, která nesla jako každý den otci oběd do Třemošné. Když se odpoledne nevrátila, šla ji matka hledat. Poté, co paní Roubalová dceru nenašla, začali jí hledat obyvatelé Německé Břízy, kteří procházeli okolím obce. Krátce před 21. hodinou dívčino tělo objevili asi 5 kroků od polní cesty v žitném poli. Ležela na boku a měla svázané ruce a nohy a spodky měla natažené přes hlavu a obličej.

Toto vylíčení štábnímu strážmistru Růžičkovi stačilo natolik, aby ihned telefonicky vyrozuměl pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Plzni a požádal o vyslání její hlídky se služebním psem. Zároveň požádal kolegy z pátračky o vyrozumění plzeňského okresního soudu se žádostí o vyslání soudní komise k ohledání mrtvoly.

Sám se potom vyzbrojil a vydal se na místo činu, přičemž cestou vyzvedl nedaleko bydlícího velitele četnické stanice vrchního strážmistra Josefa Chrásteckého.

Když se oba četníci rychlou chůzí dostavili na místo nálezu dívčina těla, byla již téměř tma. Místo bylo obklopeno obyvateli Německé Břízy, kteří se snažili klidnit naříkající dívčinu matku. Vrchnímu strážmistru Chrásteckému bylo naprosto jasné, že vzhledem ke značnému množství shromážděných osob, kterých bylo určitě více než třicet, bude použití služebního psa pátračky k vypracování stopy pachatele činu bezpředmětné.

Po chvílí byl slyšet zvuk motoru automobilu Praga Piccolo, teprve nedávno přiděleného plzeňské pátrací stanici.

Velitelem hlídky pátračky byl sám její vedoucí vrchní strážmistr Josef Koutský. Hned po příjezdu se omlouval, že služební pes Arco, není vzhledem ke své nemoci dočasně schopen nasazení. Když obhlédl situaci na místě činu, bylo i vrchnímu strážmistru Koutskému jasné, že je použití služebního psa v tomto případě naprosto vyloučeno.

V první řadě, byla většina shromážděných obyvatel obce, až na několik důležitých svědků odeslána do svých domovů.

Ve světle elektrických svítilen i reflektorů služebního automobilu pátračky bylo vidět mrtvolu dívky ležící na levém boku. Žito v okolí nálezu mrtvoly bylo pošlapáno a zhruba o pět kroků dále bylo opět pošlapáno žito, zřejmě na místě, kdy byla dívka znásilněna. Mrtvola dívky měla motouzem na věšení prádla svázány dozadu ruce, a kromě toho měla svázány nohy křížem. Černé spodky měla nataženy přes hlavu a obličej a okolo krku měla pevně otočený utržený okraj košile.

Výslechem matky zavražděné bylo zjištěno, že dceru jako každý den poslala v okolo čtvrt na dvanáct, aby odnesla oběd otci pracujícímu v továrně firmy Bratři Mráčkové v Třemošné. Když se dcera nevrátila do 13. hodiny domů, vyšla jí matka naproti polní cestou, kterou dívka pravidelně do Třemošné chodila. Jelikož dceru nenašla, pustili se na její žádost do hledání dívky všichni přítomní obyvatelé Německé Břízy a našli ji až kolem deváté hodiny večerní.

V pravé ruce zavražděné bylo nalezeno několik vlasů, které dívka stále pevně svírala po zápasu s násilníkem. Na krku byly zřejmé stopy po škrcení.

Při ohledání mrtvoly soudní komisí od plzeňského okresního soudu byla soudními lékaři na temeni hlavy nalezena 3 centimetry dlouhá tržná rána.

Soudní pitva provedená v márnici místního hřbitova prokázala smrt uškrcením. Jak se dalo předpokládat, dívka, která byla doposud panna, byla před smrtí znásilněna. Tržná rána na temeni hlavy byla způsobena ostrým předmětem, pravděpodobně nožem.

Všechny četnické stanice v obvodu plzeňského krajského soudu byly pátracím oběžníkem vyrozuměny o případu a vyzvány k pátrání po vrahu 15leté dívky. Případ způsobil po celých západních Čechách velký rozruch.

