Spisovatelku Jaroslavu Pechovou jsem osobně poznal na literární soutěži Řehečská slepice. Nedávno mě zaujala její kniha „Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla“. Mám rád tvorbu dnes již bohužel nežijícího milovníka přírody, sportu, výborného vypravěče Oty Pavla, domluvili jsme se s paní Pechovou na rozhovoru.
Jaroslava Pechová
V knize mimo jiné píšete: „Je to kraj mého dětství, mých snů, mých vzpomínek. A já jsem ráda, že ten kraj má svého dvorního spisovatele.“ Kdyby snad někdo ze čtenářů tápal, připomenu, že se bavíme o okolí řeky Berounky. Ve vašem životopise jsem se dočetl, nakonec i v knize, že jste žila v Olomouci a v Praze, tak jak je to u vás s tou Berounkou?
Narodila jsem se v Petrovicích u Rakovníka a žila nejprve tam a později v Rakovníku. Odtud to k Berounce není zas tak daleko. Patří prostě do kraje mého dětství a já patřím neodmyslitelně k ní. Život mě sice odvál nakonec jinam, ale stále se sem ráda navracím. I ve své tvorbě na svůj rodný kraj nezapomínám.
Pamatuji si na setkání českých a polských autorů v Broumově. Mluvili jsme o tom, kdo z českých autorů je známý v Polsku. Společně s Bohumilem Hrabalem padalo nejčastěji jméno Ota Pavel. Je Ota Pavel znám ve světě? A jak si vysvětlujete, že jeho ryze české vidění přírody dokáže oslovit čtenáře mimo naši vlast?
Ota Pavel psal nadčasově. Jeho knihy dodnes oslovují nejen české čtenáře, ale i ty daleko za hranicemi. Byly přeloženy do mnoha jazyků. Čtou je v Japonsku, v Grónsku, v Číně… To je důkaz, že všude lidé mají vztah k přírodě a jeden k druhému, když mají oči k vidění a uši ke slyšení. Každého přece dokáže oslovit krása a poetika. Také filmy, které byly natočeny podle povídek Oty Pavla, sklízí v zahraničí úspěch.
Dílo Oty Pavla mám rád. Znám i jeho sportovní povídky, „Pohádku o Raškovi“, pochopitelně „Smrt krásných srnců“ atd. Co vás z jeho tvorby nejvíc oslovilo?
Ať sáhnu po jakékoli Pavlově knížce, tak vím, že mě čeká velký čtenářský zážitek. Všechny jeho knihy jsou překrásné. Napsal řadu hezkých příběhů ze sportovního prostředí, ale klasikou české literatury se staly především jeho povídky z Křivoklátska. Tomu kraji lesů, jezů, ryb a báječných lidí v nich vdechl nesmrtelnost a navrátil mu to, čím ho obdaroval kdysi on, když sem jezdil jako malý chlapec.
Mě hodně oslovily právě i sportovní povídky, třeba ze Závodu míru, kdy najednou člověk viděl věci, o kterých jako ročník narození 1961, neměl potuchy. Čím dokázaly tyto povídky čtenáře uhranout? Třeba tím, že v nich nevystupovali sportovci, ale lidi z masa a kostí? Že Ota Pavel dokázal jít na „lidskou dřeň“?
Měl dar otvírat lidem srdce a naslouchat jim. Věřil, že lidstvo se skládá z nekonečné mozaiky obyčejných lidí. Tvrdil, že právě v těch obyčejných a prostých lidech je vždycky nějaká jiskra a vždycky něco hezkého, co stojí za zaznamenání. Dokázal neomylně objevit jemné předivo lidských osudů, které splétá život, co není jen lopocení, ale je také krásný a ušlechtilý a má v sobě naději a víru. Psal tak sugestivně, že čtenář ani na chvíli nezapochybuje o pravdivosti jeho příběhů. Promítá si do nich své radosti i starosti, ztotožňuje se s nimi.
