Obraz zachycuje okamžik, kdy se Venuše vynoří z moře nesena na lastuře. Západní vítr ji nese ke břehu, kde ji jedna z Hór (bohyň ročních období) podává květinami posetý plášť. Kromě samostatné ilustrace mýtu umělec zakomponoval do obrazu mnoho dalších konotací a významů. Obraz je v Galerii Uffizi v italské Florencii.
Zrození Venuše ukazuje Venuši vystupující z moře na břeh v podobě dospělé ženy. Vlevo vidíte letící postavy Zefyrů (boha mírného západního větru) ovívající Venuši stojí na mořské lastuře. Vpravo jednu z dcer Dia, bohyni Thalló (souhrně se Diovy dcery označují jako Hóry), která se chystá Venuši zahalit do květinového pláště, což symbolizuje příchod jara (alegorie jara). Všimněte si, že Venuše má nepřirozeně dlouhé paže a zkosené levé rameno. Na obraze je několik dalších symbolů: růžová růže je symbolem sexuality a lidské touhy (Venuše byla navíc bohyní květin). Mušle, kdysi odkazovala na ženské pohlavní orgány – symbol nového počátku a zrození, později byly lastury symbolem znovuzrození a zmrtvýchvstání. Bůh větru Zefyros a jeho žen Chloris symbolizují duchovno a spojení ducha a hmoty. Zlato na obraze podtrhuje hodnotu obrazu a odkazuje na dokonalost a lásku.
Sandro Botticelli (1445 – 1510). Známý také pod jménem Alessandro di Mariano di Vanni Filipepi. Botticelli byl italský renesanční malíř. Jeho práce náleží k tomu nejlepšímu, co v rané renesanci vzniklo. Příjmení Botticelli převzal údajně z přezdívky bratra, který byl tlustý jako bečka – „botticelli“. Jeho umělecká dráha začala patrně ve zlatnické dílně jeho bratra Antonia, později byl rodinou svěřen do péče Filippa Lippiho, uznávaného malíře a zběhlého mnicha. Jako významný umělec získal přátele a mecenáše v nejvýznamnějších florentských rodinách. Pracoval především na zakázku rodu Medicejských. Roku 1481 byl společně s dalším významným florentským malířem Domenicem Ghirlandaiem povolán do Říma, aby se podílel na výzdobě Sixtinské kaple. Roku 1491 byli oba jmenováni do poroty, která měla rozhodnout o zakázce na výstavbu průčelí florentského dómu. Na konci svého života pracoval zřejmě pod vlivem Savonarolových plamenných kázání výhradně na obrazech s křesťanskými tématy. Mezi jeho nejslavnější díla patří Zrození Venuše a Jaro. Botticelli se nikdy neoženil – údajně se trápil neopětovanou láskou k Simonettě Vespucci, jenž měla stát modelem k jeho Venuši. Když umíral, přál si být pohřben k jejím nohám. Tak se také stalo.
Jaro
AH
Komentáře z facebooku