Rubrika: HANČINY POVÍDKY

Už jako dítě jsem odmítala návštěvy hradů a zámků a rozhodně jsem si nehrála na princezny. Víc jsem fandila hloupému Honzovi než princům. Proč to tak bylo, to jsem si vysvětlit neuměla a moji rodiče už vůbec ne.  Ale protože jinak jsem byla normální holka, která se dobře učila, nikdo to neřešil. Alespoň do té doby, než se mnou začala mlátit puberta.  

Banda z naší střední občas vyrazila na víkend trampovat. Většinou se přespávalo pod širým nebem, někde pod ochrannými zdmi zřícenin. A to byl pro mě kámen úrazu. Hrozně moc jsem s nimi chtěla jet, ale vždycky mi za krk sedl divný strach a já zůstala doma. Nakonec mě přestali zvát a prostě jezdili beze mne. Štvalo mě to, ale do maturity jsem strach nepřekonala.

Po střední jsme se rozprchli do světa. I já se odstěhovala 100 kilometrů z rodného hnízda. Našla jsem si malý útulný byteček a začala si budovat kariéru v krajském městě. Ve volném čase jsem běhala v městských parcích a tam jsem potkala Honzu. Padli jsme si do oka a brzy jsme běhali ve dvojici. Společný rok uběhl jako mžik.

„Vlasti, co kdybychom na víkend vyrazili na výlet? V sobotu bude první máj. Znáš to – lásky čas – tak abychom si to trochu ozvláštnili a neběhali jen po městě.“ Mrkl na mě Honza, když jsme se vraceli z jednoho společného joggingu.

Překvapil mě, ale, proč ne? S úsměvem jsem souhlasila a na rozloučenou mu dala velkou pusu. 

V pátek mi zavolal, kde se sejdeme a doporučil mi vzít si spacák, protože se vrátíme až v neděli. Kam chce jet neřekl. Prý překvápko. Trochu mě zamrazilo v zátylku, ale hodila jsem to za hlavu. Nejsem už přece malá holka!

Sobotní ráno bylo jako malované. Nastoupili jsme do malého motoráčku a usadili se u okénka. Vláček se brzy zaplnil, ale nám dvěma to nevadilo. Bylo nám spolu krásně. Když

Honza zavelel „vystupovat“, se smíchem jsem zasalutovala a s jeho pomocí seskočila z vlaku. Před námi stálo mrňavé nádražíčko a všude kolem se rozprostíraly lesy. Nádraží v zemi lesních elfů. Za krk mi znovu skočil ten podivný strach, ale ještě něco. Měla jsem pocit, že to místo znám. Můj úsměv zmizel a já vyrazila po jedné ze dvou polních cest, aniž by mi Honza řekl, kam zamíříme. Překvapeně se pustil za mnou, skoro mi nestačil. Zhruba po třech kilometrech se před námi otevřelo údolíčko, ve kterém bylo rozeseto pár domků. A naproti nad údolím se tyčil kopec, na jehož vrcholu trůnily zbytky jakéhosi hradu. Náhle jsem nemohla dýchat. Honza se na mě překvapeně podíval a starostlivě mě objal. „Trochu jsi v tom teple přepískla začátek, Vlasti. Víš co? V té vesničce má být hospůdka. Zajdeme tam, dáme si limču, něco k jídlu a pak můžeme vyrazit a někde se utáboříme.“

„Kde chceš tábořit?“ Vysoukala jsem ze sebe přiškrceně.

„No, říkal jsem si, že ta zřícenina je děsně romantická. A taky tam budeme chránění. Ještě tam jsou slušně zachovalé zdi, kde se můžeme schovat před ranní rosou. Byl jsem si to omrknout.“

Jak říct milovanému klukovi, že tam s ním (ani s nikým jiným) jít nechci? Zatím mě nic nenapadalo, takže jsem se poslušně nechala dovést do hospůdky. Ta byla jako z jiných časů. Jídlo bylo jako od babičky. Moc dobré a nešizené. A domácí šeříková limonáda byla přímo opojná. V slunečních paprscích, které dopadaly na náš stůl oknem, se růžová tekutina blyštěla a jiskřila. A pak se náhle slunce schovalo za mrak.

„Ajaj!“ To vypadá na první jarní bouřku!“ Podíval se hostinský starostlivě nejdříve z okna a potom na nás dva. „Tady bývají hodně divoké jarní bouřky. A nejhorší ty prvomájové. Pokud vám můžu radit, raději se vraťte dalším vlakem domů.“

Honza se nespokojeně zavrtěl. „Ale, však nejsme z cukru. Cesta na zříceninu vede skoro celou dobu lesem a tam už se schováme.“

„Na zříceninu?!“ Hostinský se pokřižoval. Pak si přisedl k našemu stolu, zadíval se na mě a začal vyprávět pověst, která se měla vázat k hradu a lidem v podhradí.

Je to už velmi velmi dávno, kdy zřícenina byla ještě pevným hradem. To mohutné sídlo občas měnilo své majitele, ale poslední hradní pán byl krutý lapka. Jen tak pro pobavení občas sjel do podhradí a většinou to na zdraví, a někdy na životě, odnesl některý z poddaných. Jednou, po úspěšném lupu, se zase rozhodl vylepšit si den ve vísce pod hradem. Na návsi on a jeho banda uviděli mladého chasníka, který se zrovna rozloučil se svou milou. Hradnímu pánovi se chtivě blýsklo v očích. Tu dívku musí ještě dnes mít! Pobídl koně a za okamžik ho zarazil přímo před vesnickým děvčetem, které se už nestihlo schovat do chalupy.

„Na mém hradě bude dnes večer slavnost a já chci, abych tam obsluhovala mé hosty.“ S tím k dívce natáhl ruku. „Jsem nesmírně laskavý a dovezu tě tam na mém koni hned. Pojď!“ 

V tu chvíli se vedle děvčete objevil chasník, chytil třesoucí se dívku za ruku a nebojácně se na pána podíval.

