Jiří Anderle – malíř, grafik, ilustrátor a po jistou dobu své umělecké kariéry také scénograf a pedagog – pokřtil začátkem prosince 2019 v pražském Radiocafé nové CD Zázraky na Hradčanech. Vzpomíná na pětadvacet let života prožitých ve stínu Pražského hradu na Novém Světě. Vrací se na místa, která důvěrně zná a zavzpomínal i na sousedy, co tu kdysi tvořili unikátní společenství. Jeho vzpomínky, které zaznamenal redaktor Českého rozhlasu Tomáš Černý a vydal Radioservis, jsou umocněny vypravěčským uměním Jiřího Anderleho. Vzpomíná například na dobrácké manžele Chabusovy, hluchého lampáře a jeho psa Karla, kopáče Foubíka, staromódní manžele Engelmüllerovy, tak jako zavzpomínal na stránkách knihy Láska za lásku na učitele, kováře, krejčího, ševce, holiče, poštmistra a také obecního bubeníka a policajta z Pavlíkova u Rakovníka, kde se v roce 1936 narodil. Vyprávění podle bohatých prožitků z dětství a životních zkušeností nejprve natočil Český rozhlas a po mimořádné posluchačské odezvě vyšlo i knižně. Když ke mně poprvé po rozhlasových vlnách doletěl podmanivý hlas Jiřího Anderleho, zrovna se rozpomínal na rodnou vesnici. Také ji dobře znám, protože i já se nedaleko narodila. S přimhouřenýma očima jsem poslouchala každé slovo, a tak mi ono vyprávění malovalo pod víčky konkrétní místa. „Pavlíkov obklopený věncem zahrad, chmelnic a polí, do kterých vedly cesty lemované dozrávajícím obilím a fialovými koukoly, modrýma očima chrp a krásou rudých vlčích máků, nad kterými poletovali pestrobarevní motýli,“ Jiří Anderle sugestivně popisoval své rodiště. „Cesty byly rozbrázděné hlubokými kolejemi od okovaných kol vozů, kde na prostředním vyvýšeném pruhu i po stranách cesty kvetl bílý a rudý jetel. Některé mířily k opuštěným samotám, k alejím vysokých topolů, k ovocným sadům, k bohatým chmelnicím, jiné končily na pasece v lese.“ Měla jsem pocit, jako bych po nich kráčela. „Po dalších cestách šlapali na kole, či pěkně po svých dělníci do rakovnických fabrik, či horníci do dolů RAKO a Jiří. Lidé po ní také tahali vozíky naložené vším, co chtěli prodat na rakovnickém trhu,“ Jiří Anderle vyprávěl dál. „Nejkrásnější byla ta pěšinka, co vedla nad ves k opuštěné jabloni.“ Zvláště tu překrásně popsal: „Krásnější pěšinu jsem neznal. Třebaže byla od slunce vyprahlá a plná kamení, o to více kvetla. Zlaté pantoflíčky, dojemně krásné jako krůpěj krve rudé slzičky Panny Marie, modré pomněnky, bílý lomikámen, nafialovělé zvonky, zlatavé kopretiny, jitrocel, omamně vonící mateřídouška, žluté kručinky, heřmánek, ale hlavně bledé svlačce, připomínající malou troubu gramofonu na kliku.“ Jako bych se po kraji rozhlížela s ním. „Na vrcholu cesty stála Boží muka. Tam jsem vždy postál a nemohl se vynadívat na pohled do dálky. Rakovník byl jako na dlani, obzor lemovaly modré Krušné hory, za pohořím Džbán vyčnívající špička Milešovky, na jihovýchodě se táhly křivoklátské lesy, na jihu kopce lemující Berounku a za nimi Brdy a na západě stoupaly k nebi kouře plzeňské Škodovky. Utrpení Krista mírnil zpívající skřivánek, který vždycky odněkud vyletěl, zazpíval a ztratil se v nízkém obilí nebo v oranici.“ Je patrné, že zde Jiří Anderle prožil šťastné dětství. Jenže to předčasně skončilo, sotva začal chodit do školy, když mu zemřel otec na tuberkulózu. Malý Jiřík zůstal sám s maminkou. „Díky osude, že jsi mi dopřál mít maminku se svatozáří tak dlouho…“ čtu v knize Láska za lásku. Dočkala se synových úspěchů. Byla na něj právem pyšná, třebaže si kdysi přála aby jí spravoval pojistky jako pan Pitner. Už v raném dětství se u Jiřího Anderleho začínal projevovat ojedinělý malířský talent. Na krabici od bot namaloval svůj první obrázek – podzim, děti u ohníčku, pasoucí se krávy a letící drak na těžkém nebi, a to byl první krůček na cestě k uskutečnění snu být malířem. Po dokončení školy Jiří Anderle pokračoval v prohlubování malířského talentu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a poté na Akademii výtvarného umění v Praze, kde studoval obor malířství a grafika u profesorů Antonína Pelce a Vladimíra Silovského. Po úspěšném ukončení studia začal pracovat jako kulisák v Černém divadle Jiřího Srnce . Netrvalo však dlouho, a stal se úspěšným mimem. Se souborem procestoval celý svět. Na své umělecké cestě, jak šel čas, byl asistentem profesorů Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře, vyučoval též na Letní akademii v Salcburku, stal se i tvůrcem rozhlasových pořadů Láska za lásku. Především byl pilným malířem. Měl na devadesát tři samostatných a dvě stovky skupinových výstav doma i v zahraničí. Je jediný český umělec, jehož grafické dílo je vystaveno v newyorském Metropolitním muzeu v jednom sále společně s Rembrandtem, Dürerem, Matissem a Picassem. Jeho díla jsou zastoupena v předních světových muzeích a galeriích – a teď i v Pavlíkově. Na počest slavného rodáka tu v přízemí obecního úřadu v roce 2006 zbudovali nádhernou galerii. Do malířova rodiště převezli část expozice z pražské Pelléovy vily, kde jedenáct let byla retrospektiva Anderlovy malířské tvorby umístěna spolu s jeho africkou sbírkou. V galerii v Pavlíkově Jiří Anderle oslavil před čtyřmi lety své kulaté jubileum – osmdesáté narozeniny. V tom čase o něm v mé knize Nezbedné toulky vyšla povídka a Jiří Anderle mě na výstavu pozval. Povídali jsme si spolu o jeho profesním i soukromém životě, rozpovídal se také o své tvorbě. Řekl mi: „Při malbě je má ruka vedena i podvědomými záchvěvy nedávných i dávno prožitých vjemů, které si v sobě ukládáme od dětství.“ Prohlížela jsem si v jeho doprovodu plátna a grafiky a viděla, že je to pravda, že jeho ruka vytváří krásu, která uchvátí oči i srdce. Ale najednou mi před tím dílem došlo, že i svými slovy maluje krásné barevné obrazy. Stejně tak jako kdysi spisovatel Jan Neruda vykreslil čtenářům Malou Stranu v knize Povídky malostranské, malíř Jiří Anderle svým barvitým vyprávěním zobrazil pražský Nový Svět a předtím svoji rodnou vesnici – Pavlíkov u Rakovníka.
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: Jaroslava Pechová
Komentáře z facebooku