OSUDOVÁ LÁSKA JAROSLAVA MARVANA

Slavný český herec Jaroslav Marvan proslul rolemi úředníků, profesorů, inspektorů, sucharů všeho druhu. Těžko si ho představíme jako po uši zamilovaného muže, jehož okouzlila mnohem mladší kolegyně z Národního divadla. A ještě hůř si představíme, že ta krásná a mladá žena jeho lásku opětovala. A přece se tak stalo…

Jaroslav Marvan

Do krásné devětadvacetileté Aleny Jančaříkové, která přišla v roce 1955 do Národního divadla z Plzně, se čtyřiapadesátiletý zasloužilý umělec Jaroslav Marvan zamiloval okamžitě. Ona do něho také. Ona, která vypadala jako holčička, ač už měla dvě děti. On, který odjakživa vypadal jako ctihodný kmet. On ženatý, ona před rozvodem.

S ním ani v soukromí velká zábava nebyla. Seděl, mlčel, tu a tam pronesl nějakou zdvořilostní frázi. Ona byla veselá, společenská, všichni o ní říkali, že je jako sluníčko. Kam přišla, tam přinesla dobrou náladu. Sblížili se spolu při představení Jiráskovy Lucerny, kde ona hrála Haničku a on zaskakoval za Zdeňka Štěpánka v roli vrchního pána. Láska ale zřejmě propukla při zájezdových představeních. Tehdy divadelní soubory často jezdily za svými diváky po republice a při takových cestách vznikla nejedna láska.

Alena Jančaříková s Josefem Pehrem v Nářodním divadle ve hře Jiříkovo vidění (1956)

Jistě, spojoval je stejný osud. Alena přišla z divadla, kde byla velkou hvězdou, dostávala jednu hlavní roli za druhou a spousta diváků chodila do divadla právě na ni. On měl za sebou desítky filmových a divadelních rolí, nepočítal s tím, že bude v Národním divadled odstaven na vedlejší kolej. Ale právě to se oběma stalo. Věkově a stylově podobných herců jako on tam bylo mnoho a rolí málo. Ona měla smůlu ještě větší. Šéf činohry Otomar Krejča si přivedl Marii Tomášovou, typově stejnou herečku jako byla Alena. K oběma se vrtkavá přízeň múzy Thálie odklonila a oni si potřebovali svoji duši někomu vylít. Těžko se přiznává něco takového před někým, kdo do divadelní kuchyně nevidí. Takže se našli a porozuměli si. Byli na tom stejně, jejich souznění muselo být opravdu velké. Zamilovali se do sebe a bylo to na nich vidět.

Alena bydlela několik let v podnájmu a pak jako matka dvou dětí získala krásný velký, třípokojový byt v Bráníku. Pracovala jako ďas, jen aby dala dohromady peníze na zařízení bytu a na slušný život svých dětí. Ač byla krásná a přitažlivá, nebyla z těch, kdo dovede muže využít. Jaroslavu Marvanovi nikdy o nic neřekla, ač dobře věděla, že peněz má dost. V divadle sice příliš rolí neměl, za to ve filmu se mu dařilo a jeho honoráře byly slušné. Jelikož nikdy nezapřel své původní úřednické povolání, vedl si o všem pečlivé poznámky.

Například za Městečko na dlani dostal 20 000, za Počestné paní pardubické 59 500, za Třináctý revír 100 000, za Bylo to v máji 75 000, za Železného dědka 125 000, za Nikdo nic neví také 125 000, za Posledního mohykána 95 000, za Řeka čaruje 31 000, za Hříšné lidi města pražského 50 000, za Anděla na horách 45 600… Filmů natočil podle svých vlastních záznamu 220!

Alena Jančaříková

Manželka Jaroslava Marvana Marie, které on neřekl jinak než Márinka, o jeho lásce k Aleně věděla od samého začátku. On jí to totiž řekl. Proč to udělal, těžko říct. Snad ji chtěl trápit, snad mu to tak připadalo pohodlnější. Byl si zřejmě příliš jistý tím, že ho neopustí. Těžko si představit, jak to těch několik let, kdy měl se svou kolegyní poměr, doma praktikoval, jisté je, že navenek se vůbec nic nezměnilo. Márinka nikdy nepřestala dávat svému muži obligátní kastrůlky s obědem, které si nosil do divadla navzdory uštěpačným poznámkám svých kolegů. Jediný, komu to vyhovovalo, byla Alena. Ta uznávala, že paní Marvanová je dobrá kuchařka a obsah kastrůlků s radostí konzumovala. Byla věčně rozlítaná, málokdy se stihla pořádně najíst. Díky paní Marvanové měla pravidelně teplé obědy.

