NA TRAGICKEJ ŽIVOT BYLA PES

Říká se, že každý je nahraditelný, ale pravda to není. Jsou lidé, které nahradit nelze. Také se říká, že člověk žije tak dlouho, dokud na něho druzí vzpomínají. V tom případě je HELENA RŮŽIČKOVÁ zřejmě nesmrtelná, protože na ni se pořád vzpomíná. Také proto, že ji stále ještě nikdo nenahradil.

Helena Růžičková ve třech letech

Narodila se 13. června 1936 ve 13 hodin 35 minut v nemocnici U Apolináře. Měřila 50 centimetrů, vážila 3 180 gramů. Byl krásný slunečný den ve znamení Blíženců. Maminka se jmenovala Draga Málková, za svobodna Hudecová, narozená v Sarajevu 21. ledna 1903. Původním povoláním byla úřednice. Tatínek se jmenoval Alois Málek, narozen 7. prosince 1898 ve Vrbátkách u Prostějova, povoláním úředník. Sloužil jako voják v Alžíru, pak pracoval v Praze v posádkovém domě, kde působil také jako překladatel a tlumočník.

Dědeček z tatínkovy strany se jmenoval Antonín Málek a byl statkářem pocházejícím z polské šlechtické rodiny. Dědeček z maminčiny strany ing. arch. a akademický malíř Karel Václav Hudec zřejmě předal Heleně umělecké geny. Krásně maloval a je autorem několika budov, například nádraží v Sarajevu a divadla v Záhřehu. Oženil se s Katharinou Kette, učitelkou, s níž se seznámil v Sarajevu.

Po narození Helena, vytoužené a jediné dítě, své nejbližší hodně potrápila. Trpěla naprostým nechutenstvím, špatně přibývala na váze, byla často nemocná. Maminka se snažila, jak mohla. Kojila ji do devíti měsíců, vozila ji k lékaři na horské sluníčko. Přesto nemoc střídala nemoc. Spalničky, plané neštovice, angína, několikrát zánět středního ucha, spála… I když to s ní několikrát vypadalo velmi vážně, pokaždé se z nemoci nakonec dostala. „Je to bojovnice,“ říkali lékaři.

Vyrůstala v láskyplném prostředí s rodiči a babičkou Annou. Vlastně to nebyla její babička, ale sestra babičky, která maminku Dragu vychovala. Rodiče spolu žili v harmonii dlouhá léta, po manželově smrti se paní Málková ještě jednou provdala. V dvaasedmdesáti řekla ano a deset let prožila v dalším spokojeném manželství. Helena o ní říkala, že měla na manželství mimořádný talent. Ostatně ona ho po ní zdědila, také měla dlouholeté spokojené manželství.

Zásadní pro ni bylo datum 1. září 1939. Tehdy ji tatínek přivedl do baletní školy Heleny Štěpánkové, primabaleríny Národního divadla. Byla teprve tříletá, ale vzali ji, primabaleríně Štěpánkové se okamžitě zalíbila její odvaha, se kterou se do všeho pouštěla. Tanec jí šel, bavil ji a za chvíli se z ní stala sólistka.

Pár měsíců na to začala navštěvovat hodiny klavíru u paní profesorky Kordové. To ji ale naopak ani trochu nebavilo. Sedět na stoličce u klávesnice, to nebylo nic pro ni a jak mohla, z hodin klavíru se ulila, k velkému žalu své maminky, která si představovala, že její dcera bude klavírní virtuózka a jednou třeba bude mít koncert v slavném Rudolfinu.

Ve čtyřech letech za ni rodiče podepsali smlouvu v Národním divadle a v Deutsche Theater, kde Helena začala tančit dětské role v baletních představeních. Dostávala honorář, byla výdělečně činná, a tak se podle toho zařídila. Tehdy totiž začala kouřit. Obdivně se dívala na dospělé kolegy, kteří si o přestávce v šatně zapálili a někoho z nich napadlo nabídnout cigaretu i jí. Hned jí to šlo a kouření se jí natolik zalíbilo, že už s ním nikdy nepřestala. Což o ní bylo všeobecně známé. Bez cigarety ji viděl málokdo.

Školní docházku zahájila v soukromé škole s výukou němčiny a angličtiny. Učitelům ale vadily její časté absence způsobené vystupováním v divadle a později i filmováním. Před kamerou poprvé stála už jako čtyřletá, když hrála jedno z Kudrnovic dětí ve filmu Babička režiséra Františka Čápa, jako pětiletá zase dostala roli ve filmu Miroslava Cikána Z českých mlýnů. Aby kvůli tomu neměla ve škole přeblémy, přeřadili ji rodiče do církevní školy sv. Anny v Ječné ulici.

Na své dětství vzpomínala ráda a mnohokrát. Vyprávěla třeba o tom, že jednou o Vánocích chtěla maminku překvapit vlastnoručně upečenou vánočkou. Protože jí těsto nekynulo, tak ho snědla syrové. Ono ale vykynulo v ní a způsobila si nepříjemné zdravotní problémy. Mnohokrát také vyprávěla o stojce, kterou udělala na vyšehradských hradbách a divila se, proč jí maminka vlepila facku, když byla tak šikovná a nezřítila se ze srázu.

