I

Informování veřejného tisku je četnickým stanicím dovoleno jen tehdy, jestliže by tiskem bylo usnadněno vykonávání bezpečnostní služby, například při pátráních. Je-li však k zapotřebí docílení široké publicity jednotlivých případů učiní tak Ústřední četnické pátrací oddělení a v naléhavých případech, jestliže by tím bylo usnadněno dopadení pachatele a tím i výkon bezpečnostní služby, může tak učiniti i příslušná pátrací stanice, po případě velitel, který pátrání řídí, ale jen tehdy, je-li zřejmo, že se tím neohrozí výsledek pátrání, po případě čest osoby na činu nezúčastněné. Za obsah článku ručí ten, kdo ho dal uveřejniti, což musí býti v něm uvedeno.  Tiskovým zpravodajům, kteří se vykáží odznakem vydaným československou tiskovou kanceláří a zvláštní legitimací, četnická velitelství a stanice mají vycházeti v mezích platných předpisů vstříc.

 

Příklad první

 V pátek 13. ledna 1928 se velitel čtyřmužové četnické stanice Hlubočepy v politickém okrese Praha-venkov vrchní strážmistr František Polák pouštěl do jím doslova nenáviděných kancelářských prací s obavami. Ty se odvíjely od toho, že je pátek třináctého a snad tento pověrami ověnčený den nepřinese nějakou tu nepříjemnost. Se stejnými obavami vysílal do služby strážmistry Aloise Scheidera a Jana Moravce, kterým předepsal dlouhou celodenní obchůzku.

Celý den proběhl bez sebemenších problémů, až v podvečer se do staniční služební kanceláře dostavil muž ve středních letech, představil se, že je vinohradský řezník Vladimír Korda a přišel oznámit, že byl okraden svým známým důstojníkem letectva Vladimírem Březinou.

Vrchní strážmistr vyzval řezníka Kordu, aby dopodrobna sdělil, jak k případu došlo, o co byl okraden, a jaká mu byla způsobena celková škoda.

Před několika týdny se řezník v jedné lepší společnosti seznámil se štábním kapitánem letectva Březinou, který byl rovněž pokřtěn na Vladimíra, čímž mu byl sympatický. Od té doby se spolu několikrát na řezníkovo pozvání setkali v některém z lepších pražských hostinců. Počátkem roku štábní kapitán Březina oznámil svému příteli, že byl z důvodu systemizace povýšen na majora. Tuto významnou událost bylo samo sebou zapotřebí náležitě oslavit. Na Kordovo pozvání se ve čtvrtek 12. ledna 1928 dostavil Březina do hostince v Krakovské ulici, samozřejmě již v majorské uniformě. Mnohé se vypilo a poté Kordu už v notně podroušené náladě napadlo, že by jej přítel mohl poctít návštěvou v jeho hlubočepském bytě, kde by přespali do druhého dne. Myšlenku vzápětí uskutečnili a najali si vozidlo, které je oba do Hlubočep odvezlo. Jelikož musel být řezník druhého dne časně ráno na Vinohradech ve svém obchodě, nabídl svému hostu, aby se do sytosti vyspal a poté mu přinesl klíč od bytu do jeho krámu. Když se Březina do večera neobjevil, pojal řezník jisté podezření a vypravil se do svého bytu. Zde sice nalezl majorský plášť a čepici a také nějaké špinavé prádlo. Na druhé straně zjistil, že postrádá dvoje lakové střevíce, plášť do deště, velurový klobouk, nějaké spodní prádlo, dále pánské stříbrné hodinky s pozlaceným řetízkem a opakovací pistoli značky Steyer s osmi náboji, vše v hodnotě 5760 korun.

Vrchnímu strážmistru Polákovi bylo jasné, že vinohradský řezník sedl na lep nějakému podvodníkovi. Proto předložil oznamovateli k prohlédnutí album zločinců, zdali mezi nimi nebude uvedený muž.

S naprostou jistotou Vladimír Korda označil za pachatele činu Viléma Pučelíka. Zločinec z povolání, zloděj Vilém Pučelík se narodil v roce 1893 v Plzni, kam je i nyní příslušný, vyučil se zámečníkem a své dovednosti záhy začal zneužívat k překonávání zámků a k vylupování pokladen.

Ihned po tomto zjištění se vrchní strážmistr Polák telefonicky spojil s detektivy bezpečnostního oddělení policejního ředitelství v Praze, sdělil jim informaci o podvodech páchaných zločincem z povolání Pučelíkem a naopak se dozvěděl, že v Praze se skutečně v posledních týdnech vyskytuje v lepší společnosti jakýsi důstojník letectva, který vystupuje po boku úředních osob a účastní se i oficiálních slavností.

Ještě týž den byly na všechny četnické stanice v politickém okrese Praha-venkov, na nedávno zřízenou pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Praze-venkově, na pražské policejní ředitelství a na všechna jemu podřízená policejní komisařství četnickou stanicí Hlubočepy rozeslány pátrací oběžníky s vyhlášením pátrání po podvodníku Vilému Pučelíkovi.     

Ve středečním ranním vydání Národní politiky byl dne 18. ledna 1928 uveřejněn na straně 7 na základě informace poskytnuté bezpečnostním oddělením pražského policejního ředitelství obsáhlý článek s názvem Pražská kopnikiáda a s podtitulem Známý zloděj v uniformě leteckého majora.

Ještě týž den večer, se na četnickou stanici v Berouně v politickém okrese Hořovice dostavil majitel místního hostince. Svému službukonajícím známému vrchnímu strážmistru Jakubu Škrábkovi, zástupci velitele četnické stanice, hostinský předal výtisk Národní politiky a upozornil ho na článek s názvem Pražská kopnikiáda a zároveň mu sdělil, že se v sále jeho hostince právě dnes koná legionářský ples a na něm je jistý major letectva Říha v uniformě, kterého ale nikdo z místních nezná.

Vrchní strážmistr Škrábek se okamžitě vydal spolu se strážmistrem Václavem Trachtou do místního hostince a zde požádal pana majora, aby jen diskrétně následoval do vedlejší místnosti. Muži bylo jasné, že spadla klec a že nemá šanci dvěma četníkům uprchnout.

Při osobní prohlídce bylo podle nalezených dokumentů zjištěno, že se skutečně jedná o hledaného zločince z povolání Viléma Pučelíka, který byl ihned prohlášen za zatčeného a odveden do věznice okresního soudu v Berouně.

O dopadení hledaného podvodníka byla okamžitě vyrozuměna četnická stanice Hlubočepy i stálá služba bezpečnostního oddělení pražského policejního ředitelství.

