Dodnes je považována za nejvýznamnější a jistě i nejslavnější světovou vědkyni v dějinách. Byla průkopnicí nejen v rámci vlastního oboru, ale stejně tak třeba i v otázce aktivního uplatnění žen ve všech těch oborech, které se kdysi označovaly jako ryze „mužské“. A protože v závěru loňského roku uplynulo již neuvěřitelných 120 let ode dne, kdy se Marii Curie Sklodowské (1867 – 1934) podařil jeden z jejích čelných úspěchů – izolace polonia (25.7.1898) a současně uplynulo i úctyhodných 151 let od narození této vzácné elegantní a po všech stránkách výjimečné ženy, ráda bych proto na její životní příběh alespoň rámcově zavzpomínala.
S inspirativní Marií Curie jsem se, na stránkách knihy, poprvé setkala ještě coby školou povinná žačka, která odjakživa obdivovala všechny velké – historické ženy. Monografické vyprávění, které jsem tehdy objevila v domácí knihovně, a s úctou se k jeho čtení i v dospělosti opakovaně vracela, patřilo v porovnání vůči jiným historickým legendám, vlastně ještě stále k nedávným světovým dějinám. A musím říci – stačilo málo k tomu, aby mne příběh této výjimečné ženy skutečně a upřímně zaujal…
Marie Salomea, provd. Curie, roz. Sklodowská (7.11.1867 – 4.7.1934) byla rodačkou z polské Varšavy a zpočátku vedla průměrný život potomka z průměrně situované rodiny, kde její otec Wladyslaw Sklodowsky zastával profesi učitele matematiky a fyziky a matka Bronislawa měla vystudovanou dívčí školu, které se, v pozdějších letech stala učitelkou a posléze dokonce i ředitelkou. Odkud získala mladá Marie příklon k intelektuálnímu světu, proto není těžké odhadnout, a jako dítě vzdělaných rodičů se proto brzy sama rozhodla, zasvětit svůj život konkrétnímu vědeckému oboru, kterým se stala fyzika a především chemie. Musíme si však uvědomit, že v 2. pol 19. století byla pro ženu silně nezvyklá (ba dokonce skoro nemožná), jak jakákoliv vyšší forma vzdělání, tak zejména obor, jaký si Curie ve svých 24 letech zvolila. Šlo o volbu, která představovala „krok do tehdy ryze mužského světa“ a spolu s ním i počátek neuvěřitelné cesty, jejíž vyústění ve světově proslulou vědkyni si Curie musela napřed doslova vybojovat. Jen samotný příchod na akademickou půdu nebyl snadný, protože jako žena takřka neměla šanci a vyšel až po několika letech.
V roce 1891 složila Marie Sklodowská, jako vůbec první žena v historii, přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny, kde mohla i přes značné skepse svých mužských kolegů, studovat. Předpoklady jejích kritiků, „že studium stejně nakonec vzdá“, se ani v nejmenším nenaplnily. Sklodowská získala v roce 1893 první licenciát a další (z matematiky) přišel roku 1894. Mezi tím již mohla pracovat jako laborantka průmyslové laboratoře Lippmanových závodů, kde si nejen definitivně ujasnila, jakým výzkumům se chce věnovat, ale současně zde vlivem náhody potkala i svého budoucího manžela, tehdy ještě doktoranda Pierra Curie (1859- 1906), se kterým již po roce známosti uzavřeli manželský svazek.
Vstup do manželství a následný příchod potomků – dcer (Irène Curie a Evy Curie) byl dalším mezníkem v jejím životě, který mohl znamenat ústup ze slibně započaté vědecké dráhy. Ale nenaplnil se. Marie Curie, obětavě dělící své síly mezi rodinu a vědu se naučila neobyčejně hospodařit s časem, čímž se sice opět stala nejen „trnem v oku“ kritikům, vidícím ženu jen jako zkrášlenou pečovatelku rodinného krbu, ale současně i vzorem moderní ženy-matky, která, když doopravdy chce a má správné zázemí, zvládne snadno profesi i rodinu. Netřeba přitom dodávat, že podobné vzory mají podnes dokonce nadčasovou hodnotu.