Já si osobně myslím, že Ota Pavel je i dnes stále uznávaným autorem především proto, že si na nic nehrál. Žil svůj nepříliš radostný život z pohledu války a židovského původu, ale dokázal ten život i přes všechna příkoří žít. Čím je osobitá Pavlova tvorba pro vás?
Krásně to vystihl Arnošt Lustig, se kterým jsem se při psaní spřátelila. Řekl: „ Je štěstí, že se Ota Pavel narodil (2. 7. 1930) malé plavovlasé křesťanské mamince a černovlasému divokému židovskému tatínkovi do české země a že je stejného rodu českých spisovatelů jako Karel Konrád, Vladislav Vančura, Karel Čapek a jejich žáci. Bylo to krásné být jeho kamarádem a pracovat s ním na poli literatury, kde obstojí jen to nejlepší, co je v člověku, kde se nesmí a naštěstí ani nedá lhát. Stal se kronikářem jednoho českého pokolení, nebo alespoň jeho části. Byl to básník píšící prózou.“
V knize popisujete místa a osoby, které známe z Pavlových knih. Která ta postava vám učarovala?
Hodně mi učaroval životní příběh Václava Matouška. V mládí na zbirožském zámku šepsoval plátna a míchal barvy Alfonsu Muchovi, který tam maloval v největším českém sále Slovanskou epopej. Ota Pavel ho překřtil na Fialového poustevníka. Dlouhých šestnáct let žil v dřevěném srubu pod zříceninou hradu Týřova, živil se houbami a lesními plody a maloval fialové obrazy. Ota sbíral ve Skryjích a okolí Týřovic materiál na knihu o něm. Stačil však napsat pouze jedinou povídku – Fialový poustevník. Ale i další osoby, o kterých Ota psal, mě uhranuly. Například Marie Vlková, které Ota říkal Krásná Marie, převozník Zíka nebo Jaroslav Franěk. Ten býval rozvědčíkem v Indočíně, v Annamu. Celý život měl srdce rozvědčíka, až mu ho za války zabili Němci ve vězení Plötzensee. Jako mladá holka jsem se ještě potkávala s Jarkovou ženou Toničkou. Žila sama v křivoklátských lesích a v Restauraci u rozvědčíka, kterou si společně s mužem postavili, vařila guláš a točila rakovnické pivo nebo žlutou limonádu „čapézo“ pro všechny hladové, žíznivé, veselé i smutné pocestné. Do Křivoklátu do pokročilého věku jezdila pro proviant na motorce značky Indian. I zkušený jezdec když s takovou tři sta kilovou strojovnou dojížděl do křižovatky, měl co dělat. Musel rychle na levou nohu vymáčknout spojku, pravou rukou zařadit rychlost, před tím ubrat předstih a do toho ještě nějak zastavit. Tonička celá obložená nákupy to zvládala s přehledem.
Je onen „genius loci“ stále přítomen v místech, která jste společně s fotografem Milanem Richtermocem navštívila, přítomen?
Aby ne! Ta místa mají duši, jsou plná tajemství, mají osobitý půvab. Kam oko dohlédne, podmanivá a zvláštní krása. Fialový poustevník své obrazy nadarmo nemaloval fialovou barvou. Skály obnažené erozí tu často zahaluje fialovou clonou zapadající slunce a v tom prazvláštním světle jsou opravdu fialové. Ale stráně nad Berounkou hrají i jinými barvami. Je to tím, že zde roste mnoho druhů stromů. Na podzim tu do řeky padá listí a každý je jiný. Jeden prudce žlutý, druhý pronikavě červený, jeden je ještě zelený, další fialový či skořicový. Ota říkával, že je to jako zlatý poklad Země české.
V knize na str.21 píšete: „Přivřela jsem oči. Zdálo se mi, že vidím Otu Pavla.“ Setkali jste se osobně? Co byste mu řekla, kdybyste se s ním dnes mohla sejít, když jste tak důvěrně poznala místa a osoby jemu blízké?
