V neděli 19. listopadu 1933 se krátce po osmé hodině ranní rozezvučel telefon ve staniční kanceláři četnické pátrací stanice v Kladně. Štábnímu strážmistru Josefu Holoubkovi bylo hned jasné, že tento den asi neděli s kolegy ve službě, na rozdíl od správných křesťanů, držet nebudou, když telefon zvoní hned po ránu.

Zástupce velitele četnické stanice v okresním městě Příbram, praporčík František Procházka, hlásil vyloupení pokladny v místním Hospodářském družstvu, ke kterému došlo pravděpodobně v noci ze soboty. Bylo odcizeno více než dva tisíce korun. Jelikož se budova Hospodářského družstva nachází v městské zástavbě a je obklopena frekventovanými ulicemi, nejsou podmínky pro použití služebního psa. Je požadováno vyslání hlídky pátrací stanice s fotografem k pořízení fotografií a vyhledání a zajištění stop.

Na místo je vyslán služebním automobilem Praga Piccolo řízený strážmistrem Františkem Menclem, fotograf, štábní strážmistr Josef Topič, a velitelem hlídky byl štábní strážmistr Holoubek.

Po příjezdu hlídky pátračky do Příbrami je praporčíkem Procházkou podáno hlášení o doposud provedených úkonech a zjištěných informacích. Pokladník Hospodářského družstva František Mlejnek odcházel z místnosti předchozího dne, tedy v sobotu několik minut po patnácté hodině. V pokladně bylo uloženo 2.540 korun a 60 haléřů. Pachatel vnikl do budovy zadním vchodem. Dveře rozbil v oblasti zámku. Chodbou došel až ke dveřím pokladny chráněným mříží. Zde vytrhl oko s visacím zámkem uzamykajícím mříž a dveře otevřel opět po poškození v oblasti zámků.

Pokladna byla vyloupena z pravé boční strany, vrchní stěna byla roztrhána hasákem po svém obvodu ve tvaru písmene U a byla odehnuta nahoru. Po odstranění popelové výplně byla roztrhána i vnitřní stěna pokladny. V zájmu zachování stop po pachateli místní četnictvo nevstupovalo do místnosti.

Dále se příbramským četníkům od několika osob podařilo zjistit, že v sobotu vpodvečer byl u budovy Hospodářského družstva viděn neznámý muž napadající na levou nohu, který si budovu nápadně prohlížel.

Štábní strážmistr Topič pořídil několik fotografií, na nichž zachytil budovu zvenčí i zevnitř, a pořídil náčrtek s vyznačením pravděpodobného pohybu pachatele či pachatelů.      

Při podrobném ohledání vyloupené pokladny podle stop krve nalezených na ostré hraně roztržené vnitřní stěny štábní strážmistr Holoubek zjistil, že se pachatel při vyndávání peněz poranil na ruce.

Žádné úlomky používaných nástrojů se magnetem ve vysypaném popelu najít nepodařilo. Rovněž tak pachatel po sobě nezanechal žádné otisky prstů ani použitelné stopy své obuvi.

Jediným vodítkem k pachateli byl poněkud zvláštní tvar otvoru v pancíři, který, dá se říci, kopíroval jeho okraje.

Kromě toho se dalo předpokládat, že pachatel, nebo některý z jeho kompliců napadá na levou nohu.

Tím práce hlídky pátrací stanice na místě činu skončila, a proto se hlídka vrátila zpět na Kladno.

Osazenstvo příbramské četnické stanice prověřilo postupně alibi pěti osob ze svého staničního služebního obvodu, které byly v minulosti trestány pro vylupování nedobytných pokladen. Tato činnost však nepřinesla žádného výsledku.

Strážmistr Bohumil Talafous z příbramské četnické stanice zpracoval a připravil k odeslání na okolní četnické stanice pátrací oběžníky s popisem případu, odcizených věcí a s informací o muži napadajícímu na levou nohu spatřeném krátce před činem v blízkosti budovy, v níž k vyloupení pokladny došlo.

V pondělí ráno se případem začal zabývat kancelářský pomocník kladenské pátrací stanice strážmistr František Šulc. Začal ve speciální pátrací evidenci prověřovat všechny evidované „kasaře“, kteří jsou momentálně na svobodě, a dále, kdo z lupičů pokladen, či jejich pomocníků napadá na levou nohu.

Po krátkém hledání strážmistr Šulc zjistil, že v obci Budňany v politickém okrese Hořovice bydlí šestkrát trestaný lupič pokladen František Kovář, který napadá na levou nohu, před lety přeraženou pokladnou, kterou se pokoušel vyloupit. Před třemi měsíci byl propuštěn z mužské trestnice v Plzni na Borech, kde si odpykával poslední trest.

Telefonickým dotazem na četnické stanici Budňany se od jejího velitele, vrchního strážmistra Karla Vaňka, strážmistr Šulc dozvěděl, že se František Kovář zdržuje od svého propuštění z trestnice doma. Dokonce před několika dny byl prověřován na základě dotazu z četnické stanice v Táboře, kde byl kontrolován četnickou hlídkou a zadržen. Poté, co mu nic nebylo prokázáno, musel být propuštěn.

Tím pádem věci dostaly rychlý spád. Telefonicky bylo s příbramskou četnickou stanici dohodnuto, že fotografie Františka Kováře budou spolu s fotografiemi dalších lupičů pokladen a jejich pomocníků předloženy svědkům, kteří v blízkosti budovy Hospodářského družstva viděli neznámého muže napadajícího na levou nohu.

Strážmistr František Reindl na motorovém kole kladenské pátračky přivezl avizované fotografie. V souboru dvanácti fotografií byl oběma svědky za přítomnosti praporčíka Procházky poznán právě František Kovář.

Z toho důvodu byla z Příbrami telefonicky požádána četnická stanice Budňany o skryté střežení Kovářova obydlí do doby příjezdu hlídky pátrací stanice. K jeho zadržení místním četnictvem mělo být přistoupeno pouze v případě, že by odcházel z domova.

Do Budňan téhož dne, pozdě odpoledne vyrazil služební automobil pátračky. Velitelem hlídky byl velitel kladenské pátrací stanice, vrchní strážmistr Antonín Seidler, a jejími členy štábní strážmistr Holoubek a vůdce služebního psa, strážmistr František Mühl, se psem Oderem.

Po příjezdu na místo bylo již tma. V domě bylo ve světnici rozsvíceno. Proto byl dům Kovářových nacházející se na kraji obce u lesa obklíčen a velitel pátračky spolu se štábním strážmistrem zaklepali na vstupní dveře. Místo otevření dveří na klepání se po chvíli otevřelo okno v zadní části budovy a z něho vylezl muž, který rychlou kulhavou chůzí začal utíkat do lesa. Jelikož nereagoval na výzvu ve jménu zákona, aby zastavil, byl strážmistrem Mühlem vyslán služební pes Oder k zadržení utíkajícího muže. Pro Odera bylo splnění pánova pokynu doslova hračkou.

Po chvíli se ozýval z lesa křik muže dostiženého psem a ležícího na zemi. Četníkům bylo hned zřejmé, že se jedná o jimi hledaného kasaře Františka Kováře. Kromě šrámů od zubů služebního psa na levé noze, kterou měl v minulosti zraněnu od pádu pokladny, kterou chtěl v Králově Dvoře vyloupit, měl nad zápěstím pravé ruky zřetelná a relativně čerstvá zranění.

Ta pocházela od ostrých hran vnitřní stěny vyloupené pokladny v Hospodářském družstvu v Příbrami a František Kovář si je způsobil, když rukou, byť v rukavicích, aby nezanechal na místě činu otisky svých prstů, sahal pro v pokladně uložené peníze.

Po ošetření šrámů způsobených služebním psem na Kovářově levé noze povolaným lékařem žijícím v obci, bylo přistoupeno za přítomnosti obecního starosty k jeho výslechu. Ten prováděli vrchní strážmistři Seidler a Vaněk. Kovář stále dokola tvrdil, že v sobotu a v neděli byl po celou dobu, včetně noci, doma a alibi mu dosvědčovala pouze jeho manželka a nikdo jiný. Manželka opakovaně trestaného kasaře však nebyla pro četníky hodnověrnou. Jak si způsobil zranění nad předloktím pravé ruky, to vůbec nebyl schopen vysvětlit.

Jelikož hrozilo nebezpečí, že by Kovářova manželka mohla odstranit důkazy a tím mařit vyšetřování, bylo přistoupeno k provedení domovní prohlídky. Ta bohužel dopadla pro četnictvo fiaskem. Kromě peněžní částky ve výši 125 korun, která samozřejmě nic nedokazovala, nebylo nalezeno nic, co by svědčilo o protizákonné činnosti Kováře a jeho manželky.

František Kovář byl tím pádem na koni a přešel do ofenzívy. Bude si na četnictvo stěžovat pro zranění služebním psem a pro bezdůvodné porušení domovní svobody.  

Mezitím se však strážmistru Mühlovi podařilo uvést služebního psa Odera na stopu, která vedla od domu Kovářových směrem do lesa za domem. Oder vypracoval více než 200 metrů dlouhou stopu vedoucí směrem k vrcholu hory Javorka, pojednou se zastavil a začal v jednom místě hrabat. Po chvíli bylo ve světle strážmistrovy elektrické svítilny vidět, že je v zemi něco zahrabáno. Jednalo se o kus celty, v níž byla zabalena kožená brašna a v ní bylo nalezeno kasařské nářadí. Spolu s ním byly v jedné kapse brašny uloženy přeložené bankovky.    

Proto byl František Kovář zadržen a příslušníky kladenské pátračky eskortován krátce nad ránem k okresnímu soudu v Příbrami.

Nalezená brašna byla odvezena na kladenskou pátrací stanici, kde byla fotografem, štábním strážmistrem Topičem, vyfotografována a následně byly jednotlivé kusy kasařského náčiní prohlédnuty s cílem nalézt a zajistit na nich případné otisky prstů. Štábní strážmistr Topič kromě několika otisků prstů, nalezl na bankovkách několik krevních skvrn, u nichž bylo potvrzeno, že jde o krev lidskou. Celkově se jednalo o 3.600 korun v bankovkách různých nominálních hodnot. Z toho bylo zřejmé, že nejde pouze o peníze odcizené v pokladně Hospodářského družstva v Příbrami.    

Kasařské náčiní a na něm zajištěné otisky prstů byly zaslány do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení se žádostí o porovnání s otisky prstů zločince z povolání Františka Kováře.     

Předpokládaná shoda byla kladenské pátrací stanici z Prahy vrchním strážmistrem Ludvíkem Vochyanem sdělena nejprve telefonicky a následně i ve formě dobrozdání znalce v oboru daktyloskopie.

Vlastnímu náčiní se podrobně věnoval další pracovník, praporčík Ladislav Havlíček, který pomocí mechanoskopie prokázal, že pancíř pokladny příbramského Hospodářského družstva byl roztrhán jedním z hasáků. Podle způsobu vyloupení pokladny a použitého náčiní byl František Kovář usvědčen z vyloupení dalších dvou pokladen v Sezimově Ústí a v Benešově.

