Umělecký sloh představuje důležitý koncept v dějinách umění, který se vztahuje k určité jednotné podobě výrazu, jež je charakteristická pro specifické historické období. Tento sloh se může projevovat v různých oblastech umění – od architektury přes malířství, sochařství až po užité umění a módní styly. Jeho charakteristiky se mění v závislosti na dobových vlivech, kulturních normách a společenské dynamice.
Klasické slohy do 19. století
V evropských dějinách umění před 19. stoletím jsou klasické slohy rozlišovány do několika významných kategorií, které reflektují vývoj myšlení a estetiky:
1. Románský sloh (11. – 12. století) je známý svou masivní architekturou, mohutnými kamennými konstrukcemi a polokruhovými oblouky. Typické jsou pro něj románské kostely a kláštery, které měly za úkol ustavit silný pocit stability a trvanlivosti.
2. Gotika (12. – 16. století) se vyznačuje štíhlými strukturami, stabilními opěrnými systémy a vertikálními liniemi, což umožnilo vznik katedrál s vysokými okny a bohatými vitrážemi. Tato doba přinesla také rozvoj sochařství a malířství.
3. Renesance (14. – 17. století) nastolila nový pohled na člověka a přírodu, kladla důraz na humanismus a studium antiky. Značným způsobem ovlivnila architekturu, malbu a sochařství, přičemž umělci jako Leonardo da Vinci a Michelangelo se stali ikonami této doby.
4. Baroko (17. – 18. století) se projevuje v dramatických emocích, rozmáchlých kompozicích a bohatě dekorovaných prostorách. Barokní umění směřovalo k oslnění a vyjádření božské přítomnosti skrze umění.
5. Rokoko (18. století) je spojeno s lehkostí, elegancí a intimními scénami, které odrážejí život aristokracie. Tento styl se vyznačuje hravými motivy a detailními ornamenty.
6. Klasicismus (18. – 19. století) přivedl nazpět k ideálům antiky a jeho cílem byla harmonie, rovnováha a rozumovost. Umělci usilovali o vytvoření děl, která by vyjadřovala morální hodnoty a estetické normy.
Slohy 19. století a umělecké směry
V 19. století se na scéně objevují další umělecké slohy, které mají široký dopad na kulturu a životní styl:
– Empír vyznačující se používáním historických odkazů a symboliky, dominantní především ve stavebnictví a nábytku.
– Biedermeier, který se soustředil na každodenní život a domácí pohodu, odrážel touhu po klidné a útulné estetice.
– Historismus, který se vyznačoval inspirací z minulých slohů, často vedl k eklatantním misinterpretačním stylem.
– Secese, která reprezentovala prolnutí umění a řemesel, ať už v architektuře nebo výtvarném umění, a snažila se překonat rigidní hranice předchozích slohů.
Na konci 19. století se také vyvíjejí různé umělecké směry, jako jsou romantismus, realismus a impresionismus. Tyto směry již neprojevují tak univerzální charakter a více se soustředí na jednotlivé aspekty lidské zkušenosti a vnímání, proto jsou častěji označovány za „ismy“. Tyto směry, ačkoliv mají vliv na moderní umění, nejsou považovány za umělecké slohy ve stejném slova smyslu, jaké známe z předchozích epoch.
Umělecký sloh a umělecké směry jsou klíčovými koncepty v analýze dějin umění. Zatímco klasické slohy prezentují konzistentní estetická vyjádření v různých oborech během vymezených historických období, umělecké směry 19. století a následně naznačují individuálnější přístup k uměleckému vyjádření, reflektující bohatství lidské zkušenosti. Rozlišení mezi těmito termíny, zejména pro 19. století, však zůstává nejednoznačné, což ukazuje na dynamický a rozličný charakter umělecké produkce.
JT
Komentáře z facebooku