Ve čtvrtek 23. června 1932, kdy se konal pohřeb zavražděné, potkala okolo poledne hlídka četnické stanice Třemošná, tvořená štábním strážmistrem Karlem Braierem a strážmistrem Tomášem Polákem na silnici vedoucí do Zruče neznámého muže. Ten četníky upoutal svým chatrným a promočeným oděvem a tím, jak se celý se třásl zimou. Muž byl bez dokladů a na dotazy četníků odpovídal zmateně. Proto byl předveden na četnickou stanici do Třemošné.

Zde při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Chrásteckým vypověděl, že se jmenuje Otakar Živný, je mu 32 let, narodil se v Chomli v politickém okrese Rokycany a žije v Berouně v politickém okrese Hořovice. Když byl dotazován na vraždu mladé dívky vypověděl, že jde o jeho čin, přesně popsal místo, kde k němu došlo a způsob jeho provedení. Děvče, které potkal na polní cestě uhodil klíčem do čela a dvakrát ji znásilnil. Uvedený klíč hned ukázal a tento nesl stopy jakoby od krve. Proto byl klíč coby corpora delicti ihned zajištěn. Svoji oběť svázal provazy, které používal ve svém zaměstnání k vázání pytlů. Po spáchané vraždě si vypral kalhoty a vestu, aby na nich nebyly stopy od krve. Na mužově oděvu, ač ještě stále mokrém, však nebyly zjištěny žádné, ani sebemenší stopy od krve. Kromě toho bylo podezřelé, že zavražděná neměla na čele žádné zranění, to však bylo na jejím týle.

Při telefonickém dotazu na četnickou stanici v Berouně, bylo od jejího velitele vrchního strážmistra Josefa Ticháčka zjištěno, že zadržený Otakar Živný je duševně méněcenný, a proto je zapotřebí jeho výpovědi náležitě prozkoumati, neboť není vyloučeno, že si celý děj vraždy uměle vykonstruoval.

Z uvedeného důvodu byl Živný přiveden na místo činu, kde dokonce na vzdáleném místě nalezl tašku a rádiovku Marie Roubalové, kterou četníci při ohledání místa bez použití služebního psa nenašli. Proto, byl jako důvodně podezřelý dodán do vyšetřovací vazby plzeňského krajského soudu.

Pátráním četnictva v plzeňském politickém okrese bylo dále zjištěno, že se v době činu v okolí Třemošné a Německé Břízy potuloval jistý podomní obchodník z Prahy, který přespával v polích.

Podle popisu bylo zjištěno, že se jedná o 21 roků starého pekařského pomocníka Františka Borovičku z pražského Žižkova a bylo po něm okamžitě vyhlášeno pátrání pro všechny četnické stanice a pátrací stanice v Čechách a pro pražské policejní ředitelství. Borovička byl totiž několik dní před vraždou kontrolován a zjišťován strážmistrem Václavem Němečkem z četnické stanice Chrást v politickém okrese Plzeň při svém táboření v lese, když natahoval od stromu ke stromu motouz na zavěšení plachty.  

Ještě ve čtvrtek večer bylo četnickou stanicí v Berouně oznámeno, že v den vraždy pracoval Otakar Živný v Počáplích u Berouna u svého zaměstnavatele hostinského Josefa Kindla a tím pádem nemohl Marii Roubalovou zavraždit. Při následujícím výslechu uvedl, že o vraždě mu vyprávěl neznámý mladý muž odpovídající popisu hledaného Františka Borovičky, a proto byl Živný ze soudní vazby propuštěn.

V neděli 26. června 1932 byl na základě vyhlášeného pátrání František Borovička dopaden u Hostomic pod Brdy v politickém okrese Hořovice, vzdálených od místa činu šedesátpět kilometrů. Borovička byl zatčen štábním strážmistrem Rudolfem Špaňhelem z tamní četnické stanice.

Borovička byl ihned po krátkém výslechu četnickou eskortou dopraven na četnickou stanici v Třemošné. Zde při výslechu vedeném vrchními strážmistry Koutným a Chrásteckým vypověděl, že se narodil v Praze, jeho otec před dvěma lety spáchal sebevraždu zastřelením a matka žije stále v Praze. Od svých 11 let se toulal a byl proto dán do zemské vychovatelny v Králíkách, kde zůstal až do svého 14. roku věku. Poté byl dán do učení k pekaři, ale od mistra utekl a opět se toulal po venkově, zejména v okolí Plzně a živil se, jak se dalo. Svoji účast na vraždě mladé dívky nejprve popíral, ale po delším čase se dal do pláče a k činu se přiznal. Podrobně vylíčil její průběh i to, co činu předcházelo. Po činu samotném snědl oběd, který nebohá dívka nesla svému otci.

