Rubrika: OSOBNOSTI

Pro herečku Báru Fišerovou jsou Velikonoce krásné náboženské svátky a zároveň symbolizují příchod jara. Potrpí si na tradiční velikonoční výzdobu,  domácí velikonoční nádivku, malování vajec a v neposlední řadě na velikonoční nadílku, která nesmí nikdy chybět.

Co se Vám vybaví, když se řeknou Velikonoce?

„Když se blíží Velikonoce vybaví se mi překrásné náboženské svátky a pro mě také svátky jara….první hřejivé paprsky slunce, první kytičky a vybarvování přírody a všeho kolem do jasných zářivých barev…“

Jak oslavíte letošní Velikonoce?

„Velikonoce slavím tradičně a oslavím je doma v Praze s rodinou. Už začátek svatého týdne mám doma velikonoční výzdobu, hlavně žlutozelenou s plno zajíčkama a beránkem..“

Dodržujete nyní nějaké velikonoční obyčeje?

„Velikonoční obyčeje se snažím dodržovat tradičně, maluju vajíčka, a co se týká například Zeleného čtvrtku, kdy máme k jídlu něco zeleného, Velkého pátku, kdy držíme půst a samozřejmě nejvíc Velikonočního pondělí, kdy máme velikonoční nadílku, na kterou se moc těším včetně něčeho malého na sebe, aby nás nepokakal beránek. (smích)

Vnímáte také Velikonoce jako křesťanský svátek?

„Samozřejmě Velikonoce jsou především křesťanský svátek a na to nikdy nezapomínám…Myslím, že po náboženské stránce mají Velikonoce pro věřící větší význam než Vánoce…také nikdy nezapomenu na Velikonoční hod boží sledovat požehnání papeže z Vatikánu Urbi et Orbi.“

Máte nějaké vzpomínky z dětství?

„Z dětství mám na Velikonoce vzpomínky veselé, plné barev z Velikonoční výzdoby, barevné pomlázky, vůně z pečícího se beránka a mazance plného rozinek a nejvíc z pondělního „výprasku“od kluků a nejvíc sladké nadílky, což mi zůstalo do dnes….“

Co obvykle vaříte na velikonoční svátky?

„Na Velikonoční svátky děláme hlavně Velikonoční nádivku, kterou máme úplně výbornou…jinak ostatní už necháváme podle chuti. Mazanec a beránka bohužel moc neumím, tak je vždy musím koupit, ale na slavnostním stole nám nikdy nechybí…“

Máte spojené Velikonoce s příchodem jara?

„Velikonoce mám já osobně hlavně spojené s příchodem jara…pro mě s velkým očekáváním, protože miluji slunce, teplo, kytky, stromy jak začínají kvést…s jarem se probouzím i já sama…“

Bez čeho si Velikonoce nedokážete představit?

„Velikonoce si nedokážu představit bez všeho, co k nim patří…a především bez rodiny se kterou je oslavujeme…milujeme jaro a Velikonoce jsou pro nás probuzením do období tepla, slunce, posezení na zahrádkách a vždycky se těšíme na tu pondělní sladkou nadílku jako malé děti a to je pro mě ten krásný pocit, že v těchto svátečních chvílích člověk ví, že má stále tu dětskou duši…kterou neztratil…Já miluji svátky a oslavím je naplno s radostí a vším co k nim patří….jsou to vždy šťastné dny….“

Ondřej Spýťa Syrový, Alexandra Hejlová

Foto: Divadlo Bez Hranic, archiv ARTSTARVIP, CSFD.cz

Pro hvězdu televize Nova Marcelu Tomčíkovou Velikonoce symbolizují nejen příchod jara, ale také vzácný čas se svými blízkými. Kromě klasických velikonočních obyčejů a pokrmů u ní nechybí pitná kopřivová kůra a ručně zdobené kraslice včelím voskem.

Jak oslavíte  letošní Velikonoce?

Na Velikonoce se těším vlastně už od Vánoc. Vítání jara, první květy a vůně, nádherně opojně zelená… To všechno stojí za to oslavit a jak jinak než s rodinou. Navíc mě baví i velikonoční pondělí, kdy během dopoledne pozvu všechny známé, navařím dobroty a na chvilku s každým posedíme a popovídáme. Takhle mě Velikonoce začaly už před lety bavit..

 

Dodržujete nyní nějaké velikonoční obyčeje?

Miluju tradice a jejich symboliku, kontakt s přírodou. Takže se snažím dodržovat v průběhu aspoň nějakou tradici jednotlivých dnů, ráda chodím na proutky a pletu pomlázky. Ručně včelím voskem maluju vajíčka, a pak samozřejmě spoustu dobrůtek včetně nádivky z kopřiv.

 

Co obvykle vaříte o Velikonocích?

Máme doma pár klasických kousků, které být prostě musí. Určitě je to nádivka z kopřiv, kterou naštěstí jedí i naši chlapi (dáváme do ní i uzené). Pak já miluju vajíčkovou tlačenku, plněná vajíčka, máme rodinný recept na mazanec a nesmí chybět ani velikonoční beránek.. Mňam… K tomu nejrůznější saláty podle chuti a také pitná kůra z čerstvých kopřiv (tu můžu u při kojení, takže super).

 

Bez čeho si Velikonoce nedokážete představit?

Bez rodiny. Všechno ostatní je vlastně podružné. Důležité je mít svátky s kým slavit, jak už je jen detail. Ale krásný detail. Krásné velikonoce zalité sluncem a příslibem nádherných dní .

 

 

 

AUTOR :      Alexandra Hejlová, Ondřej Syrový

 

Mirek Hoffmann český countryový zpěvák, textař a skladatel narozen 28. března 1935 v Praze vstoupil 12. března 2019 do country nebe. Naposledy nám všem, kteří jsme milovali Mirka a jeho písničky, zazpíval v krematoriu ve Strašnicích svou píseň „Byl jsem v country nebi“. Běhal mi mráz, když zpíval: „Já, měl vám sen, že jsem v country nebi. To byl nejhezčí ze všech dnů. Já, měl vám sen, že jsem v country nebi. Nejhezčí sen ze všech snů,“ zpívá se v refrénu písně.

Mirek Hoffmann hrál již v původní kapele Greenhorns s Honzou Vyčítalem, která vznikla v roce 1965. Poté se rozdělila na dvě části. Mirek založil Zelenáče. Jeho kamarád a kytarista Milan Krbec také dodal, že už deset let nezpíval, ale stále byl ikonou kapely. Mirek od roku 2006 ze zdravotních důvodů nevystupoval pro hlasovou indispozici, ale pracoval nadále jako autor. Přál si, aby jeho hlas zůstal v paměti zachován, tak jak písně kdysi zpíval.

Když jsem odcházel z jeho posledního rozloučení, zakončeného mohutným potleskem, a spontánním dojmem, smíchaným se slzami v očích, uvědomil jsem si, že Mirek byl opravdu mimořádný člověk a umělec. A že málokdo ví, že v mém nakladatelství PRAGOLINE vydal v roce 2005 úžasnou knihu „Totem boha srandy“(aneb z Pikovic do světla ramp)

Mirek na knize pracoval před vydáním několik let, knihu vytvořil ve stylu country. Podklady pro tisk mě předal skoro hotové, po stránkách, které vytvořil na počítači. V jeho tvorbě můžete najít textaře, malíře, designera a hlavně bezvadného chlapa se smyslem pro neobyčejný humor.