Když mi bylo asi tak šestnáct let, potkala jsem ho jednou právě u Berounky. Ukázal mi místo u ohýnku na břehu a dal se se mnou do řeči. Na ulomeném prutu opékal napíchnuté václavky a kousek od něj vlasec na udici řezal ubíhající vodu. Neměla jsem tušení, kdo to je. Pruty ani ryby mne nezajímaly, neznala jsem žádné fotbalisty, kanadský hokej byl pro mne španělská vesnice, ale Ota vždy našel téma k zajímavému hovoru. Vzduch voněl podzimem a upečenými houbami. Snědli jsme je a já se rozloučila. „Ani jsem se vám nepředstavil,“ stiskl mi ruku tak, jak to dělá dobrosrdečný člověk. „Jsem Pavel. Ota Pavel.“ A pak zarecitoval Nezvala: „Sbohem a kdybychom se nikdy nepotkali, bylo to překrásné…“ Už jsme se nikdy nepotkali. Ale já v životě mnohokrát potkala jeho knihy. A jaké že by bylo naše současné setkání? Asi bych se mu jen mlčky uklonila až k zemi, protože si myslím, že bych sotva našla odvahu vřele ho obejmout. Ale určitě bych marně hledala slova, která by vyjádřila, co pro českou literaturu a především pro své čtenáře udělal.
Na str. 39 meditujete o tom, že „kdyby byl život po životě, že by se rád odebral na rybářskou planetu a tam by teprve žil a rybařil“. Co by si Ota Pavel myslelo našem současném hektickém životě, kdy na prvním místě bývají většinou peníze?
Asi by mu nerozuměl. On totiž vůbec nelpěl na penězích, na majetku. Vyznával zcela jiné hodnoty. „Mým zvykem je dávat a jde to až do chorobnosti,“ napsal. „Když například někomu dlouho nic nekoupím, jsem přímo nesvůj, a teprve když dám dárek nebo dáreček, jako by se to ve mně uvolnilo, jako bych pustil nějaký ventil. Rád dávám, rád dělám lidem radost, protože když vidím, že s radostí přijímají, vrací se mi to zpátky.“ Jednou mu Krásná Marie z Luhu pod Branovem vyprávěla, že si jako malá hrála s hadrovou panenkou s vlasy z provázků, protože byli hodně chudí. Tolik si přála mít krásnou panenku s vlásky, jakou viděla u dcery sedláka, u kterého musela pracovat na poli. Po letech si na to Ota vzpomněl před rozzářeným obchodem s hračkami na Manhattanu, když v Americe sbíral materiály na knižní debut Dukla mezi mrakodrapy. Z nepřeberného množství panenek tam vybral tu největší a přes půl světa a přes zelený Atlantik ji dovezl seniorce Marii Vlkové do Luhu pod Branovem. Takový on byl.
Pavlovy knihy umějí pohladit. Protože on sám uměl pohladit, rozuměl řece i životu, jak píšete na str. 50: „Řeka se valí jako milosrdný čas, který odnese bolest, zármutek, zoufalství, utrpení, křivdu, ale vzpomínky nechá ležet někde na dně duše jako hladký oblázek v hluboké tůni“. Myslím, že i vaše kniha čtenáře pohladí. Psala se vám lehce, nebo jste si říkala, že nechcete pokazit poezii jeho tvorby a života?
Nad tím já nepřemýšlela, to bych se do psaní vůbec nepustila. Mým přáním bylo, aby Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla vzbudil ve čtenářích touhu stále se navracet k jeho knihám, aby v nich probudil i chuť podívat se do líbezného kraje pod hradem Křivoklátem, kde se mezi břehy vine tajemná řeka Berounka. Ota Pavel ten kraj spravedlivě nazval posledním rájem a jeho krásu věrohodně vylíčil ve svých povídkách. Opětovně je čtu a pokaždé v nich objevím něco nového. Ota Pavel je můj nejoblíbenější spisovatel, můj veliký vzor. Mám jeho fotografii pověšenou nad psacím stolem a on na mne dohlíží, když píšu. Někdy se stane, že nevím jak dál, a to pak zavěsím oči do těch jeho a řeknu – teď raď – a v okamžiku mi naskočí, jak pokračovat.
