„Kdo by měl přednášet v Parlamentu ČR k výročí Masarykova narození?“ zeptal se mne před několika lety ThDr. Jiří Vaníček na jedné ze schůzí Kulturní komise Církve československé husitské. Navrhla jsem vynikajícího filosofa, publicistu a politologa Erazima Koháka. Znala jsem ho z osobních setkání, například na oslavě pětasedmdesátin prof. Ladislava Hejdánka a prof. Jakuba Trojana na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na přednáškách Koháka jsem zažila ukázky jeho kritického myšlení, které bylo zároveň spojeno s velkorysostí a laskavostí. Jako bohemistka a člověk, který má od dětství úctu k mateřštině, musím vyslovit svůj obdiv nad češtinou pana profesora, jenž přitom musel s rodiči odejít do emigrace v necelých patnácti letech, krátce po „Vítězném únoru“.
Náš první prezident filosof, T. G. Masaryk, podle Kohákova názoru už jako vysokoškolský profesor přispěl k tvárnění nové české národní totožnosti. Masarykův návrat v čele československých legií představoval opravdu mohutný triumf. Jeho celoživotním dílem však mohlo být spíš to, že se mu podařilo vybudovat novodobý národ a vychovat nový československý stát k demokracii. To nebylo vůbec jednoduché. A tak zachoval Československo jako ostrůvek západní demokracie mezi fašizujícími nástupnickými státy až do Mnichovské dohody. Do své smrti zůstal Masaryk ztělesněním všeho, co bylo dobré a čisté na naší republice. Ta Masaryka přežila jen o jeden rok, ale státníkova památka přetrvala jako symbol druhého boje za svobodu – a ještě za československého jara.
Erazim Kohák ve svých přednáškách a dále ve své knize Domov a dálava analyzuje kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. Pro něj osobně nastolil otázku „smyslu“ pobyt v exilu. Píše: „Chtěl jsem spojit svůj úděl s údělem českého společenství poutníků dějinami (…) Co to vůbec znamená být Čech? Má to ještě nějaký smysl? (…) S tou otázkou se potýkám celý život. Když jsem se začal z převeliké dálky v čase i prostoru seznamovat s českou filosofií, uvědomil jsem si, že v tom nejsem zdaleka sám. Potýkal se s ní první velký filosof našeho novověku, T. G. Masaryk, a nejen ve své České otázce a Světové revoluci, nýbrž ve všem svém myšlení i konání. Zabýval se jí jeho učedník Emanuel Rádl. Jan Patočka, náš druhý velký filosof, se na ni soustředil ve sbírce esejů O smysl dneška.“
Akademika Koháka po návratu do České republiky v první řadě zajímala stěžejní otázka, týkající se naší kulturní totožnosti ve věku pokročilé ekonomizace našich životů. Je vděčný všem, kteří chodili týden co týden na jeho přednášky a konzultace a přesvědčili ho svým zájmem i svou kritikou, že „společenství poutníků, kterým mi je můj národ, se nerozplynulo beze zbytku v kyselinové lázni spotřebního blahobytu“.
V předmluvě své knihy Domov a dálava pan profesor napsal: „Stále je třeba děkovat. Leč není stěžejní motivací života sub specie aeterni právě vděčnost za všechno, co jsme darem obdrželi, spolu s onou činnou radostí, že dary života můžeme dávat dál? Masaryk tomu říkal starosvětsky láska k bližnímu. Mne osobně lepší motivace nenapadá.“
Autor: Olga Nytrová
Foto: autor neznámý
Komentáře z facebooku