3. června 2024 je tomu přesně 100let od úmrtí pražského německého spisovatele židovského původu Franze Kafky. Zemřel 3. června 1924, v sanatoriu v Kierlingu u Vídně, bylo mu 40 let.
Franz Kafka – jeden z literárně nejvlivnějších a nejoceňovanějších spisovatelů 20. století se narodil roku 1883 v Praze v rodině židovského obchodníka. Jeho jméno je symbolem tzv. pražské německé literatury, která umělecky odráží jedinečnou kulturní atmosféru staletého soužití Čechů, Němců a Židů ve středoevropském regionu. Napsal tři romány – Amerika, Proces a Zámek – a také řadu povídek a novel.
Kafkovy knihy zrcadlí nejenom rozpor tehdejší doby, ale především jeho osobní duševní rozpolcenost. Napjatý vztah s otcem i nevydařené zásnuby v něm vyvolaly pocit nesounáležitosti, vyřazenosti a izolovanosti. S jak děsivou přesností dokázal předvídat odlidštění světa, které zažilo 20. století. Pro Kafku základní pocit cizoty zmocňující se dělníka u běžícího pásu, kde vyrábí něco, o čem nemá ani zdání, jak funguje, se zdá být dnes stále více aktuální. Ve své závěti žádal, aby byla zničena veškerá neuveřejněná díla. Jeho přítel Max Brod přání neuposlechl a Kafkova díla vydal.
Franz Kafka měl pět mladších sourozenců. Oba bratři Georg a Heinrich zemřeli ve velmi útlém věku. Jeho sestry Gabriele, Valerie a Ottilie se staly oběťmi nacistů teroru a zemřely v koncentračních táborech.
V rámci výročí se chystá mnoho kulturní aktivit. Dokonce i květnový knižní veletrh Svět knihy Praha 2024 se rozhodl zapojit do oslav spojených s tímto literárním velikánem – mottem 29. ročníku se tak stal Kafkův citát: „Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.“
Kolem letošního výročí Franze Kafky se toho, ale bude dít mnohem víc. Například v Divadle Na zábradlí vznikla performance Kafka has left the building, která zkoumá prolnutí mezi spisovatelovým životem, dílem a komercializací obojího. Kromě toho vznikla také loutková inscenace pro děti Franz a kavka. Další zajímavou akcí je také otevřená výstava KAFKAesque v Centru současného umění DOX, která se zaměřuje na reflexi Kafkova díla a poetiky v současném výtvarném umění.
Půvabná herečka s andělskou tváří, Tereza Blažková, kterou můžete znát například ze seriálu Vyprávěj, Zoo jako pracovnici v kavárně a infocentru, z filmu Já nebo Olga Hepnarová, se na televizních obrazovkách i divadelních prknech objevuje čím dál častěji. V současné době ztvárnila v mladoboleslavském divadle legendární Adinu Mandlovou.
Tereza Blažková se v současné době často objevuje v seriálech i filmech a zároveň hraje hned v několika divadlech. Tereza má za sebou tři vysoké školy a přestože kolem umění a divadla kroužila už při studiu prvních dvou škol, k herectví samotnému se dostala až na Vyšší odborné škole herecké, kde v roce 2020 dostudovala obor Herectví a moderování.
První zkušenosti s divadlem herečka získala během hostování ve Východočeském divadle Pardubice ve hře Rasputin nebo v Městském divadle Mladá Boleslav v inscenaci Tajemství. Momentálně se v mladoboleslavském divadle mění v legendární Adinu Mandlovou, která se v Boleslavi před 114 lety narodila, představení se jmenuje Tisíc tváří Adiny.
Ve svých prvních seriálových a filmových rolích se objevila už dlouho předtím, ale většinou šlo jen o malé roličky. V roce 2012 si například zahrála v jedné epizodě Vyprávěj nebo v seriálu Gympl s (r)učením omezeným. Svou filmovou kariéru zahájila komediemi Šťastná (2014) nebo Modelky s.r.o. (2014).
Mezi její známější a výraznější počiny patří seriály Tátové na tahu, Bohéma, Doktor Martin nebo filmy Já, Olga Hepnarová (2016), Rašín (2018), Vysoká hra (2020) nebo Prvok, Šampón, Tečka a Karel (2021).