 Vrchní strážmistr Polák si uvědomil, že jeho obavy z pověrami ověnčeného pátku třináctého byly naprosto liché… 

Následně bylo zjištěno, že muž v uniformě důstojníka letectva se sebevědomým vystupováním se po řadu týdnů pohyboval po pražských veřejných místnostech, představoval se jako Vladimír Březina, nechal se svými známými hostit, a dokonce u vrchních číšníků dělal dluhy, které nesplácel. Jednalo se dohromady o více než 30 případů, které na základě novinového článku v Národní politice oznámili podvedení bezpečnostnímu oddělení pražského policejního ředitelství.  

Skupina četníků na zkoušku

Příklad druhý

V neděli 6. září 1931 byl na dvoumužovou četnickou stanici Vyskeř v politickém okrese Turnov oznámen nález opuštěného automobilu, který stojí na silnici za obcí, ve směru od Kacanova. Zvláštní je, že auto je uvnitř celé potřísněno krví. 

Přítomný strážmistr František Poláček se ihned odebral na nedaleké udané místo a zde zjistil, že automobil má prázdnou pneumatiku na levém předním kole, což bylo zřejmě důvodem jeho odstavení. Podle dokladů nalezených v přihrádce uvnitř vozidla strážmistr zjistil, že je majetkem autodopravce Bohumila Němečka z Turnova. V přihrádce byly nalezeny rovněž peníze, které byly zřejmě utrženy od zákazníků autodopravy. Podle stříkanců od krve uvnitř vozidla s největší pravděpodobností došlo k napadení řidiče.

Strážmistr Poláček poslal oznamovatele zpět do Vyskeře, aby informoval velitele četnické stanice vrchního strážmistra Karla Zieglera za účelem vyrozumění turnovské četnické stanice o nálezu vozidla tamního autodopravce Němečka.

Vrchní strážmistr Ziegler se ihned po příchodu do vyskeřských četnických kasáren z telefonického hlášení od zástupce velitele četnické stanice v Turnově štábního strážmistra Františka Josefa Sobotky dozvěděl, že po uvedeném vozidle bylo právě vyhlášeno pátrání.

Vozidlo řídil Václav Hronovský, zaměstnanec Němečkovy autodopravy. Bohumil Němeček nahlásil v neděli ráno na turnovskou četnickou stanici, že postrádá svůj vůz i s šoférem.  

Řízení pátrání se ujal osobně turnovský okresní četnický velitel kapitán výkonný Bohumil Urban a zapojil do něho všechny četnické stanice v jím řízeném politickém okrese.

Doposud se četnictvu v Turnově podařilo zjistit, že předchozího dne, v sobotu večer, okolo 21. hodiny byl vůz najat jakýmsi mladíkem k jízdě na náměstí v Turnově.

Nález hledaného vozidla, v němž byly stopy krve, byl důvodem, aby kapitán výkonný Urban vyžádal vyslání hlídky pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Mladé Boleslavi. Pátrání po vozidle vyhlášené všem četnickým stanicím změnil na pátrání po jeho řidiči Václavu Hronovském a po mladíku, který si autodopravu v Turnově v sobotu večer najal.

Vrchní strážmistr Ziegler se ihned poté vydal na místo nálezu vozidla, aby zde vyčkával příjezdu hlídky mladoboleslavské pátrací stanice. Právě když docházel k vozidlu střeženém strážmistrem Poláčkem, přijel na kole mladík z Kacanov a oznámil četníkům nález spoutaného muže nedaleko silnice u kacanovské kapličky.

Na místo vzdálené něco málo přes dva kilometry se spolu s oznamovatelem vydal vrchní strážmistr Ziegler, který si pouze zběžně prohlédl interier vozidla a s ničín nemanipuloval, aby neporušil stopy zanechané pachatelem násilného činu.

Mrtvola mladého muže byla spoutána na rukou i nohou a okolo krku měla zdrhnutý provaz. Na hlavě byla zřejmá, řada úderů nějakým tupým předmětem. Vrchnímu strážmistrovi bylo jasné, že se nemohlo jednat o čin jednoho pachatele.

K ohledání mrtvoly bylo u okresního soudu v Turnově vyžádáno vyslání soudní komise. Spolu se soudní komisí přijel na místo i okresní četnický velitel a zároveň na místo dorazilo i motorové kolo mladoboleslavské pátrací stanice.

Kapitán výkonný Urban sdělil, že v uvedeném vozidle byli dle svědků spatřeni kromě jeho řidiče dva mladíci ve věku 18 – 20 let. Pachatelé za jízdy zřejmě napadli řidiče škrcením přes hlavu přehozeným provazem a údery do zadní části hlavy.

Při ohledání vozidla bylo štábním strážmistrem Josefem Dragounem z pátračky zjištěno, že vozidlu došel benzin, což bylo hlavním důvodem jeho odstavení.

Soudní lékaři při prováděné soudní pitvě konstatovali v zadní části hlavy 11 ran tupým předmětem, ty však neměly za následek mužovu smrt. Tu způsobil provaz omotaný kolem krku, který měl za následek zlomení jazylky.

Pachatelé po napadení tělo ještě zřejmě žijícího šoféra vyložili u kapličky a pro jistotu jej ještě spoutali na rukou a nohou. Poté odjeli a když zjistili, že kromě poškození pneumatiky došlo i palivo, tak vozidlo opustili a utekli.

 K zavražděnému šoféru bylo zjištěno, že Václav Hronovský byl 21 roků starý, byl synem chalupníka z Opočenské Královy Lhoty a pracoval u svého strýce Němečka autodopravce v Turnově.

Turnovským četníkům se podařilo zjistit, že nájemcem vozidla byl 16 roků starý Jaroslav Pavlíček, a ještě za jízdy po městě k nim přisedl o rok starší Otto Košek. Pavlíček byl vyučen brusičem drahokamů a žil u svých rodičů v nedalekých Ohrazenicích. Košek pracoval v Turnově jako číšník a bydlel v Mašově.

Jelikož se ani jednoho z mladíků nepodařilo četnictvu doma zastihnout, bylo po nich pátracím oběžníkem vyhlášeno pátrání pro všechny četnické stanice a pátrací stanice v Čechách.

Původní domněnka, že oba mladíci prchají do Pardubic k Pavlíčkově strýci se šetřením pardubického četnictva nepotvrdila.

Za účelem rychlého dopadení hledaných mladíků se okresní četnický velitel kapitán výkonný Urban rozhodl vyhlásit pátrání pomocí veřejného tisku. 