Sám Mirek Hoffmann mi o knize tenkrát řekl: „Už několik let jsem doslova bombardován novináři, diváky i posluchači, abych napsal knihu ze svého života se zaměřením na Zelenáče. Kdo a kdy do skupiny přišel nebo z ní odešel, kdo se s kým pohádal a proč apod. Striktně jsem tyto návrhy odmítal, protože nemám rád drbárnu a statistiky. A životopisy mně znechutil minulý režim, kdy jste je museli málem předkládat i při koupi legitimace na tramvaj,“ říká autor.

Nakonec si přeci jen dal říct. Ale s podmínkou, že půjde o humoristickou knížku. Veselé příběhy z mládí, z vojny u tankového praporu za Čepičky, z divadla Semafor (kde 2 roky zpíval), ze zákulisí vrcholového sportu (mistr republiky v odbíjené 1962), ale převážně z populární skupiny Zelenáči, ve které účinkuje už plných 35 let. Z té doby popisuje i spoustu legračních dobrodružství s dlouhodobými i příležitostnými spolupracovníky Zelenáčů, jako jsou Jiří Wimmer, Jarda Štercl, Petr Novotný, Ivan Mládek, Miroslav Donutil a další populární osobnosti. Skutečné příběhy ze života ve své knize citlivě proložil ukázkami „Z kroniky Zelenáčů“, což jsou převážně divácky nejúspěšnější humorné povídky a básničky, kterými autor na jevištích pravidelně prokládal muzicírování skupiny.

Celá kniha je bohatě doplněna anekdotickými kolážemi, karikaturami a dosud nezveřejněnými fotografiemi Zelenáčů. Nechybí ani ukázky z bohaté sbírky autorových textů k písničkám.

Své dílo charakterizuje sám autor v doslovu: „Snažil jsem se vše psát s nadhledem a s pokusem ukázat, že každou životní situaci lze řešit s humorem a vědomím, že všechno zlé je k něčemu dobré a naopak, že všechno dobré stejně jednou blbě skončí. A mezi řádky lze vyčíst, co všechno, ale hlavně kdo všechno tak trochu formoval můj život a dal mu ten pravý smysl. Ale ať už je smysl lidského života jakýkoli, sranda by v něm neměla chybět.“

Jindřich Kraus a Mirek Hoffmann na křtu knihy „Totem Boha srandy“

Tak jsem se rozhodl po tom smutném rozloučení s bezvadným člověkem i kamarádem, že jeho dílo připomenu jeho obdivovatelům a kamarádům. Zveřejňuji tedy pár stránek z Mirkovy knihy „Totem boha srandy“

Mirku, čest Tvé památce!

Jindřich Kraus, nakladatel a hudebník

Kniha bude asi vyprodaná, ale pro ty, co by hodně chtěli vlastnit tento knižní skvost, jsem vydoloval z archivu a z distribuce ještě 20 knih na prodej. Jeden výtisk si ale určitě ponechám pro sebe! (v případě zájmu volejte na tel.číslo +420 602 255 561)

 

Autor:   Jindřich Kraus

Foto:     Archiv Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Ph.Dr.  Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)

Historie. To je rozsáhlý obraz minulosti, který nám nabízí nejeden pohled zpět. Někdy pozitivní, čili následování hodný, jindy naopak negativní a výstražný, pravící – „takto už nikdy ne!“ Součástí historie jsou nejen výrazné události, ale i významné osobnosti. Dějiny nám ostatně vypráví ledacos. Od životů slavných umělců, až po osudy historických politiků, sportovců či panovníků. Jenže, ať už chceme nebo ne, postihují vždy jen pouhý zlomek událostí a osobností, mezi nimiž pak mnohé „méně výrazné“ jednoduše zapadají. Někdy krátkodobě, jindy na celá staletí. Jedním ze zapadnutých příběhů je i životní osud talentované a pečlivé spisovatelky Oldřišky „Oldry“ Sedlmayerové, která, kdyby se bývala nestala múzou prvního československého prezidenta T. G. Masaryka (1850 – 1937), upadla by patrně do zapomnění absolutního. Proč? Možná proto, že nikdy neměla vhodné přímluvce, oficiálně nepocházela ze žádného slavného (či alespoň movitého) rodu a celým životem se musela protloukat sama… Přesto věděla dvě věci. Tou první bylo, že se chce stát spisovatelkou, druhou pak, že chce jednoho dne osobně poznat T. G. Masaryka…

Oldra Sedlmayerová

Kdo tedy byla žena, o níž někteří publicisté dodnes hovoří poněkud tvrdě a neadekvátně, jako o „milence“ TGM?

prof. PhDr. Tomáš Garrigue Masaryk

Inteligentní, ctižádostivá, pečlivá a snad přitažlivě záhadná spisovatelka Oldřiška „Oldra/Ola“Sedlmayerová (4. 7. (1884?) 1886 – 6. 6. 1954), (v některých zdrojích uváděná také původním jménem jako Oldřiška Michálková), pocházela původně z Kuřimi, kde se jako Oldřiška Veronika Michálková narodila své, tehdy jen sedmnáctileté matce Františce Michálkové (roz. Štýrské). Za jejího otce byl považován učitel z Jestřabí – František Michálek, přestože o pokrevního otce nešlo. Tajemný a zajímavý je proto už její samotný příchod na svět. Sama Oldřiška o sobě později hovořila, jako o nevlastní dceři významného herce Národního divadla v Praze – Karla Želenského, odkud by se dal mj. vysvětlit i její zájem o dramatickou a literární činnost. Bohužel vzhledem k dobovým konvencím jí však samozřejmě jen málokdo za života něco takového uvěřil. Přesto ale na podobném tvrzení možná „něco“ být mohlo. Podle dalších historických informací byla totiž nejbližší rodinou mladé Františce Michálkové, právě rodina Drápalových, z nichž nejblíže měl k, tehdy malé Oldře a její matce, jejich tehdy devatenáctiletý syn – Karel Drápal. Ano, tentýž Karel Drápal, který se později proslavil po celé Praze jako legenda pražského Národního divadla, nesoucí jméno – Karel Želenský. Jenže… Malé děvče se nicméně narodilo jako nemanželské, potažmo coby dcera Michálkova a stejně tak i ostatních informaci o jejím dětství se dochovalo velmi malé množství, neboť sama spisovatelka o něm prý raději moc nehovořila, protože nechtěla být vystavována stále se opakujícím úsměškům, „že sama chudá, přiživuje se alespoň na slavném jménu Želenského“.