AH
Foto: Český Rozhlas, FB Tereza Blažková, Martin Skřivánek
V mimořádném ceremoniálu, který se uskutečnil ve Stockholmském královském paláci, členové legendární švédské popové kapely ABBA obdrželi prestižní Královský řád Vasův. Udělení tohoto výjimečného ocenění, které je vzácně udělováno a které švédští monarchové nepředali již od roku 1974, bylo výrazem poděkování za jejich neocenitelný přínos švédskému i mezinárodnímu hudebnímu životu.
Členové ABBA – Agnetha Fältskogová, Björn Ulvaeus, Benny Andersson a Anni-Frid Lyngstadová – byli vyznamenáni jako komandéři I. třídy a převzali pozlacené odznaky ve tvaru maltézského kříže a řádové hvězdy. Král Karel XVI. Gustav osobně poděkoval skupině za jejich „mimořádný přínos švédskému i mezinárodnímu hudebnímu životu“. Připomněl tak dobu, kdy ABBA zvítězila se svým slavným hitem „Waterloo“ na Eurovizi před 50 lety.
Je podepsaný pod desítkami filmů. Bez jeho Tří oříšků pro Popelku by Vánoce nebyly svátky. Je to už pět let, co se na věčnost odebral tvůrce půvabných pohádek, bláznivých komedií, mistr filmové tvorby Václav Vorlíček.
Scenárista a režisér Václav Vorlíček patřil k nejvýraznějším československým filmařům s mezinárodním potenciálem a ke klasikům naší komedie.
Narodil se v roce 1930 v Praze, kde také vystudoval režii na FAMU. Proslavil se v českém prostředí velmi neobvyklou parodií na komiks Kdo chce zabít Jessii?, kde si zahrála tehdejší kráska Olga Schoberová. Film bodoval u československých diváků i na festivalech v Terstu nebo v Locarnu.
Na crazy humor vsadil i u filmů Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky nebo Pane, vy jste vdova, na kterém už spolupracoval s Milošem Macourkem. Velmi dobře byla přijata i komedie s pohádkovými prvky Dívka na koštěti se zpěvačkou Petrou Černockou.
Slavná pohádka Tři oříšky pro Popelku se stala v sedmdesátých letech mezinárodním hitem a je uváděna dodnes v mnoha evropských televizích, velmi populární je třeba v Německu a ve Skandinávii. Současně ale v sedmdesátých letech vznikaly i slabší snímky poplatné režimu jako Bouřlivé víno a Zralé víno.
Největší talent Václava Vorlíčka spočíval v chytrém bláznivém humoru a pohádkách, přičemž oba žánry úspěšně propojoval. Vytížený režisér tak chrlil zábavné snímky jako Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Jak se budí princenzy, Princ a Večernice a Což takhle dát si špenát.
V osmdesátých letech dostal obrovský prostor pro svou fantazii v televizi a vytvořil mnoho seriálů, kterými byly tehdejší děti fascinovány. Náročné trikové seriály jako Arabela vůbec nevypadaly levně a často mátly diváky i tím, že někdy moc nepřipomínaly československou realitu. Bylo to tím, že vznikaly přímo ve spolupráci se západoněmeckou televizí a západní děti by asi spoustu jevů z komunistické země nepochopily.
Vedle prakticky dokonalé Arabely si získaly popularitu i série Létající Čestmír nebo Křeček v noční košili.
Po revoluci se Václav Vorlíček pokusil na staré klasiky navázat projekty jako Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek.