Na základě uvedených skutečností byl Borovička dodán do vazby krajského soudu v Plzni. Při následně provedených konfrontacích byl dvěma svědky usvědčen, že byl v den vraždy spatřen v okolí Německé Břízy.    

Ve čtvrtek 10 listopadu 1932 stanul František Borovička pro zločin vraždy z vilnosti spáchaný na Marii Roubalové před porotou plzeňského krajského soudu. Přesto, že svůj čin Borovička úplně popřel, byl několika svědky usvědčen a výrokem všech 12 členů poroty byl uznán vinným. Soud poté vynesl rozsudek smrti oběšením.       

Obálka knihy Četnická abeceda

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V pondělí 12. března 1917 dopoledne se strážmistr Jan Fuka z četnické stanice v okresním městě Horšovský Týn zabýval vyřizováním písemné agendy. Ačkoliv se jednalo o třímužovou četnickou stanici, zůstal v této době, již třetí rok trvající Velké války, strážmistr Fuka na celý staniční obvod zcela sám.

K dispozici měl pro případ potřeby dva členy zdejší městské policejní stráže a v případě nejvyšší nouze i několik málo vojáků. To bylo na rozsáhlý staniční služební obvod vše.

Do staniční kanceláře se dostavil rolník Václav Schwarz z Dolního Metelska a oznámil, že mu byly v noci na neděli odcizeny dvě husy, deset vajec a jeho manželce sukně a kus plátna, vše v ceně 85 korun. 

Strážmistr oznamovateli vyčinil, že případ měl oznámit okamžitě, a rolník Schwarz na svoji obhajobu uvedl, že vyslal na četnickou stanici svého syna, ale ten zde nikoho nezastihl, a proto se s nepořízenou vrátil domů…

Dle obdržených pátracích oběžníků zpracovaných jednotlivými četnickými stanicemi bylo zřejmé, že se v kraji pohybují a svoji nekalou činnost stále vykonávají potulné lupičské tlupy.

Četnická stanice Přeštice ve stejnojmenném okresním městě hlásila dokonce několik případů spáchaných během jediné noci! V noci z úterý na středu 7. března 1917 došlo v samotných Přešticích k odcizení sekery dělníka Stehlíka z nádražní boudy. Následně pachatelé pomocí odcizené sekery vnikli do budovy nádražního skladiště, kde odcizili z bedny určené pro místního obchodníka se železem Krause 500 kusů chránítek na obuv „Standard“ v ceně 10 K a nůžky na koně v ceně 9 K 40 h, dále ze sudu určeného pro místního obchodníka Bažanta bylo odcizeno všech 15 kilogramů malinové šťávy v ceně 68korun.

Poté se zřejmě titíž pachatelé vloupali do obchodu přeštického hodináře Emanuela Schlägra, kde odcizili skvosty v ceně 1988 K. Místním četnictvem byly na místě činu při jeho ohledání nalezeny ohořelé sirky vyznačující se zvláštním zápachem příznačným právě pro potulné cikány.     

Praktické pokyny pro vyšetřovací službu s návodem k daktyloskopii

Během následujícího pátrání byla přeštickými četníky nalezena půllitrová sklenice nesoucí stopy po malinové šťávě. Bylo zjištěno, že sklenice byla rovněž odcizena dělníku Stehlíkovi spolu se sekerou v nádražní boudě.

K pátrání byl použit i policejní pes. Jeho pomocí byly u masných krámů nalezeny nůžky na koně odcizené ku škodě obchodníka Krause a dva budíčky odcizené hodináři Schlägrovi. Pátrání po pachatelích krádeží však zůstalo nakonec bezvýsledné.

Krátce po poledni bylo strážmistru Fukovi jedním z občanů oznámeno, že se u Němčic potulují cikáni.

Strážmistr v zájmu dopadení pachatelů krádeže v Dolním Metelsku se rychle ustrojil a po vyzbrojení vyrazil na místní policejní úřad, kde si vyžádal pomoc přítomného nadstrážníka Dittricha a dále požádal o poskytnutí pěti vojáků vojenské rekviziční hlídky. Následně se vydali do pět kilometrů vzdálených Němčic.