A tak až do dob svého dospívání žila drobná tmavovláska vlastně jen průměrný život prostého děvčete z venkova… Jediným světlým bodem pro ni byla její Babička Františka, která ji vedla ještě předtím, než nastoupila školu, ke čtení a lásce pro knihy. Dobře totiž rozeznala, že se malá Oldra od svých tehdejších dětských vrstevníků výrazně odlišuje. Bylo to zejména jistou dávkou inteligence a přemýšlivosti, která ji už od dětských let stále nutila, zajímat se i o nejrůznější děje, události a záležitosti dospělých, byť jim ve svém dětském světě nemohla nikdy rozumět. Jenže to ji neodrazovalo, neboť touha po informacích, byla pro ni nejsilnější motivací, která rostla spolu s věkem děvčete. A tak, jak sama později vzpomínala, už jako náctiletá s oblibou vždy prý halasné jásala, když se jí podařilo, dostat se například k poslednímu vydání novin a přečíst si všechny aktuality. Ve vzdálené vesničce, kde žila, totiž neměla mnoho jinakých možností, jak se dovídat události ze světa a prý dokonce i ty obyčejné noviny, docházely k jejím rukám často tak trochu „opotřebované“, protože si je tou dobou mezi sebou předávalo (půjčovalo) vždy několik míst, včetně radnice a také tzv. myslivny, kam se za nimi s oblibou malá Oldra vypravovala.

Zní to jako nevinný žert, ale právě tyto dobrodružné výpravy za novinami jí již brzy otevřely cestu až tam, kde ji registrujeme dnes, k T. G. Masarykovi, tehdy devětačtyřicetiletému elegánovi, jehož kultivovaný vzhled mladé srdce doslova očaroval. Dokonce tak, že Již jeho první snímek jí uvízl v mysli a zamilovala se… A to přesně takovým způsobem, jako obdivují dnešní děvčata například slavné rockové kapely či filmové herce. Nevydržela proto a najednou o něm mluvila. Ve svém okolí i doma… Rodina prý její obdiv neschvalovala, ale babička stála tvrdě za vnučkou. Emoce ovšem brzy opadly v domnění, že si mladá dívka na TGM za pár dní stejně ani nevzpomene a tudíž je zbytečné o čemkoliv mluvit. Jenže, ku podivu všem, se začal dít pravý opak. Mladá Oldra se záhy po osudovém setkání se snímkem TGM, chtěla stát nejen spisovatelkou, ale především vstoupit do Masarykových řad, do politiky… Myslela to vážně. A je vlastně i po letech obdivuhodné, jak elegantní T. G. Masaryk dokázal vedle zástupu dospělých, vášnivě zaujmout i tolik křehkou, náctiletou duši. Stalo se, a Oldra si brzy dala za cíl, vidět ho osobně. Napsala mu proto vlastnoručně dopis, i když nakonec už bohužel nenašla odvahu, mu své obdivné psaní doopravdy zaslat. Tušila, že mladé děvče na místě odesílatele velkého a zkušeného muže těžko zaujme a rozhodla se proto, že dříve než velkého TGM skutečně osloví, prostuduje si raději důkladně všechna jeho díla, názory a myšlenky… Od té doby pak uplynula ještě nějaká doba, ale ani ta ony náctileté ideály nezvrátila.

Mezi tím Oldra dostudovala a v roce 1903 byla úspěšně uvedena jako poštovní úřednice ve Žďáře. Tam jí také vstoupil do života její manžel Jan Sedlmayer, kterého ve skutečnosti nikdy nemilovala, a manželství s ním vzniklo samozřejmě pouze z rozumu. Prý kvůli babičce, která neměla na stáří kam jít a u dcery Františky pobývat již více nechtěla. A tak se stalo. „Přítomnost muže“ pak navíc způsobila i další, ne zrovna požadovanou věc, a tou bylo těhotenství, z něhož vzešel Oldřin syn Oldřich Sedlmayer… Zdálo se proto, že na dávnou lásku z dětství musela ve svém novém životě coby matka a manželka zapomenout. Ale nezapomněla. Navíc osudový okamžik se blížil…

Poprvé naživo spatřila již dvacetiletá paní velkého T. G. Masaryka v roce 1906, u příležitosti Masarykova slavnostního projevu v Borové. A zacítila příležitost, která se již nikdy nemusí opakovat a vydala se k němu. S velkým Masarykem tehdy pohovořila několik vět a zjistila, co už dávno věděla… Její láska z dětství se v tu chvíli vrátila v plné síle, a tak se záhy po tomto velkém momentu, přihlásila do pokrokové strany, kde již započala jak její cesta literární, tak i okrajově politická. TGM (vzpomínky na první osobní setkání) byl postupem času stále více středem jejího života a vzdělávala o něm dokonce i svého syna.

Později působila ve straně realistické, národně socialistické, ale i v Ženské národní radě a také v Sokole, kde si sama vedla odborné přednášky. Její bohatý život pracovní rostl na úkor manželského, což nelibě nesl Jan Sedlmayer. Když pak Oldra zatoužila po dráze spisovatelky, došlo mezi manželi k rozporu a rozhodli se, žít si každý po svém. Oldra začala psát a dokonce i překládat. Dařilo se jí. Roku 1924 přeložila například knihu E. de Mirecourta Požáry trůnu a srdcí, 1925 sepsala knihu Tři pozdravy prezidentovy, a v roce 1928 pak dílo Vlajka prezidentova a jiné básně. S rokem 1930 přišla díla jako Jarní pohádka, Slunéčko v okně a T. G. Masaryk. Roku 1931 dílo F. X. Šalda – člověk přítel a roku 1935 kniha T. G. M.. Posledním větším dílem o T. G. Masarykovi pak byly její Tři vzpomínky na prezidenta osvoboditele z roku 1938, kterým se autorka zřejmě s dráhou ne vůbec špatné spisovatelky rozloučila.

Za nejvýznamnější okamžik ve svém životě ovšem stejně označovala veškerá svá setkání s T. G. Masarykem, z nichž to osudové přišlo v roce 1928, kdy došlo k uskutečnění společné, předem domluvené pracovní schůzky, a oba zúčastnění k sobě, zdá se, při ní nalezli hlubší vztah. Od této chvíle se pak začíná odvíjet život Oldry Sedlmayerové jako umělecké múzy TGM. Masaryk měl slabost pro emancipované ženy umělkyně, obzvláště pro spisovatelky a Oldra, která oplývala nebývalou fantazií a temperamentem se mu dokonale hodila. K čemu? Především k jeho románu. První československý prezident, tou dobou již vdovec, chtěl totiž již roky napsat román, do něhož by tak trochu začlenil i nějaký ten autobiografický prvek, jenže pro něj nikdy nenalezl ani dost času a ani dost motivace. A najednou tu byla ona. Oldra Sedlmayerová, mladá, krásná spisovatelka, plná elánu, která se hodlala úkolu zhostit. A tak se psalo… Dvojice na románu pracovala a nalezla k sobě při tom mezi roky 1928 – 1933 skutečný a hluboký cit, který byl možná ledasčím, ale nikoliv povrchním… Zakoukali se. Jenže, jak už to tak bývá, jejich štěstí se brzy stalo trnem v oku nejen Masarykovým vrcholným úředníkům, ale i jeho starší dceři Alici, která Oldru nepovažovala za svého otce dostatečně vhodnou. Dvojice se proto z oficiálních schůzek přeorientovala na schůzky soukromé. Jenže, to byl nakonec ještě větší malér a nikdo pak už nechtěl věřit, že láska mezi těmito lidmi může být po fyzické stránce klidně platonická… Zkrátka, o senzaci bylo postaráno. Prezident, vědom si svého postavení sice vzdoroval, ale jeho úřednický aparát ho nakonec stejně brzy přesvědčil o opaku. Navrhl proto své múze, že práce na románu a setkávání raději zanechají. Jenže o něčem takovém nechtěla, tehdy již známá spisovatelka, ani slyšet a tak prezidentovi nabídla, že by mu mohla napsat biografii jeho života – tedy životopis TGM. Tak se ještě chvíli pracovalo dál, leč bezúspěšně. Masaryk vzdal i druhou variantu. A když to nešlo ani tudy, rozhodla se Oldra, že by za svého vyvoleného mohla alespoň psát nějaké články do novin, na které by, jako hlava státu, neměl již čas… Stalo se, byť jen několikrát… Dodnes proto nemůžeme s přesností říci, zda je naprosto každý článek z této doby skutečně Masarykův, neboť s některými mu pomáhala, zdá se, právě Oldra. Bohužel však ani role samozvané asistentky vztah obnovit nepomohla. Situaci nakonec za oba vyřešil Masarykův zhoršený zdravotní stav po roce 1934. Tehdy se také dvojice definitivně rozešla, i když Oldra byla připravena s Masarykem, alespoň „dálkově“, být i nyní.

