Jana Tesaříková: Fotografka a malířka snových výjevů

Talentovanou ženu s velkým „Ž“ již netřeba představovat. Umělecká fotografka, malířka, ilustrátorka, neúnavná milovnice života, která stále v lidech vidí jen to dobré, hudebnice black metalové kapely – to všechno je Jana Tesaříková, šarmantní žena, která dokáže okouzlit nejen svojí něžnou energií. O Janě Tesaříkové se v poslední době právem píše jako o renesanční ženě! Její výtvarná tvorba přinutí člověka zastavit se a přemýšlet nad skrytým obsahem děl.

Vy se sama cítíte jako renesanční žena?

Ne, cítím se jako obyčejný člověk. Velmi ráda tvořím a mám ráda kolem sebe další tvořící lidi, které ráda podpořím, a nebo se s nimi zapojím do různých projektů. Život by se měl žít na plno a myslím si, že toto je mé poslání.

Jak by jste přiblížila vaši tvorbu?

Má tvorba je čerpána z přírody, pohanství a hlavně ze mě. Stále si myslím, že nemám určený styl, protože pokaždé mne napadne něco úplně odlišného. Například miluji surrealismus, ale maluji třeba i pop-art. Záleží na náladě nebo na tématu, které mne napadne a nebo také jen co ze „mne právě
vyleze“ pocitově. Ráda dělám monotypy nebo třeba jen rychlé malůvku tuší. Miluji tvoření celkově, proto u mne najdete z každé techniky něco.

Jak vzpomínáte na své umělecké začátky?

Ty byly takové, že jsem začínala tvořit a pracovat s olejem a přešla jsem na pastel, protože když jsem začínala, nebyl tenkrát bezzápachový terpentýn (úsměv). Pastel byl pro mne asi 7 let hlavní technikou. Poté jsem přešla na akryl a znovu olej. Jinak jsem od dětství  kreslila prakticky na vše možné, jen jsem vynechala zeď… !

Čím se cítíte být víc – fotografem nebo malířem?

Je to v podstatě půl na půl. Fotografování je velmi rychlé pro zachycení pocitů a atmosféry, proto to mám ráda. Neexistuje den, že bych nic „necvakla“. Malování mě naučilo trpělivosti. Cítím se spíše jako výtvarník, který má rád obojí.

Máte přehled o tom, kolik fotografií jste za svůj život zatím nafotila a kolik obrazů namalovala?

Velmi hodně (opět smích). Už jen že v mobilu, který mám rok, mám přes 12000 snímků. Tak si můžete představit, kolik jsem toho asi tak za celý svůj fotografický život nafotila.

Zároveň máte kapelu black metalovou, Katarze, jak to jde vše dohromady, prolíná se nějak celá Vaše umělecká dráha?

Katarze je má srdcovka. Hudba mě provází u malování a také mě provázela, když jsem od 4 let tancovala. Poté jsem trénovala malé děti, které to také někam dotáhly. Mám řadu ocenění v kategorii disco dance, show dance atd.. Přestože jsem tančila na velmi odlišný žánr, než který jsem poslouchala
odjakživa, tak mi to nikdy nevadilo. Takže Katarze je má realizace vstoupit do mých snů, pomocí tónů akordů na elektrickou kytaru a zažívat blasfemii. Ač tančí jen mé prsty na pražcích, tak uvnitř tančím celá.

Kde všude berete inspiraci?

Inspirace je všude kolem mě. Jak jsem už se zmínila v předchozí otázce, tak čerpám hodně z přírody a pohanství. Líbí se mi ta tématika. Hodně se má tvorba točí kolem bohyň Vesny, Živy a Morany, ale také mám ráda například Marylin Monroe, kterou jsem již také několikrát ztvárnila. Čerpám také
z hudby, kdy se naladím na určité téma.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Můj největší životní úspěch? To, že vždy, co si umanu, dotáhnu dokonce. Vylezení kopce nad 4000 m.n.m, první výstavu a následně další, první ilustrovanou knihu atd.. Můj úspěch je hlavně v radosti tvořit a něco tu po sobě zanechat. Úspěch nevnímám jako můj životní cíl. Je to spíše „odměna“ za to,
že mohu takto být, tady na zemi, než odletím zase dál (dívá se zamyšleně).

http://janatesarikova.cz/

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: archiv Jana Tesaříková

Úžasný herec Radovan Lukavský

Radovan Lukavský se narodil 1. listopadu 1919 v Praze a byl jednou z nejvýraznějších osobností našeho hereckého umění, filmový, televizní a hlavně divadelní herec.

