Rubrika: OSOBNOSTI

Adina Mandlová a Marie Bibikoffová – nejdůležitější ženy v životě Hugo Haase. S jednou se oženil, na druhou zanevřel.

Herec Hugo Haas byl jako milovník  neodolatelný, i když na první pohled by člověk řekl, že tenhle chlapík s nadváhou nemůže ženy ohromovat. Opak však byl pravdou. A platilo to nejen na stříbrném plátně. Také v jeho životě se vyskytla řada žen,  z nichž nejvíce o jeho srdce bojovaly půvabná Adina Mandlová a dcera ruského šlechtice Marie Bibikoffová, známá spíše pod přezdívkou Bibi.

S manželkou Bibi a synem Ivanem

Legendární režisér Otakar Vávra o Hugo Haasovi vypráví: „Když jsme šli spolu po Národní třídě, neminuli jsme jedinou ženu, mladou nebo středního věku, která by se po něm neohlédla se slibným úsměvem. Haas byl totiž velice zábavný společník a vyloženě postelový typ. Nikdy se s tím ale nechlubil, spíš se ironizoval. Vyprávěl mi nesčetně intimních příběhů a já sám jsem jich mnoho s ním zažil.“

Kdo ví, kolik lásek Hugo Haas, originální herec,  který také proslul jako autor scénářů a režisér, vlastně měl. Dvě z nich jsou ale nezapomenutelné. Jedna proto, že byla tak krásná, až se o tom dodnes vyprávějí legendy. Druhá proto, že se s ní jako s jedinou ženou z celého zástupu těch, které po tom prahly, oženil…

S Adinou Mandlovou

Na svět přišel v rodině brněnského obchodníka a stejně jako jeho bratr Pavel studoval na konzervatoři. Leoš Janáček mu prý však řekl, aby se nevěnoval hudbě a dal se raději na herectví… Tak ho poslechl a hudebním skladatelem se stal jenom jeho bratr. Zato z Huga Haase záhy byla velká hvězda. Hvězda, jejíž záře dodnes nevybledla.

Na začátku své kariéry natočil pár nepříliš výrazných filmů. Teprve snímkem Muži v offsidu (1931) všechny přesvědčil o svém mimořádném talentu. Pak už šel z role do role a vesměs hrál staříky a pány v letech, ač byl ještě mladík. Ovšem i milovníky si často zahrál, zejména ve veselohrách, k nimž psal scénáře spolu s režisérem Martinem Fričem.Jeho nejčastější partnerkou  tehdy byla právě Adina Mandlová, s níž tehdy žil. Hráli spolu ve filmech Život je pes (1933), Mazlíček (1934), Ať žije nebožtík (1935), Švadlenka (1936), Děvčata, nedejte se! (1937).

Adina Mandlová světlo světa spatřila v rodině inspektora c. k. státních drah, velkého milovníka umění, který ji coby holčičku, která přišla na svět po třech klucích, zbožňoval a rozmazloval. Jeho smrtí ovšem blažená léta skončila, ale Adina se o sebe uměla postarat. Po vyloučení z francouzského lycea začala pracovat jako sekretářka v Mladé Boleslavi a na tenise získala kontakty, které ji dovedly k filmu Děvčátko, neříkej ne! (1932).

Po této malé roli pracovala jako manekýnka u Rosenbauma a seznámila se s Hugo Haasem. Otakar Vávra na to vzpomíná: „Chtěla hrát ve filmu a přirozeně si vyhlédla Hugo Haase, který měl od začátku zvukového filmu největší úspěch jako chytrý, ironický a zábavný milovník. Jak to ale udělat, aby si jí všimnul mezi těmi stovkami hezkých slečen, které usilovaly o jeho přízeň? To mi sama vyprávěla. Zjistila, že Haas chodí skoro denně večer do Lucernabaru. S jednou přítelkyní tam šla, uvážila, že pan Haas bude muset jít na toaletu, a tak si vybrala stůl hned vedle WC a posadila se tak, aby ji nemohl přehlédnout, až půjde kolem. Přesně tak se to stalo. Haas šel kolem a Mandlová zvedla své velké oči. Haas prošel, ale všiml si jí, a když se vracel, už se ohlédl, usmál se, a Adina mělo vyhráno. Zakrátko se k němu prostě nastěhovala.“

Adina Mandlová

Dal jí lepší hereckou školu, než by měla na konzervatoři za dlouhá léta. „Uvedl ji do společnosti nejchytřejších lidí, kteří se rádi bavili s krásnou, chytrou a vtipnou mladou dívkou. Té vtipnosti ji také naučil Haas. Pochytila od něho ironický, suchý humor, kterým uměla shazovat každý sentiment i sama sebe. Haas ji naučil vyprávět neslušné anekdoty, a to se nejvíc líbilo intelektuálům: krásná mladá dívka říkala nemravné vtipy s naprostou samozřejmostí, bez zábran a s šarmem. Aby mohla společensky konverzovat, pilně četla světovou literaturu a učila se anglicky. Dělala zkrátka pro úspěch všechno, co bylo třeba. Byla to pro ni vojna. Haas jí říkal Titina jako všem svým milenkám, aby se mu nepletla jména.“

Mandlová však podle Vávry udělala jednu chybu: chtěla se vdát. „Haas se rozhodně ženit nechtěl. A už vůbec ne s tak energickou ženou, jakou byla Adina, a navíc viděl rostoucí požadavek mladé hvězdy, které filmové honoráře nemohly stačit. Toalety, kožichy, auto… Bylo mu jasné, že se jí musí zbavit, a seznámil ji tedy s Joem Hartmannem, československým cukerným králem, zetěm ředitele Živnobanky Preisse,“ uzavírá příběh jejich lásky Otakar Vávra.

Avšak Haas nezůstal sám. Při natáčení filmu Kvočna (1937) sblížil s půvabnou začínající herečkou Marií Bibikoffovou. Haas jí začal říkat Bibi a tahle přezdívka už jí zůstala, i když on sám jí později neřekl jinak než maminko.

Osud Marie byl velmi podobný tomu, jakým prošla Adina. Dědeček byl majitelem umělecké zahrady v Turnově, prababička byla dcerou ředitele zahrady knížete Rohana na zámku Sychrov. Její maminka se provdala za ruského šlechtice Michaila Bibikoffa, jehož rodokmen sahal až k Romanovcům. Pocházel z velmi bohaté rodiny, které patřil rozsáhlý průmysl na Urale. On sám byl velvyslancem ve Švýcarsku a dokonce se zasloužil o dopravu Lenina z exilu do Ruska. Ovšem ironií osudu právě Leninova revoluce rodinu o všechen majetek připravila a Bibikoff propadl alkoholu.