K prvním vynikajícím výsledkům ji přivedla, právě mezi dvěma těhotenstvími, její doktorandská práce, která se zabývala intenzitou radioaktivity druhů uranové rudy. Téma, které původně „nikdo nechtěl“ a tak bylo dáno jí, se však pod jejím dohledem zajímavě rozvinulo a na jeho konci stál objev dvou prvků – polonia a radia. Současně objasnila i moment při rozpadu atomových jader – tj. jako pravděpodobné příčiny radioaktivity. Veřejnost byla v šoku. Žena vědkyně a takové objevy? Ano. V roce 1903 tak přišlo první a nejprestižnější ocenění pro jakéhokoliv vědce – Nobelova cena, jíž získal tým: Pierre Curie, Henri Becquerel a Marie Curie. Současně, jako první žena vůbec, obhájila také svůj doktorát z fyziky.
Spolu s manželem, který samozřejmě spolupracoval i na jejím objevu polonia a radia, a který původně málem získal Nobelovu cenu spolu s Becquerelem sám, neboť Marie byla žena (!), pokračovala v další výzkumné činnosti. Pierre Curie získal místo profesora s vlastní výzkumnou laboratoří, jehož vedoucím vědeckým pracovníkem se stala manželka Marie. Na první pohled ideál ovšem dostal své trhliny v momentě, kdy Pierre Curie přišel tragicky o život. Pro vdovu po zesnulém to však zpočátku znamenalo paradoxní posun v kariéře. Smrt manžela jí totiž otevřela cestu nejen k vlastní laboratoři, ale současně i k pozici první profesorky na Sorbonně. Dosáhla zenitu slávy a úspěchů, avšak bez svého manžela byla náhle zranitelnější. Kolegové po Pierrově smrti rozhodně vůči ní nebraly ohledy a „hvězda“ Marie Currie začala, mnohdy i cíleně, oslabovat. Roku 1911 sice získala Nobelovu cenu (za chemii) podruhé, ale například do prestižní Académie des sciences nebyla zvolena. Přesto nezoufala a ve svých výzkumných záměrech pokračovala dál. Během první světové války a zejména po jejím konci se intenzivně zabývala i otázkami zdravotnickými, zejména možnostmi léčby rakoviny. Velice se angažovala například pro zakládání lékařských ústavů pro léčbu této fatální choroby. Tehdy dokonce možná ani sama ještě netušila, že právě tato choroba se jí může stát osudnou.
V soukromém životě její osud nepříjemně kolísal. Byla slavnou vědkyní, ale kde kdo si na její konto rád utrousil nějakou tu kritiku či pomluvu. Vždy benevolentní Francii totiž vadilo nejen to, že vystupuje ve svém oboru stejnou razancí jako muži, ale i to, že je ateistka, Polka a nikoliv Francouzka, přičemž světlo světa spatřila i pozoruhodná informace o jejím „tajném“ mladším příteli. Že byla dávno nezadaná a vdovou, už při tom nikoho samozřejmě příliš nezajímalo. Za vším se hledala nějaká pikantnost.
Marii Curie se však tou dobou znatelně zhoršoval zdravotní stav. Prošla si onemocněním ledvin i psychickými potížemi. O mnoho horší diagnóza ovšem byla aplastická anémie čili choroba, za níž s největší pravděpodobností stál její blízký kontakt s radioaktivními prvky v rámci její vědecké dráhy, která ji nakonec stála svým způsobem život. Zemřela 4. července roku 1934 a byla pohřbena po boku svého manžela v Sceaux. O mnoho let později – roku 1995 byla pak pochována, jako vůbec první žena, pod kopulí slavného pařížského Pantheonu.
Život vynikající vědkyně a jedné z nejvýznamnějších osobností přelomu 19. a 20. století byl oslnivý, ale stejně tak i temný a nesnadný. Možná právě proto nepřestal, a je to dobře, dodnes fascinovat. Oslovuje a inspiruje jak osobnosti z řad vědecké sféry, tak i nejširší veřejnost. Curie je rozhodně vzorem, který stojí z mnoha důvodů za pozornost a tyto důvody nejsou ani zdaleka jen charakteru vědeckého, nýbrž i čistě lidského.
AUTOR: Ph.Dr. Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)
Komentáře z facebooku