„Nezlobte se, pane. Ale Květuška nemůže dnes nikam jet, máme po ohláškách a nesluší se, aby byla takto sama mezi neznámými muži celou noc.“

Hradní pán vztekle zkřivil rty. „Po ohláškách? To rychle napravím!“ A než se kdokoliv nadál, vytasil meč a mládenci rozťal hlavu. Pak hrubě popadl zoufalou dívku, hodil si její tělo přes koňský hřbet a obrátil se ke svému hradu. Byli zhruba v půli kopce, když se nebe zatáhlo, spustil se prudký liják a zaharašil první hrom. A pak už to šlo ráz naráz. Blesky křižovaly oblohu jako o závod a koně pod bandity se splašili. Kůň krutého hradního pána podklouzl a svalil se na bok. Dívce se naštěstí nic nestalo. Okamžitě využila, že jí její únosce nedrží a vběhla mezi stromy. Běžela jako šílená, každou chvíli upadla, ale nedbala na bolest. Bohužel brzy uslyšela vzteklý hlas hradního pána, který se pustil do jejího stíhání. Sebrala všechny své síly, které ještě našla a přidala. Snad, když doběhne na náves do kostela, důstojný pán ji ochrání! Ale běda! Ve tmě běžela špatným směrem a opravdu v poslední chvíli zastavila na kraji hlubokého jezírka. Nestačila ani promyslet, co si počít dál, když se za ní ozval zlý smích krutého pána. Květuška zavřela oči a … a skočila do chladné náruče ledové vody. Zloduch zařval vzteky a v bezmoci zvedl ruku s napřaženým mečem. V tu chvíli nebe ozářil největší blesk, sjel přes meč přímo do katana a na místě ho zabil. Zlodějská cháska rozkradla, co na hradě bylo a rozutekla se do světa. A hrad od té doby jen chátrá a chátrá. Ale říká se, že když nad krajem zuří bouře, duch zlotřilého pána divoce jezdí po lese a zabije každého, koho potká.

Hostinský zmlkl, ale nespouštěl ze mě starostlivý pohled. Také Honza se na mě podíval.

„Pověst je to poutavá, ale jsme dospělí lidi. Nebudeme se bát pohádek, že ne?“

Celý ten pochmurný příběh měl na mě hodně podivný vliv. Měla jsem pocit, že konečně můžu cosi starého uzavřít. K naprostému zděšení hodného pana hostinského jsem se zvedla a kývla na Honzu. „Tak jdeme, ať se stihneme schovat pod stromy.“

Byli jsme zhruba v půli kopce, když obloha naprosto ztemněla a proťal jí první blesk. Ten jako by vydal povel dešti. Nejdříve pokusně spadlo pár těžkých kapek, aby je vzápětí následovala naprostá potopa. Přes liják nebylo téměř nic vidět a přes bouřku slyšet, a přesto jsme se oba jako na povel zastavili. V té bouři zaznělo koňské zaržání a před námi se zjevila temná silueta na koni. Přísahala bych, že v místě očí žhnuly dva ohnivé uhlíky a ruka se zvedala do výšky. Ta ruka třímala dlouhý meč, který se vzápětí začal snášet na Honzovu hlavu. Prudce jsem do Honzy strčila. Nečekal to, takže se svalil z cesty a zastavil v křoví. Já uskočila na druhou stranu a postavila se proti tomu zjevení.

„Tak dost! Tvoje doba už je dávno pryč! Přestaň trápit nevinné! Já … já ti odpouštím.“  Řvala jsem do bouřky a připadala si jako naprostý cvok. Přízrak byl najednou pryč a jen na místě, kde před tím stál Honza, ležel vyvrácený strom. Podala jsem Honzovi větev, aby se v tom bahýnku vyškrábal na cestu. Na zříceninu to bylo blíž než zpátky do vsi, takže jsme vyklopýtali na vrchol kopce a úplně vyřízení zalezli do jedné zachovalejší kobky. Chvíli jsme mlčky popadali dech a přemýšleli o tom, co jsme viděli (nebo neviděli?). Najednou si Honza rozpačitě odkašlal a pak chvíli prohrabával batoh, aby nakonec vytáhl nějakou malou krabičku.

„Vlasti, já si to přestavoval ve všech možných i nemožných situacích, ale takhle fakt ne. Ale teď o to víc vím, že ty jsi ta pravá jediná. Prosím, vzala by sis mě za muže?“ Klekl si přede mnou a z té malé krabičky vyjmul krásný prstýnek s drobným kamínkem. Prudce jsem Honzu objala, až mlasklo bahno, kterým jsme byli oba obalení, a pak jsem kývla. „Pro Honzy jsem měla od malička slabost. Takže ANO.“

