„Studánko stříbrná, kde tě mám?“ Paměť mi přehrává text písně Hany Zagorové. „Kde jsi ty a kde jsem já?“ Neznám odpověď. Nevím, kam se poděla studánka z mého dětství, ke které jsem každý rok zjara chodila s babičkou, abychom ji vyčistily od nánosu listí a osvobodily pramen. Ten se nadechl a plný nabyté energie začal tichounce zurčet a zpívat. Studánka ležela pod lesem nad vesnicí Petrovice u Rakovníka a slunce se do ní chodilo dívat jako do zrcátka. Na břehu v trávě na placatém kameni seděl malovaný plecháček, aby si pocestní mohli nabrat vodu a ten křišťálový chladný doušek je po únavné cestě postavil zase na nohy. I my bychom často potřebovali postavit na nohy. A vzít rozum do hrsti. Vzpomenout si na starobylou pohanskou tradici otvírání studánek, která byla nejen symbolickým přivítáním jara, ale i vyjádřením úcty k vodnímu prameni. Vodu měli naši předkové ve veliké úctě. Věděli dobře, že bez vody není život. Poblíž studánek stavěli pohanské svatyně a celý rok se o ně starali. Z jara břehy zdobili květinami, pořádali u nich posvátné obřady, tančili a zpívali. O Vánocích jim zase nosili jablka a ořechy. I nám studánky většinou nebývají lhostejné. Zvláště ty, ve kterých prý je léčivá voda, nás lákají. Najdete-li u některé zlatou korunku, nechte ji ležet tam, kde je, a radši rychle uhánějte pryč. To se sem totiž vypravil vykoupat hadí král – bílý had – a korunku odložil do trávy. Kdyby vás napadlo přivlastnit si ji, stihl by vás jeho hněv. I jiné báchorky se však ke studánkám vztahují. Jsou magickými místy, kde lze meditovat, kde se můžeme pokochat jejich krásou. Ale aby takové byly všechny, musíme jim věnovat svoji pozornost. Já každoročně vždy 31. května, kdy se slaví Den otvírání studánek, na místo, kde bývala ta z mého dětství, dorazím. Bohužel tu pokaždé najdu jen rozježděnou hlínu u cesty. Že tu kdysi bývala, o tom vydává svědectví vlhká skvrna na povrchu země. Ale já pevně věřím, že z hloubi země někdy někdo pramen zase vykope, protože tak se to přece s poklady dělá. A voda – ta poklad je a bude čím dál vzácnější.
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: autor neznámý
Komentáře z facebooku