Duše Oldry Sedlmayerové trpěla. Když pak došlo na nejhorší a první československý prezident zemřel, zemřela spolu s ním i Oldřina literární aktivita. Rozhodla se, že bude podnikat, ale neznalá věcí došla velmi brzy k dluhům. I tak se stále ještě chtěla vrátit do nejvyšší společnosti, jenže marně. Nikdo už o bývalou Masarykovou přítelkyni nejevil zájmu. Na sklonku života se pak, znovu chudá a lidmi tentokráte navíc ještě ke všemu opovrhovaná, přestěhovala do malého bytu v Poděbradech, kde nakonec dne 6. 6. roku 1954, na problémy se srdcem a plícemi, předčasně zemřela.

Do historie, která její jméno na mnoho roků skryla v archivech, se vrátila až nedávno, bohužel nikoliv jako spisovatelka, ale právě v souvislosti s T. G. Masarykem. Přesto však byla ve skutečnosti mnohem více, než jen jeho múza. Byla to paní spisovatelka, pro kterou se střetnutí s první československým prezidentem stalo osudovým…

AUTOR:   Ph.Dr.  Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)

Dodnes je považována za nejvýznamnější a jistě i nejslavnější světovou vědkyni v dějinách. Byla průkopnicí nejen v rámci vlastního oboru, ale stejně tak třeba i v otázce aktivního uplatnění žen ve všech těch oborech, které se kdysi označovaly jako ryze „mužské“. A protože v závěru loňského roku uplynulo již neuvěřitelných 120 let ode dne, kdy se Marii Curie Sklodowské (1867 – 1934) podařil jeden z jejích čelných úspěchů – izolace polonia (25.7.1898) a současně uplynulo i úctyhodných 151 let od narození této vzácné elegantní a po všech stránkách výjimečné ženy, ráda bych proto na její životní příběh alespoň rámcově zavzpomínala.

S inspirativní Marií Curie jsem se, na stránkách knihy, poprvé setkala ještě coby školou povinná žačka, která odjakživa obdivovala všechny velké – historické ženy. Monografické vyprávění, které jsem tehdy objevila v domácí knihovně, a s úctou se k jeho čtení i v dospělosti opakovaně vracela, patřilo v porovnání vůči jiným historickým legendám, vlastně ještě stále k nedávným světovým dějinám. A musím říci – stačilo málo k tomu, aby mne příběh této výjimečné ženy skutečně a upřímně zaujal…

Marie Salomea, provd. Curie, roz. Sklodowská (7.11.1867 – 4.7.1934) byla rodačkou z polské Varšavy a zpočátku vedla průměrný život potomka z průměrně situované rodiny, kde její otec Wladyslaw Sklodowsky zastával profesi učitele matematiky a fyziky a matka Bronislawa měla vystudovanou dívčí školu, které se, v pozdějších letech stala učitelkou a posléze dokonce i ředitelkou. Odkud získala mladá Marie příklon k intelektuálnímu světu, proto není těžké odhadnout, a jako dítě vzdělaných rodičů se proto brzy sama rozhodla, zasvětit svůj život konkrétnímu vědeckému oboru, kterým se stala fyzika a především chemie. Musíme si však uvědomit, že v 2. pol 19. století byla pro ženu silně nezvyklá (ba dokonce skoro nemožná), jak jakákoliv vyšší forma vzdělání, tak zejména obor, jaký si Curie ve svých 24 letech zvolila. Šlo o volbu, která představovala „krok do tehdy ryze mužského světa“ a spolu s ním i počátek neuvěřitelné cesty, jejíž vyústění ve světově proslulou vědkyni si Curie musela napřed doslova vybojovat. Jen samotný příchod na akademickou půdu nebyl snadný, protože jako žena takřka neměla šanci a vyšel až po několika letech.

V roce 1891 složila Marie Sklodowská, jako vůbec první žena v historii, přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny, kde mohla i přes značné skepse svých mužských kolegů, studovat. Předpoklady jejích kritiků, „že studium stejně nakonec vzdá“, se ani v nejmenším nenaplnily. Sklodowská získala v roce 1893 první licenciát a další (z matematiky) přišel roku 1894. Mezi tím již mohla pracovat jako laborantka průmyslové laboratoře Lippmanových závodů, kde si nejen definitivně ujasnila, jakým výzkumům se chce věnovat, ale současně zde vlivem náhody potkala i svého budoucího manžela, tehdy ještě doktoranda Pierra Curie (1859- 1906), se kterým již po roce známosti uzavřeli manželský svazek.

Vstup do manželství a následný příchod potomků – dcer (Irène Curie a Evy Curie) byl dalším mezníkem v jejím životě, který mohl znamenat ústup ze slibně započaté vědecké dráhy. Ale nenaplnil se. Marie Curie, obětavě dělící své síly mezi rodinu a vědu se naučila neobyčejně hospodařit s časem, čímž se sice opět stala nejen „trnem v oku“ kritikům, vidícím ženu jen jako zkrášlenou pečovatelku rodinného krbu, ale současně i vzorem moderní ženy-matky, která, když doopravdy chce a má správné zázemí, zvládne snadno profesi i rodinu. Netřeba přitom dodávat, že podobné vzory mají podnes dokonce nadčasovou hodnotu.

K prvním vynikajícím výsledkům ji přivedla, právě mezi dvěma těhotenstvími, její doktorandská práce, která se zabývala intenzitou radioaktivity druhů uranové rudy. Téma, které původně „nikdo nechtěl“ a tak bylo dáno jí, se však pod jejím dohledem zajímavě rozvinulo a na jeho konci stál objev dvou prvků – polonia a radia. Současně objasnila i moment při rozpadu atomových jader – tj. jako pravděpodobné příčiny radioaktivity. Veřejnost byla v šoku. Žena vědkyně a takové objevy? Ano. V roce 1903 tak přišlo první a nejprestižnější ocenění pro jakéhokoliv vědce – Nobelova cena, jíž získal tým: Pierre Curie, Henri Becquerel a Marie Curie. Současně, jako první žena vůbec, obhájila také svůj doktorát z fyziky.