Jaroslav Marvan si možná v tomhle stavu liboval. Nedělal si s tím žádné vrásky. K vánocům klidně oběma ženám koupil stejný dárek a ještě jim to řekl. Musel vědět, že se to ani jedné nebude líbit. A taky ne. Scénu mu udělala jak Alena, tak manželka.

Jaroslav Marvan

Jejich známost sice nebyla utajená, ale světu na odiv ji nedávali. Nechodili spolu do společnosti, stýkali se především v soukromí, v Alenině bytě v Bráníku. Tam byla jakási kolonie Národního divadla a Jaroslav Marvan tam chodil ze svého strašnického bytu často a před kolegy mu určitě lichotilo, že o něho má zájem krásná holka o čtvrt století mladší.

Alena ho opravdu milovala. Líbilo se jí, že Marvan má pevné zásady, je spolehlivý, když řekl, že přijde v pět, tak opravdu v pět přišel. Abstinent nebyl, ale neopíjel se. Potrpěl si na kvalitní alkohol, ale jen příležitostně. Byl o prostě úplně jiný člověk, než její bývalý manžel Rudolf Jančařík, který měl s alkoholem velké problémy. Po letech nejistoty a trápení musela mít pocit, že zakotvila v klidném a bezpečném přístavu.

Jenomže tenhle bezpečný přístav měl i své slabiny. Jaroslav Marvan byl příliš zahleděný do sebe, příliš pohodlný a svým způsobem i značně sobecký. Přizpůsobit se musela ona jemu. Ač dřív byla plná života, krásně zpívala, výborně tančila a milovala společnost, kvůli němu se všeho vzdala. S přáteli se nescházela, tancovat nechodila, znala jen práci, starost o děti a občasné klidné chvíle ve společnosti Mistra, jak mu říkala jeho manželka Márinka…

Těhotenství ji sice zaskočilo, ale snášela ho dobře. Velkou oporou jí byla rodina, maminka a sourozenci. Navíc synové se na sourozence moc těšili. Jaroslav Marvan se choval zdrženlivě. Nebylo divu, pro něho to byla zcela nečekaná role. Ve svém věku o otcovství neuvažoval a možná o něm neuvažoval nikdy. Ale k Aleně se choval starostlivě, dítě si také moc přál. Jen paní Marvanová to  nesla velmi špatně, což je pochopitelné. Několikrát ztratila důstojnost a na svého chotě se vrhla. Dokonce ho jednou na ulici před lidmi začala mlátit deštníkem.

Opakovaně navštěvovala Alenku a žádala ji, aby se s jejím manželem okamžitě rozešla. Jaroslav Marvan o tom věděl a jen tiše přihlížel. Do věci se vložil také synovec paní Marvanové, který se rozhodl hájit čest rodiny. Také on za Alenou několikrát přišel a útočil na ni, že dítě se nesmí narodit, protože to poškodí pověst oblíbeného umělce. Dokonce těhotnou Alenku fyzicky napadl.

Jaroslav Marvan

Když se malá Alenka narodila, Tomášovi bylo deset, Petrovi osm let a jejich mamince nastaly velké starosti. Musela vydělat na byt a obživu celé rodiny. Nemohla si dovolit žádnou mateřskou dovolenou, jen jak se trochu zotavila po porodu, začala hned pracovat. To ale přineslo další komplikaci, Alenku musel někdo hlídat. Takže si ještě musela vydělat na paní na hlídání. Byla v jednom shonu, ale své děti nikdy neošidila. Jak mohla, byla s nimi a starala se o něm. Byla nadaná snad na všechno na světě, výborně vařila, všechno jí pod rukama jen hrálo. Měla charisma, nikdy si nestěžovala, byla nabitá energií, zvládala rodinu, práci i Marvana.