Hrob na brněnském hřbitově

Marie vystudovala slavnou internátní taneční školu Isadory Duncanové v Salcburku, dostala se k ruskému kabaretu Modrý pták a živila se také jako modelka. Na doporučení Jana Masaryka, přítele maminky, jí Hugo Haas nabídl roli právě ve filmu Kvočna.

„Aha, to máš nový pimprle, viď?“ řekla tenkrát Adina Mandlová lehce rozmrzele, ale moc vážně jejich vztah nebrala. Ostatní také ne. Režisér Otakar Vávra na to vzpomíná: „Několikrát jsem u něho viděl mladou hezkou dívku, které říkal Bobinka. Přišla z klášterního penzionátu, kde byla na vychování. Haas mi pak vypravoval zakončení této poslední avantýry: jednou s Bobinkou přišla maminka, přinesla dva kufry a řekla jí: ‚Bobino, buď tady hodná. Pane Haas, kdyby zlobila, tak mi zavolejte.‘ Nechala mu v bytě dceru a odešla. A tak se starý mládenec Hugo Haas přece jenom oženil.“

V době svatby, roku 1938, byl Haas už téměř deset let v angažmá Národního divadla, kde dostával velmi významné role. Nejvíce na sebe jak na divadelních prknech, tak ve filmu upozornil rolí doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci. Ovšem jako Žid byl z divadla v roce 1939 propuštěn. V dubnu téhož roku, necelé dva měsíce po narození syna Ivana, odešel spolu s manželkou do Spojených států. Syna Ivana nechali doma, byl na takovou cestu příliš malý a navíc měl žloutenku. Setkali se s ním až v roce 1946.

V Hollywoodu, kde si pronajal ateliéry, v nichž točil své slavné filmy Charles Chaplin, se Haas prosadil jako herec i režisér. Paní Haasová už se k herectví nikdy nevrátila a věnovala se pouze výchově jejich jediného syna Ivana, charitě a domácnosti.

Naopak z Adiny Mandlové se stala slavná herečka. Její jméno je v titulcích v devětačtyřiceti filmů. K těm nejznámějším patří Život je pes (1933), Mazlíček (1934), Ať žije nebožtík (1935)… Po rozchodu s Haasem se jejím filmovým partnerem stal Oldřich Nový, například Kristián (1939), Kouzelný dům (1939), Přítelkyně pana ministra (1940), Pacientka doktora Hegla (1940).

Šla z role do role a stejně jako Haas vstoupila do svazku manželského. Provdala se za výtvarníka Zdeňka Tůmu, který ovšem spáchal sebevraždu. Na rozdíl od Haase zůstala za války v Evropě a její jméno bylo často spojováno se kolaborací s Němci. Nakonec přišla o práci v divadle a v roce 1945 natočila poslední film Sobota. Po osvobození byla zatčena, nějaký čas vězněna a po sňatku s Čechem s anglickým občanstvím odjela do Británie, kde natočila jeden film.V zahraničí ji živila ji práce kuchařky bohatých klientů. Provdala za anglického obchodníka Geoffreye, onemocněla tuberkulózou, rozešla se s manželem a žila sama ve Švýcarsku.

Začala pracovat jako sekretářka manželova přítele Bena Pearsona, úspěšného podnikatele ve světě módy a homosexuála. Provdala se za něj a začala studovat v Londýně sochařství, které ji posléze živilo. Ještě si zahrála v jednom filmu a v televizním seriálu, také jí byla nabídnuta role v muzikálu Hello Dolly v Praze, ovšem nedošlo k tomu, údajně se proti tomu postavily některé české herečky. Byla to však malá rána ve srovnání s těmi všemi, které už jí osud uštědřil. Od roku 1974 žila poklidně s manželem na Maltě, dopisovala si s přáteli a do vlasti přijela až v roce 1991. Byla to její poslední cesta.

Hugo Haas

V zahraničí, i když k tomu měli bezpočet příležitostí, se ani jednou s Hugo Haasem nesetkali. Když se prý Hugo Haas v americkém exilu během války dozvěděl, s jakou ironií Adina doma líčila, že s sebou do zahraničí místo bratra s rodiči vzal svého jezevčíka, zanevřel na ni. Celá jeho rodina totiž zahynula v koncentračních táborech. Ostatně ani ona na něho ve svých memoárech příliš něžně nevzpomíná: „Měla jsem neodolatelnou touhu dokázat, že hezká ženská nemusí být příslovečně hloupá, ale může být taky chytrá a vtipná a po Haasově vzoru jsem trousila vtipné poznámky, které ostatní lidi zraňovaly. Převzala jsem nejenom jeho civilní herecký projev, ale i jeho cynický humor, a ten mi často odcizil mnoho přátel.“

Naopak s Bibi Haas prožil dobré i zlé. Možná nebyla jeho největší životní láskou, každopádně byla jediná, s kterou se oženil. Prošli spolu kus světa a zůstali spolu. Ke konci života žili Haasovi ve Vídni. Hugo Haas navštívil svou rodnou zemi v šedesátých letech, když se jednalo o jeho účinkování v českém filmu. Leč nevyšlo to. Zemřel na sklonku roku 1968 a pohřben je v Brně.

Jeho žena Bibi si později s Adinou Mandlovou dokonce přátelsky dopisovala…

 

AUTOR:    PhDr. Marie Formáčková

FOTO:    archiv  PhDr. Marie Formáčkové

Pražská Lucerna zažije 31. října 2019 velký galakoncert s názvem „VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER „50“ aneb 30 LET SVOBODY“, který bude pojatý jako oslava hned dvou významných výročí a také jako charitativní akce, jejíž výtěžek pomůže potřebným.

 

Padesátiny excentrického dirigenta a virtuóze Varhana Orchestroviče Bauera a 30. výročí od Sametové revoluce se propojí v jeden večer. Český symfonický orchestr, Okamžitý filmový orchestr, velká show, i zvučná jména, takový bude galavečer v mecce pražské kultury, ve velkém sále Lucerny Praha.