Spolu s manželem, který samozřejmě spolupracoval i na jejím objevu polonia a radia, a který původně málem získal Nobelovu cenu spolu s Becquerelem sám, neboť Marie byla žena (!), pokračovala v další výzkumné činnosti. Pierre Curie získal místo profesora s vlastní výzkumnou laboratoří, jehož vedoucím vědeckým pracovníkem se stala manželka Marie. Na první pohled ideál ovšem dostal své trhliny v momentě, kdy Pierre Curie přišel tragicky o život. Pro vdovu po zesnulém to však zpočátku znamenalo paradoxní posun v kariéře. Smrt manžela jí totiž otevřela cestu nejen k vlastní laboratoři, ale současně i k pozici první profesorky na Sorbonně. Dosáhla zenitu slávy a úspěchů, avšak bez svého manžela byla náhle zranitelnější. Kolegové po Pierrově smrti rozhodně vůči ní nebraly ohledy a „hvězda“ Marie Currie začala, mnohdy i cíleně, oslabovat. Roku 1911 sice získala Nobelovu cenu (za chemii) podruhé, ale například do prestižní Académie des sciences nebyla zvolena. Přesto nezoufala a ve svých výzkumných záměrech pokračovala dál. Během první světové války a zejména po jejím konci se intenzivně zabývala i otázkami zdravotnickými, zejména možnostmi léčby rakoviny. Velice se angažovala například pro zakládání lékařských ústavů pro léčbu této fatální choroby. Tehdy dokonce možná ani sama ještě netušila, že právě tato choroba se jí může stát osudnou.

V soukromém životě její osud nepříjemně kolísal. Byla slavnou vědkyní, ale kde kdo si na její konto rád utrousil nějakou tu kritiku či pomluvu. Vždy benevolentní Francii totiž vadilo nejen to, že vystupuje ve svém oboru stejnou razancí jako muži, ale i to, že je ateistka, Polka a nikoliv Francouzka, přičemž světlo světa spatřila i pozoruhodná informace o jejím „tajném“ mladším příteli. Že byla dávno nezadaná a vdovou, už při tom nikoho samozřejmě příliš nezajímalo. Za vším se hledala nějaká pikantnost.

Marii Curie se však tou dobou znatelně zhoršoval zdravotní stav. Prošla si onemocněním ledvin i psychickými potížemi. O mnoho horší diagnóza ovšem byla aplastická anémie čili choroba, za níž s největší pravděpodobností stál její blízký kontakt s radioaktivními prvky v rámci její vědecké dráhy, která ji nakonec stála svým způsobem život. Zemřela 4. července roku 1934 a byla pohřbena po boku svého manžela v Sceaux. O mnoho let později – roku 1995 byla pak pochována, jako vůbec první žena, pod kopulí slavného pařížského Pantheonu.

Život vynikající vědkyně a jedné z nejvýznamnějších osobností přelomu 19. a 20. století byl oslnivý, ale stejně tak i temný a nesnadný. Možná právě proto nepřestal, a je to dobře, dodnes fascinovat. Oslovuje a inspiruje jak osobnosti z řad vědecké sféry, tak i nejširší veřejnost. Curie je rozhodně vzorem, který stojí z mnoha důvodů za pozornost a tyto důvody nejsou ani zdaleka jen charakteru vědeckého, nýbrž i čistě lidského.

AUTOR:   Ph.Dr.  Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)

 

Jiřího Štědroně zná veřejnost především jako prince z první československé Popelky, interpreta nezapomenutelných hitů jako Belinda či Barbara a v poslední době ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mimo herectví a zpěvu se ovšem věnuje i psaní knih a na svém kontě jich má již sedm. Na konci minulého roku mu vyšla kniha „Nikam se necpi“.

 

Foto: Irena Zlámalová

Jirko, jaká byla Vaše cesta k herectví a zpěvu? Čím to začalo?

Čím to začalo? Těžko říct. Zkoušel jsem zpívat, hrát, komponovat, psát i režírovat, prakticky všechno stejně vehementně a od píky. Takže těch začátků bylo hodně. Namátkou jich pár uvedu. Bez přesné chronologie a bez pořadí podle důležitosti. V roce 1955 jsem poprvé hrál prince v Popelce. Ve školním představení liberecké osmiletky. Popelkou mi byla malá pihovatá spolužákyně Markéta Zinnerová, z níž se po létech vyklubala známá spisovatelka. V roce 1958 už jsem byl zpěvákem vyškovské kapely Borise Hybnera. Poprvé veřejně jsme hráli v Tučapech na plese. Proslavil jsem se hlavně tím, že jsem potmě nešikovně skočil z náklaďáku, který nás tam vezl a prošlápl jsem basu. Ale hrálo se. Když už jsem pak studoval na JAMU a zbláznil se do pantomimy, podařilo se mi naléhat na Borise do té míry, že se mu pantomima stala životním osudem. Odjakživa jsem taky rád recitoval a s divadlem poezie X61 jsme ve dvaašedesátém dokonce vyhráli Wolkerův Prostějov. Někdy v té době zakládal Honza Schmid v Liberci divadlo a byl hodně otrávený, že značka X, na kterou měl původně spadeno, je už obsazená. Museli se začít jmenovat Ypsilonka. Jako napůl liberečák jsem Honzu později přitáhl do Apolla a on tam s námi secvičil krásnou a slavnou Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Ještě v ixce jsem ovšem také poprvé v životě režíroval. Kunderovu Historii velkého okresního Kýžala a nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem se k té profesi tak málo mohl vracet.

A jak to pokračovalo?

1.8.1961 byl v Brně slavný den. Poprvé celostátně vysílala zdejší televize. Zúčastnil jsem se písničkou Tři rybáři, z níž už si ovšem nepamatuju ani notu. Ve třiašedesátém jsem absolvoval akademii v roli Malvolia ze Shakespearova Večera tříkrálového. První angažmá – chtěli jsme s tehdejším mým nejmilejším partnerem, s kamarádem Láďou Frejem jít kamkoli, ale hlavně společně – ve Večerním Brně u Sokolovského, po boku hvězdných Luboše Černíka a Ljuby Hermannové, bylo zklamáním. S Frejem jsem nikdy nehrál. Jen po mnoha a mnoha letech okrajově v jednom Mášově filmu. V pětašedesátém jsem, ještě jako vojín Armádního uměleckého souboru, usiloval o roli Uliho v Dobře placené procházce v Semaforu. Neúspěšně, ale zato mě při konkurzu doprovázel Jiří Šlitr. Heč! V šestašedesátém jsem hrál poprvé v brněnském Národním divadle. Hrál jsem prince Šahryjára v Blažkově Šeherezádě a v témž roce jsem  natočil, jako kmenový zpěvák orchestru Gustava Broma své první desky. Nespím a Neklidné srdce. Taky jsem měl spolu s kamarádem Petrem Ulrychem pravidelný rozhlasový pořad s blbým názvem Nedělníček, kde jsme vysílali novinky kolegů. To neuniklo pražským rozhlasákům a když jsem přesídlil, moderoval jsem něco podobného i v Praze. Ale už se to jmenovalo celkem příčetně, Vysílá studio A.