Před tři sta sedmi roky se ve Vídni 13. května 1717 narodila císaři Svaté říše římské Karlu VI. a jeho manželce Elisabetě Christině z Braunschweigu-Wolfenbuttelu dcera. Byla pokřtěna na Marii Terezii Valpurgu Amálii Kristýnu, německy Maria Theresia Walburga Amalia Christina. Odmala se projevovala jako všestranně nadané dítě. Vzdělání jí poskytli jezuitští učitelé. Kromě hlavního předmětu náboženství, se učila dějinám, latině, francouzštině, španělštině, italštině a němčině, ale také kreslení, tanci, hudbě a zpěvu, neboť prý měla výjimečný hlas. Česky a maďarsky se nikdy nenaučila, ani v pozdějším věku. V jedenácti letech se její vychovatelkou stala říšská hraběnka Maria Karolina von Fuchs-Mollard, která zůstala v její blízkosti až do konce života. Marie Terezie si ji velmi oblíbila a jako jediného nečlena habsburského rodu ji nechala pochovat do rodinné Císařské hrobky. Zde leží vedle Marie Terezie a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého jí právě hraběnka pomohla získat za manžela, když se do něho bláznivě zamilovala. Svatba se konala 12. února 1736 v Augustiniánském kostele ve Vídni. Po smrti otce se Marie Terezie ve svých třiadvaceti letech stala dne 20. října 1740 panovnicí nad habsburskými zeměmi. Byla rakouskou arcivévodkyní vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou, královnou uherskou, markraběnkou moravskou a královnou českou. Jako samostatná vladařka, nikoli manželka panovníka, se stala jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Třeba že se jí nikdy nedostalo žádného státnického vzdělání, patřila k velmi úspěšným monarchům. Habsburskou monarchii pozvedla z krize k nebývalému rozkvětu. Byla pokrokovou panovnicí. Prokázala rozhodnost a politickou obratnost. Podařilo se jí vytvořit na tehdejší dobu moderní rakouský stát. Během své vlády prosadila reformy, kterými posílila svoji panovnickou moc a oslabila vliv církve. Budovala cesty, pevnosti na obranu státu, modernizovala armádu. Za její panovnické éry vznikla první manufaktura na území Čech, Moravy a Dolního Rakouska. Zavedla jednotnou měnu – tereziánský tolar – a papírové bankovky, úřední jazyk němčinu a také jednotlivé soustavy měr a vah (délkovou: loket, sáh; dutou: máz, holbu; hmotnosti: libru). Prosadila sčítání obyvatel, zavedení příjmení, očíslování všech domů, katastrální rozdělení půdy a soupis majetku. V návaznosti na majetkové poměry nově stanovila daně a zrušila clo. Zrušila také jezuitský řád a zreformovala soudnictví. Vydala nový trestní zákon, ve kterém byl zákaz mučení (tortury) a zřídila nezávislé soudy. V robotnickém patentu snížila robotu na tři dny v týdnu. Zasadila se o modernizaci školství. Nařídila povinnou školní docházku dětí ve věku šest až dvanáct let. Zakládala starobince, špitály a jako první na světě zavedla očkování proti neštovicím. Snad proto, že jí právě na neštovice zemřelo několik dětí. Marie Terezie byla příkladnou matkou. Přivedla na svět šestnáct potomků, z nichž se deset dožilo dospělého věku. Dva synové – Josef II. a Leopold II. – to dotáhli na císaře, dcera Marie Antoinetta pod gilotinu. Vdala se za Ludvíka XVI. a během Velké francouzské revoluce byli oba popraveni. I když měla Marie Terezie k dětem spoustu služebnictva, kojné, komorné, vychovatelky i učitele, na tehdejší dobu se věnovala svým ratolestem až neobvykle. Účastnila se hodin hudby i jazyků, hrála svým dětem na cembalo, zpívala jim a dokonce je učila i svůj oblíbený menuet. Organizovala každému z dětí denní program. Vypracovávala přesné pokyny, kdy které dítě bude vstávat a kdy půjde spát, plánovala vyučování i zájmové aktivity. Sama vstávala před sedmou hodinou ranní. Po krátké toaletě a snídani děti osobně navštívila, promluvila s nimi i s jejich vychovateli. Dopoledne se věnovala státnickým povinnostem, ale po obědě trávila opět čas s dětmi. Chodili společně na procházky, později na vyjížďky na koních. Každý rok s dětmi nacvičila divadelní vystoupení. Děti ale nerozmazlovala. Když zlobily, uměla i trestat. Zakazovala moučníky, tak jako matky o dvě stě i tři sta let později. Když na sklonku života rozhodovala o státnických povinnostech se svým nejstarším synem Josefem II., následníkem trůnu, uměla si prosadit svou a dávala mu najevo, že je stále její dítě a musí poslouchat. Marie Terezie vládla čtyřicet let. Když si uvědomíme, že většinu rozhodnutí dělala těhotná, tedy ve stavu, kdy se ženy odebírají na mateřskou dovolenou, zaslouží o to větší obdiv. Zemřela na zápal plic 29. listopadu 1780 ve věku 63 let. Je pochovaná vedle svého manžela Františka I. Lotrinského v kapucínské hrobce ve Vídni.