Případy spáchané zločincem z povolání Františkem Kovářem zpracované četnickou pátrací stanicí v Kladně ve spolupráci s pražským Ústředním četnickým pátracím oddělením řešil Krajský trestní soud Praha, který mu na celé dva roky znemožnil další vylupování pokladen.  

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

H

HLAS LIDU je výrazem veřejného mínění, či pověsti podezřelého ve veřejnosti. Dojde-li státnímu zástupci pověst o trestném činu, který nesluší vyšetřovati toliko k žádosti nějakého účastníka, je povinen dáti vyslechnouti osoby, jimiž pověst se šířila, sledovati pověst pomocí bezpečnostních úřadů až k samým pramenům a pokud možná se přesvědčiti, zda se na něčem zakládá nebo ne. To samé platí i pro orgány bezpečnostních úřadů, to znamená pro četnictvo. Od pověsti o trestném činu je třeba odlišovati, pokud je někdo označen veřejným hlasem, respektive pokřikem ve významu: „Chyťte ho!“ tedy upozorněním učiněným očitým svědkem. V takovém případě se jedná o takzvané stíhání bezprostředně po skutku samém po přistižení při činu v širším smyslu a četník je oprávněn takovouto podezřelou osobu zaktnouti i bez soudcovského rozkazu. 

Příklad první

Do staničního služebního obvodu třímužové četnické stanice Libáň v politickém okrese Jičín spadala mimo jiné i obec Zelenecká Lhota. Při jedné z obchůzek na počátku léta roku 1926 strážmistr Jiří Biegl zaslechl v Zelenecké Lhotě pověst o tom, že jistá Bohumila Kupcová spolu se svým milencem zprovodila ze světa svého manžela.

První strážmistrovy kroky samozřejmě vedly k obecnímu starostovi, který existenci pověsti potvrdil. Josef Kupec byl v obci váženým a oblíbeným rolníkem a na konci měsíce dubna 1926 zničehož nic zemřel.

Uvedená pověst se obcí začala šířit poté, co si jeho manželka, o níž se všeobecně vědělo, že dlouhou dobu udržuje milostný poměr s Josefem Havlem, coby vdova krátce po pohřbu, nastěhovala Havla do svého bytu.

K Josefu Havlovi strážmistr zjistil, že se jedná o 30 roků starého číšníka bez zaměstnání a mimo to člověka velmi špatné pověsti. Vdova Kupcová, 34 roků stará, byla matkou tří dětí ve věku 12, 15 a 16 let.

Ihned po návratu ze služební obchůzky hlásil své zjištění strážmistr Biegl staničnímu veliteli vrchnímu strážmistru Františku Medlíkovi, se kterým byl dohodnut další postup sledování pověsti.

Na farním úřadě bylo v matriční knize zemřelých strážmistrem Bieglem zjištěno, že rolník Josef Kupec zemřel dne 27. dubna 1926 na mozkovou chřipku.

Poté strážmistr navštívil místního lékaře, který prováděl prohlídku zemřelého rolníka a vystavil Lístek ohledací. Jelikož lékař rolníka Kupce a členy jeho rodiny osobně znal, tak si prohlídku velmi dobře pamatoval a jím uváděné skutečnosti naprosto souhlasily s údaji v ohledacím lístku.

Josef Kupec se v pondělí 26. dubna 1926 ráno vydal naprosto zdráv pěšky do nedalekého Dolního Bousova. Po poledni téhož dne se vrátil nemocen, upadl na zem a silně zvracel. Byl proto manželkou uložen do postele, ale jeho stav se natolik zhoršil, že do druhého dne ráno skonal. Podle uvedených příznaků i zranění způsobených pádem lékař při prohlídce konstatoval, že příčinou smrti byla mozková chřipka.

Jelikož drobné zranění, oděrka na hlavě zemřelého, odpovídalo pádu těla na zem nic nenasvědčovalo tomu, že by na jeho smrti měla podíl nějaká druhá osoba, nebyl důvod k pitvě a následně byl zemřelý pohřben na místním hřbitově do rodinného hrobu.

To bylo vše, co se podařilo ke smrti rolníka Kupce zjistit a tím pádem nebyl dán žádný důvod k dalšímu zakročení četnictva.

Pověst o tom, že Kupcova smrt nebyla přirozená se však i přes to šířila obcí nadále. To donutilo vdovu, aby svoje, po manželovi zděděné hospodářství v Zelenecké Lhotě pronajala a spolu se svým milencem Havlem a dětmi se přestěhovala do nedalekých Markvartic.

Od té doby, co Josef Havel žil ve společné domácnosti s Kupcovou, která jej vydržovala a dávala mu peníze, nepracoval a stal se z něho notorický alkoholik a povaleč. Mezi lidmi se po čase začalo navíc tvrdit, že se Kupcová nemůže od Havla odloučit, neboť by ji obvinil ze spoluvraždy.

Až po více než dvou letech od rolníkova úmrtí došlo počátkem srpna 1928 ke zvratu v pořípadu. Strážmistru Františku Sedláčkovi ze sousední čtyřmužové četnické stanice v Dolním Bousově v témže politickém okrese, svěřil místní hostinský Richard Elis závažné sdělení.   

 Již v měsíci únoru 1928 byl v jeho hostinci povaleč Havel a v podnapilém stavu přiznal vraždu rolníka Kupce následujícími slovy: „My jsme Kupce otrávili buřtem a pak jsme ho v kůlně dotloukli.“.

Toto prý slyšeli tři dolnobousovští občané, kloboučnický mistr Josef Pačes, statkář Karel Záběhlický a výměnkář Václav Svoboda, kteří údajně ihned poté sepsali o Havlově přiznání jakýsi protokol, který prý podnapilý Havel dokonce i podepsal a oni také. Pak si s despektem od „vraha“ odsedli.

Když strážmistr Sedláček oslovil dotyčné muže, tak mu shodně sdělili, že žádné trestní oznámení neučinili, jelikož obsahu opilcova sdělení nehodlali uvěřit a považovali jej za opilcovo vytahování, aby na sebe připoutal pozornost a také aby mu dotyční poručili kořalku, což samozřejmě neučinili. Sepsaná listina se Josefu Pačesovi údajně kdesi ztratila, ale na jejím obsahu však Pačes i statkář Záběhlický shodně trvají. Výměnkář Svoboda se sice na přesné znění protokolu nepamatuje, avšak ví, že se tehdy v Elisově hostinci o Kupcově smrti skutečně mluvilo.

Hostinský Elis sdělil, že tenkrát Havel sice vypil 4 až 5 půllitrů piva, ale v žádném případě nebyl opilý natolik, aby nevěděl, co mluví.  

Jelikož Markvartice spadají do staničního služebního obvodu četnické stanice v Dolním Bousově, spojil se nejprve její staniční velitel vrchní strážmistr Jan Charwath s vrchním strážmistrem Medlíkem z Libáně, aby si domluvili společný postup.

V neděli 19. srpna 1928 došlo v Markvarticích k zatčení Bohumily Kupcové a Josefa Havla, a oba byli dodáni pro podezření z úkladné vraždy Josefa Kupce do vazby k okresnímu soudu v Libáni. Oba zatčení jakoukoliv vinu na smrti rolníka Kupce popírali.

Na základě rozhodnutí libáňského okresního soudu bylo přistoupeno k exhumaci pozůstatků Josefa Kupce.

Následně byla chemickým rozborem potvrzena přítomnost arzénu ve vnitřnostech zemřelého.

Až na základě tohoto zjištění začala Kupcová vypovídat, že k odpravení manžela jí přimněl Havel, s nímž měla již delší dobu intimní poměr. Dokonce jí opatřil arzén, který mu přidala do jídla. Když byl její manžel vlivem otravy zesláblý, zatáhli jej do kůlny, kde jej Havel udeřil do hlavy a on upadl na zem a zůstal v bezvědomí ležet. Když do druhého dne skonal, přenesli jej z kůlny do postele povolali známého lékaře, který provedl prohlídku zemřelého a vystavil ohledací lístek. Rodinný lékař neměl důvod pochybovat, že oděrka na hlavě byla způsobena, jak při prohlídce zemřelého uvedla jeho žena, pádem zesláblého těla na zem a úderem hlavou o lavici.

Příklad druhý

Na okresního četnického velitele v Třebíči nadporučíka výkonného Jana Janderku se počátkem měsíce listopadu roku 1932 obrátil místní zástupce Moravsko-slezské vzájemné pojišťovny v Brně, aby mu sdělil své jisté podezření na možné spáchání pojišťovacích podvodů.

Jedná se o opakované případy, ke kterým dochází v nedaleké obci Štěměchy. V obci došlo od roku 1930 do současnosti již ke třem případům požárů, k poslednímu v neděli 30. října 1932.

Třebíčský okresní četnický velitel si pamatoval ve Štěměchách velký požár, který vypukl v půli měsíce května 1932 a při němž shořelo celkem patnáct stavení.

Ano, přesně o ten případ zástupci pojišťovny šlo zejména. V úterý 17. května 1932 došlo v obci Štěměchy k rozsáhlému požáru, při kterém skutečně vyhořelo 15 stavení v jedné části obce, respektive tehdy lehla popelem celá část obce. Přesto tamní rolník František Ondrák, žijící na opačné části obce uplatnil pojistku na svoji kůlničku, která byla vzdálena 300 kroků od požáru a nějakým nedopatřením na straně úředníka pojišťovacího ústavu byla tato, zřejmě zcela fingovaná škoda pojišťovnou uhrazena! A aby toho nebylo málo, tak v usedlosti rolníka Ondráka opět hořelo 30. října 1932 a požár byl tak velký, že se přenesl na sousední stavení obchodníka Josefa Mühlbacha. Celková způsobená škoda při tomto požáru činila 120 tisíc korun!

Je zvláštní, že rolník Ondrák figuruje ve všech třech případech, ke kterým v obci došlo. K prvnímu z nich došlo 30. července roku 1930 a mělo se za to, že jej založila Ondrákova matka Josefa Ondráková, která ihned poté spáchala sebevraždu oběšením…

Jelikož hospodářství pojistil syn František Ondrák, byla mu pojišťovnou plně vyplacena vzniklá škoda a usedlost byla z obdržené pojistky celá opravena a nyní opět zcela vyhořela.

Obec Štěměchy vzdálená od Třebíče čtrnáct kilometrů spadala do staničního služebního obvodu třímužové, momentálně o jednoho muže oslabené, četnické stanice Opatov.    

Nadporučík výkonný Janderka se hned druhého dne vypravil do Opatova, aby zde vykonal neplánovanou přehlídku četnické stanice. Ve staniční kanceláři zastihl jejího velitele vrchního strážmistra Václava Nečekala, který právě zpracovával přehled četnickou stanicí docílených úspěchů za měsíc říjen 1932. Momentálně jediný podřízený strážmistr František Lejčko byl na služební obchůzce.

