Patronka chránící před epidemiemi

Jestlipak víte, že prý ve svatovítském chrámu v Praze spočívá část ostatků svaté Korony, symbolu vytrvalosti ve víře a patronky chránící  před epidemiemi,  kterou z Feltre ve 14 století dovezl Karel IV? Žila podle křesťanských legend zhruba ve třetím století našeho letopočtu a v šestnácti letech se stala manželkou Viktora, vojáka ze Sieny. Oba se stali členy rané křesťanské komunity.  Za vlády císaře Antonia Pia nebo Diokleciána byli v Římské říši Kristovi následovníci nelítostně pronásledováni.  Viktor se své víry nechtěl vzdát – a za to byl popraven stětím. I mladičká vdova Korona zemřela mučednickou smrtí, protože odmítla obětovat pohanským modlám. Za to byla odsouzena ke krutému způsobu popravy.  Koronu uvázali mezi dvě pevně ohnuté palmy, a když je uvolnili,  její tělo bylo obrovskou silou roztrženo. Legenda o mučednici z pozdního starověku se rozletěla Asií, Afrikou i po Evropě. V roce 1504 v malém městečku St. Corona am Wechsel našly děti v dutém kmeni lípy malou sošku svaté Korony, a tak na památku této události byla na stejném místě postavena kaple. Jméno světice nese i lékárna ve Vídni. I další místa a různé tradice, především v Evropě, jsou s jejím jménem spojovaná.  V Dolním Rakousku je například každoročně pořádaná pouť svaté Korony.  Ona mučednice se prý později stala i patronkou lovců pokladů, dobré investice a hráčů loterií, když na její památku razila v letech 1892-1924  rakouská mincovna mince nazývané „korunami“.  Za peníze si však nikdo zdraví nekoupí, a tak v době, kdy se virus s jejím jménem šíří po celém světě, si postavu této svaté raději spojíme s jejím původním posláním patronky chránící před epidemiemi. Katolická církev vzpomíná na svatou Koronu 14. května.  Doufejme, že do té doby bude hrozba koronaviru překonaná. 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  církev.cz

Světový den poezie aneb Co slovo spojí, člověk nerozděluj!

Světovým dnem poezie vyhlásila 21. březen organizace UNESCO na svém 30. zasedání roku 1999.  „Jedním z hlavních cílů tohoto svátku je podpora jazykové různorodosti a zviditelnění ohrožených jazyků v místě jejich používání. Světový den poezie si také klade za cíl návrat k tradici ústního přednesu básní, chce zlepšit výuku poezie a obnovit dialog mezi představiteli básnického umění a ostatních uměleckých směrů, jako je divadlo, tanec, hudba a malířství. Tento svátek byl vyhlášen i na podporu malých vydavatelství a vylepšení obrazu poezie v médiích.  Podle generální ředitelky UNESCO Iriny Bokovové vzdává Světový den poezie hold mužům a ženám, jejichž jediným nástrojem je jejich jazyk a kteří mají své sny a jednají podle nich. UNESCO uznává poezii jako cenný symbol kreativity lidského ducha,“ uvádí Wikipedie.

Básníci na celém světě hledají a nacházejí společný jazyk a využívají každé příležitosti k přínosným schůzkám.  Jedním z takových setkání byl Poetický festival PARS POETRY 2020, jehož organizaci zajišťovalo sdružení PARS ARTEM v čele se Zuzanou Kuglerovou a Ondrejem Kalamárem. Ve dnech 6. až 9. února 2020 se na Slovensku – v Bratislavě, Trnavě a ve Smolenickém zámku – sešli  básníci ze Slovenska, Bulharska, Polska, Srbska, Anglie a Ruska. Michaela Orsi a já jsme zastupovali české básníky.  Třebaže se tu setkali básníci různých generací, národností, rozdílného vidění a vnímání světa, vládla zde pohoda, porozumění a především zájem o tvorbu ostatních. Byla to schůzka plná hlubokých zážitků.  Politika společnost rozděluje a vyvolává negativní emoce, poezie se snaží spojovat, ptát se a hledat i odpovědi na výzvy, které stále se zrychlující život přináší, zaznělo v závěru přínosné akce. A já to ještě doplním stručně ale výstižně: Co slovo spojí, člověk nerozděluj!