Radovan Lukavský se narodil do herecké rodiny. Jeho matka, ochotnická herečka Marie Lukavská, vedla svého syna od malička ke křesťanství, proto se chtěl Radovan v mládí stát knězem, později pak chtěl být profesorem češtiny a fransouzštiny a se studenty chtěl dělat divadlo. Za 2. světové války, během Lukavského studia ve druhém ročníku filozofické fakulty, zavřeli Němci vysoké školy. Lukavský pracoval jako telegrafista na nádraží v Českém Brodě. Začal uvažovat o studiu na herecké konzervatoři, neboť střední školy zavřené nebyly. Studium sice začal, ale byl nuceně nasazen v Německu. Po skončení války dostudoval jak filozofickou fakultu, tak i hereckou konzervatoř.

Radovan Lukavský se podílel se na založení divadla DISK. Do roku 1957 působil v Městském divadle na Vinohradech a v Městských divadlech pražských, poté se stal členem činohry Národního divadla.

Jako herec proslul Radovan Lukavský především dokonalým hlasovým projevem. Významná byla Lukavského pedagogická činnost, když jako profesor působil na herecké konzervatoři, DAMU i FAMU.

V březnu roku 1997 byla Radovanu Lukavskému udělena Cena Thálie za celoživotní jevištní mistrovství. Ve svých pětaosmdesáti letech společně s vnučkou Klárou sepsal autobiografickou knihu nazvanou „Rozhovory s dědečkem“, která vyšla na podzim roku 2005. Bývalý prezident České republiky udělil Radovanu Lukavskému Medaili za zásluhy.

Radovan Lukavský patřil ke generaci herců, kteří na divadelní jeviště vstoupili ve čtyřicátých letech 20. století. Byla to výjimečná společnost – Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková, Dana Medřická nebo Rudolf Hrušínský.

Radovan Lukavský si zahrál si řadu rolí v inscenacích divadelní klasiky. Poprvé na sebe upozornil při angažmá v Divadle na Vinohradech v roli Mladého muže z dneška ve Frischově Čínské zdi, u Frejky si zahrál titulní roli ve Figarově svatbě. Později v Městských divadlech pražských zazářil jako Moliérův Misantrop.

Foto: wikipedia.org, dvojka.rozhlas.cz

Jindřich Kraus zazpíval seniorům z Prahy 6

Praha 6, Komunitní seniorské centrum,  uspořádala pro své seniory další setkání s osobností. Tentokrát jim zpíval zpěvák Jindřich Kraus. který pro toto publikum vystupuje už řadu let.

V pražském Komunitním centru tentokrát zněly třeba takové hity Jindřicha Krause  jako je například legendární píseň, kterou složil s Karlem Kopeckým, a která  vyhrála 3. ročník ankety časopisu Mladý svět Zlatý slavík 1964Takový schody do nebe nebo také píseň Neboj se, bude to dobrý.

Není tajemstvím, že se Jindřich Kraus dlouho potýkal s vážnou nemocí, nad kterou zvítězil a prozradil nám, že ho nabíjejí fanoušci, a proto když dostal nabídku přijet koncertovat pro seniory, neváhal ani vteřinu! A tak se tedy znovu pouští do nových projektů a vrací se pomalu zpět a jak nám ještě prozradil: „…už mi píšou z dalších domovů, abych je přijel potěšit. Jsem šťastný, že mohu dělat lidi šťastnými“.  Jindřich Kraus má již dlouho extrémně vřelý vztah jak k nemocným, tak k lidem z domovů a seniorům v ústavech. 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Robert Vano, redakce

Legendární francouzský herec a idol žen Alain Delon slaví 88. narozeniny!

Alain Delon slaví 88. narozeniny. Jeho jméno se svého času stalo synonymem mužské krásy. Francouzský herec, producent a režisér, narozený 8. listopadu 1935, si zahrál v téměř stovce filmů, diváci ho znají třeba ze snímků Černý tulipán, Dva muži ve městě či Borsalino. V roce 2008 ztvárnil Julia Caesara v komedii Asterix a olympijské hry.