Čekala jste, že kniha bude mít takový kladný ohlas, že se dočká dalšího vydání? Ta vaše knížka totiž dává naději a z toho by měl určitě Ota Pavel radost, neboť i on ve svých knížkách dával naději a radost.
Ani ve snu mě nenapadlo, že se dočká šesti vydání. S největší pravděpodobností vyjde posedmé, k nedožitým devadesátinám Oty Pavla. Po knížce se čtenáři stále ptají – a to mě jako autora moc těší. Určitě by byl rád i můj kolega a přítel Milan Richtermoc, který knihu doplnil půvabnými fotografiemi Berounky. Teď už se na ni i on dívá z druhého břehu.
Jak na vás zapůsobili jeho bratři? Přece jenom prošli peklem koncentráků. A máte nějakou zajímavou historku s nimi, která se do knihy nevešla?
Oba bratři Oty o koncentrácích nemluvili. Zřejmě si nechtěli připomínat ty hrůzy. Spíše hovořili o štěstí, že přežili. Prostřední Jirka a hlavně nejstarší Hugo mi s psaním hodně pomohli. Bez jejich historek, rodinných fotografií a úžasného vzpomínání by kniha neměla ten esprit, který podle čtenářů prý má. Byla to krásná práce, na kterou ráda vzpomínám. Díky ní jsem se sblížila s celou rodinou Pavlových. Všichni mě přijali s otevřenou náručí. Hugo s manželkou Elou si mě dokonce „adoptovali“ jako třetí dceru. Jezdila jsem k nim do Kladna jako domů. Jednou tam Huga s jeho dcerami Hanou a Maruškou přijel vyfotografovat nějaký novinář a Hugo hned, že na fotce musí být i Slávka, třetí dcera- on mi tak říkal. Jindy se stalo, že mi zavolal, ať přijedu k nim na chatu do Zbečna, že mi chytil úhoře. Nikdy jsem tu rybí delikatesu nejedla, ale na druhou stranu jsem se žinýrovala sníst Hugovi toho vodního tuláka, co má – jak známo – maso jako lotosový květ. „Schovával ho jen pro tebe,“ uklidnila mě Ela. „I kdyby přijel sám prezident, tak by mu ho býval nedal.“
Jaroslava Pechová a Hugo Pavel – Foto: archiv J. Pechové
Vzpomínám na besedu s Arnoštem Lustigem u nás v Nové Pace před lety. Okrajově jsme taky zabrousili na jeho přátelství s Otou Pavlem. Četl jsem i jeho vzpomínky z dob, kdy Pavel bojoval s psychickou nemocí. Jak moc ovlivnil odchod Arnošta Lustiga do emigrace Otu Pavla?
S Arnoštem ho pojilo veliké přátelství. Říkal, že jsou bratři, i když na to nemají razítko. Když Arnošt emigroval, Ota mu posílal krásné smutné a dlouhé dopisy. Arnošt napsal Otovi, ať přijede za ním. Ten mu však odepsal: „Já bych i přijel. Ale já patřím do české země. Nemůžu bez ní existovat. Bez ní bych nebyl vůbec nic.“ Do posledního dopisu vložil čtyřlístek z Křivoklátu. Pak už Arnošt žádný další dopis nedostal. Navždy 31.3. 1973 utichlo bušení Otova starého psacího stroje a také jeho srdce, které bylo někdy krásně mladé a jindy mu bylo nejmíň tisíc let.
V roce 1964 se mu na zimní olympiádě v Innsbrucku v německy mluvícím prostředí vrátily všechny válečné vzpomínky z dětství a Ota Pavel tu těžce onemocněl. Mluvilo se o jeho emigraci, ale dokázal by Ota Pavel žít bez Berounky?