Účelem je nejen se pobavit, oslavit i zavzpomínat, ale také pomoct! Výtěžek z celé prestižní akce půjde na podporu nevidomých a slabozrakých pod hlavičkou Lions klubu Hradubice.

„Bude to netradiční show, kde se bude spojovat symfonická muzika třeba s rockovou nebo jazzovou muzikou, diváci uvidí a uslyší třeba kombinaci DJs se symfonickým orchestrem, Okamžitý filmový orchestr, a to vše propojené s pyro efekty i projekcí… Zkrátka něco, co jste ještě neviděli a neslyšeli,“ prozradil oslavenec a hlavní osobnost celé akce Varhan Orchestrovič Bauer.

Ve zcela unikátním programu vystoupí hosté jako: Jitka Čvančarová, Natálie Kocábová, Michal Horáček, Bohuš Matuš, Juraj Hnilica, Slávek Janda, Jaroslav Břeský a další…

Galavečerem bude provázet moderátorka Jolana Voldánová.

Hostů zvučných jmen však v legendárním Velkém sále pražské Lucerny bude mnohem více!

Svou účast přislíbili například: Dagmar Havlová, Marta Kubišová, Marie Rottrová, Michal Prokop, Vladimír Mišík, Juraj Jakubisko, Jan Potměšil, Jan Hrušínský, Milan Kňažko Milan Knížák, Fedor Gál, Tomáš Karger, Václav Malý, Josef Klíma či Petr Pithart…

Ústřední postavou celého projektu je Varhan ORCHESTROVIČ BAUER, který tak nejenom oslaví své životní jubileum, ale spolu s hudebním tělesem předvede nevídanou show!

„Všechny tímto srdečně zvu do Lucerny. Přijďte a buďte u něčeho mimořádného, u něčeho, co se neopakuje. Pojďte si to spolu s námi užít, bude to úžasný večer. Těšíme se na vás,“ zve všechny Varhan s tím, že každý, kdo si koupí vstupenku, přispěje na dobrou věc – na nevidomé a slabozraké.

V rámci galavečera zazní také jedno hudební překvapení spojené s ústřední osobností událostí listopadu 1989 a prezidentem Václavem Havlem. O co přesně půjde, prozradí organizátoři později.

Celá událost se koná po záštitou Senátu Parlamentu České republiky a osobní záštitou  místopředsedkyně Senátu Miluše Horské.

 

VSTUPENKY na tuto jedinečnou akci lze objednávat ZDE:

https://www.ticketportal.cz/event/Varhan-Orchestrovic-Bauer-50

 

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   archiv V. O. Bauera

Oldřich Nový

… český herec, zpěvák, režisér, dramatik a divadelní pedagog, se narodil v Praze 7. srpna 1899. Pocházel z rodiny s bohatými divadelními tradicemi. Z ochotníka se postupně vypracoval přes angažmá v pražských kabaretech a divadle v Ostravě ve hvězdu operetního souboru Zemského divadla v Brně, kam přišel v roce 1919 a působil zde až do roku 1935 (od roku 1923 i jako režisér a v letech 1925 – 26 šéf operety). V letech 1935 – 48 vedl se svou manželkou Alicí Valentovou-Novou vlastní scénu – Nové divadlo ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí v Praze. Poté do poloviny 70. let spolupracoval s Hudebním divadlem v Karlíně. Režijní a pedagogickou prací se významně zasloužil o rozvoj hudební komedie. Kultivovaným hereckým projevem s mírným komediálním nadhledem i smyslem pro specifičnost filmového obrazu se zařadil mezi nejoblíbenější české filmové herce. Jeho nejslavnější filmovou rolí se stal pan Novák – muž dvojí tváře – z komedie Kristián, kterou natočil režisér M. Frič (1939). Po únoru 1948 již Nový v budovatelských filmech příliš nevystupoval. Jakmile měl, alespoň přijatelné textové předpoklady, vytvořil i v 50. a 60. letech několik působivých postav ve filmech Hudba z Marsu, Kde alibi nestačí  a především ve filmu režiséra Z. Podskalského Světáci, v němž hrál nezapomenutelného bývalého tanečního mistra a učitele společenského chování. Oldřich Nový zemřel 15. března 1983 v Praze.

 

Louis Daniel Armstrong

… americký jazzový muzikant, se narodil 4. srpna 1901 v New Orleansu, stát Luisiana, USA. Přesné datum i rok jeho narození je však sporný, údajně neexistuje jakýkoliv doklad o jeho existenci do jeho 18 let. Dětství strávil v chudobě v drsném prostředí ulic New Orleansu. Vyrůstal v neúplné rodině jako dítě ulice. Od dětství byl nucen živit rodinu. Hudební kariéru začal jako hráč na kornet v hudebním seskupení New Orleans Home for Colored. Od roku 1919 působil Armstrong v Kid Ory’s bandu. V roce 1922 přijal pozvání Joy „King“ Olivera, přestěhoval se do Chicaga a začal hrát v jeho Creole Jazz Bandu. Tato skupina byla na počátku 20. let 20. století, v době kdy bylo Chicago centrem jazzu, nejlepším hot jazz bandem. Z tohoto období pochází první Armstrongovy nahrávky. V roce 1924 se přestěhoval do New Yorku, kde působil v Fletcher Henderson Orchestra již jako hráč na trubku. Do Chicaga se vrátil v roce 1925 a začal nahrávat pod vlastním jménem se svými dnes již proslulými kapelami  Hot Five a Hot Seven. Jejich hity Potato Head Blues, Muggles a West End Bues se staly jazzovou klasikou. V roce 1929 se Armstrong opět vrátil do New Yorku, v roce 1930 odjel do Los Angeles a poté uskutečnil několikaleté turné po Evropě. V roce 1943 pak přesídlil natrvalo do New Yorku. Během následujících třiceti let hrál především se skupinou The All Stars. Během tohoto období vytvořil velké množství dalších nahrávek a účinkoval ve více než třiceti  filmech. Armstrong zpopularizoval nový styl jazzu. Je nepřekonatelným improvizátorem ve hře na trubku. Neopomenutelný je také jeho hlasový projev – tzv. scat singing (druh jazzového zpěvu, při kterém interpret zpívá raději melodii než vlastní zpěv) – ve kterém se stal mistrem a také díky zabarvení hlasu tento druh zpěvu zpopularizoval. Jeho nejznámější hitem se stal What a Wonderful Word  a řada dalších. Louis Armstrong, hudebník, který se stal synonymem pro slovo jazz, zemřel na srdeční infarkt 6. července 1971 v New Yorku.