V té době jste také spolupracoval s řadou předních českých umělců a dokonce vznikl Váš velký hit Belinda.

Stal jsem se tou dobou taky, po boku Milana Chladila a Yvetty Simonové, třetím vzadu. Zpěvákem orchestru Karla Vlacha a v roce 1969 jsem se nechal panem Vlachem „ukecat“ k natočení Belindy. Dalo mu to se mnou dost práce, byl jsem mladý a hloupý a písnička mi připadala příliš prostá. Ale pan Vlach nepovolil. S Vlachovci jsem taky v osmašedesátém „zkejsnul“ v SSSR přes 21. srpen, což byl speciální zážitek… Jinému velkému orchestru, orchestru Václava Hybše, jsem pomáhal založit v sedmdesátých létech slavnou tradici vánočních koncertů. Byl jsem i u toho úplně prvního. Pak přišla éra mých vlastních kapel a protloukání se na vlastní dluh. Když dneska vidím, jak si tohle období mnozí nepamětníci představují, musím se smát. Nic jiného nezbývá, a to bez komentáře. Viz. pro mne, s prominutím, neuvěřitelný film Revival, jehož aktéři vzpomínají na něco, co prostě nemohlo existovat. V devadesátých létech jsem se věnoval převážně reklamě a měl jsem v jedné z kampaní dokonce tu čest úspěšně přemlouvat k natočení reklamního spotu i Suchého s Molavcovou. A zase skok v čase a další začátek. V roce 2009 uvedl Semafor mou první divadelní hru Ten čtvrtek platí. V roce 2010 mi vyšla první beletristická knížka z dnešních už sedmi. A tak dál a tak podobně. Začátky jsou krásná věc, třeba, kdo ví, si ještě někdy nějaký dopřeju…

Měl jste nějaký vzor?

Pár vzorů jsem měl. Ale byli tak dobří, že jsem je napodobit (naštěstí) nemohl. Gilbert Becaud mě okouzlil v Zemi odkud přicházím, po letech jsem měl šanci ho týden sledovat v Saarbruckenu při zkoušení a nikdy na to nezapomenu. Nata Colea jsem si pouštěl pořád dokola na zbrusu novém Sonetu duo, až jsem ho nadosmrti zprotivil babičce i dědečkovi. A Ray Charles? Věděl jsem, že tím směrem ani omylem nedosáhnu, ale stejně mě to táhlo. A Sinatra! Hraju ho sice (no, hraju – ten způsob je ypsilonkovský a rozhodně ne realistický) ve Schmidově Swingu, ale pořád se ostýchám k němu byť jen vzhlížet…

Nejvíce jste asi veřejnosti zapsal jako princ v první československé Popelce. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?

Popelce je letos padesát a rozjíždíme s Evou Hruškovou a Alešem Cibulkou vzpomínkovou talkshow o ní. Je o to, zdá se, docela zájem. Popelka byla ještě černobílá a do dnešní záplavy televizních HD barev se skoro nehodí. Ale, asi že to bylo poctivé, byť „na koleně“ vyrobené dílko, respektující poctivě téma zděděné od Boženy Němcové nebo bratří Grimmů, to jak chcete, zůstala v paměti dodnes. Už asi není nic, na co bych ve vzpomínkách o Popelce neuvedl. Dominantní bylo pochopitelně setkání s ikonami, Peškem, Medřickou, Prachařem, Benešem, Třískou… Ale bylo to se mnou podobné jako s Belindou. Jen zvolna jsem se smiřoval s tím, jak je prostinká. Když se poprvé vysílala, byla u nás na návštěvě Hanka Maciuchová, už tehdy herečka „opravdovského“ divadla. Jak já se před ní styděl…

Hostoval jste také v Hudebním divadle Karlín. Jaká to pro Vás byla zkušenost?

V Karlíně jsem hrál už v šedesátých letech, převážně ale na jeho tehdy vedlejší scéně Fidlovačce. Orchestr K. Vlacha, kam jsem patřil, byl totiž v Karlíně domovem. Pamatuju si, že, když jsem odcházel, přebíral za mne jednu z rolí někdejší můj mladší spolužák z JAMU Láďa Županič. No, a téhož Župku, jak jsme mu říkali, jsem navštívil o nějakých třicet let později služebně. Jako, věřte nebo nevěřte, tehdy obchodní ředitel Pragokoncertu, že mu a jeho divadlu – on už byl tehdy karlínským šéfem – navrhnu spolupráci. Chtěli jsme vyvézt některou jejich operetu. Nedohodli jsme se sice, ale mezi řečí mi Láďa nabídl drobnou roličku v jedné z připravovaných inscenací. A byl jsem chycen. Z velkého Karlína bylo tehdy jen půl patra do Semaforu. Potřebovali záskok a byl jsem chycen podruhé. Když jsme se pak s hudebním divadlem vrátili z velkého japonského zájezdu a divadlo bylo pod vodou, využil jsem dobrodiní Jiřího Suchého a Vladimíra Hrabánka, tehdejšího intendanta, kteří mi nabídli angažmá, jakkoli sami ještě nevěděli, kde budou hrát. Tři roky jsme prožili v nejrůznějších provizoriích, až k nynější dejvické jistotě. Už proto jsem Semaforu věrný dodnes. Po nedávné premiéře Metoo jsem se neudržel a napsal jsem Suchému děkovný mail. Uvědomil jsem si totiž kolika nádhernými rolemi mě stačil za uplynulých osmnáct sezón obdařit. Hrál jsem nejrůznější hajzlíky, vychytralé podvodníky, ba i jednoho vraha, ale i několik bohů a králů. A nikdy nic nebarevného, co by postrádalo Suchého laskavost a humor. A těch písniček… Odpověděl mi tak lichotivě, že to v rámci dobrého vkusu nemohu citovat, nicméně můj sentiment pro Semafor to jen posílilo. Na podzim začne divadlo slavit šedesát let a s chutí je, dožiju-li se, oslavím s ním.

Nazpíval jste řadu úspěšných hitů – Belinda, Barbara, Hledám tě dál aj. Máte je stále ve svém repertoáru?

Co písnička, to příběh. S každou vás pojí očekávání, které jste do ní, když vznikala, vkládali, naděje… Barbara třeba vyhrála nultý ročník obnovené soutěže Kdo s kým o čem pro koho, Hledám tě dál je ověnčena jednou z mých několika Děčínských kotev. Mnohým ze svých hitů jsem byl i autorem, nebo aspoň spoluautorem. Ale ježto mi tehdy většinou písničky psali (a poměrně ochotně) renomovaní autoři (Jindra Brabec, Zdeněk Barták a mnozí další), do psaní jsem se nijak zvlášť nehrnul. Až na stará kolena, většinou za to můžou hry, které jsem napsal a písněmi, po vzoru Suchého, vybavil, jsem si uvědomil, že vznikla množina, která tak nějak leží ladem a vydavatel Pavel Socha usoudil, že by bylo škoda je nevydat. Učinil tak. Zřejmě jsem to měl zkoušet někdy podstatně dřív, neboť ty moje nové písničky, jakkoli kritika (třeba Klusák v LN) bezprostředně po jejich vydání zajásala, nikdo nechce. Jak lapidárně vyslovil jeden rozhlasový dramaturg, lidi chtějí ty moje staré „pecky“. Tak je zpívám a jen jako bombonek, s utajenou slzou v oku, občas utrousím nějakou z těch novinek.