Po kontrole staniční služební knihy a pátracích pomůcek si nechal okresní četnický velitel dokladovat případy požárů v obci Štěměchy. Poslední případ, ke kterému došlo u rolníka Ondráka 30. října 1932 byl stále nevyřešen. Stejně tak jako rozsáhlý požár ze dne 17. května 1932.

Dle sdělení staničního velitele hlas lidu v obci označil květnový případ za dílo místního pachatele. Přes veškerou snahu se o jednoho muže oslabené četnické stanici nepodařilo pachatele vypátrat. Je pravdou, že nikdo z obyvatel obce nebyl v minulosti pro žhářství odsouzen, ba ani vyšetřován.

Při prostudování záznamů k rozsáhlému květnovému požáru nadporučík výkonný Janderka zjistil, že mezi poškozenými nefiguruje vůbec jméno Františka Ondráka, který obdržel výplatu pojistného za svoji kůlnu, která však není uvedena v přehledu požárem způsobených škod.

Od vrchního strážmistra Nečekala okresní četnický velitel zjistil bližší informace o Františku Onderkovi, kterému bylo 31 roků, v domovské obci se zdržuje až od roku 1930, jelikož od roku 1917 do konce roku 1929 byl členem řádu Redemptoristů v Praze. V obci je považován za zámožného občana, je dokonce členem obecního zastupitelstva a nebyl dosud soudně trestán. V sousední obci Markvartice dokonce zakoupil perníkářský krámek.

Po návratu do Třebíče požádal okresní četnický velitel o spolupráci pátrací stanici v okresního četnického velitelství v Jihlavě. Jejímu veliteli vrchnímu strážmistru Františku Waldhansovi sdělil při jeho návštěvě v Třebíči veškeré informace zjištěné jak od zástupce pojišťovacího ústavu, tak i v rámci své přehlídky opatovské četnické stanice.

Vzhledem k tomu, že obec Markvartice, kde si František Onderka zakoupil perníkařský krámek, již spadala do staničního služebního obvodu četnické stanice v Třebíči, přizval k jednání i velitele této četnické stanice vrchního strážmistra Františka Váňu.

Jihlavská pátrací stanice, která vyšetřovala první případ z roku 1930, tento uzavřela jako sebevraždu Josefy Ondrákové. V blízkosti nálezu mrtvoly v požářišti byl nalezen kus provazu, což potvrzovalo sebevraždu oběšením. O Ondrákové se všeobecně vědělo, že je alkoholičkou a že se požívání alkoholu podepsalo na jejím myšlení. Mrtvola byla požárem natolik poškozena a soudními lékaři tudíž nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo podílu další osoby na její smrti. V souvislosti s tímto případem byl vyšetřován i manžel Matěj Ondrák a syn František Ondrák, ale oba měli svědecky prokázáno alibi, že pracovali na poli, i když syn na pole přišel o něco málo později než otec, neboť zavíral vrata usedlosti.

Daleko zajímavější informace jihlavská pátračka zjistila o samotném Františku Ondrákovi. Z řádu Redemptoristů byl na konci roku 1929 propuštěn pro nepřístojné chování. Když krátce po jeho propuštění z řádu došlo 12. ledna 1930 v Praze ke vloupání do kláštera Redemptoristů v Thunovské ulici, kde bylo odcizeno 6.000 Kč a revolver, byl František Ondrák vyšetřován jako jeden z podezřelých. Jeho mladší bratr Metoděj mu ale potvrdil alibi, že v době činu nakupoval v Třebíči radiové součástky. Podezření tedy padlo na jinou osobu, která však po delším čase prokázala na dobu spáchání činu svoje alibi. Případ zůstal přes stále probíhající pátrání detektivů z pražského policejního ředitelství doposud neobjasněn.   

Vrchní strážmistr Váňa z třebíčské četnické stanice zjistil, že se Ondrák po návratu do domovské obce oženil, v současnosti má dvě děti. Přitom mu otec podstoupil svou polovici hospodářství, čímž však zkrátil svého mladšího syna Matěje. Poté, co vyhořel jejich dům, ve kterém přišel o matku, František Ondrák hýřil, jelikož měl zřejmě dostatek peněz a často se opíjel. Na podzim roku 1930 si, jak je již známo, v Markvarticích zakoupil perníkářský krámek.

To byly důvody, aby se jihlavská pátrací stanice začala osobou Františka Ondráka podrobně zabývat.

Hlas lidu jak ve Štěměchách, tak i v Markvarticích, nenechal na Františku Ondrákovi, jak se říká doslova niť suchou. Dokonce se ozývaly hlasy, že se Josefa Ondráková neoběsila sama, nýbrž, že byla svým starším synem Františkem oběšena a stavení jím bylo následně zapáleno, aby byly zakryty stopy vraždy.

Kromě toho bylo zjištěno, že mladší z bratrů, poté, co byl otcem, který byl pod vlivem prvorozeného bratra, zkrácen na svém dědickém podílu, poskytl Františkovi falešné alibi na dobu vloupání do kláštera. Ve skutečnosti se František Ondrák v Praze tehdy zdržel dva nebo tři dny a přivezl s sebou velké množství peněz, které záhy utratil.

Dále bylo zjištěno, že v době požáru domu, při kterém zemřela Josefa Ondráková, přišel František Ondrák na pole se zpožděním, když již jeho otec byl v plné práci, a to v době, kdy již v obci hořelo.

Vyšetřování četnictva trvalo celé tři týdny a za tuto dobu bylo dohromady vyslechnuto více než 50 osob.

Při výslechu vrchním strážmistrem Waldhansem z pátračky František Ondrák o své matce uvedl, že byla netvor a alkoholička a měl na ní zášť proto, že chtěla odevzdat svůj podíl na hospodářství mladšímu synovi Matějovi.

Vzhledem k výše uvedeným zjištěním byli ve čtvrtek 17. listopadu 1932 příslušníky jihlavské pátračky zatčeni 31 roků starý majitel hospodářství a člen obecního zastupitelstva František Ondrák a jeho 62 roků starý otec Matěj Ondrák a byli spolu se Zprávou o zatčení dodáni do vazby krajského soudu v Jihlavě. František Ondrák pro podezření ze zločinu vraždy vlastní matky Josefy, zločinů vloupání a žhářství a jeho otec pro zločin účasti na uvedených zločinech.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Zástupce velitele četnické pátrací stanice Jihlava praporčík Michael Daněk vyprávěl až neuvěřitelný případ, jak se pachatel fingované krádeže sám usvědčil ze svého činu, a ještě prozradil návodce, který mu tak špatně poradil.

Je všeobecně známo, že zločinci z povolání, aby se vyhnuli svému dopadení, podnikají řadu různých opatření. Je již téměř samozřejmostí, že používají rukavic, aby na místě činu nezanechali otisky svých prstů, jelikož jejich daktyloskopické karty mají bezpečnostní orgány dávno k dispozici. Někteří zločinci, aby nemohli být vystopováni služebním psem, rozsypou na místě činu různé dráždivé koření, jako pepř či pálivou papriku, aby znemožnili vypracování své pachové stopy. Obdobně používají někteří zločinci pepř či pálivou papriku k útoku proti očím, když jsou přistiženi při činu či při pronásledování samotným poškozeným či bezpečnostním orgánem.

Na konci ledna roku 1936 vyžádala četnická stanice Luka nad Jihlavou v politickém okrese Jihlava vyslání hlídky četnické pátrací stanice Jihlava se služebním psem k případu vloupání do obchodu Jana Berky v obci Přímělkov. K činu došlo v noci, kdy byl obchodník s celou rodinou na bále.

Automobil pátračky byl z Jihlavy na místě ani ne za půl hodiny. Při ohledání místa činu bylo zjištěno odcizení 300 korun z pokladničky a dále za více než devět set korun zboží. Kromě toho, že byl malý obchod doslova vybrakovaný, byla všude na zemi rozsypána pálivá paprika. Služební pes Ajax ani nenavětřil stopu a již začal doslova prskat. Stejně tak na tom byli všichni přítomní, majitele obchodu nevyjímaje.

Přesto, že nebylo možno použít služebního psa na pachovou stopu, všiml si jeho vůdce, že od vykradeného obchodu se line červená papriková cesta celou obcí a ta pokračovala celé dva kilometry až do sousedního Střížova, neboť odcházející zloděj nevědomky trousil na cestě z místa činu ukradenou papriku. Červená stopa vedla až do jednoho z domků ve Střížově.

Zde byl četníky k velkému překvapení všech zastižen syn okradeného obchodníka i s jízdním kolem červeným od papriky.

Karel Berka musel s pravdou ven a vypověděl, že zboží odvezl z obchodu na pokyn svého otce a ten mu také poradil, aby za sebou sypal pálivou papriku, a tím zmařil své dopadení.

Obchodník totiž byl výhodně pojištěn a chtěl získat peníze z pojistného za vykradený obchod.

Jak otec, tak i jeho syn byli zatčeni a dodáni k okresnímu soudu v Jihlavě.   

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V noci na sobotu 27. července 1931došlo ke vloupání do kanceláří správy panství Thurn-Taxisů ve Valči v Čechách v politickém okrese Žlutice. Pachatelé, dva muži byli okolo 5. hodiny ranní vyplašeni při činu nočním hlídačem a dali se na útěk směrem k obci Lubenec.

Okamžitě vyrozuměná místní dvoumužová četnická stanice se na místo činu dostavila téměř ihned, a to v plném svém počtu, velitel vrchní strážmistr Emanuel Sušanka a jediný podřízený četník strážmistr Jan Martinů.

Případ ale vyvolal mezi zaměstnanci velké vzrušení, jelikož se jednalo o výplatní den a vzhledem k nutnosti vyšetření případu četnictvem nemohly být zaměstnancům jejich výplaty vyplaceny.

Četnickou hlídkou bylo zjištěno, že pachatelé vnikli po vylomení okna do místnosti důchodu, ve které se nacházely dvě pokladny. Již na první pohled bylo zřejmé, že došlo k vyloupení pouze jedné z nich. Jednalo se tudíž o zločin, a proto musela být k případu přivolána hlídka pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Chebu, která byla o případu ihned telefonicky informována.

Noční hlídač bohužel nebyl vrchnímu strážmistru Sušankovi schopen vůbec nic sdělit k popisu pachatelů ani k jejich oblečení. Popis, že se jednalo o dva muže v černém, pátrání po nich mnoho neulehčil. Přesto byly o vyloupení pokladny vyrozuměny všechny okolní četnické stanice a byly požádány o spolupráci při pátrání po dvojici podezřelých mužů ve tmavém oblečení.

Problémem byla vzdálenost téměř devadesáti kilometrů, kterou muselo motorové kolo pátračky při cestě z Chebu na místo činu překonat.

Již na první pohled bylo zřejmé, že naštěstí byla vyloupena pokladna, v níž bylo dle pokladníka uloženo zhruba necelých tisíc korun. Ve druhé pokladně byly uložené peníze na výplatní den ve výši 60.000 Kč a ta naštěstí zůstala nedotčena.