Lojza Marhoul – básník

 

Autor: Alois Marhoul

Foto: archiv Alois Marhoul

 

A je tu jaro

A je tu jaro.  Podle kalendáře to astronomické, podle kouknutí z okna – jako zvon. Stačí natáhnout ruku a dotknout se vzrostlé mirabelky, která se proměnila ve velkou rozkvetlou bílou kytici. Oči na ní můžu nechat, tak je krásná, ale její jemné vůně si letos moc neužiju.  Připravuje mě o ni rouška na mé tváři. Také zamilovaná dvojice, která se ještě nedávno u domovních dveří při loučení vášnivě líbala, dnes na sebe jen zaláskovaně kulí oči nad okrajem bílé látky.  Je to teď divný svět, říkám si.  A vtom mi vyvstal na mysli rým z předválečné hry Osvobozeného divadla Svět naruby: „ Je to divný svět, divná láska, když se mají dva rádi, ale když jim plynová maska při líbání vadí…“  Ryba nemůže žít bez vody a člověk bez člověka, praví japonské přísloví.  Je mu dáno být družným, společenským, přátelským, kamarádským.  Lidé si při setkání tisknou ruce, objímají se a líbají na důkaz radosti, že se potkali, rozevírají náruč, aby je pevné obětí rozradostnilo.  Ale i letmý polibek na tvář, dotyk, tiché špitnutí do ucha vyvolávají v člověku pocit štěstí. A najednou jim to překazí masky.  Zdálo by se, že se kvůli nim vzájemně vzdalujeme.  Vyhýbáme se jeden druhému, dodržujeme mezi sebou doporučený odstup, když se přece jen potkáme, jindy podaná ruka teď zůstává v kapse.  Je to ale právě naopak.  Vlna solidarity a empatie, která se mezi lidmi zvedla, nezištně nabízená pomoc, obava o toho druhého, to je důkaz, že k sobě máme blízko.  Až se náš život zase vrátí do starých kolejí, nezapomeňme na to.  Věřme, že se takových dnů dočkáme brzy.  Zmizely plynové masky, zmizí nakonec i ty, které nás teď chrání před pandemií.  Když jsem se doslechla, že ty textilní, kterým říkáme roušky, začaly šít v Národním divadle v Praze garderobiérky a maskérky, protože roušek není dost, utvrdila jsem se v tom, že na prknech, která znamenají svět, jsou lidé, co ten svět směřují správným směrem. Děvčata ze Zlaté kapličky nad Vltavou dala příklad všem těm, kteří se nyní proměnili ve švadleny.  Nemíní sedět se založenýma rukama a chtějí podle svých možností pomoci v boji proti epidemii,  co nás v současné době sužuje. Až se s ní vypořádáme, budeme zase naplno vdechovat jaro, líbat se a špitat si do ucha mazlivá slůvka, protože přece ryba nemůže žít bez vody a člověk bez člověka a protože život je tak krásný.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  Fotostart.cz

Bonnie Tyler přesouvá své březnové koncerty!

Aktuální situace donutila i producenta Petra Větrovského odložit březnové koncerty zpěvačky Bonnie Tyler. Lístky ale zůstávají v platnosti. Větrovský s Tyler se totiž domluvili na nových termínech. Pražský koncert se místo 29. března uskuteční 2. prosince a příbramský místo 28. března 3. prosince. 

Pandemie koronavidu Covid-19 zasáhla i dlouhé měsíce dopředu plánované akce VDN Promo. Promotér Petr Větrovský tak musel všem fanouškům Bonnie Tyler oznámit smutnou zprávu. Dva březnové koncerty této velšské zpěvačky se přesouvá na začátek prosince.