V úterním večerním vydání Národních listů byl dne 8. září 1931 uveřejněn na straně 2 článek s názvem Po stopě vrahů šoféra Hronovského a podtitulem Zločin 16 letého a 17 letého, který uváděl podrobný popis obou důvodně podezřelých mladíků. K 16 roků starému Jaroslavu Pavlíčkovi bylo uvedeno, že je malé postavy a zrzavých vlasů, oblečen do černých proužkovaných kalhot, světle hnědého kabátu a fialové košile a na hlavě má světlou čepici. K 17 roků starému Koškovi bylo uvedeno, že je asi 162 centimetrů vysoký, slabé postavy a podlouhlého obličeje a světlých vlasů. Na sobě má černý číšnický smoking. Na hlavě má buď sportovní čepici nebo čepici šoférskou, která nebyla u mrtvoly nalezena. Šaty obou mladíků mohou být potřísněny krví.

Pátrajícímu četnictvu se v polovině týdne dostala informace, že hledaní vrazi prchli na jižní Moravu, a z tohoto důvodu byly pátrací oběžníky rozeslány na všechny četnické stanice a pátrací stanice v zemi Moravskoslezské.

Ve čtvrtek 10. září 1931 byli na základě informací v tisku a usilovného pátrání četnictva Košek s Pavlíčkem dopadeni v Litomyšli. Na jejich oděvech byly nalezeny zaprané skvrny od krve. Okamžitě byli četnickou eskortou dopraveni do vazby okresního soudu v Turnově.

Po provedení výslechů kapitánem výkonným Urbanem a velitelem mladoboleslavské pátrací stanice vrchním strážmistrem Josefem Ulmanem a následně provedené rekonstrukci spáchání činu byli oba mladíci dodáni do vazby krajského soudu v Mladé Boleslavi. Při výslechu prováděném četnictvem nejevili Košek ani Pavlíček sebemenší známky lítosti nad spáchaným činem a jeho obětí.

Paradoxem bylo, že dnem 1. října 1931 nabyl účinnosti zákon č. 48/1931 Sbírky zákonů a nařízení, o trestním soudnictví nad mládeží, ze dne 11. března 1931, podle něhož byla vražda Václava Hronovského, nazvána proviněním. Otto Košek a Jaroslav Pavlíček totiž spáchali čin v mladistvém věku a zločin spáchaný nedospělou osobou, na který je trestním zákonem stanoven trest smrti, je v případě nedospělého pachatele řešen ochrannou výchovou nebo umístěním v léčebném ústavě.

Obálka knihy Četnická abeceda

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Ve středu 1. února 1928 byl na šestimužovou četnickou stanici v okresním městě Velké Meziříčí na Moravě ohlášen nález těla místní výměnkářky Kobylkové ve studně náležející k jejich domku.

Na místo se ihned osobně odebral velitel četnické stanice vrchní strážmistr František Potrusil v doprovodu strážmistrů Václava Cahy a Arnošta Matala.

Po příchodu četnické hlídky do nedaleké usedlosti bylo od přítomných sousedů zjištěno, že tělo 76 roků staré výměnkářky Anny Kobylkové bylo jejím sousedem, řeznickým pomocníkem, který šel koním do studny pro vodu, nalezeno ve studni malého sklípku náležejícího k její usedlosti. Tělo objevil až poté, co se nemohl se džberem dostat do vody. To stálo ve vodě hluboké necelé tři metry. Jelikož bylo ženino tělo ještě teplé, bylo přivolanými sousedy vytaženo z vody a byly na něm činěny oživovací pokusy. Vzhledem k tomu, že oživovací pokusy nebyly úspěšné, vyrozuměli o případu četnictvo.

Jelikož podle nálezcem těla popsané polohy těla, které stálo ve vodě a hlava byla násilně vstrčena pod prkénko, které čnělo přes vodní hladinu, se dalo předpokládat, že smrt výměnkářky nenastala nešťastnou náhodou, nýbrž sebevraždou nebo násilným způsobem.

Z toho důvodu byl zpět do četnických kasáren odeslán strážmistr Caha, aby o případu vyrozuměl místní okresní soud se žádostí o vyslání soudní komise a aby zároveň vyžádal příjezd nedávno zřízené pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Jihlavě, která měla s místními četnickými stanicemi spolupůsobit při každém větším trestném činu.

První na místo dorazilo ze třicetpět kilometrů vzdálené Jihlavy motorové kolo pátračky, které přivezlo její vedoucí sílu vrchního strážmistra Františka Waldhanse.

Vrchní strážmistr Waldhans po nahlášení doposud zjištěných informací od vrchního strážmistra Potrusila a po shlédnutí situace na místě činu odeslal řidiče strážmistra Josefa Kokeše zpět do Jihlavy, aby přivezl na místo strážmistra Aloise Průžu se služebním psem Zentou.

Mezitím strážmistr František Bařinka z pátrací stanice vyfotografoval místo nálezu ženina těla i tělo samotné a pořídil náčrtek situace na místě.     

Hlídka pátrací stanice se služebním psem na motorovém kole

Služební pes Zenta uvedený svým pánem strážmistrem Průžou u studny ve sklípku, aby vyhledal stopu, tuto vypracoval rovnou k synovi zemřelé, Dominiku Kozovi, který stál poblíž mezi přítomnými obyvateli města.

K dotyčnému bylo od vrchního strážmistra Potrusila sděleno, že Koza je majitelem nedávno zakoupeného místního hostince v ulici na Karlově. Kromě toho o něm bylo místním četníkům známo, že je násilné a prchlivé povahy, a že dokonce byl v minulosti pro násilný delikt již jednou soudně trestán.

Po příchodu soudní komise bylo provedeno soudní ohledání těla zemřelé, při kterém nebyly nalezeny žádné zjevné stopy násilí. Tělo bylo následně dopraveno do márnice místního hřbitova.

Kromě toho bylo od sousedů zjištěno, že zemřelá si jim opakovaně stěžovala na špatné zacházení ze strany jejího syna.

To byl již dostatek indicií k tomu, aby byl Jan Koza zatčen jako důvodně podezřelý z násilné smrti své matky a byl dodán do vyšetřovací vazby do věznice místního okresního soudu. Jakýkoliv podíl na matčině smrti však Koza popíral.

Ve čtvrtek dopoledne proběhla soudní pitva, jíž byli přítomni i vrchní strážmistři Waldhans a Potrusil. Na těle zemřelé bylo nalezeno několik krevních podlitin, přičemž některé z nich byly staršího data.

Tím bylo nepochybné, že Anna Kobylková zemřela násilnou smrtí, a nikoliv nešťastnou náhodou, ani že nespáchala sebevraždu.

 Vyšetřováním místních četníků bylo dále zjištěno, že výměnkářka bydlela sama ve vlastním domku. Poté, co její syn zakoupil jeden z místních hostinců, tak opakovaně na matku naléhal, aby svůj dům prodala, čemuž se ona bránila. V okolí bylo známo, že Koza má se svojí matkou dlouhodobě neshody, že s ní hrubě zachází a ona z něho tudíž měla strach. Anna Kobylková již dvakrát ovdověla a často se oddávala požívání alkoholu.