Gabriello Mattei – Marie Terezie kolem roku 1736-1740
Martin van Meytens – Marie Terezie Habsburská
Andreas Moller – Mladá Marie Terezie okolo roku 1727
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: Gabriello Mattei, Martin van Meytens, Andreas Moller
Gustava Kruma mnozí znají hlavně jako ilustrátora knih Karla Maye. Jeho výtvarná činnost byla ale mnohem rozsáhlejší. Výstava, kterou pořádá rodina umělce spolu s jeho obdivovateli, nabídne průřez Krumovou volnou malířskou i grafickou tvorbou. Některé poklady ze soukromých sbírek budou vystaveny vůbec poprvé. Výstava potrvá od 24. 5. 2024 – 10. 7. 2024. Nepromeškejte jedinečnou výstavu tvorby Gustava Kruma, na které uvidíte malby a grafiky nejen z rodinných sbírek.
Gustav Krum ilustroval téměř stovku knih. Je mezi nimi řada mayovek, které vydávalo v 70.–80. letech nakladatelství Olympia. Autenticky tak navázal na dílo svého předchůdce Zdeňka Buriana. Na mayovské motivy vznikl i komiks Vinnetou, který Krum kreslil v letech 1964–1966 pro čtrnáctideník Zápisník.
Do Zápisníku vytvořil Krum i další kreslené seriály na klasická témata, například Tarzanův návrat (podle románů Tarzanovy šelmy a Tarzanův návrat Edgara Rice Burroughse) či Poklad na ostrově (podle románu Roberta Louise Stevensona). Do týdeníku Květy nakreslil podle stejnojmenného Stendhalova románu komiks Věznice parmská. Jeho komiksy vyšly souborně v jednom knižním vydání v roce 2002.
Kromě řady knih Karla Maye ilustroval Gustav Krum mnoho dalších významných děl převážně dobrodružné a historické literatury. Jeho prvním velkým dílem byli Křižáci Henryka Sienkiewicze v roce 1955. Svými obrázky doprovodil také knihy Jaroslava Foglara, Waltera Scotta nebo Jacka Londona. Velmi aktivní byl až do poloviny minulého desetiletí.
Již tento pátek 24. května 2024 proběhne od 20.00 hodin tzv. unikátní Minikoncert v Apartmánech Knížecí cesta, které se nacházejí na jihu Čech u břehů jezera Lipna.
Nápad na uspořádání tohoto Minikoncertu vznikl v loňském roce, kdy se zde byl zpěvák a producent koncertu Martin France podívat v tomto romantickém koutě jihočeského kraje a v resortu, jehož historie sahá až do roku 1756. Slovo dalo slovo a po obhlídkách s resort managerkou Martinou Ostrýžovou se určilo datum improvizovaného koncertu a také místo, kde bude zároveň i improvizované podium se zvukem. A tak jsou jak účinkující, tak místní ubytovaní a svévolně příchozí zvědaví, kolik lidí na koncert ve finále vlastně dorazí.
Jak tvrdí producent koncertu Martin France, tak jejich cílem je vždy lidi stmelovat, aby se zde potkali staří známí, ale poznali se i noví známí, dali si spolu víno nebo panáka, na dvě hodiny udělali „delete“ mozku a zazpívali si nebo si zatancovali.
A tento projekt, který je pro všechny diváky zcela zdarma dorazí podpořit například rocková zpěvačka Marcela Březinová, která si zahrála třeba i v muzikálu Pudr a benzín. Na akci dorazí i herec, zpěvák, básník a producent v jedné osobě Petr H. Batěk. Po delší době se na projektu agentury Martin Production objeví i další rocková dračice, která se též objevila například v legendárním muzikálu Vlasy a tou je Ina Urbanová, kterou si v jejích pěveckých začátcích můžete pamatovat i třeba v dnes už legendárním TV pořadu „Sejdeme se na Výsluní“ nebo z pěveckého popového tria Saturnin s jejich nesmrtelným hitem „Na kytaru kluci v parku hrají“. A jako čtvrtý z účinkujících uváděných na plakátu zazpívá i Martin France.