Přesto případ zejména mezi dělnictvem kýženě očekávajícím po pracovním týdnu vyplacení jejich mzdy vyvolal neklid. Nějaký zločinec si dovolil odnést jejich těžce vydělané peníze! Z čeho tedy budou vyplaceni a z čeho tím pádem budou žít? Nic nebylo platné vysvětlování správy panství, že peníze na výplaty naštěstí zůstaly netknuty a že tím pádem o své vydělané peníze v žádném případě nepřijdou, pouze je dostanou vyplaceny maximálně s několikahodinovým zpožděním.

Hlídka pátračky vedená její vedoucí sílou vrchním strážmistrem Vilémem Exnarem dorazila do Valče krátce před polednem. V místnosti důchodu bylo zjištěno, že jedna z pokladen byla odborně vytrhána z boku a její obsah byl odcizen. Dle pokladního deníku bylo odcizeno 961 Kč 60 hal. Druhá pokladna s penězi ve výši 62.351 Kč 50 hal. určenými k dnešní výplatě mezd zůstala pachateli, vyplašenými příchodem nočního hlídače, naštěstí nedotčena. Ke vloupání došlo pravděpodobně okolo 4. hodiny ranní.

K výplatě očekávaných mezd zaměstnancům správy panství skutečně došlo, byť s avizovaným několikahodinovým zpožděním, ještě v sobotu odpoledne.

Strážmistr Josef Penhelt z pětimužové četnické stanice Bochov rovněž v politickém okrese Žlutice, vzdálené od Valče téměř dvacet kilometrů, měl v noci z pátka na sobotu předepsánu velitelem četnické stanice obchůzku. Když se v ranních hodinách vracel do bochovských četnických kasáren, spatřil nedaleko Bochova trojici mužů. Ti, když spatřili četníka, dali se na útěk přes pole k nedalekému lesu. Přesto mezi nimi strážmistr poznal známého zločince Josefa Rohra z Vroutku.  

Četníkovi bylo hned jasné, že se trojice jistě vrací z nějaké zlodějny. Proto si pospíšil a od jednoho bochovského občana si půjčil jeho motocykl k pronásledování uprchlých mužů a požádal jej o vyrozumění kolegů z četnické stanice.

Bochovskému veliteli četnické stanice vrchnímu strážmistru Josefu Schallerovi bylo hned jasné, že se jedná o pachatele, kteří v noci vyloupili pokladnu ve Valči a informoval proto o této skutečnosti kolegy nacházející se na správě panství Thurn-Taxisů.

Všichni tři přítomní bochovští četníci se okamžitě vydali na pomoc strážmistru Penheltovi při pátrání po prchajících mužích.

V krátké době do Bochova přijelo i motorové kolo chebské pátračky se služebním psem Kurtem.

Po několika hodinách se v uzavřeném a četnictvem obklíčeném kraji podařilo dopadnout dva ze tří podezřelých mužů. Kromě Josefa Rohra se jednalo o Josefa Kocauera rovněž z Vroutku.

Oba dva byli zatčeni a dodání do vyšetřovací vazby ve věznici okresního soudu v Bochově. Byly u nich nalezeny pouze peníze v celkové výši 1.526 Kč. Kasařské náčiní stačili oni, nebo jejich uprchlý komplic někde ukrýt. Ani použitím služebního psa Kurta se nepodařilo ani lupičské náčiní, ani třetího z mužů přes veškerou snahu nalézt.

Vyšetřováním vedeným vrchním strážmistrem Exnarem z chebské pátračky byli mimo vyloupení pokladny ve Valči Rohr s Kocauerem usvědčeni z vyloupení pokladny obilního družstva v Bochově, ke kterému došlo dne 31. srpna 1928, z vyloupení nádražního skladiště v nedaleké Vahanči a vyloupení restaurace „Stadtpark“ v Bochově v měsíci listopadu 1928.   

Ve skutečnosti byli pachatelé ve Valči dohromady tři, dva z nich prováděli vloupání do místnosti důchodu a třetí, který hlídal venku je upozornil na blížícího se nočního hlídače a pouze díky tomu stačili utéci.

Při domovních prohlídkách provedených v bytech Rohra i Kocauera nebylo nic z uloupených věcí ani jimi používané lupičské náčiní nalezeny.

Až po delším čase se podařilo četnictvu zjistit, že třetím z pachatelů byl Jan Neumann z obce Stružná nedaleko Bochova.

Právě Neumann, který dobře znal Bochov a jeho okolí plánoval loupeživé výpravy v širokém okolí Bochova.

Neuvěřitelná smůla potkala lupičskou trojici ve Valči. Pokladny plné peněz na výplaty zaměstnanců se ani nestihli dotknout, neboť je při činu vyplašil noční hlídač, a ještě na útěku byl jeden z nich poznán strážmistrem Penheltem.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ,  vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Jednoho jarního dne se v hnízdě u ptáčků-zpěváčků vyklubalo na svět malé pískle. Sotva se ocitlo venku z vajíčka, hned dostalo hlad, a tak spustilo náramný křik a pískot.

„Proboha, táto, náš maličký má hlad. Honem mu sežeň něco k snědku!“ rozhodla ptačí maminka a rázně vystrčila ptačího tátu z teplého hnízda.

No, a tak se ptačí tatínek div neuštval, jak se činil, aby pro svého drobečka obstaral něco na zub.

Malé pískle zatím v hnízdě z plna hrdla křičelo, protože mu byla zima. Bodejť ne, když se ptačí mláďata rodí úplně holá.

Jakmile se ptačí táta objevil, už nedočkavě natahovalo krk a otvíralo zobáček. A to se ví, že mu tatínek přinesl jen samé vybrané lahůdky. Mušky, slaďoučké červíky a vůbec všelijakou hmyzí havěť, která všem ptáčkům náramně chutná. Máte pocit, že to přece nejsou žádné dobroty? Tak to jste na omylu, protože písklatům tyhle potvůrky chutnají úplně stejně jako vám pribináček nebo zmrzlina.

Jen co holátko všechno spořádalo, už zase natahovalo hladově krk a chtělo další nášup, jenže táta už nic neměl. Pískle se tedy dalo znovu do pořádného křiku.

Ptačí maminka opět rázně rozhodla: „Táto, nic naplat, musíš letět znovu!“

„ Jenže náš maličký má pořádný hlad a já sám tolik červíků a mušek neseženu. Musíš mi pomoct!“ žadonil ptačí tatínek.

„Nemůžeme přece našeho drobečka nechat samotného. Co kdyby vypadl z hnízda,“ strachovala se ptačí maminka.

„Neměj strach, já mu domluvím,“ rázně rozhodl ptačí táta a jal se pískleti vysvětlovat, že vrtění se v hnízdě je tuze nebezpečné a naklánění se přes okraj ještě víc. Zkrátka, aby bylo poslušné a trpělivě a v klidu čekalo na návrat rodičů. Po tatínkově domluvě oba opeřenci odletěli a pískle osamělo.

Jenže chtějte od malého a nerozumného holátka, aby klidně sedělo a čekalo. Sotva byli ptačí rodiče z dohledu, už se rozhlíželo na všechny strany, naklánělo se přes okraj hnízda a zvědavě nakukovalo, co je to tam dole. Vtom se ale hnízdo nebezpečně zakymácelo a šup, bum, bác, pískle vypadlo a bezmocně žuchlo dolů na zem.

„ Auuuu!“

To se ví, že si pořádně natlouklo, ale hlavně se pořádně leklo. Co se to jen stalo? Kde to je a kde je jeho rodné hnízdo? Potlučené pískle se dalo do hlasitého nářku: „Píp, píp, mamííí, tatíííí, kde jste? Jsem tady dole! Píp, celé tělíčko mě bolí a chci zpátky do hnízda, pomóóóc!“

Zanedlouho přiletěli ptačí rodiče a s hrůzou vidí, že jejich holátko v hnízdě není. Naštěstí drobečkův nářek byl tak silný, že svoje pískle okamžitě našli. A tak svého maličkého opatrně uchopili do zobáčků, každý hon vzal za jedno křidélko, a tak ho dopravili zpět do hnízda.

Pískle bylo rádo, že je zase doma, a když se pořádně napapalo, uvelebilo se spokojeně v teple pod máminým křídlem.

„Vidíš, co se může stát, když malé a bezmocné holátko neposlouchá rodiče? Musíš ještě nějaký čas počkat, abys trochu povyrostlo a zesílilo a potom tě naučíme létat. Do té doby ale musíš hezky sedět v hnízdě!“ domlouvali mu ptačí rodiče.

Pískle je chvíli poslouchalo, jenže najednou se mu začala únavou zavírat očka, a než se venku pořádně setmělo, spalo už jako dudek.

Jen ať hodně spí, protože ve spánku nabere síly k růstu, aby se mohlo začít učit létat. A až vám jednou, už jako dospělý ptáček přiletí k oknu zazpívat, budete obdivovat, jak mu to krásně notuje.

Pohádka z knihy – Pohádky pro malé caparty 

Autorka knihy: Marcela Kohoutová

Ilustrace: Inka Delevová

Naše vojsko – knižní distribuce. s.r.o.

Foto: Jana Tesaříková, nakladatelství Naše Vojsko

Rudolf Votruba pocházející z Hořelic u Kladna nastoupil, po ukončení vojenské služby na Slovensku a úspěšném absolvování přijímacího řízení, k četnictvu dnem 1. listopadu 1926 v Bratislavě do školy četníků na zkoušku s hodností četaře dosaženou u vojska. Četník na zkoušku četař Votruba vstoupil do četnického sboru s chutí a zálibou. To se samozřejmě projevilo ve studijních výsledcích, neboť ze 110 absolventů skončil nástupní školu v pořadí jako osmý.

Prvním místem služebního zařazení četníka na zkoušku Votruby byla od počátku měsíce května roku 1927 pětimužová četnická stanice Bojná v politickém okrese Velké Topolčany, náležející do obvodu četnického oddělení v Nitře.

 Sousední četnická stanice v okresním městě Velké Topolčany byla stanicí se služebním psem a byl zde zařazen strážmistr Jan Neumann se svým vlastním služebním psem jménem Rolf. Uvedený služební pes byl využíván v celém soudním okrese Velké Topolčany, který zahrnoval celou polovinu území daného politického okresu.

Obvod četnické stanice Bojná byl od konce světové války sužován řáděním několika zlodějů tvořících celé lupičské tlupy, jako byly tlupa bratří Višňovských z nedalekých Kuzmic a tlupa Josefa Krajčíka pocházejícího přímo z Bojné. Při pátrání po těchto zločincích byl samozřejmě využíván jako účinný pomocný prostředek i služební pes Rolf. Ten mladému četníku Votrubovi doslova učaroval, a proto se často se dával do řeči s jeho pánem strážmistrem Neumannem. Již tehdy začal snít o tom, stát se vůdcem služebního psa.

Po úspěšném uplynutí roční doby služby na zkoušku byl Rudolf Votruba dne 1. listopadu 1927 přijat do definitivního stavu četnictva a jmenován strážmistrem.  

