„Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.“
Kdo by neznal nejslavnější Máchovo dílo? Kdo by neznal největšího českého básníka, který báseň Máj od podzimu 1834 do jara roku 1836 napsal zřejmě v domě na Karlově náměstí, kde měli Máchovi rodiče krupařství a skromný byt. „Karel Hynek Mácha vstoupil, či spíš vtrhnul do české literatury z daleké budoucnosti,“ tvrdí o něm básník Jiří Žáček. „Je stále moderní způsobem metaforického myšlení, ale i vášnivostí. A také svobodomyslností. Mácha se jako básník dokázal vymanit z drobné každodenní práce, která byla nejspíš důležitá pro úspěšné dovršení národního obrození, ale básníkům svazovala křídla.“ Syn mlynářského pomocníka, který ve svém díle vytvořil základy moderního českého jazyka, je považován za nejvýznamnějšího představitele českého romantismu a zakladatele moderní české poezie. Miloval přírodu, cestování, hrál divadlo. První báseň uveřejnil, když mu bylo jednadvacet let. Třebaže o pouhých pět let později – ve svých dvaceti šesti letech – zemřel, stal se národním symbolem. Přispěly k tomu i pohnuté osudy Československa v závěru třicátých let 20. století. Aby český básník a vlastenec nezůstal po Mnichově pohřben v nacisty zabraných Litoměřicích, jeho ostatky byly v květnu 1939 uloženy na vyšehradském hřbitově v Praze. Pohřeb se stal masovou manifestací proti nacismu. Účastnil se ho nejen desetitisícový dav, ale díky rozhlasu, který vysílal pohřeb v přímém přenosu, i lidé z celé země. Na Petříně, z jehož vrchu pronášela už bájná kněžna Libuše slova o slavném městě, stojí socha Karla Hynka Máchy od Josefa Myslbeka. Stala se jakýmsi symbolem mládí a zamilovaných. Schází se tu každoročně první květnový den, kdy se podle tradice mají lidé políbit pod rozkvetlým stromem. A těch je v květnu na Petříně požehnaně. Snad sem mladé lidi láká i studánka Petřínka, napájená pramenem s léčivými a afrodisiakálními účinky. U Máchovy sochy si však pokaždé vzpomenou na českého básníka – bouřliváka a jeho slavný Máj, ve kterém horoucně sděluje, že bez konce láska je. Vyjadřuje zde také vztah k rodné zemi, který ústy Viléma posílá pozdrav po ubíhajících oblacích: „… tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, širou tu zemi, zemi jedinou!“
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: FB
Komentáře z facebooku