“Vzhledem k situaci, vzhledem k nařízení vlády České republiky a vzhledem k vaší bezpečnosti dochází k přesunu koncertů legendární Bonnie Tyler,” oznámil Větrovský, který celou záležitost komunikoval přímo s Tyler.

“Celou záležitost jsme konzultovali minulý týden se samotnou Bonnie, kterou situace moc mrzí a s velkou dávkou solidarity hledala několik dní volné termíny v roce, kdy jede světové turné. Rozhodla se, že české fanoušky nemůže zklamat. O to víc, když jsou teď v takové situaci,” dodal Větrovský, který tak koncerty z konce března přesouvá na 2. a 3. prosince. Vstupenky zůstávají v platnosti a zbytek je stále v prodeji.

Ceny vstupenek se pohybují od 690 do 1990 Kč

https://www.ticketstream.cz/vstupenky/bonnie-tyler

Autor: Karolína Tmavá

Foto: Tina Korhonen

Světýlko na konci tunelu

Česká republika má první tři lidi uzdravené z koronaviru.  Světýlko na konci tunelu, který se může zdát nekonečný.  Počet nakažených  ještě stoupá, ale díky opatřením, která v těchto dnech vstupují v platnost,  se křivka jistě zlomí.  Práce lékařů, ale i veškerého zdravotního personálu a dobrovolníků nese první ovoce.  Obdivuji jejich neskutečnou obětavost a úsilí, s nimiž zvládají vlnu onemocnění.  Hluboce však smekám i před lidmi dalších profesí, co se postupně zmobilizovali, aby čelili zákeřnému, neviditelnému protivníkovi, který ohrožuje naše zdraví, naše životy, Evropu, svět.  Hasiči, policisté, řidiči, sociální pracovníci, laborantky, prodavačky, to je jen zlomek z mozaiky lidských činností, které s plným nasazením udržují chod celé země.  Napomáháme mu však i my všichni, pokud jsme ukáznění, odpovědní, disciplinovaní, pokud dodržujeme karanténu a vše, co doporučuje vláda, která v těchto dnech pracuje nadoraz.   A nebude-li nám scházet někdy i nadhled a třeba také smysl pro humor, je zřejmé, že nás něco jen tak nezlomí.  Můj olomoucký kamarád Roman mi dnes poslal mail: „V neděli jsem si po vzoru Italů otevřel okno a hrál celé dopoledne do ztichlého dvora na kytaru a zpíval.  I v sousedním domě měli otevřená okna a zřejmě poslouchali.   Třeba je to moje muzicírování potěšilo.“ A pak pokračoval: „Dnes tu bylo jak po vymření.  Šel jsem do obchodu s černým nákrčníkem přes nos a prodavačku jsem uklidňoval, že nemám koronavirus, že ji jdu jen přepadnout.  Rozesmála se.  Aspoň na chvíli se pobavila. Nezávidím jim ty náročné směny.“   Nikdo to teď nemáme lehké.  Každému leží na srdci, co bude dál.  Zvláště staří a osamělí lidé jsou znepokojeni.   Světýlko na konci tunelu nám  však ode dneška ukazuje cestu do lepších časů.  Je zřejmé,  že ještě chvíli potrvá, než nastanou, ale přece jen si už můžeme trochu vydechnout –  na každý pád s rouškou.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Ani Kolleshi, Unsplash