Když ležíte v nemocnici, čas se příšerně vleče. Nemůžete se dočkat, až uplyne ta nezbytně nutná doba pobytu a vy budete moci za sebou zavřít dveře a utéct do útulného domova. Jsou ale lidé, pro které je každá další minuta darem a také vědí, že z lůžka, na kterém leží, už domů cesta nepovede. Lidé jako já …
První dny jsem skoro pořád brečela. Ale nemoc nastoupila k útoku velmi razantně a brzy se mé dny i noci – díky utišujícím lékům – propadly do polosnů.
Dětství jsem neměla nic moc. Táta se rád napil a pak nás i mámu vždycky seřezal. Možná proto jsem nebyla schopná si najít pořádného partnera. Jo, nakonec jsem se vdala, ale můj manžel se, svým chováním, mému otci velmi nápadně podobal. Nešetřil mě ani když jsem byla těhotná. Po jednom z výprasků jsem potratila. A další dítě už jsem pak mít nemohla. Rozvedl se se mnou, že prý jsem jalová kráva. No, pro mě to vlastně byla výhra.
Mužům jsem se pak už vyhýbala, ale to, že nemohu mít dítě, mě velmi trápilo. Zapojila jsem se do pomoci dětem v nouzi. Naplňovalo mě to.
Jednou jsem se nachomýtla k ošklivému případu. Jeli jsme pro holčičku, kterou unesl její otec. Otec, který ji dřív týral. Soud rozhodl, že se s dcerkou může vídat jen za přítomnosti sociálního pracovníka. Ale on se rozhodl dítě unést. Policie ho celkem brzy vypátrala, ale on začal vyhrožovat, že dítě podřízne. Protože jsem historii rodiny znala, povolali mě na místo.
No, nevím, jestli udělali dobře, ale já se rozhodla vzít všechno ihned do své režie. Až zpětně jsem si uvědomila, jak to bylo hloupé. Prostě jsem se bez varování vrhla do domu a než mě kdo stačil zadržet, byla jsem u dveří bytu a vřískala na toho chlapa, ať mě okamžitě pustí dovnitř. Tohle nejspíš naprosto nikdo nečekal, ten násilník rozhodne ne. Jeho násilnické sklony převládly a on pustil dcerku a vyrazil mě ztrestat. Stihl mi jednu pořádnou vrazit, ale pak už ho zpacifikovali policisté.
K ošetření mě tehdy odvezl jeden z nich. Počertech krásný mužský. A světe, div se! Nějak nenápadně jsme se začali scházet. Úžasně jsme si rozuměli. On byl vdovec. Jeho žena zahynula při autonehodě. Nechala jsem si ukázat její fotografii. Byla to opravdová kráska. Naprosto jsem nechápala, proč si teď vybral mě. Byla jsem vždy tuctová ženská, trochu při těle. Přes to jsme si úžasně rozuměli. Nestyděl mě doprovázet na akce a já viděla, že mi ho ženské závidí. Konečně jsem se cítila šťastná.
A pak přišla rutinní lékařská prohlídka, která všechno změnila. Lékař mi s vážnou tváří tichým hlasem oznámil krutou diagnózu. Já z toho pochopila jediné – na světě už mě toho moc nečeká.
Ten večer jsem domů přišla jako mátoha. Až na poslední chvíli jsem si uvědomila, že máme jít na večeři. Můj milý chtěl asi něco slavit. Přišel pro mě s velkou kyticí, ale když viděl můj
výraz, hned měl starost, co mi je. Nemohla jsem mu to říct. Alespoň ne hned. Sama jsem to ještě nepobrala.
Posadil mě starostlivě do křesla a objednal večeři domů. Ta jeho starostlivost byla jako balzám. Nejspíš jsem začala vypadat lépe. Muž mých snů přede mnou poklekl, vzal jednu mou ruku a navlékl mi krásný prsten. „Je mi s tebou nádherně. Přál bych si, abys byla mou ženou, pokud budeš chtít. Řekneš ano?“
Začala jsem tak hrozně brečet, že jsem chvíli nemohla promluvit. Nic bych si nepřála víc a kdyby se mě zeptal včera, skočila bych mu do náruče a křičela ANO ANO ANO! Jenže dnes není včera. Příliš ho miluji. Nemohu dopustit, aby znovu cítil tu bolest ze ztráty. Takže když jsem konečně našla hlas, vypadlo ze mne kruté NE. „Ne, nemůžu se stát tvojí manželkou. Ty jsi úžasný muž, mám tě moc ráda a vím, že si zasloužíš něco lepšího. Někoho lepšího. Bylo to fajn, bylo to krásné, ale měli bychom to ukončit. Já … „ každým svým dalším slovem jsem drtila své srdce na prach.
Nikdy nezapomenu na jeho pohled. Pohled plný zmatku, bolesti, možná tam byl i hněv. To už nezjistím. Poprosila jsem ho, aby odešel a zapomněl na mě. Jistě, bude ho to chvíli bolet, ale takový krásný chlap nezůstane dlouho sám. A zaslouží si i potomka. Vrátila jsem mu prsten a pak odešel, jak jsem žádala.
Kdykoliv si na ten večer vzpomenu, nevidím přes slzy. Ale vím, že už to nebude dlouho trvat. Cítím, že konec už je velmi blízko …
Nevím, zda už to všechno skončilo, ale ještě cítím bolest, slyším přístroje, na které jsem napojená, tak jak je možné, že u mé postele sedí ON?! V jeho očích vidím slzy.
„Prosím, promiň, že jsem přišel až teď. Já nevěděl … Mělas mi to říct, lásko. Na mých citech by to nic nezměnilo. Já … řekl jsem to jednou a řeknu to znovu. Byl bych šťastný, kdybys chtěla být mou ženou. Ale pokud i teď řekneš ne, budu to respektovat. Nechci na tebe dělat nátlak a …“
„Ano.“ Vydechla jsem a z oka mi skanula osamělá slza.
…
S posledním výdechem tiše zaznělo její ano. Ano do věčnosti.

Byla to poslední autogramiáda v roce. Ani se mi nechtělo věřit, že už se mi podařilo vydat desátou knihu. A co víc, knihu velmi úspěšnou. Po všech těch hubených letech jsem se konečně prosadila. Knihy byly mým životem. Nejdřív jsem je hltala jako čtenář, psát jsem začala už jako teenagerka. Ale k první vydané knize to bylo ještě tehdy nesmírně daleko. Nikdy nezapomenu na dlouhé roky odmítání ve všech vydavatelstvích. Nebyla jsem celebrita ani politik, takže proč by měl mít někdo zájem o to, co napíšu, že?

Nyní jsem si s tichou radostí užívala to zadostiučinění. Měla jsem dokonce agenta. A právě on ke mně teď spěchal s očima dokořán a snad i s otevřenou pusou.

„Co se děje, Adame?“ Usmála jsem se na něho a pokynula mu, aby se posadil na židli vedle mě.