 

Alfred Joseph Hitchcock 

… filmový režisér, se narodil 13. srpna 1899 v Londýně, v irskokatolické rodině. Navštěvoval jezuitskou školu Svatého Ignáce v Londýně. Poté studoval na střední technické škole (strojírenství, elektrotechnika, akustika, navigace). Krátce pracoval u telegrafní společnosti. Pak se živil jako kreslič a reklamní návrhář pro společnost Henley. V roce 1920 přijal zaměstnání u americké společnosti Famous Players-Lasky, která tehdy zahájila činnost ve svých nových anglických ateliérech a dva roky psal a kreslil titulky pro četné němé filmy, poté působil jak asistent režie a scénárista. Kariéru filmového režiséra odstartoval v roce 1925, kdy dostal příležitost režírovat svůj první film – The Pleasure Garden. Pak už točil jeden film za druhým. Od 40. let působil trvale v USA. Za svůj první film natočený v Americe, Rebecca (1940) získal cenu Britské filmové akademie pro rok 1940.  Za svou 60-ti letou kariéru je jako režisér podepsán pod více než 50 filmy. Hitchcock se stal jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších režisérů všech dob. Stal se klasikem filmových hororů. Vycházel z psychoanalyticky popsaných patologických jevů (Závrať, Psycho, Ptáci). Jeho způsob filmové práce ovlivnily řadu dalších filmových tvůrců, herců a producentů. Alfred Hitchcock  zemřel 29. dubna 1980 v Los Angeles.

 

 

AUTOR:   Zpracovala Alexandra Hejlová – zdroj  /  www.birthday.wz.cz

FOTO:    www.birthday.wz.cz

Na zaslouženou dovolenou vyrazil Bohuš Matuš. Nejel sám, ale se svou mladou přítelkyní Lucii a k tomu vzal i dlouholetou kamarádkou a manažerkou v jedné osobě Majkou Schillerovou. Proč se zpěvák vydal k moři s dvěma ženami?

 

Odpočinek si,, naordinovali‘ po náročných pracovních měsících, kdy Bohuš má za sebou krom jiného účinkování v muzikálu Fantom opery.

„Jsem ráda, že můžeme mezi relaxem u moře chystat samostatný Valentýnský koncert. Ten se bude konat v polovině února příštího roku v pražském divadle Broadway. Bobouška zde poznávám coby výborného kuchaře. Rybičky a mořské plody v jeho úpravě chutnají znamenitě a moc si toho považuji. Ráda totiž vařím a většinou druhým.,“ říká s úsměvem manažerka Majka.

V italském Caorle, kde je slunce, moře, čistý vzduch i zábava se zpěvák s přítelkyní rozhodně nenudí.

„Chodíme na procházky, jezdíme na výlety. Jeden den jsme dokonce věnovali prohlídce Benátek. Byl jsem tam poprvé a jsou nádherné. Je to mystické místo. A jsme rádi, že tu Majka je s námi. Odpočíváme, plánujeme další věci, řešíme nové projekty, což je fajn, že trávíme čas společně a je nám moc fajn,“ svěřil se Matuš, kterého čeká po návratu celá řada povinností.

Kromě třeba rozhovoru pro Frekvenci 1, i pro další média, vystoupení s Evou Pilarovou v Hostinném a řada dalších projektů, včetně těch charitativních.

„Těším se také na 31. října, kdy se v pražské Lucerně uskuteční ojedinělá akce VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER „50“ aneb 30 LET SVOBODY. Půjde o charitativní záležitost, neboť výtěžek bude předán pro nevidomé a slabozraké. Akci pořádá Lions Club Hradubice. A bude mi ctí na takto krásné akci vystoupit a přispět jak na dobrou věc, tak zazpívat mému kamarádovi Varhanovi k jeho životnímu jubileu“ podotkl Bohuš Matuš.

 

Dovolenou v malebném prostředí italského Caorle  zajistila osvědčená a jedna z nejlepších cestovních kanceláří u nás – CK Eva Šulcová

www.ckevasulcova.cz

Autor:   Alexandra Hejlová

Foto:   archiv B. Matuše

Jen málokterý umělec se může pochlubit tak pestrou škálou svého projevu jako Jan Vodňanský. Je nejen plodný básník,  ale i textař, autor celé řady knížek, pohádek i rozhlasových her,  zpěvák, herec i režisér.   Na pouhý výčet jeho díla, toho co odzpíval či odrecitoval u nás či v cizině by nestačila celá stránka.  Ovšem, nezmínit se o jeho nesmrtelných „Králících,“ se kterými slavil úspěchy i v daleké Číně, by bylo trestuhodné.

Sluší se dodat, že pan Vodňanský se může honosit  dvěma regulérně získanými akademickými tituly – PhDr. a Ing. a je i signatářem CHARTY 77.  Ve svých vystoupeních stále dokazuje, že čeština je jazyk pružný a ohebný. Pro svou slovní ekvilibristiku se kterou lehce tvoří verše, epigramy i aforismy bývá často charakterizován jako verbální všežravec.

Přestože tohoto svérázného umělce můžeme potkat na řadě vernisáží, křtech knih, cédéček či nejrůznějších setkáních lidí naladěných na stejnou strunu, mohu se pochlubit tím, že jsem ho potkal jedno prvomájové odpoledne na Petříně u sochy Karla Hynka Máchy.  Mistr byl evidentně v dobrém rozmaru  a mých pár otázek zodpověděl ve verších:

Kousek odtud demonstrují anarchisti. Co tomu říkáte?

Co tě nepálí, to nehas

V Praze, V Brně … V Las … i Vegas

Zajímáte se o politiku?

Každý správný mamlas

Když mluví tak nahlas

Aby všichni mamlasi

Věděli, že souhlasí

Ale Vy jste určitě přišel kvůli Máchovi … na rande?

Chybička se vloudila

Místo dívky gorila

Přišla dneska na rande

Rande bylo závadné

Zdá se však, že to nebyla  jediná komplikace …

Šel za námi mameluk

Ptal se, zdali máme luk

A my ten luk neměli

Jen dva šípy … v pr…

Mistře,  zadržte!  Jsou tu i děti…

Dvouletý chlapec … ?