Cestou však byli občany upozorněni, že cikánská tlupa se právě vyskytuje u lesa Mühlberg mezi obcemi Mašovice a Meclov, proto zamířili na udané místo.

Když krátce po půl šesté vstoupili do uvedeného lesa, spatřili čtveřici cikánů jdoucích vedle sebe. Strážmistr Fuka sňal služební karabinu z ramene a dále ji nesl v ponosu. Ve jménu zákona vyzval dotyčné, aby zůstali stát a odložili zbraně. V tom okamžiku se z jejich středu ozval výstřel vedený ve směru k četnickému strážmistrovi, jemuž kulka proletěla kolem hlavy. Ten na nic nečekal, zalícil a vystřelil na skupinu mužů.

             

Rakouská služební karabina M 95

Jeden z nich byl zasažen a ostatní se rozutekli. Do pronásledování prchajících se okamžitě pustili přítomní vojáci spolu s policejním nadstrážníkem Dittrichem. Strážmistr po prchajících vypálil ještě dvě rány.  

V prvním zraněném byl zjištěn 50 roků starý cikán Josef Janeček. Dalšími zasaženými byli 45 roků starý František Janeček a 18 roků starý Josef Richtr. Přičemž zraněný František Janeček při útěku skočil do rozvodněného potoka Pivoňka, odkud byl vojáky vytažen.

Další prchající se po chvíli vzdal svým pronásledovatelům a zůstal stát s nad hlavou zdviženýma rukama. Jednalo se o 32 roků starého Jana Janečka.

Všichni zranění byli okamžitě ošetřeni a čtveřice mužů byla četnickým strážmistrem prohlášena za zatčené, spoutána a střežena přítomnými vojáky.

Na místě, kde byla skupina cikánů poprvé spatřena byla strážmistrem Fukou nalezena krabička s náboji do revolveru. Při osobních prohlídkách bylo nalezeno několik prstenů, řada skvostů a hodinek. Zbraň, kterou bylo stříleno – revolver, se nepodařilo nalézt. 

Jako střelec byl zjištěn František Janeček a revolver zřejmě ztratil poté, co skočil do rozvodněného potoka, ve kterém se začal topit. Přes veškerou snahu všech přítomných zbraň v rozvodněném potoce nebyla nalezena.

Všichni zatčení byli dodáni spolu s podrobnou Zprávou o zatčení a zajištěnými věcmi coby důkazy do věznice okresního soudu v Horšovském Týně.

Jelikož se jednalo pouze o muže, bylo strážmistru Fukovi jasné, že se jde jen o část potulné cikánské tlupy, a bylo třeba vypátrat i její zbývající členy. To znamená, že dopadením čtveřice mužů z Janečkovy tlupy pátrání nekončilo.

Namísto toho, aby strážmistr začal zpracovávat podrobnou zprávu o užití zbraně pro velitele klatovského četnického oddílu, pokračoval spolu s policejním nadstrážníkem a vojáky v pátrání.

Až následujícího dne byl u obce Dražinov, ve vzdálenosti téměř sedm kilometrů od místa přestřelky, zastižen cikán Čeněk Janeček. V jeho voze byl nalezen kus čisté látky a v kamnech bylo ukryto několik skvostů. Z toho důvodu byli Čeněk Janeček i jeho manželka Marie, oblečená do zánovní sukně, zatčeni a dodáni do vazby ve věznici okresního soudu v Horšovském Týnu.

Rolník Schwarz udal, že se jedná o jemu odcizené plátno, stejně jako, že Marií Janečkovou nošená sukně patřila jeho ženě.

V hodinkách a špercích zajištěných po přestřelce, jakož i ve skvostech nalezených v kamnech vozu Čeňka Janečka, poznal přeštický hodinář Schlägr svůj odcizený majetek.

Marie Janečková byla okresním soudem v Horšovském Týně odsouzena pro přestupek potulky na jeden měsíc tuhého vězení a ostatní členové tlupy byli pro důvodné podezření ze spáchání zločinů krádeže a veřejného násilí následně eskortováni do věznice krajského soudu v Plzni.