Jeho herecké umění mu vyneslo řadu ocenění. Delonovi filmoví hrdinové bývali často solitéři porušující zákony i konvence, navenek tvrdý a nekompromisní, uvnitř ale plný rozporů. A mnohé ze snímků, v nichž se tento modrooký krasavec objevil, dnes už patří ke zlatému fondu světové kinematografie.

Jednu ze svých prvních hlavních rolí ztvárnil v dramatu V plném slunci (1960) režiséra Reného Clémenta. Následovaly úspěšné tituly Rocco a jeho bratři (1960, s Annie Girardotovou), Gepard (1963, s Claudií Cardinalovou), Černý tulipán (1964), Sicilský klan (1969), Dva muži ve městě (1973, s Jeanem Gabinem), Smrt darebáka (1977, s Ornellou Muti) nebo Swannova láska (1984). Delon se objevil i v detektivních seriálech Fabio Montale (2001) a Frank Riva (2003–2004). Podílel se také na televizní romantické komedii Jeden manžel navíc (2010).

Zvláštní kapitolu jeho života tvoří ženy. S herečkou Romy Schneiderovou žil na přelomu padesátých a šedesátých let, současně však měl vztah i s Nico, zpěvačkou skupiny The Velvet Underground, která mu v roce 1962 porodila syna Christiana Aarona. Mimo jiné žil i se zpěvačkou Dalidou a s herečkou Mireille Darcovou (v letech 1968 až 1982) a od roku 1987 čtrnáct let s někdejší nizozemskou královnou krásy Rosalií van Breemenovou. Kromě dcery Anouchky se jim v roce 1994 narodil syn Alain-Fabien. Oženil se pouze jednou, a to v roce 1964 s herečkou Nathalií Canovasovou, s níž má syna Anthonyho (narozen v září 1964). Rozvedli se po pěti letech.

Foto: LP-Life, Wikipedia, Facebook, NotreCinema

 

Fešák Johnny Depp: Jeden z nejlépe placených herců je smolařem na ženy!

Herec Johnny Depp  byl v roce 2012 zapsán v knize Guinessových rekordů jako nejlépe placený herec světa. Jeho učitelé musí koukat s otevřenou pusou, protože Johnny jako dítě nebyl žádný svatoušek, a dokonce opustil brzy školu. Takový úspěch nikdo z jeho okolí nečekal.

Poprvé si světoznámý herec zahrál ve filmu Noční můra v Elm Street (1984). Díky této roli se dostal do podvědomí a měl hned mnoho nabídek. Poté následovalo pár menších rolí a pak velké bum. Johnny se stal opravdovou celebritou zlatého plátna. Ačkoliv je dosti uznávaný, Johnny Depp byl několikrát nominovaný na Oscara, ale bohužel cenu nikdy nezískal. To mu ale nevadilo, protože jeho snem bylo vždy hrát v kapele a doopravdy se mu to povedlo. Nejen, že hraje na kytaru, ale i skvěle zpívá. Jeho zpěv je i v mnoha filmových muzikálech, jako například: Swenney Todd (Ďábelský holič z Fleet Street), Into the Woods,  nebo sladká klasika Cry Baby.

,,Nemám rád Ameriku “, řekl Johnny Depp: ,,Je plná násilí a zvratů.“ Jeho snem bylo vždy bydlet v Evropě, přesněji ve Francii. A z jeho snu se stala skutečnost. Vlastní vilu ve vesničce Plan de la Tour, kde vychovával i svoje děti Lily-Rose Melody Depp (20 let) a John Christopher Depp III (18 let). Hercova noční můra byla vždy to, že jeho děti budou někdy hrát. Zanedlouho Lily-Rose Melody Depp dostala svou první menší roli ve filmu Mroží muž. Johnny Depp ale nenechal svoji malinkou holčičku samotnou a zahrál si s ní. Bohužel měl smůlu, že i jeho syn pokračoval v jeho šlépějích.

Johnny Depp je bohužel ale smolař na ženy. V poslední době má i velké potíže kvůli herečce Amber Heard, se kterou dlouho chodil. Tato žena nazvala herce příšerou. Tvrdila, že Johnny Depp má rozpolcenou osobnost, protože ji napadl. Herečka mu nejen zavařila hereckou kariéru, ale i osobní život. Johnny Depp a Amber Heard se nakonec dostali do ostrého soudního duelu. Amber svého bývalého manžela žalovala za domácí násilí. Jejich spory se táhly téměř šest let, než soud vydal finální verdikt. Z celého procesu vyšel vítězně Depp.