A kolik Vám žere

No a vidíte, už je tu jeho starší brácha a žádá věnování do památníčku …

Dej si pozor, milý Petříčku

Život se nepodobá peříčku

Život se tíží blíží olovu

Zvláště když na krku máš hlavu volovu…

Dej si pozor Petříčku! To už jen chybí pohov, volno  a zpívat.  Ještě že dnes nemusí kluci na vojnu…

Jde poručík z kasáren

Hlavu plnou prasáren

Jde poručík z prasáren

Hlavu má plnou kasáren

Šel poručík chodbou

Na konci se vodbouch

Nevrátíme se raději k lásce?

Kdybys k nám přišla milá do prostoru

Nespatřila bys můj tank, to mi  věř

My čtyři tady sloužíme v něm spolu

A když je třeba, promění se v keř…

Ale já myslel opravdu „ k lásce “,  tedy k té civilní. Věříte vůbec na něco takového ?

Freude  Freude

Freude  Freude

Vždycky na tě dojde

To mluvíte z vlastní zkušenosti?

Když jdu za Sněžkou

Obuv mám těžkou

Když jdu za děvkou

Obuv mám lehkou

Až takový dekadent ?  A co třeba ty  devatenáctileté studentky, kterým přednášíte na  Karlově universitě filosofii hry ?

Zlehýnka  Zlehýnka

Hladím žabkám stehýnka

Pak je házím do vany

Volám sa vraj Galvani

U nás se  holt sexuální harassement na školách tolik nepronásleduje?

V republice naší

Ještě neharaší

Naopak se politika

S flirtem dobře snáší

Já vím, že jste diskrétní, ale třeba se Vám občas nějaká ta platonicky zamilovaná studentka s ledačíms svěří …

Svěřila jsem mamince

Že jsem měla cizince

No a pak mi v bříšku vznik

Cizí státní příslušník

Teď si vzpomínám, že jste působil i na Slovensku.  Co tamní krojované děvuchy ?

Keď ma chlapci bozkávaju

Ušiska mi odstávaju

Můžete poradit jak sugestivně vyznat  dámě své city ?

Milostivá… chtěl bych Vás milovat

nejen fyzicky,

ale třebas i manuálně

Stalo se Vám,  že Vaše originální donchuánské metody vyvolaly  všetečné dotazy ?

Co dělají Tvoje žlázy?

Jsou  tu s mými… v téže fázi

Má vliv dnešní svátek i na zvířata?

Řekl kobyl kobyle

Budem bydlet ve vile

Řekl jí to ve stáji

Ještě teď tam chlastají

Tady ale spíš vidím pobíhat pejsky…

Psi běhají bez košíku

Rozvracejí republiku

Propadají skepsi

Pak je všechno ve psí

A ptáci tu tak hezky zpívají…

Ve větvích jsou ptáci

Konaj svoji práci

Stavěj hnízda

Jen to hvízdá

Za dva, za tři tácy

Pak mne klovnou do oka

Přesně podle Hitchcocka

Před námi je ještě odpoledne a celý večer.  Jaký máte program?

Plaším nudu – chytám lelky

Pak je kopu do prdelky

Můžete něco vzkázat našim  čtenářům?

Ani cele – ani zpola

Nebudu vám dělat vola

A kdyby to měl být vzkaz Vaší milované?

„Kéž bys nezabudla…“    Šmudla

Děkuji za rozhovor

AUTOR:   Vladimír Rogl

FOTO:   Jan Vodňanský FB

 

 

 

Přes třicet let na konci minulého století byl emeritní policejní rada pplk. JUDr. Miloslav Dočekal postrachem pražské galerky.  Ani když – to  už jako šéf  oddělení loupeží kriminální policie – na zasloužený odpočinek, kartáčovat vrabce do parku nechodil, ale ale ve spojení s umělci jezdí přednášet po republice o bezpečnostní problematice, terorismu a drogové kriminalitě.

Svého času jsem měl tu čest s panem Dočekalem se několikrát setkat a tak trochu ho vyzpovídat.  Krátce nato v neděli 17. ledna 2016 zemřel v nedožitých 75  letech.

Jak jste se vůbec stal policajtem?

Moje maminka  chtěla mít ze mne doktora, kdežto já chtěl být hercem. Ale protože jsem  v podstatě  dobrodružná  povaha, tak mne hned  po vojně zlákala kriminálka a říkám  upřímně, že kdyby mně bylo znovu dvacet, tak si  nevyberu  jiné  povolání. Kriminalista  pronikne  do  všech společenských vrstev a přičichne  ke všem oborům lidské činnosti. Pozná zaplivané  „čtyřky“  i skutečnou ‚hoch‘  společnost. Proto jsem  do nóbl společnosti chodil  v obleku s kravatou  a do podsvětí v texaskách, abych mezi tu galerku zapadl.

Doktorem jste se nakonec stejně stal, i když ne lékařem, ale právníkem. A co divadlo?

On sám život i smrt  je jedno velké drama. Dojde k  vraždě a najednou se plazíte  po  kolenou,  hledáte  důkazy.  Je  to  ošklivé,  ale vy postupujete po tom řetízku k  pachateli dveře od dveří, potkáváte a poznáváte   obrovskou   škálu    lidí   zbabělých,   statečných i lhostejných.  Za své  praxe  jsem  měl docela  zajímavé případy a vyšetřoval  i krádež  vzácných  pláten  z Národní  galerie, a byl jsem vždycky nablízku i svému  milovanému divadlu.

Divadlo zůstalo mou velkou láskou a dostávalo mne i ze stresů, kterými jsem trpěl, když jsem se  třeba vracel  od  vraždy dítěte.  To  jsem  zašel  do Činoherního  klubu, kde  býval Pepíček  Somr, a Jirka Kodet  s  Petrem Čepkem. Ti zlatí kluci mne vzali kolem ramen, sedli jsme ke klavíru, zpívali moravské  písničky a  ten hrozný  splín ze  mne spadl. Kdybych se ze žalu někde opil, bylo by mi druhý den hůř a měl bych kocovinu. Koncem  sedmdesátých  let  jsem  vystupoval  jako  host v Divadle Jiřího Grosmanna a  tehdy ukradli na Vinohradském  hřbitově z hrobu Jiřího Grossmanna jeho bustu a prodali  ji do Sběrných surovin. Odtud ji koupil nějaký  chlapík za neuvěřitelných pár  halířů, my  se k němu  dostali na základě anonymu a on nám ji nakonec vydal. Když  jsem  ji před  vyprodaným divadlem Slávkovi Šimkovi  předával, dojetím málem plakal. No, a dnes už tu není ani Slávek!