Od jedné ze sousedek bylo dokonce zjištěno, že v neděli, když byla Kobylková na půdě, spatřila svého syna, jak se potají vloudil do sklípku a ona na půdě čekala téměř dvě hodiny, než syn sklípek opustil.

Po dlouhém křížovém výslechu vedeném vrchními strážmistry Waldhansem a Potrusilem se pod tíhou řady indicií Koza k násilnému odstranění svojí matky přiznal. Následně byl dopraven do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Jihlavě.

Uvedený případ byl prvním úspěšným výkon jihlavské pátrací stanice. Pátrací stanice byly zřízeny dnem 1. ledna 1928 u okresních četnických velitelství v sídlech krajských soudů. V celé republice jich bylo zřízeno pouze čtyřicet.

Obálka knihy Četnické podpovídky

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, nedávno vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Štábní strážmistr Václav Ondráček a strážmistr Antonín Mareček ze třímužové četnické stanice Libuň měli velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Antonínem Lešňákem na neděli 1. června 1930 předepsánu celodenní služební obchůzku staničního služebního obvodu.

Trojice četníků před stanicí

Když odpoledne po opuštění obce Cidlina procházeli k ní náležející osadou Březky, byli jedním místním hospodářem pozváni na kávu a čerstvou bublaninu s višněmi, kterých se ten rok urodilo až běda.

Jelikož neúplatnost patří mezi hlavní ctnosti četníka, snažil se velitel hlídky štábní strážmistr Ondráček nabídku pohoštění odmítnout. To se mu však dařilo pouze do okamžiku, kdy se dozvěděl, že bublaninu pekla slečna dcera. Slečna Tonička se totiž panu štábnímu strážmistrovi velmi líbila a bylo tudíž nemyslitelné dát jí košem.

Po chvíli však oba četníci zjistili, že pozvání na kávu bylo pouze záminkou. Hospodář totiž měl pro pány četníky důvěrné sdělení.

Obcí se totiž povídalo, že před nějakou dobou proběhla rodinná hádka u Škaloudových, při níž měla ze strany místní chalupnice Marty Škaloudové na adresu její švagrové Anny Jandové zaznít slova: „Já jsem svého muže neoběsila ani nezabila, jako ty!“.

Po projednání záležitosti s velitelem četnické stanice se hned druhý den vydal štábní strážmistr Ondráček se strážmistrem Marečkem opět do Cidliny, tentokrát za účelem návštěvy obecního starosty. Zde zjistili vše potřebné.

Domkář Václav Škaloud žije v osadě Březky se svojí manželkou Martou, rozenou Jandovou a spolu s nimi žije ve společné domácnosti i Škaloudova matka. Švagrová Škaloudové vdova Anna Jandová žije v obci Bystřice v politickém okrese Jičín, odkud Škaloudová pochází a odkud se do Březky přivdala.

Od kolegů z četnické stanice Libáň v politickém okrese Jičín, do jejichž staničního služebního obvodu Bystřice spadá, byly k Anně Jandové zjištěny velmi zajímavé informace.

 Případem se začal velmi podrobně zabývat velitel libáňské četnické stanice vrchní strážmistr František Medlík, který nejen že prostudoval veškeré záznamy uložené ve spisovně četnické stanice, nýbrž i spisy uložené u okresního soudu v Libáni, ale také vyzpovídal bystřického obecního starostu a řadu obyvatel obce.

Vdova Jandová již několik let hospodaří v chalupě po svém manželu s dělnicí Barborou Zemancovou. Chalupa s číslem popisným 19, ke které patří dvacet korců dobrých polí patří rodině Jandových od nepaměti. V roce 1913 převzal chalupu od svých rodičů nejstarší syn František Janda, který se krátce před tím oženil s Annou Škaloudovou z osady Březky patřící k obci Cidlina nedaleko Libuně. Současně se vdávala i sestra Františka Jandy, která se provdala za bratrova švagra Václava Škalouda, domkáře z Březky.

Jandova mladá manželka Anna, která do manželství nepřinesla téměř žádné věno, velmi těžce snášela, že výlučným vlastníkem chalupy je pouze její manžel. To bylo důvodem hádek a manželských nesvárů, které nastaly záhy po svatbě. Těm učinila přítrž až Velká válka, neboť Janda byl odveden na vojnu a krátce poté padl v Rusku do zajetí. Domů se vrátil až koncem roku 1918. Během jeho nepřítomnosti vedla chalupu neomezeně Anna Jandová, což skončilo manželovým návratem domů. Ještě v době manželovy nepřítomnosti přijala Jandová za služku Růženu Ouhrabkovou z Chuchelné u Semil.

Ouhrabková pochází z rodiny, která požívá velmi špatné pověsti, neboť její otec byl osobou opakovaně hledanou četnictvem a soudy. Za různé přestupky, přečiny a zločiny si mimo jiné odpykal v Kartouzské trestnici trest 12letého těžkého žaláře.

Kromě Ouhrabkové sloužila v chalupě u Jandových také starší žena Barbora Zemancová.

Janda se po návratu domů z lítosti nad rozháranými domácími poměry oddal alkoholu a když nenalezl štěstí u svojí manželky, navázal intimní poměr se služkou Růženou Ouhrabkovou, která toho náležitě využívala. František Janda se již v dané situaci nikdy nestal pravým pánem své chalupy.

Jednoho dne na konci měsíce dubna roku 1919 se v noci ozval na špýchaře, nacházejícím se na druhé straně dvora patřícího k chalupě, šramot. Jandová do špýcharu poslala svého manžela, s tím, že jsou tam určitě zloději. Jandovi se sice do tmy nechtělo, ale nakonec se podvolil manželčinu naléhání. U špýcharu byl Janda neznámým pachatelem udeřen do hlavy. Jediné, co byl schopen četníkům uvést bylo, že se jednalo o muže vysoké postavy oděného v plátěných šatech. Později měl četníkům vyslovit podezření na svého švagra Václava Škalouda.

Po této události se již tak špatné poměry v domácnosti ještě více zhoršily. Podle sousedů si jim prý Janda stěžoval, že nedostával včas najíst, dokonce mu byl odměřován i chleba. Dokonce mu bylo po požití jídla několikrát nevolno a zvracel.

Jelikož se Janda začal obávat o svůj život, tak od konce dubna 1919 spával na špýcharu, a přitom si k ruce nebo k noze vázal provaz od dveří, aby byl probuzen v případě, že by jej chtěl někdo přepadnout.