Po páté třídě byla přijata na Jiráskovo klasické gymnázium v Resslově ulici, ale po primě přišel rok 1948 a s ním systém jednotného školství. Dostala se do osmiletky v Botičské ulici, kterou zvládla v pohodě. Pak vystudovala vyšší zdravotní školu, obor zubní technik, která sídlila na Alšově nábřeží. Po maturitě chtěla studovat na DAMU, ale nevzali ji. Podle přijímací komise měla „nedomykavost hlasivek a šavlovité nohy“.

Do školy ji sice nepřijali, zato potkala na přijímacích zkouškách mladého muže jménem Jiří Růžička, studenta třetího ročníku herectví. Jelikož právě trénoval šerm, byl patřičně oděn a v ruce svíral šavli. To se Heleně líbilo a později říkala, že šavle pro ně byla osudová. Jí se líbila Jirkova šavle a jemu nevadily její šavlovité nohy.

Svatbu měli 23. července 1955, jí bylo devatenáct, jemu třiadvacet. Civilní obřad proběhl ve 12,30 na úřadě ve Vodičkově ulici. Nevěsta měla tyrkysový kostýmek s bílými doplňky, klobouček s puntíkatým závojem. Ve 14,30 se konal obřad v metodisticko-evangelické modlitebně v Ječné ulici. Pro tuhle příležitost se nevěsta převlékla do dlouhých bílých šatů. Za svědka jí šla kamarádka Jiřina Bohdalová. Hostina byla objednána v hotelu Šroubek na Václavském náměstí, který byl později přejmenován na hotel Evropa. Na svatební cestu jeli novomanželé na Kokořín.

Syn se narodil 8. ledna 1956. Šest měsíců po svatbě, a to navzdory tomu, že Heleně lékaři řekli, ž děti mít ze zdravotních důvodů nikdy nebude. Dostal jméno Jirka po tatínkovi a už navždy se stal pro Helenu i okolí „malým Jirkou“, a to i tehdy, kdy svého otce – „velkého Jirku“ – výrazně přerostl.

Jirkové

O malého Jirku se starala Helenina maminka, bydleli totiž ve společném bytě, manžel Jirka dostal angažmá jako herec v divadle v Mladé Boleslavi, ona pracovala jako zubní laborantka a zároveň byla ve stejném divadle choreografkou. Vyrážela tam každý den vlakem po práci. Jako choreografka na sebe velmi brzy upozornila. Spolupracovala s tehdy velmi slavnou gymnastkou Evou Bosákovou, která jí do jedné hry půjčila svůj gymnastický oddíl.

Rok na to začala jezdit do divadla v Příbrami, kam šel manžel do dalšího angažmá a jelikož pro ni ani tady nebylo herecké místo, stala se tam osvětlovačkou. Dlužno říct, že velmi dobrou osvětlovačkou, na kterou pak dlouho vzpomínali. Možná by svítila celý život, kdyby při jedné zkoušce nešla ukázat herečce, která stále nechápala režisérovy pokyny, jak to má udělat. Režisér byl jejím výkonem unesen a už Helenu na jevišti nechal.

Ráda vzpomínala na dobu, kdy hostovala v pražském Činoherním klubu. Dodnes lidé nezapomněli na její roli Hejtmanky v Gogolově Revizorovi, kde byl jejím partnerem ruský herec Oleg Tabakov. Dostala se s ní i do světa. V roce 1970 například do Aldwyn Theatre v Londýně, kde svým výkonem diváky nadchla. Celé léta pečlivě schovávala výstřižek z deníku The Guardian z 23. dubna 1970, kde o ní napsali:

„Helena Růžičková hraje Hejtmanku jako neukojenou rozkošnici. Je jí všude plno. Září v růžovém a zeleném, dokáže se ponořit do hlubin zklamání. Groteskní, komická, se schopností vyjádřit přesně všechny tóny herecké kreativity.“

V The Daily Telegraph zase napsali:

„Ve druhé části hry Gogol rozkresluje typy úředníků do nejmenších detailů, aby bylo jasné, jak mohou ovlivňovat svou společnost. Každý z nich je vybaven vnější daností, ale to vše překrývá hereckou tvorbou široce úsměvná Hejtmanka a podání Heleny Růžičkové.“

Kdo ví, kudy by se její herecká cesta ubírala, kdyby nedošlo k jejímu násilnému přerušení. Tak jako spoustu umělců, postihl i ji zákaz činnosti. Říkalo se, že kvůli alkoholu, přišla prý na představení opilá a vynadala divákům. Ale ona vždycky tvrdila, že to není pravda, že opilá nebyla. Ostatně nebylo jednoduché ji opít. Její velké tělo zřejmě mělo vůči alkoholu imunitu. Tvrdila, že to na ni kdosi navlékl, že jí někdo dal do kávy omamnou látku. Byla přesvědčená, že ji kdosi chtěl otrávit, ale špatně si vypočítal dávku, takže jenom vypadala jako opilá. Jak to ale bylo doopravdy, to už se dneska asi nikdo nedozví.