V souvislosti se zřízením pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Nitře byl strážmistr Neumann na počátku ledna roku 1928 přemístěn z četnické stanice Velké Topolčany na četnickou stanici Nitra ve stejmojmenném politickém okrese, aby byl vždy co nejdříve k dispozici pátrací stanici. Tím pádem se svým psem Rolfem začal působit na území osmi politických okresů, což představovalo dvojnásobný počet okresů soudních! Přitom se i nadále četníci ze stanice Bojná setkávali s Rolfem a jeho pánem, ale i s dalšími příslušníky pátrací stanice vybavené, z důvodu potřeby mobility po rozlehlém obvodu krajského soudu v Nitře, motorovým kolem s postranním vozíkem, v němž byl převážen služební pes Rolf.  

Během služby v Bojné se strážmistr Votruba podílel spolu s velitelem četnické stanice štábním strážmistrem Josefem Kulíškem na vyšetřování vraždy rolníka Smatany v obci Tesáre, jehož se dopustil několikrát trestaný zločinec Vatrska.

V letních měsících roku 1928 byl strážmistr Votruba odvelen na soustředění četnictva do Klátové Nové Vsi v politickém okrese Velké Topolčany, odkud byly konány služební obchůzky až k obci Skýcov, a to z důvodu přítomnosti pana prezidenta republiky T. G. Masaryka v jeho letním sídle na zámku v nedalekých Topolčiankách.

Při přehlídce vykonané velitelem nitranského četnického oddělení štábním kapitánem Rudolfem Josefem Hodinářem byl strážmistr Votruba přezkoušen spolu s ostatními podřízenými četníky, avšak pouze jeho přezkoušení dopadlo na „výtečnou“. Následně na to byl dnem 25. listopadu 1928 trvale odvelen na četnickou stanici Nitra, v témže politickém okrese. Zde sloužil společně s jemu již známým stážmistrem Neumannem a měl příležitost blíže se seznamovat s péčí o služebního psa Rolfa a s výcvikem služebního psa. Trvalé odvelení bylo vzhledem k velmi dobrým dosahovaným výsledkům změněno dnem 1. června 1929 na definitivní přemístění.

V Nitře, kde působil během vojenské služby u 7. pěšího pluku „Tatranského“, měl Rudolf Votruba řadu přátel a docházel zde do tělocvičného spolku „Sokol“.

Služební pes Rolf v polovině dubna roku 1929 onemocněl a z tohoto důvodu se stal dočasně neschopným ke službě. Nemoc však měla za následek, že Rolf 30. dubna 1929 zdechl. Strážmistr Jan Neumann si proto pořídil nového vlastního psa, již vycvičeného německého ovčáka jménem Bari od kolegy strážmistra Antonína Lifky z četnické stanice v Trnavě. V návaznosti na zvýšení základního stavu pátracích stanic o vůdce služebního psa, byl strážmistr Neumann s vlastní služebním psem Barim v létě roku 1929 přemístěn na pátrací stanici. Přesto však oba zůstali ve stejné budově nitranských četnických kasáren.

Dne 29. prosince 1929 při cestě do služby strážmistr Votruba potkal více než rok hledaného vůdce lupičské tlupy, zločince Josefa Krajčíka, jehož znal z doby svého působení na četnické stanici Bojná, sám jej zatkl a odvedl ve svěracích řetízcích do četnických kasáren, kde předal zatčeného přímo příslušníkům pátrací stanice. Na dopadení tohoto zločince byla vypsána odměna ve výši 1.000 Kč, kterou nechal strážmistr Votruba převést na Masarykův četnický podpůrný fond pečující o vdovy a sirotky po četnících zemřelých ve službě, a jehož členem byl od 1. listopadu 1927.

V rámci četnického oddělení v Nitře bylo postupně zřízeno několik četnických stanic se služebními psy: v Německém Pravně, opětovně ve Velkých Topolčanech, v Uhrovcích a na stanici Šarlužky-Kajsa.  

Vzhledem k tomu, že se na podzim roku 1930 blížilo uplynutí čtyřleté doby služby, k němuž se zavázal při nástupu k četnictvu, požádal strážmistr Votruba o vydání povolení ke sňatku se svojí milou, dcerou nitranského městského nadstážníka Jana Šimy, Etelou, která s ním v té době již čekala dítě.Na základě povolení vydaného zemským velitelstvím četnictva v Bratislavě, vstoupil v listopadu 1930 do manželského svazku. Svatbu uspořádali spolu se třemi dalšími kolegy z řad četnictva, policie a finanční stráže.

Strážmistr Votruba pod vlivem zážitků s nitranským služebním psem Barim a jeho předchůdcem Rolfem, a jimi docilovaných úspěchů ve službě, se dlouhou dobu toužil stát vůdcem služebního psa. Jelikož se rodina v té době připravovala na příchod prvního potomka, upřednostnil v podání žádosti o přidělení erárního služebního psa kolegu z téže četnické stanice strážmistra Emila Škorpíka. Při nejbližší opakované příležitosti v dubnu roku 1931 žádost přece jen podal. Posledním impulzem pro jeho rozhodnutí bylo, když spatřil mládě německého ovčáka jménem Inda, které převzal do ošetřování v Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích na základě dříve podané žádosti právě jeho kolega strážmistr Škorpík. 

Manželům Votrubovým se 6. května 1931 narodil syn Jaromír. Rodina bydlela v části rodinného domku manželčiných rodičů v Nitře a v nedalekých Pogranicích měla část rodinného vinohradu. S přírůstkem do rodiny byla spojena řada nových výdajů a rovněž péče o malého Jaromíra. K tomu si strážmistr Votruba nedokázal představit péči o psí mládě, jak mu ji popisoval kolega strážmistr Škorpík, jemuž se štěnětem a obstaráváním stravy pro něj pomáhala jeho manželka.

Stalo se to snad dílem osudu, že strážmistr Škorpík nebyl vzhledem k těžkému zranění ve službě schopen pečovat o svěřené mládě Indu. Tato povinnost přešla automaticky dnem 10. října 1930 na strážmistra Votrubu, jenž si před nedávnem rovněž podal žádost o přidělení erárního mláděte. Aniž by to právě čekal, splnil se strážmistru Votrubovi jeho sen.

Od toho okamžiku paní Etela Votrubová doslova nevěděla, kam skočit dříve. Zdali se starat o kojence nebo o psí mládě. Věděla o manželově přání stát se vůdcem služebního psa, a proto vše činila ráda a s láskou. Řadu praktických rad se dozvěděla od paní Škorpíkové, s níž se, jako s partnerkami ostatních četníků přátelila.

Ošetřování psího mláděte spočívalo zejména v zajišťování jeho stravy. Jelikož Inda dovršila jeden rok stáří, zvýšil se příspěvek na její výživu z dosavadních 2 Kč na 2 Kč 80 h denně, přičemž denní příspěvek na její ošetřování zůstal ve výši 20 h.

Ačkoliv je pes původně masožravec, zdomácněním přivykl na smíšenou stravu, která mu nejvíce prospívá. Štěněti bylo doporučováno podávat ráno a večer mléčnou polévku a v poledne polévku masitou. Kromě toho měla štěňata dostávat maso obsahující dusíkaté látky nezbytné pro růst. Paní Etela připravovala Indě potravu, přesně dle obdržených doporučení.  

Veškerý svůj volný čas věnoval strážmistr Votruba Indě. Jelikož byla po změně pána i prostředí velmi bázlivá, neprováděl po dohodě se strážmistrem Neumannem její výcvik, ale snažil se s ní být co nejvíce času, aby se necítila osamělá. Přitom s ní chodil na procházky za město, až rodinnému vinohradu do sousedních Pogranic. Výhodou byla málo frekventovaná polní cesta a tím pádem nebyli téměř nikým rušeni.

Až po téměř měsíčním soužití započal výcvik spočívající v opakování dle strážmistra Škorpíka dříve ovládaných základních cviků: „sedni“ a „pojď“. Když Inda po několika dnech uvedené cviky ovládala, přidal její pán další: „lehni“, „vstaň“, „čekej“ a podobně. Učil se jak pes, tak i jeho pán, který s laskavou trpělivostí rozvíjel dovednosti svěřeného psa. Průběh výcviku a pokroky, kterých Inda dosahovala, pečlivě zapisoval do pro ten účel zavedeného deníku.

Na rozdíl od Indy, její pán velmi dobře věděl, že je oba po několika měsících, tak jako každého služebního psa četnictva a jeho vůdce, čeká psí univerzita, jejíž úspěšné absolvování, a hlavně splnění náročných závěrečných zkoušek. Přesněji řečeno jednalo se o absolvování kursu pro výcvik služebních psů a jejich vůdců v Pyšelích. To bylo základním předpokladem, aby pes mohl být používán ve službě u četnictva.  

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Strážmistr Josef Kudlík, který byl nejmladším z osazenstva četnické stanice v Kutné Hoře, měl dne 1. února 1932 předepsánu denní obchůzku. Velitel četnické stanice vrchní strážmistr Karel Toušek jej musel vyslat do služby samotného, neboť právě řádily chřipky a většina mužstva omarodila, i o něho samotného se chřipka pokoušela.

Když strážmistr Kudlík procházel Sedlec, vyběhla mu naproti z jednoho domu mladá žena a žádala četníka o pomoc. Uvedla, že dnešního dne krátce po páté hodině ranní u jejího bytu kdosi zazvonil, čímž jí vzbudil. Když otevřela, tak se objevil jí neznámý muž, který se představil jako úředník továrny na tabák a chtěl provést její kontrolu. Je totiž dělnicí tabákové továrny a v současné době, jak je na ní ostatně vidět, marodí s chřipkou. Když muže vpustila do bytu, začal se vůči ní chovat drze a dokonce si lehnul oblečený a v botách k ní do postele. Chování muže se jí zdálo nepřístojné, a proto se mu začala bránit. Na to ji neznámý muž kousl do krku a poté z jejího bytu odešel. Po odhalení šátku, bylo na krku ženy zřejmé zranění – krevní podlitina od kousnutí.

Vše, co žena, o níž zjistil, že se jmenuje Milena Vedralová, uvedla, si strážmistr pečlivě poznačil. K popisu muže sdělila pouze to, že byl ve věku okolo třiceti let a že byl vysoký. Byla totiž rozespalá a v bytě bylo navíc šero.

Případ, který byl mimochodem jeho prvním samostatně řešeným, strážmistr Kudlík vyhodnotil za tak závažný, že nepokračoval dále v předepsané obchůzce a vydal se přímo na pátrací stanici.

Jelikož bylo první pondělí v měsíci, probíhal celé dopoledne dle rozvrhu stanoveného zemským velitelstvím četnictva pokračovací výcvik. Tím pádem bylo celé osazenstvo pátrací stanice přítomno ve staniční kanceláři.

Nedávno povýšený vrchní strážmistr Eidlpes vyslal do Sedlce hlídku na motorovém kole, s úkolem pátrat po pachateli činu. Štábní strážmistr Stehlík dostal úkol prověřit záznamy v soustředěné evidenci pátrací služby, s cílem vytipovat možného pachatele činu. Obojí bohužel zůstalo bez kladného výsledku. Tudíž nezbývalo než o činu rozeslat pátrací oběžník.