„Tomu neuvěříš!“ Zajíkl se. „Víš, jak jsem ti říkal, že tvoje poslední kniha vyjde i v zahraničí, že jo?“ Nejspíš ani nevnímal mé pokývnutí a překotně pokračoval. „Ten anglický překlad je super. Zájem projevili i v USA. A kdyby jen o knihu! Prý, jestli bys měla zájem o zfilmování příběhu! To je bomba!“

Teď jsem na moment přišla o dech i já. Cože? Slyšela jsem dobře? Adamův výraz ale mluvil za vše. Věděla jsem, že o tomhle by nežertoval. Pevně jsem ho objala a v očích se mi zaleskly slzy radosti.

Lidé, kteří přicházeli na autogramiádu, po nás zvědavě pokukovali. Musela jsem zachovat dekórum. Rychle jsem si otřela oči a pustila svého agenta. „Rozebereme to po autogramiádě. A děkuju za skvělou zprávu.“ Adam radostně zakýval a uvolnil židli mému nakladateli.

Beseda se docela natáhla, ale byla jsem jako ve snách a nevadilo mi to. Kniha byla na pultech dva týdny a už za tu dobu se jí prodalo obrovské množství. O zájmu svědčila i fronta příznivců čekajících na můj podpis.

Ruka už mě docela bolela, ale přesto jsem nezapomínala na úsměv pro každého fanouška. To platilo i v případě staršího muže, který stál přede mnou a podával mi otevřenou knihu k podpisu. „Pro koho to bude?“ Zeptala jsem se s úsměvem. „Pro mě.“ Broukl a nespouštěl mě z očí. Zvláštní odpověď. „To je hezké, ale to znamená pro koho? Řeknete mi jméno?“

„To jsem se tak změnil?“ Pozorně jsem se na něho podívala. Kolečka v hlavě se točila jako o závod, ale absolutně jsem netušila, kdo tady přede mnou stojí. „Promiňte, já opravdu … známe se ze školy?“

„Ne, ze školy to opravdu není. Muselas být divočejší než jsem si myslel.“

„Prosím?!?!“

Zmocnil se mě zmatek a taky jsem cítila rostoucí naštvání. „Já, pane, nevím, co tady po mně chcete. Za vámi je ještě pořádná fronta lidí, kteří poctivě čekají na autogram, takže mi, prosím, řekněte jméno, které mám do knihy napsat a pak uvolněte místo dalšímu.“

„Petr. Jsem Petr.“

Cosi mě zašimralo v žaludku. Je to TEN Petr? Ten, do kterého jsem byla kdysi dávno zamilovaná, ale který měl spoustu holek kolem a každou z nás využíval? Jasně, že jsme cosi o těch druhých tušily, ale každá z nás si nejspíš myslela, že právě ona bude jeho vyvolenou. Bláznivé mladé holky! I když nebyl žádný prvoplánový krasavec, měl obrovské charisma a s holkama to prostě uměl. Ukecal nás. A pak jsem si jednou myslela, že s ním čekám dítě. Nikdy nezapomenu na jeho reakci: Ale prosím tě, kdoví, s kým to máš. Já určitě nejsem jedinej, s kým spíš …“ Ten postarší muž, který tu teď proti mně stál a potutelně se usmíval, mi ho ale vůbec nepřipomínal. Navíc jsem na tuhle etapu života nevzpomínala nejraději. Vlastně jsem jí tak trochu vymazala z paměti. Evidentně ne dostatečně.  

Rychle jsem naškrábala do jeho knihy věnování a výtisk mu podala. „Ať se líbí.“ Broukla jsem, ale i mně to znělo falešně. Naklonila jsem hlavu k dalšímu čekajícímu a vyslala k němu zářivý úsměv. Petr se trochu neochotně odporoučel. Zbytek autogramiády si ani nepamatuji. Snažila jsem se být srdečná, ale nějak mi to nešlo. Byla jsem ráda, když byli všichni lidé konečně pryč. Adam se na mě ustaraně podíval.

„Vypadáš utahaně. Necháme tu debatu na zítra. Co třeba oběd v jednu hodinu?“

Vděčně jsem kývla, popadla teplý kabát a s úlevou vyšla do studeného zimního večera. Mráz mě rozhodně nezastudil víc než hlas, který se vyloupl z podloubí.

„Zajdeme si někam?“

Stal zase tady. Petr. Chtěla jsem utéct, ale to přece není můj styl. Postavila jsem se čelem k té špatné vzpomínce z minulosti.

„Petře, už mi není dvacet. Já nehodlám tancovat, jak si ty usmyslíš. Kdybych měla tehdy svůj dnešní rozum, ani kolo bych si o tebe neopřela. Nezasloužil sis důvěru ani cit, který jsem vůči tobě cítila.“

Zamračil se. „Nic jsem ti neudělal. Do ničeho jsem tě nikdy nenutil.“

„Pokud vím, oženil ses. Kde je teď tvoje žena?“ 

Ta otázka se mu nelíbila. „Co to s tím má co dělat? Je na zájezdu. Dělá průvodkyni.“

„Aha. Takže ty stále jedeš ve stejných kolejích. Jako ve dvaceti. Žena odjede a ty hledáš povyražení. Nezměnil ses ani trochu. A nedospěl jsi ani trochu. Je mi tě líto, ale u mě jsi na špatné adrese. Už mě, prosím, nekontaktuj. Nemáme si co říct.“ S těmi slovy jsem se otočila a zamířila ke svému autu.

„Dám rozhovor do médií. Jaká jsi byla. Dělají z tebe skoro svatou, tak ať všichni vidí, jaká ve skutečnosti jsi! Tvoje kariéra půjde hopem dolů a svýma knížkama budeš moct akorát ucpávat díry v plotě!“

Jeho slova byla jako bodnutí. Zhluboka jsem se nadechla a ještě jednou se na toho člověka otočila.