No a jako překvapením večera pro diváky zazpívá také kytarový písničkář převážně vlastních písní Jan Vytásek, jemuž jeho první CD Lost And Found – Ztracený a znovunalezený křtili například leader hudební skupiny Olympic Petr Janda, osobní asistent Fredieho Mercuryho skupiny Queen Peter Freestone nebo herečka Jitka Asterová.
Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry se narodil 29. června 1900 v Lyonu jako prostřední z pěti dětí ve šlechtické rodině. Dětství strávil na zámcích svých prarodičů a tety, protože otec po narození poslední dcery náhle zemřel a matka zůstala s dětmi sama. Antoine ji velmi miloval. Navštěvoval s bratrem jezuitskou kolej a již od dětství psal básně a zajímal se o letadla.
Na začátku první světové války se jeho matka stala ošetřovatelkou, Antoine studoval ve Švýcarsku (bratr zemřel), kde složil maturitní zkoušku. Poté se přesunul do Paříže, kde začal studovat architekturu a sblížil se s literárními kruhy. V roce 1921 narukoval k leteckému pluku a po složení náročných zkoušek se stal stíhačem. Při nehodě mu praskla lebka, v roce 1923 odešel do civilu. Stal se úředníkem a obchodníkem, ale stále snil o létání.
Začal se věnovat psaní, v roce 1926 mu vyšla první novela Letec. Podařilo se mu usednout opět za knipl, stal se pilotem letecké pošty. Pomáhal zakládat letecké linky v Patagonii. V roce 1934 pracoval pro společnost Air France v Asii. Nevyhýbaly se mu ani havárie a zranění, kterého ale od létání neodradily. Za druhé světové válce školil nové piloty a stal se leteckým průzkumníkem, po nehodě byl zařazen do zálohy, ale v roce 1944 se opět vrátil i přes svůj věk mezi aktivní piloty. Jeho poslední let, z něhož se už nevrátil, se uskutečnil nad Korsikou 31. července 1944.
Saint-Exupéryho dílo je spojeno s jeho povoláním. Na zkušenostech letce vybudoval svou hrdinskou životní filozofii: cílem života není dobrodružství, ale čin jako oběť pro druhé. Samota letce mu umožňuje podívat se z výšky na svět a člověka a hledat jeho pravé poslání. V tomto duchu vytvořil nejen své „letecké romány“Pošta na jih (1929), Noční let (1931) a Země lidí (1939), ale rovněž filozoficky meditativní Citadelu (posmrtně 1948) a moderní pohádku pro děti Malý princ (1943).
Malý princ
Příběh je stylizován jako vyprávění pilota, který havaroval s letadlem na Sahaře. Uprostřed pustiny potkává malého prince z daleké planetky. V jednoduchém epickém rámci je Malý princ volným souborem básnicko- filozofických miniatur, v nichž je s obvyklými hodnotami moderního světa (ovládání přírody, egocentrismus, poživačný materialismus, racionalismus, závod s časem) konfrontován pohádkový dětský hrdina, který vidí vážnost a důležitost v něčem jiném: v hodnotách srdce, v přátelství, lásce. Střet dětského světa se světem dospělých se zde tak stává v konkrétní rovině školou umění žít, v obecné rovině pak přesahuje v podobenstvích o možných východiscích z pociťované krize člověka v moderní západní civilizaci. Saint – Exupéry věnoval tuto knížku svému příteli Léonu Werthovi, který byl Žid a schovával se v jedné vesnici před fašisty. Malý princ patří mezi 50 nejprodávanějších knih na světě. Většina vydání obsahuje autorovy kresby.