Poslal své ženě Věře lístek z olympiády – jako z každého zájezdu – a pak se odmlčel. Čekala na něj v Praze u autobusu.„Je to smutné, ale tvůj muž se nedostavil k odjezdu autobusu, nezákonně opustil republiku. Zůstal v Rakousku,“ oznámil jí jeden komentátor a nepodal jí ani ruku. Všichni si mysleli, že Ota Pavel emigroval. Nikdo ho nehledal. Jen Arnošt Lustig, protože si byl jistý, že je to jinak. Nakonec se obrátil na vojenskou rozvědku. Objevili ho v rakouském blázinci. V pražské psychiatrické léčebně pak začala Otova pětiletá křížová cesta. Napsal, že se chtěl snad stokrát zabít, když už nevěděl jak dál, ale nikdy to neudělal, protože v podvědomí toužil ještě jednou políbit na rty řeku a chytat stříbrné ryby. Berounka a vzpomínky na ni mu pomáhaly přežít. Když konečně opustil ústav, radoval se z návratu k řece, k potoku u Rozvědčíka a z napsání dvou až tří stránek denně.
Nejenom Otou Pavlem je živ člověk, co momentálně píšete? Na jaké knihy se čtenáři, třeba i ti dětští, mohou v nejbližší době těšit?
Napsala jsem k pětistému výročí založení mé rodné vesnice knížku Petrovické letokruhy. Teď mám rozepsané humorné povídky a také knížku pohádek. Dětské tvorbě se chci věnovat. Pro začínající čtenáře jsem vytvořila edici První čtení. Mám v hlavě i titul s názvem Děkuji, že vás mám. Bude o mých přátelích, kteří mi vstoupili do života – a já jsem ráda,že tam jsou. Přátelé jsou přece andělé, kteří nám pomohou, když naše křídla zapomenou létat.
Díky vám jsme navštívili kraj dětství Oty Pavla. Jak píšete na str. 102: „Jeli se také podívat do kraje dětství. Zatoužili vrátit se tam a stát se malými chlapci.“ Nebyl Ota Pavel vlastně celý život jen velkým snícím dítětem?
Všichni tři bratři každoročně jezdili na týden pod stan. Těm výletům říkali spanilé jízdy. Vzali si s sebou dost jídla,moře piva a soutěžili, kdo z nich uvaří nejlepší pokrm a nachytá nejvíc ryb.Tam prý byli šťastní jako děti. Ale pokud byl Ota Pavel celoživotním snícím dítětem, nesnil žádný růžový sen. Jeho nedlouhý život byl radostný i žalostný, byl rájem i peklem, ale vždycky byl naplněn obdivem a láskou k prostým lidem. Měl životní krédo: Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde. Ale vyznával ještě jedno: Nikdo by na tomhle zamotaném světě neměl dělat moc velkého machra, ani ti největší sekáči, protože nikdy nikdo neví, kdy ho potká něco zlého anebo kdy se zblázní anebo kdy ho jednoho dne klepne pepka.
Co ještě zbývá dodat na závěr?
Že je báječné chodit kolem knihkupectví a vidět Otovy knížky v x-tém vydání, čtené, žádané, obdivované a milované. Ota Pavel má velkou čtenářskou rodinu. Co víc by si mohl přát…
JAROSLAVA PECHOVÁ: – se narodila v Petrovicích u Rakovníka. Nyní žije v Praze. Pracovala řadu let jako novinářka a získala řadu ocenění. Mnoho jejích rozhlasových pohádek je zařazeno ve Zlatém fondu Československého rozhlasu. Píše také poezii a humorné povídky. Je autorkou jedenácti Hrníčkových kuchařek. Ve své tvorbě se stále navrací do kraje dětství – na Rakovnicko a Křivoklátsko. K 70. výročí narození spisovatele Oty Pavla vydala vele-úspěšnou knihu Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla.
Jaroslava Pechová
Autor: VáclaV
Foto: archiv J. Pechové, Pavel Vácha
Komentáře z facebooku