„Bylo mi dvacet. To už je dávno. Přiznám klidně, co bude pravda. Ale dobře si to všechno rozmysli. Mně to možná pomůže ještě výš. Nakonec, z toho by mohlo být docela dobré téma na novou knížku. Tak to klidně médiím i podám. Ale nevím, co to udělá s tvojí skomírající kariérou. Jestli se chceš přes moje jméno zviditelnit, dej si pozor. Jsem už hodně jiná. Podrazy neodpouštím. A s ubožákama nediskutuji. Sbohem!“

S těmi slovy jsem tu karikaturu muže opustila. Netuším, co udělá. Je možné, že opravdu osloví média. Ale to budu řešit, až – pokud – to udělá. Teď mám jiné, lepší starosti. Jsem silnější než tehdy. Už se nenechám ponížit. Už ne.  

Došla jsem ke svému autu. Do sněhu na předním skle někdo napsal „děkuji“ a namaloval srdíčko. Usmála jsem se a trochu nerada to vše odstranila. Ten nápis mě ale hřál dál a zůstal v srdci déle než nepříjemný stín z minulosti.

Všechna autorská práva k této povídce jsou vyhrazena a její jakékoli šíření nebo reprodukce bez souhlasu Hany Lajtkepové je zakázáno.

„Maminčin mazánek!“ – „Ale tátu nemá!“
Na drobného chlapce se snášely rány i urážky. Těžko říct, co bolelo víc. Snažil se bojovat, ale přesila byla příliš veliká. Rány však náhle ustaly.
„Koukejte mazat, frackové! Na jednoho si troufáte. To je fakt hrdinství!“
Chlapec stále seděl na zemi a stíral si z obličeje špínu společně s krví, která mu tekla z rozbitého nosu. Svého zachránce dřív ucítil než pořádně uviděl. Byl to bezdomovec, který se nedávno objevil v jejich městě. Chybělo mu oko a – jak si hoch právě všiml – taky měl na pravé noze protézu. Zarostlý muž se k němu váhavě sklonil.
„Jsi v pořádku, Johny?“
Oslovený zapomněl na potlučené tělo a bleskově vyskočil na nohy.
„Odkud znáte moje jméno?“
„No, … ti ´hrdinové´ ho říkali, když se na tebe chystali. Já … nemám rád, když se takoví vytahujou na slabší a …“
„Já nejsem slabší! Jen jsem to nečekal. Ubránil bych se i bez vás.“
Bezdomovec se na chlapce zadíval svým jediným okem. Ten pohled nebyl zlý. Spíš to vypadalo, jako kdyby se mu v něm objevila slza.
„Jděte od mého syna dál!“ Matka se přihnala jako vichřice, strhla k sobě Johnyho a zle se na špinavého muže podívala. Ten jen rychle sklonil hlavu, zvedl dlaně v obranném gestu a začal kulhavě couvat.
„Ještě jednou vás uvidím blízko syna nebo dalších dětí a přísahám, že vás nechám odvézt co nejdál za město. Nevím, proč jste sem přišel, ale my vás tu nechceme. Jděte někam jinam. Tady žijí slušní lidé!“
„Opravdu?“ ozval se chraptivě muž aniž by zvedl hlavu. „Ti vaši slušní lidé mají teda neslušné děti, kteří mlátí slabšího.“
Muž se otočil a kulhal pryč.
Matka několikrát naprázdno otevřela a zase zavřela ústa a pak se podívala na syna, kterého stále pevně držela. „O čem ten špindíra mluví?“
Johny si rukávem utřel nos. Krev mu už netekla. Sláva. Opatrně popotáhl a pak jen nerad špitl. „On mě… zachránil.“
Domů došli mlčky. Teprve večer se matka k odpolednímu incidentu vrátila. Johny jí vše řekl a zakončil otázkou, která ji vždy bodla do srdce, protože neuměla odpovědět.
„Mami, kde je táta? Já už si na něj ani nepamatuju. Říkala jsi, že je voják, hrdina, ale proč se nevrátí k nám domů?“
„Já to nevím, zlatíčko. Věř mi, kdybych uměla dělat zázraky, přivedla bych ti tátu domů. Taky mi moc chybí.“
Před spaním se Johny zadíval do tmy za oknem. Zázraky neexistují. Prý se dějí o Vánocích, ale on tomu nevěří. Každý rok mají u stolu přichystaný třetí talíř, ale nikdy nikdo nepřijde. Všechno je to hloupost.