Jako zázrak v Lourdech

První zimomřivé paprsky už rozsvěcí oblohu, přichází čas, který, co svět světem stojí, je spojovaný s očekáváním, okouzlením, krásou.  I mě to období vždycky nějak rozněžní.  Šla jsem celá rozechvělá olomouckou ulicí Ivana Petroviče Pavlova na konečnou stanici tramvaje a těšila se z toho, jak krásní svět.   Bylo pravé poledne, na všech kostelích se rozezněly zvony a já jen tak na půl oka zaregistrovala dva siláky v montérkách postříkaných od malty, kteří spěchali po úzkém chodníku proti mně. Vypadali, jako když právě zapíchli práci v lomu.  Ten starší rozhazoval rozčileně rukama, a když mě míjeli, slyšela jsem, jak lamentuje: „Kurva, já se na to můžu z vysoka … jééé… už kvetou sněženky…“ zjihl nečekaně, posadil se na paty a nevěřícně zíral na jeden jediný trs sněženek, který se v trávě mezi domy třásl chladem.  Mladší si podložil boky rukama, shýbl se ke kolegovi a řekl: „Hele, vole, vono už je jaro.“  Stála jsem, jako bych vrostla do země, tak mě ta chvíle, ta věta zasáhla.  Najednou jsem si uvědomila, že když pod prvními zimomřivými paprsky vykvete křehká sněženka, je to stejný zázrak jako zjevení v Lourdech. Na tenoučkém stvolu se dokáže prodrat krustou hlíny a odzvonit zimě bílým kvítkem.  Došlo mi však také, že toho umí mnohem víc, že hravě svede rozněžnit srdce i drsných chlapů.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Shutterstock.com

Premiéru komedie Osm eur na hodinu stihli Zounar, Kraus a Pantůček ještě před zákazem konání akcí kvůli koronaviru!

V pondělí se v pražském Divadle Palace uskutečnila premiéra skvělé francouzské komedie Osm eur na hodinu od Sébastiena Thiéryho. Představit divákům příběh o tom, co všechno je schopen v životě člověk udělat pro svůj vlastní prospěch ve složení Martina Randová, Martin Zounar, Martin Kraus a Zbyšek Pantůček, stihli ještě před vládou nařízeným opařením kvůli koronaviru.

Martin Zounar s přítelkyní Kateřinou a kolegou Zbyškem Pantůčkem

Komedie pod režijním vedením Antonína Procházky, který sám také v komedii hraje (alternace se Z. Pantůčkem) přichází po veleúspěšné komedii od stejného autora a produkce Dva nahatý chlapi. Okamžitě se měla hra kromě pražské scény rozjet po celé republice, stejně tak, jako předchozí, která se stále hraje a je všude zcela vyprodaná.

„Nyní po zavedení opatření vládou do odvolání samozřejmě představení nikde nebudou, ale nerušíme je, jen se odehrají v náhradních termínech, které budeme ladit po ukončení zákazu a budeme všechny informovat. Je nám to líto, ale takové je nařízení vlády,“ vedl producent Jiří Turek z JT Promotion.

Na premiéru komedie Osm eur na hodinu, kde se tentokrát nikdo nesvléká, ale za to Martin Zounar je v ženských šatech a – tak trochu ´on je žena´?!? – se přišly podívat i některé známé osobnosti, jako například režisér Zdeněk Troška, dietoložka a lékařka Kateřina Cajthamlová, majitelka kliniky estetické medicíny a také moderátorka Petra Řehořková, spisovatelka Marie Formáčková, herečka Lucie Zedníčková či herec, hudebník a kantor Petr Batěk a další.

„Moc jsem se pobavil, velmi se mi to líbilo, zvlášť proto, že to byla komedie a lidi se dneska potřebují bavit, smát se. A ne, aby na ně pořád padaly nějaké hrůzy. Výkony všech herců byly skvělé a obdivuji je. A tedy Martin Zounar, kterého léta dobře znám a znal jsem jeho tatínka, skvělého herce, je prostě úžasný. Moc mě to potěšilo,“ prozradil Troška, který občas rád do divadla chodí, a také si tam i sonduje některé herce pro své filmy.

„Bylo to vtipné, úsměvné, místy i k zamyšlení, a tak trochu ze života. Bavili jsme se a pochopitelně, když vešel Martin Zounar převlečený za ženskou, byla to bomba. Moc jsem se bavila a jsem ráda, že jsem dostala pozvání na skvělou komedii,“ podotkla spisovatelka, která napsala nespočet knih například s Helenou Růžičkovou, tak i Zitou Kabátovou a dalšími osobnostmi.