Neměla spočítané, kolik filmů natočila, v kolika televizních inscenacích účinkovala. Stávalo se jí, že se uviděla na obrazovce a divila se, co je to za film či televizní pořad. Musela se podívat do programu a stejně si nevybavila, za jakých okolností dílo vzniklo. Udělala toho mnohem víc, než stačila její paměť zaznamenat. Měla ale několik svých oblíbených rolí, k nimž se hrdě vracela.

V roce 1969 na sebe upozornila jako Heduš ve filmu Jaroslava Papouška Ecce homo Homolka. Celkem vznikly o rodině Homolkových tři filmy, ač o trilogii zpočátku nebyla ani řeč. O pokračování rozhodl až divácký ohlas. Tak se točily další díly, ač samotný režisér z toho nebyl nadšený. S pokračováním ho smířil fakt, že filmy vlastně jako trilogie nevypadají. První díl byl černobílý na klasickém formátu, druhý – Hogo fogo Homolka – byl širokoúhlý, třetí – Homolka a tobolka – barevný.

Helena se synem Jirkou

Mimochodem, nebylo to její první setkání s Jaroslavem Papouškem. Už v roce 1968 ji obsadil do filmu Nejkrásnější věk, který se odehrával v sochařském ateliéru Akademie múzických umění, kde si přivydělávají lidé z ulice jako modely. Jedním modelem byl Josef Šebánek, pozdější táta Homolka, dalším Helena Růžičková.

Ráda se dívala na Tři oříšky pro Popelku. Ne kvůli sobě, ale protože tam hrál její syn Jirka. Ona dostala roli princovy nápadnice Droběny, Jirka roli kuchtíka. Film vznikl v roce 1973, to jí bylo sedmatřicet, Jirkovi sedmnáct. Šlo o koprodukční film, režisér Václav Vorlíček ho točil s německou produkcí. Kostýmy byly dílem Theodora Pištěka. Pro Helenu navrhl červenou róbu s obrovskými nakasanými rukávy, které ji ještě rozšiřovaly, ale jí se nesmírně líbily. Od té doby si pořizovala podobné róby – balónkové rukávy, nakasané sukně, pastelové barvy…

„Postavu je třeba podtrhnout,“ říkávala. A odjakživa nesnášela, když se někdo oblékal do černého v domnění, že bude vypadat hubenější. Byla šikovná, spoustu si toho sama ušila a velmi dobře pletla. Pro své přátele pravidelně upletla na zimu kulicha, šálu a ponožky, pochopitelně vždy v nějaké pastelové barvě. Taky výborně vařila a nedala dopustit na česnek, ten dávala snad do všeho a tvrdila o něm, že je to zázrak.

Na besedách a estrádách se jí pokaždé ptali na trilogii Zdeňka Trošky Slunce, seno… poprvé – jahody, podruhé – a pár facek, potřetí – erotika. Ani tehdy nemělo jít o trilogii. Původně Zdeněk Troška chtěl točit absolventský film Ta naše vesnička česká, k čemuž nedošlo, protože jako absolventský mu byl uznán jiný snímek. Po letech scénář odnesl na Barrandov a po jeho schválení jako první oslovil Helenu, která dostala roli Škopkové. Tahle role ji proslavila a ona ji měla ráda. Byla přesvědčivá, rázná, chvílemi dojemná, prostě Škopková…

Helena se Zdeňkem Troškou

Největším překvapením zřejmě byla její Anna Urbanová, kterou ztvárnila v televizním seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje. Hrála tam velkou ženu malého muže, jehož

představoval Stanislav Zindulka. Byla to role na ni jako šitá a ona ji měla nesmírně ráda. Také proto, že mohla ukázat další svoji podobu, že není jenom Homolková nebo Škopková. Zase docela jinou svoji polohu předvedla v roli udavačky z televizního seriálu Přítelkyně z domu smutku, který byl natočený podle literární předlohy Evy Kantůrkové.

Ale žádnou se svých rolí nestavěla na první místo. Byla k sobě kritická a tvrdila, že se na sebe nemůže dívat, protože vidí všechny chyby, jichž se dopustila. Faktem ale je, že byla v herecké práci neuvěřitelně pokorná. Role neodmítala, nevadilo jí, když se na plátně třeba jenom mihla a řekla pár slov. Prostě hrála ráda a byl to její život.

Helena a Jirka

Když se s ní její příznivci loučili ve strašnickém krematoriu, napsali někteří z nich vzkazy do kondolenční knihy. Jedni se s ní loučili jako se Škopkovou, jedni jako s Annou Urbanovou, další jako s Droběnou ze Tří oříšků pro Popelku. Ale všichni se loučili s nepřehlédnutelnou osobností, která tu byla a zanechala za sebou velkou stopu. Odešla v lednu 2004, od té doby proteklo Vltavou v jejím rodném městě už hodně vody, ale vzpomínky na ni neodnesla.

PhDr. Marie Formáčková

Komentáře z facebooku