Na konci měsíce března roku 1917 nalezl školák Jan Burian z Kvičovic spadajících do obvodu četnické stanice Staňkov, rovněž v politickém okrese Horšovský Týn, na kraji lesa zvaném Na žebráku skrýš a v ní bylo ukryto 6 zlatých prstenů. Svůj nález okamžitě oznámil četnictvu.

Při předložení nálezu přeštický hodinář Schlägr potvrdil, že i tyto šperky byly odcizeny počátkem měsíce března při vyloupení jeho obchodu.

Po vzájemné dohodě strážmistra Fuky se strážmistrem Antonínem Hentschelem ze staňkovské četnické stanice byla po propuštění Marie Janečkové po vykonání jejího měsíčního trestu již prázdná skrýš četnictvem nenápadně střežena.

Hned druhý den odpoledne se dostavil kýžený výsledek. Marie Janečková se skutečně dostavila na místo ve snaze opatřit si prostředky na své živobytí. Jak byla překvapena, když její skrýš byla prázdná a namísto očekávaných zlatých prstenů měla za zády četnického strážmistra Hentschela.

Tím byl získán další usvědčující důkaz proti potulné bandě Janečkových, že mají na svědomí vykradení hodinářského obchodu a další krádeže v Přešticích vzdálených od této skrýše něco málo přes dvacet kilometrů.

Četnictvem bylo postupně zjištěno několik svědků, kteří uvedli, že počátkem měsíce března se Janečkova banda skutečně potulovala v okolí Přeštic.

Případem zločinu krádeže a veřejného násilí se začala v polovině ledna roku 1918 zabývat plzeňská porota. Do poroty byli vylosováni pánové Lodr Jan, rolník ve Škvrňanech, Kacálek Josef, hostinský v Plzni, Hajšman Václav, zednický mistr v Lobzích, Vlnar Josef, hostinský v Plzni, Nový Antonín, rolník ve Stupně, Simandl Vojtěch, rolník v Lobzích, Michálek František, obchodník v Plzni, Strunc Josef, obchodník v Domažlicích, Procházka Václav, obchodník v Plzni, Strec Antronín, soukromník v Domažlicích, Doktor Blažej, hostinský v Plzni a Siedenglanz Jiří, rolník v Branířově. Náhradním porotcem byl vylosován Tykvart Jan, kantinský v Plzni. Soudu předsedal vrchní rada zemského soudu Červený, votanty byli radové zemského soudu, Zelený a Kotora, náhradním votantem rada zemského soudu Doubek a zapisovatelem auskultant Makovec. Žalobu zastupoval substitut státního zástupce dr. Tichý a obžalované hájil dr. Pecelt.

Všichni obžalovaní, jak bylo pro podobně případy příznačné, tvrdili, že nikdy nic neukradli a na četníka že nestříleli. Cennosti prý dostali od jakýchsi Růžičkových, které ale blíže neznají.

Svědků bylo slyšeno celkem čtrnáct, mezi nimi hodinář Schlägr z Přeštic a četnický strážmistr Fuka z Horšovského Týna, který při svém výslechu uvedl, že přestřelka se strhla tak rychle, a tudíž nemůže s určitostí říci, který z obžalovaných na něho vystřelil.

Po řečích státního zástupce, obhájce a shrnutí předsedy soudu, se porotci odebrali k zodpovězení 40 položených otázek. Na otázky znějící na zločin krádeže a na účasti na krádeži a na přestupek potulky zodpověděli všichni porotci jednomyslně kladně, ale otázku na zločin veřejného násilí zodpověděli záporně.

Následně byl vynesen rozsudek, kterým byli odsouzeni do těžkého žaláře František Janeček na 8 let čtvrtletně zostřeného jedním postem, Jan Janeček a Josef Janeček oba na 6 let čtvrtletně zostřeného jedním postem, Josef Richtr na 3 roky zostřeného čtvrtletně jedním postem a Čeněk Janeček na 1 rok. Dále bylo soudem vysloveno, že první čtyři mohou být po vykonání trestu dodáni do donucovací pracovny a byla jim do trestu započítána doba vazby od 12. března 1917.      

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané před několika dny nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

V pátém roce existence, v létě roku 1932, byl po dosavadním používání motorového kola s postranním vozíkem, v němž byl převážen v případě potřeby tamní služební pes Bari, přidělen nitranské pátrací stanici další dopravní prostředek, služební automobil Praga Picollo.