Země lidí
Země lidí je knihou pro dospělé, v níž autor více do hloubky rozvedl myšlenky z Malého prince. Snahou bylo vydat burcující poselství k lidstvu, bezhlavě se řítícímu do nové válečné tragédie. Tomu podřídil celkovou výstavbu díla. Veškerá autobiografická fakta (vzpomínky na kamarády, setkání s lidmi v poušti, ve válce) jsou volena s jednoznačným záměrem podepřít apelativní dosah vlastních autorových úvah o lidské sounáležitosti (beduín nabízí zbloudilcům v poušti vodu), o nutnosti respektu k víře a pravdě každého člověka, o síle a hrdinství člověka, o zbytečném mrhání lidskými hodnotami. Hlavním motivem je důvěra v budoucnost člověka.
Hans Ruedi Giger se narodil v německy mluvící zemi. Světlo světa spatřil 5. února 1940 ve švýcarském městě Chur.
Ve Švýcarsku po povinné školní docházce nastoupil na gymnázium, zaměřil se na techniku, ale maturitu nakonec skládá z kreslení. Byl jako hospitant u švýcarských umělců Venatia Maissena (architekt) a Hanse Stettera (stavitel). Navštěvoval uměleckou školu v Curychu, kde se zaměřil na tvorbu interiérů a průmyslový design. Již v roce 1962 se koná jeho první výstava v Basileji, i když tato výstava je společná s několika dalšími umělci.
V roce 1962 také dokončil školu a seznámil se s herečkou Li Toblerou, do niž se bezhlavě zamiloval. Poznal švýcarské umělce, mezi nimi filmaře Frediho M. Murera, s nímž v roce 1967 natáčí krátký snímek High, který se věnuje Gigerově tvorbě. Díky kontaktům se Giger podílí na dalším filmu, tentokrát 100 minutovém sci-fi dokumentu Swiss Made. Giger s Li se odstěhoval do Londýna na základně přesunu zmíněho režiséra Murera a v roce 1973 natáčí spolu s filmařem další krátký dokument Tagtraum. V roce 1975, kdy Li otevírá svá galerii, spáchá sebevraždu revolverem. Sebevraždu spáchala na základě svých psychický stavů. Giger uspořádal memoriál pro svou družku a dostává další nabídku do chystaného filmu Dune podle představy Franka Herberta, Vymyslel tedy kulisy pro svět Harkonnenů, jenže z projektu sešlo, neboť jako mnoho jiných, nenašel peníze. Giger však nemusí příliš truchlit, neboť jeho velká chvíle je na obzoru.
V roce 1977 letí do Ameriky, kde se účastní výstavy obrazů hororu fantasy. Později přichází nabídky od scénáristy Dan O’Bannon s tím, že by chtěl, aby mu Giger udělal vesmírné monstrum pro připravovaný projekt Alien (Vetřelec).
Režisérem je jmenován do té doby ještě ne tolik výrazný Ridley Scott, který Gigera navšítvil v jeho domovině. Uzavírají s malířem smlouvu a ten se může pustit do portfolia k Vetřelci, které se má stát reklamou k filmu.
Giger pro film vytvořil postavu Vetřelce ve všech jeho stádiích, ale také celou ztroskotanou kosmickou loď, její vnitřek i vnějšek. Díky Carlu Rambaldimu je vytvořen „oblek“ Vetřelce a Scott se mohl pustit do natáčení. Pravdou je, že ve filmu se mimozemské monstrum objeví jen krátce, ale o to je jeho chvíle děsivější a jeho podoba hrůznější.
Malíř získal díky návrhům světový věhlas a jako jeden z hlavních tvůrců – a také jako reklamní tahák – je nucen cestovat na všemožné evropské premiéry filmu, stejně tak nesmí vynechat ani americkou, což ho psychicky i fyzicky vyčerpal, ale poznal svou novou lásku je Mia Bonzanigo, která se stala jeho ženou ještě v roce Vetřelcovy premiéry, tedy 1979. Bohužel manželství netrvá dlouho. Dvojice se rozvádí již po roce a půl, ale rozcházejí se v dobrém a nadále zůstávají přáteli.