Johnny Depp si žádnou přítelkyni  dlouho neudrží. Kvůli stížnosti je Johnny Depp hlídaný médii. Herec nemůže ani pokračovat ve filmu Piráti z Karibiku v jeho slavné roli Jacka Sparrowa. Fanoušci truchlí, ale Johnny se nevzdává. Aktivně věnuje své kapele Hollywood Vampires.

Foto: Instagram J. Deppa

Slavný režisér Billy Wilder: Jaké trable měl s Marilyn Monroe?

Brýlatý režisér s velkými kouty, i tak můžete znát Billyho Wildera. Jeden z neuznávanějších režisérů Hollywoodské scény s odporem k televizím a pornu. Měl něco s Marilyn Monroe? Proč si změnil jméno? Jaký byl zlý osud jeho milované rodiny?

Kluk od koláčů
Tehdy ještě Samuel Wilder, narozen roku 1906, byl chlapec žijící s židovskou rodinou ještě za dob Rakousko-Uherska v nynějším Polsku. Otec Max Wilder a matka Eugenia na vlakové zastávce provozovali známý řetězový obchůdek s koláči a Sam je měl následovat a koláčový obchod převzít.

Sam dal před pečením koláčů přednost studiu práv ve Vídni, kam se odstěhoval. Ve Vídni začal s prací novináře a do časopisů přispíval detektivními, sportovními příběhy, ale i rozhovory a osobními medailonky. Přesunul se do Berlína, kde se seznámil s americkým jazzovým kapelníkem Paulem Whitemanem. Jeho novinářská kariéra šla rychlostí blesku ke hvězdám a Sam psal pro největší městský plátek.

Německý úspěch
Roku 1929 začal spolupracovat s německými filmaři. Ze začátku byl jako scénárista a pomocný režisér. Ještě toho roku napsal scénář k významnému německému dokumentárnímu filmu Lidé v neděli.

Informace o jeho talentu se rychle rozkřikla a Sam se mohl pyšnit dalšími filmy. Například Emil a detektivové z roku 1931 nebo kriminální komedii O čem ženy sní z roku 1933. Kvůli nástupu k moci Adolfa Hitlera se Sam přesunul do Francie. Jeho matka, babička i nevlastní otec byli ve druhé světové válce zavražděni v Osvětimi.

Změna jména
 Samova matka Eugenia strávila v mládí několik let ve Spojených státech amerických. Zde si oblíbila amerického hrdinu Buffalo Billa. Začala malého Sama přezdívat Billy a toto jméno se uchytilo, později se Sam nechal přejmenovat na Billa.

Nástup do USA
Ve Francii zazářil roku 1934 se snímkem Postrach Paříže. Jelikož pocházel ze židovské rodiny, přesunul se z Francie do USA roku 1934. V USA byl Billy zase nikdo. Měl minimální prostředky, a ještě menší znalost anglického jazyka. Po roce získal americké občanství. Čtyři roky se snažil pracovat, ale dlouho u toho nevydržel.

Stále psal scénáře a osudové pro něj bylo seznámení s Charlesem Brackettem. Jejich přátelství trvalo 20 let. Bylo velice plodné, co se filmů týče. Trháky typu Pojistka smrti, Ztracený víkend nebo Sunset Boulevard zase poslali Billyho na vrchol.

Ztracený víkend z roku 1945 pojednává o velmi zničujícím vlivu alkoholu. Tento snímek, který je nyní považován za jeden z nejlepších dramat v historii kinematografie, neměl jít vůbec do kin. Testovací publikum bylo v šoku z tak reálného filmu, na který v té době nebyl nikdo zvyklý a sklidil velmi negativní reakce.

Udává se, že od roku 1939 byl Billy trvale ve spolupráci se studiem Paramount Pictures. Filmy, o který jste určitě někdy slyšeli jsou Pět hrobů u Káhiry, Někdo to rád horké, Byt anebo Štístko a Stalag 17.