Nějakého fantóma opery jste nehonil?

Kdykoliv se stal případ vloupání, krádeže nebo podvodu na nějakém kumštýři,  posílali to  vyšetřovat mně.  Náš Maigret  – plukovník Kalivoda –  říkával:  „oni mají jiný  svět a ty  ho znáš!“  Velkým zážitkem bylo, když jsem vyslýchal pana  Wericha. Tehdy byli dva darebáci, kteří dělali vloupačky na staré  Praze. Jeden byl na útěku, druhý s námi v autě a ukazoval nám,  kde co vyloupil. Oni si nepamatují názvy ulic,  ale ví, kde to  bylo a perfektně ví   jak to v tom bytě vypadá. My to pak šli ověřit  a když  to souhlasilo,  bylo jasné,  že to neudělal nikdo jiný. Přijeli jsme na Kampu a  před vilou, kde bydlel Jan Werich, chodil policista.  Náš pachatel se lekl:  „Ježíšmarja, ten četník je tady k  vůli nám?! Dyk my tam ukradli  jen pár kytek. Vždycky, když jsme udělali ránu a měli  prachy, šli jsme se ožrat a když přišel můj  komplic domů,  tak mu  žena dala  do držky.  Proto jsme  sem chodili natrhat kvítí a on  když přišel domů, strčil je manželce. Ona sice  nadávala, ale bití už  nedostal.“ Naproti bydlel nějaký pan  Havlíček,  který  je  viděl  a  poslal  Werichovi na chalupu telegram. Ten se  vrátil, díval se zda mu  něco neukradli a venku čekal policista jak  to dopadne. Já jsem to  šel uvést na správnou míru a měl trému, protože Werich měl přes sedmdesát, nedoslýchal, na všechno si  stěžoval a byl vždy zásadně  proti. Vyšlapal jsem točité schody a když mi přišel otevřít, představil jsem se a  ukázal mu kovový odznak kriminální služby na řetízku.  On ho chmatl, prohmatával  a řekl: „To je pravé, že?  To se nedá utrhnout?“ Pak  mne pozval dál. „Pojďte dál, jinochu, mám tady nehorázný  bordel, posaďte se!“ Bylo mi to trapné, ale  nebylo kam. Říkám  mu: „Mistře, mám  v autě padoucha a on  říká, že  vám tady  ještě s  jiným padouchem trhali kytky.“ Werich zbrunátněl:  „Kde máte toho hajzla?  Já mu roztrhnu držku! Oni ty kytky netrhají, ale devastují a kurvy sem chodí do altánu, kdyby pětku daly na dlažbu,  ale ony nedají nic.“ Podotknul jsem, že branka  není uzamčena. „Už několikrát  jsem žádal tu zkurvenou inštituci  Há  dvě  Ó  Bé,  aby  mi  dali  na branku nový zámek.“ „Mistře, snad Ó  Pé Bé Há, ne?“ „Ona je  to stejně blbá inštituce jako ta první. Zámek stejně nedali.“ Pak se optal: „Vy jste z eF Bí Aj?“ „Kdepak  pane Werichu,  z české  kriminálky.“  Tak  si ještě aspoň postěžoval: „Můj telefon má číslo  tajné neboli důvěrné a furt mi sem  volají nějací  opilcové z  hospod. Chtějí,  abych jim  říkal politický fóry a já pak mám z toho průser.“  Ptám se:  „že jste pane Werichu ale to číslo někomu dal?“  „Jenom  bábě  hokynářce, aby mi zavolala až jí přivezou ertreple.“ „Asi se někde pochlubila a tak už není tajné,“ říkám.

To vypadá téměř na policejní idylku…

V dobách, kdy jsem dělal na vloupačkách a typických zlodějnách,  tak když šel zloděj vykrádat byt, měl sebou pytlík s pískem, kterým v krajním případě majitele bytu bacil. Kdežto dnes, když zloděje překvapíte, klidně vás zastřelí nebo propíchne. A to už končí jakákoliv hra. Dříve  syčáci policajta  respektovali a  zvláště kriminálka  měla velkou vážnost. Kdysi jsem měl na starosti ten bordel na Václaváku – známý  pajzl „5 P“,  kde od vyhazovačů  přes číšníky až  po hudbu  bylo všechno  trestaný za  krádeže, podvody  a rvačky, tak jsem tam měl výsadní postavení  a byl nedotknutelný, přestože tam k místnímu koloritu patřilo běžně pět rvaček za večer.

To jste byl vždycky takový frajer?

To víte, že ne! A ani po letech nezapomenu na svůj první případ – vloupačku  do  cukrárny.  Měl  jsem  krásný  velký  notes a dělal machra. Kluci z místní  kriminálky se potutelně usmívali, protože  jsem jim nesahal ani po kotníky a pachatele stejně chytli oni. Ale člověk  si musí narazit  čumák. Později jsem  už neměl notes, ale papírky po kapsách a žádné hogo fogo.

Dnes byste místo papírků měl určitě počítač…

Možná. Asi byste chtěl slyšet něco optimistického, ale já  jsem velmi, velmi skeptický, když vidím jak nám zde před očima  roste  přímo šílená galerka, jak se rvou  albánské a ruskojazyčné klany  o drogový trh. Vstoupili jsme do Evropské  unie, s ekonomikou budeme kulhat,  ale v tomhletom budeme určitě zastávat jedno z předních míst. Přesto věřím, že  vyroste nová generace čestných policistů, kteří budou své povolání brát  jako poslání a  budou hrozbou pro galerku i  podsvětí. Ostatně, každý  mladý člověk si  může vybrat jednu ze  dvou cest, buď  tu dobrou, po  které půjde až  do konce života nebo tu druhou s perspektivou zamřížovaného sluníčka.

AUTOR:  Vladimír Rogl

FOTO:   Archiv, Petr Novotný  FB

 

Louis de Funès

…plným jménem Louis Germain David de Funès de Galarza, francouzský herec, se narodil 31. července 1914 v Courbevoie. Začínal epizodními rolemi. Jako komik se proslavil až na konci 50. let. Natrvalo mezi filmové hvězdy vstoupil v roce 1964 uvedením filmu Fantomas, kde hrál i Jean Marais. U nás jej diváci obdivovali ve veselohrách Smolař, Oscar, Fantomas, Četník se Saint Tropez, Velký flám, Piti-piti-pa, Tetovaný a mnoho dalších. Louis de Funès hrál celkem ve 137 filmech.  V Česku jeho popularitě napomohl vynikající dabing Františka Filipovského.  De Funès měl problémy se srdcem a s každou svojí rolí, ve kterých představoval různé cholerické postavy, riskoval srdeční infarkt, na který nakonec 27. ledna 1983 v Nantes zemřel.

