V pondělí 21. června 2021 uplynulo přesně 400 let od chvíle, kdy se Staroměstské náměstí v Praze zbarvilo krví 27 českých pánů, rytířů a měšťanů. Událo se zde děsivé divadlo, nebývale krutá tečka za sérií událostí, které začaly defenestrací 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře. Popravu nařídil Ferdinand II. Štýrský, císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský. Fanaticky věřícímu katolickému panovníkovi, ač osobně nepříliš politicky schopnému, se povedlo definitivně upevnit vládu svého rodu v soustátí českých, rakouských a uherských zemí. Zlomil zde stavovskou monarchii a položil základy absolutismu v habsburské říši. Stalo se tak díky vítězství nad povstaleckými českými stavy, po kterém následovala doba bezohledné rekatolizace Čech a Moravy, spojená s ohromnými konfiskacemi a rozkrádáním majetku velké části české šlechty a měst, a také masovou emigrací protestantských šlechticů a měšťanů do ciziny. S hlavními předáky stavovského povstání se vypořádal nekompromisně – nechal je popravit. Ne nadarmo si za tento počin vysloužil přídomek „krvavý“. Odsouzení se o svém krutém osudu dozvěděli pouhý den před popravou. Zvrátit ho již nebylo možné. Nepomohly hrozby ani prosby rodin. Krvavého představení se ujal slavný český kat Jan Mydlář a jeho pacholci. Pod dohledem nastoupených vojáků a na tribuně usazených soudců začala poprava 21. června 1621 již v pět hodin ráno. Exekuci, která neměla do té doby na našem území obdoby, zahájil výstřel z děla. Za troubení polnic a tlukotu bubnů přicházeli odsouzenci na popraviště podle svého společenského postavení. Nejprve tři páni, poté sedm rytířů a nakonec sedmnáct měšťanů. Dvacet čtyři vzbouřenců bylo setnuto. Kat během exekuce ztupil čtyři meče. Tři měšťané skončili s oprátkou na krku. Nejhůře dopadl Ján Jesenius, známý též jako Jan z Jesenu či Jan Jesenský. Tohoto lékaře, politika a filozofa zbavili před exekucí jazyka. Důvodem byl jeho spis s výmluvným názvem „Může být tyran svržen lidem?“ Po popravě jej rozčtvrtili a vpletli do kola. Čtyřhodinová exekuce před rozvášněným davem byla hlavně děsivým a šokujícím představením, které mělo za úkol dokázat Evropě, že by si s Habsburky neměla zahrávat. Zúčtování na popravišti však mělo ještě pokračování. I živým muselo být jasné, jak končí vzpoura proti císařskému majestátu. Proto bylo dvanáct uťatých hlav vystaveno na Staroměstské mostecké věži. Šest směrem k řece, šest ke Klementinu. Visely tam více než deset let. Jen hlavu hraběte Jáchyma Ondřeje Šlichta povolil císař na naléhání vdovy po roce sundat.
Krvavým ortelem nad rebely dosáhl Ferdinand II. svého cíle. Opozice upustila od všech snah sesadit vládnoucí rod. Habsburkové si udrželi korunu a moc další tři století.
Místo, kde stálo popraviště, je označeno bílými kříži v dlažbě. Původně jich bylo 27, stejně jako popravených českých pánů. Po letech k nim však přibyl ještě jeden, k uctění památky Martina Fruweina z Podolí, který před popravou spáchal sebevraždu a sťat byl posmrtně. Po Staroměstském náměstí prochází dnes nekonečné zástupy Pražanů i návštěvníků ze všech koutů země i světa. Těší se krásami Prahy a svobodně tu dýchají. Kolik z nich si zde asi vzpomene na české pány, kteří tady vydechli před čtyřmi sty roky naposled?
Z archivních pramenů zpracovala Jaroslava Pechová
Komentáře z facebooku