Problém s Marilyn
Marilyn Monroe si zahrála ve filmu Někdo to rád horké z roku 1959. Natáčení s ní bylo poměrně náročné. Například se ji nelíbil její nástup. Měla pocit, že hvězda jejího rozměru potřebuje veliký nástup. Poprosila tedy Billyho, aby ji nástup přepsal. Ten tak učinil a Marilyn na plátno přišla v upnutých černých šatech a parní mašina ji pustila páru přímo na pozadí. Bylo to vážně to, co si přála?

V té době Marylin manžel spisovatel Arthur Miller tvrdil, že Marylin odcházela ze svého pokoje vždy v 7:00 hodin ráno, ale točit s ní Billy začínal vždy až v 15:00. Kde trávila čas mezi odchodem a natáčením se nikdy nezjistilo.

Marylin zjevně pokoušela Billyho trpělivost, jelikož větu: ,,To jsem já, Sugar“ musela opakovat 47 krát, než ji řekla správně. Billy ji po třiceti pokusech nechal větu napsat na velkou tabuli a po dalších sedmnácti záběrech ji konečně řekla. Takový problém nebyl jen s touto větou.

Neotřelá témata
Billy se často stával terčem kritiky, a to kvůli tématům, které se nebál zdůraznit. Například prostituce nebo alkoholismus. Sám zdůraznil, že ho vždy zajímal příběh. Když v příběhu bylo tajemství bylo to nejlepší.

Nebyl režisér, který pracoval podle vzorců, na které nabalují příběh. Točil všechny druhy filmů a pracoval v různých stylech. Nikdy nepřišel s myšlenkou, že natočí film v nějakém stylu. Prostě to nějak vyšlo. Mezitím co psal a režíroval pronikavá dramata o problémech moderní společnosti, byl schopen vytvářet komedie, které byly na stejné úrovni.

Těkavý a impulzivní ekonom
O Billym bylo známo, že byl velice impulzivní. Čím se ovšem mohl pyšnit, bylo jeho cítění pro ekonomii ve filmové výrobě.  Na place nikdy neimprovizoval a vše měl připravené předem, aby nezdržoval průběh natáčení.

Byl velmi precizní a jak už bylo zmíněno, improvizace mu byla cizí. Občas sklidil i kritiku za to, že moc nepoužíval detaily a záběry z jeřábu téměř vůbec. „Kejklí s kamerou se dopouštějí ti, kteří nevěří příběhu.“  Toto heslo razil. Jedním z citátů, které se k Billymu připisují je také tato věta, ze které impulzivita srší: „Ve Vídni mám 60letou tetu, ta nikdy nepřišla pozdě. Nedáme tu roli raději tetě?“

Byl těkavý i vůči novým trendům. Na přednášce pro studenty AFI řekl: „Po televizi, videokazetách, pornu, kabelové televizi a satelitech přijdou na řadu mikročipy, které nahradí to, k čemu za mých časů sloužil mozek a srdce.“ Tento nadčasový názor bralo spousty fanoušků jako nepravděpodobný.

Řada Oscarů
Oproti například Alfrédu Hitchcockovi, který se považuje za stejně úspěšného, dostal Billy šest ocenění Americké filmové asociace Oscar. Tři za snímek Byt a to v kategorii nejlepší film, nejlepší režie a nejlepší originální scénář.

Další dva Oscary obdržel již zmiňovaný film Ztracený víkend v kategorii, nejlepší režie a nejlepší adaptovaný scénář. Posledního Oscara obdržel za snímek Sunset Boulevard. Dále obdržel i dva Zlaté Globy a mohl se pyšnit i cenou Irvinga G. Thalberga.

Jsem jen scénárista
Jsem jen scénárista, tvrdil o sobě umělec Billy Wilder, nad kterým v pozdějších letech zanevřela hollywoodská studia. Pracoval se stovkami známých hvězd například Marilyn Monroe, Marlene Dietrich nebo Jimmy Stewart.

Konec šedesátých a začátek sedmdesátých let nebyl pro režiséra vůbec slunečný. Jeho humor, satiry i cynismus už nebyl v módě. Zachráncem pro něj bylo Muzeum moderního umění v New Yorku, které prezentovalo film šedesátých let a s ním pětatřicetileté dílo Billyho Wildera.

Takové výstavy později proběhly v Paříži, Berlíně nebo Los Angeles. Obdržel mnoho poct včetně Čestné národní medaile, kterou si převzal z rukou tehdejšího prezidenta Billa Clintona.