Giger ve své tvorbě nijak nezahálil a jeho rozpětí je skutečně ohromující. Dál spolupracuje na filmech, i když mnohé z jeho nápadů nejsou využity. David Lynch natáčí Dunu, ale ignoruje původní umělcovy návrhy harkonnenského světa. Podobně skončil i jeho návrh Batmobilu pro film Batman navždy. Podílel se na filmu Poltergeist II, ale až pozdě zjistil, že tohle není úplně podle jeho gusta. Mimo filmování se věnoval práci, jíž se vyučil, navrhoval nábytek ve svém surrealistickém stylu. Vydal knihy, mezi nimi i pokračování Necronomiconu. Samozřejmě měl výstavy svých prací, přičemž 13. dubna 2005 sám otevřel expozici v Národním technickém muzeu v Praze. Kromě filmového průmyslu a malování se věnoval i hudbě a pomáhal s klipy skupiny Blondie. Mimo jiné navrhl futuristický držák na mikrofon pro zpěváka skupiny Korn Jonathana Davise.
Giger je surrealistou a v současnosti tím nejznámějším a snad i nejnadanějším. Jeho vize byly děsivé, ale uchvacující zároveň. K jejich vytvoření většinou používal techniku airbrush, což je tzv. americká retuš (na plátno se nanáší, vlastně nastříkává, barva ve vrstvách). Ovšem jeho výjimečnost netkví v tom, že by byl obyčejným surrealistou. Měl svůj osobitý styl, který nese i svůj vlastní název – biomechanika, postavy jím nakreslené v tomto stylu jsou tedy biomechanoidi. Již z tohoto slova je patrné, co se na jeho obrazech pojí dohromady. Organické tělo a stroj, navíc mnohdy skloubené s futuristickou erotikou a sexuálními fantaziemi, které by ve skutečnosti nikdy neměly jít dohromady. Ovšem on je dokázal spojit s takovou představivostí, že každému se v hlavě začínají rojit děsivé představy, které ho ovšem fascinují, pokud ho tento styl neznechutí. Gigerova tvorba je poměrně dobře rozpoznatelná a asi jen těžko byste si ji spletli s někým jiným. Navíc se tvrdí, že nikdo nedokáže jeho obrazy dokonale okopírovat. Je tedy pouze jeden jedinečný a pravý Giger.
Giger 12. 5. 2024 umírá v Curychu.
Text: Jana tesaříková – zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie, fotografie volně na interneru a wikipedie
Americký filmový a divadelní herec Anthony Quinn, který se narodil 21. dubna 1915, se do srdcí diváků navždy zapsal jako legendární představitel Řeka Zorby. Během skoro šest desítek let dlouhé kariéry natočil přes 100 filmů a obdržel dva Oscary.
Řek Zorba
Quinnův život může sloužit jako příklad člověka, který se z nuzných poměrů vypracoval až do pozice uznávané a luxusem obklopené hvězdy. Narodil se v Mexiku, v mládí pracoval jako čistič bot, sběrač ovoce, přidavač na stavbě, elektrikář, hrál na saxofon a dva roky se živil profesionálním boxem. Zemřel 3. června 2001 ve věku 86 let.
Když se jeho otec zabil v autě, bylo mu devět. Otčíma nesnášel. Jeho i jeho sourozence vychovávala hlavně babička, Mexičanka, která neuměla číst ani psát. Už od sedmi let si Quinn sám vydělával jako pouliční čistič bot. Když definitivně utekl z domova, krmil zvířata, prodával v železářství, tlumočil ze španělštiny nebo hrál na saxofon. Tehdy se zapsal na kurzy angličtiny, rétoriky a herectví. A pak zasáhl osud a jeden inzerát.
V Hollywoodu hledali pro epizodní roli skutečného indiána kmene Cheyennů. Na konkurzu měl v jazyce promluvit, tak si něco vymyslel. Spiklenecky mu to posvětil i přihlížející skutečný indián. První filmovou roli tak dostal ve 20 letech. Od režiséra Cecila B. De Milleho. Za pár let si Quinn proti jeho vůli vzal i jeho adoptovanou dceru.
Quinn měl celý život problém „někam patřit“. Komunita mexických přistěhovalců ho nepřijala, protože se jmenoval po irském otci Quinn, pro ostatní byl zas kvůli vizáži po jihoamerické indiánské matce „ten Mexičan“. Stal se tak už v dětství světoobčanem, který nikam nezapadá. Taky proto se v průběhu života naučil plynule mluvit osmi jazyky.