„Obdivuji Martina Zounara, protože hrát takový kus, a ještě převlečený za ženu, není rozhodně jednoduché. Má neskutečný talent. Nevím, jestli bych v takovém kostýmu chtěl dvě hodiny být,“ dodal s úsměvem herec Petr Batěk.

„Nás práce s Martinem, ale i s ostatními kolegy – Martinem Krausem, Zbyškem Pantůčkem, Dankou Šinkrovou moc baví, Jsme naladěni na stejnou vlnu, umíme si udělat ze sebe legraci a s režisérem Tondou Procházkou je to prostě vždycky zábava. A pokud se diváci bavili, pak je to pro nás to největší ocenění,“ podotkla herečka Martina Randová, s níž Martin Zounar hraje i v novácké Ordinaci v růžové zahradě. Ona sama pak účinkuje i v pořadu O 10 let mladší a spolu s Ivou Pazderkovou hraje aktuálně i ve Studiu Dva hru Třetí prst na levé ruce.

Martin Zounar a Zdeněk Troška

„Je to radost! Prostě radost pracovat s bezvadnými lidmi a já si to užívám. Opravdu, je to něco, co mi vyhovuje, co už ve Dvou nahatých chlapech zafungovalo a teď to jen rozvíjíme. Je u toho vždycky velká legrace a Toníček Procházka nám v rámci zkoušení hlavně i umožňuje si do toho dávat i vlastní věci, podněty,“ dodal Martin Zounar, který po prázdninách začne zkoušet další komedii, kterou bude hrát spolu s Filipem Blažkem a ponese název Úvěr. Na premiéru jej přišla podpořit jeho partnerka Kateřina, které se představení také moc líbilo a jak s humorem prozradila, je ráda, že její Martin ženské šaty nosí výhradně a pouze na jevišti.

Komedie Osm eur na hodinu pojede za diváky po celé republice a už nyní jsou desítky představení vyprodaných.

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Jaroslav Hauer

O POTÍŽÍCH S TATÍČKEM

Veliteli četnického oddělení Zlaté Moravce ve stejnojmenném okresním městě, kapitánu Vilému Langhammerovi začaly od léta roku 1923 starosti. Po rozpadu monarchie totiž vláda odkoupila zámek v pět kilometrů vzdálených Topolčiankách a nechala jej upravit jako letní sídlo presidenta republiky.

O presidentu Tomáši Garrigue Masarykovi se tradovalo, že neviděl rád policisty a četníky, kteří měli za úkol zajišťovat jeho ochranu. Proto měli četníci nařízeno stát vždy tak, aby je pokud možno starý pán neviděl. Nebylo proto výjimkou, že když již v dálce spatřili jít pana presidenta, tak doslova skákali do nejbližšího křoví a jakmile pan president přešel, teprve odvážili se zpátky na cestu. Často skončil četník se škrábanci od šípkového keře nebo hloží v obličeji.

Podobné zvěsti doslova děsily kapitána Langhammera, před první návštěvou presidenta republiky, která se uskutečnila v srpnu roku 1923 a protáhla se až do konce měsíce září. V souvislosti s pobytem presidenta republiky v Topolčiankách sem totiž přijížděla řada návštěv a významných hostů. To pro četníky, kteří sem byli do Topolčianek přemisťováni z jednotlivých četnických stanic z celého obvodu četnického oddělení, představovalo perné chvilky a hlavně značné nervové vypětí pro velitele četnického oddělení kapitána Langhammera.

Pobyt presidenta republiky v Topolčiankách nebyl pouze rekreační, ale i pracovního rázu a od roku 1923 se dvouměsíční pobyty hlavy státu každoročně opakovaly.