V roce 2002 zemřel ve věku 95 let v Beverly Hills na zápal plic. Do posledních chvil s ním byla manželka Audrey Young a děti Victorie a Vincent. Legendární hlášku z Někdo to rád horké „Nikdo není dokonalý“ si Billy nechal vytesat na svůj náhrobek.

Autor: Tereza Havlová, studentka Mezinárodní konzervatoře Praha, obor média

T. G. Masaryk: První československý prezident

Prof. Dr. Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně. Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Po maturitě začal studovat filosofickou fakultu. 

Československo bylo mezinárodně uznáváno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. Ve Sněmovní ulici složil první slib prezidenta Národnímu shromáždění. V květnu 1920 je zvolen TGM prezidentem republiky podruhé. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí a pezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav. 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. Zemřel 14. září 1937 v Lánech.

Foto: Wikipedia.org

Emily Brontë alias Ellis Bell. Proč se spisovatelka vydávala za muže?

Emily neměla moc šťastné dětství, i přes menší genderovou nevyváženost se životem hravě prokousávala. Proč žila ve vlastním světě a jaká nešťastná smrt ji čekala?

Nezkrotná fantazie kvůli nedostatku lásky
Emily (1818-1848) se narodila Bradfordu Patricku Brontëovi a Marii Branwellové. Měla pět sourozenců. Sestry Mary, Elizabeth, Charlotte, Emily, Anne a bratra Patricka. Matka Emily zemřela velice mladá a její funkci v rodině zastala Mariina sestra zesnulé matky.

Mariina byla velice zásadová a nutila děvčata učit se řádu správné ženy a křesťanky. Možná proto později Emily ve svém nejznámějším románu Na větrné hůrce upustila uzdu svým představám. Emily a její sourozenci od otce, který byl stále zabraný do svých myšlenkách ani od tety, která postrádala schopnost vyjadřovat city, nedostávali lásku.

Jakékoliv vyznání jim bylo cizí. Proto trávili hodně času ve svých smyšlených zemích. Vymýšleli si různé země a mystické postavy, které jim pomáhaly přežít bezcitné dětství. Země Angria, Gondal, Gaaldine nebo Oceania se později objevily v jejich literárních dílech.

Osudová školní docházka
Když bylo nejstarší dceři deset let, otec na chvilku opustil své myšlenky a poslal dívky do internátní školy. Do školy neodjela pouze nejmladší Anne a Patrick. Ve škole panoval přísný řád a k dívkám se nechovali zrovna nejlépe. Situaci, kterou prožívaly, později popsala Charlotte ve svém románu Jana Eyrová.

Naneštěstí v internátní škole dostaly Mary a Elizabeth tuberkulózu a na následky zemřely. Po návratu domů Emily a Charlotte často navštěvovaly jiné internáty a doma moc nepobyly. Emily začala dělat vychovatelku a roku 1842 odcestovala do Bruselu, kde se učila v penzionátní škole.

Básnická kariéra
Po smrti tety sourozenci získali malé dědictví. Emily, Charlotte a Anne si otevřely s dobrým úmyslem vlastní školu. Bohužel to byl přešlap a škola neměla ani jednoho žáka. V tu dobu se projevil jejich básnický talent. Roku 1846 vydaly sestry společné sbírky básní. Kromě básní se žádný Emily text z té doby  nedochoval.

Vydávání se za muže
Jelikož Emily věděla, jaký byl v polovině devatenáctého století postoj k spisovatelkám, navrhla svým sestrám, že si vytvoří mužské pseudonymy. Jejich díla budou brána vážně a nebudou zpochybňována kvůli pohlavní nerovnosti.

Sestry si chtěly zanechat své iniciály. Proto jejich „jména“ byla Ellis jako Emily, Acton jako Anne a Currer jako Charlotte Bellovi. Básně bohužel nebyly úspěšné, a proto se sestry rozhodly zaměřit na jiný žánr. Do oka jim padl román a byla to ta správná volba. Tak vznikly slavné romány od všech tří sester. Emily napsala Na Větrné hůrce roku 1849, Anne napsala Agnés Grey a Charlotte Profesor.

Na Větrné hůrce
Román Na Větrné hůrce zachycuje osudy dvou rodů od roku 1770 až do počátku 19. století. Celý příběh vypráví služebná Nelly Dean, která sama mohla sledovat životy dvou anglických rodin. Životní příběhy těchto dvou rodin Nelly přibližuje cizinci Lockwoodovi, který si v Yorkshiru pronajal usedlost.