Týdny ubíhaly. Slunné podzimní dny vystřídaly plískanice, které se jednoho dne změnily v chumelenici a mráz. Johny si uvědomil, že už hrozně dlouho neviděl toho bezdomovce. Co když zmrzl? Tenkrát mu ani nepoděkoval a uvnitř se kvůli tomu trápil. Když mu skončila škola dřív a věděl, že máma je ještě v práci, vybral ve skříni teplý svetr a kalhoty, které tam matka po jeho otci stále schovávala. Nacpal věci do batohu a vydal se do městečka hledat svého zachránce. Už se stmívalo a věděl, že by se měl hodně rychle vrátit domů, když muže konečně uviděl. Seděl stulený blízko železničního mostu a vypadalo to, že nevnímá nic kolem sebe. Snad není mrtvý?!
Johny zahnal strach a rozběhl se k nehybné postavě. Už byl téměř u ní, když se bezdomovec náhle narovnal a vytáhl nůž. Jakmile ale spatřil vylekaného hocha, rychle zbraň schoval.
„Promiň, promiň. Nechtěl jsem tě vylekat. Ale občas se musím bránit a …“
Chlapec před něj beze slova vysypal obsah batohu. Oba dva chvíli nespustili zrak z malé hromádky. „To… to je pro mě?“
Johny konečně našel řeč. „Chtěl jsem jen poděkovat za … za tamto … tenkrát. A taky,“ kluk náhle dostal nápad. Slova se mu hrnula z úst a on je ani nechtěl zastavit. –„taky, jsem si říkal, že byste s náma mohl být na Štědrý večer. Vždycky tam máme talíř pro třetího. Jenže byste se musel umejt, abyste tak nesmrděl. A taky se líp oblíct. Tohle je po tátovi. Mohlo by vám to bejt. Tady je adresa.“ Vytrhl ze zápisníku první stranu se svou adresou, otočil se na patě upaloval pryč.
„Hej, hochu, a co tvoje matka? Copak ona není proti?“ Volal za ním překvapený muž.
„Není.“ Houkl Johny a raději se neohlížel, aby ten člověk neviděl, že lže.
Po téhle příhodě to vypadalo, že se čas úplně zbláznil a začal někam hrozně pospíchat. Johny přemýšlel, jak to mámě říct, ale než něco vymyslel, probudil se do Štědrého dne. Hlavu měl prázdnou, nic nevymyslel, lhát nechtěl. Počká do večera, třeba ten bezdomovec ani nepřijde. Koneckonců, za celou dobu ho ani jednou nepotkal. Třeba si jen vzal věci a odešel z městečka.
Johny měl Štědrý den rád. Od rána s maminkou něco připravovali a vždycky se hodně nasmáli. Ten den byl prostě jejich. Když se ale za oknem začalo smrákat a maminka začala slavnostně prostírat, hoch znervózněl. A co víc, máma tentokrát připravila jen dva talíře!
„Mami, a co třetí talíř pro hosta?“ ozval se přiškrceně.
Zkoumavě a trochu smutně se na něj podívala. „Už jsi velký kluk, Johny. A myslela jsem, že jsme si to vše už dříve vyříkali. Nebudeme si lhát do kapsy. Budeme tady jen my dva. Třetí talíř není nutný.“
„Ale to je přece tradice, maminko. A navíc jsou vánoce. To se dějí i zázraky!“ Slyšela v synově hlase náznak paniky. To nebylo dobré znamení. Co se to děje? Co …
Ať už se chtěla zeptat na cokoli, nestihla to. Myšlenky jí přetrhl zvuk domovního zvonku. Tázavě se podívala na chlapce, který stál u prázdného místa stolu a byl bledý jako stěna.
Rychle sundala zástěru a rázně vykročila ke dveřím. Johny se kolem ní náhle bleskově prosmýkl a byl u dveří první. Trhl s nimi a otevřel je dokořán. Na prahu stál vysoký muž. Měl na sobě svetr a kalhoty, které dal Johny bezdomovci, ale tenhle člověk nebyl zarostlý ani špinavý. I když, nu, ano, měl jen jedno oko a …
„Johne!“ Chlapec nadskočil leknutím. Rychle se ohlédl na mámu. Řekla přece jeho jméno, ale … ale nespouštěla oči z příchozího a po tvářích se jí začaly koulet slzy jako hrachy. A pak se nečekanému hostu vrhla kolem krku. Stiskl ji v náručí a i jemu skanula slza. Johny stál pár kroků od nich a nich nechápal. Dokonce cítil, že se začíná zlobit. V tu chvíli se na něj jeho matka konečně podívala, setřela si slzy a natáhla k němu ruku. Váhavě jí podal svou a ona ho jemně přitáhla.
„Tvůj táta se vrátil, Johny. Zázraky se přece jen dějí.“