Byla elegantní, uměla se obléknout. Když jelo divadlo na zájezd do Paříže, neměla na to, aby si stejně jako její slavné kolegyně nechala ušít šaty v salónu, a tak si koupila bílý kostým v Domě módy a k tomu nápadný černý širák. Vypadala tak exkluzivně, že to kolegyně ve svých drahých róbách vůbec nemohly vydýchat…

Jaroslav Marvan s dcerou Alenkou

Atmosféra houstla, nazrával okamžik, kdy bylo potřeba něco zásadního udělat. Malá Alenka rostla jako z vody. Byl jí rok a byla stále rozkošnější. Jaroslav Marvan měl doma  peklo a čím dál častěji se u nich mluvilo o rozvodu. Ale nebyl to muž, který by bouchnul pěstí a dovedl se rozhodnout. Pendloval mezi dvěma domácnostmi, vyčkával, otálel, nespěchal, nesnášel, když na něho některá z žen naléhala.

„Bylo mi řečeno, že v manželství není žádný rajc, proč se tedy ženil? Dobře, že stát tyto darebáky bezohledně stírá a trestá. Čím více, tím lépe. Za nečestnost musí se pykat. Přece spravedlnost musí býti,“ zapsala si paní Marvanová do svého deníčku a měla pochopitelně na taková slova právo.

A právě tehdy se začalo Aleně Jančaříkové blýskat na lepší časy. Šéfem činohry Národního divadla se v létě 1961 stal Josef Maršálek, bývalý herec, s nímž kdysi byla v angažmá v divadle v Kroměříži a později v Ostravě. Ten jí přislíbil roli v nově připravovaném představení a kromě toho dostala velkou příležitost blýsknout se při návštěvě polského Národního divadla, které mělo přijet do Prahy hostovat. Mezi všemi členy Národního divadla byla vybrána právě ona, aby polské kolegy přivítala a aby uváděla dopolední matiné uspořádané na jejich počest. Rovněž je měla doprovázet na přijetí u ministra kultury.

Jaroslav Marvan s dcerou Alenkou, manželkou a Alenčinou tetou Evou

Tehdy ráno pro ni přijel vůz, přesně podle domluvy. Řidič chvíli čekal, pak zvonil a když se nikde nic nepohnulo, zase odjel. Oznámil to v divadle a řediteli to bylo divné. Tak k ní domů poslal několik kolegů s tím, že se do bytu prostě dostat musí. Vyrazili dveře a našli ji mrtvou… Její smrt dodnes nebyla objasněna, ale už dávno se nad touto tragédií zavřela voda. Aleniny blízcí měli co dělat s výchovou jejích tří dětí a Jaroslav Marvan všechno uzavřel v sobě. Ke své dceři se hlásil, pravidelně se s ní vídal, ale o své lásce ke krásné herečce Aleně nikdy neřekl ani slovo…

 

Jaroslav Marvan

(1901 – 1974)

Narodil se a vyrostl v Praze na Žižkově, vystudoval reálné gymnázium, pracoval v kartografickém ústavu a na Ředitelství pošt, které ho vyslalo na tři roky na Podkarpatskou Rus, kde začal hrát ochotnické divadlo. Po návratu hostoval ve Švandově divadle na Smíchově a v roce 1925 se stal hercem Divadle Vlasty Buriana, kde působil osmnáct let. V roce 1943 přešel do Městských divadel pražských a v roce 1954 se stal členem Národního divadla. Velkou příležitost dostal ve filmu, podle svých vlastních záznamů jich natočil 220. Padesát let žil v bezdětném manželství s Marií, které říkal Márinka. To, že prožil osudovou lásku se svou kolegyní s Národního divadla a měl s ní dceru, zůstalo až do nedávna utajené.

 

Alena Jančaříková

(1927 – 1961)

Narodila se jako Alena Smíšková v Mladé Boleslavi a odjakživa chtěla být herečkou. Po vystudování střední školy nastoupila do divadla v Kroměříži, poté působila v divadle v Ostravě, kde se provdala za svého kolegu Rudolfa Jančaříka, s nímž měla dva syny – Tomáše a Petra. Společně odešli do angažmá v plzeňském divadle a v roce 1955 už bez manžela přijala nabídku z Národního divadla, kde se sblížila s Jaroslavem Marvanem. Rozvedla se a v roce 1960 se jí narodila dcera Alena Marvanová. V prosinci 1961 byla ve svém bytě nalezená mrtvá. Oficiální verze zněla – otrava svítiplynem. Ale její blízcí dodnes tomuto verdiktu nevěří.

 

AUTOR:    PhDr. Marie Formáčková

FOTO:    archiv  PhDr. Marie Formáčkové

 

 

Komentáře z facebooku