Dílo nesklidilo velký úspěch. Bylo velice nadčasové a bouralo stereotypy doby. Například mužské a ženské postavy neměly povahové a etnické chování, jak bylo tehdy zvykem. Hlavní hrdina Heathcliff je od mala týraný svým starším bratrem. Nikdo ho nebral moc vážně. Byl mstivý, trpělivý, milující, vypočítavý a agresivní.

Hlavní ženské postavy od začátku působí vzdělanější než mužské postavy. Velký zlom byl také ten, že celý příběh vypráví žena služebná Nelly Dean. Aby nebyla kniha hned po pár větách odsouzena, první kapitola je psaná z mužského pohledu cizince, který si na místě pronajal usedlost.

Na motivy tohoto románu bylo natočeno několik filmů. Někteří spisovatelé se pokusili udělat pokračování s názvem Heathcliffův návrat na Větrnou hůrku. Nic z toho se ovšem neuchytilo.

Posmrtná sláva
Emily i její sourozenci od mala trpěli na špatné zdraví. Především kvůli prostředí, ve kterém vyrůstali i kvůli internátní škole. Pro Emily se stala osudná smrt jejího bratra Patricka. Ten byl malíř, básník a hudebník.

Patrick po smrti jeho ženy propadl alkoholu. Jeho chování Emily ztvárnila i ve Větrné hůrce. Na pohřbu bratra se Emilly nastydla a pár měsíců po něm umírá. Za příčinu úmrtí se udává tuberkulóza.

Sestra Charlotte po Emily smrti zveřejnila její dílo Na Větrné hůrce po jejím pravým jménem a román konečně získal svou zaslouženou slávu.

Autor: Tereza Havlová

Zdena Bočarova – malířka, které se obrazy zdají

Kreslila odmalička, ani školní výtvarné soutěže nevynechávala, ale přesto u rodičů se svou touhou studovat nějaký obor spojený s výtvarnem neuspěla. Pustila se tedy do samostudia. Malovala a kreslila přírodu, zátiší, pustila se do portrétů, když dostala k vánocům olejové barvy, už ji malování neopustilo nikdy.

Zdena pochází z Trutnova, ale dokud se nestala členkou Spolku podkrkonošských výtvarníků Trutnov, nenapadlo ji, že by mohla svá díla ukázat veřejnosti – malovala si pro sebe a nanejvýš pro přátele. Nyní už má za sebou dlouhou řadu výstav nejen se spolkem, ale i s dalšími přáteli, a to u nás i v zahraničí. Od roku 2017 nejčastěji vystavuje s výtvarným uskupením Řád chaosu, které působí v Praze a jehož je členkou.

Když temperu nahradil olej a taky akryl a pastel, její díla změnila téma i rozměr, inspirací se jí staly sny vlastní i cizí, poezie, hudba a fantazie. Ale i každodenní život, kdy s oblibou zachytí obyčejné momenty, které se stávají neobyčejnými. Například její obraz Poslední tramvaj – byly v ní ty oprátky, nebo se jí jen zdály?

S malířkou jsem měla možnost pohovořit.

Pamatujete si moment, kdy jste začala malovat a cítila jste, že je to vaše životní láska?

Ani ne, je to hodně dávno, ale kreslila a malovala jsem denně – třeba když jsem dostala pohádkovou knížku bez obrázků, ilustrovala jsem si ji sama. Postupem let jsem zjistila, že mi malování pomáhá uvolnit se a zbavit stresů, na chvíli pobýt v jiném, příjemnějším světě. A to trvá dodnes.

Malujete doma anebo venku v přírodě?

Dříve jsem chodila do přírody – na Rýchorách jsem kreslila pastelem podzimní lesy, rudkou lesní zákoutí, na hříbárně pobíhající koníky… Teď už venku moc netvořím, jen letos jsem si to oživila na plenéru na Jestřebích horách s přáteli z několika místních výtvarných spolků.

Které obrazy jsou pro vás ty nejpovedenější?

Těžko říct, většinou to bývají ty poslední… ale věřím, že povedenější ještě přijdou.

Jak často malujete?

Jak to dovolí nálada a okolnosti – ne vždy jsou příznivé, nemám ateliér a maluju doma v bytě.