V neděli 31. srpna 1919 dopoledne koupili Jandovi od souseda Ferdinanda Konůpka hříbě a Janda se večer v místním hostinci těšil, jak s ním bude již na podzim pěkně jezdit. Okolo 11. hodiny večerní zašel Janda k sousedu Knížkovi, u něhož vždy, když se vracel později z hostince, spával, klepal na jeho okno a žádal, aby ho nechali v jejich chalupě zase přespat. Důvodem odmítnutí ze strany Knížkových bylo, že nechtěli mít s Jandovou mrzutosti, a proto musel Janda jít spát domů.

Ráno následujícího dne, v pondělí 1. září 1919, byl služkou Ouhrabkovou nalezen Janda oběšený na jabloni před stodolou.

Soudní komise, která se dostavila od okresního soudu v Libáni se po odříznutí oběšence údajně podivovala nad nápadnou dvojitou smyčkou a dvěma dolíky pod větví, na které tělo viselo. Dokonce byla vyslovena domněnka, že zde byl postaven žebřík. Rovněž tak zajímavé bylo umístění špalku, na který měl před svým oběšením Janda vystoupit. Ten stál údajně v otavě, ač by podle dobrozdání znalců musel být houpáním oběšencova těla jistě povalen. Ačkoliv se lékaři provádějící ohledání těla mrtvého rozcházeli v názorech, nakonec zvítězil názor, že František Janda spáchal sebevraždu.

Krátce po pohřbu hlas lidu ukazoval na „sebevrahovy“ příbuzné a jeho manželku jako na pachatele vraždy. Dodnes se prý v Bystřici mezi lidmi hovoří o bouřlivých scénách, které se odehrávaly při Jandově pohřbu. Kdy někteří rozčílení občané volali. „Hoďte ji za ním do té díry taky!“ – „Ta potvora mu to udělala“ a podobně. Rozjitřený dav šel do pohřbu za Jandovou a jejími příbuzným až do chalupy.

Záhada Jandovy smrti tedy zůstala doposud nevyřešena a roky se vznášela nad Bystřicí doslova jako stín.

Vdova zůstala po Jandově smrti sama se dvěma dcerami, přičemž mladší z nich bylo teprve pět měsíců. Krátce poté vystrojila Růženě Ouhrabské a jejímu milému Františku Housovi hlučnou veselku. Manželé se sice ihned po svatbě odstěhovali do Semil, avšak velmi často přijížděli do Bystřice a odváželi si odtud aprovisaci a snad i peníze.

Od roku 1927 hospodařila Anna Jandová v chalupě spolu s dělnicí Barbarou Zemancovou.         

S doposud zjištěnými informacemi velitel libuňské četnické stanice vrchní strážmistr Lešňák seznámil vedoucí sílu pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Jičíně vrchního strážmistra Františka Baumruka.

Vzhledem k důvodnému podezření ze zavraždění chalupníka Františka Jandy byla v sobotu 7. června 1930 zatčena v Bystřici jeho žena Anna Jandová a v Březce byl zatčen i Václav Škaloud. Následující den, v neděli 8. června 1930 byli v Semilech zatčeni manželé Růžena Housová a její manžel, tiskař látek František Housa.

Všichni zatčení byli dodáni do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Jičíně. Zde se Anna Jandová při křížovém výslechu vedeném vrchním strážmistrem Baumrukem z jičínské pátračky za přítomnosti velitele libáňské četnické stanice vrchního strážmistra Medlíka přiznala, že v noci z 31. srpna na 1. září 1919 byl její manžel František Janda Růženou Ouhrabkovou, nyní provdanou Housovou a jejím manželem Františkem Housou na její žádost zavražděn.

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnické historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

Na Nový rok 1935 byla kutnohorská pátrací stanice vyžádána okresním četnickým velitelem v Humpolci vrchním strážmistrem Josefem Wimmerem k právě udanému, poněkud zapeklitému případu. Podrobnosti budou sděleny až osobně na místě.

Telefonický požadavek na výjezd pátračky přebíral coby pohotovostní četník štábní strážmistr Král. Ačkoliv mu vůbec nerozuměl, okamžitě zatelefonoval vrchnímu strážmistru Eidlpesovi, neboť se jednalo o požadavek samotného okresního četnického velitele, což nebývá obvyklé.

 Velitel pátračky se po vyřízení vzkazu domníval, zdali nejde o opožděný silvestrovský žert. Proto raději osobně zavolal na humpolecké okresní četnické velitelství. Ne, nejedná se o žert a přítomnost pánů z pátračky je skutečně nezbytná.

Automobil řízený štábním strážmistrem Králem vezl do Humpolce velitele pátračky a dále strážmistry Vašíčka a Cimburu.

Autohlídka pátračky po příjezdu do Humpolce

V kanceláři okresního četnického velitele byl dále přítomen velitel četnické stanice v Herálci vrchní strážmistr Rudolf Kořínek. Vrchní strážmistr Wimmer všem přítomným sdělil okolnosti případu.

Dnešního dne ráno se na četnickou stanici v Humpolci dostavil jistý Kučera-Czisingar a oznámil, že Boženě Stanglerové z nedaleké Věže, jde o život. Její švagr, známý šlechtic a velkostatkář Robert Stangler má zájem připravit ji o život. Případ byl okamžitě oznámen okresnímu četnickému veliteli.

Velitel četnické stanice v Herálci, do jejíhož staničního obvodu obec Věž patří, k osobě Roberta Stanglera uvedl, že do obce přišel počátkem roku 1908, kdy koupil zadlužený místní statek, jehož součástí je i zámek. Ihned po zakoupení začal zámek rekonstruovat. V obci je velmi oblíben, neboť mimo jiné zřídil soukromou elektrárnu a obyvatelé obce z ní mohou odebírat elektrický proud za poplatek 5 Kč z jedné žárovky. Kromě toho podporuje místní školu a tělocvičenou jednotu Orel. Jedná se o čestného a v širokém okolí velice váženého muže a dobrodince.

Udání jednoho šlechtice druhým však četnictvo nemůže brát na lehkou váhu. Vrchní strážmistr Wimmer osobně vyslýchal oznamovatele, který opakovaně tvrdil o vážném nebezpečí, které hrozí slečně Boženě Stanglerové.

V první řadě bylo nutno zajistit ochranu ohrožené Boženy Stanglerové. Ta byla automobilem pátrací stanice přivezena do humpoleckých četnických kasáren. Při výslechu uvedla, že zná Jiřího Kučeru-Czisingara, jež je šlechtickým levobočkem a který se snaží ucházet o její přízeň. Ona však nemá o tohoto muže zájem a dala mu to opakovaně najevo. Na adresu svého švagra uvedla, že spolu mají jisté neshody ohledně majetkových záležitostí, které však blíže nehodlala rozvádět.