Příslušníci pátrací stanice v Nitře se služebním automobilem

Oproti nekrytému motorovému kolu, z jehož používání za nepohody trpěla řada příslušníků pátračky, a zejména jeho řidič štábní strážmistr Jaroslav Dřevický, nachlazením a nemocemi dýchacích cest, byl služební automobil krytý plátěnou odklápěcí střechou, doslova luxusem.

Všichni nitranští četníci toužili po svezení se touto vymožeností, která byla od předchozího roku postupně u všech pátracích stanic v republice zaváděna. První jízdy samozřejmě patřily místní četnické honoraci, pánům důstojníkům, veliteli četnického oddělení majoru Hodinářovi, II. důstojníkovi kapitánu Aloisi Sonderlichovi a samozřejmě okresnímu četnickému veliteli, jemuž byla pátračka podřízena, štábnímu kapitánu Františku Munzarovi.

Všichni četníci v Nitře a v jejím širokém okolí toužili po tom, moci se svézt automobilem s pražskou poznávací značkou a číslem vyhrazeným pro vozidla v majetku státních organizací a institucí. Tato výsada však prozatím patřila pouze sedmi četníkům nitranské pátračky a služebnímu psu Barimu.

Již po návratu z kursu v Pyšelích bylo zařazení strážmistra Votruby s Altem na nitranskou četnickou stanici velitelem četnického oddělení majorem Hodinářem deklarováno jako dočasné, z čehož měl strážmistr Votruba určité obavy. Bylo totiž nesmyslné, aby v jedněch četnických kasárnách byli zařazeni dva vůdci se služebními psy. Strážmistrovy obavy se vyplnily, když obdržel rozhodnutí o přemístění na četnickou stanici v okresním městě Šala, kde se předpokládalo zřízení četnické stanice se služebním psem. Rudolf Votruba si již začal dělat starosti z odloučení od rodiny při službě s Altem v téměř třicet kilometrů vzdálené Šale. Zachránila jej zřejmě přízeň osudu.

Od konce června roku 1932 byl služební pes Bari vzhledem ke svému stáří a s ním spojeným onemocněním neschopen stopování. Z tohoto důvodu zrušil velitel četnického oddělení již vydané rozhodnutí o přemístění do Šaly a rozhodl, že strážmistr Votruba zůstane zařazen s Altem na četnické stanici Nitra a bude k dispozici dle potřeb pátrací stanici v Nitře. To byl významný krok v cestě na vysněnou pátračku.  

Strážmistr Votruba k dispozici pátrací stanici

Přesto po celý měsíc červenec nenastal jediný případ, jenž by si v celém obvodu nitranského krajského soudu vyžadoval rekvizici služebního psa ke stopování. Strážmistr Votruba byl z této situace poněkud rozladěn.

Podobný stav pokračoval i v měsíci srpnu, až do neděle 21. srpna 1932, kdy byla ráno nitranská pátrací stanice telefonicky vyrozuměna o případu vloupání do bytu ředitele velkostatku Jana Nováka. Případ hlásilo okresní četnické velitelství v Hlohovci a došlo k němu v nedaleké obci Bučany.

Vloupání v malé obci, to byl přesně případ pro použití služebního psa. Strážmistr Votruba měl ten den volno a zrovna se chystal s Altem na výcvik do Pogranic.

Jaké to pro něho bylo překvapení, když před vraty do dvora zastavil automobil pátrací stanice řízený štábním strážmistrem Dřevickým. Z vozu vystoupil velitel hlídky štábní strážmistr František Pícl a pobízel strážmistra Votrubu, aby se co nejrychleji ustrojil, neboť nastala Altova chvíle.

Ačkoliv se Rudolf Votruba na tuto situaci velmi těšil a dlouhodobě očekával, že nastane, byl poněkud rozrušený. V rychlosti se oblékl, dostrojil a vyzbrojil. Posbíral chvatně Altovu výstroj a po chvíli seděli s Altem v zadní části automobilu. Vnímavý Alto vycítil, že se nejedná o pravidelný výcvik, ani obvyklou obchůzkovou službu, na které byl téměř denně zvyklý.