Nedávno jste vystavila cyklus obrazů s básněmi vepsanými přímo na plátno. Jsou to vaše básně, nebo takhle ztvárňujete i poezii jiných autorů?

Básně jsem psala skoro tak dlouho, jako maluju, jsou to tedy moje básně. Ne všechny se dají zobrazit, je to jen výběr. A jiní autoři? Co třeba Kytice K. J. Erbena – to bylo téma jedné naší výstavy s Řádem chaosu, nebo Mršina Charlese Baudelaira. A pak jsem ještě nedokončila překlad sbírky haiku francouzské básnířky Sylvaine Arabo, kdy tato trojverší taky doplňuju ilustracemi.

Kde můžeme vaše obrazy vidět?

Jak už jsem uvedla, nemám ateliér, takže jedině na facebooku v profilu Art tendre – Zdena Bočarova a potom pokaždé, když se koná nějaká naše výstava.

fotografie: archiv Zdeny Bočarové

Vladimír Kočička a jeho inspirace

Charismatická osobnost, muž s dlouhými vlnitými vlasy, vždy elegantně a vkusně oblečený a vonící drahou kolínskou. Jeho jméno znají v pražských kavárnách a vinárnách, jejichž stěny preferuje pro předvedení svých děl veřejnosti spíše než suchopárné galerie.

Narodil se ve znamení štíra v roce 1965 v Košířích v Praze. Od útlého věku se věnuje výtvarné tvorbě, a to zejména malování, kreslení a nyní hlavně fotografování. Jeho fotografie se často objevují ve specializovaných časopisech, inspiruje ho například Štýrský nebo Sudek.

Když maluje a kreslí, pouští se s oblibou do experimentů s různým materiálem a strukturami. Jeho invence je nekonečná a jeho surrealistické obrazy vybízejí diváka k přemýšlení nebo ke snění. Svá díla promýšlí do nejmenších detailů. Inspiraci hledá v literatuře, poezii a především v kinematografii. Jeho známý obraz Adina je toho důkazem.

Adina

Největším zdrojem inspirací je mu ovšem žena, a to jeho vlastní. Z řady obrazů se dívají podmanivé oči, sám umělec říká, že jsou jeho ženy.

Vladimír je člověk velmi vážený v uměleckém světě. Pokud se s ním setkáte například na jeho vernisážích, poznáte, že je výřečný a velice rád se s vámi pobaví o umění všeobecně, protože v tomto oboru oplývá velkou erudicí.

S touto osobností jsme měli možnost udělat krátký rozhovor, kterého si vážíme.

Jak jste se dostal k malování?

Již jako maličký chlapec jsem začal „čmárat“ a ve školce jsem zkoušel kreslit. Na prvním stupni základní školy se to rozvíjelo dál. Ve výtvarnu jsem byl spíše na dobrou, takže za 3. Vše se změnilo na střední a poté na vojně jsem rozšířil obzory na malbu krajin. Po vojně jsem se ponořil do malování samostudiem.

Co je vaší inspirací?

Inspirace? To je těžké. Je to individuální, ale hlavní inspirací je pro mne „Žena“ jak má manželka, tak celkově téma „Žena“ je mé věčné téma, jelikož je obdivuji. Pak samozřejmě také básně, kinematografie, literatura a sny. Sny jsou pro tvorbu důležité.

Čemu  se kromě malování ještě věnujete?

Má velká láska krom malování je fotografie neboli „MALBA SVĚTLEM“. Být ve správnou chvíli na správném místě. To mě fascinuje – zachytit, zastavit život a zvěčnit ten mystický okamžik na věky.

Jaký váš obraz je pro vás ten nejlepší?

No to je těžké… Asi všechny (úsměv na tváři)… Každý můj obraz je svým ztvárněním „TEN NEJLEPŠÍ“.

Kde vystavujete nejraději?

Nejraději vystavuji v kavárnách a vinárnách. Tam přijde, si myslím, dost zajímavých lidí, co mají rádi umění.

Kde můžeme vaši tvorbu vidět? Chystáte nějakou další výstavu?

Momentálně můžete vidět mou autorskou výstavu ve Vinárně náplavní a v listopadu chystáme výstavu v kavárně Cafe Decada u metra Palmovka s výtvarným sdružením Řád Chaosu.

text : Jana Tesaříková

fotografie: archiv Vladimíra Kočičky