Po dobu dvou týdnů zůstalo pátrání po pachateli činu, které bylo zaměřeno na současné i bývalé zaměstnance tabákové továrny, bezvýsledné.

V pondělí 14. února 1932 dopoledne bylo z tabákové továrny pátrací stanici telefonicky oznámeno opakované obtěžování zaměstatkyň továrny údajným lékařem provádějícím kontrolu nemocných.

Na místo ihned vyrazilo motorové kolo pátrací stanice, které řídil štábní strážmistr Antonín Král, jež vystřídal ve funkci řidiče strážmistra Chalupeckého. Štábní strážmistr Král absolvoval první kurs řidičů automobilů četnických pátracích stanic. Spolu s ním jeli vrchní strážmistr Eidlpes a praporčík Novotný.

V kanceláři správy tabákové továrny bylo zjištěno, že ráno kolem osmé hodiny byla doma navštívena nemocná dělnice Anna Bauerová a následně kolem půl deváté druhá nemocná dělnice Anna Jandejsková.

Bauerová vrchnímu strážmistru Eidlpesovi uvedla, že ráno krátce po osmé hodině se do jejího bytu dostavil muž, představil se jako lékař továrny na tabák a přikázal jí, aby se svlékla, že jí prohlédne. Přesto, že se nejednalo o závodního lékaře, kterého zná, vysvlékla se, avšak pouze z kabátku. Lékař po ní ale požadoval, aby se vysvlékla úplně. Když se ohradila, že jí tak závodní lékař nikdy neprohlížel, netrval dále na úplném vysvlečení, vyšetřil jí jako lékař tep srdce poslechem na zádech a prohlédl jí zavázanou nohu, s níž marodí. Dále si nechal předložit lék, který užívá. Po předložení léku z něho upil a řekl, že je to obyčejný rybí tuk a že on jí předepíše láhev vína. Po chvíli z jejího bytu odešel. Jelikož se jí to zdálo divné, oznámila věc správě továrny. K popisu muže uvedla, že byl vysolý asi 175 centimetrů, měl černé vlasy a byl oblečen v tmavěhnědém dlouhém kabátu a v ruce měl lékařský kufřík.

Zřejmě vzápětí poté byla neznámým mužem vydávajícím se za lékaře navštívena ve svém bytě druhá nemocná dělnice Jandejsková, která uvedla, že ji neznámý muž vydávající se za závodního lékaře začal nejprve prohlížet a poté se snažil položit ji na postel. Tomu se začala okamžitě bránit, neboť se nejednalo o jejího lékaře a muž z jejího bytu odešel. Potvrdila popis oblečení udaný Bauerovou, dlouhý hnědý kabát, lékařský kufřík, dále vysokou postavu a věk okolo třiceti let.

Na základě okamžitě zahájeného pátrání byl hlídkou pátrací stanice na nádraží Kutná Hora – Sedlec zadržen mladý muž, v němž byl zjištěn Josef Káva narozený v roce 1893 a příslušný do Ronova nad Doubravou v politickém okrese Čáslav, syn rolníka, toho času bez zaměstnání.

Kromě toho, že byl Káva usvědčen ze svých činů dělnicemi Bauerovou a Jandejskovou, poznala jej i před dvěma týdny navštívená dělnice Vedralová, která se mezitím uzdravila.

Při výslechu se Káva, v minulosti trestaný pro podvody, vrchnímu strážmistru Eidlpesovi doznal, omlouval se, že nechtěl uvedeným ženám nijak ublížit. O tom, která z žen je nemocná a kde která bydlí, se dozvídal od svého kamaráda pracujícího v tabákové továrně, jehož jméno odmítl prozradit. Josef Káva byl dodán do vazby kutnohorského krajského soudu.

 Novinový článek o dopadení pachatele si se zájmem přečetl i strážmistr Kudlík, jehož snem se stalo dostat se mezi četnickou elitu – na pátračku. Na splnění svého snu si však musel ještě hezkou řádku let počkat

Vypátrání pachatelova informátora bylo pro pátračku záležitostí jediného dne. Ke svému prohřešku se doznal a za svůj čin byl správou tabákové továrny po zásluze odměněn…

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

F – falešní četníci jsou osoby páchající trestnou činnost za využití neoprávněně nošeného četnického stejnokroje, případně výzbroje užívané četnickým sborem. Zneužívají tímto důvěru obyvatelstva v četnictvo a dopouštějí se na občanech podvodů, krádeží, loupeží a dalších násilných trestných činů. Tímto svým jednáním poškozují vážnost a dobrou pověst četnického sboru. Proto je nezbytné, aby příslušníci četnictva na sebe vzájemně dozírali čímž bude umožněno, aby tyto nectnosti byly již v zárodku potlačeny. I když četník není ve službě a objevuje se na veřejnosti ve stejnokroji, musí býti vždy dle předpisu ustrojen. Rovněž tak je nepřípustno půjčovati výstroj a výzbroj četníků, jíž se nyní užívá, k divadelním představením. Hraní příslušníků četnictva v divadelních představeních a ve filmech upravuje Služební řád branné moci I. díl článek 565.

Příklad první

 Velitelem četnického oddělení číslo 1, zemského velitelství četnictva pro Čechy, se sídlem v Praze byl ještě z doby monarchie rytmistr Artur Drischel. Počátkem měsíce dubna 1919 se na stole rytmistra Drischela začala hromadit hlášení jednotlivých podřízených okresních inspektorů, že v jejich služebních obvodech působí falešní četníci. Jednalo se celkem o tři případy, které si velitel četnického oddělení seřadil chronologicky tak, jak se udály.

První případ hlásil okresní inspektor Václav Rubáš z Mělníka. Došlo k němu ve čtvrtek 27. března 1919 v obvodu četnické stanice Nebužely. Toho dne večer přišla do statku Antonína Hrdličky v Živoníně trojice četníků, kteří se vykázali dokumentem mělnického okresního strážmitra Šíchy nařizujícím provedení domovní prohlídky uvedeného statku. Když se statkář neměl k otevření pokladny, byl přinucen k poslušnosti velitelem hlídky namířenou hlavní revolveru. Obsah pokladny byl nezanedbatelný, což odůvodnilo statkářovo zdráhání, 1102 koruny v hotovosti, čtyři zlaté desetikoruny a dvě zlaté dvacetikoruny a k tomu šperky za 19.985 korun. Dále ještě odnesli látku v ceně 2094 korun a browning v ceně 135 korun. Když se objevil v Hrdličkově statku nečekaně obecní starosta Hypš, nabídl se, že dojde do sousední obce Nebužely pro místního četnického strážmistra, jeho nabídku uvítali a sdělili mu, že počkají, až strážmistra přivede. Když se s četníkem vrátil, byli již pryč.

Nebuželský strážmistr Karel Mach zjistil, že do Hrdličkovic statku přišla trojice četníků, dva byli vyzbrojeni karabinou se vztýčeným bodákem a jejich velitel, strážmistr byl ozbrojen revolverem. Dále bylo podezřelé, že žádný okresní strážmistr Šícha v Mělníku nesloužil, ani neslouží.

K druhému případu došlo dle hlášení okresního inspektora Josefa Koliáše v Karlíně pozdě večer v neděli 30. března 1919 v obvodu četnické stanice Čakovice. Okolo 10. hodiny večerní přišla trojice četníků do bytu obchodníka Alberta Plačka v Ďáblicích. Dva měli pušky s bodáky a třetí, jejich velitel měl revolver. Vyzvali obchodníka jménem republiky, aby jim vydal peníze, že budou provádět nařízenou domovní prohlídku. Na Plačkův dotaz, co je důvodem domovní prohlídky v jeho bytě, neodpověděli. První z nich hlídal u lože probuzené obchodníkovy manželky a jejich dětí. Další dva začali prohlížet celý byt. Aby Plaček nemařil jejich zákrok, odebrali mu na stolku ležící automatickou pistoli s náboji a přinutili ho vydat 3.200 korun, které měl ukryty ve skříni. Poté ho vyzvali, aby se oblékl, že jej odvedou do Karlína na velitelství. Po krátkém pochodu jej na okraji Ďáblic nechali stát na ulici a zmizeli ve tmě.

Ke třetímu případu došlo dle hlášení okresního inspektora Rudolfa Zmrhala z Brandýsa nad Labem hned následujícího dne, v pondělí 31. března 1919, v obvodu četnické stanice Kostelec nad Labem. Toho dne večer přišla tříčlenná četnická hlídka do bytu rolníka Karla Šmída v Nové Vsi. Při domovní prohlídce zatkli rolníkova syna Václava, poručili členům rodiny zůstat bez hnutí ve světnici, zatčeného odvedli do vedlejší místnosti, kde mu odebrali 1800 korun a látku v ceně 1500 korun. Poté četnická eskorta vedla zatčeného čtyři kilometry až k obci Předboj, kde ho ze zatčení propustila.

Rytmistr Drischel nařídil všem čtyřem podřízeným okresním inspektorům, aby informovali všechny četnické stanice ve svých služebních obvodech, aby pátraly po trojici falešných četníků, jež poškozují pověst četnického sboru v očích obyvatelstva, které v četníkovi stále vidí představitele nedávno zaniklé monarchie, i když na četnických stejnokrojích dávno nahradily c.k. orla písmena RČS označující nově vzniklou republiku.   

V sobotu 5. dubna 1919 si vyrazil velitel četnické stanice Lužec nad Vltavou v politickém okrese Mělník strážmistr Václav Novák do místního hostince posedět po celotýdenní službě se sousedy a na nějaké to orosené.

Zhruba po půl hodině do hostince přišel i obecní starosta a sdělil veliteli četnické stanice radostnou novinu, že mu přišla slibovaná posila – dokonce tři noví četníci! To bude jiné, než nyní, kdy jsou na stanici pouze dva četníci.

Strážmistru Novákovi hnedka problesklo hlavou, že by se mohlo jednat o trojici falešných četníků. Proto se ihned vrátil do četnických kasáren pro jediného podřízeného četníka, aby se vydali pátrat po podezřelých mužích. To se jim podařilo až na silnici z Lužce do Vraňan, kde skutečně zastihli trojici mužů v četnických stejnokrojích. Dva z nich měli na ramenou karabiny se vztýčenými bodáky a strážmistr byl vyzbrojen revolverem. Než se stačili vzpamatovat, byli zatčeni a po spoutáni svěracími řetízky byli odvedeni skutečnými četníky k obecnímu starostovi, který se mezitím vrátil domů z hostince.   

V zatčených byli zjištěni 27 roků starý Jan Veselý z nedaleké Jeviněvse, spadající již do politického okresu Roudnice nad Labem, aktuálně zběhlý pěšák 42. pěšího pluku, stejně starý Václav Šulc ze sousední obce Vraňany, rovněž zběhlý vojín 28. pěšího pluku a 30 roků starý civilista Josef Benda ze sousední obce Spomyšl. Při výslechu uvedli, že pušky s bodáky a revolver si opatřili na nádraží v Kralupech.

Všichni tři byli se Zprávou o zatčení, neprávem nošenými četnickými stejnokroji a zbraněmi dodáni do věznice okresního soudu v Mělníku.