A tak se stalo, že strážmistr Votruba byl prvním z výkonných četníků u oddělení v Nitře nesloužící na pátračce, který měl tu čest svézt se ve služebním automobilu. Vychutnávaje si jízdu, neboť se jednalo o téměř čtyřicet kilometrů, uklidnil se z původního rozrušení. Rovněž tak Alto si užíval jízdu automobilem a pečlivě pozoroval vše co se kolem dělo.

Po příjezdu na místo, je však očekávalo nepříjemné překvapení. Okresní četnický velitel v Hlohovci nadporučík výkonný František Balajka, poté co se dozvěděl o případu vloupání se škodou dle prvních odhadů převyšující částku deseti tisíc korun, vyslal z místní četnické stanice, která byla stanicí se služebním psem, na místo vzdálené necelých deset kilometrů, vůdce služebního psa strážmistra Antonína Rybína se služební fenou Rinou. Okresní velitel si neuvědomil, že pátrací stanice je již vybavena služebním automobilem a měl obavy ze znehodnocení stop zanechaných pachateli před příjezdem motorového kola pátračky, který zabere vzhledem ke vzdálenosti nějaký čas.    

Od místních četníků bylo zjištěno, že neznámí pachatelé, kteří museli být nejméně dva, odcizili při vloupání do bytu ředitele velkostatku Nováka k jeho škodě kožichy, a ložní prádlo v celkové ceně 15.400 Kč.

Služební pes Rina byl strážmistrem Rybínem uveden na stopu a tuto sledoval polní cestou více než jeden a půl kilometru do sousední obce Trakovice, kde ji vzhledem ke značnému pohybu osob ztratil.

Strážmistr Votruba se snažil nalézt na místě činu a v jeho okolí další stopu zanechanou pachateli, na níž by Alta uvedl. Ačkoliv se Alto snažil sebevíce, žádnou stopu již nenavětřil. Z toho plynulo, že pachatelé na místo činu přišli a následně z něho i odešli naprosto stejnou cestou.

Pachatele činu, ani žádné informace k nim, se místním četníkům ve spolupráci s nitranskou pátračkou nepodařilo při následně provedeném pátrání prozatím zjistit a tím pádem musely být zpracovány a na okolní četnické stanice a sousední pátrací stanice následně rozeslány pátrací oběžníky s popisem skutku a při něm odcizených věcí.

Cestou zpět strážmistr Votruba nezkrýval své zklamání. Byl přesvědčen, že pokud by došlo k nasazení Alta na stopu, mohl být výsledek pátrání zcela jiný. Nemohl se smířit s tím, ýe jeho Alto byl až druhý v pořadí…

Štábní strážmistr Pícl se jej snažil utěšit a vyprávěl o tom, že každé použití psa není korunováno úspěchem. Služební pes Bari, rovněž nedosahuje při každé rekvizici úspěchu. Důvodů je několik. Může se jednat o velmi frekventované místo, například ve městech, kde šance na úspěšné stopování služebním psem je vzhledem ke značnému pohybu osob minimální. Dalším faktorem je znehodnocení stop či pozdní vyžádání příjezdu služebního psa ke stopování a k tomu je třeba přičíst i dobu, jež uplyne před příjezdem vůdce se služebním psem na místo činu.

Pro strážmistra Votrubu to ovšem byla pouze slabá útěcha v jeho zklamání z výsledku Altova vyžádání. O to víc, jej to mrzelo, neboť byl s Altem členem hlídky četnické pátrací stanice.

  

Strážmistr Votruba s Altem

Kolegové z nitranské četnické stanice strážmistru Votrubovi záviděli skutečnost, že se mohl svézt služebním automobilem pátračky a k tomu to nebylo pouze krátké svezení po Nitře.

S jakýmkoliv vyžádáním služebního psa ke stopování bylo vždy spojeno zpracování záznamu o použití služebního psa a docílených výsledcích. Strážmistr Votruba doufal, že příští Altovo použití již bude korunováno úspěchem.

Nedělení podvečer věnoval Rudolf Votruba dalšímu výcviku, neboť byl přesvědčen, že Altův čas přijde a že bude moci všem, i těm, kteří se k používání služebních psů u četnictva stavěli skepticky, ukáže, co všechno jeho vlastní pes dovede.

Po návratu s výcviku následovalo pravidelné vyčistění Alta, údržba a konservace použité výstroje.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.