Při opakovaném výslechu Kučera-Czisingar uvedl, že velkostatkář Stangler najal v minulosti pro zločin trestaného Josefa Stechra, aby zprovodil ze světa jeho švagrovou, která usiluje o bezpracné získání jeho poctivě získaného rozsáhlého majetku.

Nyní četnicvtu nezbývalo než vyslechnout k věci samotného velkostatkáře Stanglera. Ten po předvolání na okresní četnické velitelství při výslechu potvrdil, že má jisté neshody se svojí švagrovou Boženou ve věcech majetkových a ve vztahu k osobám, s nimiž navazuje intimní vztahy. Popřel však, že by se kdy setkal s nějakým Josefem Stechrem.  

Jelikož se jednalo o tvrzení proti tvrzení, byl velkostatkář Stangler zatčen pro podezření ze spáchání zločinu svádění k násilnému odstranění svojí švagrové Boženy Stanglerové a byl dodán do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Uvedený zásah četnictva byl obyvateli obce Věž, ale i celého humpolecka přijat se značnou nevolí.

Na druhé straně tato senzace okamžitě zaplnila stránky novin a časopisů, kde se však objevovaly převážně názory o nevinnosti zatčeného a na jeho obhajobu.

Po Josefu Stechrovi, který byl v minulosti trestán 12 roků trvajícím těžkým žalářem pro zločin zabití, bylo kutnohorskou pátračkou vvyhlášeno pátrání.

Při jednom z dalších výslechů Kučera-Czisingar před vyšetřujícím soudcem přiznal, že křivě nařknul velkostatkáře Stanglera. Na svoji obhajobu pouze uvedl, že jej k věci navedl jeho dobrý známý, jehož jméno v obavách o svůj život nemůže uvést. Poté, co se celá věc stala předmětem vyšetřování a došlo k zatčení velkostatkáře Stanglera, ho prý chtěl tento známý zastřelit. Jméno dotyčného na opakovaný dotaz vyšetřujícího soudce však odmítl udat. Z tohoto důvodu byl Jiří Kučera-Czisingar zatčen a umístěn do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Robert Stangler byl na základě výsledků vyšetřování případu propuštěn 17. ledna 1935 o páté hodině odpolední z vazby.

Novinový titulek Velkostatkář Stangler nevinně nařčen

Počátkem února 1935 zastavilo státní zastupitelství v Kutné Hoře trestní řízení proti velkostatkáři Robertu Stanglerovi.

Následně byl propuštěn z vazby i Jiří Kučera-Czisingar a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin křivého obvinění a klamání úřadů.  

Vrchní strážmistr Eidlpes se domníval, že hlavním motivem jednání hochštaplera Kučera-Czisingara byla snaha o bezpracné získání peněz z majetku velkostatkáře Stanglera, známého v širokém okolí nejen svým majetkem, ale i dobročinností.

 To se potvrdilo i výslechem vypátraného Josefa Stechra, s nímž se Kučera-Czisingar setkal ve vězení, když byl trestán za podvod.

I s takovouto blamáží se může četnictvo setkat při výkonu pátrací služby. Budiž tento případ poškození ctihodného občana a dobrodince výstrahou do budoucna, apeloval v rámci pokračovacího výcviku na podřízené vrchní strážmistr Eidlpes.    

 

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již zcela rozebrána, avšak existuje i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz, www.palmknihy.cz nebo www.mwegaknihy.cz, případně je občas k dostání v antikvariátech.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý a Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Vrchní strážmistr Jaroslav Krupka vedoucí síla pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Báňskej Bystrici dal k lepšímu případ, kterým se zabývala jím řízená pátračka od svého zřízení na počátku roku 1928.

Tehdy měly všechny četnické stanice ve staničním služebním obvodu pátrací stanice za úkol zpracovat a zaslat přehledy činů z jejich vlastních staničních služebních obvodů, jejichž pachatelé zůstali nevypátráni.

Z obdržených přehledů bylo zřejmé, že v širokém okolí Báňské Bystrice řádí již dlouhou dobu velmi nebezpečná banda lupičů, která má na svědomí řadu těžkých zločinů, několika loupežnými vraždami počínaje přes řadu odvážných loupeží až po nekonečné množství krádeží, zejména krádeží vloupáním.

 

Kancelářský pomocník pátrací stanice

Přes veškerou snahu se pátračce dlouhou dobu nedařilo přijít lupičské bandě na stopu. Přispěla k tomu, ostatně jako v řadě případů, až náhoda.

Na konci října roku 1929 se četnická stanice Predajná v soudním okrese Brezno nad Hronom dozvěděla, že bača Ondrej Lupták ze salaše nedaleko Nemecké u Brusny nosí loveckou pušku bez dovolení a že si také velmi rád zapytlačí.

Proto velitel četnické stanice z Predajné vyslal na uvedenou salaš dvoučlennou četnickou hlídku, aby u bači Luptáka provedla domovní prohlídku.

Poté co se dvojice strážmistrů doslova vyškrábala k vysoko položené salaši, zastihli zde baču, který byl příchodem četníků zjevně překvapen a pouze se značnou nevolí vedl pány žandáry do svého příbytku.

Jaképak bylo překvapení obou strážmistrů, když po krátké chvíli našli v salaši ne jednu loveckou pušku, ale velké množství zbraní, včetně pušek vojenských a k tomu obrovskou zásobu nábojů.

Tím pádem bylo četníkům naprosto jasné, že nejde o obyčejného pytláka, jak se původně domnívali a kterých je v okolí ostatně velké množství.

Při ihned provedeném přísném výslechu se zaskočený bača Lupták po delší době zapírání přiznal, že je vůdcem velké bandy „horných chlapcov“, která byla po dlouhý čas postrachem širokého okolí.

V návaznosti na to byl Ondrej Lupták prohlášen za zatčeného a dodán do vazby u okresního soudu Brezno nad Hronom.

Hned druhý den se případem začala zabývat báňskobystrická pátračka a Ondrej Lupták byl dopraven do vazby ke státnímu zastupitelství v Báňské Bystrici.

Až zde se vrchnímu strážmistru Krupkovi přiznal, že se osobně účastnil velkých loupežných výprav a také, že před lety zavraždil hermaneckého baču.

Naprosto však odmítal vyzradit jména jednotlivých členů své bandy. Nezapíral svoji vlastní trestnou činnost a údajně si pamatuje pouze to, co on sám dělal, ale o svých společnících a jimi spáchaných trestných činech zatvrzele mlčel.