Zahrál jste si také malou roli v seriálu Stopy života, na jehož scénáři se podílel známý psychiatr Jan Cimický. Jak vzpomínáte na natáčení?

Honza Cimický je můj kamarád, ale Stopami života jsem prošel tak rychle, že jsem ani nezaznamenal jeho autorskou přítomnost. Odvezli mě jednoho dne do Náchoda, kde jsem natočil, co jsem měl a zase zpátky. Text jsem uměl, nic jsem nepopletl, choval jsem se cestou slušně jak k řidiči, tak ke Kristýnce Hrušínské, jíž jsem v seriálu hrál otce. Odvezl jsem si také slib pana režiséra Magnuska na spoustu budoucích rolí. Cha, cha, cha!

 

Jak již bylo zmíněno, bezpochyby se k Vám pojí i divadlo Semafor. V jakých inscenacích Vás nyní můžeme vidět?

V současnosti pořád drží vodu Kytice. Dále se vyskytuju v Začalo to Vestpocketkou, Čochtanově divotvorném hrnci, Prstenu pana Nibelunga a nově v  Metoo. Snad jsem na nic nezapomněl. Pokaždé, když hraju, se do divadla těším.

Foto: Dagmar Pavlíková

Minulý rok Vám vyšla kniha „Nikam se necpi“. O čem kniha je a co Vás při psaní motivovalo?

Nikam se necpi vydal laskavý a obětavý Jindřich Kraus ve svém nakladatelství Pragoline. Ještě je čas na závěry, ale taky je to boj. Jako s mými novými písničkami. Dneska je problém dostat novou knížku na pult, natožpak do výlohy. A jak potom chcete veřejnosti zviditelnit informaci, že nějaký stárnoucí princ s Belindou ve štítu, najednou zčista jasna chce usilovat o jejich čtenářskou přízeň? Když už se k mým knížkám někdo dostane, většinou si nestěžuje, ale pořád čekám, kdy těch lidí začne přibývat a nezbývá mi než věřit, že začne. Bez reklamy to ale asi nepůjde. A ta je drahá. O čem moje knížky jsou? Většinou se snažím těžit ze znalosti divadelního zákulisí, jakož i ze zážitků z oblasti toho, čemu se říká šmíra. Ani té se mi nepodařilo během let tak docela vyhnout… Snad to teď aspoň částečně zúročím. Ale psal jsem už i o tenisovém trenérovi a o úspěšném kuchaři.

Foto: Dagmar Pavlíková

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?

Dnešní českou hudební scénu prakticky neznám a nijak zvlášť mi ani nechybí. Jen občas mě nějaká událost udiví a uvědomím si o kolik světelných let jsem už jinde. Když se třeba dva kluci, kteří se jinak pokoušejí v rámci popu (byť v oblasti rapu, které rozumím jen velice částečně) o na pohled celkem seriózní práci, rozhodnou veřejně poprat a přijde se na to podívat dvacet tisíc lidí, aniž by tomu předcházela nějak příliš masivní kampaň, je něco shnilého ve státě dánském…

 

Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?

Vrátil jsem se do seriálu Ordinace v růžové zahradě a znova s radostí konstatuju, kolik se pod rouškou žánru obecně považovaného za plytký, orientovaný převážně komerčně, ukrývá profesionality a nestydím se říci i talentu. Už samotná logistika celé věci je obdivuhodná. Seriál si vysokou sledovanost nesporně zaslouží. Užívám si příjemného prostředí a bezvadných kolegiálních vztahů od režisérů po vrátné. Hraju krásnou, byť trochu bláznivou roli a mrzí mě jenom, že, jak to tak odhaduji, je napsaná tak skvěle, že nutně spěje k sebezničení… Ale třeba ne, kéž bych se mýlil.

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Robert Vano

Knihu „Nikam se necpi !“ můžete zakoupit v každém knihkupectví, ale také přímo v Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus  www.jindrichkraus.cz

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová, Ondřej Syrový

FOTO:    Robert Vano, Irena Zlámalová, Dagmar Pavlíková

 

 

Dana Batulková: „Byla to náhoda. Bývala jsem plachá, a tak jsem o této profesi nesnila. Na gymnáziu jsem recitovala básničky a pan profesor si mě vybral do svého recitačního kroužku, vyhrávala jsem i soutěže. Chtěla jsem jít studovat angličtinu, ale pan profesor mi jednou řekl, proč to nezkusím na DAMU. Já nikdy nechodila ani do ochotnického kroužku, protože jsem se strašně styděla. Ale začala jsem o tom přemýšlet. Naučila jsem se nějaké monology a šla jsem tam. Vzali mě, a to mi obrátilo život naruby. Nikdy jsem nic takového neplánovala. Ale tu výzvu jsem přijala.“

Libuše Švormová: „To se mě ptáte na věci, které už téměř přesahují mou paměť! (směje se) Na škole jsem hezky recitovala a jeden kantor mi řekl, že bych se měla pokusit o studium na DAMU, tak jsem ho poslechla. Vystudovala jsem, ale to už je rok 1959, co jsem tam skončila. Potom jsem šla k divadlu, a tak začala má pravá divadelní kariéra.“

Miriam Kantorková: „Moje cesta vedla tak trochu s oklikami. Já jsem třeba herečkou vůbec nechtěla být! U nás, z tatínkovy i maminčiny strany, byli lékaři. Můj nejstarší bratr, doktor Pavel Kantorek, je lékař, i když už v penzi, navíc byl po Emilu Zátopkovi náš nejlepší maratonec. Já ze školy odcházela se samými jedničkami a nedovedla jsem si představit, že bych se nedostala na gymnázium, což se stalo.“

Veronika Žilková: „Nikdy jsem nechtěla být herečka. Chodila jsem na gymnázium s přírodovědným zaměřením, dělala jsem matematické olympiády, během studentských let jsem se věnovala vědecké činnosti. Sbírala jsem dermatoglyfiku mongoloidních dětí. Chodila jsem do kroužku antropologie, kde začal výzkum a antropolog, co jej vedl, pro něj potřeboval dermatoglyfy na rukách všech dětí s Downovým syndromem. Ukazovalo se totiž, že opičí rýha na ruce se opakuje u rodičů, kteří jsou latentními nosiči chromozomální změny.“

Valérie Zawadská: „Začínala jsem v mateřské školce v Pohořanech u Olomouce, ale nevěděla jsem o tom. Byla jsem ráda středem pozornosti. Když jsem nastoupila na základní školu, tak jsem chodila do tanečního a pěveckého kroužku, kde už byla moje starší sestra Anička. Později jsme se potřetí stěhovali s celou rodinou, do Loučné nad Desnou okres Šumperk, kde už jsme zakotvili definitivně. Tam jsem se stala spoluzakladatelkou dětského divadelního kroužku. Začínali jsme coby loutkaři, ale mě to za tím paravanem hluboce nebavilo. Chtěla jsem být vidět, takže jsme přesvědčili pana režiséra, že budeme hrát normální – klasické divadlo. Moje první role byla král v pohádce Sůl nad zlato. Žádná princezna. Dostala jsem mastix, fousy, korunu.“