Bledý měsíc se skryl za tmavým mrakem. Rázem nastala neproniknutelná tma, která vše pohlcovala.
Zdálo se, že zdusila i veškeré zvuky.
Veldan se odvážil zvednout hlavu a rozhlédl se. Nic. Kdyby měl zavřené oči, viděl by totéž – černočernou tmu. Věděl, že teď nemůže svůj úkryt opustit. Krajina byla brázděna hlubokými roklemi a bezednými močály. Doufal jen, že se museli zastavit i jeho pronásledovatelé – nenávistní Darvanghové.
Nikdo nevěděl odkud a proč přišli do jejich města. Ale všem bylo jasné, že přišlo zlo. Brali si, co jim nepatřilo, zabili každého, kdo se jim vzepřel. Velice brzy se sami zvolili do čela města a nastolili svůj temný řád. Pokud se nějaké ženě narodil chlapec, bez zrnka lítosti ho zavraždili. Do svých opevněných sídel si odváželi dívky, které už nikdo nikdy nespatřil. A dokázali věci, které obyčejný smrtelník nedokázal. Vládli černou magií a dvakrát do roka pořádali děsivé rituály. Zrovna pozítří měl opět nastat jeden z těch prokletých dnů.
Darvanghové si před každým rituálem vybírali mezi lidmi tři pomocníky. Odvedli je do svého sídla – a pak je už nikdy nikdo nespatřil. Lidé říkali, že to nebyli pomocníci, ale oběti démonům.
A dnes si vybrali Veldana. Do této chvíle s nimi všichni odešli pokorně – zlomení, vyděšení a mlčenliví odsouzenci. Možná proto byli ti zlořečenci neopatrní. Veldan totiž pocítil hněv a touhu žít, a ve chvíli, kdy konvoj s odsouzenci míjel skalnatý sráz, seskočil dolů. Věděl dobře, co dělá. Zrovna tohle místo důvěrně znal. Už jako kluk si zde s ostatními hrával. Mnohokrát se radoval z vítězství nad ostatními v té nejtěžší disciplíně – slezení zrádné skaliny v co nejkratším čase. Znal důvěrně každý výstupek i plošinu. A taky věděl, že tam za ním s koňmi nemohou. Než vše objedou, dostane se do Parandového lesa. Do lesa, kam se bojí vjet i Darvanghové.
Je to les temný, hluboký, plný záhad, tajemných zvuků – a také tajemných sil. Veldan neslyšel o nikom, kdo by se z lesa vrátil, pokud byl tak hloupý a vstoupil do něho. Jenže nyní se les jevil mnohem nadějnější než jakékoliv jiné místo v knížectví. U Darvanghů čekala jen smrt, ale co když v lese ne? Mladík bleskově slézal skálu a nad sebou slyšel zlostné výkřiky. Darvanghové se ovšem rychle vzpamatovali a část z nich bleskově vyrazila úzkou stezkou do dna rokle.
Veldan se dal do běhu sotva se dotkl země. Necítil zkrvavené prsty ani rozedřená kolena. Les byl ještě daleko a on nesměl ztratit ani jednu drahocennou vteřinu. V zádech brzy uslyšel své pronásledovatele. Několikrát málem zapadl do močálu, jindy na poslední chvíli zastavil před hlubokou průrvou. Ale to, co zdrželo jeho, zdrželo i Darvanghy.
Konečně doběhl k okraji lesa. A zastavil se. Pocítil hrůzu a náhle nechtěl vstoupit. Černá tma jako kdyby ještě více ztmavla a na vše padl chlad. Vypadalo to, že les žije a že Veldana sledují stovky očí. Mladík se zachvěl a otočil se zády k lesu rozhodnutý najít jinou cestu k záchraně. Našel nenápadnou skalní průrvu. Vmáčkl se dovnitř a doufal, že nebude objeven. Už slyšel údery koňských kopyt. Zadržoval dech a napínal sluch. Kdyby to šlo, zastavil by i své srdce, které mu splašeně bušilo v hrudi. Pronásledovatelé už byli velmi blízko. A pak uslyšel podivný šustivý zvuk. Pochopil, co to je a polil ho ledový pot. Meekainy! Stvůry vyvržené snad samotným peklem sloužily Darvanghům při lovu. Byly velké jen jako lasice, ale díky osmi končetinám nesmírně rychlé. Tělo měly pokryté tvrdými bodavými chlupy, které v případě ohrožení vystřelily na kořist a tlapy vyzbrojené dlouhými zahnutými, jako meč ostrými drápy. Ale snad nejnebezpečnější byly jejich mohutné čelisti v tlamě, kterou dokázaly doširoka otevřít. Na vrcholu hlavy jim plály tři rudé divoké oči. A jedny z těchto očí se objevily kousek od průrvy. Meekaina se olízla, zavětřila a začala se přibližovat k Veldanovu úkrytu.
Pomalu, pomaličku natáhla jednu ze svých odporných nohou a náhle bleskově zasekla dráp do mladíkova lýtka a škubla. Veldan pocítil palčivou bolest, ale podařilo se mu zadržet bolestivý výkřik. Stvůra vyplázla odporný jazyk a olízla čerstvou krev. Slastně přivřela oči – a v tom okamžiku zoufalý Veldan zaútočil ostrým kamenem. Trefil meekainu přímo mezi oči. Ta vykvikla a svalila se na záda.
Mladík na nic nečekal, přeskočil překvapenou příšeru a vrhl se zpátky k lesu.
V tu chvíli se mraky rozestoupily a kraj ozářil bledý měsíc. Les se tyčil pouhých pět kroků od uprchlíka. Ten už se nerozmýšlel a chystal se vrhnout mezi mohutné stromy. Jenže ho dostihla další meekaina a zakousla se mu do nohy.
Veldan sebral zbytek sil a spíše upadl než vběhl mezi první stromy i s bestií zakousnutou do své nohy. Cítil tak ukrutnou bolest, že ho začaly obestírat mrákoty. Zdálo se mu, že slyší hlasy, země kolem něho se lehce houpala a cinkala. Ze stromu nalevo vyšlehlo oslnivé světlo a z meekainy zbyla jen hromádka písku.
Veldan s námahou otevřel oči a spatřil snad jen deset kroků od sebe stát skupinu Darvanghů. Ke svému překvapení nepocítil strach. Pochopil, že oni už mu neublíží. Les je nepustí.
A pak ucítil něco velmi zvláštního. Nohy jako by se mu prodlužovaly a zároveň vrůstaly do země. Bolest zmizela. Darvanghové byli náhle malincí. Překvapeně se rozhlédl a konečně pochopil sílu Parandového lesa. Stál tady – mohutný a silný strom Veldan. Strážce brány, kam zlo nikdy nepronikne.