Bourvil

…vlastním jménem André Zacharie Raimbourg, francouzský divadelní a filmový herec, se narodil 27. července 1917 v Prétot-Vicquemare. Původním povoláním byl pekař. Ve svém městečku si založil kapelu a brzy začal vystupovat jako komik a kabaretiér se svými vlastními skeči a písničkami. Když byl ještě malý, zahynul jeho otec v I. světové válce a on strávil celé dětství ve vesnici Bourville, jejíž jméno se později stalo jeho jménem uměleckým. První opravdový film, který ukázal široký záběr jeho komiky, byl Napříč Paříží s Gabinem  a Funésem (1956), se kterým v pozdější době vytvořili několikrát nezapomenutelnou dvojici, kdy hrál často postavy naivní až tupé, které byly postaveny jako protiklad aktivních rolí de Funése. Bourvil ztvárňoval komediální i vážné, charakterní role (Tři mušketýři, Husaři, Hrbáč, Velký flám, Velký šéf). Nezapomenutelná je také jeho role Thénardiera ve filmové adaptaci Bídníků. Zemřel po boji s Kahlerovým syndromem (který napadá kostní dřeň) ve věku 53 let  25. září 1970 v Paříži a byl pohřben v Mountainville.

Alfons Maria Mucha

…český malíř, grafik a návrhář, přední představitel secesního dekorativismu,  se narodil 24. července 1860 v Ivančicích u Brna. Po předčasném ukončení středoškolských studií pracoval krátce jako písař u okresního soudu. V letech 1889-1880, poté, co nebyl přijat na Akademii výtvarných uměni v Praze, byl zaměstnán ve vídeňské malířské dílně divadelních dekorací Kautsky-Brioschi-Burghardt. V letech 1881-85 pracoval  pro hraběte Khuen Belassi. Podporován hrabětem, studoval pak v období 1885-87 na mnichovské Akademii umění. V roce 1887 přesídlil do Paříže, kde nejprve rok pokračoval ve studiu na Akademii Julian v Paříži a od roku 1888 zde působil ve svobodném povolání. Pracoval jako ilustrátor pro pařížská nakladatelství a časopisy, navrhoval obálky, záhlaví, exlibris, etikety, viněty a také plakáty, vedl vlastní výtvarnou školu. V počátcích své vlastní malířské tvorby se zabýval malováním historických obrazů. Zlom u něj nastal až v devadesátých letech 19. století, kdy se začal projevovat jeho osobitý styl. V roce 1894 přijal zakázku na portrét herečky Sarah Bernhardtové . Jeho plakát měl obrovský úspěch a zajistil mu spolupráci na dalších 6 let. V roce 1899 byl pověřen Rakousko-Uherskou vládou k účasti na světové výstavě v Paříži (r. 1900), kde svá díla prezentoval hned na několika místech výstavního areálu. Za svou práci byl vyznamenán stříbrnou medailí a stužkou Čestné legie. Od roku 1904 působil střídavě v USA a ve Francii. V roce 1910 se vrátil do Čech. Podílel se na výzdobě Obecního domu (Primátorský salon) a je autorem návrhů poštovních známek pro nově vzniklý Československý stát. Pro jeho poslední tvůrčí období je charakteristický návrat k historické malbě. Výsledkem je dvacetidílný malířský cyklus  Slovanská epopej, v němž se ideově vrátil k myšlenkám českého národního obrození a zobrazoval mýty a legendy slovanských národů. Cyklus slavnostně věnoval českému lidu v roce 1928. Zemřel v Praze na zápal plic 14. července 1939 a je pohřben na Vyšehradském hřbitově. Alfons Mucha se stal nejvýznamnější malířskou osobností evropské secese.

AUTOR:   Zpracovala Alexandra Hejlová – zdroj  /  www.birthday.wz.cz

FOTO:    www.birthday.wz.cz

Helena Vondráčková patří bezpochyby mezi nejznámější, nejúspěšnější české zpěvačky. Snad není jediný Čech, který by ji neznal. Ovšem úspěchy slaví nejen u nás, ale i v zahraničí  kde doslova dobyla celý svět. Hity jako Dlouhá noc, Červená řeka, Copacabana, nebo právě hit A je tady léto, zdobí českou hudební scénu již mnoho let. Její vzhled, šarm, hlas a hudební projev by jí mohly závidět mnohé  kolegyně.  S redakcí ARTSTAR V.I.P. jsme se Helenky Vondráčkové zeptali, jak bude trávit se svým manželem letní měsíce a zda si vůbec při svém pracovním vytížení najde čas na zasloužený odpočinek.

 „Letošní  léto máme příjemně naplánované. Budeme relaxovat na našem hausbotu na Slapech, odkud budeme vyjíždět na koncerty, které mě čekají v Terchové, Mostu, a v Liblíně. Budu se také věnovat zahrádce, kterou mám u svého domu v Řitce“, prozradila naší redakci Helena Vondráčková.

Manželé Helena Vondráčková a Martin Michal

AGENTURA MM PRAHA, S.R.O.

Sportovní 122, 252 03 Řitka

www.agenturamm.cz

www.vondrackova.cz

Helena Vondráčková – Helena v Lucerně (2012)

 

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Dagmar Pavlíková,

Facebook/Helena Vondráčková – oficiální fanklub

 

Ve svých devětasedmdesáti letech je chirurg prof. Pavel Pafko živoucí legendou. Operoval prezidenta Václava Havla, provedl první transplantaci plic u nás, je nositelem státního vyznamenání Za zásluhy a v roce 2016 byl pasován na rytíře českého lékařského stavu. Jedním z posledních ocenění, které získal, je titul Šarmantní osobnost roku, které mu udělili svým hlasováním posluchači Českého rozhlasu ve třiadvacátém ročníku stejnojmenné ankety.

Prof. Pavel Pafko a moderátoři večera Lada Klokočníková, Mirek Vaňura

Při této příležitosti jsme se zeptali :

Jak si  šarmantního člověka představujete?