Vyšetřování se účastnil nejen mělnický okresní četnický inspektor Rubáš, ale i velitel pražského četnického oddělení rytmistr Drischel. Zatčení byli při konfrontaci usvědčeni oloupenými. Na základě rozeslaných pátracích oběžníků byli ještě usvědčeni z krádeže sedmi prasat a z další krádeže balíčku s látkou ku škodě studentky Marie Holubové v pražské elektrice.

Nejzávažnějším z nich však byl čin spáchaný den před zatčením. V noci na pátek 4. dubna 1919 v obci Církvice v politickém okrese Litoměřice.  Krátce po půlnoci přišli do bytu obchodníka Leopolda Lederera, prohlásili jej za podezřelého z koupě odcizených skvostů, zabavili v jeho pokladně tobolku s 960 korunami a čtyřmi zlatými desetikorunami. Poté, co obchodník opakovaně tvrdil, že žádné skvosty nemá, prohlédli jeho obchodní knihu, kterou zkonfiskovali a spolu s ní i záloženské a spořitelní knížky. Následně se nechali odvést k obchodníkovu stejnojmennému bratranci, který byl rovněž obchodníkem v téže obci, kterému odcizili 3.000 korun. Oba obchodníky zatkli s tím, že je odvedou k obecnímu starostovi. Hrozili jim v případě odporu přiložením pout. Dali se však uprosit a poslali je samotné vzbudit starostu obce a sami přitom zmizeli i se svým lupem beze stopy.

Počátkem února roku 1920 se ze svých činů zodpovídali dezertéři Jan Veselý a Václav Šulc před senátem divisijního soudu v Praze na Hradčanech, obvinění ze zločinů loupeže, zločinů krádeže a podvodu a dále z řady přestupků, mimo jiné přestupku zbrojního patentu.

Josef Benda, jakožto civilní osoba, byl postaven před zemský trestní soud v Praze, kde se rovněž zodpovídal z výše uvedených zločinů a přestupků.

Příklad druhý

Krátce po jedné hodině ranní na středu 22. srpna 1923 se v budově četnických kasáren v okresním městě Kyjov rozezvučel „Zvonek k četnictvu“. Službu pohotovostního četníka vykonával sám staniční velitel vrchní strážmistr Antonín Brabec. Zvonek vyzváněl s největší intenzitou, jakoby snad někde hořelo. Vrchní strážmistr Brabec se vyklonil z otevřeného okna v patře budovy, kterým se po celou noc vzhledem k horkému počasí větralo.

U vchodu do četnických kasáren stál mladík, že jej posílá majitel milotického zámku doktor Seiler. Po rychlém dostrojení vrchní strážmistr sešel dolů a pozval muže do staniční kanceláře. Posel sdělil, že se do zámku v nedalekých Miloticích dostavil kyjovský četník s tím, že se na zámek chystá útok a začal organizovat jeho ochranu a chystal se povolat posily. Momentálně prý spí a nařídil, aby jej vzbudili o 4. hodině ranní.

Vrchní strážmistr Brabec nevěřil svým uším a musel se štípnout do tváře, zdali ještě nespí a zpráva o chystaném přepadení milotického zámku není pouhým snem. Rozhodně se nemohlo jednat o nikoho z jeho podřízených, neboť dvojici strážmistrů vyslal večer na noční obchůzku vedoucí obcemi Netčice, Kostelec, Boršov a Sobůlky, což je opačná strana staničního služebního obvodu, než kde jsou Milotice.

Pro jistotu došel vzbudit v budově bydlícího okresního četnického velitele nadporučíka výkonného Josefa Pospíšila, aby se jej na věc optal. Okresní velitel ale rovněž o ničem takovém nevěděl.

Staniční velitel se tedy plně vyzbrojil a vydal se rychlou chůzí se spolu s poslem ze zámku do sedm kilometrů vzdálených Milotic.

Majitel zámku doktor Ladislav Seiler vrchnímu strážmistrovi uvedl, že něco po desáté hodině večerní přišel do jeho zámku četník ozdobený legionářskými odznaky, představil se jako četnický strážmistr z Kyjova a sdělil mu, že se chystá útok na jeho zámek. Lupiči jej prý chtějí svázat a zavléci do buchlovských lesů a žádat za jeho propuštění nehorázné výkupné. Četnictvo se prý o tomto zločinném úmyslu dozvědělo a on byl vyslán, aby majitele varoval a zámek hlídal. A skutečně také do půlnoci spolu s majitelem zámek hlídali. Poté co nastoupila další hlídka tvořená zahradníky a hajným šel spát a požádal o vzbuzení o 4. hodině ranní. Prý pojede k zemskému četnickému velitelství do Brna pro posilu 16 četníků na hlídání zámku a k polapení lupičů. Na cestu žádal dva automobily a 2.000 korun. Na tento požadavek byl přislíben pouze povoz s koňmi a 200 korun. Jelikož bylo majiteli zámku jednání četníka podezřelé, vyslal ihned posla na kyjovskou četnickou stanici, zdali strážmistra do Milotic skutečně poslali.

Jelikož se pomalu blížila 4. hodina ranní, bylo s majitelem zámku vrchním strážmistrem Brabcem dojednáno, že dotyčnému poskytne domluvený povoz s koňmi a slíbené peníze.

Muž v četnické uniformě po převzetí 200 korun a obdržení slíbeného povozu si položil svoji karabinu se vztýčeným bodákem na kozlík povozu a rozjel se s ním směrem k zámecké bráně. Zde jej však čekal k jeho velkému překvapení vrchní strážmistr Brabec se svojí karabinou s rovněž vztýčeným bodákem, ale v ponosu, a požadoval, aby se neznámý četník legitimoval. Ten se zprvu vzpěčoval, co si to dovoluje zastavovat ho při jeho služebním výkonu. Vrchní strážmistr se však nedal zmýlit a dotyčného zatkl a spoutal svěracími řetízky.

Namísto do Brna na zemské četnické velitelství jel povoz do Kyjova k tamnímu okresnímu soudu. Zde bylo, již za přítomnosti okresního četnického velitele nadporučíka výkonného Pospíšila, zjištěno, že se jedná o 27 roků starého opakovaně trestaného podvodníka Vincence Mrkvicu, původně brusiče skla, domovsky příslušného do Milotic u Kyjova.

Uvedené jméno, bylo vrchnímu strážmistru Brabcovi známo ze staničních záznamů o osobách nebezpečných, náležejících do jeho staničního služebního obvodu, neboť Vincenc Mrkvica byl domovsky příslušný právě do Milotic, i když se zde řadu let nezdržoval, a jeho trestní lístek byl plný záznamů o jím spáchaných trestných činech, zejména krádežích a podvodech.

Následně bylo zjištěno, že Mrkvica ještě před svým zatčením stihl po návratu do domovské obce vyloupit milotický kostel.

K četnické uniformě získal Mrkvica vztah tím způsobem, že za války byl tři čtvrti roku náhradním četníkem. Poté, co byl demobilizován, přišil si na svůj stejnokroj distinkci četnického strážmistra. Od službu konajícího důstojníka v invalidní škole požadoval, aby mu vydal výzbroj, že musí eskortovat nebezpečného zločince, za kterého se vydával jeho komplic 22 roků starý František Novák z Příbrami, který byl delší dobu bez zaměstnání. Tak skutečně získal pušku s bodlem a náboji.

Dne 27. listopadu roku 1921 přišel jako četnický strážmistr do mlýna Josefa Havlíčka ve Tmáni u Dvora Králové v politickém okrese Beroun a prohlásil, že je z Berouna a že byl vyzván státním revisorem obilního ústavu z Prahy, aby mu pomáhal při revisi daného mlýna. Za dotyčného revisora se vydával právě jeho komplic Novák. Když se stali podezřelými tak utekli a vlakem odjeli do Prahy. Cestou před průvodčím předstírali, že plně vyzbrojený četník civilistu eskotruje do věznice zemského trestního soudu v Praze.

V Praze se ale stali opět podezřelými a byli oba zatčeni a předvedeni na košířskou policejní strážnici. Tam byl povolán vrchní strážmistr Jan Černý z pražského zemského četnického velitelství, který Mrkvicu podrobil výslechu o četnických předpisech a z odpovědí bylo ihned zjištěno, že o četnictvu nic neví. Proto byla zabavena jeho karabina s bodákem a 9 ostrými náboji a oba byli skutečně dodáni do věznice pražského zemského trestního soudu.   

Po odsouzení vykonával Mrkvica uložený trest a z věznice se mu vždy opakovaně podařilo utéct. Jednou byl nemocen, a proto byl dodán do vojenské nemocnice, odkud uprchl i s ložním prádlem. Například poté co uprchl z věznice krajského soudu v Moravské Ostravě, zatkl coby tajný agent několik židovských lichvářů, které za vysoké výkupné propustil. Například obchodníka Brülla z Černovic dočasně bydlícího v hotelu Brioni na jeho pokoji v noci vzbudil a vyzval ho, aby mu vydal všechny svoje peníze. Vyděšený obchodník mu dal vše, co u sebe měl: 150 československých korun, 1447 rakouských korun, 9400 polských marek a 177 rumunských lei. Poté Brülla zatkl a odvedl ho do nedaleké vojenské posádky, kde ho po domluvě s vojínem ve stráži nechal ve vazbě s tím, že si pro něho druhý den přijde. Zatčený obchodník Brüll trpělivě čekal ve vojenském vězení do druhého dne odpoledne, kdy Mrkvicův podvod vyšel najevo.

Před tím, když pobýval u svého bratra v Hodoníně se převlékl za důstojníka a vymámil v hodonínské tabákové továrně za několik tisíc korun cigarety a tabák jako zplnomocněný dodavatel pro vojenské posádky na Slovensku.   

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Zástupce velitele četnické pátrací stanice v Uherském Hradišti praporčík František Zimmermann začal vyprávět o spravedlnosti, která díky tomu, že má zavázané oči, tak nemůže vidět úplně všechno.

Horský kraj v okolí Vizovic byl od roku 1931 již dlouhou dobu doslova sužován nebezpečnou tlupou zlodějů, kteří se téměř každý den dopouštěli nějaké té loupeže či alespoň krádeže.

Okresní četnický velitel v Uherském Brodě kapitán výkonný Alois Slezák stále organizoval zátahy soustředěného četnictva s cílem vypátrat, kdo má všechny ty případy na svědomí. Do pátrání byla kromě všech četnických stanic v politickém okrese samozřejmě zapojena i tehdejší pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Uherském Hradišti se služebním psem.

Četnictvu se podařilo zjistit, že pachateli těchto činů jsou tři bratři Vaňkové z Vlachovic, kde jeden z nich vlastní velký statek. Ihned po tomto zjištění se vypravila četnická hlídka v počtu tří mužů do statku k provedení domovní prohlídky.

Jakmile Vaňkové spatřili blížící se četníky, zabarikádovali se na statku, a tudíž musela být přivolána posila.