To už byla práce pro pátračku a jejího nově přiděleného kancelářského pomocníka, který úzce spolupracoval s jednotlivými četnickými stanicemi, které vedly v patrnosti případy, o nichž se dalo s určitostí předpokládat, že je má na svědomí právě Luptákova lupičská banda.

Trvalo to více než jeden měsíc, než se podařilo zjistit, vypátrat, zatknout, a hlavně usvědčit z jejich trestné činnosti všechny členy Luptákovy bandy a zbavit tak kraj zlopověstných „horných chlapcov“.

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V jídelně zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze v Karmelitské ulici číslo 388 se vpodvečer Štědrého dne roku 1928 sešlo osmnáct začínajících četníků, toho času posluchačů školy pro výcvik četníků na zkoušku.

Vánoce ve škole četníků na zkoušku v Praze

Kromě důkladného úklidu celých kasáren se četníci věnovali ustrojení vánočního stromečku a přípravě slavnostní tabule ke Štědrovečerní večeři. Jako každoročně trávil se svými žáky Štědrý večer některý z pánů instruktorů. Tentokrát vyšla řada na instruktora a třídního učitele, nadporučíka výkonného Karla Pokorného. Ve snaze navodit co nejvíce atmosféru Vánoc, podávala se k večeři klasická vánoční krmě, rybí polévka, smažený kapr a bramborový salát s majonésou.

Je třeba, aby se novopečení četníci smířili s tím, že nebudou moci pokaždé být na Štedrý večer se svými blízkými, ale budou to právě oni, kdo bude bdít nad pokojným a klidným průběhem vánočních svátků ostatních občanů.

Nadporučík výkonný Pokorný považoval za svoji povinnost, strávit ještě nějaký čas po večeři se svými chlapci. Ostatně rodina byla již jeho četnickému údělu přivyklá. A tak se namísto obvyklého rozbalování vánočních dárků u stolu rozvinula příjemná debata nad sklenicí vína.

Je třeba připomenout, že četnická správa již v průběhu roku 1928 nadělila výkonným četníkům pěkné dary. Po deseti letech od vzniku samostatného československého státu byly opětovně do výzbroje četnictva zavedeny služební přilby a služební šavle. Jednalo se o dva artefakty, charakterizující četnictvo po celou dobu jeho existence za monarchie, které výkonní četníci s radostí po vzniku samostaného státu odložili. A tak se svezla řeč na nepraktickou výzbroj, která má bezesporu za následek sníženou pohyblivost a obratnost četníka při pronásledování přestupců zákona.

Instruktor Karel Pokorný, který začínal svoji kariéru u c. k. četnictva ještě před rokem 1900, začal vyprávět o svých četnických začátcích. Je pravdou, že on ještě nosíval bílé letní kalhoty, které byly pro výkonnou službu velmi nepraktické. A v počátcích četnictva dokonce četníci nosili těžký soukenný plášť stočený a nošený přes levé rameno a prsa, nazývaný bandalír.

Četník Karel Pokorný v roce 1903

Vzhledem k tomu, že byla ke slavnostní večeři rybí polévka a smažená ryba, začal instruktor svým žákům vyprávět případ, který se udál ješte za monarchie, když působil jako podřízený četník na četnické stanici Zbraslavice v politickém okrese Kutná Hora.

Ve zbraslavickém staničním obvodě tehdy řádil náruživý rybář a milovník pstruhů, nádeník Josef Heřmánek z obce Hranice. Trvalo to hezkou řadu služeb, které četník Pokorný strávil při postřížce na pytláka. Nejednou jej přitom prozradily právě bílé četnické letní kalhoty. A tak se pojednou uchýlil ke lsti. Do křoví na břehu Spáleného rybníka, k němuž chodil Heřmánek s oblibou pytlačit, umístil svoje staré bílé letní kalhoty vycpané senem a nastražil je tak, aby to vypadalo, že ve křoví číhá četník. Sám se ukryl ve křoví na břehu u nedalekého Starého rybníka a čekal zde na svoji kořist.

 Již zdáli viděl, jak si přicházející pytlák Heřmánek všiml domnělého číhajícího četníka u Spáleného rybníka a tak pokračoval k odvrácenému břehu sousedního Starého rybníka. Zde jej četník Pokorný po dvou hodinách pozorování zatkl i s patnácti ulovenými pstruhy. Ryby v hodnotě 15 korun byly přestupci zákona odejmuty a on sám byl udán pro přestupek krádeže okresnímu soudu v Kutné Hoře. Ani uložený měsíční trest vězení však Josefa Heřmánka neodradil od pytlačení. Z toho je zřejmá občasná marnost úsilí vynakládaného strážci zákona.

Poté se nadporučík výkonný Karel Pokorný rozloučil a odebral se ke své rodině. Četnický dorost pak až do půlnoci pokračoval v rozpravě o tom, co je čeká po absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku a hlavně poté, až se stanou definitivními četníky. Někteří z přítomných si vzhledem k nemožnosti uzavřít sňatek po dobu čtyř let od vtupu do četnického sboru mohli nechat zdát o ženském objetí, jiní zas snili o své budoucí četnické kariéře.

             

Pohlednice Četníkův Štědrý večer

 

RYBÍ POLÉVKA

Rozpočet: vnitřnosti z kapra, 10 dkg tuku, kořenová zelenina, cibule, celý pepř, bobkový list, tymián, hladká mouka, 4 lžíce octa, sůl a žemle.

Předpis: Svaříme litr vody s octem a se solí, dáme do ní očištěné vnitřnosti z kapra a necháme 15 minut vařit. Poté vnitřnosti vyndáme a přilijeme další litr vroucí vody. Do hrnce přidáme cibuli, několik kuliček pepře, bobkový list a tymián a vše vaříme dalších 15 minut. Přitom na tuku do hněda usmažíme jemně nakrájenou zeleninu a zaprášíme ji hladkou moukou, kterou necháme zasmahnout a vše pak dáme do vařící se polévky. Po 15 minutách vaření hotovou polévku přecedíme a dáme do ní rozkrájené vnitřnosti z kapra. Podáváme ji s osmaženou na kostky nakrájenou žemlí.   

 

SMAŽENÝ KAPR

Rozpočet: kapr, hladká mouka, 2 vejce, strouhaná žemle, máslo a sůl.

Předpis: Kapr se naporcuje na kousky, maso se řádně vypere a osuší. Poté se osolí a nechá 30 minut odležet. Následně se maso omočí v mouce, v rozšlehaných vejcích a ve strouhanané žemli a nechá se dalších 15 minut odležet. Smaží se na másle do světlehněda.

 

BRAMBOROVÝ SALÁT S MAJONÉSOU

Rozpočet: 1 kg brambor, 2 cibule, 2 okurky naložené na kyselo, 2 vejce, sůl pepř, ocet a majonésa. 