Já si ho představuji jako džentlmena, člověka slušného chování, který nikoho nenapadá, neskáče nikomu do řeči a je laskavý k okolí, zejména k ženám.

Eliška Balzerová blahopřeje prof. Pafkovi a předává hlavní cenu Zlaté slunce

Naší první Šarmantní osobností byl Marek Eben, a když jsme se ho zeptali na to, co si představuje pod tímto pojmem, řekl, že hlavně slušné chování.

Ano je to tak. Slušné chování k okolí. Až nás bude 10 milionů šarmantních, tak to bude dobré, ale potom nebude o co soutěžit.

Není nás, šarmantních, pokud to definujeme jako slušné chování v české společnosti, míň a míň nebo byste nebyl tak skeptický?

Já si myslím, že starší generace hledí na  mladou generaci  občas s tím, že si jich mladí neváží, ale  to nemohu potvrdit. I mě jako staršímu muži se stává v tramvaji, že mi mladší ženy i muži uvolní místo, ale já to většinou nepřijmu. Tak si uvědomuji, že nemáme nikdy generalizovat a říkat ti mladí ti nestojí za nic . Tak to vůbec není. Je to vždycky individuální a nemyslím si, že by se morálka naší společnosti nějak horšila. Pravda je jediná, zase to neplatí stoprocentně, čím jsou lidé chudší, tím mají k sobě blíž. Čím jsou bohatší, tím mají k sobě dál.

.. s vítězem internetového hlasování hercem Janem Přeučilem …

Koho jste vy potkal naposledy šarmantního?

Kolegyni, se kterou jsem dneska operoval. Byla šarmantní.

Máte raději kolegyně ženy nebo kolegy muže?

To je velmi těžké říct. Záleží, před jakým úkolem stojíte. K některým úkolům jsou vhodnější muži a k některým ženy. Ženy jsou v nemocnicích, nejenom podle mého názoru, laskavější k pacientům než muži.

Když operujete, posloucháte k tomu nějakou hudbu?

V mládí jsem si pouštěl hudbu a měl jsem na sále různá CD. Teď už moc ne. Myslím si, že každá operace má fázi, která je mechanická a tam je dobré poslouchat hudbu a potom je fáze, kdy se musíte na něco koncentrovat a  okolí  nevnímáte, i kdyby  hráli cokoliv. To každý zná i z vlastní práce. Když si v kuchyni pustíte hudbu, tak posloucháte, ale jakmile připečete kuře nebo husu, tak najednou nevíte, co hrají, protože jste nervózní.

Když skončíte operace a můžete doma relaxovat, patří k relaxaci  i Český rozhlas?

Budu zcela upřímný. Rozhlas většinou poslouchám v autě a v autě potřebuji informace, když chci poslouchat hudbu, tak si doma pouštím tu, na kterou mám právě náladu.

Moderátoři večera Lada Klokočníková, Mirek Vaňura

..cenu za spolupráci s rozhlasem v roce 2018 obdržel zpěvák David Deyl..

 

 

AUTOR:    Český rozhlas Hradec Králové – zpracovala Alexandra Hejlová

FOTO:    Ivana Lukavská

 

 

 

Petra Janů během roku objíždí republiku, absolvuje desítky koncertů, vystoupení a alespoň v létě má čas si trochu odpočinout a nabrat energii. Rozhodně ale jen tak nesedí se založenýma rukama. Dokonce sama vyráží za kulturou. Třeba jako teď, když vyrazila na slavné otáčivé hlediště do Českého Krumlova a svým fanouškům poslala vzkaz.

 

„Posílám pozdrav z Českého Krumlova. Večer mě čeká Dracula na ,,otáčku“, těším se. Mějte se letně, mám Vás ráda,“ napsala na svůj facebookový profil Petra Janů, která do města zapsaného na seznamu UNESCO vyráží na představení každé léto.

 

„Jezdíme s kamarádkou Verunkou a vždycky si uděláme takový holčičí den. Zajdeme na dobrý oběd, kávičku, mrkneme, co je tam nového a večer se usadíme na otáčku a sledujeme představení. Považuji otáčko za naprostý unikát a přeji si jediné, aby byl další desítky let zachován,“ řekla zpěvačka, která také prozradila, jak tráví letošní léto.

 

„Rozhodla si trochu více ještě zvelebit svou chalupu, kterou mám v lesích na Jindřichohradecku. Jsem teď poslední měsíce v zajetí řemeslníků, ale už se to chýlí ke konci. Takže mám o zábavu postaráno, ale zase to bude stát za to,“ svěřila se Petra Janů, která, jak sama říká, prožívá asi nejhezčí období svého života.

„Za ten rok toho hodně najezdím a nazpívám, a tak se snažím trochu relaxovat.Čeká mě střídavě chalupa, Praha, nějaká ta vystoupení a koncem srpna odlétám do Řecka. Moře prostě miluju a alespoň jednou dvakrát za rok si ten luxus dopřávám. Vracím se vždy jako znovuzrozená,“ přiznala trojnásobná Zlatá slavice, kterou proslavily hity jako Říkej mi, Jedeme dál nebo S láskou má svět naději a mnoha dalšími.

 

Tyto známé pecky, ale i nové věci servíruje svým fanouškům na koncertech, kde ji doprovází kapela Amsterdam. Od zpívání si však vždy ráda odpočine a vůbec ji nevadí, když má dny, kdy nic nemusí. „Nestydím se říct, že občas i dny doslova proflákám. Pustím si film, podívám se na seriál, nebo vyrazím na kafíčko a na nákupy s kamarádkou a je mi taky dobře. Nejen prací živ je člověk,“ dodává Petra Janů, která na podzim zase pojede na pár dní zrelaxovat se do bylinných lázní do Kašperských Hor, kde byla i na jaře a moc se jí tam líbí. 

 

 

„Všichni si myslí, že na chalupě si strašně odpočinu, ale teď tam mám řemeslníky, do toho občas jezdí kamarádi a těm zase vyvařuju, protože šíleně ráda sleduju, jak jim chutná, jak pak pod stromem spokojeně funí. Já si tyhle gastroorgie ráda odepřu, čímž neříkám, že hladovím. Jen zkrátka se více hlídám. Do toho cvičím, chodím s hůlkama na procházky. A to mi ke spokojenosti stačí,“ dodala zpěvačka. 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: archiv P. Janů