Na povídku se vztahují autorská práva  Hany Lajtkepové.

Krčila jsem se v křoví a bála se pohnout. Bouřka byla na spadnutí. Horký vzduch se mi tetelil před očima a téměř se nedal dýchat. Všude bylo příšerné sucho a země se nemohla dočkat osvěžujícího deště. Nohy mi začaly dřevěnět a také já jsem se upnula k očekávání deště. Doufala jsem v pořádný slejvák. Takový, který všechno přehluší. Hlavně mé kroky.
Prásk! Nedaleko ode mne praskla suchá větev pod těžkou botou. Začala jsem se třást. Vždyť on mě najde! Je někde blízko. I v tom vedru jsem cítila, jak mi po zádech stéká ledový pot. Strach! V životě jsem takový necítila. Vzduch nabitý elektřinou vibroval a přinášel pachy, kterých by si člověk normálně nevšiml. Najednou jsem cítila kdejakou kytičku, každý strom vydával svou osobitou kořenitou vůni, nedaleko se možná schovával srnec … a pak mne udeřil zápach starého potu. Křečovitě jsem zavřela oči, jako kdyby mne to mohlo ochránit. Jako kdyby mne to mohlo přenést na bezpečné místo. Ach, proč to nejde???!!! Chtěla jsem se jen projít lesem a načerpat energii po únavném týdnu v práci. Co bych teď dala za přehřátou kancelář s přeplněným stolem!
Můj pronásledovatel byl už velmi blízko. A na zem spadly první těžké kapky. Nebudu čekat na silnější déšť, vždyť už mě stejně málem má!
Vyrazila jsem z houští na opačnou stranu od té, kde jsem slyšela prasknout větev. Chci žít! Žít!
Zapomněla jsem na zdřevěnělé nohy. Upadla jsem po pár nešikovných skocích a svalila se na mechový koberec. Chtěla jsem se zvednout, ale v tu chvíli jsem dostala ránu do hlavy a zelený mech zčernal.
„Koukej se probrat, mrcho! Si myslíš, že mi můžeš utíkat? Mně nikdo neuteče! Jenom si mě nasrala!“ Puch starého potu mi vnikl do nosu takovou silou, že mě málem udusil. A v tu chvíli přišla rána. Do tváře. A druhá. Jestli mě praští potřetí, asi mi vymlátí všechny zuby. Nahlas jsem se rozbrečela a k mému údivu další rána nepřišla. Odvážila jsem se otevřít oči. Nade mnou stála noční můra. Chlap jako hora s očima tak krutýma, že jejich pohled bral veškerou naději. Sledoval mě s pohrdlivým úsměškem a pomalu si rozepínal pásek u kalhot. Znovu jsem zavřela oči. Chci být pryč! Chci pryč! Pomoc!!!
Nevím, co jsem čekala, že přijde, ale rozhodně to nebyla rána opaskem přes obličej. Zavyla jsem jako zvíře. Z nebe se spustil očekávaný liják a chladné kapky se mísily s mou horkou krví z rozseknuté kůže.
„Nebudeš zavírat voči, jasný! Jinak ti poslední minuty života tak vokořením, že budeš škemrat, abych to už skončil!!! Rozumíš mi?“
Vůbec netuším, jak se mi podařilo přikývnout. Nestačilo mu to. Opasek zasvištěl a prosekl mi tenké tričko. „Nahlas, mrcho!“
„Rozumím“, zaskuhrala jsem a dusila se pláčem, deštěm, krví a především strachem.
Spokojeně pokýval hlavou a klekl si na můj hrudník. Prasklo to jako před tím, když šlápl na suchou větev, ale teď to nejspíš byla moje žebra. Zalapala jsem po dechu. A s hrůzou pozorovala, jak se jeho opasek zase blíží. Jenže tentokrát žádná rána nedopadla. Můj mučitel téměř hravě obtočil pásek kolem mého krku a přitáhl. Začala jsem se dusit. Povolil. Ale než jsem stačila naplnit plíce, začal svojí hračku zase utahovat. Netrvalo dlouho a ztratila jsem vědomí. Už jen z dálky ke mně zazníval hrubý hlas. „Ještě jsme neskončili, mrcho! Nic jsme si neužili! Koukej se vzbudit! „….
„Nesmíš umřít, prosím! Bojuj! Snaž se!“ V tu chvíli se prudce zablesklo. Konečně bouřka!
„Ztrácíme ji, doktore!“
-„Tak ještě jednou!“ Znovu blesk. „Dýchej, děvče, dýchej! Nevzdávej to!“ Prudce jsem otevřela oči a ztěžka se nadechla. Šlo to lépe než jsem čekala. I když bez bolesti to nebylo. Nade mnou svítilo jasné světlo a sklánělo se několik hlav v rouškách.
„Je zpátky!“ Vydechla jedna hlava a podala sestře defibrilátor.
Nic jsem nechápala. Kde to jsem? Vždyť jsem byla v lese a umírala rukou té zrůdy.
„Slečno, jak se jmenujete?“ Sestřička mě lehce poplácala po tváři. Zřejmě se potřebovala ujistit, že jsem se opravdu probrala.
„Jana. Jana Hvězdová, “ zachraptěla jsem. Tedy, zdravá rozhodně nejsem, to není můj hlas. Sestra starostlivě pohlédla na lékaře. Ten si mě změřil zkoumavým pohledem, ale pak pokrčil rameny a nechal mne odvézt na pokoj.
Napíchli mi jakýsi uklidňující lék, po kterém jsem tvrdě usnula. Prospala jsem asi hodně hodin, ten prožitý stres mi prostě sebral sílu. Když jsem se konečně probrala, seděli kolem mé postele cizí lidé. Starší žena se ke mně vrhla a pevně mě objala.
„Simonko! Prosím, tohle už nikdy nedělej! Máme tě všichni moc rádi. Simonko, prosím, prosím!“ Brečela mi na rameno jako malá holčička a já nic nechápala. Kdo to je? Proč mi říká Simonko? Lehce jsem jí odstrčila.
„Promiňte, asi si mě s někým pletete. Já jsem Jana.“ Sakra! Pořád ten divný hlas … Moje poslední slova slyšel i doktor, který zrovna vešel. Všichni jsme na něho upřeli tázavé pohledy. Jen cosi zašeptal sestře, která ho doprovázela a pak slušně vypoklonkoval ty cizí lidi.
Zběžně mne prohlédl. Neměla jsem zlomená žebra, jen mi bylo hrozně špatně a pálilo mne v krku. Ztěžka jsem polkla.
„Po tom výplachu to bude v krku chvíli citlivé. Co jste vlastně všechno spolykala?“
Spolykala?! Začala jsem dostávat vztek.
„Poslouchejte, já nevím, proč tady na mě hrajete to divadlo. Je mi fakt blbě a nemám náladu. Jsem Jana Hvězdová a chci mluvit se svým přítelem…“
Doktor mi beze slova podal noviny. Na první straně byla moje fotka. A titulek řval velkými písmeny.
„Další oběť lesního vraha!“
Najednou se mi nedostával vzduch. Rychle jsem očima přelétla krátký článek. Psali, že nalezli MOJE mrtvé tělo! Zavražděná Jana Hvězdová!
„Je mi blbě. Musím na záchod!“
Noviny spadly na podlahu. Sebrala jsem všechnu sílu a – ani nevím jak se mi to podařilo – jsem doklopýtala k umyvadlu. Bylo nad ním zrcadlo. Musela jsem se na sebe podívat.
Odraz, který jsem spatřila, mi vyrazil dech. Ze zrcadla se na mě vyděšeně dívala cizí tvář. Nejspíš tvář nějaké Simony, která – na rozdíl ode mne – nechtěla žít. Asi se jí to povedlo, ale co já teď s tím?