President v okruhu četníků v Topolčiankách 1929

Rok 1930 byl rokem osmdesátých narozenin „tatíčka“ Masaryka a kapitánu Langhammerovi bylo jasné, že toho roku bude pobyt pana presidenta spojen s řadou významných návštěv. Proto zapojil do příprav zajištění ochrany presidenta také pro okresního četnického velitele ve Zlatých Moravcích poručíka výkonného Františka Bobka, ale také novopečeného velitele četnické stanice Topolčianky.

Četnická hlídka 11/1930 – TGM 1850 – 1930

Velitelem topolčianské četnické stanice, která měla za normální situace šest četníků, což plně odpovídalo jejímu staničnímu obvodu, se stal konce roku 1929 vrchní strážmistr František Tatíček. Málokdo si dovede představit, kolik bylo narážek na to, že Tatíček bude střežit „tatíčka“ a podobně.

Vrchní strážmistr Tatíček se na splnění uvedeného úkolu velmi odpovědně připravoval. Dopodrobna se seznámil s okolím topolčianského zámku a připravil úseky pro jednotlivé četnické hlídky. Ochranu pana presidenta totiž v roce 1930 měly zajišťovat téměř čtyři desítky četníků. Před příjezdem hlavy státu byli všichni poučeni, jak mají vykonávat svoji službu a hlavně, že nemají být starým pánem za žádných okolností spatřeni.

Ani tentokrát pobyt presidenta v Topolčiankách neproběhl bez problémů. Starý pán jednou vyrazil pěšky na procházku kolem lesa a jej střežícím četníkům náhle odbočil do lesa a ztratil se jim z dohledu. Ostatní četníci byli okamžitě zalarmováni a začali pana presidenta usilovně všude hledat.

Když se starý pán vracel z druhé strany k zámku, sbírala na kraji lesa postarší žena chrastí. Jakmile prezidenta zahlédla, volala na něho, ať uteče, že ho hledají žandáři…

I přesto byl velitel četnického oddělení ve Zlatých Moravcích dne 14. listopadu 1930 ministrem vnitra za vzorné plnění svěřených úkolů povýšen do hodnosti štábního kapitána.

Odpočinek po střelbě

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Prales uprostřed Prahy

Ekvádor – země ležící na rovníku –  je domovem velkého bohatství rozmanitých orchidejí, od těch miniaturních až po mohutné orchidejové giganty.  Řadu z nich si zájemci mohou prohlédnout od 6. do 22. března 2020 v tropickém skleníku Fata Morgana, který je součástí Botanické zahrady hl. m. Prahy.  Ve svých sklenících pěstuje přibližně 2 500 druhů orchidejí.  Výhradně se specializuje na cenné původní botanické druhy.  Podstatná část sbírky rozkvétá na jaře, proto každoročně v březnu pořádá zahrada výstavu.  Do exotické oázy uprostřed metropole zamíří milovníci orchidejí již počtrnácté. Každého zaručeně okouzlí mnohobarevné vzácné přírodní druhy, ale i pestrá škála vyšlechtěných kultivarů.  Výběr rostlin i originální aranžmá pro letošní výstavu navrhla a vytvořila přední česká floristka Klára Franc Vavříková.  Expozici doplnila originálními šperky z korálků, ale atmosféru této jihoamerické země přiblížila také neobvyklými dopravními značkami, typickými pro tuto vzdálenou zemi, fotografiemi a informačními panely, které blíže seznámí zájemce se vzácnými rostlinami.  Součástí výstavy je i prodej orchidejí a praktická poradna pro začínající pěstitele. Patronkami letošního ročníku se staly herečky Lenka Termerová, Klára Issová a Nela Boudová. Společně popřály nejen výstavě, ale i celé botanické zahradě mnoho spokojených návštěvníků. Tak tedy hurá do pralesa uprostřed Prahy.

www.botanicka.cz

Reportáž z loňské výstavy orchidejí ve Fata Morgáně Praha 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Jaroslava Pechová