Předpis: Brambory uvaříme a ještě teplé oloupeme. Po vychladnutí je rozkrájíme na úhledné kostičky. Přidáme na jemno nakrájené cibule, okurky a na malé kousky rozkrájená na tvrdo uvařená vejce. To vše smícháme a dochutíme solí, pepřem a trochou octa. Vyrobený salát přelijeme majonésou.

 

Obálka knihy Četnická kuchařka

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická Kuchařka, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již zcela rozebrána, avšak existuje i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz, www.palmknihy.cz nebo www.mwegaknihy.cz, případně je občas k dostání v antikvariátech.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

 

 

 

Štábní strážmistr Albert Pernica z četnické stanice Kyjov ve stejnojmenném politickém okrese v sobotu 20. prosince 1941 ráno odcházel do služby. Čekala jej pouze kancelářská práce a tento den mu proto služba končila již ve 14 hodin. Dohodl se tedy se svojí manželkou, že mu přijde naproti do četnických kasáren a poté se půjdou projít.

Paní Pernicová, při vidině romantické procházky s manželem, požádala babičku, aby pohlídala jejich syny, že chtějí být s Bertem chvilku sami. Mimo jiné je třeba dohodnout, co chlapcům koupí pod stromeček. Však je již nejvyšší čas.

Jakoby to manželům Pernicovým někdo nepřál, začalo po jedné hodině hustě pršet se sněhem. Přesto paní Pernicová, již před druhou očekávala svého manžela před budovou četnických kasáren.

Jelikož chodil štábní strážmistr Pernica do služby již z domova ve služebním stejnokroji, musel být ozbrojen dle služební instrukce alespoň poboční zbraní. Než chodit s bodákem natož se šavlí, chodil pan štábní ozbrojen služební pistolí.

Po letmém polibku se do sebe manželé zavěsili a vydali se i přes nepřízeň počasí procházkou do aleje. Dříve, než si vůbec stačili vzájemně sdělit, co každý dopoledne dělal, zaregistroval štábní strážmistr Pernica kolem procházet muže, jehož sice neznal, ale který se mu zdál povědomý.

Na procházce

Celé dopoledne totiž do knih pátrání přepisoval vyhlášená pátrání z policejních věstníků a vyškrtával v nich pátrání již odvolaná. V momentě si vzpomenul, že tvář patří několikrát trestanému zloději a podvodníku Antonínu Olejníčkovi z Brna, po kterém je pátráno, jelikož porušoval povinnosti vyplývající mu z uloženého policejního dohledu.

Vykročil tedy muži v ústrety a s úsměvem na tváři, jej oslovil, zdali není pan Olejníček z Brna. Paní Pernicová, se domnívala, že se jedná o nějakého manželova známého.

Muž se nejprve zarazil, zbledl a krátce nato přiznal, že je skutečně Antonín Olejníček z Brna.

Četníkem byl již vážným a důrazným hlasem vyzván, aby jej následoval na četnickou stanici. Manželce bylo jasné, že je romantická procházka u konce. To jí záhy potvrdil manžel, který ji požádal, aby šla domů napřed, že přijde, jakmile to bude možné. Toto rčení je všem četnickým manželkám velmi dobře známé, a proto se ani nesnažila dát najevo svojí nevoli.

Na četnické stanici bylo podle pátrací relace vyhlášené policejním ředitelstvím v Brně potvrzeno, že se skutečně jedná o již dvanáctkrát pro podvody a krádeže trestaného Antonína Olejníčka, který byl původně vyučen knoflíkářem, avšak své řemeslo, před více než dvaceti lety pověsil na hřebík. Potuloval se krajem, a přitom páchal různé krádeže a podvody. Jednou to byla lovecká puška, jindy šaty či maso ze zabíjačky. Svými podvody byl schopen připravit člověka i o střechu nad hlavou. Dokonce podvedl Dělnickou úrazovou pojišťovnu o 933 K 80 hal. Poté co si odpykal trest tříletého těžkého žaláře, byl dán brněnským policejním ředitelstvím pod policejní dohled.

Porušování podmínek policejního dohledu byl důvod k dodání Antonína Olejníčka do vazby okresního soudu v Kyjově. Až v pondělí dopoledne byl eskortován k brněnskému soudu na Cejl. Po odpykání trestu jistě bude následovat umístění do robotárny, kde bude mít jistě možnost vrátit se k řemeslu, kterému byl vyučen.

Štábní strážmistr se vrátil domů až pozdě večer. Jeho manželka, aby zahnala špatnou náladu ze zkažené procházky, dala se do výroby čokoládových figurek na stromeček, které mají jejich chlapci moc rádi a manželovi upekla jeho zamilované vanilkové rohlíčky. Udělala jich více, aby mohl donést i kolegům do četnických kasáren.

Když pán domu při vstupu do bytu ucítil vůni právě dopečených vanilkových rohlíčků, věděl, že se zlobou manželky to tentokrát nebude až tak zlé. O opaku se přesvědčil v okamžiku, když chtěl byť jediný, ten rozlomený, ochutnat. To mu bylo dovoleno až po rozbalení dárků. V tom okamžiku došlo i na čokoládové figurky ze stromku. 

Četnické vánoce 1941

 

ČOKOLÁDOVÉ FIGURKY NA STROMEČEK

Rozpočet: 50 dkg tuku Ceres, 12 dkg cukru moučka, 12 dkg kakaa a vanilka.

Předpis: V nádobě ponořené v horké vodní lázni rozpustíme tuk Ceres, v němž rozmícháme cukr, kakao a rozdrcenou vanilku. Vzniklou čokoládovou hmotu plníme do formiček, které dáme do sněhu ztuhnout. Ztuhlé tvary zabalíme do staniolu a věšíme na vánoční stromeček.

Vánoční ozdoby Ceres – Visan

 

VANILKOVÉ ROHLÍČKY

Rozpočet: 14 dkg mouky, 10 dkg margarínu, 4 dkg cukru, 5 dkg strouhaných vlašských ořechů a vanilkový cukr na obalení

Předpis: Smícháme mouku s cukrem a strouhanými ořechy a přidáním margarínu vytvoříme těsto. Těsto necháme v chladu asi hodinu odležet a poté z něho uděláme kousky o velikosti ořechu. Tyto se rukama vyválejí na způsob rohlíčků, které se ohnou. Pečí se na plechu na mírném ohni, aby zůstaly skoro bílé. Ještě teplé se obalí ve vanilkovém cukru.

 

Obálka knihy Četnická kuchařka

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická Kuchařka, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již zcela rozebrána, avšak existuje i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz, www.palmknihy.cz nebo www.mwegaknihy.cz, případně je občas k dostání v antikvariátech.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.