Mezitím se Vaňkové stačili přemístit na půdu a začali házet po přicházejících četnících klacky a kusy starého železa. Až po několika výstřelech z četnických karabin slezli bratři Vaňkové z půdy.

Při domovní prohlídce byl nalezen veletucet bičišť, o kterých Vaňkové s posměškem prohlásili, že si je koupili, neboť mají zlou krávu, která nechce tahat. Obdobně se vyjádřili k nálezu 100 párů ponožek, neboť prý četli, že je hygienické měnit často ponožky, a proto si jich nakoupili tolik.  

Všichni tři bratři byli zatčeni postaveni před senát krajského soudu v Uherském Hradišti. Ačkoliv jim byly uloženy tresty těžkého žaláře od jednoho do dvou let, proti odsouzení se odvolali a následně byli propuštěni na svobodu.

Po návratu domů opět začali páchat nové krádeže a loupeže, kterými sužovali rolníky v širokém okolí. Celý kraj byl tehdy rozhodnutím soudu velmi pobouřen.

Když si spravedlnost nedokázala s Vaňky poradit, rozhodli se rolníci za všechna příkoří pomstít loupeživým bratrům sami.

V polovině dubna 1933 se Vaňkové vypravili do devět kilometrů vzdálené obce Loučka. Netušili však, že jsou tajně sledováni. Ihned poté, co vnikli do cizího statku ozval se výstřel a jeden z bratrů Bohumil se smrtelně zraněn skácel k zemi. Ostatní dva bratři jej naložili na svá bedra a dali se na útěk.

V tom okamžiku je začalo pronásledovat několik desítek rolníků s nabitými puškami. Po zhruba kilometru pronásledování zanechali smrtelně zraněného bratra nedaleko lesa a pokračovali v útěku.

Zraněný byl rolníky nalezen a povozem dopraven do nemocnice, kde druhý den zemřel. Případem se samozřejmě muselo zabývat četnictvo.

Ve Vlachovicích a okolí bylo četnictvem při pátrání po neznámém střelci nalezeno více než padesát pušek. Všechny pušky ale byly zaneseny atmosférickým prachem a bylo tudíž na první pohled zřejmé, že z nich dlouho nebylo vystřeleno.

Přes veškerou snahu četnictva pachatel zůstal nevypátrán, ač bylo naprosto jasné, že jím byl některý z rolníků v okolí, aby se pomstil za provedené krádeže a loupeže jimiž byl rozhodně také poškozen.

Bratři Vaňkové byli odsouzeni na tři týdny vězení za pokus krádeže.    

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Ve středu 29. září 1915 se na jednomužovou četnickou stanici Vysoká u Mělníka v politickém okrese Mělník dostavila Emilie Čížková, manželka rolníka ze sousední obce Chodeč, která přišla na radu k panu strážmistrovi Bohumilu Mladému.

V jejich hospodářské usedlosti pracují dvě služky, Pavlína Dvořáková a nově i Marie Sklenářová. Právě druhá z nich, Marie, je nyní v podezření hospodyně, že krade v domácnosti různé věci a dokonce i peníze. Mimo to se ztratily i nějaké oděvy druhé služce Dvořákové.

Hospodyně zůstala po odvedení manžela a čeledína do pole na všechno sama. Proto, kromě služky Dvořákové, která u nich pracuje již řadu let, zaměstnala nově i Marii Sklenářovou.

Poté, co rolnice zjistila ztrátu stokoruny z uzavřeného prádelníku, vyzvala obě služky, ať se přiznají, která z nich bankovku odcizila, a navrátila ji, a pokud tak neučiní, že dojde pro četníka, aby provedl prohlídku služčiných věcí. 

Jelikož se tak nestalo, přišla rolnice na četnickou stanici do Vysoké u Mělníka se žádostí o pomoc.

Již předtím se hospodyni ze zásuvky u spižírny ztratilo prádlo, košile a punčochy. Služce Dvořákové se prý rovněž ztratilo postupně několik kusů prádla a dokonce 4 koruny, což je pro služku poměrně značný obnos.

Strážmistr Mladý byl již ustrojen, jelikož se právě chystal odejít na obchůzku. Udělal si do svého notesu pouze několik poznámek. Vzal si služební karabinu a v doprovodu rolnice Čížkové vyrazil do Chodče vzdálené zhruba jeden kilometr.

Marii Sklenářovou, 19 roků staré nemanželské děvče narozené v Šárce a příslušné do Svémyslic v politickém okrese Brandýs nad Labem, strážmistr již delší dobu podezíral ze spáchání dvou dosud neobjasněných krádeží vloupáním, k nimž došlo v měsíci lednu 1915 na statku Kurzweilových v Chodči.

Na základě dožádání o prověření zachovalosti nově příchozí služky zaslaného dle Kancelářského předpisu pro c. k. četnictvo podle domovské příslušnosti, se od četnické stanice Jenštejn, do jejíhož obvodu Svémyslice spadají, totiž dozvěděl, že ač teprve 19 roků stará dívka byla již opakovaně trestána pro krádeže a byla dokonce podezřelá i z vloupání, které se jí však nepodařilo prokázat.      

Během cesty Emilie Čížková sdělila strážmistru Mladému, že služka Pavlína Dvořáková podezírá Sklenářovou, která měla zanedbanou výchovu a dosti pohnutý život, ze spáchání krádeží k její škodě.

Kurzweilových zemědělská usedlost právě bezprostředně sousedila s usedlostí Čížkových.

Po příchodu do Chodče si strážmistr nechal od hospodyně zavolat služku Sklenářovou. Služka, když spatřila na dvoře četníka, se nenechala vyvézt z míry a zachovala zprvu naprosto chladnou tvář.

Strážmistr si vzal služku stranou a sdělil jí, že má důkazy o jí páchaných krádežích a důrazně ji vyzval, aby do deseti minut vrátila stokorunu odcizenou hospodyni a další věci, které své zaměstnavatelce, služce Dvořákové, ale i sousedům Kurzweilovým postupně odcizila.

Pod tíhou četníkova sdělení Marie Sklenářová úplně zbledla a přiznala se, že opakovaně kradla. Poté se odebrala na půdu nad chlévem a strážmistr Mladý se domníval, že zde má služka skrýš, kde odcizené věci ukrývá a odkud je přinese, aby je na jeho výzvu vrátila.

Dal se tedy do řeči s hospodyní, aby ukrátil čas čekání, než Sklenářová přinese z půdy odcizené peníze a oblečení.

Jaké ale bylo četníkovo překvapení, když Sklenářová po několika minutách přišla z půdy s prázdnýma rukama. V její tváři byl zřejmý vzdor.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat. Z půdy se objevily plameny! Místo kajícného doznání se ke krádežím a vrácení odcizených peněz a věcí služka zapálila slámu uloženou na půdě.

Přesto, že se všichni přítomní a lidé z okolí okamžitě zapojili do hašení ohně, lehlo popelem celkem 45 metrických centů čerstvé slámy při nedávných žních na půdu uložených a krov stavení.

Marie Sklenářová byla strážmistrem Mladým zatčena pro spáchané krádeže a pro zločin žhářství, kterého se dopustila ze msty za své usvědčení ze spáchaných krádeží. Byla ihned odvedena do vězení okresního soudu v Mělníku, kde strážmistr Mladý zpracoval zprávu o zatčení.

Od mělnického okresního soudu se strážmistr Mladý vrátil zpět na místo činu, zde v popelu na půdě v místě, kde měla služka Sklenářová svoji skrýš, nalezl sponky z oblečení a několik drobných mincí.

Právě nalezené spony z oblečení, které nepatřilo ani Emilii Čížkové, ani její služce Dvořákové, usvědčily Sklenářovou z krádeží vloupáním do statku Kurzweilových, ke kterým došlo v měsíci lednu, krátce poté, co začala u Čížkových sloužit.

Škoda vzniklá založeným požárem činila 4.000 korun, přičemž jen shořelá sláma byla v hodnotě 315 K. 

Po přečtení Zprávy o zatčení Marie Sklenářové si mělnický okresní četnický velitel okresní strážmistr Václav Rubáš předvolal k raportu strážmistra Mladého a požadoval od něho vysvětlení, jak mohl dopustit, že služka v jeho přítomnosti mohla zapálit na půdě zemědělské usedlosti uloženou slámu a způsobit svým jednáním škodu ve výši několika tisíců korun.

Na dotaz nadřízeného strážmistr Mladý podle pravdy odpověděl, že jej ani ve snu nenapadlo, jak se, byť z několika krádeží podezřelá služka, zachová. Argumentoval však na svoji obhajobu tím, že by mu podezřelá v žádném případě nemohla utéct, a že její konání se nedalo ani v nejmenším předpokládat.

Jediné strážmistrovo štěstí bylo, že v době podpálení slámy na půdě nebyla Marie Sklenářová prohlášena za zatčenou. V takovém případě by se strážmistr Mladý mohl dopustit zločinu porušení povinnosti ve službě strážní podle vojenského trestního zákoníku, pod který kromě osob vojenských spadali i příslušníci četnictva.

Přesto bylo uvedené pochybení mělnickým okresním strážmistrem Rubášem zaznamenáno do kvalifikační listiny strážmistra Bohumila Mladého v rámci kvalifikačního řízení za rok 1915.   

Při výslechu Marie Sklenářová uvedla, že oheň založila úmyslně, aby se pomstila za své usvědčení a chtěla jím zničit i odcizené peníze a oblečení, které nechtěla svým původním majitelům navrátit. 

Rolnice Čížková při svém výslechu uvedla, že při přijímání druhé služky netušila, jakou za sebou má 19 roků stará dívka za sebou minulost. Nejprve zjistila krádež stokorunové bankovky uschované pod zámkem v prádelníku a až poté si uvědomila nevysvětlitelné postupné zmizení různých maličkostí jako byly košile, punčochy a podobně. Když začala zmizení bankovky řešit, tak zjistila, že i její služka Dvořáková v poslední době postrádá nějaké oblečení a peníze.

Marie Sklenářová byla žalována pro spáchání zločinů krádeže na věcech uzamčených, kterých se dopustila ku škodě rodiny Čížkových, služky Pavlíny Dvořákové a rodiny Kurzweilových, a zločinu žhářství spáchaného ku škodě rodiny Čížkových.

Obhájce dr. Schleissner se snažil vinu Sklenářové bagatelizovat tím, že jeho mandantkou odcizené oblečení mělo mizivou hodnotu a že škoda způsobená na majetku rodiny Čížkových není vysoká, jelikož usedlost má hodnotu přesahující 100.000 K, a navíc způsobená škoda byla kryta pojistkou.

Výjimečný šestičlenný senát pražského krajského trestního soudu v úterý 16. listopadu 1915 uznal Marii Sklenářovou vinnou zločinem krádeže stokorunové bankovky, prádla služky Pavlíny Dvořákové a prádla ku škodě rodiny Kurzweilových, a odsoudil ji na pět let do těžkého žaláře zostřeného čtvrtletním postem a temnou komůrkou s tvrdým lůžkem ve výroční den zločinu, to jest 29. září. Do výměry trestu jí byla započítána vazba od 29. září 1915.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.