Dagmar Bláhová: „Na jevišti jsem stála poprvé ve třinácti letech v dětské opeře Ogaři. Zpívala jsem v dětském sboru Severáček v Liberci. V sedmnácti jsem pak přišla do Ypsilonky, kde jsem hrála svoji první roli. A potom jsem šla na DAMU.“

Bára Fišerová: „K herectví jsem se dostala už jako dítě. Bylo mi asi 6 let a hrála jsem dětské role. Od té doby jsem věděla, že chci být herečkou, ačkoliv jsem šla studovat balet. Všechny tyto role byly před kamerou, na jeviště jsem se dostala až později. Je ale pravda, že divadlo mne fascinovalo již v dětských letech. Tajně jsem se jako malá holčička chodila koukat na zkoušky Hamleta, kterého zkoušeli František Němec a Zorka Jandová. Zamilovala jsem se do těch představení a přála si, abych jednou také stála na jevišti jako oni (smích).“

Vlasta Peterková: „Začalo to už na základní škole. Milovala jsem hodiny dějepisu, na které jsme měli báječného profesora. Když nám přednášel, dělal to s takovým zaujetím, a tak vše prožíval, že mě to úplně fascinovalo. Dá se říct, že to bylo moje první divadlo.“

Ondřej Spýťa Syrový

*odpovědi byly použity z partnerského studentského magazínu DISUK.cz

 

Když se řekne Gabriela Vránová, každému se vybaví člověk mnoha tváří. Někdo si vzpomene na roztomilou Aničku Čihákovou z Chalupářů, jiný na roli psychicky labilní učitelky Hajské ze seriálu My všichni školou povinní a další si vzpomene na vynikající recitátorku a ženu vládnoucí bravurně slovem. Pro všechny příznivce bylo jistě nemalým šokem, když nás v loňském roce nečekaně opustila.

Gabriela se narodila 27.července 1939 na Slovensku. Vyrůstala v rodině učitelů, kteří ji od mala vštěpovali lásku k literatuře, mluvenému slovu i divadlu. Otec se věnoval kromě vyučování také psaní básní, což Gabriela podědila po něm.

Ač narozená na Slovensku, její profesní i soukromý život se odehrával v České republice. Dětství prožila v Brně, kde také vystudovala JAMU. Poté se přesouvá do Prahy, kde začala působit v Divadle na Vinohradech, ve kterém s přestávkou zůstává až do konce svého života.

Sama sebe vnímala spíše jako divadelní herečku. Známá byla divákům díky spoustě televizních inscenací a seriálům, kde dostávala pravidelně příležitost. Namátkou uvádíme: Sňatky z rozumu, F.L.Věk, Chalupáři. Z novějších: Náměstíčko, Hříchy pro diváky detektivek, Doktoři z Počátků nebo barrandovský seriál Stopy života.

Během své kariéry spolupracovala významně s rozhlasem. Účastnila se natáčení řady rozhlasových her, pohádek a nebo také před mikrofonem recitovala poezii. Několik let dokonce spolumoderovala pořad Noční mikrofórum. Napsala i úspěšnou knihu Magnetický vítr, kde spojuje své paměti s fejetony a poezií. Kniha sklidila velký úspěch a byla později natočena i pro rozhlas, který ji následně vydal na kazetách a CD.

Ve spojitosti s poezií si udělala ještě jednu velkou radost. Pod režií svého syna Ondřeje Kepky natočila televizní pořad Království poezie. Dočkala se i několika dokumentárních snímků o svém životě (13.komnata, Neobyčejné životy, Po stopách hvězd…)

V závěru svého života jezdí po České republice s kulturním programem, který obsahoval poezii, ale také příhody ze života. Její poslední filmová role byla ve filmu Bastardi III. Úplně naposledy se před kamerou objevila v roce 2016 v seriálu Doktorka Kellerová.

A jak na ni vzpomínají kolegové?

Herečka Kateřina Macháčková:

„Byla to moc milá dáma, úžasná kolegyně a výborná herečka. V posledních letech už se s kolegy neloučím, jsou tu stále s námi, v myšlenkách, v rolích, ve kterých se vracejí.“

—

Režisér Tomáš Magnusek:

„Gabriela Vránová pro mne byla velmi výraznou hereckou osobností se silným hereckým projevem. Setkal jsem se s ní pracovně čtyřikrát a nelitoval jsem. Velmi milovala svého syna Ondřeje a svoji práci. Budu na ni také vzpomínat jako na dámu, která se chodila poctivě rozloučit se všemi svými kolegy.“

—

Publicistka Marie Formáčková:

„S Gabrielou Vránovou jsem několikrát během své novinářské kariéry dělala rozhovor. Vždy byla velmi vstřícná, dokonce mě pozvala k sobě domů, seznámila mě s manželem i svým synem Ondřejem, byla pohostinná a vždycky jemná a tak zvláštně křehká, až jsem se bála mluvit nahlas. Patřila k lidem, kteří dělají svět hezčím už jen tím, že jsou.“

—

Herečka Eva Režnarová:

„Gabriela Vránová, když vešla do divadla, bylo ji slyšet už od vrátnice. S neodmyslitelným kloboukem na hlavě, s úsměvem na tváři, hlasitě všechny zdravila. A my řekli – Gábi je tady. Hrály jsme spolu v mnoha představeních – Tomáš Becket, Lysistrata, To byla moje písnička a další a další. Těšila jsem se na jednodenní zájezdy s představením Křehká rovnováha, kdy nastoupila do auta s obrovským kufrem a líčila své zážitky s takovým humorem, se smyslem pro pointu, že jsme se dlouho tak nikdo nenasmáli. Obrovsky vzdělaná, sečtělá, měla přehled přes kulturu a další a další obory. Skvělá herečka a pedagožka. Měla jsem ji moc ráda. Je nenahraditelná.“

—

Operní diva Edita Randová:

„Nemohu zapomenout na cestu v autě s Gábinkou na koncert open air na Moravu při prvních povodních. Gábinka tam recitovala a já zpívala. Byla to nejkrásnější cesta autem jakou jsem zažila. Kdykoliv jsme se pak potkaly, vždy jsme o této cestě mluvily. Věřím, že teď tam nahoře si také na to vzpomene.“

—

Legendární dětská herečka Michaela Kudláčková:

„Měla jsem ji strašně ráda. Ono to tak vypadá, podle role Hajské, že to byla nějaká protivná ženská, ale to je dané tím, že ona byla naprosto brilantní herečka. A v civilu neskutečně hodný, jemný a kultivovaný člověk. V reálu na mě působila jako nějaká dobrá víla.“

—

Zpěvačka Jana Yngland Hrušková:

„Gabriela byla osobnost velkých gest a zůstane v našich srdcích jako velká dáma.“

—

Ondřej Spýťa Syrový, Jan Macháček